Ohlasy

UKOLÉBAVKA PRO GOLFOVÉ MÍČKY (1998)

Překvapivě svižná poezie mladého autora, tíhnoucí k tradiční veršové stavbě a rýmu. Příslib budoucího českého básnictví, již teď ověnčený několika literárními cenami. A pokud ne básnictví, jistě textařství.

Salon (literární příloha Práva)


KŮŇ S MODRÝMA OČIMA (2005)

Zatímco v nejrůznějších nakladatelstvích vychází v nízkých nákladech poměrně vysoké množství takových básnických sbírek, jež pouze uberou místo v knihovničkách přátel a stěží mohou někoho dalšího zaujmout, objeví se tu a tam podomácku vydané dílo, nad nímž se vyplatí zbystřit pozornost, dostane-li se vám do rukou. Mimo prodejní síť se ocitla i sbírka veršů Kůň s modrýma očima, již prvotně pro svou neteř sepsal básník, muzikant a publicista Michal Bystrov. V rámci žánru poezie pro děti jde o výjimečný počin – básničky mají vtip i fantasii, nepodceňují dětskou inteligenci, jsou nápadité i po jazykové stránce a nemají rozházené přízvuky jako dílka lidová či méně obratné pokusy i zavedených básníků. Michal Bystrov patří k mladým autorům, kteří se nebudou nikdy účastnit literárních soutěží, avšak kterým může mnoho nositelů cen jejich míru talentu závidět.

Vojtěch Probst (Literární noviny)

Dětské verše Michala Bystrova byly für mich velkým překvapením; s pěknými ilustracemi nakladatelská tutovka, myslím si, konečně někdo je hoden vyzvat na souboj Jiřího Žáčka.

Jakub Šofar (Dobrá adresa)


SEBEVRAŽDA ČÁPEM (verze z roku 2006)

Sbírka je žánrově pestrá a jazykově leckde až virtuózní; imaginací mířená sada přímých zásahů do pocitových skrumáží spojených s osudovými anály, „knihy, která má 1100 stran“. Bystrov dokáže vybavit své texty metaforickými lahůdkami, zúročuje v ní pochopitelně i své letité překladatelské aktivity a působení v nejrůznějších hudebních formacích a vlastní tvorbu písničkářskou – z tohoto hlediska je svérázným tématickým kompendiem repertoáru folkového zpěváka a některé z básní jistě už nabyly hudební podoby, nebo se k tomu přímo nabízejí. Za úvahu stojí, zdali by magická chuť slova Mlhovíno neposloužila jako ikona celé sbírky, Sebevražda čápem má sice logické konotace k dynamice onoho „příběhu sbírky“, Mlhovíno charakterizuje rozměr lyrických rekvizit z jiného zorného pole – je v něm víc noci, opájení, tajemna, barev i chutí…

Miroslav Kovářík

Sbírka Michala Bystrova Sebevražda čápem má charakter jakéhosi buřičství 21. století. Jako by v ní znovu ožil František Gellner nebo Fráňa Šrámek v kulisách současnosti. Její výrazně antiměšťácké rysy vystupují někdy v ostřejších konturách zmaru (Poslední pivo), či v ostře bolestně stažené grimase krutého mateřství (Ženy, o kterých chci vyprávět), nebo v poloze intimní (Mlhovíno), několikrát se objeví motiv tuláka. Metaforika krátké básně Podivu hodné, jež dala impuls k názvu celé sbírky, je v tomto ohledu rozostřenější, může působit jako umně vytvořený bonmot, ale v souvislosti s ostatním obsahem sbírky nabízí i významy přesahující první dojem z jejího přečtení. Výrazným znakem některých básní je jejich charakter písňový, který je dán ostrými rýmy a rytmickou stavbou. Není se co divit, vždyť Michal Bystrov je také písničkář a tahle jeho „profese“ je skrytě i otevřeně přítomna na mnoha místech celé sbírky i z hlediska jeho zřetelného životního postoje. Domnívám se, že i z tohoto hlediska by si sbírka našla mnoho čtenářů především mezi mladými lidmi.

Jiří Šlupka Svěrák

Bystrovova poetika, jeho obrazivost, inteligence, moudrost a smysl pro humor a sebeironii, ve spojení s vytříbenou hudební básnickou formou, by mohla, jak doufám, nejen rozvířit hladinu současného mladistvého básnictva (s výjimkami), leč i hodně mělké kaluže většiny textařů (s výjimkami).

Viola Fischerová


ENCYKLOPEDIE BEATLES (2006)

Vše, co chcete vědět o Beatles, najdete rychle. Tak by se dala popsat Encyklopedie Beatles, již napsal kamarád skupiny Bill Harry a kterou v českém překladu vydalo nakladatelství Volvox Globator. Předloni se objevila jiná podrobná publikace Beatles 1970-2000 od Keithe Badmana, která na devíti stech stranách prochází kariéru Paula McCartneyho, Johna Lennona a spol. takřka den po dni. Co se týče tloušťky i hustoty informací, encyklopedická novinka se této knize naprosto vyrovná. Výhoda poutavě psané encyklopedie spočívá v tom, že ji člověk může číst takříkajíc napřeskáčku. Pokud chce zkušený fanda vysvětlit svému potomkovi, co to bylo Radio Luxembourg, vedle BBC jediná stanice, která v 50. a 60. letech propagovala populární hudbu, není problém nalistovat příslušnou kapitolu. Knížka má solidní přesah a snaží se zasadit Beatles do širších souvislostí – včetně hesla věnovaného jejich domovskému Liverpoolu nebo dalším anglickým městům. Názvy všech písní, desek nebo životopisy Beatles rozepsané do hesel, podrobně zpracované osudy příslušníků jejich rodin i spolupracovníků jsou samozřejmostí. Ovšem autor knihy, zasvěceně přeložené Michalem Bystrovem, se s typickou anglickou nimravostí zaměřil na neuvěřitelné množství detailů. Například pod heslem Tři mušketýři se čtenář dozví, že slavný román Alexandra Dumase měl být námětem pro třetí film Beatles, ze kterého nakonec z nevysvětlených důvodů sešlo. Role zákeřné Milady deWinter měla být nabídnuta Brigitte Bardotové. Lahůdkou je okouzlující synopse k beatlovskému filmu Žlutá ponorka, jehož heslo knihu uzavírá. „Vyzbrojeni břitkým vtipem a čtyřmi novými písněmi se Beatles nalodí na Žlutou ponorku a vyrazí do Pepperlandu. Proplouvají Mořem času, Mořem věd, Mořem příšer, Mořem spotřebního zboží, Mořem nikoho, Mořem frenologie, Mořem zeleně a Mořem děr.“

Vladimír Vlasák (Mladá fronta DNES)


50 MINIATUR (2007)

Pod pomyslné stupně vítězů by se dostaly možná i dvě desítky písní, které mě něčím zaujaly. Patřila by sem veselá odrhovačka skupiny Démophobia, dobře zazpívané vokály v jinak nezáživné písni dua Nestíháme, pěkná kytara Jana-Matěje Raka, zajímavý hlas a „ruská“ nálada písně Michala Bystrova, humor Františka Vlčka, poněkud překvapivý závěr skladbičky Franty K. Bartáka, standardně dobré Ponožky pana Semtamťuka i neortodoxní zpracování už tak ulítlé písně skupiny Vltava v podání Xaviera Baumaxy. Album 50 miniatur můžeme chápat jako panoptikum méně i více podivných postaviček českého folku a příbuzných žánrů. Je zajímavé, kolik písničkářů se při zadání napsat co nejkratší píseň pokouší o humor a kolika z nich se to nedaří. Při opakovaném poslechu zjistíme, že dobrých humoristů je v našem folku málo a že v netradiční disciplíně vítězí vážnější autoři. Nohavica, Pokorný, Bystrov, Jarret či Dospiva u mě tentokrát vyhráli nad Vřešťálem, Knéblem, Mertou nebo Šmidtem.

Milan Tesař (Radio Proglas)


ANTOLOGIE ČESKÉ POEZIE 1986-2006 (2007)

Skutečných objevů je minimálně: Ladislav Puršl, Michal Bystrov, Jan Borna, tím výčet pomalu může končit.

Jakub Grombíř (Host)


PINK FLOYD 1964-1974 (2008)

Příznivci skupiny Pink Floyd si na nedostatek knih o svých oblíbencích určitě stěžovat nemohou. Barry Miles ovšem má dost důvodů, proč tu řadu dál rozšiřovat: první článek o Pink Floyd napsal už v roce 1966, se členy skupiny se zná a osobní přístup je z knihy Pink Floyd 1964-1974, která nyní vyšla i v českém překladu, jasně cítit. Miles to občas bere hodně zeširoka, dost prostoru věnuje tématům, které s Pink Floyd souvisí jen volně: klubu UFO, jednomu z center psychedelického Londýna šedesátých let, či undergroundovému časopisu International Times, v němž pracoval jako redaktor. Tyto odbočky sice poněkud narušují strukturu knihy, jsou ale opravdu zajímavé – zvlášť pro informované čtenáře, kteří nehledají jen mnohokrát publikovaná fakta. Kniha končí rokem 1974 a v posledních několika desítkách stran nabývá formu seriózní a vyvážené monografie, nabízející přehledný a informacemi nabitý pohled na tvorbu Pink Floyd pobarrettovského období. Nakonec jsou ale možná přece jen nejzajímavější pasáže o úplných začátcích kapely, kdy se její revoluční psychedelické pojetí občas setkávalo s malým pochopením publika a někdy ústilo až v inzultaci hudebníků. Baskytarista Roger Waters průběh jednoho takového koncertu komentoval se svým obvyklým sarkasmem – „Naštěstí se ukázalo, že se tam jednomu magorovi naše muzika líbí, takže diváci pak už celý večer mlátili jen jeho.“

Jaroslav Riedel (Hospodářské noviny)


PŘÍBĚHY PÍSNÍ (2009)

Příběhy písní je výborná kniha s přiléhavým titulem. Zajímavě a nápaditě, na základě rozsáhlé četby, dokazuje, že nejen knihy mají svoje osudy, ale že i carmina sua fata habent, a mnohdy zajímavější než písně samé. Každý, kdo má rád písničky, bude uchvácen jejich historiemi.

