Nezařazené básně (1995-2013)

Promarnil jsem nejlepší léta života
nepříliš účelným čtením knih,
hloubáním nad věčnými otázkami,
utápěním se v sexuálních fantaziích
a bojem s nespočetnými neurózami.

(Isaac Bashevis Singer)


Leonardo

Leonardo
stál na balkoně
vrásku v čele

kdyby byl gigolem
před florentským dómem
řekl by asi…

díky! skvělé!
zajásal, až to zhasilo pár svíček
a básník kamsi do vzdálených par
prý viděl letět
tmavookou múzu

ó, Dante, nač ti byla Beatrice!
kampak se hrabe na mé dámy šarm
ukázal bych
leda své slepé tetě
tu tvou Monu Lůzu

dobře se mu do paměti vryl
západ víček
po toskánském víně
zavřel okno
štětcem plátno pohladil
maloval hloubku
z výšky na hladině

pak geniální ruka
sňala z čela vrásku
a přenesla ji do obrazu
vtěsnala ji mezi rty
kterými vyznáváme lásku
a jimiž zamykáme
velikost svých kazů

1995, 2013


Holmesovo podruhé

Holmes zesinal

přišel tam
v jedné ze svých mistrných masek
převlečen za zdravého člověka
a dlouze políbil hraběnku

bože, Holmesi, proč jste ji neusvědčil?
je přece nad slunce jasné, že svého milence zabila
a schovala ho v tajné chodbě zámku

přišel tam
přestrojen za barona Blancharda
a dlouze políbil hraběnku

víte co, Watsone?
vystydnou vám plněná krůtí prsíčka

přišel tam
políbil hraběnku
načež ta suše odvětila

oholm se, šerloku, škrábeš

tak Holmese podruhé doběhla žena

1995


Střelec

proč, když mířím
na hladinu
minu

proč jen jednou
jedinkrát
ruletu smím s tebou hrát

proč ty správný
Puškine
kulka nikdy nemine

a proč ti, co nežijou
ty, co žijou
zabijou

1996


Panenka

je taková panenka
ze dřeva
místo rukou má dva pahejly
a výstřih bez údolí
kolem pasu stužku
která byla černá už před sto lety
a když tu panenku vezmeš za hlavu
a koukneš jí pod sukně
najdeš moře desetníků
co hrajou
jako filharmonie

a pak je taky malovaná truhla
co se nedá otevřít
než násilím
a v ní je ňákej naftalín
a ořechový listí
a možná babiččin kroj
a když tě vezmu za hlavu
slyším moře desetníků
co hrajou
jako filharmonie
a když za tebou zamknu víko
ztratím klíč

natáhnu nový struny
a zase si někoho sbalím

1997


Blues falešnýho tónu

harmonika malá
měla deset děr
deset prázdnejch děr
když zadul od kaňonu
letní vítr navečer
kdekomu vzal dech
kdekomu vzal spánek
když zadul letní vítr
do všech děr
tý harmoniky malý
rezavý

mraky byly šedý
průser na spadnutí
každej se nalil
i ten mech
na starejch schodech
hospody

mraky byly šedý
a jen blues falešnýho tónu
a jen falešný blues
údolím se neslo
po barech
od vody

1997


Vyprávěný blues o kosočtvercích

když tě vezmu za ruku
upadne ti hlava
a když zlochtám obdélník
jsou z něj kosočtverce

včera jsem tě vyrušil
uprostřed někoho
dneska spolu jedeme
poslední šestnáctkou
s tou zářivkou nad sebou
jako bys měla svatozář
koukáme si do očí

koukáme si do očí
i když se odněkud shora ozve
PŘÍŠTÍ ZASTÁVKA ŠTĚPÁNSKÁ
koukáme si do očí
i když je zavřeme
tramvaj má pantografy
a samý kosočtverce

říkáš, že teď už nemůžeme přestat
pod svetrem jsi nahá
večer, co stojí za nastydnutí
vem si mě do parády
jsem tvůj hoochie coochie man
I’M A MAN!

doma pak boogie
orgastická trubka
Gene Krupa válí
Hamptonův vibrafon
ty vůbec nevíš
jak moc mám rád blues

milujeme se na podlaze
přirážím, až přeskakuje deska
líbej a plač
a nevěř zlejm jazykům
blues
není smutný
blues je
když jsi v nejlepším

