Paul Simon

Paul Simon

Marc Eliot

Překlad Michal Bystrov

Galén 2012

 

 

 

 


Jak se stal z mladého doo-wopového zpěváka a skladatelského eléva velikán překotné éry rockové revoluce? Čím to, že tolik let nemohl přijít na jméno svému idolu Bobu Dylanovi? A proč patří Paulův vztah s Artem Garfunkelem k nejdelším, nejúspěšnějším, ale také nejkomplikovanějším partnerstvím v dějinách pop music? Takové i mnohé jiné otázky si pokládá autor životopisných bestsellerů Marc Eliot v knize PAUL SIMON, která je zevrubnou a vyčerpávající sondou do hudebního i soukromého světa této všestranně nadané a stále hledající ikony několika generací.

Z Eliotovy biografie vyplývá, že syn maďarských přistěhovalců byl veden k hudbě už od útlého věku. Dozvíme se, jak se Paul seznámil s vytáhlým spolužákem Artem, jenž ho málem zastínil ve školním představení Alenky v říši divů, a zjistíme, že tradici rozpadů a návratů ti dva zahájili už dávno předtím, než si začali říkat Simon & Garfunkel. Eliot na základě obsáhlých rozhovorů s řadou Simonových přátel, kolegů a spolupracovníků zasvěceně popisuje, jak došlo k objevení dua v klubu Gerde’s Folk City, čím se Paul zabýval v Anglii, zatímco doma ve Státech trhala rekordy upravená nahrávka skladby The Sound Of Silence, a díky čemu se z této písně stal jeden z největších hitů Simona a Garfunkela.

Autor podrobně vypráví, jakou zásadní roli Paul sehrál na festivalu v Monterey, proč dostala herecká dráha Arta Garfunkela přednost před natáčením a vydáním alba Bridge Over Troubled Water a do jaké míry tato poslední a nejdůležitější deska Simona a Garfunkela dokumentuje jejich dlouhé a neklidné přátelství. Pochopíme, jak veliké úsilí vynaložil Paul Simon na to, aby jeho sólové nahrávky zněly úplně jinak než elpíčka S & G. Vleklý a složitý proces vedl až ke vzniku alba Graceland, jež v osmdesátých letech znovu nastartovalo hudebníkovu kariéru. Kniha také přináší celou pravdu o Simonově katastrofálním neúspěchu, když se v letech devadesátých pokusil dobýt Broadway s muzikálem The Capeman. Výsledkem je vskutku objevný portrét jednoho z největších umělců naší doby.

 

Antonín Kocábek, Týden, 14. ledna 2013

Vydat životopis zpěváka, jehož sláva u nás nikdy nedosáhla ani zlomku té angloamerické a jehož největší hity jsou mnohdy českému posluchači známější než povědomí o tom, kdo je vlastně zpívá, se může jevit trochu odvážné. Pro mladší generaci je navíc Paul Simon už jen starý pán, „který hrál a zpíval v duu s Garfunkelem“. Nicméně dílo protřelého autora biografií veličin světa filmu Marca Eliota lze rozhodně doporučit i těm, kteří populární hudbě neholdují v míře vyšší než spotřební. Nejde totiž jen o propracovaný pohled na popkulturní osobnost a její cestu za slávou, ale i členitý a pozoruhodný životní příběh. Autor stejně tak jako hudební kariéru pitvá i Simonovo soukromí, s chladným odstupem nabízí pohledy na slávu i její odvrácenou tvář a poodhaluje zpěvákovy komplikované vztahy s Artem Garfunkelem i následnou nesnadnou cestu k hledání vlastní muzikantské identity. A nevyhýbá se ani nepříliš vřelému zpěvákovu vztahu k jinak obdivovanému Bobu Dylanovi. Zajímavé a informativně bohaté čtení nejen pro pamětníky hudební historie.

