Vzteklej pes (jaro 2014)

Člověk si zvykne i na to, čím pohrdá. Ale pak je nejvyšší čas zemřít.
(Friedrich Dürrenmatt)

 

až se všichni mistři světa
vyexhibujou
pustíme se do práce
tiše
a bez nejmenších nároků
jo, klidnej život
s minimálním platem
o tom se nesmíš ani slovem zmínit
vyber si téma
který nikdo nechce
nezná ho
nemá chuť se zaobírat
takovou malou směšnou zbytečností
jakmile sáhneš
po tom, co se žádá
staneš se jedním z dostihovejch jezdců
a práce není dostih
nemá finiš
takže si vyber to, o čem se neví
a jdi si za svým
němej ke všem kolem
zkoušej, co snesou
div se, když tě bijou
a tvař se tak ňák
zmenhirovatěle

anebo vejdi k šelmám do výběhu
počkej si na krmení
pak se přidej
údivem strnou
každá tě chce sejmout
ty jim to ale musíš znepříjemnit
otravuj
piš jim
volej o víkendech
dělej, že řešíš kruciální problém
přihlaš se o svý práva
žádný nemáš
donuť je, ať to řeknou
ať to ŘEKNOU

všimni si, kolik lidí nevydejchá
když se je snažíš poznat jako LIDI
když z nich chceš dostat
jasnou melodii
SE ZBLÁZNIL
nakukovat přes plot frází
pod žaluzie
diplomacie

jsme všichni stejný
některý z nás horší
a je to na poblití chodit světem
kde i ten nejnenápadnější nápad
prosadíš jenom
když TAM druhejm vlezeš

pravda a lež
hérečky před zrcadlem
učej se svoje předem daný role
svědomí čistý
ve špinavým prádle
dva, kterejm vyschlo
nad politým stolem

 

Idioti s petardama

silvestr
je třetí světová
zvedám svý dítě na úroveň mříže
zvířata v kleci
a ty bez klecí
vždycky to se mnou cukne
bojim bojim
jak bych si asi vedl v Normandii?
dej sem tu flašku
odpal to a zdrhej
nejdřív se vylejou a potom škrtnou

měli jsme nápad, že se půjdem projít
do parku támhle kousek nad Italskou
bejvá tam krásnej výhled na Račana
koupíš si pivo
posadíš se na drn
všechno ti vemou, kámo
i ten výhled

slyšíš, jak duní zem a meteory
oblohou sviští tak ňák naopak?
jediný vlaky
letí po svý dráze
tady jsem vyrost, sem jsem vodil holky
PRÁSK HO
málem si pustím do kalhot
děti se třesou
strachem, nebo zimou?
ozvěnou zeměchvění
tatí, domů!
opravdu skvělej
šťastnej novej rok

jak živý štíty
pohyblivý cíle
šinem se podél zdí
no nejsme divný?
UNPROFOR nikde, povstalecký party
zajaly město
teď ho přežvykujou
a vyplivnutý střepiny se vrejvaj
do zimních bot
tak byla už ta půlnoc?

 

Starý kolo

je někde na půdě
můj starej favorit
koupenej za pár prvních honorářů
ved jsem ho ze Žižkova
od tunelu vzhůru
ke Křížku, co mu cizí říkaj Paruka
přes most
kde válely se naše školní tašky
zatímco my se přeli
kdo z nás flusne nejdál

to vše je pryč
když vedu si svý kolo
a u svatýho Rocha
zadumanej Mácha
nečeká na Lori, až půjdou do kapslovny
jenom ten zvadlej holub
na náhrobním šutru
vyhřezlý kosti starců
krpál na Floru

schválně jsem koupil kolo sporťák
s beranama
a teď ho táhnu domů
to se budou divit
fakt jsem si v sedmnácti vypsal
FAVORITA
dodnes tím začínám svý curriculum vitae
jenže, to víte
dál jsem to ňák zanedbal
nešel jsem na pivo s tím
kdo by mi moh pomoct
chlastal jsem zásadně jen s neužitečnejma
a zbytečnejma lidma
jako jsem já sám

a tak je na půdě
mý kolo i mý CV
a ideály, jestli byly
ty vzal ďas
nemáme čas
my kluci pětatřicátníci
berany berany
je po favoritovi

 

Povzdech

vždycky mě překvapí
jak málo lidem stačí
s čím se kdo spokojí
a za co bere plat

bůh viděl vše, co učinil
a hle, bylo to dobré!

ex nihilo nihil fit
abyssus abyssum invocat

 

Zpět k vůním

přefouklá harmonika
lístek do nikam
v kapsách o tři čísla menší bundy z kůže
vybledlá podomácku vyvolaná fotka
dopisy, které jednou
budeš muset spálit

z minula přetrvá
jen co ti dovolí
tvé lásky bývalé
a jejich podrždeštník
občas je zpomalí
nějaký ten záblesk
další víno
neobjednávej

už už tě vyléčili
znormalizovaní
příslušníci generace Nula
pásl ses s nimi v Hájku zapomnění
už už byl z tebe taky
příslušník

jenomže pak se něco zvrtlo
omylem pustili tě proběhnout se do míst
kde tolikrát ses miloval
tam, kde jsi s milou vymiloval důlek
cítíš zas lehkost
s jakou’s do ní vnikal
po dešti vyrašily vůně
a teď řvou