Josef Škvorecký

Je to čtení nesmírně zajímavé, podložené podrobným studiem materiálů.

Jiří Moravský Brabec (Folk & Country)

Michal Bystrov shrnul do knihy články napsané původně pro různé magazíny, nicméně jednotlivé kapitoly nepůsobí jako pouhý souhrn časopiseckých textů. Potěší precizní pátrání ve zdrojové literatuře a dokládání vývodů citacemi. Jednotlivé „písničkové povídky“ přitom zůstávají čtivé, nepůsobí suchopárně.

Tomáš S. Polívka (Týden)

Autor s mravenčí pečlivostí odkrývá historické, místopisné, sociální i politické pozadí písní a nezřídka je též zasazuje do velmi zajímavých souvislostí.

Leoš Kofroň (Rock & Pop)

Svým záběrem je Bystrovova práce unikátní v mnohem širším než pouze českém kontextu.

Ondřej Bezr (Idnes)

Vykreslit z mnohdy neobyčejně obtížně dostupných historických útržků pozadí vzniku legendárních skladeb jako Waltzing Matilda, Jingle Bells, St. James Infirmary nebo Casey Jones byl mimořádně šťastný nápad vycházející z nejlepších tradic tuzemské hudební novinařiny.

Milan Šefl (Týdeník Rozhlas)

Málokdy vyjde úzce zaměřená popularizačně-historiografická publikace schopná naráz oslovit tři generace čtenářů. Kniha novináře a publicisty Michala Bystrova Příběhy písní však mezi ně rozhodně patří.

Vojtěch Probst (Literární noviny)

Pro milovníky hudebních archivů úžasná četba!

Ladislav Duchoň (Čtenářský deník)

Autor podrobně a na základě pečlivého studia literatury a pramenů sleduje životopis každé písně: jak i proč byl námět zhudebněn, jak se vyvíjely různé verze, jak song zlidověl, jací interpreti jej proslavili. Někde vyvrací i oblíbené omyly, uvádí na pravou míru fámy a objevuje různé konotace a souvislosti. A také rekapituluje cestu songů do Čech a jejich zdejší život. Především ale vypráví živě a zábavně a někdy i se špetkou nadhledu, protože mnohé z mordýřských historek jsou někdy i dost bizarní a doslova vyzařují neopakovatelný kolorit 19. století, kdy odvážní pionýři táhli na západ v krytých vozech.

Jana Machalická (Lidové noviny)

Ač podobné publikace, ať už překladové či původní, již existují, Bystrovovo dílko je v mnohých ohledech převyšuje. Hlavní předností knihy a hlavním důvodem, proč si Příběhy přečíst, je jejich „nevygooglovatelnost“. Zatímco leckterou, často i velmi podrobnou informaci poskytne během vteřin Wikipedie, Bystrov se nebál hledat v zasutých archivech a jeho snaha se bohatě vyplatila. Až se nechce věřit, že autor nebyl přímo u toho, když šel parník John B ke dnu nebo když přiopilý Stephen Foster psal svoji slavnou Ó Zuzano. Příběhy písní jsou to nejlepší, s čím se dá v žánru setkat. Bystrov vykonal kus tvrdé práce a informace podává s nadhledem i zanícením, takže jeho vyprávění ocení i čtenář, který zrovna táborovým ohňům neholduje. Jak se píše v mottu knihy, „Jsou písně, u kterých stojí za to znát celý příběh.“ Bystrov tyto příběhy rekonstruuje s nenápadnou brilancí.

Stefan Segi (Literární novinky)

Michal Bystrov dokáže kriticky pracovat s rozpornými prameny různého typu a kompetentně se přiklánět k odborně přijatelným závěrům. Jeho pravdovou ambicí není faktografický koktejl. Ve čtivém textu zabírá historické a kulturní souvislosti s publicistickou erudicí Paula Johnsona a otevírá čtenáři i sobě barvité detaily z angloamerické historie a kultury, které bourají obvyklé generalizace a propojují kulturu vysokou a nízkou, historii velkou i lokální. Geografická fluktuace a proměnlivost písniček, vytvářených většinou profesionály a zdomácnělých v lokálních verzích, umožňuje autorovi brilantně kličkovat v tématech, místech, dobách. Knížka v grafické úpravě Bedřicha Vémoly aspiruje na jeden z počinů roku.

Pavel Ondračka (Host)


…A TO JE BLUES (2010)

V antologii čtenář najde kanonizované klenoty, jako Škvoreckého Blues libeňského plynojemu či Mertovo Antabus blues, Josefa Koptu, Vlastimila Třešňáka, Inku Machulkovou, Svatopluka Karáska… pohromadě s Hughesem, Kerouakem a Rexrothem. Pozoruhodné jsou i variace Michala Bystrova na texty klasika Roberta Johnsona: „Willie Brown si chrní,/ jeho holka chrní s ním/ a mý srdce látá ďábel/ zkrvaveným nářadím.“ A možná že právě u nich si nad tou hromadou českých textů řeknete: Ne, takhle přímo na komoru domácí autoři blues zatím nepíší.

Jáchym Topol (Lidové noviny)

Vyznám se, že Michala rád poslouchám, třeba písničky na Bandzone a jeho vlastním webu, a čtu. Mám tři knihy, které beru skoro jako své bible. Z toho dvě se týkají Michala: Blues na rozcestí, to je přímo Michalova práce, a knihu …a to je blues autorů Ondřeje Bezra a Michala Šandy, ve které je zastoupen textařsky.  Moc se mi líbí jeho překlady bluesových textů starých bluesmenů a jeho vlastní variace na bluesové téma. A právě svými texty mě Michal donutil k tomu, abych se zamyslel nad vlastními bluesovými texty a začal přemýšlet o tom, jak do nich dostat archaičnost bluesmenů. A přemýšlím pořád! Ale vyšel jsem tomu přemýšlení trochu vstříc a požádal Michala o texty pro mě. Po delší době to vyšlo a Michal mi poslal text Dneska pozdě k ránu, který jsem si dovolil upravit sobě tak říkajíc do huby. Napsal jsem si k němu hudbu a mám dojem, že z toho vznikla krásná píseň.

Pepa Streichl (Nočníček)


DOWN THE HIGHWAY – ŽIVOT BOBA DYLANA (2010)

Vyčerpávající vhled do díla a osudů Boba Dylana. Ideální amalgám fakt a jejich domyšlení vzkazuje hráčům i fanouškům, že hudbu lze číst.

Vladimír Merta (Kniha roku, Lidové noviny)

Pěkná ukázka, jak má vypadat biografie, aby ji někdo bral vážně.

Viktor Vondra (Kniha roku, Lidové noviny)

Kniha v originále vyšla před devíti lety a způsobila poprask. Muzikant, který celý život dělal všechno pro to, aby se o něm lidé nedozvídali pravdu, před nimi najednou stál skoro nahý. Aby však nedošlo k nedorozumění: publikace, jež nyní vychází v českém překladu, není žádným vynášením špinavého prádla na světlo, ale upřímným pokusem podívat se na příběh jednoho ze zakladatelů moderní populární hudby bez příkras. Včetně pozadí vzniku skoro každé z těch stovek skladeb, které natočil. Koneckonců knihu přeložil Michal Bystrov, který jazykově méně vybaveným Čechům pomohl objevit Dylanovu poezii. A takovému člověku by jistě bylo zatěžko překládat něco, co by chtělo Dylanovi ublížit. Autor Howard Sounes při pátrání po „úplné pravdě“ o Dylanovi vyzpovídal 250 lidí a prošel i dokumenty ze zpěvákova života, ke kterým se jeho předchozí životopisci nedostali. Velkou část knihy tak logicky zabírá doba před příchodem Roberta Allena Zimmermana, respektive Shabtaie Zisela ben Avrahama, jak zní jeho židovské jméno, do New Yorku. Právě prvních dvacet let Dylanova života totiž až do Sounesovy práce zastírala největší mlha a novinář specializující se na kulturní dějiny spojené s 60. lety (vyšel mu také životopis Charlese Bukowského a letos v létě i Paula McCartneyho) ji rozehnal tak dokonale, až má čtenář pocit, že v ulicích Dylanova rodného Duluthu kráčí vedle budoucí folkové, rock’n’rollové, rockové, popové a bůhví jaké ještě hvězdy, pozoruje její první lásky a cítí její rostoucí touhu „zdrhnout z vězení“ a spolu s otřískanou kytarou se „dostat až za obzor“.

Jan H. Vitvar (Respekt)

Na trhu se díky péči nakladatelství Galén objevil český překlad životopisu Boba Dylana Down The Highway s podtitulem Život Boba Dylana – nejlepší dylanovská biografie, na kterou můžete narazit. Kniha pochází z pera britského žurnalisty Howarda Sounese, mimo jiné autora ceněného životopisu Bláznivý život Charlese Bukowského. Výtečnou práci odvedl i v případě zpracování životního příběhu Boba Dylana, dá se říct, že kniha je v mnohém unikátní. Sounesovi se podařilo sestavit co možná nejvěrnější obraz jedné z největších postav soudobé populární hudby, postihnout všechny důležité životní zákruty, rozkrýt okamžiky, které dosud dlely v mlze, to vše v nesmírně čtivém a přitom seriózním podání. Dylan je velmi komplikovaná osobnost a autor si toho byl dobře vědom. Neuhýbá ani před okamžiky, které by si zpěvák zřejmě za rámeček nedal, zaujatě a přitom s odstupem líčí jeho zvláštní vztah k rodičům, Dylanovy manipulativní sklony, vrtochy a záchvaty sedmilhářství. I to patří k věci, stejně jako podrobný popis vzniku písní a alb, která přepisovala hudební dějiny, Dylanova záliba v literatuře, vztah k víře, odklon od židovství a konverze ke křesťanství i známé historky, které jsou součástí dylanovské mytologie. Sounes se k napsání knihy připravoval velmi pečlivě, během tří let shromažďoval materiál, vyzpovídal více než 250 osob, Dylanovi velmi blízkých. Výsledek je strhující a připravte se na to, že během několika následujících dní se Boba Dylana jen tak nezbavíte. Už během několika stránek totiž pocítíte akutní potřebu znovu si poslechnout jeho desky. Věřte, že po přečtení Down The Highway si je vychutnáte ještě silněji než kdy předtím.