 

Michal Šanda, Dobrá adresa, 28. ledna 2013

Nakladatelství Galén se kromě lékařské literatury, která je jeho samozřejmou prioritou, cílevědomě zaobírá rovněž muzikou. Ať už jde o vydávání podstatných hudebních alb z minulosti anebo o publikace nějakým způsobem se hudby dotýkající. Z celé řady titulů jmenujme, Howard Sounes: Down The Highway, Honza Dědek a Josef Vlček: Zub času, Xindl X: Zpěvník, Jaroslav Jeroným Neduha: Antizpěvník, Michal Bystrov: Příběhy písní, Jan Burian: Nežádoucí návraty E. F. Buriana, Dagmar Voňková, Listí nebo Pavel Šrut: Už ráno začal večírek a naposledy v prosinci loňského roku životopis písničkáře Paula Simona.

Paula Simona není třeba sáhodlouze představovat a to, co o něm ještě nevíte, se docela určitě dočtete ve zmíněném životopisu. Já bych na tomto místě rád přičinil osobní poznámku. Když začla 28. 11. 1989 generální stávka, zamknul jsem prodejnu obuvi, kde jsem dělal vedoucího a už jsem nikdy nepřišel. Začínal obrovský, téměř rok trvající, mejdan a o ten by bylo škoda přijít. Co se muziky týká, splnil jsem si své tehdejší sny beze zbytku, koncertovali tu John Cale, Laurie Anderson, Rolling Stones, nebo Alan Stivell. Kaprovou ulicí špacíroval Frank Zappa, po Václaváku Lou Reed, v palírně The Thirsty Dog vysedával Nick Cave. Mezi spřátelenými dušemi se objevila z Holandska dovezená travka a haš. Prostě bylo dobře. Huliči a opilci vysedávali na Staromáku na soše Jana Husa a pařilo se až do rána, obzvláště za letních nocí. Ti co nevydrželi a odpadli, vyspávali za sochou mezi tújemi. Opojení svobodou jsme měli pocit, že to takhle už bude pořád a proto jsem se vůbec nedivil tomu, když jsem jednou před půlnocí potkal sporého chlapíka, připomínajícího Paula Simona. Bohužel neumím anglicky, tak jsem šťouchnul do kamaráda Hrnčiříka: „Zeptej se ho, jestli není náhodou Simon.“ Shodou okolností měl kdosi z obyvatel Husovy sochy u sebe kytaru. Navrhl jsem Hrnčiříkovi, aby navrhl Paulu Simonovi, aby něco zahrál. Souhlasil. Paul Simon. Vyhoupl se na lešení u radnice a udělal nám soukromý půlnoční koncert. Jenom tak z radosti.

 

Petr Frinta, E 15, 28. ledna 2013

Byla by to o třídu lepší kniha, pokud by její strůjce, „autor životopisných bestsellerů“ Marc Eliot, netrpěl potřebou obraz zpěváka Paula Simona neustále přikrášlovat. Hudebníkovým fanouškům možná udělá dobře pomyšlení, že poslouchají více než jen obyčejný pop, ale komukoli znalému dějin hudby dvacátého století budou u pasáží vyzdvihujících interpretův přínos cukat koutky.

Když Simon v polovině osmdesátých let odletěl do Jižní Afriky natočit s tamními muzikanty album Graceland, nebyl hybatelem hudebního dění. Spíše jeho jméno bylo nejzvučnějším z těch, které se vezly na vlně stržené jinými. Idealizujících obrazů lze v knize nalézt více: Simon jako by plul z jedné jemu nepřející epochy do druhé. Toto vnímání umělce přitom stačilo nahradit jiným, které vykoukne v doslovu v podobě vzpomínky na autorovo první setkání se Simonovou hudbou.

Druhou slabinou knížky je „americký“ styl psaní. Každou kapitolu uzavírá dramatizující poznámka – odkaz na část následující. Nejenže tak čtenář uhodne, která bude dalších dvacet stránek bít, na špek autorovým obratům typu „nejnepravděpodobnější událost“ neskočí ani vyhladovělá šelma.

