P – Ž

Palackého nám., 2.30 ráno

vidím tvůj puklej odraz ve skle
slyším tvůj popraskanej hlas
za tebe mluví sklenka vína
a za mě kecá tvrdej chlast

havran si v rohu leští prýmky
chlap s mečem srká čistej líh
a volá: nejsi ty můj brácha?
máš na to postavu i ksicht

řekla, že ukradne mi duši
přestal jsem kvůli ní i spát
jednou jsem do ní hodil bůra
spolkla ho jako automat

měsíc se přikrejvá lví kůží
v zahradě plný tygřích tlam
celej můj život je jen útěk
a za všechno si můžu sám

 

Patron

Mácho
brácho
v trápení

kam se
ztrácí
ztracení?

kde se
skryjí
prokletí?

v kterém
lesním
doupěti?

koho
zabím
koho ne?

Mácho
brácho
patrone

 

Páternoster blues

přízemí mám za sebou
přízemí mám za sebou
nade mnou jenom díra veliká
k Zuzaně mi cesta pěkně utíká
s tímhle blues

mezzanin mám za sebou
mezzanin mám za sebou
všude cejtím sladkej parfém Zuzanin
parfému je plnej celej mezzanin
to je věc

1. patro mám za sebou
1. patro mám za sebou
protože jsem do Zuzany zblázněný
vyryju jí kosočtverec do stěny
vždyť to znáš

2. patro mám za sebou
2. patro mám za sebou
Zuzana mi shůry mává v negližé
nebejt zdviže, vzlítnu i bez beztíže
k nebesům

3. patro mám za sebou
3. patro mám za sebou
ten, co tohle stavěl, toho uškrtím
ještě že Zuzana bydlí ve čtvrtým
a ne dál

4. patro mám před sebou
4. patro mám před sebou
lano praská, brzo bude po laně
a jen 100 yardů mi zbejvá k mojí Zuzaně
to snad ne

3. patro mám za sebou
2. patro mám za sebou
za pár vteřin bude dole v přízemí
ležet moje tělo děsně zřízený
to je pech

mezzanin mám za sebou
mezzanin mám za sebou
nade mnou jenom díra veliká
na onen svět mi to pěkně utíká
s tímhle blues

 

Píseň blbý generace

včera mi to blesklo hlavou
moji milí umíraj
po ránu s tvou slabou kávou
je to trošku silnej čaj

jsem z tý blbý generace
která nezná ruskej tank
zato vidí, jak se ztrácej
Richards, Jagger a Neil Young

je mi patnáct – sedím, hledím
nevím, čemu tleskáte
a to bylo naposledy
co jsem mluvil s Bulatem

král se vozí pražskou šedí
v rachotině zelené
a to bylo naposledy
co jsem mluvil s Allenem

Nathalie jsem hodil do C
řvu ji v parku, co to dá
nerad myslím na Vánoce
bez Gilberta Bécauda

mississippský blues je v tahu
zabili nám New Orleans
dobře, že včas vzali dráhu
Muddy Waters a John Lee

nosil černý oblečení
v černým z módy nevyjdeš
je to bída, že tu není
už ani ten Johnny Cash

dneska možná prochází se
v nebi jako po lese
bere speed a zpívá píseň
v duu s Rayem Charlesem

kam se kouknu, tam to žije
Superstar a Doktor z hor
a já chodím na mumie
do divadla Semafor

Pane, dej, ať už jsem v Pánu
až si začne kopat hrob
a zaklepe na tvou bránu
i ten starej dobrej Bob

osudu se nelze vzpouzet
každej klaun je sem tam down
když už jít, tak jen a pouze
na Hod Boží jak James Brown

 

Píseň rozdvojeného rámaře

pro V.

mraky se roztrhly a odplynuly
brodím se bezejmenným lidem
sleduju roboty a homunkuly
a čekám, kdy to zase přijde…

pracuju na nábřeží v galerii
řeka mi oblizuje fusekle
rámuju Picassa a ženy s pyji
v noci se budím těsně před peklem

ne že bych život vnímal jako horor
když se však ve mně vzbudí můj pan Hyde
je fakt, že spíš než v barvách Technicolor
koukám se na svět v barvách Black & White

zkoušel jsem studium i samohanu
vždycky jsem ale skončil u dáty
s tou, do který se nikdy nedostanu
páč dělá neskutečný ciráty

bejvaly časy, kdy si mladý dámy
kvůli mně mohly urvat rodidla
teď musím tajně slídit mezi rámy
a lhát si, že se aspoň ohlídla

beru dva prášky – jeden proti depce
a druhej, abych nebyl maniak
občas mám pocit, že mi hučí v lebce
a že mám skočit pod rozjetej vlak

zvečera za mnou stává divnej maník
rád by mě klepnul a pak vykostil
baseballku v levý, kudlu v pravý dlani
a v zubech pilník – jen tak z pilnosti

já ale nejsem císařovna Sissi
jsem jenom hloupej rámař z nábřeží
co nevnímá chlad záchodový mísy
když mu vrah zvenčí kope do dveří

tohleto trvá přibližně půl hoďky
potom se uklidním a zavřu krám
pode mnou plujou vypůjčený loďky
zase jsem normální – a svůj – a sám…

 

Píseň sraba

nediv se, že zdrhám pryč
když vidím železnou tyč
že chci zůstat živ a zdráv
v galaxii holejch hlav

jako správnej kosmonaut
přeskakuju řetěz aut
jako správnej sebevrah
nemám vztek – mám děsnej strach

o škodovku s holkou sek
ještě teď tam bude flek
omlátil s ní pravej bok
prej že šťastnej novej rok

ten, co ho chtěl zastavit
dostal přes hřbet jako žid
kopali ho světa kraj
pak ho šoupli pod tramvaj

když jsem vešel mezi ně
tvářil jsem se nevinně
pak jsem špitnul: nech to bejt…
takovej jsem směšnej šmejd

obešli mě jako smrad
šli se ještě krapet prát
stál jsem tam jak idiot
dělal jsem jim živej plot

holce v lebce prdnul šev
poztrácela všechnu krev
rubínově rudej Nil
zhaslý oči zaplavil

kdybych nebyl sráč a srab
za flígr bych vraha drap
že však nejsem hrdina
blbě se mi usíná

 

Píseň trosečníka

ráno bylo jako každý jiný
vstal jsem, umyl jsem se a šel ven
koukal jsem, jak se chystáš do ciziny
v kapse fotku se svým cizincem

utrousil jsem ňáký prázdný fráze
ze kterejch ti došlo jen pár slov
Robinson Crusoe, co si v letní Praze
úplně marně hraje na ostrov

jako když házíš hrách
na kamennou zeď
jako když házíš hrách
na kamennou zeď

člověk míní, pak mu rupne v bedně
zničehonic zjistí, že se splet
a během jedinýho odpoledne
za hlavu hodí sedm dlouhejch let

člověk míní, pak jde přes mrtvoly
na očích klapky, v ruce bílou hůl
hluchej a odhodlanej k čemukoli
skrz tebe kráčí jako somnambul

jako když házíš hrách
na kamennou zeď
jako když házíš hrách
na kamennou zeď

měsíc praží, lidi nemaj chybu
smějou se, houfujou a žijou fest
a na nebi se dává do pohybu
jedna z těch beznadějně pustejch hvězd

slyším výkřik – další vražda z citu
kterej neodnesl strejda Čas
někdy se bičuju až do úsvitu
sám se svým práškem na zlomenej vaz

jako když házíš hrách
na kamennou zeď
jako když házíš hrách
na kamennou zeď

 