Jindřich Göth (Instinkt)

Co Bob Dylan napsal sám, máme v češtině takřka kompletní: drtivou většinu slov k písním v exkluzivním bilingvním vydání (Texty 1962-2001), prvý díl zatím nedokončených pamětí Kroniky i rozpačité staré básně v próze Tarantule. Doplňují to vykladačské statě Paula Williamse (Dívám se, jak teče řeka). A vyšla i v mnohém ohledu důkladná  biografie Clintona Heylina (Bob Dylan), byť pošramocená překladatelskými nesmysly a končící rokem 1990. Sounesův text je podstatně plynulejší, literárnější, zdaleka ne tak detailně faktografický, a přitom v lecčems objevný. Autor stíhá pozorovat Dylana ještě aspoň v další dekádě, kdy došlo k už bůhvíkolikátému umělcovu zmrtvýchvstání. A přehled toho, co se dělo s Dylanem za posledních deset roků, doplňuje v přidané kapitolce vyčerpávajícím způsobem překladatel Michal Bystrov, zkušený hudební publicista, anglista a navíc Dylanův znalec. Jeho převod se čte takřka sám. Bravurně rozvržená, vyvážená, v kritických soudech střídmá a analýzám tvorby se moudře vyhýbající Sounesova práce, podepřená značnou sumou ústních i písemných svědectví ze všech etap Dylanova života, boduje – pokud jde o nové objevy – celkem významně. Autorovi se totiž povedl husarský kousek doložením písničkářova nejpřísněji utajeného druhého manželství (obdařeného i dítětem), byť už dnes zase zrušeného. Důkladné je také průběžné mapování vleklého a tvrdého soudního sporu s bývalým manažerem o vlastnictví vydavatelských práv, který Dylana po léta deptal, stejně jako eskalující rozmíšky s prvou ženou o podobu a funkčnost luxusního sídla na kalifornském poloostrově, což zřejmě přispělo ke krachu osudového vztahu. A našlo by se toho ještě mnohem víc. Sounes může být pyšný na úvodní kapitoly o Dylanově dětství a dospívání s důvěryhodným obrazem života v maloměstském Hibbingu. A ještě plastičtější je jeho vykreslení atmosféry hudebních kaváren na Manhattanu, odkud mladý Dylan startoval k megahvězdné dráze. Opominuty nejsou žádné podstatné vlivy hudební i nehudební, žádná zásadní setkání a události, které mimořádně vnímavého Dylana posunovaly dál a formovaly jeho originální vývoj. Zatímco Heylin pátral neúnavně po každé epizodě nebo pocitech dnes pozapomenutých muzikantů ve studiích a na turné a vůbec se projevoval coby dylanovský expert, Sounes, o muzice jinak nepíšící, předkládá soudržný příběh fascinujícího  tvůrce, který provždy změnil tvář populární hudby, vyrovnával se často nelehce s různými krizemi osobními i uměleckými, byl zbožňovaný, a dokonce vzývaný jako nějaký Mesiáš a pak zase nekompromisně zatracovaný. A který si při tom všem stačil zachovat zdravý rozum a zůstával u toho, co mu bylo nejvlastnější. Tedy skládal a koncertně od prvé poloviny 70. let takřka bez ustání prováděl živelnou muziku s neobyčejnými slovy. Ostatně ve své blížící se sedmdesátce stále absolvuje rok co rok kolem neuvěřitelné stovky koncertů. „To je jeho. Bavit lidi. Dokud bude moci, bude pokračovat,“ říká jedna z Dylanových přítelkyň v závěru knihy, která je mimo jiné také vynikajícím vhledem do kulturní historie posledního půlstoletí.

Ondřej Konrád (Lidové noviny)

Nakladatelství Galén vydalo knihu Howarda Sounese Down The Highway: Život Boba Dylana – jediný životopis, jenž se zpívajícímu americkému básníkovi dokázal dostat až na kůži a proniknout nejen do jeho pečlivě střeženého soukromí, ale i do nahrávacích studií. Až do vydání originálu knihy před devíti lety byl totiž Bob Dylan poměrně tajemná postava. Zpočátku, po svém příchodu do newyorské Greenwich Village, si o sobě mnoho historek vymýšlel. Mimo jiné i tu, že nezná své rodiče – dokud v říjnu 1963 nedorazili otec s matkou na jeho koncert v legendární Carnegie Hall a nevyšel najevo jejich naprosto běžný vztah. Postavení rodičů – vyšší střední vrstva na malém městě – navíc zesměšnilo celou Dylanovu sebestylizaci a časopis Newsweek si dal na jejím rozcupování záležet. Od té chvíle Dylan hermeticky uzavřel všechny přístupy ke svému soukromí a nebylo známo ani to, zda či pokolikáté je ženatý a kolik má dětí. Široký okruh jeho spolupracovníků, přátel a členů rodiny dostal nekompromisně přikázáno mlčet. Zákaz byl podle všeho před ostříleným Howardem Sounesem (napsal mj. i životopis Charlese Bukowského) samotným Dylanem odvolán. Promluvilo 250 písničkářových nejbližších osob a vyšla najevo neznámá fakta o jeho dětství, soukromém životě a díky muzikantům také o práci na jednotlivých albech. I ten, kdo není zanícený dylanofil a komu je mistrovo soukromí celkem lhostejné, ocení, že je mnohde dáváno do souvislostí se vznikem některých písní. Sám hudebník je v knize vylíčen jako poměrně protichůdná osobnost – citlivý vůči ostatním, ovšem připraven kohokoli zneužít na své cestě vzhůru; cílevědomě pracuje na své kariéře, ovšem podepisuje zlodějské smlouvy, které ani nečte. Egocentrik toužící po slávě, který však odmítá ukázat svou pravou tvář a novinářům se vysmívá. V první řadě však výtečný umělec. O tom není pochyb.

Vojtěch Probst (Literární noviny)

Hudební fanoušci mohou jásat – zcela zásadní kniha Howarda Sounese o jejich oblíbenci Down The Highway: Život Boba Dylana je po letech konečně k dispozici i v českém vydání. Podobně dotažených životopisů nevychází ani v zahraničí mnoho a u nás už jsou vyloženě událostmi. Kniha vyšla poprvé k Dylanovým šedesátinám v roce 2001, ale i když se v překladu Michala Bystrova česky objevuje až nyní, díky své propracovanosti neztrácí ani s odstupem sílu a smysluplnost. Britský novinář Howard Sounes, který je rovněž podepsán pod biografií spisovatele Charlese Bukowského, odvedl skvělou práci, díky které by knihu žádný příznivec Boba Dylana a hudby 20. století neměl pominout. První české vydání péčí agilního vydavatelství Galén navíc dílo obohatilo sice stručnou, ale podobně zasvěcenou rekapitulací Dylanovy cesty od doby napsání až do současnosti.

Antonín Kocábek (Týden)

S velkým očekáváním byla svého času přijata biografie britského publicisty Howarda Sounese, jež vyšla anglicky v roce 2001 a nyní ji v překladu Michala Bystrova vydal Galén. Je dobré předeslat, že Sounesovi se podařilo mluvit s lidmi z Dylanova nejbližšího okolí, dokonce i z jeho příbuzenstva, kteří doposud žádosti o rozhovory odmítali, díky čemuž přináší spoustu nových, neznámých fakt. Například objevil, že se Dylan podruhé oženil a má dceru, zjistil, jak to bylo s jeho téměř fatálním onemocněním v roce 1997, a odhaluje zákulisí nahrávání i náhlých rozchodů. Vše činí s taktem, aniž by se vlezle ráchal v umělcově soukromí. Píše o Dylanově proměně z naivního hudebníka, neorientujícího se ve světě manažerských smluv, což ho stálo skutečně mnoho peněz, v člověka, který si umí své finance ohlídat. Zajímavá a zcela objevná jsou jeho zjištění ohledně Dylanovy motocyklové havárie v roce 1966, po níž se na dlouho stáhl z koncertního života. Obraz Boba Dylana, jaký Sounes maluje, je i přes všechna negativa, která se ostatně najdou na každém, chápavý a dostatečně empatický. I díky tomu se mu podařilo zachytit a popsat stále větší samotu, již si Dylan zvolil. Anebo do ní byl dotlačen, to již záleží na úhlu pohledu. V každém případě lze Sounesovu biografii vřele doporučit, Dylan umělec je zde totiž v rovnováze s Dylanem člověkem. Géniem, který má i své mouchy, ale podobu rocku změnil jako málokdo jiný.

Josef Rauvolf (iLiteratura)

Howard Sounes nepatří k vyhraněným dylanologům (před Dylanem se věnoval Charlesovi Bukowskému, po Dylanovi světu profesionálního golfu a nyní mu vychází životopis Paula McCartneyho), což mu zaručuje bezpečný odstup. V rámci sběru materiálu hovořil během tří let s dvě stě padesáti lidmi z Dylanova okolí, získal přístup i ke členům písničkářovy rodiny (ovšemže nejmenovaným), propracoval se k informacím ohledně Dylanových finančních poměrů i soudních pří, zmapoval též písničkářovy nemovitosti a prokoukl i metody jejich utajení. Což je v Dylanově případě samozřejmě výkon úctyhodnější než u kterékoliv jiné celebrity. Sounes shromáždil kromobyčejné množství údajů, zejména co do přesnosti  a věrohodnosti (pokud to lze ze smíchovské perspektivy posoudit) skutečně překonávající předcházející životopisce. Mnohé otázky uvedl na správnou míru, do lecčeho vnesl jasno, doplnil dosud bílá místa, aniž by – jak v takových případech často bývá – uváděl do oběhu nové omyly. Down the Highway měla nepochybně štěstí na překladatele, který je ve věci nejspíše zainteresován hlouběji než autor sám a také aktualizoval knihu důkladným přehledem Dylanových aktivit prakticky až do momentu českého vydání. Ve své kategorii představuje Sounesova kniha asi opravdu poslední slovo.

