Noční kouzlo (2006)

Poezie. Miluju poezii. Je to lepší než píča. Skoro.
(Charles Bukowski)

 

Definice umělce

stává se mi, stává
že kolem mě múza krouží
ale nepřistává

umělec je ten (ach, hrůza!)
co ho nikdo nepolíbí
už jenom ta múza

 

Konce

Léto je v koncích. Než bych naříkal,
do sebe zamknu všechen marný žal.
Nakrmím ptáčky, potrestám pár piv
a potom obvolám svůj kolektiv.

Život je jinde, to už dávno vím –
já se jen toulám jeho předsálím.
Světa se bojím, svět mi hodil kost,
se světem za mne mluví opilost.

Den po dni mizí, co jsem navařil,
den za dnem ujídám si z vlastních sil.
Za pár let zbudou historky a smích
v putykách plných známých neznámých.

 

Marně

A chtěl bych vzkřiknout: „Vrať se, dost!
Což cit tak do nás vrostlý zmizí?“
Pro ženu není minulost.
Vyhasne láska a jsi cizí.
Nu což! Roztopím kamna, budu pít.
Dobré by bylo psa si pořídit. (Ivan Bunin)

Marně si pouštím televizi,
z Bunina plyne jasnej trest:
uplyne láska a jsi cizí,
zbejvá ti flaška nebo pes.

Můžu se z okna klanět stromům,
můžu se, jak chci, vyklánět,
vidí mě leda parta Romů,
která si dole míchá fet.

Vrchlickej, Machar, lesy stránek,
obrázky lidí, co mám rád…
Kdysi to byl můj svatostánek,
teď vidím věci, věci – sklad.

Marně si pouštím dylanovky,
k bejvalkám běhám pro náplast…
Bunin to věděl: složil krovky,
koupil si psa a načal chlast.

 

A je mi jedno…

a je mi jedno, že se učím z chyb
průsery sbírám jako pohlednice
bůh ví, kde budu, až mi bude třicet
do sebe zahleděnej divnej typ

a je mi jedno, v čích očích jsem kles
vzýváním prázdnejch, bezdůvodnejch lidí
teď už ten bordel nikdo neuklidí
když hraju betla s rukou plnou es

a je mi jedno, že je ze mě stín
bez tvýho kouzla, který hojí rány
ostatní holky jsou už dávno vdaný
ty ještě voláš, lítáš přes Londýn

a je mi jedno, kdy to zabalím
jestli už zejtra, nebo za sto roků
stejně to číhá na každičkým kroku
a nevíš jak – víš jenom proč a kým

 

Noční kouzlo

ležíme, jsme nazí
nemůžeme spát
kolem postele se plazí
velký černý had
(Blind Lemon Jefferson)

už zase vejpůl, duše moje
a přec jen se sebou, jen sám
z nočního kouzla noční zlo je
a z dramatu je melodram

obzor se třese jako želé
co právě dělám? vždyť to víš
chystám se milovati s cizím tělem
v masce a přes voňavou pryž

na stole beaujolais a brie
s úsměvem kandidáta běd
stočená do klubíčka jako zmije
čeká, zda najdu protijed

už zase vejpůl – co mi schází
že nemám stání v klidných snech?
domů se vracím v plášti z kolomazi
a s křižovatkou na zádech

tramvaje jiskří, labuť zmírá
na středověkém chodníku
stočená do klubíčka jako lyra
či klika – chodník na kliku

už zase vejpůl, duše čirá
a vidím dost a cítím dost
stočená lyra jiskří, tramvaj zmírá
a zbývá hlad a posedlost

 

Můra

zdá se mi, že se toulám Transylvánií
za každým rohem čekám
zlo, co nemá zájem
ulice pustý, ticho jedovatý
vzbudím se, vymočím
a spěchám zpátky do snu

 

Mlhovíno

pila ten příběh jako vodu
když jsem jí stiskl ruku, sykla
vzala mne za ni u východu
a to jen proto, že je zvyklá
nicméně večer zůstal vlahý
a i když život není kino
v nonstopu u podzemní dráhy
vlila mi za krk mlhovíno

hotel nám prostřel bílé plátno
(a pak že život není kino)
její klín voněl prázdnou šatnou
já věděl, že mám jinde jinou
chvěla se touhou a já dřinou
jako bych zaplul pod lavinu
pár lahví značky Mlhovíno
spláchlo však ze mě všechnu špínu

když na mě sedla v těch svých botách
s ohnivou růží pod podpažím
hrál jsem si chvilku na Quijota
do jehož zhaslých očí praží
slunéčko rodné, jedovaté
šlehané na sníh draky mlýnů
člověk se pere – vždyť to znáte
co stesku padá na krajinu

v půlnoci prošlo zdí pár stínů
vlak jako předpotopní ještěr
zatroubil z moře na pevninu
předehru k symfonii deště
snad by to šlo i bez koncertu
pravil jsem do ztuchlého klína
a jazykem jí slízl ze rtů
poslední kapku mlhovina