Píseň vězně

každou noc mám stejně divnej sen
nejdřív požár a pak povodeň
každý ráno čekám
čekám na člověka
vítej v mým pohodlným vězení

známí jdou tam, odkud se nevrátěj
jeden je slavnej, druhej bohatej
místo poezie
zmije, zmije, zmije
a místo lásky život v umění

i když s tebou budu jen pár chvil
nezapomeň, že jsem s tebou byl
to říká Měsíc
když chce zhasnout
páč má svítit jiný Zemi

kdybych včera nespal u tvejch vrat
musela bys ty k těm mejm jít spát
tak bídně je mi

někdy zpívám hrozně smutný blues
slejzám na dno jako Orfeus
zvyk a nedůvěra
city přes inzerát
šťastnej, kdo zařadí se do stáda

kocour sedí a nic neříká
zbejvá internet a muzika
z okna do zahrady
čumím bez nálady
a slunce vychází a zapadá

i když s tebou budu jen pár chvil
nezapomeň, že jsem s tebou byl
to říká Měsíc
když chce zhasnout
páč má svítit jiný Zemi

kdybych včera nespal u tvejch vrat
musela bys ty k těm mejm jít spát
tak bídně je mi

 

Písnička do deště

každej den je pro mě něčím starej
na obloze průtrž jako trám
sedím doma za zavřeným oknem
chci jít deštěm, jenže nemám kam
včera jsem byl donchuán a dandy
psala mi, že miluje můj hlas
dneska už jsem pro ni jenom někdo
na koho si občas najde čas

Vinohradská třída voní dátou
z Trafiky zní neworleanskej jazz
houmles tančí pod obloukem duhy
voháklej jak na maškarní ples
auta šustěj o kaluže vody
bobři stavěj obří bobří hráz
dneska už jsem pro ni jenom někdo
na koho si občas najde čas

kolemjdoucí nevěřícně koukaj
může se to přihodit i jim
jednou, dvakrát, třikrát sedneš na lep
počtvrtý si radši pustíš plyn
ještě včera chtěla letět na Mars
pod nohama nekonečnej sráz
dneska už jsem pro ni jenom někdo
na koho si občas najde čas

na Olšanskejch hřbitovech to žije
babičky a kočárky a tak
milenci si hledaj vhodný hroby
a nad vším zvedá jeřáb ten svůj hák
vždycky když je vidím, jak jsou trapný
myslím na to, co se stalo z nás
dneska už jsem pro ni jenom někdo
na koho si občas najde čas

 

Písnička z Ježkárny

na Ježkárně sedím jako vzornej žák
po včerejším tahu je mi všelijak
ten bílej fousáč proti mně – můj profesor
se tváří, jako by mu řekli dobrej fór

a kámoš bohém opucuje hubertus
včera si koupil kurvu, to je jinší blues
poválel ji v prachu – žádný násilí
(no ale) Marks & Spencer by se asi divili

já nemám tuhle dekadentní minulost
sem tam sbalím ňákou přiopilou kost
(no ale) nezůstává po mně žádnej dlouhej plot
neodcházím obutej do cizích bot

jenže ten rok, o kterým se bavíme
zprava, zleva – všichni hrozně kalíme
nejvíc pijou bubeníci, to se ví
dodnes se mi vracejí ty výjevy

student jménem Ondřej má dva trabanty
teta Líba má doma dva haranty
Tamara má porád ten svůj velorex
a mě baví ta kóča, co z ní čiší sex

jen ji vidím, vím, že budou potíže
ta hravá dravá šelma patří za mříže
při tokání mluví za nás nízkej pud
a James Brown na nás z dálky volá: I feel good!

mý nejoblíbenější slovo je prej klín
no co všechno se od ní ještě nedovím
když ji líbám, chutná jako sladkej krém
ta zvrhlá víla s děsně hbitým jazykem

pár měsíců měli jsme to na háku
utli jsme to někdy v půlce druháku
po letech pak recidiva – zatmění
studem bych se propad, změnil příjmení

už je to dost dávno, a tak se vás ptám
proč vám to tu vlastně celý povídám?
snad je to tou nocí černou jako thér
najednou jsi v tom a nemáš na výběr

známej ksicht mi dvě hodiny vykládá
jak vypadá pravá tvůrčí nálada
slušně kejvám, jako že mu rozumím
borec vede čtyři nula na rumy

ve Mlejně je živo, chlap má plnej sál
kdysi jsem tu taky něco nahrával
bejvávalo – dneska už jsem down a plonk
tak kam se poděl ten náš bluesrockovej song?

někdo smrdí v kanclu, jinej pije gin
já cpu svoje chytrý kecy do novin
z ní je puťka, já mám zase velkej břich
nechtěl bych se s ní teď srazit ve dveřích

říkám si: ach ouvej, to jsme dopadli
měsíc v louži kouzelně se zrcadlí
a nahá holka z bronzu stojí jako v snách
na betonovým Stonehenge v Praze–Stodůlkách

 

Plány

laciný víno v levným odpoledni
zahání chmury, ale láká hmyz
chodil jsem na vejšku a mám jen střední
chtěl jsem bejt PhDr. a jsem DiS.
chtěl jsem bejt kosmonautem a teď chátrám
v baráku, kterej má jen čtyři patra
chtěl jsem psát o lásce, co nezevšední
ne o tý, co je samej kompromis

spousta mejch plánů je už navždy v pánu
bojím se lidí, co maj sypkou krev
chtěl jsem bejt king a umřít na mejdanu
chtěl jsem mít bluesband a bejt jeho šéf
chtěl jsem mít cadillac a rolls-royce k tomu
skončil jsem na italským autodromu
chtěl jsem mít bluesband s kočkou na pianu
a nezmoh jsem se ani na název

sedím a studuju, jak tejdny plynou
krvavý oko rozhlodává dvůr
hlava se marně pere s kocovinou
slova se splejtaj v divnej kalambúr
sem tam se na tebe i rozpomenu
pak vzpomenu si, že to nemá cenu
sedím a tiše vlaju nad krajinou
jak písek ve ztraceným městě Ur

laciný víno v levným odpoledni
zahání chmury, ale láká hmyz
chodil jsem na vejšku a mám jen střední
chtěl jsem bejt PhDr. a jsem DiS.
chtěl jsem bejt polda nebo gynekolog
chtěl jsem bejt Dylan a jsem dylanolog
chtěl jsem psát o lásce, co nezevšední
ne o tý, co je samej kompromis

 

Po potopě

sochu, co nemá hlavu
teď vylovenou z vody
co nevěštila slávu
jen roky neúrody
navzdory kytkám v klopě
co nikdy nezešednou
viděl jsem po potopě
a pak už ani jednou

a pak už ani jednou
a pak už ani jednou
a pak už ani jednou
a pak už ani jednou

rybu, co chtěla lítat
a chodit jako lidi
a teď jí zvolna svítá
a teď se za to stydí
pluje si ve svý ropě
tu holku neposednou
viděl jsem po potopě
a pak už ani jednou

a pak už ani jednou
a pak už ani jednou
a pak už ani jednou
a pak už ani jednou

dvě velký volský oči
uprostřed volský hlavy
a jeden černej kočí
pro Přemyslovy krávy
a svatý Antilopě
jak všechny kulty blednou
viděl jsem po potopě
a pak už ani jednou

a pak už ani jednou
a pak už ani jednou
a pak už ani jednou
a pak už ani jednou

 