Jan Sobotka (UNI)

O ladění a kvalitě knihy vypovídají dvě skutečnosti. Sounes není ani muzikolog, ani literární vědec, je spisovatel zabývající se životopisy a literaturou faktu v relativně širokém tematickém rozstřelu, od profesionálního golfu přes Charlese Bukowského až po Paula McCartneyho. Není tedy po uši utopeným „dylanologem“, nevidícím a neslyšícím nic mimo hlavní objekt jeho zájmu. Zároveň ale přiznává, že je už od mládí velkým Dylanovým fanouškem. Jinak by to ostatně ani nešlo. Na knize pracoval přes deset let, s rešeršemi začal v roce 1990 a kniha v prvním vydání vyšla roku 2001. Kromě prostudování veškeré dostupné literatury a sběru nejrůznějších listinných dokladů pořídil Sounes neuvěřitelných 250 rozhovorů (každého, kdo se někdy jen otřel o novinařinu, musí při vědomí, kolik práce stojí za „produkcí“ jediného rozhovoru, ze kterého pak ve finále zbyde třeba jen jedna dvě věty, polít horko). Výslednicí těchto dvou základních faktů je kniha, která se čte téměř jako beletrie (což je jistě i překladatelova zásluha), skvěle popisuje prostředí, kterými Dylan od svého dětství po stáří procházel, jaksi mimoběžně, přitom stručně a výmluvně mapuje společenský vývoj Ameriky posledních sedmdesáti let, ale zároveň do hloubky sleduje stopu po stopě život onoho jediného konkrétního Američana, Boba Dylana. Sounes výborně vyvažuje hudební (a tedy stále nejviditelnější, neboť Dylan je z generace, ve které se vždy upřednostňovala tvorba před drby) a privátní informace a nešetří příběhy a historkami, které se vážou k nejrůznějším zásadním okamžikům Dylanova uměleckého života. V tomto filigránsky stanoveném poměru pak vysvítá před čtenářovýma očima písničkářův skutečný portrét, po jehož prozkoumání nemá člověk pocit, že by mu cokoli podstatného zůstalo zatajeno. Což je na „pouhých“ čtyřech stech stran vzhledem k dlouhé umělcově kariéře obdivuhodný výkon.

Ondřej Bezr (Idnes)

Patrně nejucelenější souhrn vědomostí o Bobu Dylanovi, kterému táhne na sedmdesát a jehož aktivity (v poslední době i výtvarné) nepřestávají zajímat veřejnost. „Doba“, „život“ a „dílo“ se v knize prolínají nenásilně, čtenář se dozví hodně o vzniku jednotlivých písní. Autor vyzpovídal během poměrně dlouhé doby přes dvě stovky osob z Dylanova okolí a dostal se k informacím dosud neznámým. Dodejme, že k některým pro Mistra ne právě lichotivým. Výrazně se profilující nakladatelství Galén věnovalo vydání velkou péči. Luboš Drtina (typografie), Jiří Černý (odborná spolupráce), Marta Švagrová (odp. redaktorka) jsou jména zaručující nejvyšší kvalitu. Překladatel Michal Bystrov připsal cennou kapitolu o Dylanovi v letech 2001–2010.

František Knopp (A2)

Původní vydání biografie Down The Highway se objevilo na angloamerickém trhu v roce 2001 a některá fakta odhalená původně Sounesem jsou u nás již známa díky pozdějším časopiseckým profilům. Sounesova kniha je ovšem právem považována za jedno z nejdůležitějších životopisných děl o Dylanovi a její české vydání znamená přínos. Londýnský novinář Howard Sounes (*1965) patří k autorům důkladným, což dokázal biografií Charles Bukowski: Locked in the Arms of a Crazy Life (1998) a letos znovu životopisem FAB: An Intimate Life of Paul McCartney. Prací na knize Down The Highway strávil tři roky a pořídil rozhovory s více než 250 osobami z Dylanova okolí. Podařilo se mu „rozmluvit“ i Sally Grossmanovou (vdovu po Albertu Grossmanovi, Dylanovu manažerovi ze šedesátých let) a příbuzné, kteří dříve odmítali poskytovat novinářům jakékoliv informace. Sounesova kniha utužuje dalšími svědectvími domněnku, že slavná Dylanova motocyklová havárie v roce 1966 byla zinscenovaná, nebo alespoň její následky úmyslně přehnané. „Vyšťourala“ druhé, do té doby před veřejností dokonale utajené Dylanovo manželství se zpěvačkou Carolyn Dennis. Howard Sounes dokonce zjistil, že se na konci osmdesátých let bezradný písničkář ucházel o řadové členství v kapele Grateful Dead. Autor oslavuje písničkářův nesporný přínos, ale nezavírá oči před uměleckými propady. Nemaskuje Dylanovu bezohlednost v cestě za slávou, necitlivé chování k blízkým i následné výčitky a deprese vykupující genialitu. I přes řadu citlivých svědectví se mu však daří vyhýbat pusté bulvarizaci. Informace o soukromí slouží k objasnění uměleckého směřování. Vydařil se i zasvěcený překlad Michala Bystrova. Jedinou výtkou by tak mohl být fakt, že překlad Down The Highway měl vyjít už dávno. Překladatel však situaci zachránil doplňujícími informacemi, v nichž shrnul důležité události Dylanovy kariéry z doby po původním vydání a dovedl tak biografii do současnosti.

Tomáš S. Polívka (Hospodářské noviny)

Down The Highway je nejobsáhlejší, nejserióznější a nejzábavnější monografie, která o Bobu Dylanovi kdy vyšla. Občas zachází až do absurdních podrobností, třeba v jakém pořadí nahrál ve studiu písničky na svá legendární alba, přesto i tady text knihy odsejpá jako kytara v Subterranean Homesick Blues. Autor je osvědčená marka, před jedenácti lety mu vyšel neméně znamenitý Bláznivý život Charlese Bukowského. Takže hurá na věc! Otevřete si pivko a přečtěte si něco vo tom zprdele geniálním muzikantovi, by pravděpodobně řekl Buk. Má recht.

Salon (Právo)

Kniha Howarda Sounese Down the Highway – Život Boba Dylana vyšla v originále už v roce 2001. Nyní ji k nám ve velmi dobrém překladu Michala Bystrova (za odborné spolupráce Jiřího Černého) přináší nakladatelství Galén. Od doby jejího vydání pochopitelně život nestál a bibliografie o velkém guru nejen folkové hudby dvacátého století se utěšeně rozrostla, zejména o první část jeho autobiografie. Přesto Sounesova kniha zůstává v mnohém nepřekonaná. Autor při sběru materiálu vyzpovídal asi 250 lidí z jeho okolí, od mediálně neznámých členů rodiny či kolegů z mladých let po známé umělce. I když líčí i stinné stránky Bobova života, činí tak bez senzacechtivých manýr a s taktem. Chronologicky řazený příběh je uvozen prologem z devadesátých let, o tom, jak Dylan slavil jubileum na pódiu. A ten je napsán tak čtivě, že vás strhne a donutí číst kapitolu za kapitolou. Dylan sám o svém životě dost mlžil a fabuloval, Sounes dokázal mnohé objevit a jinde alespoň uvést varianty, jak to být mohlo. V příbězích z mládí a počátku kariéry se víc zaměřuje na vztahy a sociologickou a psychologickou mapu umělce, v pozdějších kapitolách víc na historii nahrávání a koncertování. Dozvíte se spoustu věcí o souvislostech mezi kulturou té doby a Dylanovým vývojem, o inspiraci k jednotlivým skladbám i o životních kotrmelcích. To vše je podáno nadprůměrně dobrým vypravěčem, navíc dobře přeloženým českým hudebním publicistou, který se sám o Dylana dlouho zajímá.

Jiří Moravský Brabec (Folk)

Howard Sounes  patrí k dôsledným autorom. Dokázal to biografiou Charles Bukowski: Locked in the Arms of a Crazy Life z roku 1998, minulý rok zas životopisom  FAB: An Intimate Life of Paul McCartney. Ale pri Dylanovi, ktorý je známy fabulačnými schopnosťami, tajnostkárstvom a až hysterickou ochranou súkromia, si ani faktograficky pomerne úzkostlivý Sounes nemôže byť istý, čo je naozaj pravda. Poctivá snaha dešifrovať všemožné kroky a úskoky však výrazne prispieva k pochopeniu viacerých „nezrozumiteľných“ Dylanových piesní. A navyše pridáva materiálu na príťažlivosti. V Dylanovom portréte zdôrazňuje autor pesničkárov nesporný prínos do svetovej kultúry. Ale nezakrýva ani umelecké prepady. Obnažuje istú bezohľadnosť pesničkára na ceste za slávou, necitlivé chovanie k blízkym aj následné výčitky a depresie, ktoré sú daňou za genialitu. Napriek množstvu citlivých svedectiev sa Sounes vyhol bulvarizácii a informácie o súkromí ponúka len na objasnenie umeleckého smerovania. Vydaril sa aj zasvätený, prakticky bezchybný preklad Michala Bystrova.

Pavel Malovič (Kumšt)


KDYŽ PO ZEMI KRÁČELI OBŘI – PŘÍBĚH LED ZEPPELIN (2011)

Na rozdíl od řady jiných hudebních biografií se příběh kapely, které k zapsání se do hudební historie stačilo pouhé desetiletí, poměrně zásadně liší autorským přístupem. Mick Wall, renomovaný britský novinář, je takříkajíc „ze staré školy“. A zatímco autor nedávno též poprvé česky vydané biografie Toma Waitse se čtenářům téměř omlouvá, že jde o bigrafii neautorizovanou, Mick Wall tuto skutečnost u své knihy už v úvodu označuje za výhodu, která mu umožňuje „objektivní pohled bez tlaků zvenčí“. Tak jako všichni, kteří vyrostli a žili v době, kdy rocková hudba zažívala svou největší slávu, přistupuje k zachyceným událostem z pozice serióznosti a množstvím údajů čtenáře okázale zavaluje. Výsledkem je pečlivé líčení i zcela podružných detailů, velké množství dějových odboček a úvah v duchu „co by kdyby“, díky čemu kniha z počátku jen těžko čtenáře vtahuje. Pak se ale vše zlomí a příběh graduje celou řadou neobvyklých a akčních momentů, kterými se často liší od historie jiných hudebních hvězd. Mick Wall se nevyhýbá vtipným historkám, se kterými podobné knihy často stojí a padají, ale díky detailistickému přístupu má i spousty zajímavých postřehů. Navíc netrpí falešným obdivem, takže dojde například i na věcné vypočítávání, jaké konkrétní písně už od počátku autorsky Jimmy Page vykrádal. Jediné protivné jsou na knize celé pasáže formulované jako citace, ačkoli autor hned v úvodu přiznal, že se jedná jen o jeho vlastní představu toho, co si hrdinové knihy mysleli, kterou opíral o studium dostupných materiálů. Zároveň ale má dar přesně analyzovat, v čem se kapela lišila od jiných a co ji ve velké konkurenci na konci šedesátých let právem vyneslo na výsluní popularity. Spolu s řadou i nepříliš známých fakt jde tak o knihu, která nejen potěší letité příznivce legendární kapely, ale jistě nadchne i mladé pátrače v rockové historii.