1997, 2013


Bar na pláži

upíjel jsem noční vzduch
a čekal na signál
světýlka v šedejch očích
kapka potu
spadlá do klína

pila na zdraví celý svý rodiny
ještě lok a měl ji jistou
vysvoboď mě
povídá
ten barman mě chce sbalit

šli jsme spolu k moři
kde bylo plno
ale žádnej nebyl vidět
pravil jsem
že měsíc hypnotizuje
a člověk
když se někoho nedrží
utone

lochtala vlnku
palcem u nohy
a okázale jektala

v zemi, kde když holka řekne ne
znamená to ano
plácala cosi o plavkách a kalhotkách
načež se jedním tahem
svlíkla
a tak tam stála

s křikem jsme vběhli do vln
plavali až k bójce
klínem ji objali
a
probuzení je vůl

sedmnáct roků stár
s úplně cizí kočkou
v egejským úplňku
a ona vystřízliví

tohle je báseň o tom
jak jsem si nezašukal
no ale dobrej plán
na pitomýho kluka

1997, 2013


Stav

kdybys byla z Grónska
lovil bych ti ryby
kdybys byla ze dřeva
shořel bych tě na prášek

dřevo je maso
jako každý jiný

kdybys byla z kopce
seběh bych tě do údolí
kdybys byla naruby
zlomil bych si hlavu

jediný
o co tu jde

furt bejt v jiným stavu

1998


Alfredovo ptačí psycho

kam plujete
vzducholodě doutníků
Alfreda Hitchcocka?

každé léto mu v zálivu
vykvete mohyla
z chechtavých racků

tlesknu
a Alfred vstane z mrtvých

1998


Koncert

stála u zdi venkovského hřbitova
hleděla do pole
dirigovala
klasy se kývaly
a slunce si přineslo xylofon

dohráli první větu
a déšť zatleskal

1998


Svatý

díval se svatý do dálky
na hory, které se milovaly
s oblaky, ve kterých sladce spaly
roníce krev jak korálky

1998


Modlitba

zastav se u mne
kolemjdoucí řeko
a zapomeň
kam putovalas

amen

1998


Rekviem

jako bychom žili uvnitř
notového sešitu

a když pak dveře
vezme uragán
rekviem zabolí tě
ze všech stran

a potom ticho vejde do bytu

1998


Jasnovidec

jasnovidec vidí jasně
celou svoji budoucnost
po dnech štěstí přijde věčný žal
ta, které dnes křivě přísahal
tisíckrát se ještě spálí
než za sebou spálí most

s tou, která ho nevyléčí
skončí v křeči planých řečí
o zradě a o vině
nejdřív do ní vrazí frázi
potom se však začne plazit
kolem její svatyně

čas ho změní k nepoznání
školy, pohřby, povolání
za chvilku z něj zbude stín
vzdá se lásky, vzdá se styku
začne věřit politikům
a svým malým vítězstvím

přátele, jež poznal v nouzi
pochová jak anduláky
rychle, tajně, bez pláče
tam, kde kvetou do vlajky
sedmikrásky bílé
modré chrpy, rudé máky

sám a sám, jen s televizí
stromy, domy, všechno mizí
střídají se kulisy
přes den sbírá šedé vlasy
večer z láhve přihýbá si
ráno zvrací do mísy

léta jdou a plamen hasne
nemá než ten prázdný byt
stesk ho mění k nepoznání
nic ho před tím neochrání
ač je mu to předem jasné
nemůže to zastavit

1999


Každej má svý problémy

každej má svý problémy
každej má svý temný stránky
ten, kdo je má přečtený
chodí světem bez hádanky

každej touží poznat slast
každej skončí s kocovinou
každej ví, že slast je past
každej projde stejnou špínou

ten, kdo hledá klid a mír
najde jen pár mrtvejch bodů
něco hodí na papír
zbytek spláchne do záchodu

všichni mluvěj ze spaní
všichni mluvěj o průšvihu
ten, kdo věří vyznáním
skončí v hrobě, nebo v lihu

někdo nečte noviny
někdo hraje na třetího
někdo žije bez viny
někdo žije s velkou tíhou

jeden čeká na spásu
druhej čeká na kolejích
třetímu mží do vlasů
čtvrtej nespí, chlastá, nejí

tenhle řeší rodinu
tamten řeší zaměstnání
někdo šlápne na minu
jinýmu se splní přání

jeden visí na laně
druhej visí na podpoře
třetí usne ve vaně
páč mu připomíná moře

někdo skončí v DO-RE-MI
někdo skončí pod lavinou
každej má svý problémy
každej projde stejnou špínou