Počasí je na draka

déšť mi kape na víčko
každý z nás je sám
udělám si kafíčko
či se udělám

pod peřinou Afrika
nad peřinou pól
místo tvého dvojníka
hladím alkohol

počasí je na draka
mládí utíká
připomínám somráka
nebo buzíka

až ti ve snu řeknu: teď!
skryj se za masku
kéž bych našel odpověď
na tvou otázku

dělí nás pár kilásků
jedna pevná zeď
kéž bych našel otázku
na tvou odpověď

přemýšlel jsem deset dní
devět nocí klel
v dnešní noci poslední
vše spálím na popel

déšť mi kape na víčko
kdo z nás je víc sám?
udělám ti kafíčko
či tě udělám

domov je mi hotelem
jen kufry vzít a jít
popel smíchat s popelem
a dál to neřešit

počasí je na draka
já volám: adieu!
jsem ten, co pořád huláká
a vůbec nepije

a tak se napijem!

 

Podivný nádraží

hudba Tamara Nathová

podivný nádraží
podivnej nádražák
slunce tu překáží
a straší tady mrak
na zšedlý refýži
rostou jen kopřivy
a tma je za mříží
a mříže tesklivý

a zase jeden vlak
vagony vymění
zastávka Koncentrák
na zvláštní znamení

 

Pohádka o perníkové chaloupce

chaloupka je vyrobená z perníku
vůkol ní jen neprostupnej les
v okně gramec – takovej ten na kliku
ježto bába ráda starej jazz

Mařenka je zamklá na dva západy
Jeníček má o pět kilo víc
bába je tvor bez krku a bez brady
zato s horou žlutejch bradavic

Karkulka jde kolem v jiným příběhu
s košem plným jedovatejch hub
bába čeká na smrt nebo na něhu
a má jen ten svůj perníkovej srub

někde vzadu v kůlně zařval myslivec
kam se na něj hrabe Karel Gott
chudák malej – zařval však pro dobrou věc
z jeho kostí bude krásnej plot

před babiznou se holt nikdo neschová
neznám borce, kterej by to zvlád
neví o něm Erben ani Němcová
mlčí i ten zlatej kolovrat

jaro přijde, zima zase odejde
prvosenky, druhosenky, šlus
v okně stojí gramofon a celej den
nehraje než blues & jazz & blues

dříve bylo v hvozdu plno hejkalů
hejkaly se hemžil bor i chlum
teď je tu jen spousta lidskejch vejkalů
použitejch stříkaček a gum

každej, kdo šel kolem, tak ji ojídal
dálnice jí vede kolem vrat
perníková chaloupka však stojí dál
a bába v ní má porád stejnej hlad

tak bacha, děti, bába má furt hlad!

 

Pohyblivej cíl

poloprázdný metro uhání
říkám si: ještě že už příští vystupuju
když si máknu, stihnu svítání
budu v něm plout a až se dostatečně nadopuju
vyrazím do světa plnýho krysích děr
sem tam se ohlídnu, možná si koupím kvér
bejval jsem lovec, teď jsem pohyblivej cíl

hrobník právě čučel na zprávy
a jeho rajón z dálky vypadal jak diskotéka
něco přejde, něco se už nespraví
a já sám vím jen to, že vůbec nevím, co mě čeká
radši ti zavolám, radši ti dám, co mám
co když mě vezme ďas, co když tu zbydu sám
co když se z nás všech stane pohyblivej cíl?

čím to, že mi
chutná už jen krev?
najednou chápu
kdo je tady šéf

kvůli tobě zlezu třeba mrakodrap
dojdu až do nebe a šlohnu Velkou medvědici
pak mi to uděláš tak, jak to má rád každej chlap
a pak to exploduje na Zemi i na Měsíci
a bude po ptákách a nepomůže kryt
můžeš mě objímat, můžeš mě opustit
dělej, co chceš, furt budeš pohyblivej cíl

 

Posedlost

posedlost je černá, černá lazebnice
ze smrtelně nakažlivých ostrovů
posedlost tě krmí z otrávené lžíce
dlaní, v níž se píše, že je na lovu
a že po zákusku zakousne tě ladně
až tam hrozně dole, až tam hrozně na dně
posedlost je chyba, když tě líbá, tak ti stojí
ani v boji nepustí tě ke slovu

posedlost má tvary jako Mata Hari
posedlost tu s tebou dřepí na lávce
do hrudi ti zatíná své superspáry
zábavná hra na dravce a hlodavce
objímá tě, nevnímá tě, prostě miluje tě
když tě sevře, jako by ses octl v jiném světě
posedlost je prostě kost a je tu, abys chybil
a aby ses vybil – konec odstavce

nikdy, nikdy, nepůjdu už nikdy mezi lidi
posedlost se rozdává i do stínů
na rtech zbytky vína – špína, kterou nebe vidí
kterou si však sotva klade za vinu
nepouštěj mě, milá, blíže hladovému jícnu
buďto do něj strčím hlavu, anebo se picnu
posedlost mi spílá, zahubila by mě zřejmě
proto nepouštěj mě – spustíš lavinu

 

Poslední mohykán

jsem poslední mohykán
jsem ze starý školy
nepřátelům onikám
předtím, než je skolím
a když nevím, kudy kam
tak na kytaru naříkám
jsem poslední mohykán
jsem dobrej ve svý roli

všichni dělaj v reklamce
já jedinej tu zbyl
a tak mi není do tance
moc plánů, málo sil
moc šéfů, žádnej indián
jsem i svůj otrok, i svůj pán
sám zvolím se i odvolám
a cesta má je cíl

že jsem pašák, povídaj
co mám na to říct?
prej co jim zbyde, to mi daj
jenže já chci víc
chci mít ve čtyři po šichtě
a dovolenou v Egyptě
a šťastnej úsměv na ksichtě
pět tisíc, sto tisíc

jsem poslední mohykán
jsem ze starý školy
kdekdo mi radí, kudy kam
výt s vlky, bučet s voly
čím víc do toho pronikám
tím rychlejc spěju do nikam
když mluvím, tak nic neříkám
a ohnutej hřbet bolí

všechno jsem už vyzkoušel
a všude už jsem byl
vybral jsem si ze dvou zel
od každýho díl
moc šéfů, žádnej indián
jsem i svůj otrok, i svůj pán
jsem poslední mohykán
a cesta má je cíl

 