Antonín Kocábek (Týden)

Sedm publikací týkajících se jediné kapely si v uplynulých třech letech troufli nakladatelé vrhnout na domácí trh. Panečku, to snad předčí pouze „zlatá trojka“ českých pultů Hitler – Baarová – Goebbels! Přičemž o knihy především ´na koukanou´ jde jen dvou případech. Spousta fotek je i ve Všechno o Led Zeppelin (Slovart, 2009), ale doplňuje je výtečný výběr dobových článků a rozhovorů. A zbývající čtyři tituly jsou už čisté biografické čtení, včetně všeobecně ceněného Kladiva bohů Stephena Davise (BB/art, 2008), zdánlivě vyčerpávající  zprávy o historii zářivého i skandálního bandu. Před Vánoci se zjevivší brilantní překlad Michala Bystrova teprve tři roky starého tlustospisu (bez poznámek a rejstříku má 350 stran)  Brita Micka Walla Když po Zemi kráčeli obři (When Giants Walked The Earth)  ovšem překvapivě slavné Kladivo bohů v lecčem překonává. Především v pátrání po nejhlubších a nejširších hudebních kořenech členů skupiny, i ve snaze o co nejživější postižení jejich naturelu a zázemí. Což se týká také ´pátého Zeppelína´, veledůležitého manažera Petera Granta. Autor k plastické introspekci i retrospekci dochází kursivou vysázenými vsuvkami jakýchsi pomyslných vnitřních monologů, které jsou ovšem vedeny ve druhé osobě („Jste Jimmy Page. Je léto 1968…“).  Ty chronologický tok vyprávění významně ozvláštňují a umožňují autorovi elegantní skoky v čase a všelijaké odbočky, včetně  zachycení atmosféry podhoubí londýnské hudební scény půle let šedesátých, jíž Jimmy Page a John Paul Jones spoluvytvářeli coby anonymní, ale o to vyhledávanější studioví hráči a aranžéři. A sbírající neocenitelné zkušenosti ještě dávno před vznikem kapely. Wall tuto svou poměrně originální metodu na celé ploše sice mírně nadužívá, snad okouzlen její účinností. Ale jde o vděčný prvek, určující knize svěže proměnlivý rytmus. A koho skutečně zajímá, z čeho všeho vyvěrala ve své době převratná a jak se dávno ukázala i nadčasová muzika Led Zeppelin, ten Wallovu důkladnou práci, vycházející ze sběru rozsáhlého materiálu, musí po právu ocenit. V tom je také její největší přínos.

Ondřej Konrád (Crossroads)

Tato rozsáhlá publikace mi vyvrátila představu, že po přečtení zcela zásadních knih Kladivo bohů a Schody do nebe, kterou napsal tour manažer kapely Richard Cole, není nutno o Led Zeppelin číst další věci. Že vše bylo již řečeno. Omyl. Vyvrací ho Mick Wall, který byl šéfredaktorem časopisu Classic Rock a psal dlouhá léta do Mojo a Music Week. Čili velice zkušený odborník, který s kapelou strávil nějaký čas, ale hlavně: člověk, který dokonale zná zákulisí hudebního průmyslu a způsob uvažování rockových hvězd. To mu právě umožnilo přinést zcela nová fakta, ta již dobře známá komentovat z jiného úhlu a zasadit do jiného kontextu s jednou jedinou devizou: objektivitou. Kniha je velkým přínosem k dané problematice, neboť autor toho ví opravdu hodně. Okultismus a Jimmy Page? Jasná věc, stokrát propraná, ale kdo další z rockových velikánů v tom také jede a rozumí si s Jimmym? To je jen jeden z řady příkladů, který mě teď zrovna napadl. Celý text by určitě nebyl tak čtivý a po odborné stránce tak dobře ošetřený, nebýt zdařilého překladu Michala Bystrova. Nelze než vřele doporučit.

Ivan Ivanov (Rock & Pop)


PŘÍBĚHY PÍSNÍ – DÍL DRUHÝ (2011)

O příbězích všech dvaceti písniček platí, že jsou to historie skoro detektivní. Naštěstí má jejich vypravěč velkou ctnost navíc: místo líčení, jak pátral, rovnou sděluje, co vypátral. Michal Bystrov je reportérem stejně poutavým jako elegantním.

Jiří Černý

…u postele mám dvě krásné knížky Michala Bystrova. Jmenují se Příběhy písní a pojednávají o vzniku, historii a osudech písniček, které většinou všichni známe. Od Rolničky, Rolničky přes Hádej, Matyldo po třeba Dům u vycházejícího slunce. Krásné čtení a opravdu zajímavé, až dobrodružné. Skoro žádný ten příběh jsem předtím neznal, vřele doporučuji.

Ivan Hlas (Vaše 6)

Jak to bylo s odrhovačkou o Babinském a proč se o něm zpívá jako o lotru mexickém? Nebo co má společného šanson Marlene Dietrichové Řekni, kde ty kytky jsou a Šolochovův Tichý Don? V druhém, ještě objemnějším díle úspěšných Příběhů písní nejen o tom čtivě i poučně píše Michal Bystrov. Příběhy písní jsou téměř dobrodružným objevováním mnohdy až absurdních spojnic a konotací. Stejně tak jsou poutavou hudebně-literární topografií a v neposledním případě i zábavným opravníkem omylů. Autor nejenže poctivě kutá v pramenech a literatuře, ale také zvládá neobyčejnou epickou šíři, aniž by svým vyprávěním nudil, některé ,,příběhy“ se čtou jako detektivka či špionážní thriller. Příběhy písní jsou opatřeny desítkami pečlivě a nápaditě vybraných dobových snímků a reprodukcí různých dokumentů. A Bystrovovy rekonstrukce bouřlivého života starých songů mají ještě jednu přidanou hodnotu – vypovídají o některých méně známých zákoutích historie a nacházejí nové i nečekané souvislosti a paradoxy, čímž se vymykají z pouhého popisování kuriózních historek.

Jana Machalická (Lidové noviny)

Po nemalém – a povýtce zaslouženém – sukcesu prvního dílu „příběhů za písněmi“ se dalo čekat, že dřív nebo později přijde i druhý. A protože laťka vysoko nastavená se při druhém skoku jen nepatrně zachvěla, být autorem, vůbec bych se nežinýroval s třetím. Jako milovníka starých tisků (řečeno s Dorotou Sayersovou) mne u Michala Bystrova fascinuje důkladná práce s (mnohdy těžko) dostupnou literaturou. Není to úplně normální ani u graduovaných historiků, natož u publicistů. A ve chvíli, kdy si pod prací s prameny leckterý expert představuje deset náhodně sebraných internetových canců spletených hladce obrace, zasluhuje tak poctivý přístup uznání. Jak říkávávávával pan Vojtíšek, fotograf český – celkový dojem veskrze pozitivní.

Radek Diestler (Crossroads)

Michal Bystrov, jinak také novinář, překladatel textů i biografie Boba Dylana a zároveň zajímavý písničkář, vlastně navázal na svůj předchozí svazek Příběhy písní. Ten mu vyšel v roce 2009 a získal solidní ohlas. Po nynějším druhém dílu, vydaném nakladatelstvím Galén, má časem následovat třetí pokračování. Bystrovova takřka detektivní metoda se nezměnila. Autor dokáže píseň vystopovat až k jejím kořenům. Všechny souvislosti hudebního, historického či zeměpisného rázu, a že se jich váže ke každému songu mnoho, provází řada fotografií a ilustrací. V Bystrovově podání se za většinou písní, jež pocházejí převážně z Velké Británie nebo Ameriky, vynořují celé úseky dějin nebo i neuvěřitelné lidské osudy, jež se promítly do songů třeba jenom vzdáleně. Písně vlastně autorovi poslouží jen jako jakási optická čočka, ve které se všechny linie směřující k jejímu vzniku protnou. I proto se Příběhy písní čtou skoro jako historické či hudební detektivky. Nikdo v Česku je zatím tak důsledně, detailně či zajímavě nezpracovává jako Michal Bystrov. Možná tím založil speciální literární žánr.

Vladimír Vlasák (Mladá fronta DNES)

V úvodu 2. svazku věru dobrodružných příběhů, zápisů o pátrání po autorech a jejich pohnutkách či po historických předlohách známých písní Michal Bystrov uvádí, že není příznivec dvojek a trojek. Naštěstí ho nadšené přijetí první knihy osmělilo k pokračování, dokonce rozsáhlejšímu a rozmáchlejšímu co do žánrového záběru. Tentokrát se vypravil až do období renesance, aby poodhalil možný původ balady Greensleeves, často – a zřejmě mylně – připisované králi Jindřichu VIII. (Věděli jste, že už Shakespeare použil Zelené rukávce jako příklad protivné odrhovačky?) Vypátral, v jakém rozpoložení napsal Haven Gillespie text jazzového standardu That Happy Old Sun. Sledoval, odkud vyletěl ten zpropadenej kondor (El cóndor pasa). A zastavil se i ,,na kopečku v Africe, (kde) stojí stará věznice“. Pokud bude detektivní práce s archivními zdroji stále takhle pečlivá, jazyk odlehčený a přitom přesný, výklad poutavý a zároveň zasvěcený, může autor publikovat „životopisy“ písniček do aleluja. Těším se na jakoukoliv trojku, čtyřku, desítku. Vždyť písní, jejichž příběh stojí za to vyprávět, je plný éter (aithér, nemyslím ten rozhlasový).