Až na tyto výkyvy, občasné zaměňování úspěchu s uměleckou kvalitou a problematickou práci s prameny (kapitola o Graceland je vystavěna okolo jediného rozhovoru, který je součástí reedice alba a fanoušci jej tedy budou znát) jde o přehlednou, místy až rutinní studii nejen o hudebníkovi a jeho nahrávkách, ale i jeho době. Je k dobru věci, že neopomíjí ani propadák zpěvákova muzikálu The Capeman, ani to, že Simon si v minulosti, snad právě proto, aby poopravil svůj obraz, mnohokrát protiřečil. Ke kladům knihy jednoznačně patří vydařený překlad i redakce textu, které se zejména v oblasti hudebních monografií v Čechách stávají vzácností.

 

Ondřej Konrád, Lidové noviny, 6. února 2013

Životopis Paula Simona se v češtině dosud neobjevil, ačkoliv jde o důležitou postavu. (Ale ničím senzační, Simon ani sám, ani ještě s Garfunkelem nepůsobil provokativně a nestál v čele žádného hudebního převratu.) Práci Marka Eliota (Paul Simon: A Life, 2010) s přehledem hudebního publicisty i simonovského ctitele hladce přeložil a závěrečnou poznámkou aktuálně doplnil Michal Bystrov.

Eliot, autor profilů filmových i hudebních celebrit, se sice především věnuje svému objektu, tedy Simonově autorské a vůbec vůdčí osobnosti dvojice, ve které kolega Art čistě jen zpíval (často pouze druhé hlasy), jinak nic netvořil ani nehrál na kytaru. Nicméně Garfunkel Eliotovi z hledáčku nevypadl ani po rozchodu s Paulem. A tak se o tom, jak se mu daří či nedaří (po umělecké stránce platilo většinou to druhé), dozvídáme v průběhu celého textu. Stejně jako fakt, že to s Artem neměl Paul vždycky lehké.

Z Eliotovy knihy se zdá, jako by se Garfunkel považoval za rovnocenného partnera a nepřipouštěl si, že bez Simonových textů, melodií, harmonií, osobitých aranžmá a konečně i brilantní kytarové hry by se tandem těžko vymanil z klubového prostředí. Třebaměl vysoký, kučeravý a andělským falsetem obdařený Garfunkel, o kterého se zajímal Hollywood, prostě jenom dojem nepostradatelnosti. Pravda, dvojice byla ve druhé půli 60. let nesmírně populární, její rozpad na počátku další dekády leckdo nesl těžce a Art mohl nabýt dojmu, že se Paul po pokusu o sólo ještě rád vrátí. Duo už se ale pak setkávalo jen občas a Simon pro ně nic nenapsal. Zato pro sebe řadu ohromných písní, mnohdy (třeba na LP Graceland) sestavených do skvělých celků.

Pro českého čtenáře je objevná historie Simonova dodnes traumatického neúspěchu s muzikálem Capeman, jehož produkce ho stála obrovské prostředky, a Paul stále věří, že se titul na Broadwayi ještě prosadí. V poctivě zpracovaném pohledu na Simonovu tvorbu nechybí samozřejmě ani peripetie soukromé (písničkář se publicitě dost úspěšně vyhýbal). Přesto bychom se rádi dozvěděli víc o tom, co intelektuál Paul podnětného četl nebo viděl i odkud se brala jeho muzikantská zdatnost (psal někdy věci do té doby v populární hudbě neslýchané), jaký vliv na něj měli extraligoví a původem jazzem prošlí hráči, s nimiž natáčel a koncertoval od vstupu na samostatnou dráhu. Prostě cosi víc z příslovečné Simonovy tvůrčí kuchyně. A dala by se jistě představit o něm kniha živější; Eliotův styl je poněkud suchý. Ale komu Paul Simon učaroval, zklamán určitě nebude.

 

ABA, Klub knihomolů, 7. února 2013

Píseň The Sound Of Silence provází životem již několik generací posluchačů. Vždyť prvně zazněla už v září roku 1963. Přesto oslovuje i ty, kteří se narodili na přelomu tisíciletí. Jak je to možné?

Snad je její úspěch dán i tím, že její autor, polovina pěveckého dua Simon a Garfunkel, které ji vypustilo do světa – Paul Simon – se stále úspěšně pohybuje ve světě šoubysnysu. Nevěříte? Pak je tu právě pro vás skvělá monografie s jednoduchým názvem Paul Simon, kterou napsal světoznámý novinář Marc Eliot (*1946), o němž se dá říci, že je kronikářem americké popkultury. Na svém kontě má již přes dvacet biografií těch, jež ve svém oboru něco znamenali, ať to byl film (Cary Grant, Walt Disney) či hudba (Phil Ochs, Bruce Springsteen). Do češtiny knihu přeložil rovněž hudebník a novinář Michal Bystrov.

