Všechna hvězdná znamení

Básničky pro Aničku a Honzíka (2013)

Říká se jim hodiny, protože se s nimi nakonec hodí.

(Lewis Carroll)


ahoj, moje děti
rostete jak z vody
napsal jsem vám knížku
všechen cit jsem do ní vhodil
protřepal a nemíchal

čtěte si z ní
nebo se s ní
uzavřete do ticha

nemyslím si, že to umím
sdělovat vám rozumy
dokonce si
u všech čertů
myslím, že to neumím

úplně mi stačí
když nebudu k pláči

Honzí, Ani
vaše smání
vyvede mě z oškliva
až se na mě znenadání
někdo křivě podívá


Nech ten mech

nech ten mech
a pusť to klestí
vrať tu nať
co svíráš v pěsti

plav z těch trav
no ty v tom stanu!
zlom ten strom
a dám ti ránu

odhoď plod
a nech ho hmyzu
nelízej
tu vzácnou hlízu

chci zpět květ
a chci i kořen
jinak bude
tábor zbořen

kdes šloh hloh
co držíš v hrsti?
dej ten prst
z té kypré prsti

syp z těch lip
a netřes bezem
řekni „řeka“
neřvi s jezem

kam kladeš tu
velkou kládu?
hádej, kolik
je tu hadů

nech ten mech
a pusť to listí
než to les
a louka zjistí

já jsem malý
mysliveček
šup z těch hub
a pryč z té kleče

zmiz z těch hnízd
a alou z doupat
skliď tu síť
v níž chtěl ses houpat

drn je srn
a šišky lišky
plch se vrh
na pampelišky

vlk skrz smrky
zuby cení
vzduch je much
a mšic nic není

suk je kukly
snítka skřítka
bůh ví, čí je
tahle kytka

já mám mámu
máma klíště
ty ho budeš
mít až příště

smrž je plže
mlok má potok
stvol má čolek
proč? no proto!

les je všeho
co je živé
nech ten mech
a jen se dívej


Barevná říkanka

když si večer slunce řekne: dost!
není vidět ani vlastní nos
když však ze tmy vyjde měsíček
schválně! kolik vidíš barviček?

bílý talíř visí na nebi
za hvězdičku jako za hřebík
zdola na něj vyje hnědý pes
noc je černá jako černý bez

jakou barvu má ta hvězdička?

žlutou jako žloutek z vajíčka!
žlutou jako tisíc dalších hvězd
přitlučených nad zelený les

kde se měsíc přes den schovává?

přece v řece, mámo zvědavá!
v řece, do které s tím měsícem
slétlo nebe modré jako len

bílý talíř, žloutek, modrý len…
myslím, že nás čeká pestrý sen!
ráno uvidíme červánky
a to bude konec říkanky


Býk

arénou zní: toro! toro!
toreadora teď skoro
nabral ten skot na rohy

nevěřili byste ani
co se děje před svítáním
vprostřed tmavé oblohy

asi ve čtvrt na tři ráno
nahrnou se hlavní branou
všechna hvězdná znamení
do měsíční arény

napětím si koušou nehty
když býkovi lechty lechty
toreador dělá

býk bezmocně bučí smíchem
když tu zazní náhlým tichem:
pustil duši z těla!

obecenstvo vzorně smekne
a potom se rozplyne

jak by ne!

žádná kalamita

svítá…


Ještě se mi nechce spát

ještě se mi nechce spát
ještě budu lelkovat
nožičkama zakopu
budu koukat do stropu

ještě se mi nechce spát
hodlám to tu studovat
očima i ušima
všechno mě tu zajímá

ještě se mi nechce spát
musím přece vzpomínat
co jsem dneska zažila
(a taky bych se napila)

ještě se mi nechce spát
a navíc mě přepad hlad
takže, jestli máte čas
nakrmte mě, prosím vás

ještě se mi nechce spát
budem si na něco hrát
na plivání dudlíku
pustíme si muziku

ještě se mi nechce spát
nesnažte se nevnímat!
maminko, vzbuď tatínka
řekni mu, ať nespinká!

ještě se mi nechce spát
za hodinu, za dvě snad
vtipně střídám smích a brek
je to prima večírek

ještě se mi nechce spát
táto, táto, máš mě rád?
mámo, mámo, koukni sem!
haló, vy dva, tady jsem!