Tomáš S. Polívka (Rock & Pop)

Pokračování knihy Michala Bystrova nabízí další odhalení okolností a historie vzniku a další všemožné souvislosti o dvacítce známých písní. Čte se jako historická publikace i napínavá dobrodružství. Čtenář získává namáhavě získatelné informace ve čtivé, nenudící podobě. Kde není původ jasně doložitelný, vybírá autor nejpravděpodobnější možnost a její alternativy. Jen výjimečně se stane, že píseň sama zůstane spíš v pozadí. Některé tituly znají všichni v nějaké podobě a třeba vůbec netuší, jaká lidská dramata k nim patří.

Petr Nožička (Rock +)

Nakladatelství Galén vydalo knihu Příběhy písní z pera novináře a muzikanta Michala Bystrova. Jde o druhý díl stejnojmenné publikace, která vyšla před třemi lety, a na níž by měl v budoucnu navazovat ještě díl třetí. Autor se zde vydává po stopách dvaceti songů, které u nás zdomácněly pod názvy Červená řeka, Klementajn, Dobrodružství s bohem Panem, Dívka z Ipanemy, Řekni, kde ty kytky jsou či třeba Má láska je za velkou louží. Ve skutečnosti však tvůrce při svém pátrání po osudu skladeb znovuobjevuje písní mnohem více, a také filmů, knih a hlavně skutečných lidských příběhů, které se k daným majstrštykům vztahují. S vervou průzkumníka vyvrací zažité omyly, připomíná zapomenuté autory, vykresluje kulturně-historické souvislosti. Řada písní má kořeny v Americe, a tak mezi tóny a texty tradicionálů či spirituálů ožívají reminiscence časů otrokářství, lynčování, války Severu proti Jihu či zlaté horečky. A jelikož písně často křižují svět křížem krážem, narazíme zde mnohdy na nečekané souvislosti. Například na to, jak brazilská bossa nova ovlivnila český muzikál Starci na chmelu, co spojuje Valčík na rozloučenou a zednářské rituály anebo proč se v odrhovačce o Babinském zpívá zrovna o Africe a jakým řízením osudu se z českého loupežníka stal „známej lotr mexickej“. Všechny tyto skutečnosti Michal Bystrov ovšem pouze nepopisuje, on o nich vypráví, vžívá se do svých hrdinů i do dobové atmosféry a vše navíc dokumentuje řadou unikátních fotografií a ilustrací.

Jan Nejedlý (ČRo 3 – Vltava)

Číst druhý díl nezřídka bývá jako ochutnávat dvakrát po sobě téže víno, mnohdy navíc s pocitem, že tentokráte do něj bylo přilito vody. Pokračování Příběhů písní publicisty, textaře a muzikanta Michala Bystrova však ve svém záběru lze označit za bohatší a snad i podstatnější nežli díl úvodní, jenž vyšel před třemi lety. Sám příběh Příběhů písní otevírá další téma – mohlo by se zdát, že stát se „badatelem od stolu“ je v éře Googlu schopen kdokoli. Ačkoli internet s každou okopírovanou knihou propast mezi sebou a tištěnými zdroji alespoň částečně zasypává, oba díly ukazují na rozdíl mezi plošným surfováním a prací člověka, který se danému tématu již léta profesně věnuje a má pro věc cit a kromě bohaté knihovny i široké vědomosti. Autor nás provádí kolem slepých uliček v pátrání se znalostí terénu a jistotou, přestože v některých případech poukazuje na neprokazatelnost některých závěrů.

Vojtěch Probst (Respekt)

Novinář, překladatel a hudebník Michal Bystrov připravil pro nakladatelství Galén už druhou knihu Příběhů písní. Jeho pracovní metoda je stále obdivuhodná: zkoumá do nejmenších podrobností okolnosti vzniku nejtradovanějších songů historie, nadto zdaleka nejen v hudebních souvislostech. Dozvíme se tak třeba o půvabné patnáctileté (!) Brazilce, která inspirovala tvůrce evergreenu The Girl From Ipanema, ale i o tom, proč se ve staropražské odrhovačce Na kopečku v Africe ocitá mordýř Václav Babinský zrovna na černém kontinentu. Až detektivní četbu doplňují cenná fakta – seznam nejrůznějších nahrávek všech dvaceti písní a výběr z jejich českých verzí.

Milan Šefl (Týdeník Rozhlas)

Michal Bystrov je hudební publicista, překladatel, textař, písničkář. Jako valná část hudebních „writerů“ se míjí s univerzitní uměnovědou, která jen zpožděně reflektuje takzvaně populární hudbu jako autentickou součást kultury i sebeidentifikace celých generací. Autor si našel téma příběhů písní, které dokáže čtivou formou sdělit, aniž by unavoval technologií hledání. Staví na knižní vzdělanosti, pracuje v archivech, využívá internetových zdrojů a poslechové zkušenosti. Ke každé kapitole dodává bibliografii odkazů textových i hudebních, ze kterých si zájemci mohou vybrat materiál k poslechu. Druhý díl Příběhů písní nerozřeďuje originál, ale pokračuje v začaté práci.

Pavel Ondračka (Host)


WABI & ĎÁBLOVO STÁDO (2012)

Výborným nápadem protagonistů CD, který, jak se hezky česky frázovitě říká, dává projektu Ďáblovo stádo rámec, bylo požádat o sleeve-note Michala Bystrova. Bystrov doplnil ke každému songu „story“ v duchu svých časopiseckých a posléze knižních Příběhů písní. Netřeba dodávat, že znalost pozadí jednotlivých popěvků umožní posluchači víc si jich vážit, hlouběji je pochopit.

Tomáš S. Polívka (Crossroads)


PAUL SIMON (2012)

Vydat životopis zpěváka, jehož sláva u nás nikdy nedosáhla ani zlomku té angloamerické a jehož největší hity jsou mnohdy českému posluchači známější než povědomí o tom, kdo je vlastně zpívá, se může jevit trochu odvážné. Pro mladší generaci je navíc Paul Simon už jen starý pán, „který hrál a zpíval v duu s Garfunkelem“. Nicméně dílo protřelého autora biografií veličin světa filmu Marca Eliota lze rozhodně doporučit i těm, kteří populární hudbě neholdují v míře vyšší než spotřební. Nejde totiž jen o propracovaný pohled na popkulturní osobnost a její cestu za slávou, ale i členitý a pozoruhodný životní příběh. Autor stejně tak jako hudební kariéru pitvá i Simonovo soukromí, s chladným odstupem nabízí pohledy na slávu i její odvrácenou tvář a poodhaluje zpěvákovy komplikované vztahy s Artem Garfunkelem i následnou nesnadnou cestu k hledání vlastní muzikantské identity. A nevyhýbá se ani nepříliš vřelému zpěvákovu vztahu k jinak obdivovanému Bobu Dylanovi. Zajímavé a informativně bohaté čtení nejen pro pamětníky hudební historie.

Antonín Kocábek (Týden)

Ke kladům knihy jednoznačně patří vydařený překlad i redakce textu, které se zejména v oblasti hudebních monografií v Čechách stávají vzácností.

Petr Frinta (E 15)

Životopis Paula Simona se v češtině dosud neobjevil, ačkoliv jde o důležitou postavu. Práci Marka Eliota s přehledem hudebního publicisty i simonovského ctitele hladce přeložil a závěrečnou poznámkou aktuálně doplnil Michal Bystrov. Pro českého čtenáře je objevná historie Simonova dodnes traumatického neúspěchu s muzikálem Capeman, jehož produkce ho stála obrovské prostředky, a Paul stále věří, že se titul na Broadwayi ještě prosadí. V poctivě zpracovaném pohledu na Simonovu tvorbu nechybí samozřejmě ani peripetie soukromé (písničkář se publicitě dost úspěšně vyhýbal). Přesto bychom se rádi dozvěděli víc o tom, co intelektuál Paul podnětného četl nebo viděl i odkud se brala jeho muzikantská zdatnost (psal někdy věci do té doby v populární hudbě neslýchané), jaký vliv na něj měli extraligoví a původem jazzem prošlí hráči, s nimiž natáčel a koncertoval od vstupu na samostatnou dráhu. Prostě cosi víc z příslovečné Simonovy tvůrčí kuchyně. A dala by se jistě představit o něm kniha živější; Eliotův styl je poněkud suchý. Ale komu Paul Simon učaroval, zklamán určitě nebude.

Ondřej Konrád (Lidové noviny)

Marc Eliot životní pouť Paula Simona líčí věrně, bez zbytečného přikrašlování, ke kterému máme s odstupem času sklon. Biografie zachycuje  Simonovy přerody z tvůrce rokenrolu přes folk až k folkrocku či etnomusic. Mapuje jeho úspěchy i pády a podtrhuje neustálou touhu po dokonalosti a uznání. To největší však přišlo teprve tehdy, kdy se za ním přestal křečovitě štvát a rozhodl se tvořit pro radost z práce samotné. Nejde však jen o pouhé zachycení jednoho kolečka v soukolí celé hudební scény. Eliot popisuje vše, co se kolem Simona šustlo, nikoliv však vulgárním způsobem typickým pro bulvár, ale čistě dokumentárním stylem. Nechybí ani kompletní diskografie od roku 1957 až do roku 2012. A to je částečně zásluha Michala Bystrova, protože kniha v originále vyšla již před dvěma lety, a on ji ve svém překladu dotáhl až do současnosti. Nejenže doplnil chybějící nahrávky, ale ve slově závěrem dodal i zatím poslední kousek do mozaiky životopisu Paula Simona.