Poslyšte, pane básníku

poslyšte, pane básníku
tohle jsou samý fráze
kterejma jen tak ze zvyku
záříte v noční Praze

zoufalá touha po činu
klene se vaší duší
váš příběh voní po vínu
a cigárko vám sluší

poslyšte, pane poeto
hodiny krásně plynou
chtěl byste, jenže nejde to
táhne z vás levný víno

ne abych rozvířil váš kal
ne abych za vás platil
sčítáte, co už jste mi dal
a co mi máte dáti

na baru s dámou prokletou
řešíte smysl bytí
chtěl byste, jenže nejde to
páchnete levným pitím

sám pro sebe v svejch čtyřech zdech
žijete z věčný slevy
a topíte se v pocitech
o kterejch svět nic neví

hleďme ho, pana básníka
a jeho prázdný fráze
z fialovýho jazyka
kanoucí kamsi na zem

lidi má dávno přečtený
z některejch typů zvrací
radši by seděl u Seiny
než v bistru na Pankráci

zoufalá touha po činu
slabost a kůže líná
rád děláváte hrdinu
nerad jste za zlosyna

poslyšte, čas je vzácná věc
dopiju, půjdu, platím
nechci tu bejt, až spadne klec
dejte, co máte dáti

co dávno máte dáti

 

Posmrtná maska

Jsem čtverhran. Stojím, ať vržen jakkoli. (Dante: Božská komedie)

vždy jsem byl Donem Quijotem
vždy jsem byl také jeho sluhou
vždy jsem byl ve při s životem
po každé bouři vstával s duhou
a tiše zlézal velehory
co jiný hlučně obcházel
říkali o mně, že jsem chorý
a já si říkal, co jsem chtěl

když se mi snažil politik
vysvětlit, proč bych ho měl volit
myslel jsem na leštění klik
a jeho předem danou roli
v davu, jenž z podstaty se mýlí
poslouchaje ty bláboly
jak Dantův čtverhran – what a feeling!
stál jsem, ať vržen jakkoli

a možná, že mi na lidech
nezáleželo ani za mák
hleděl jsem na opačný břeh
má duše byla ráda sama
rodina, jistě: žena, děti
člověk však má mít druhý plán
chtít víc a umět neuměti
být down a letět ke hvězdám

 

Potkani

ráno na ulici z kanálů
vylejzaj potkani
prášky – jeden proti kraválu
a druhej na spaní
zas už mám tě hrozně daleko
za horou, dálnicí a za řekou
koukám na tvý starý portréty
portréty stoletý

šimpanz v kleci žere banány
a já se upíjím
dopisy nemastný a neslaný
píšu ti na šíji
den se míhá jako metalovej klip
v mobilu mám zprávu, že mi bude líp
hrozně mě láká okno do dvora
život je potvora

potkan mi sem tam
vlítne do bytu
pískne a hvízdne
no a ty jsi tu
hadi se posunujou loužema
smutno nám oběma

mráz a liják, blbý období
na krásnejch Olšanech
poslouchám, jak prší na hroby
a na vyprahlej mech
zas už mám tě jenom v kytaře
to mi však sotva někdo odpáře
moje nejmilejší tónina
padá ti do klína

 

Pozvání

minulost nechte hejnům vran
ať se zas hýbe mrtvá zem
a na krvavý oceán
vyplujte vstříc svým obětem

toužíte-li mne navštívit
nuž přijďte – s blátem na botách
úsměvem tenkým jako nit
svědomím, které sežral strach

jak exotický, vzácný tvor
posedím vám i postojím
jak vyhořelý meteor
zranění, co se nehojí

chcete-li slova, může být
neváží víc než lidský hlas
klidně mne přijďte navštívit
nebudu doma – vítám vás

 

Pro Elišku

koho to bere, v únoru do Labe skákat?
jenže ta holka nemohla popadnout dech
městečko hučí: vždyť stejně kradla, nač plakat
pán, co nás viděl, jen přešel na druhej břeh

hupla jsem pro ni bez řečí tak, jak jsem byla
podobnej kousek lajsne si málokdo z vás
byl by se poved, kdyby se neutopila
snad za to může má líná kůže, snad mráz

hasičský borci – sláva, že kalhoty dopli
už mají hemzy, jak se co nemělo stát
fotrové skinů, co tam tu chuděru skopli
platěj si gangstery za horu zločinnejch rad

když řeknu Romce: padej se do řeky umýt!
nesrážím rasu na roveň špinavejch bot?!
jistě, že mladí mají svý reakce tlumit…
roním svý kletby do krve ledovejch vod

ministr s kytkou u lůžka uctivě postál
prezident poslal dopis, že dostanu řád
sníh na mý duši v teplíčku korzetu roztál
ve slabou chvíli u srdce začlo mě hřát

pak v denním tisku řekli, že já jsem tím vinna
klasika: přibít na kříž a kamenovat
zametli za mnou, jako se zametá špína
nač skákat do vln, když máme Veselej drát

jen si to zkuste, koukat se na to, jak křičí
zkuste se sebrat, zdejchnout, no prostě jít dál
ta tmavá holka ve vlnách nebyla ničí
bulvár má příběh a vlastně fajn, že se stal

neprosím supy, co tvrdě shánějí story
nechci bejt hvězda, hrdinou nemám se stát
puštěná ruka jak věčný memento mori
že mezi svejma budu se navěky bát

 

Proti větru

když po dlouhým monologu
chtěl bys taky něco říct
sejmou tě a zakopou tě
u dvou zlatejch borovic
hodí na tě něco bláta
a tvý šaty upálí
to máš za to, žes tak tupě
bušil hlavou do skály

když se z rány s pousmáním
bez pokání vylížeš
poví na tě všemu světu
jaká že jsi všivá veš
když tě ruce neutlučou
zabijou tě pohledy
parta moudrejch šalamounů
zve tě na svý besedy

máš holt lidi – lidi sraby
starý baby od mládí
tichý vody, který každej
ostrej kámen ohladí
do ouška ti pošeptají
tisíc vroucnejch doznání
když však dojde k boji očí
skryjou hlavu do dlaní

když se držíš, tak se aspoň
tvoji drazí sesypou
pomlouvači z dobrý vůle
ze dveří je vyštípou
pak se s tebou tvoje holka
dokrvava rozhádá
pokud mluvíš proti větru
vždy to takhle dopadá

 

Pruhovaná slečna

spoluautor Vojtěch Kouřímský

za oknem slečna
tričko z žaluzií
si každej večer
oblíká

přestože se s tou
slečnou vlastně míjím
potají se jí
dotýkám

jsem člověk prostý
vzruší mě i piha
když o ni šmrncnu
pohledem

slečna mě svádí
za oknem se míhá
jak zlatá rybka
pod ledem

dívám se, dívám
jak se ladně svíjí
tuším však, že jsem
obelstěn

z rolety rolák
tričko z žaluzií
a kůže ze čtyř
bílejch stěn

 

Přeplul jsem šest moří

a když pak mý holce konečně jel vlak
když tý hloupý náně konečně jel vlak
blues nade mnou přeletělo jako černej pták

perón zmizel v kouři, zatoulanej pes
perón zmizel v kouři a ten zatoulanej pes
zničehožnic pod rozjetý kola vlaku vlez

přeplul jsem šest moří, přešel polí pět
přeplul jsem šest moří, přešel polí pět
za pár let jí nebudu stát ani za pohled

každej, kdo mě potká, říká, co jsem zač
každej z vás mi tyká a říká, co jsem zač
sousedky mě denně choděj řešit na pavlač

mám svý starý boty po dědovi z Alp
mám svý starý traktory po dědovi z Alp
jestli není mrtvá, rád bych její skalp

přeplul jsem šest moří, přešel polí pět
přeplul jsem šest moří, přešel polí pět
liják do mě našil dávku jako kulomet