Nečekejte ovšem dílo plné růžových vzpomínek. Marc Eliot životní pouť Paula Simona líčí věrně, bez zbytečného přikrašlování, ke kterému máme s odstupem času sklon. Začíná pochopitelně jeho narozením (*1941) do rodiny emigrovaného židovského Maďara, který byl skvělým hudebníkem a to zřejmě předurčilo i kariéru jeho dvou synů – staršího Paula Fredericka i mladšího Eddieho. Již ve škole, při zhudebněném představení Alenky v říši divů, se postavou menší Paul spřátelil s dlouhánem Arthurem Garfunkelem, s nímž v roce 1957 natočil první singl. Tehdy si říkali Tom a Jerry a jejich píseň Hey, Schollgirl se stala hitem. Dvojice kamarádů se pak rozešla, aby se ještě mnohokrát zase spojila a natočila úspěšné tituly. Málokdo u nás ví, že autorem jejich písní byl právě sporý Paul, který jako správný folkový písničkář psal hudbu i text. Biografie zachycuje  jeho přerody z tvůrce rokenrolu přes folk až k folkrocku či etnomusic. Mapuje Simonovy úspěchy i pády a podtrhuje neustálou touhu po dokonalosti a uznání. To největší však přišlo teprve tehdy, kdy se za ním přestal křečovitě štvát a rozhodl se tvořit pro radost z práce samotné.

Nejde však jen o pouhé zachycení jednoho kolečka v soukolí celé hudební scény. Marc Eliot popisuje vše, co se kolem Paula Simona šustlo, nikoliv však vulgárním způsobem typickým pro bulvár, ale čistě dokumentárním stylem. Většinu vyprávění seskládal na podkladě již sepsaných knih, dobové kritiky časopisu Roling Stones či televizních záznamů a videí. Tomu odpovídá i dlouhý seznam použité literatury a četné odkazy v textu. Kurzívou pak jsou vpisované odstavce, v nichž přímo cituje jak protagonisty daného období, tak kritiky.

Osobní vzpomínku si Marc Eliot nechal až na závěr své knihy. V poděkování v první řadě děkuje Paulu Simonovi za to, že po dvakrát svými písněmi pozitivně zasáhl do jeho osobního života, když prožíval těžké chvíle. Nechybí ani kompletní diskografie Paula Simona od roku 1957 až do roku 2012. A to je částečně zásluha Michala Bystrova, protože kniha v originále vyšla již před dvěma lety, a on ji ve svém překladu dotáhl až do současnosti. Nejenže doplnil chybějící nahrávky, ale ve slově závěrem dodal i zatím poslední kousek do mozaiky životopisu Paula Simona.

Co tedy můžete od knihy očekávat? Především obrovské množství informací podložených fakty. Nenaleznete zde však ani opěvované či zatracované texty písní, vyjma krátkých ukázek či odkazů, ani žádné fotografie z rodinného alba. Jediným obrázkem, který tedy máte šanci spatřit je foto na obálce z roku 1980. Vše ukazuje na to, že biografie s názvem Paul Simon je určena odborné veřejnosti nebo těm, kteří kvůli své lásce k Paulovým písním budou mít dostatečnou výdrž prokousávat se textem. Na druhé straně – laik bude po dočtení obohacen o to, jak to chodí za „velkou louží“ v hudebním průmyslu nyní i v minulosti, a pochopí vzlety a pády malého génia s kytarou.

Pro „fajnšmekry“ doporučuji číst u počítače a popisovanou skladbu si najít na internetovém přehrávači a pustit si ji jako podkres, aby text správně zapůsobil.