 

Lovec

jsem lovec přelétavejch duší
a chudej hlídač pokladů
a bydlím v domě, co se ruší
z debilní vůle úřadů

miluju jednu až dvě dívky
románky jako z levnejch knih
všechny maj vzadu vysvětlivky
nechápu ale žádnou z nich

jsem Střelec s těžkou brokovnicí
schovanej za falešnej knír
marně si k sobě hledám Lvici
má poušť je samej had a Štír

fotka si svlíká černou stuhu
a známej hlas mi nedá spát
motám se v bludným zvěrokruhu
má poušť je samej Štír a had

miluju tři až čtyři dívky
žiju tak, abych něco stih
po nocích piju levný slivky
klimbám na pustejch nádražích

u piva sedím, vedu řeči
o věcech, který sotva znám
a oponent mě bere ztečí
jako by luštil hlavolam

co tvrdí, tomu taky věří
a já jak tulák po hvězdách
obdařen Ikarovým peřím
kynu mu ze souhvězdí Vah

někdy mám chuť svý divný sloky
do písku před přílivem psát
jindy jen splním cizí pokyn
má poušť je samej Štír a had

vzpomínám na bejvalý známý:
R…, ta přerušila styk
T… jsem radši rychle zamít
a K… mlčí – má už cvik

z minula přetrvalo trapno
škoda, že nejde vrátit čas
teďka už můžu leda sklapnout
nechci-li ukazovat kaz

ať si dám desítku, či dvojku
pořád jsem stejně bídnej typ
musíš mě držet na obojku
nebo mi implantovat čip

v městě, kde auta jedou krokem
horuju pro střemhlavej let
já, kterej házím kočky z oken
jak zhaslý zbytky cigaret

jsem nudná píseň bez refrénu
dlouhá a plná prázdnejch slov
od hlavy k patě nemám cenu
říkáš mi: sbohem, dobrý lov!

nemůžu usnout, furt se melu
chybí mi – kdo, to dávno vím
neumím chodit do bordelu
snažím se nepsat do novin

štve mě má stará poezie
nejhezčí verše musí pryč
některý básně píšu pyjem
jiný jsou bezpohlavní kýč

jsem lovec, lovím zvadlý skývy
v odpadcích lepších poetů
zadarmo čistím jejich chlívy
a hrabu se jim v klozetu

mý tělo, ztroskotanej koráb
válí se po dně napadrť
čekám, až ke mně přijde hora
anebo milosrdná smrt

na věky věků v tomhle těle
XXXXXXXL
jsem lovec, Střelec, všeumělec
kdo by ten mejdan vydržel

je někdo, kdo by vydržel?

 

Noční zpovědníci

Nehrab déle v popeli mé duše…
(Jaroslav Vrchlický)

sotva se blýsklo, už se stmívá
svléknuti do své šedé skici
pod mračna hrůzně jednotlivá
sedli dva noční zpovědníci

mluvili spolu o čemkoli
vteřina marna škrtlá z času
ten první šilhal mezi stoly
a přirovnával dívku k masu

ten druhý vířil dvojkou vína
a když měl zdvihnout kotvy ticha
vylhal se, že si nevzpomíná
píchavá skromnost – skromná pýcha

a potom zvadli, tváře v dlaních
a oddali se starým zvykům
a neprospělo vzpomínání
těm dvěma nočním zpovědníkům

 

O krysách a lidech

v půlnoci toužím jít
za prvním krysařem
vtisknout se jako trilobit
měsíční do záře