šutráky a díry, sem tam ňákej drn
šutry, louže, díry, sem tam ňákej drn
nikdo není čistej, svět je plnej lidskejch skvrn

stojím na rozcestí, půlnoc odbíjí
stojím na rozcestí, půlnoc odbíjí
ďábel ti tvou zradu vyšil na šíji

vyšil ti tam kytku červenou jak krev
vyšil ti tam orchidej červenou jak krev
stojím na rozcestí a řvu jako lev

 

Přestanem si hrát

pánové a dámy, přestanem si hrát
hlaste se, kdo v sobě máte ňákej mravní řád
kterej by vás chránil před špínou a zlem
kdo z vás žije s tuší v duši a kdo s démantem?

přátelé a známí, nebudem si lhát
máte radši dobrou práci, nebo dobrej plat?
vážíte si svýho talentu a snu?
bažíte víc po krásnu, anebo po prázdnu?

do toho, jsme sami, jenom vy a já
povězte mi, co se v noci každýmu z vás zdá?
máte ňáký přání, či jste tu jen tak
a všichni kolem čtou váš život jako levnej brak?

podvody a klamy, krysa, páv a had
co vám bleskne hlavou, až budete umírat?
věřili jste kecům všude kolem nás
nebo těm pár moudrejm slovům, pravdě bez příkras?

nedá mi a dá mi – vztah, anebo styk?
co tu po vás zůstane v ten soudnej okamžik?
každej za ty léta do něčeho šláp
teď už jde jen o to, kdo je dáma a kdo chlap

je to furt to samý a přece furt hloub
říká: lásko! myslí na to, kam by jí ho šoup
ve dne řídí projekt, od osmi má raut
kdyby přečet víc než jednu knížku, byl by out

kromě dalajlámy už se nemodlí
nikdo za nic jinýho než za svý pohodlí
každej dostal novou televizní tvář
ty starý si obkresluju pro svůj bestiář

jestli jsem vás namích, to je vážně pech
tolik lidí staví svět na shnilejch základech
zatáhnou vás do svejch sítí, lží a her
je jim jedno, že jste měli ňákej cíl a směr

bomby za dynamit, za choleru mor
z parků dělaj Disneylandy, tankodromy z hor
všechno, co jim vadí, shoří na popel
kdyby se teď hned chtěl projít, nevím, kam bych šel

tam, kde byly krámy, je teď jeden krám
v něm se všichni spolu (sami) oddáváme hrám
nemůžu říct, že vás neznám nebo znám
přestávám mít smysl, mám už jen ten blbej krám

můžete si vybrat
přestanem si lhát
nebo budu tuhle píseň
do zblbnutí hrát

tak jak?

 

Přijel jsem k dívce

přijel jsem k dívce, kterou mám rád
na koni černým jak smuteční šat
svlík jsem se z deště a překročil práh
a ona tam seděla v poledních tmách
v šíleně ponurejch poledních tmách

povídám: lásko, chci si tě vzít
ona jen hlesne: mám ráda svůj klid
povídám: lásko, nemůžu zpět
začne se smát, prej kde jsem to čet
prosím tě, kdes tuhle pitomost čet

chtěl jsem ti volat, chtěl jsem ti psát
spravit si chuť a utišit hlad
vzít si, co zbylo, co zůstalo z nás
a ona jen špitne: tak tos přišel včas
tos přišel, chlapečku, akorát včas

tak jsme se míjeli, život šel dál
ona mi říkala pravdu, já lhal
hodiny stály, den trval pět let
tak jsme se míjeli a pak jsem se zved
pak jsem se konečně namích a zved

projel jsem svítáním jak ostrej nůž
měl jsem to 200 mil do Baton Rouge
tam jsem se opil a život šel dál
všichni mi říkali pravdu, já lhal
a v New Orleans vzal jsem se na karneval

 

Přízraky

už nejsem sám a nejsem opuštěnej
tak proč mi pořád něco nedá spát?
když se mě ptáš, tak říkám: víceméně
zdá se mi, že je to už napořád
už je to napořád

máme se rádi, zpátky nemůžeme
zkoumám tvý oči, když se nedíváš
uděláš stejný chyby? řekni, že ne
jsem bez chyb, anebo jich mám až až?
vím, že jich mám až až

přízraky z kalný řeky, stlaný bahnem
dlaň mě chytá nabízejíc náručí
budeme si věrný, až budeme černý
anebo si dvakrát, třikrát zahnem
jak Pán Bůh dá, jak srdce poručí
jak srdce poručí

spolknul jsem prášek
po kterým jsem usnul na pět neděl
zaspal jsem všechno
přešlo to jako jeden velkej černej mrak
zarostlo trním
okno, ze kterýho k vám jsem hleděl
čekám jak somrák, čekám na zázrak
já čekám na zázrak

přízraky z kalný řeky, stlaný bahnem
dlaň mě chytá nabízejíc náručí
budeme si věrný, až budeme černý
anebo si dvakrát, třikrát zahnem
jak Pán Bůh dá, jak srdce poručí
jak srdce poručí

 

Psí oči

vždycky když se probudím
vnímám jejich žal
psí oči
a když předstírám, že spím
dívají se dál
psí oči
slova, co se nikdy neřeknou
slova, co se rychle vyštěknou
a pal!
vítr točí osudím
potom zmizí
psí oči

cejchovadlem vpálený
do paměti mám
psí oči
boje dávno vzdálený
znova prožívám
psí oči
zase jsem tím, kdo mi umírá
zas mě tíží ta má nevíra
jsem sám
říkám, co je schválený
obelhávám
psí oči

jdu deštivým soumrakem
k místům, co jsem znal
psí oči
bloudím bílým barákem
kde jsem umíral
psí oči
slova, co se málem neřeknou
v poslední chvíli se vyštěknou
a pal!
jsem jen smutným divákem
vše, co zbývá
psí oči

 

Ptáče

hudba Dobrovolná revue

žeru se nudou
nudou se žeru
ženu mám chudou
ošklivou dceru
hodnýho syna
čí je to vina?
v noci se budím
milenku studím

stíny se dlouží
stejně jak vloni
Jane po mně touží
žiju jen pro ni
má pěkný stehna
a umí provaz
i když je běhna
není nic pro vás

sám se svou zlobou
z chladnýho lože
chůze nás obou
na ostří nože
sem tam ji biju
ona mi pláče
hlavně že žiju
jako to ptáče

na rukou nesu
pirátskej poklad
pln zlýho děsu
z hodnýho čokla
vzal bych tě s sebou
jenže mám jinou
všichni s ní jebou
já s ní pil víno

sám se svou zlobou
z chladnýho lože
chůze nás obou
na ostří nože
sem tam ji biju
ona mi pláče
hlavně že žiju
jako to ptáče

 

Ranní

každá správná holka
snídá v cizí posteli
zmrzlý kosti, venku
snad už postý chumelí
samotná ses bála
v duchně bílý jako sníh
a já zrovna nějak neměl
do čeho bych pích

mám ranní
mám ranní
mám ranní
a dlabu na ni

v knihkupectví dělám
od devíti do pěti
půlka tvrdý porno
půlka knížky pro děti
jsme tu, holka, sami
nikdo sem k nám nechodí
buď uděláš patnáct
nebo tě šéf vyhodí

mám ranní
mám ranní
mám ranní
a dlabu na ni

zejtra přijdu zase
tak se, děvče, pomodli
zlom se trochu v pase
udělej si pohodlí
padnu na tě z výšky
nabodnu tě rohama
budem si číst knížky
nejlíp vzhůru nohama

mám ranní
mám ranní
mám ranní
a dlabu na ni

 