 

Milan Šefl, Týdeník Rozhlas, 11. února 2013

Je to už pětapadesát let, co Paul Simon a Art Garfunkel natočili v mrňavé nahrávací „samoobsluze“ na Manhattanu svůj první singl Hey, Schoolgirl. V tom roce 1957 si ještě říkali Tom & Jerry a manažeři o nich mluvili jako o „nových Everly Brothers“. Kdo mohl tušit, že o třináct let později se jejich alba Bridge Over Troubled Water prodá jen v prvním týdnu po vydání přes devět milionů kusů…

Po metr padesát vysokém Simonovi sice dívky zdaleka nebláznily tolik jako po majiteli „zlatoslavičího hrdla“ Garfunkelovi, ovšem klíčovým mužem nejslavnější folkrockové dvojice všech dob byl odjakživa právě maličký syn maďarských imigrantů židovského původu. Příběh zpěváka, skladatele a textaře, jehož písně dokázaly zahýbat světem, zrekonstruoval v knize Paul Simon uznávaný autor biografií filmařů a hudebníků Marc Eliot. A nakladatelství Galén nyní titul vydává v českém překladu Michala Bystrova.

Do jisté míry jde o svědectví o rozchodech. Kamarádi z newyorského Queensu si dali prvně vale v šestnácti – už tehdy měli na kontě sto tisíc prodaných desek. Zatímco Simon se pak coby Jerry Landis pokoušel prosadit samostatně, Art na muziku rezignoval a věnoval se studiu architektury. Opět se setkali ve dvaadvaceti, nad přípravou prvního společného elpíčka. To sice propadlo, ale jednu z písní posléze firma vydala bez vědomí dvojice ve zcela jiném aranžmá. Spásná drzost… Šlo totiž o přelomovou skladbu The Sound of Silence, po níž už následovala hvězdná druhá polovina šedesátých let, kdy se Simon s Garfunkelem stali ikonami své generace.

Není divu, že zručný životopisec Marc Eliot se v tomto bodu Simonovy kariéry zastavil nejdéle. Podotýká, že se slávou naložil každý z dua podle vlastního ustrojení. Simon si sice pořídil drahé bydlení ve snobské čtvrti Upper East Side, ale na utrácení si nepotrpěl: „Nerad ztrácím čas jídlem, oblékáním, hromaděním věcí – ani nemám auto…“ Garfunkel byl opačného názoru. Jak píše Eliot: „Pro Paula byla hudba vším, kdežto pro Artieho znamenala jen cestu k něčemu většímu a lepšímu, co se neobešlo bez bohatství a komfortu.“ V roce 1970 se Simon vydal na sólovou dráhu. A zřejmě dobře udělal.

Třebaže občasné reuniony legendární značky dokáží přitáhnout i půl milionu lidí (ještě o sto tisíc víc jich údajně bylo na koncertě S&G v roce 2003 před římským Koloseem), je už pár desítek let Paul Simon vnímán především jako hudební solitér, který se nebojí riskovat. Z knihy Marca Eliota je patrné, že se to vždy neobešlo beze ztrát, a to nejen uměleckých – Simonův broadwayský muzikál The Capeman byl v roce 1998 předčasně stažen z repertoáru a z jedenácti milionů doslova oknem vyhozených dolarů jich pár pocházelo přímo ze Simonovy kapsy…

 

Oliver Rehák, SME, 2. května 2013

Napísať životopis Paula Simona a obísť pritom jeho spoluhráča sa nedá. V tejto knihe ho však mohlo byť menej a bola by ešte lepšia.

Existujú tri druhy kníh o hudobníkoch. Tie, ktoré napíšu oni sami, knihy napísané ich rodičmi / milenkami / priateľmi a potom sú knihy špecialistov na takéto knihy. Na našom trhu môžete aktuálne nájsť všetky z nich: v českom preklade práve vyšli Hipíkove sny od Neila Younga, sú tu spomienky otca Amy Winehouse aj životopis Paula Simona z vydavateľstva Galén.

„Ak bol Dylan najväčším básnikom 60. rokov, potom Simon bol ich neúnavným kronikárom píšucim znamenia na steny v metre a prízemiach činžiakov, maľujúcim impresionistické obrazy ľudí na letiskách, dažďa plieskajúceho ako kvapky spomienok na vzdialenú milú…,“ dočítate sa hneď na úvodných stranách.