Svůj

byl jeden člověk
co byl vždycky svůj
být svůj je fuška
to si pamatuj

neříkal to, co ostatní
nesnědl to, co jiní sní
pil jenom, když měl náladu
a když měl chuť být o hladu
no tak byl o hladu

byl svůj

lid řekl: ách!
on řekl: fuj!
mluvil a mlčel
jen když chtěl
a když mu řekli: stůj!
tak šel

byl prostě svůj

a tak byl sám

jenomže
to ti povídám
neházel marně na zeď hrách
ten prapodivně zvláštní brach

on totiž dobře věděl, že
ten, kdo si nelže, neselže
a i když selže
(já to znám)
být svůj je lepší
než mít strach


Inkognito

slonům jednou přišlo líto
že nemůžou inkognito
vyrazit si mezi lidi
že je každý z dálky vidí

dumali, jak navléci to
aby mohli inkognito
podívat se, jak to žije
mimo sloní kolonie

první slon se potichoučku
přidal k hloučku tučných kloučků
co se zdejchli z tělocviku
první slon měl tedy kliku

druhý slon měl méně štěstí
odhalen byl na náměstí
policista zpovídal ho
proč mu čouhá chobot z kalhot

třetí slon šel jako robot
chobot radši schoval do bot
všechno zvlád, jen neměl zaklít
když mu v metru mákli na kly

čtvrtý slon byl obezřetný
stál a čekal, až se setmí
všecičko šlo podle plánu
než se prošel v porcelánu

pátý slon už předem tušil
že ho zradí jeho uši
v Libni si stoup do průvanu
odletěl na Malou Stranu

šestý slon se z města pomát
sedmý radši zůstal doma
tak to chodí, je mi líto
když chce slon být inkognito


Brabenec

brabenec
je divná věc
když může, tak kouše

a myslím, že kdyby moh
zřejmě by ten neznaboh
ublížil i mouše

nicméně je pracovitý
to bys měl být i ty
I TY!

měl bys dělat úkoly
a ne koukat na brabence
jak zalejzá do bot Lence
což ji brzy zabolí

Lenka bude míti bebí
a když bude zapotřebí
aby nešla do školy
napíšou jí omluvenku

nenapodobuj však Lenku!

co ty víš, co za brabence
poleze ti v podkolence
na co sahal a co žral
než tě, syčák, pokousal?

proto místo hraní venku
jdi se šprtat na písemku
a nehoň hmyz po poli


Balada o Aničce

Anička je děvče velmi zvídavé
nebojím se říct, že přímo senzitivní
kachnička když ve vaně jí neplave
nebo když ji ze sna vzbudí kýsi plivník

pro ostřejší slovo nejde daleko
kouká na mě přísně jako prokurátor
trucuje a dělá, že je naměkko
nebo spustí kravál – a to stojí za to

nepřál bych vám zažít její náladu
celý svět když na ni dělá dlouhé nosy
to pak na mě houkne: di prýč! a já jdu
přece když mě nechce, nebudu ji prosit

vždycky se jí snažím ve všem vyhovět
jenomže, to víte, člověk zapomene
to mi potom do žákajdy píše pět
když chci za klukama, chladně řekne: ne ne!

sedím ve své noře a mám zaracha
jiným tátům právě začal večerníček
já tu pykám za to, co jsem napáchal
Anička mě zamkla (jak to, že má klíče?)

přesto pevně doufám, že ji obměkčím
do té chytré hlavy nasadím jí brouka
jako táta možná nejsem nejlepčí
zato ale umím hrozně smutně koukat…


365. básnička o skřítkovi

ač se mi to stává zřídka
viděla jsem ve snu skřítka
mával čepičkou

skákal, juchal, tančil, tleskal
tak, jak hrála gramodeska
čili elpíčko

hle, co zmůže trocha jazzu!
přece za ním nepolezu
někam do mechu

ledva slyšel těch pár tónů
přiběhl ke gramofonu
dělat neplechu

ne, že bych se skřítků bála
přece jen jsem ale malá
málem jako on

a tak jsem se chvilku pásla
očima a pak jsem zhasla
sen i gramofon


Moc nemocný kluk

co se děje, Honzíku?
děláš grimasy
jako bys měl koliku
co je?