Ranní rokenrol

ač je kolem víceméně bílý den
přestože nám slunce svítí do oken
nemůžem se vůbec zvednout z postelí
musíme spát, i kdybysme nechtěli

je nám dobře v dřímotěnce, dřímotě
spíme my a spí i kotě na plotě
kohout se nás snaží budit v dur i v moll
a celej kurník zpívá ranní rokenrol

tuhle u nás zvonil dvakrát pošťák, leč
nevzbudil se ani jeden povaleč
spali jsme jak zařezaní a ten pán
musel chudák přejít na náhradní plán

tak si došel do stodoly pro žebřík
vylezl až na komín a tím k nám vnik
nedivím se dětem, že moc nechtěly
převzít balík z rukou týhle příšery

jindy přišli – že prý jenom na chvíli
že jsou Svědci Jehovovi, tvrdili
teta úča vzala si je do práce
otevřela bibli, strana sto dvacet

řekla jim, ať začnou se svým výkladem
pak nalistovala stranu sto pade
a než přišel Armageddon, každej z nich
spal už spánkem spravedlivejch věřících

takhle si to teda tady žijeme
čas od času jíme nebo pijeme
jednou týdně protáhneme perutě
pak však jdeme zase rychle na kutě

je nám dobře v dřímotěnce, dřímotě
spíme my a spí i kotě na plotě
bagr se nás snaží budit v dur i v moll
a my slyšíme jen ten snovej rokenrol

 

Rozhovor

složil jsem píseň
a nemůžu ji vůbec hrát
napadlo mě tisíc slok
tak proč furt čekám na nápad?
zahlíd jsem lásku
a zapomněl jsem za ní jít
teď jsme si cizí
a cit se ztenčil na soucit
sved jsem všechny holky, co znám
a bojím se, že zůstanu sám

po čtvrtku pátek
po neděli pondělí
špatný místo, špatnej čas
a víckrát jsme už nesměli
rád bych se vrátil
a natáh sadu novejch strun
v uších mi zvoní
něco jako Harvest Moon
přišel za mnou kamarád Neil
řek: chceš, abych tě vysvobodil?

snažím se usnout
stav, kdy nejde spát ani psát
kočka se tulí
tma k zbláznění, můj pokoj, můj hrad
pletu si jména
jiný schválně zapomínám
rád bych se vrátil
mám strach, že s tebou zůstanu sám

tvá černá duše
jako moře plný skal
zradila tu přede mnou
i tu, cos nejvíc miloval
líbám ji na rty
prozkoumávám každej kout
hlavou mi běží
něco jako Heart Of Gold
barman zhasnul svíčku i sál
a začal zvedat židle – jdem dál

 

Rozlučka

těbůh, větře, kamaráde
sedni za svý varhany
jsou tu všecky, jsou tu všade
jsou tu od podlahy po strop hezky srovnaný

neřeknu jim ani díky
vyženu je do zimy
moje starý dobrý zvyky
už ňákej ten pátek pod nos nešly mi

kamarádko, rozsviť očka
budem si hrát na city
ač jsi lehká jak ta vločka
kdo mě spasí, ne-li ty?

mám tu jedno starý křeslo
a v něm sedím hodiny
marně šeptáš naše heslo
a tvou čistou duši dáme ráno do špíny

jestli chceš, tak uvař kafe
v tý mý černý kuchyni
jak se nám to pěkně krafe
jak se nám to pěkně našlapává v předsíni

bylo jaro, bude léto
po nás přijde potopa
jestli takhle nebude to
ať mě každej nostradámus klidně nakopá

kamarádko, buď mi sokem
zabijem se v souboji
v soubojíčku předivokém
už cinká smrtka na pekelným orloji

mám tu jednu starou lásku
buď má kočka – jsem tvá myš
povozím tě na ocásku
no a pak si pěkně potichoučku zabalíš

 

Sebevědomí

mý sebevědomí se zamklo ve sklepě
nechce ven a bůh ví, co tam dělá
a já čekám sám ve 3. poschodí
až mi kostel sdělí, že je celá

mý sebevědomí
mý sebevědomí
a Václav bije, bije, bije celou
do bezvědomí

nevěří mi ani Linka důvěry
nevěří mi ani moje holka
brácha, máma, táta, teta, babička
co má hrob hned vedle Miki Volka

mý sebevědomí
mý sebevědomí
a Václav bije, bije, bije celou
do bezvědomí

Eurotel mě lituje
Paegas říká: smůla
gong oznámí jedenáct
a že prej jsem nula
a že prej jsem nula nula

ty, co mě znaj dlouho, se mi vyhýbaj
a ty, co mě neznaj, nemaj zájem
a jestli rychle nezničím to rádio
ukáže mi Karel cestu rájem

mý sebevědomí
mý sebevědomí
a Václav bije, bije, bije celou
do bezvědomí

mý sebevědomí se zamklo ve sklepě
vyrábí tam něco, na co nemám
já se zatím podřezávám ve vaně
v rytmu svýho jedinýho dema

mý sebevědomí
mý sebevědomí
a Václav bije, bije, bije celou
do bez-vě-do…

 

Sem tam blues

sem tam to na člověka přijde
že se chce na vše vykašlat
vidí jen samý cizí kóči
a nevidí tu, co má rád

a to když se pak sejde
že třeba holka trucuje
člověk má chutě zahnout kramle
i když tu svoji miluje

o tom se píšou celý knihy
jak se pak marně omlouváš
všech kolem je ti hrozně líto
a do sebe se obouváš

na pár víkendů se zklidníš
a tiše sekáš dobrotu
sekáš ji ale jen tak dlouho
nežli potkáš další samotu

každá láska jednou zvadne
některá i uhnije
s ní i bez ní skončíš na dně
nebo tě to zabije

 

Sen ve snu

zdá se mi, že jsem spal
a měl o svý holce sen
zdá se mi, že jsem spal
a měl o svý holce sen
nejdřív jsem se pro ni opil
a pak šel do kolen

vždycky nám chybí
pár barev do duhy
vždycky nám chybí
pár barev do duhy
jednou se mi prachy vyhly
vyhnou se podruhý

na hlavu popel
na vrata závoru
na vrata popel
na hlavu závoru
a to tvý srdce není zlatý
alébrž z mramoru

nemám než z pekla blues
jsem tělo bez hlavy
nemám než z pekla blues
jsem tělo bez hlavy
a piju mraky s ledem
a sotva na zdraví

 