Takáto kvetnatá nie je celá kniha, ale cítiť, že autor nerobil svoj prvý životopis. Naopak, je špecialistom na bestsellery. Doteraz zmapoval hercov ako Cary Grant, Jimmy Stewart, Clint Eastwood (najbližšie Steve McQueen a Michael Douglas), ale aj hudobníkov ako James Brown či Bruce Springsteen.

„Vždy som veril, že aby ste pochopili niektorého umelca, musíte sa niečo dozvedieť o jeho živote. A vždy ma čakalo zistenie, že život a dielo sú jedno a to isté,“ vysvetľuje svoje krédo Marc Eliot. Na životopis Paula Simona mal dva špeciálne dôvody. Okrem toho, že aj on pochádza z New Yorku, v doslove spomína, že keď ležal v nemocnici po ťažkej autohavárii, veľmi mu pomohla pesnička Bridge Over Troubled Water a neskôr aj ďalšie nahrávky: „Rád píšem o tých, ktorí nejako ovplyvnili môj život a svet, v ktorom žijeme.“

Je to teda zjavne osobný životopis, ale zase nie natoľko, aby ego autora knihy zvíťazilo nad jej hlavným hrdinom. A na rozdiel od predchádzajúcej biografie od Laury Jacksonovej sa táto nevenuje špekuláciám, ale faktom. Eliot hudbe rozumie, no zároveň rozumie aj tomu, že nemá zmysel zaťažovať čitateľa siahodlhými analýzami hudby či vymenúvaním mien a dátumov. Príbeh skladá tradičným postupom od detstva do súčasnosti (kniha sa rodila k hudobníkovej sedemdesiatke) a cez spomienky jeho rovesníkov, priateľov a spolupracovníkov. Forma je tradičná, no obsah je sám osebe zaujímavý. Keďže Paul Simon nepatrí medzi typické celebrity, o jeho živote sa až tak veľa nevie.

„Mal nesmierne príjemný hlas, ktorý ladil a hladil zároveň,“ výstižne uvádza prvú časť knihy Eliot. Už pri detstve vyťahuje zaujímavé veci o prvých muzikantských nezhodách s otcom, ktorý bol vyhľadávaným kontrabasistom, ale nedokázal prekonať generačnú priepasť vkusu medzi country, džezom a rokenrolom.

Prvým ťažiskom knihy je vznik a fungovanie autorskej dvojice Simon – Garfunkel. To nie je až taká objavná časť, je zmapovaná aj v knihe, ktorú na druhej strane u nás asi každý nepozná, lebo vyšla len v angličtine.

Rýchly úspech, ale aj prvé nezhody dvoch talentovaných mladíkov (inak vedeli ste, že začínali už v druhej polovici 50. rokov pod názvom Tom & Jerry?), osudová zrážka Paula s Bobom Dylanom, ktorý mu ukázal cestu a zároveň spustil autorský mindrák, zrod generačnej „hymny“ The Sound of Silence. Práve táto pesnička je prelomom a venovaných jej je niekoľko strán. Pritom však zistíte, že jej čaro nezafungovalo okamžite. Autor dokonca o úspechu najskôr ani netušil, lebo sa flákal po Anglicku.

Objavné sú aj pasáže o Simonovej úlohe v zákulisí prvého legendárneho festivalu v Monterey, o spolupráci na filmoch Absolvent a Hlava XXII, vlastnom (!) televíznom dokumente Songs of America alebo o hraní s Georgeom Harrisonom. Keď si tak čítate, dostanete chuť vidieť to, čo vďaka YouTube nie je problém.

Eliotovi lepšie idú hudobné pasáže než opisovanie stroskotaných osobných vzťahov. Škoda len, že vznik prelomového sólového albumu Graceland (1986) vtesná do ôsmich strán a čím bližšie ide do súčasnosti, tým je stručnejší. Škoda, lebo Simon má dosť zaujímavých nahrávok bez Garfunkela. Na druhej strane je fajn, že veľa priestoru má najväčšie fiasko Simona – muzikál Capeman. A aj to je (u nás) dosť neznámy príbeh.