2000


Cédéčko

cédéčko ani nedohrálo
už je zataženo
kožená kancelářská křesla mlasknou
a mrtvá je ještě tady

pozůstalí pomyslí na hospodu
pozůstalí po dalších
nakouknou škvírou v lítačkách

brigádnice zpřehází plastiková písmenka
společenské hry od 3 let
ale
mrtvá je ještě tady

2000


Blues šedého dne

den je šedý jako naše saka
vločky trčí metr nad chodníkem
pod nimi se plazí hrobník s obřadníkem

dav se šine do práce a z práce
na ostrůvku plném trosečníků
čekáme na funebráckou elektriku

pozorujem auta, psy a vrány
tiše, ať se mrtví neprobudí
bereme se za ruce a kůže studí

připomínáme spíš Venušany
nežli bráchy, co se dobře znají
za chvíli si sednem k ovocnému čaji

do večera začneme se bavit
prázdné židli oblékneme kabát
anebo snad někdo máte lepší nápad?

2000


Vzpomínka na růžový dům

odjela pouť se všemi kolotoči
s cukrovou vatou; dole v přízemí
potkaní jed se mísí s něčí močí
a od cikánů ječí DO-RE-MI

ten výhled znám jak svoje čtyřicítky
stěží mě ale může omrzet
co stačí zrak, až za viničné zídky
šmíruju plytký lidský mikrosvět

a slibuju si, že už nikdy více
nespustím lano z nebe do háje…
pak se mi začne stýskat po muzice
a já jdu za ní, i když dohraje

letmo tě líbnu na červené líce
(hlídáš mě z dálky, když se nedívám)
za deset minut klimbám v elektrice
a zbytek noci strávím u piva

anebo s jednou ze svých divných nálad
a tebe zatím děsí temný byt
sleduješ strop a cítíš, jak jsi malá
nezbývá, než si zase rozsvítit

dáš vařit kávu, předstíráš, že svítá
a venku brzdí taxík, sténá trať
kočka se mrouská, někdo spustí výtah…
na dveře řetěz – turka na závrať!

ne, nikdo neví, co ti táhlo hlavou
když přes tvou pelest pochodoval stín
snad… toho dne, kdy přišli s tou zlou zprávou
bál jsem se stejně; vprostřed rozvalin

vlčího města, jež se neohlíží
v močálu jitra, o něž neprosím
zdál se mi film, v němž stojím na refýži
pod tvými okny, boty od rosy

ve vlasech trávu, mhu a netopýra
čekám svou tramvaj, domů nebo kam
u tebe totiž nikdo neotvírá
stanici ale zrušili – jsem sám

dneska si zoufám, jak jsem mohl spěchat
od toho, kdo mě měl tak strašně rád
s kým dosud mluvím v nostalgických snech a
ke komu jsem se snažil utíkat

když jsem byl krátký na dospělé soky
když se mi z druhých zvedl žaludek
když se mi zvedl ze mě – když mé sloky
předešly moje chápání i věk

naděje plný, na lži málo starý
takový jsem snad také trochu byl
z kluka, co v parku honil multikáry
vyrostl střelec, který minul cíl

a tápu stále; v duchu jedu s poutí
a každou šanci hodím do smetí
na kolotoči života se hroutím
v předtuše prokletého století

bez blízkých duší, hvězd, co na mě svítí
i kdybych prohrál vše, oč se dá hrát
s mládím je amen, v boji o přežití
stává se ze mě uhýbavý had

a vzpomínkami šetřím víc než citem
pokud se přesto vetřou do mých slov
v hospodském kouři zůstávají skryté
rozhodně s nimi nejdu na hřbitov

a nerozmlouvám s mramorovou deskou
pardon, to prostě musíš pochopit
poslepu míjím Čapajevák, Slezskou
už ani slzu – konec – chci mít klid