Omámen odcházel
a myslel na Krysaře
v krajině plné včel

cítil se tuze staře
a tuze zkaženě
a tuze zčervivělý

šlapal si po jméně
a mlel se na posteli
co Krysař ustýlal

svým spárem, tóny svými
i když sám o dům dál
hrál ferbla s ponocnými

Omámen, opilý
na opuštěné skládce
krysy se honily

a jemu bylo sladce
s krysami, s Krysařem
i s písní naléhavou

teď je však za lháře
a mrak mu táhne hlavou
mrak jako náklaďák

co veze horu šrotu
který mu zastřel zrak
a sáhl na jistotu

U dveří do cely
v níž pokaždé se skryje
cizí psi skučeli

ta ostrá melodie
drala se k vesmíru
mhou ze žluklého másla

že nehrál na lyru
tak světlá okna zhasla
zjistil, proč přihýbá

si tulák z hloubky dvorů
město jak velryba
vytrysklo na obzoru

a Krysař utíkal
však já vím, že se vrátí
přikládat pod můj žal

a sčítat dal – má dáti
a to už není žert
ten honorář mě zničí

honorář za koncert
píšťal ze zrezlých tyčí
sboru krys

Omámen odcházel
a trošičku se motal
krajinou psů a včel

se vracel do života
s krysami, s Krysařem
i s písní naléhavou

v dešti, jenž do tváře
ho šlehal černou trávou
za zády hřbitov slov

na zčervivělé skládce
a skřípající kov
děl:

zrádce
zrádce
ZRÁDCE

 

Co je to za hospodu

co je to za hospodu
kde ti staví plot
kinžálem na zápěstí?

odkdy do hospod
chodí jen psychopati?

odkdy se za smrt platí?

 

Epitaf

ZDE ODPOČÍVÁ
KOLEKTIV
BYL DLOUHO
AŽ MOC DLOUHO ŽIV

u špatnejch teplejch vín a piv
chtěl se mnou kecat jako dřív
zamluvil tisíc malejch vin
u špatnejch teplejch piv a vín
sem tam si odpliv, sem tam zív
tak jsem ho pohřbil
kolektiv

 

Má realita

kolik už přátel nepatří
do mé reality
kolik jich tam mohlo být
celou noc v sobě líčím špek
na pozůstalé city
moc se však omlouvám
jsem prázdný
jak sto let potopený vrak

kolik už lásek nepatří
do mé reality
kolik jsem jich vlastně žil
zbydem si, hochu, jednou snad
až když nebude zbytí
tak sebou proplouvám
jak žralok
ten usměvavý maniak

kolik už zásad nepatří
do mé reality
kolik jsem jich porušil
ze staré kůže vysvlečen
kus masa obrovitý
naruby obrácen
vyvrácen
zkřiven a zkroucen všelijak

kolik už přání nepatří
do mé reality
kolik jsem jich nechal spát
třikrát se vysmát naději
a osud tvůj se řítí
faustovský okamžik
tě mine
a pak už není žádné pak

 

Poslední pivo

život pozůstalejch
se podobá pustý zahradě
s lavičkou uprostřed

otvíráme vychlazený lahváče
a Ota říká
měli jsme se odstěhovat v červnu
ale půjdeme už teď

myslím na most u základky
ze kterýho jsme házeli jogurty
na hrozící řidiče
Olšanský náměstí
se zarostlejma hrobama
Havlíčka Klicpery Čelakovskýho
v jednom jsme byli o půlnoci
Ondra zabalil klacek
do hadrů namočenejch v benzínu
škrtnul sirkou a šlo se
zastrčená deska Sabiny
a Jungmann z růžovýho kamene
nejlíp je na ně vidět
z hajzlů v McDonaldu
ve 2. patře Paláce Flora

tohle je konec
povídám
na Korunní třídě
zapálili z šesti různejch míst
secesní pivovar
a na jeho mrtvole postavili sámošku
dneska tu dělaj shopping
ošklivý kočky z cizích žurnálů
úhledný šeredky s lesklejma taštičkama
šatičkama botičkama
a jejich zazobaný psíci
s uchem ve tvaru mobilu
za nima cupitaj
s náručí značkovýho braku
jako sluhové za maharádžou

jo to je konec
kejvá Ota
děti ti vnucujou srdíčka
důchodci letáky
bezdomovci časáky
kino Eden skomírá
ve stínu ohavný betonový krabice
a tam kde kvetly záhony
parkujou nákupní vozíky

dopíjím poslední pivo
na pustoprázdný zahradě
a čekám
kdy se z Paruky
stane druhej Vítkov
z protileteckýho krytu
nadělaj garáže
a od Žižky natáhnou lanovku
na ten vysílací pyj
všechno jde do pryč
svět maj v rukou mloci
není komu věřit
není kam jít na rande
je čas volit Zelený
a je čas
vypadnout z tohohle
odsouzenýho města

Otovi, Ondrovi a dalším pozůstalým
Parukářka, 16. května 2006

 

Dotaz

nemohla by
alespoň jedna z mých lásek
skončit později
než začala?