Klub knihomolů

Do jisté míry jde o svědectví o rozchodech. Kamarádi z newyorského Queensu si dali prvně vale v šestnácti – už tehdy měli na kontě sto tisíc prodaných desek. Zatímco Simon se pak coby Jerry Landis pokoušel prosadit samostatně, Art na muziku rezignoval a věnoval se studiu architektury. Opět se setkali ve dvaadvaceti, nad přípravou prvního společného elpíčka. To sice propadlo, ale jednu z písní posléze firma vydala bez vědomí dvojice ve zcela jiném aranžmá. Spásná drzost… Šlo totiž o přelomovou skladbu The Sound of Silence, po níž už následovala hvězdná druhá polovina šedesátých let, kdy se Simon s Garfunkelem stali ikonami své generace. Není divu, že zručný životopisec Marc Eliot se v tomto bodu Simonovy kariéry zastavil nejdéle. Podotýká, že se slávou naložil každý z dua podle vlastního ustrojení. Simon si sice pořídil drahé bydlení ve snobské čtvrti Upper East Side, ale na utrácení si nepotrpěl: „Nerad ztrácím čas jídlem, oblékáním, hromaděním věcí – ani nemám auto…“ Garfunkel byl opačného názoru. Jak píše Eliot: „Pro Paula byla hudba vším, kdežto pro Artieho znamenala jen cestu k něčemu většímu a lepšímu, co se neobešlo bez bohatství a komfortu.“ V roce 1970 se Simon vydal na sólovou dráhu. A zřejmě dobře udělal.

Milan Šefl (Týdeník Rozhlas)

Je to zjavne osobný životopis, ale zase nie natoľko, aby ego autora knihy zvíťazilo nad jej hlavným hrdinom. Eliot hudbe rozumie, no zároveň rozumie aj tomu, že nemá zmysel zaťažovať čitateľa siahodlhými analýzami hudby či vymenúvaním mien a dátumov.

Oliver Rehák (SME)


SEBEVRAŽDA ČÁPEM (verze z roku 2013)

Texty neokázalé, ale zato se silou dobře vržené cihly. Patrně v tom hraje roli Michalova životní záliba v blues. A rovněž skutečnost, že je pozorovatelem hodným svého příjmení. Nemusí vymýšlet roviny, plochy a kdesi cosi – stačí mu život. O životě totiž jsou ty texty především. Michalovi poezie neslouží jako nástroj k zbudování aureoly „velikého básníka“ – Michal slouží poezii, a to je daleko větší věc. Píše, protože chce a protože má co. V jeho textech jsou všechna malá vítězství, i ta upocená, a všechny hořké prohry, jichž se dopouštíme. Jsou v nich divné noční toulky i zpětná ohlédnutí, jenže nenabarvená narůžovo, ale nemilosrdně svlečená až donaha. A všechny ty krásný holky. Je v nich dovedná poetika vybroušená k elegantní jednoduchosti.

Fin (Sněhulák v parném létě)


WABI & ĎÁBLOVO STÁDO: PŘÍBĚHY PÍSNÍ (2014)

Spojení Wabiho s Ďáblovým stádem byl společný nápad producenta i bubeníka Davida Landštofa a Michala Bystrova, autora výborných knížek Příběhy písní. Ty byly bezprostřední inspirací pro výběr písniček Ďáblova stáda – s důrazem právě na příběh. „Na začátku byl předvýběr asi třiceti skladeb, z nichž jsem pak vybral ty, které mi nejvíce seděly. Výborný muzikant Pepa Štěpánek je zaranžoval. Nacvičili jsme je s kapelou, na čtyři dny jsme se zavřeli v hospodě v Ratajích nad Sázavou a nasekali vše do pásu. To se mi stalo poprvé, že jsem odcházel od hotového materiálu na desku a věděl jsem, že to bude dobré,“ popsal zrození alba Wabi Daněk.

Play.cz


NECH TEN MECH (2014)

Sláva autorům, kteří si zachovali hravou mysl a umějí se o ni podělit. Michal Bystrov to nepochybně umí. Jeho básničky cinkají jedna radost, kobra se v nich mění v bobra, nandu v pandu, želva ve lva, pobíhají tam strašidla s drápy nebo pařáty a s ušima až po paty… táta  dostane zaracha a za trest nesmí koukat na večerníček… a vůbec se tam dějí roztodivné, divukrásné, roztokrásné a divudivné věci.

Daniela Fischerová

Hravá, legrační, chytrá, a nadto ještě graficky krásně zpracovaná knížečka plná uspávacích i akčních básniček pro nejmenší přijde vhod, když „noc je černá jako černý bez“ i když „cesta pěkně ubíhá“. Všestranná kreativita muzikanta-poety Michala Bystrova a něžné kaňky muzikanta-výtvarníka Petra Nikla dělají edici Modrý slon nakladatelství Meander čest. Tak třeba Nečekané proměny v pražské ZOO: „Nejdříve se nosorožci / proměnili v stádo ovcí / hned nato se kobra proměnila v bobra (…) / hroch se vtělil do slona / kur se změnil v muflona…“

Kateřina Kadlecová (Reflex)

Petr Nikl tentokrát „jen“ jako ilustrátor, zato autor textů Bystrov v nejlepší kondici. Sbírka je průřezem jeho starších básní. Muzikant a básník oslňuje svou rytmickou vtipností už dlouho – jak u písňových textů, tak ve své tvorbě pro děti –, takže nepřekvapí kvality téhle sbírky. Laskavé, vtipné, muzikální, hravé, takové jsou jeho verše. Číst je doma nahlas vyvolává smích i pohupování přítomných dětí do rytmu básní. Připomeňte si Blues o balónku, Proměny zvířat v pražské ZOO, Básničku o skřítkovi či úvodní verše báječného apelu matky přírody, proneseného k jakémusi nezodpovědnému skautěti: „Nech ten mech a pusť to klestí, vrať tu nať, co svíráš v pěsti. Plav z těch trav, no ty v tom stanu! Zlom ten strom a dám ti ránu.“ Jedním slovem? Boží.

Klára Kubíčková (Mladá fronta DNES)

Další z knížek, které si budete nejen rádi – sami nebo se svými ratolestmi – číst, ale ke kterým se budete vracet i díky jejich ilustracím (Petr Nikl) a grafické úpravě (Zuzana Lednická). K absurdním, jazykově hravým textům Michala Bystrova (1979) připojil Nikl abstraktní skvrny slonů, motýlů, mytických zvířat i hmyzu vytvářené rozpíjejícími se vodovými barvami. Jejich podoba je přímo inspirovaná psychologickými Rorschachovými testy zkoumajícími lidskou fantazii. Tohoto přístupu využila Lednická i ke hře s grafickou úpravou textů, jež poskládala z různých velikostí písmen a různými směry tak, že knihu lze a je třeba číst z obou stran – „zepředu“ a „zezadu“, „up“ i „down“. Kniha jako artefakt. Účinek autorovy poezie plné fantazie a dětských obrazů a rýmů blízkých – z české dětské poezie Františku Hrubínovi, Ivanu Vyskočilovi, Janu Vodňanskému či Pavlu Šrutovi (k němuž se v knize přímo odvolává) – je tak ilustracemi i grafickým zpracováním posilován: „Žije tu Bajaja / Šrutův šnek Čilišnek / Mikeš a Mickey Mouse / i Pat a Mat // je tu ten kocourek / kocourek samý flek / co vůbec neškrábe / a chce si hrát…“ (Maluju maluju) Výslednou – artistně exkluzivní, zbytečně však neexhibující – podobu dalo knize Studio Najbrt, doslov na obal připsala dramatička a prozaička Daniela Fischerová.

Vladimír Hulec (Divadelní noviny)

…něžná a podnětná kniha…

Kateřina Šlaufová (Czechdesign)

Případný argument, že Nech ten mech je knížka „neomyvatelná“, tedy co do zpracování křehká, jemná, poničitelná, a tudíž ne ideální pro děti, u poroty neuspěl. Je to knížka, kterou si můžou číst společně dospělí a děti – a ty se mohou seznámit se skutečností, že knížky jsou různé a potřebují třeba i jemné zacházení. Designérka a autor obsahu a ilustrací se výborně doplňují, hrají si spolu, pošťuchují čtenáře, otáčejí jim text a chtějí po nich, aby si přečetli i ilustrace, které jsou maskované do podoby kaněk a skvrn. A uprostřed knihy mohou čtenáři absolvovat Rorschachův test! Do dětí i jejich doprovodu jen tak mimochodem proudí kvalitní práce s písmem a nepodbízivá estetika.

Nejkrásnější česká kniha roku 2014 (1. místo – hodnocení poroty)

„V každém pravém muži je skryto dítě,“ postřehl na prahu moderny Nietzsche, „chce si hrát.“ A čeká na příležitost, až se zpoza bryndáků a plenek vynoří partner, se kterým si výlet do mechu rodné řeči užije nejlíp. Naše veršovaná tvorba pro nejmenší, v poválečném období zásadně pozvednutá Františkem Hrubínem a Jiřím Žáčkem, získala díky otcovství Michala Bystrova další hlas, který své potomky ubezpečuje, že náš svět je nejlepší z možných. S akvarely Petra Nikla se autorovy skladbičky, rýmovačky a další dětské etudy mění v náčrtník plný divotvorného zvířectva – „vidím ho jen já a ty / dospěláci nevnímají / kdo jim šlape na paty / kdo se skrývá za tramvají“ – a s prosvětleným veršem procházejí rajskou zahradou nesmyslů na cestě do zoo, metrem nebo do krajiny těsně před usnutím. Přesto básník posluchače připravuje na fakt, že zde číhají i hadi, protože leckteří potrhlí braši nedo stali do vínku dar se smát. Pak poznáme, k čemu je na světě blues, jenže zůstat svůj bude přesto prozíravější než mít strach.

Nejlepší knihy dětem


PŘÍBĚHY PÍSNÍ – DÍL TŘETÍ (2015)

Zpívat písničky a nic o nich nevědět je normální. Činí tak miliony lidí. Ti hloubavější se třeba ptají, kdo tu píseň složil. Pak jsou tu ještě hloubavější, kteří chtějí mít tušení, o čem ta píseň vlastně je. A pak je tu Michal Bystrov, který potřebuje vědět o písni všecko. To je první věc hodná obdivu. Ta druhá je to, jak se se svým poznáním dovede podělit. Jak nás dovede zahltit fakty, že se nestačíme divit. A i když jsme neměli v úmyslu se písničkou zaobírat, zaobíráme se. Protože řádky jeho knihy si nás přitáhnou. To se aspoň přihodilo mně. Jmenuju se

Jiří Suchý

Příběhy Bystrov vypráví v širokém kontextu a každá kapitola, kterou uvozuje originál anglického textu a autorův vlastní překlad, hodně vypovídá o nějakém širším, s písní vlastně třeba jen okrajově souvisícím tématu. S tímto přístupem Příběhy písní daleko přesahují běžný hudebně publicistický standard a jsou mezioborovým dílem, které zaplňuje mnohá bílá místa v české literatuře o americké historii a kultuře.