2001, 2006, 2013


Co všechno se vešlo do večerních brýlí Taj Mahala

přechody pro chodce, semafory
studánky, červánky, luhy, bory
krev, která protejká krasohledem
Robert, co vybumbal visku s jedem
piano – sto let už na něj je nehráno
kytara – holku mou odnášej na marách

2001


Blues o řetězu

pána mi vzala žlutá voda
ani se nestih nalíznout
dřív nebo pozdějc by mě prodal

a jeho milenka se drápe
na kládu plnou pijavic
hbitějc než k němu na kanape

a jeho děcko, aniž ceklo
v kolíbce, kterou schroustal jez
procestovalo celý peklo

a já mám řetěz kolem hlavy
a bouda na dně váží cent
a to si nikdo nepředstaví

2001


Démoni drahých kovů

démoni drahých kovů
strojí se na svůj svátek
na slavnost cingrlátek
kde to prý natřou Slovu
Myšlence, ba i Citu
Lásku, tu nejmocnější
pohodí v masce gejši
s hlavičkou v igelitu
v posledním temném koutě
a potom uhranou tě
kočičím zlatem, slámou
na kterou kdekdo močí
sluncem, jež kreslí v očích
cestičku ke hřbitovu

2001


Dotaz

řekni: jsem velikán?
a zbylí skrčení
skládají ze svých ran
obříka mlčení

2001


Podzimní improvizace

skvrnité listí
šustí jako jazz
proč jen má láska není bubenice

ruce se schovávají do kapes
bota je lyží
a pár holých soušek
co ze slušnosti kývly na pozdrav
věří, že nejpozději do měsíce
smete je tunel

tak to zkrátka chodí
že neublížíš
ublížíš li mouše

2002


Proč

proč mi věřit
jak mi věřit
když tě bolím
jako nežit

proč se vracet
proč se starat
proč do černé
duše fárat

proč mě v srdci
věčně chovat
když se můžeš
zamilovat

2002


Dlouho

je to už dlouho
zvláštní zjištění
a život plyne
i když bezcenný
a víno teče
i když bez chuti
je to už sakra
dlouho, řeknu ti

2002


Někdo

někdo má vilu, někdo maringotku
někdo má postel, někdo bednu s hlínou
někdo má ženskou, někdo její fotku
někdo si ve snu hraje s výbušninou

někdo má známý jen tak pro ozdobu
někdo má ráno ránu jako z praku
někdo se vrací ze dna, někdo z hrobu
někdo se cejtí sám i na hlaváku

někdo má depku, někdo pevnou víru
někdo má před barákem chodník slávy
někdo se musí koukat do papíru
někdo zná všechny svoje pravdy z hlavy

někdo má pěst a někdo kalašnikov
někdo má přeučenou levou ruku
někdo má v ledničce jen krev a mlíko
někdo má hrůzu ze svejch vlastních zvuků

někdo se bojí tmy a někdo šera
někdo si maže hubu pitralonem
někdo má chuť, jen když je atmosféra
někdo má chuť, i když je pod zákonem

někdo má platfus, někdo skoliózu
někdo má sprej a někdo horkou vanu
někdo má školu, někdo selskej rozum
někdo má strach, že nikdy nepřestanu

2002


Mezi psem a vlkem

probral jsem se
tedy to jsem si jen myslel
byt mi připadal cizí
kuchyň byla jinde
a ta dlouhá temná chodba…

zdálo se mi
že jsem vzhůru
v hale chyběla knihovna
ale pokoj rodičů
byl tam, co byl

otevřu dveře
a oni pololeží
polosedí
na velikém letišti
nic neříkají
jen se na mě dívají
s takovým
dost podezřelým výrazem

povídám: co je?
a oni pořád mlčí
rozhlédnu se kolem
a vidím naše otáčivá křesla
vzácné kousky
dneska už se nevyrábí
a v nich
v nadživotní velikosti
Mickey Mouse
a kačer Donald

pojď dál
usmívají se
teď už jsme tu komplet

končí hodina
mezi psem a vlkem
obloha má barvu
krému na boty
a dole v zahradě
někdo zatíná tipec
prvním ptákům