Slepá píseň

a srdce pošlu poštou
na ztracenej ostrov
doufám, že tam zkejsne
a zvadne jako listí
to listí masožravý
co celej tejden nejí
a žere jenom mouchy
teď náladu si spraví
kdyby mraky lhaly
tak už jsi dávno mrtvá
a kdyby černý skály
už nezavřely brány
tak mohla bys mě vidět
jak žeru černou lávu
a žiju z noci k ránu
a noc je mnohem lepší
když není vidět na krok
a nevidím tvý záda
a když mě máš zas ráda

slunce holí kopce
jak zrezivělá břitva
a vypadá jak kudla
co podřezává krky
a do těla se dívá
jak rentgenovej přístroj
a pak mě lstivě hladí
a mně jen chvíle zbývá
to jsou ty hrozný tlachy
že každá kytka zvadne
a od vlastního bráchy
se dozvíš, co je život
že každej barák spadne
a není vidět přes kouř
a mlha na něm leží
a mlha je furt dobrá
když není vidět na krok
a nevidím tvý záda
a když mě máš zas ráda

mám dva moc pěkný hroby
a každej nudou zívá
a jsou úplně nový
no jen si do nich lehnout
a na morovým sloupu
najdeš i svoji hlavu
jak vyplazuje jazyk
já na větvi se houpu
a požíraj mě vrány
za to, že hořím touhou
a furt jsem na čekaný
a vyrábím zlý ženský
zlý ženský nadosmrti
co splatěj všechny dluhy
a co ztratily štěstí
mý štěstí, to je slepý
tak slepý jak to kotě
a nevidí tvý záda
a jednou – za sto roků
v životě po životě
zas budeš mě mít ráda

 

Smrt chodí městem o holi

smrt chodí městem o holi
na střechy mrtvoly mrholí
klobouky zavátých
do mouky zvané sníh
blátivé stopy po půlnočních mších

kromě soch člověka nevidět
z křišťálu sklínek je led
z Vltavy tabule
nálada na nule
k tabuli zasedly, ujedly hned

namísto bílého vína
teče teď přes Prahu špína

putyky hučí a obchody spí
bitva je dobojovaná
kulisou ulic jak toulaví psi
jdou smrt a kámoška vrána

smrt chodí městem o holi
na střechy mrtvoly mrholí
na věži paláce
dali se do práce
klempíři děravých duší a zní

jejich kladiva (či srdce v krku?)
ač luny ubývá, přibývá vlků
figurky párečků
umrzlých v lodičkách
dotkneš se hračičky, udělá vrků

namísto bílého vína
teče teď přes Prahu špína

putyky hučí a obchody spí
bitva je dobojovaná
kulisou ulic jak toulaví psi
jdou smrt a kámoška vrána

 

Smuteční proslov nad hrobem Václava Babinského

Bral bohatejm, koneckonců chudej nic nemá. (Zdeněk Rytíř)

ten, co ho tu dneska uložíme do díry
ten tuhej, jen ten tuhej
nebyl žádnej lumen a měl moc divný manýry
ten tuhej, jen ten tuhej
sedal v starejch hadrech u ohníčku z pětibáb
ten tuhej, jen ten tuhej
brečel, jak je chudej, no byl to hrozně divnej chlap
ten tuhej, jen ten tuhej
a pak už byl nejhorší lump mezi všema
bral bohatejm, přece chudej nic nemá
bral bohatejm, přece chudej nic nemá

po lesích se plížil jako zvíře střelený
ten tuhej, jen ten tuhej
znásilňoval panny, co šly krmit jeleny
ten tuhej, jen ten tuhej
znásilňoval hajný, takovej byl ošklivák
ten tuhej, jen ten tuhej
a pak mu, jak se říká, zničehonic ujel vlak
ten tuhej, jen ten tuhej
to už byl dávno nejhorší lump mezi všema
bral bohatejm, přece chudej nic nemá
bral bohatejm, přece chudej nic nemá

za katr ho šoupli, řetězem ho svázali
ten tuhej, jen ten tuhej
pak už byl tak starej, že si ho tam nechali
ten tuhej, jen ten tuhej
pěstoval jim kytky, plet jim různý košíky
ten tuhej, jen ten tuhej
zaučoval holky, zaučoval hošíky
ten tuhej, jen ten tuhej
tak skončil nejhorší lump mezi všema
bral bohatejm, přece chudej nic nemá
bral bohatejm, přece chudej nic nemá

 

Srdečný pozdrav ze Sibiře

pro dědu

tak už jim píšeš
píšeš, jak se máš
vagony duní
hladem usínáš
žízeň tě dusí
sníh ji nezhasí
omrzlý vztekem
strádáš do krásy

včerejší vráska
běží do lesů
až s rosou padneš
já tě ponesu
z nebe jsou cáry
máry z kolejí
strach nám čte z dlaní
kým se zahřejí?

nákladní vlaky
končí v lavině
po ledu bosý
zle a povinně
jdeš s plísní na rtech
srdcem v plamenech
korytem řeky
která nemá břeh

tundra, ta flundra
rozevírá klín
v žilách jí bublá
šťáva z jeřabin
jedinkrát zaspíš
už se nevrátíš
tak už zas píšeš
o tom, o čem smíš

 

Starej auťák

dneska v poledne
když jsem se probudil
na desce Waldemar
v nohách mám tisíc mil
omlácenej
jak starej auťák
zas už mě šrotujou
na levnej plech

hrozně mě mrzí
jak se mnou zametáš
že nejsem jaguár?
jak dlouho už mě znáš?
nic víc, nic míň
než starej auťák
proč mě hned šrotuješ
na levnej plech?

tak se mi zdá
že mě chceš střelit
na náhradní díly
jak tomu čelit?
tak se mi zdá
že garáž je tmavá
jak tvoje náruč
a ty že jsi – hlava

nechám to bejt
trošku se vyspravím
vyměním podvozek
nadvozek
blatníky
lak a pak
co já vím
třeba ti přijde
že jsem byl bourák
klidně mě sešrotuj
jsem jen tvůj

 

Stereotyp

budík mě probouzel, tak jsem ho vyp
každej den ten samej stereotyp
hlavou mi pobíhal ztracenej sen
sen plnej vášně a pikantních scén

kouknul jsem do okna – šedivej mrak
v telce šel nějakej německej brak
kdybych se neprobral, měl bych se líp
takhle mě přepadnul stereotyp

vstal jsem, šel na záchod, rozepnul zip
každej den ten samej stereotyp
světlík se zašklebil jak zubní kaz
na střechu bubnoval tekutej mráz

když jsem se pokusil zaostřit zrak
spatřil jsem štětku a toaleťák
když jsem se zapínal, tak jsem se skříp
každej den ten samej stereotyp

stál jsem a přemejšlel, co bude dál
kdo za mnou přijde a proč jsem ho zval
z konvice zavoněl anglickej čaj
Dylan mi zazpíval Lay lady lay

spustil jsem počítač, napsal pět vět
poslal šest mailů a navštívil chat
pak jsem se rozkejchal z košatejch lip
každej den ten samej stereotyp

tuhletu písničku nehraju rád
jenom ji začnu, už chce se mi spát
chrápu a halekám, je to fakt hnus
a lidi si myslej, že dostal jsem blues

večer co večer řvát na prázdnej sál
na držce masku jak na karneval
pár ksichtů zatleská za špatnej vtip
každej den ten samej stereotyp

kdybyste nepřišli, měl bych se líp
takhle mě přepadnul stereotyp
stereo, stereo, stereotyp

 