že líbalo se
byly toulky večerem
tisíce epizod
nesepsaných v román
pamatuješ si chuť
tam nahoře i dole
a chloupky na tváři
tvé nebezpečné sny

per bona verba venditur mala herba

řečí medovou
nabízí bylinu jedovou

 

Sleduju telku

sleduju telku
nic v ní není
přepínám do ochrnutí
CNN řve a ČT šeptá
viděl jsem jeden každej film

najednou na prsa mi skočí
duch mýho Cipíska
a vrní
jo, Vršovice
kdo tam bydlí?
už žádný verše o kocourech

připadám si jako
pozdní Saroyan
když přestal v knihách
chodit po špičkách
a pravil:

asi si tu vyleju svý srdce
není to moc společenský
a vy máte nový obleky
a mý srdce je černý
a když teče
syčí

jenomže
víte
moji drazí cizí
někdy si autor nedokáže pomoct
if I condemn mankind too much
it is because I know myself too well

a smečka lačných platoberů
(jak říká Oněgin)
jen přežvykuje
pase se
pas de deux
a pukrlátko

vypínám telku
zrnění
pak ticho

 

Písnička bez melodie

jsi bílým mostem
nad černou hladinou
možná si tě nevážím
a možná, že až moc
možná jsi plamen na svíci
na jedné noze stojící
možná takhle vypadala
sfinga
než jí urazili nos

 

Jestli

jestli chceš vědět
kolik neznáš lidí
projdi se svojí ulicí
a u každýho domu zastav
přečti si jména na zvoncích

uvidíš
kolik neznáš lidí

jestli chceš vědět
co se v tobě skrejvá
naser svou ženu
pořádně ji naser
kdo první hodí květináč
ten prohrál

uvidíš
co se v tobě skrejvá

 

Stíhy z tíhy

Nakonec zůstává přece jen každý sám, takže vlastně hlavní problém tkví v tom, kdo je ten, s kým má člověk zůstat, zůstane-li sám. (Arthur Schopenhauer)

zoufalý z lidí
v samotě nespokojen
vždy k dosažení
k pláči unaven
telefon zvoní
není s kým a o čem
i dnešek skončí nocí
ber kde ber

nesdělitelné
v mysli vlnobití
zmatený kapitán
a kormidelník v jednom
odplouvám do témat
tenat, v nichž zkrvavělý
čekám pak hodiny
na ránu z milosti

co ve mně zbylo
o to nemám s kým se dělit
ještě si chodím ke svým dětem přivonět
hladím je po vláskách
jenže kdo se kdy dozví
zachytí tenký signál
z mého neznáma

a ty mi mlčíš
do tváře a čekáš
ach jo
co z toho svého dna zas vyloví
já nemůžu se zvednout
a jít jinam
kotva se zasekla
a nehne se
jen rezne

 

Na vysvětlenou

báseň je taková
jaký jsi ty
v okamžiku
kdy ji píšeš

kdekdo by chtěl
aby poezie
připomínala snímek věčnosti
jak Whitman obrušuje každý pocit
snaží se říci všechno všem a navždy
nakonec je to zase jenom on
ve vlastní šťávě
nespravedlivý
nedůležitý
víceméně svůj

ti, kteří žijí s tebou
kolem tebe
měli by vědět
že jsou částí básně
a dříve nebo později se najdou
v některém verši
jenom z lásky k nim
je nejmenuješ
nerozebereš

ale i tak
mějte se na pozoru
vy, co si myslíte
že nálet múzy
přečkají civilisté bez úhony

psaní je konflikt
rozum válčí s citem
a ohledy jdou k čertu
když máš slinu
to se vám
prosím pěkně
neomlouvám

báseň jsem já
a vy
a to, co nechcem

 

Večerní pracovna

můra v papírovém lustru
zlehka ťuká křídly
smrt je jako déšť

večer okřál zvláštním světlem
to, co tu dnes hledáš
v básni nenajdeš

 

Dětský usínání

tluče kominíček
nebo bubeníček?
na co vlastně tluče?
aha
na buben

támhle na tý stěně
obluda
a jéje
za ruku se vede
s ňákým obludem

to je jenom stín
a to je moje ruka
silueta mámy
co nás přikrejvá

nebojím se
ale
ten plyšovej panák
ať na mě tou velkou hlavou
nekejvá

 

Houslista a vágus

Markovi Dusilovi

u Karlova mostu
směrem k Besedě
hraje ňákej profík
v rytmu magneťáku
na housle
tak dobře
a tak znuděně
že ještě tón
a rozkopu mu futrál

asi metr od něj
o zeď opřenej
vrávorá ten vágus
co tu včera žebral
v svitu McDonaldu
slzy utírá
ta hudba mu asi
něco připomíná

tak tam spolu stojí
vágus
houslista
jeden zpruzenej
a druhej rozmrdanej
kolem choděj lidi
potkávají sochy

tohle sousoší se nikdy
nepotká

 