 

Píseň písní

miluju vášeň, která lepí
a na jazyku nechá uzel
miluju milování v duze
spoutané šampaňskými střepy

vítr si zkouší zbytky šatů
zátiší s červy v změti stínů
stačí jen sfouknout pavučinu
vrátíš se časem bez návratu

v klášterním sadu skoro sami
myslíme na léto, co přijde
krev pijem osamělým lidem
a krmíme se jahodami

máš ráda, když jsi ke mně zády
cítíš, jak rostu – první dotek
jela jsi za mnou bez kalhotek
z Brandýsa až sem do zahrady

opat nás měří okem přísným
toneme v tichém vlnobití
vlasy se proplétají s kvítím
zatímco šeptáš Píseň písní

střih! bílé hráze na Zbraslavi
bolí nás do zad – zas ty vlny
hučí náš ostrov tajuplný
ozvěnou zašlé keltské slávy

chceš si mě vzít, mít se mnou děti?
za deset let se s tebou srazím
slíbili jsme si tolik frází
tak proč počítám do deseti?

fráze a hráze, to nás baví
stala se spousta špatných náhod
navzájem přišli jsme si draho
přesto jsme spolu na Zbraslavi

anebo za břevnovskou plání
u hrobu na děvínské skále
pokaždé když si dáme vale
je to jen další namlouvání

už vidím roky, kterak letí
stojíme na svých křižovatkách
já tulák, ty svobodná matka
a spoléháme na prokletí

tak rád bych za vším zavřel dveře
kde ale vzít tu strašnou sílu
až jednou řekneš: zas mě miluj
v té slabé chvilce po nevěře

v domovech scvrklých na hotely
kroužíme jako uragány
ty volná a já nespoutaný
a ani smrt nás nerozdělí

 

Volání

prosím prosím
zoufalství si v sobě nosím

když přijdeš blíž
uslyšíš
jak duní

stojí tam
vzdálená
a beze slov mi nerozumí

 

V přístavu let

co v mládí spácháš, každé zakulhání
v přístavu let jako když najdeš
s deštěm se ozývají staré rány
mám proto zanevřít i na déšť?

půl třetí a ty pořád čekáš na sen
po stropě pochodují stíny
film ve tvé hlavě náhle zamotá se
a pak už padáš do hlubiny

leccos jsem vytěsnil či pozapomněl
jediný způsob, jak to přežít
film ve tvé hlavě jistě není o mně
nevejdeš nikdy do mých dveří

co se z nás stane, jestli zavraždíme
naději – isn’t it a pity
chtěl bys být ohněm, nejsi ani dýmem
pro ženu, která nepatří ti

přestaň se týrat, vždyť se celá chvěje
každý tvůj dotek ji tak pálí
když se však vzbouří moře beznaděje
naslouchá těm, kdo ztroskotali

bojí se očí, bojí se mých paží
myslí si, že ji stáhnu ke dnu
nakonec vždycky stojím na nádraží
a hledím tam, kam nedohlédnu

v přístavu let, až budu s bílou holí
obcházet hroby dávných známých
zavěšen do někoho – kohokoli
unaven prohranými hrami

už slyším, jak tě volám pošetile
dříve než navždy hlavu svěsím
a v duchu ptám se do poslední chvíle
proč nejsi se mnou – s kým jsi – kde jsi

 

Ještě jsem tady

ještě jsem tady
ještě tady jsem
spánky si chladím
mrtvým prosincem

v zaváté tůňce
v říčce zamrzlé
a vítám slunce
ať je jak chce zlé

ještě jsem tady
pod slunečním zlem
k přátelům zády
doma cizincem

po hrázi chodím
jako kdybych spal
paluba lodi
bludný admirál

ještě jsem tady
na nic nečekám
stačí mi klády
les a paseka

nač pro polibek
zabíjet a krást
našel jsem hříbek
je jich plná hráz

ještě jsem tady
i když neviděn
s pohřbeným mládím
plným krutých žen

stačí mi Nezval
Dylan, košík hub
vařící džezva
Pigi nebo Klub

ještě jsem tady
v listí spadaném
vchod do zahrady
těsně nad ránem

stráží pár ostře
nabroušených vran
nic víc – jen vprostřed
místo pro altán

ještě jsem tady
duchem v zahradě
náhle mi vadí
lhát a podvádět

cítím, jak šednou
mraky, slyším déšť
a je mi jedno
zda mi promineš

ještě jsem tady
ještě vrhám stín
přes všechny zrady
tíhu starých vin

spálil jsem mosty
zpřetrhal jsem nit
svlékl jsem kostým
pokouším se žít