2005


Pestrá ryba

nějaký sadista
vzal klec s mými papoušky
a strčil ji do plného akvária
chudáci anduláci
museli rychle něco vymyslet
papoušek albino
podivuhodný kouzelník
s hnědýma očima
spával zavěšený v levém horním rohu
jako letoun v technickém muzeu
teď se mu to hodilo
zobáčkem se prodral nad hladinu
a dýchal, dokud ho udržely nohy
modrý měl smůlu
už dlouho postonával
stěží se vydrápal na větévku
šel ke dnu, ani nezazpíval
a zelený
zelený vklouzl do vody
jako by se v ní narodil
udělal pár nesmělých temp
obkroužil nádobu
a jal se ozobávat rozcuchané řasy
plaval kolmo
jako mořský koník
nebo hlavonožec
luxoval stěny
jako ancistrus
zkrátka byl ve svém živlu
když jsem přišel domů
měl jsem novou pestrou rybu
živila se zrním
a chaluhami
sedala na ponořený prst
a když roztáhla křídla
zvířila všechen usazený kal
modrého jsem oplakal
bílý se z toho dostal
je to kouzelník
teď ťuká do akvárka
smyslů zbavený
některé věci
ptákům nevysvětlíš

2005


Můj pokoj

můj pokoj plný knih
a muziky a ptáků
začíná ve dveřích
a končí ve dveřích

má 4 bílé zdi
a skříně ze smeťáku
a pavouk v každé z nich
a vosy v každé z nich

ve snu mi promítá
ufounské partitury
na křídlo obří můry
mamutí noční můry

a já se usmívám
jako bych neměl paměť
válím se v něm jak v tlamě
jak sousto v šelmí tlamě

má 4 bílé zdi
a 8 černých koutů
s plesnivou houbou do hvězdy
se stíny do kornoutu

můj pokoj plný knih
a duhového peří
a skříní a oken a dveří
a skříní
a oken
a dveří

2005


Nad epigramy J. S. Machara

za okny Mars, klid rodin po večeři
ležím jak vyplavený rybí tuk
a z první stránky přísně si mne měří
pohledem kočky Josef Svatopluk

v mé levé ucho jako do trychtýře
vlévá se něžný mimozemský zvuk
a slyším skřípat pero po papíře
jenž sobě prostřel Josef Svatopluk

nevnímám hukot lampy na přechodu
z Bohemky jdoucí holohlavý pluk
přemýšlím o těch, kteří vyšlou módu
častují jménem Josef Svatopluk

jak rád bych četl v dnešním denním tisku
pár ostrých šlehů, napjatých jak luk
a smrtících jak šíp, jenž vyslal v trysku
můj rudý bratr Josef Svatopluk

však místo šípů párátkem se šťourá
v tesácích šelem každý malý kluk
a nikde není místo pro kocoura
jenž by se rval jak Josef Svatopluk

za okny Mars svým jedovatým krémem
zalévá zbytky periferních luk
jen sen mne odtrh’ od té fotky němé
s podpisem: tobě, Josef Svatopluk

2005


Večerní telefonát

večer v boudě telefonní
povídáš si s nocí
o ní

a potom tma zavěsí

ticho šeptá do jabloní
ty řveš jako na lesy

2006


Ukolébavka

kořalko
postýlko
houpavá

ať se mi
o milé
nezdává

ať se zdá
o moru
o vojně

poprvé
budu spát
pokojně

2006


Namlouvání

nehrajeme si na žádné navěky
i když přece jen
i když přece možná
vplynem jeden do druhého
jako řeka do řeky

2006


Momentka z intošského večírku

seděl jsem s Olinou na zemi
Korejka kryla mi záda
a Vojta se chystal, že řekne mi
co je to vlastně to dada

ptal se mě, jestli znám Duchampa
Tristana a jeho dceru
a když jsem pořád nic nechápal
máv rukou: já na to…

přítomní intoši s uhrama
už už mi dali co proto
vtom ale od stolu nad náma
zaznělo přibližně toto:

já bych nemohla žít s cizim psem

načež k nám přiběhnul cizí pes
vidím to jako dnes: brada
spadla nám a čísi hlas jen hles:

ty vole – TOHLE je dada

2006


Vlaky, vlaky, vlaky

I.
snil jsem a hnil jsem, miloval, byl prázdný
vězení svého skrýval jsem se za zdmi
přes den jak kůň se zaslepeným zrakem
v noci jsem sténal z mostu nad hlavákem
nikdy jsem nespěl k „touženému cíli“
zato když čtvrti v tmách se rozsvítily
a vyzvaly mě k letu tobogánem
poznával jsem se ve psu zatoulaném
i v bezdomovcích v parku u nádraží
ráno jsem ranil ty, kterých si vážím
života běh se vešel do vteřiny
ti, kteří měří hloubku cizí viny
říkali: neber do úst Jeho jméno
dech se mi úžil s tratí zauzlenou
chtěl jsem se ztratit do jiného města
nulám, co stavěly mě na piedestal
aby mě měly z čeho sesazovat
začal jsem nenávidět vlastní slova
tak rád bych zmizel – nebylo však za kým
vzpomínky z cest: jen vlaky, vlaky, vlaky

II.
přítel mi vmetl špínu v zhaslé oči
soudí mě, jako kdybych spáchal zločin
má pravdu, jenže když je kámoš v háji
ať si ji nechá, ale neříká ji
nebudu jiný, lezu do ulity
ledva se někdo dělá důležitým
a spravedlivým, jakmile mi radí
jako když panstvo kálí do podhradí
řečičky, fráze, teze, teorie
prý se má myslet hlavou a ne pyjem
sedím tu s hlavou (někdy s pyjem) v dlaních
básně jsou pro mě blues a bičování
na hlavě hlava na hlaváku v parku
bdím a mým druhům zdá se o cigárku
člověk prý zodpovídá za své činy
už první vagon vráží do mašiny
pak druhá třída, jídelní a kupé
najednou bloudím jejich dutým trupem
a všude vidím tytéž ubožáky
jichž domovem jsou vlaky, vlaky, vlaky

III.
letos se pořád něco oslavuje
co ale my, kteří jen s větrem plujem?
nemáme děti – s kým bychom je měli?
vždy rozpačití před novomanželi
honíme sukně, tvrdnem u rodičů
co vědí o všem, od cinkání klíčů
přes orgasmy až po tichounké lkaní
když nemůžeš, a přesto musíš za ní
šouravý krok a kradmé opíjení
budí tě ze snů, v nichž tě skvělé ženy
zbožňují pro to, kdo jsi a co umíš
úřady chtějí děsně vtipné sumy
zdá se ti o nich, o papouščím peří
a Vltava se dere přes nábřeží
s vichřicí v patách, divá ježibába
Praha je proti ní tak strašně slabá
voláš: jen houšť! čteš se sklopeným hledím
protokol o únosu svého dědy
z dob, kdy se svět jen hemžil maniaky
a krajem táhly vlaky, vlaky, vlaky

IV.
lidé jak malí psíci zuby cení
nevěří na sny ani na znamení
zlobí se na mě za mé ideály
moc by si přáli, abych byl též malý
nemyslím na ně – ze všech sil se snažím
od čerta k ďáblu chodit se závažím
nevnímám, jak se nudí, spí a čumí
a beze slov svým bližním nerozumí
nevydám hlásku, když mě kamenují
plameny chrlí ze zatuchlých slují
snesu i ránu pod pás (a že bolí)
přežiju cokoli a kohokoli
v úkrytu čekám, čekám na člověka
stesk po mně jako kapka potu stéká
z podzemí splínu doluju své rýmy
jde vždycky proti nim, kdo nejde s nimi
jsem plný vzteku, chvíli před výbuchem
v kavárně trčím, srkám bílé suché
v srdci i duši syčí papiňáky
a v hlavě hučí vlaky, vlaky, vlaky

V.
mine pár let a natažené lano
třepí se – dozpíváno, dolíbáno
každý se časem dohrabe k těm klišé
bez kterých společnost ho odepíše
a hlásí se jak žáček v první třídě
když druzí vidí jen to, co je vidět
na všechny výtky říká: ano, ano!
ostatně dávno nemá na vybranou
označen kroužkem s datem zmrtvýchvstání
zná budoucnost a minula se straní
s rozkoší pitvá cizí postižení
komouš je komouš, nevěřte, že není
jiní už přešli od příležitosti
k činu – a jemu komouš hází kosti
pouští ho dál a propouští a trestá
co následuje? zlatá střevní cesta
kolem stád ovcí v kraji vlkodlaků
zvídavé hlavy nabodneme na kůl
lehneme na trať, počítáme mraky
ten rytmus drtí: vlaky – vlaky – vlaky

2006, 2013