Jinudy

ze všech žánrů nejradši má ticho
dívá se na svět jako zpod hladiny
toulá se po ulicích
dlážděných poezií
v davu turistů nachází dějiny

a pak se vrací na předměstí
s vinicí a zaniklými parky
představuje si stejná místa
v jiných staletích
snaží se určit směr
prapůvodních cest

tuhle stál kolotoč
a tudy snad šel Mácha
tam bylo okno
a z něj někdo křičel: VRAŽDA!
posedlý usedlostmi líže každou zeď
ohmatává kameny ze zaniklé kašny

když se bude držet katastrální mapy
z roku 1872
s trochou štěstí mine realitu
a nesetká se s tvory z budoucnosti
jednou ho zastavili
chtěli vědět
kudy

řekl jim
nevím
já jsem tady omylem

 

Divné noční chvíle

špatně spím
budím se v nejdivnějších chvílích
přepadám noc na pouti k ránu
radiátor kape
rytmus domova určují maličkosti

už můžu říct
že věci vzdychají
protahují se jako člověk mezi prací
všechno, co přes den stálo nehybně
dopřává si teď malý tělocvik

vždycky mě spolehlivě dostane
světelná stropní show reflektorů aut
v propastech pubertálních zoufalství
slýchal jsem ozvěnu drkotání kol
po křivolaké pražské ulici

z dětství mi utkvěl
decentní hluk vlaku
babičce jezdil přímo pod okny
čekal jsem v modře vyšívané tmě
babiččin byt se jemně otřásal

let the Midnight Special
shine her light on me
let the Midnight Special
shine her ever-loving light on me

 

Cha! Charakter…

na lež a podvod nejsem vybaven
řekl mi jeden dobrej písničkář

viděl jsem za svůj relativně krátkej
a relativně plodnej život spoustu
úžasnejch blbů
regulerních sviní
i přizdisráčů
co se s nima vezou

dosvědčím
že vzali svůj charakter
a složili z něj papírovou čapku
když bylo nejhůř
smetli slova pod stůl
a tvářili se
že maj rádi čisto

nikdy jsem nepřipustil
že jde o druh lidí
čím víc mě důležitě dusili
tím spíš jsem jednal
jako jasnej blázen

povídám
vás by měli vystavovat
patříte všichni
do muzea svinstva
ať děti vidí
jak vypadá mamrd
ten věčně živej
vyhynulej tvor

CHA!
řekli
teďs to posral, kamaráde
a pořádně mi zatopili
super
v nic jinýho jsem
ani nedoufal

dál s nima hraju kuličky
a pasu husy
vrátím se oknem
hodím nohy na stůl
v pracovní době
otevřu si pivo

a vy
kdo máte rádi poezii
padejte smejt ze sebe tuhle báseň
smrdí jak ti
kterejch se cestou dotkla
no ale o tom
jsme už mluvili

 

Zítřejší vydání

od chvíle, kdy se opicím
vztyčil palec
živí se neuvěřitelné množství lidí
jen tím, že drze říká druhým lidem
kdo je a není
básník
co je hudba
kdo má a nemá
dostat první cenu

jediný způsob, jak si vydělat
na svoje psaní
je psát o jiných
a tím si ukrajovat z vlastních sil
a z času
i když bys radši mlčel
nehodnotil
a nevymezoval se vůči veršům
které jsou povětšinou lepší
než ty tvé

čím dál víc vím
že jestli má můj příběh
dopadnout dobře
musím se tu zamknout
zabednit okna
zakázat si svět

noviny vyjdou
já však nevyjdu

 

Stmívá se

stmívá se
jedeš té jízdě vstříc
najít přítele
jehož čas se protne s tvým
(můžou mě dobít
už vážně neválčím
a staré domy jsou tak cizí
i když viděly mé první
poslední)

stmívá se
střílíš domněnky jak šípy
vrací se výsměch
a vůz se nezastaví
strach ze zatočené hlavy
nepodmanil sis
ani svou kytaru

stmívá se
jakou barvu má tma?
barvu těl rozesetých po barech?
barvu kaluží?
ani sis nevšiml, že sprchlo
promni si oči
přivoň k večeru
pozoruj
pozoruhodné

stmívá se
jako když ležíš na posteli
a nezjevují se ti obrazy
nikdo tu není
nevezme tě do úst
v protějším okně
zhasnuto
byt vyklizený

stmívá se
chodník se třpytí
šumí kola
těžký život lehkých žen
proces debilizace dokončen
přátelé
nepřátelé
nějak mi to splývá

 

Ukrajina

tohle už známe
tanky na hranicích
vojenské cvičení
c’est la vie
déjà vu
snajpři a zrádci
člověk se za ně stydí
burani chtiví
tak trochu moje krev

kecičky stranou
vidíš okupanty
měl bys říct OKUPACE
a pak DOST
naivní, že jo
ještě jedno pivo
a barman přepnul zprávy
na fotbal