CO ASI!

zaprvé mě bolí nos
od rýmy a od viróz
pak mě bolí tenhle prst
co jsem nosem strkal skrz
taky jsem si strhnul strup
z bonbonů mě bolí zub
a mám depku, ne-li blues
k tomu přičti hex’n’šus
skoliózu, akné, vřed
dětskou nemoc číslo pět

bolí mě má levá pata
na kterou mi šlápl táta
už jsem samá modřina
a zase mě začíná
bolet v krku – asi chřipka
ve sklípku mě kousl sklípkan
pak jsem potkal potkana
kousal mě až do rána

Anička mě taky hryzla
bílá stránka do mě řízla
pak mě lapla mucholapka
potom na mě kápla kapka
a tam dole – nesahat
tam mě uštkl hrozný had

no, on to byl nejspíš slepýš
ale to tam radši nepiš
beztak se mi ségra směje
dělá na mě obličeje
tuhle mámě říkala
že mě uštkla žížala


Copak Honza prováděl

podívejte na Honzíčka
klíží se mu obě víčka
celej den si s něčím hrál
byl pan doktor, byl pan král
závodník i kouzelník
a potom si z koupelny
udělal malinkej bazén
tak, že vodu vylil na zem

zvířátka se přidala
a Anička hlídala
jestli nejde máma s tátou

jináč se už celkem vzato
nic zvláštního nestalo
teda, vlastně…
aha, jasně!

něco tady lítalo
jako by to píchla vosa
ňáká postavička bosá
nohatá a nahatá
s chodidlama od bláta
to byl ale nejspíš přelud
a já viděl starou belu

potom taky někdo (kdo? ty?)
svázal k sobě všechny boty
zašmodrchal tkaničky
ňáký kotě maličký…

potom hledal něco k snědku
pak zazvonil na sousedku
pak se rozhod, že chce pít
od tý doby celej byt
je tak trochu ulepenej

to všechno to naše štěně
ten náš blonďák darebák

tatí, a co bylo pak?

dál to, Áňo, byla psina
teď už ale pozhasínám
Honza ti to poví sám

ano, táto
ruku na to!
ale až se vyspinkám…


Hupky dupky

podívejte na Honzíčka
klíží se mu obě víčka
ale nespinká

hupky dupky
z jabka šlupky
ale nespinká

vystrčí nos zpod peřiny
ručičkama loví stíny
myška malinká

hupky dupky
z jabka šlupky
myška malinká

víš, co, táto, v duchu vidím?
velkou loď, v ní plno lidí
a tak přemítám

hupky dupky
z jabka šlupky
a tak přemítám

viď, že ve snu nemůžeme
ztratit cestu? táto, že ne!
ty jsi kapitán!

hupky dupky
z jabka šlupky
ty jsi kapitán

nezabloudíš, kluku zlatej
jenom trochu pohoupá tě
širej oceán

hupky dupky
z jabka šlupky
širej oceán

kapitán ví, co si počít
ráno, než si protřeš oči
doveze tě k nám

hupky dupky
z jabka šlupky
doveze tě k nám


Přemýšlení

když se dívám
na Honzíka
jak si hraje
tak si říkám
že se poved
klučina

a když potom
čučím na
Aničku
tu rozumbradu
říkám si
že nemá vadu

zato táta
ten má vad
chyby by moh
prodávat
jednou mu z těch
omylů
postavíme
mohylu

pokaždé
když něco zmotá
řekne:
jéje, další bota!
i když není
(divná věc)
botanik
a není švec


Maluju, maluju

maluju, maluju
pohádkou do oušek
všechno, co nemám
a chtěl bych vám dát

prstýnky z duhy
a pejska, co nekouše
klid, který nedá se
namalovat

jak rajská zahrada
jenomže bez hada
vypadá svět, co bych
vám dvěma přál

rostou v něm borůvky
cinkají podkůvky
hříbátek s hřívou
jak hedvábný šál

maluju, maluju
pohádkou do oušek
zemi, kde řeky smí
do kopce téct

je v ní pták Ohnivák
mluvící papoušek
méďa i stříbrný
jednorožec

žije tu Bajaja
Šrutův šnek Čilišnek
Mikeš a Mickey Mouse
i Pat a Mat

je tu ten kocourek
kocourek samý flek
co vůbec neškrábe
a chce si hrát

maluju, maluju
jak vítr do vlásků
všechno, co nemám
a chtěl bych vám dát

babičku, tátu
a nedělní procházku
klid, který neumím
namalovat

ospalá očička
zamkněte na klíček
obrázek voní
a dýchá a v něm

princezna Anička
kralevic Honzíček
spolu jdou za dalším
barevným snem