Ondřej Bezr (Mladá fronta DNES)

Nelze než obdivovat autorovu píli a vytrvalost, s níž musí procházet nekonečné archivy a z nich vybrat a utřídit tisíce informací. To, že výsledky svého bádání naplňuje už třetí svazek, svědčí o jeho trvalé zaujatosti pro tuto zajímavou tématiku, za což mu jako čtenáři musíme být vděčni. Ze stránek jeho Příběhů se totiž nedozvídáme jen zajímavosti o písních, ale čerpáme z nich také spoustu jinde těžko dostupných informací o dění ve světě v průběhu minulých staletí.

Ivan Kott (Zpravodaj Jonáš klubu)

Bystrov si vybírá staré americké zlidovělé písničky, pátrá po jejich původu a okolnostech vzniku a vedle detektivních odhalení předkládá zdánlivě mimoděk i fascinující kapitoly z dějin (nejenom) Spojených států. Sleduje životní osudy tvůrců i zrod celých hudebních žánrů, líčí krvavé historky z Divokého západu i pozadí rodícího se hudebního průmyslu a nachází netušené souvislosti, což z Příběhů písní dělá inspirativní dílo o člověku a hudbě. Graficky krásně vypravená knížka navíc obsahuje dobové fotografie a ilustrace, obsáhlý soupis použitých pramenů i výběr různých variant textů českých verzí (nemluvě o tom, že na webu michalbystrov. cz si lze všechny pojednávané skladby poslechnout). Ačkoli se Příběhy písní netváří jako vědecká práce, můžou být užitečné i pro muzikology, antropology a další akademiky – věřím, že nejenom v českém kontextu.

Štěpán Kučera (Salon, literární příloha Práva)


BRUCE SPRINGSTEEN – NENÍ TO JEN ROCK’N’ROLL (2015)

Kniha Marka Dolana Není to jen rock´n´roll patří v podžánru biografií rockových muzikantů k výjimečně kvalitním dílům. Lidský a muzikantský vývoj, životní peripetie, důležitá setkání, pohnutky, inspirace i politické názory Bruce Springsteena vykresluje plasticky a důvěryhodně. Přestože na českém knižním trhu už publikace o Springsteenovi najdeme, včetně kvalitní životopisné studie Clintona Heylina, pokažené snad jen překladovým názvem Velký šéf – Život a sláva Bruce Springsteena, rozhodně nejde o nadbytečný vydavatelský počin. Marc Dolan, profesor angličtiny, amerikanistiky a filmové vědy na City University Of New York a zároveň nadšený hudební fanoušek, je ve svém díle komplexnější. Do knihy navíc zapojil informační zdroje, které jiní autoři opomíjejí. Především v tištěné podobě dříve nedostupné písničkářovy historky a promluvy přepsané ze stovek pirátských koncertních nahrávek. Velkou pozornost autor věnoval kladení dějů do souvislostí a dobovým reáliím. Ať už významným globálně, například dopad vietnamského válečného konfliktu na všední život i kulturu, nebo těm z muzikantského mikrosvěta Springsteenových začátků v okolí domovského města Freeholdu. Atmosféru konce šedesátých let vtipně dokresluje třeba citát z desatera hudebního klubu Upstage v Asbury Parku, v němž Springsteen často hrával s lokálními kapelami: „Nejrozpálenější dívky ať si sednou vedle hasicích přístrojů.“ Dolan zároveň se Springsteenovou tvorbou obhajuje a vypichuje skutečnou uměleckou nadčasovost a výpovědní hodnotu rokenrolu, přesahující pouhé komerční a zábavní aspekty někdejší „taneční hudby pro mladé“. A přestože písničkářův životopisec nabízí čtení nepovrchní a syté na fakta, doplněné rozsáhlým poznámkovým aparátem, vyprávění neztrácí spád a málem románovou čtivost. Dobrý dojem potvrzuje i zasvěcený, jazykově zdařilý překlad.

Tomáš S. Polívka (Novinky.cz)

Nebýt Michala Bystrova (autor Příběhů písní), asi by kniha Marka Dolana Bruce Springsteen: Není to jen rock’n’Roll (Galén, září 2015, 348 stran) v ČR nevyšla, či by byla jiná. Neměla by tu šťávu a „odbornou chuť“, kterou jí dobrý překladatel dá. Je znát, že Bystrov – tak jako Dolan – má Springsteena rád a dost o něm ví. Já sám „potkal“ Bosse (Bruce Frederick Joseph Springsteen) prvně v roce 1986, když se socialistické hospodářství „utrhlo ze řetězu“ a přivezlo jeho skvělé LP Born In The U.S.A. (1984). Vydal ho, když mu bylo 35 let. No a vidíte, včera mu bylo už 66 let. Tak blahopřeji, Bossi! V knize zjistíte, že Bruce se dostal k hudbě díky mamince. Začínal v Upstage, klubu podivínských rockerů, kde ctili ostatní. První zásada tu byla: „Jestli nemáš rád toho vedle, alespoň ho respektuj, nebo vypadni.“ Hrál tam na kytaru Fender Stratosaster, jakou měl i Eric Clapton a o šest let dříve ji na slavném Monterey Pop Festivalu zapálil Jimi Hendrix a vstoupil do dějin. Bruce na ni hrál dva roky a měnil dál… Zajímavý je zjednodušený výklad prvotního hříchu, že se může i civilizovaný člověk nechat strhnout nejtemnějšími pudy. Na toto téma má Boss písní víc. Na aféru prezidenta Clintona s Monikou Lewinskou reagoval písní Land Of Hope And Dreams (Země naděje a snů), na kterou přepsal starý gospel This Train. Je tu tolerantní; v jeho vlaku se vezou světci i hříšníci, hazardní hráči i blázni, králové a ztracené duše. Song měl jako přídavek tehdy na turné… Novinka od Galénu (od koho jiného, dnes?) je zkrátka plná muziky, kterou milujeme. Najdete tu moře zajímavých detailů i souvislostí, dost tu zjistíte. A ano, užijete si ji.

Radek Strnad (Deník)

V českém překladu obsáhlé biografie Marka Dolana je Bruce Springsteen jedním z nejdůležitějších amerických rockerů. Po jejím přečtení bude i neznalcům jasné, proč. Autor překvapivě není hudební publicista, ale profesor na newyorské univerzitě. O to pozoruhodnější je způsob, jakým ke knize přistoupil. Springsteenovu dráhu zasazuje do historických a společenských souvislostí, není zaslepeně obdivný, ale naopak často kritický, a především nejde jen po povrchu prodejních úspěchů a popularity. Nespoléhá jen na vtipné historky, události rozebírá do hloubky a důkladně vše analyzuje. Čtenář tak získá poměrně detailní pohled na místo, kde budoucí hvězda vyrůstala, včetně sociálních poměrů a fenoménu nastupující vlny rockových kapel ovlivněných Británií. A stejným způsobem také věcně a bez ideologického balastu popisuje celospolečenské faktory, jakým byl dopad vietnamské války na běžnou populaci i hudební tvorbu. Autor se proposlouchal hodinami pirátských koncertních záznamů a využil autentické výroky a citace promluv mezi písněmi, které ještě nikdy nebyly otištěny. Pátral v archivech a na pomoc si vzal i texty písní. Ani v nejmenším ale nejde jen o suché vršení faktů; Dolan píše velmi čtivě a neopomene jedinou příležitost k humorným poznámkám či připomenutí, že sám Boss (jak se Springsteenovi přezdívá) bývá na pódiu velmi zábavný. I proto kniha nemá nudné či přebytečné pasáže – přestože jde o spis značně objemný. Na českém trhu se již několik publikací o Springsteenovi objevilo, ale v nové knize mají značnou konkurenci.

Antonín Kocábek (Týden)

Tak jsem zas jednou kvůli stejné knížce šťastný a zároveň nešťastný. Protože jsem se těšil na každou novou stránku a teď už jsem všechny přečetl. Je o Brucovi Springsteenovi, napsal ji Marc Dolan a nazval Není to jen rock’n’roll. Knížku výborně přeložil Michal Bystrov, včetně názvů všech písniček, a opatřil ji i poznámkami zasvěcujícími čtenáře do amerického prostředí. Že autor Marc Dolan pochází stejně jako Springsteen z New Jersey, znamená pro styl knížky mnohem míň než Dolanova profesura anglického jazyka, amerických studií a filmové vědy na městské univerzitě v New Yorku. Jeho pedagogické návyky mu přinejmenším umožňují nahlížet na svého rodáka ze všech možných stran a nebýt závislý ani na uznávaných rockových časopisech a jejich autorech.

Jiří Černý (Klub osamělých srdcí seržanta Pepře)


ŠRÁM NA KYTAŘE (2015)

A teď něco hodnotného: Michal Bystrov má venku novou sbírku. Vlastně několik sbírek v jedné. A je SAKRA dobrá. Včera v noci jsem ji v jednu otevřel a nešel spát, dokud jsem ji celou na jeden zátah nepřelouskal. A to se u básní podaří málokdy. Doslova je zhltat. Tak dejte na mé doporučení.

Fin (Sněhulák v parném létě)


OD SAMOMLUVY K CHÓRU aneb PÍSNIČEK SE DRŽTE! (2016)

Zaujalo mě čtení o české lidové a zlidovělé písni Od samomluvy k chóru aneb Písniček se držte! Publicista, písničkář a překladatel Michal Bystrov ve své knize opět pro širší veřejnost odkryl, jak už se stává jeho dobrým zvykem, co by jinak většině z nás zůstalo schováno ve starých novinách, zpěvnících a vzpomínkových knihách. Vrátil se až do počátku 19. století k Čelakovskému i Erbenovi a došel až ke Skácelovi, Škvoreckému, Jiřímu Suchému, Hutkovi, Vladimíru Mertovi nebo k básníkovi mého mládí Jaroslavu Seifertovi. Pro mě Bystrov objevil třeba Seifertovy dojmy a vzpomínky, které v roce 1991 uchoval redaktor brněnského rozhlasu Antonín Jančík v Národopisné revui.

Jiří Černý (Klub osamělých srdcí seržanta Pepře)