Stín

už je z tebe vidět jenom stín
už na tebe vůbec nevidím
nevím, s kým si hraješ v temnotách
vidím jenom, jak na tebe sáh

každej, kdo tě poznal, zůstal sám
já tě asi nikdy nepoznám
bůh ví, kolik let jsem o to stál
teď jsem rád, že jsem tě nepoznal

a to všechno
čemu říkáš blues
je jen sprostej
kanibalismus

už je z tebe vidět jenom stín
už na tebe vůbec nevidím
nevím, kdo ti šeptá: mám tě rád
chci tě bodnout do tvejch nahejch zad

a to všechno
čemu říkáš blues
je jen sprostej
kanibalismus

už je z tebe vidět jenom stín
už na tebe vůbec nevidím
nevím, kdo ti šeptá: mám tě rád
chci tě bodnout
chci tě seknout
chci tě píchnout
chci si rejpnout
chci tě střelit
chci si prásknout
chci se zatnout
chci tě kousnout
do tvejch nahejch zad

 

Svět v dešti

tuhle zase na hlavu mi spadlo elektrický vedení
ten pes támhle v průjezdu buď zvrací kosti, nebo brzo zcepení
z botanický zahrady se přes zeď derou masožravý kopřivy
že jsem zlej, když prší, žádná vystřelená lampa se mi nediví
kde se dneska skrejváš, žádná vystřelená hlava mi už nepoví
zavřu oči, nechám si zdát koleje a trpaslíky sádrový
svatej Josef pustil dítě z katedrály a tam dole ticho tiše vřeští
moh bych toho ještě hodně napsat o krvi i o kyselým dešti

nohy jako kouř a ruce jako mlha nebo jako potopa
slepej jako kotě, šťastnej jako blecha, svobodnej jak Evropa
přejed jsem se kaviáru, co mi podal hluchej bůžek z kamene
každej liják dlouho zní a každá bouřka souchotě si užene
je to jenom, jako kdybys nalil němý holce měsíc do dlaní
políbí tě, pomiluje, umiluje a udělí pokání
pak ti sáhne na čelo a pak ti sáhne do klína a pak ti z vody věští
moh bych toho ještě hodně napsat o krvi i o kyselým dešti

obloho, ty obloho, co nevíš, kam se podít, abys nebyla
jestli tě to potěší, tak právě teďka dvanáctá ti odbila
nepůjdu už domů, je nás spousta, sedíme tu ve všech lokálech
jestli ještě tečeš, řeko, tak s tím přestaň, já chci jít na druhej břeh
každá mladá vdovička teď kouká do zdi a polyká Müllerovu rejži
kradaři se s nocí odkradou a upejři se zase s ránem odupejří
oči jako zrcadla, co ani jednou za rok žádnej hadr nevyleští
moh bych toho ještě hodně napsat o krvi i o kyselým dešti

kravatu a rukavičky bílý jako tohle blues, co hrajou
budu se bít jako lev a na mě – to si pište! – nevyzrajou
díval jsem se pozorně, když házeli mi hlínu do mý díry
nevěřím už na lidi a asi začnu věřit na upíry
Ježíš kráčí po hladině a Faust na ní zase hraje kuželky
jedno, že jsem na podpoře – stejně pořád nenávidím pondělky
červená mi teče z nosu, červená mi svítí na návěští
sotva bych moh ještě něco napsat o krvi a o kyselým dešti

 

Svlíkni jí kůži

tančí jako divá
nemá dost
jeden lok a zpívá
jako drozd
očima tě hladí
dál, jen dál
užij si ten hadí
rituál

svlíkni jí kůži
dělej, není čas
stáhni jí kůži
chyť ji, svaž ji, sraž jí vaz
sedři jí kůži
stejně má víc těl
pryč s její kůží
čert aby to vydržel

vždycky když ji zkusím
je to slast
když mě raní, jdu si
pro náplast
když si změní jméno
ztratím nit
s žádnou jinou ženou
nechci žít

svlíkni jí kůži
dělej, není čas
stáhni jí kůži
chyť ji, svaž ji, sraž jí vaz
sedři jí kůži
stejně má víc těl
pryč s její kůží
čert aby to vydržel

nezvanej a přece
vzácnej host
pustil jsem ji z klece
zbyla ze mě ohlodaná kost

dnešní noc mě stála
spoustu sil
kdyby mě líp znala
kde bych byl
podél zdí se ploužím
samej šrám
na svůj obraz v louži
nadávám

svlíkni jí kůži
dělej, není čas
stáhni jí kůži
chyť ji, svaž ji, sraž jí vaz
sedři jí kůži
stejně má víc těl
pryč s její kůží
čert aby to vydržel

 

Šest táců

šest táců do hajzlu
takhle to vidím, když jdu do baru
šest slepejch kolejí
tomu, kdo přivede mě do varu

tác na to, abys na mě byla milá
máš kliku, hergot, ty máš dneska kliku
tác na to, abys o tom nemluvila
jsi bílá jako koule z kulečníku

šest táců po tetě
hodil jsem do tmavýho komína
šest zlatejch knoflíků
bar Ve zdi svítí, Žižkov zhasíná

tác na to, abys netrefila zpátky
máš mapu, hergot, vždyť máš přece mapu
tác na to, abys zdrhla od svý matky
drž zobák, když ti říkám, že tě chápu

šest táců, talířů
koukám se po nich, už je nevidím
šest táců nebo tak
dopiju kafe, pak se uklidím

 

Špatnej jam v Repre

špatnej jam v Repre
kdo by to řek
těším se domů
na dětskej brek

sto bílejch stolů
pár černejch már
z hlavy je koule
na biliár

špatnej jam v Repre
nemůžu dál
hraju svý sólo
jako bych spal

z folku je polka
kam jsem to vlez
pokusy o blues
lidová směs

špatnej jam v Repre
ztracená čest
ksicht, kterej hlásá
I am the best

vypitý pivo
snědenej krám
co je to za jam
když jsem tu sám?

špatnej jam v Repre
lidi, co znám
signály z kosmu
postarších dam

chuť na panáka
z ostudy frak

prý jste i básník

tak ňák
ňák tak

 

Šroub blues

hudba Tomáš Vondráček

tak mi ještě chvíli mávej
a potom koukej jít spát
tak mi ještě chvíli mávej
a potom koukej jít spát
měl bych kopnout do tvý hrobky
anebo měl bych se bát?

a tvý oči jako ledy
svítí mi na cestu dál
a tvý oči jako ledy
svítí mi na cestu dál
a v hlavě hrozně dlouhý šrouby
a blues, co rád bych ti hrál

ještě jeden šroub a další flám
ani nevíš, holka, co jich v hlavě mám
šílená vrtáš a křičíš: jen hloub!
a už si trhni nohou
to je můj poslední šroub

 

Tak jako mnoho jiných rán

tak jako mnoho jiných rán
na vodu postavil a stál
kohoutek kapal – už zas lhal
tak jako mnoho jiných rán

tak jako mnoho jiných rán
bylo mu lépe, než by chtěl
potom se oblékl a šel
tak jako mnoho jiných rán

tak jako mnoho jiných rán
mlčel a zkoumal špičky bot
žádal jen němý doprovod
tak jako mnoho jiných rán

tak jako mnoho jiných rán
zapomněl – prostě zapomněl
bylo mu lépe, než by chtěl
tak jako mnoho jiných rán

 

Talisman

včera mi ublížila jasná noc
zmalovala mi hřbet
vůbec mi nepomoh tvůj talisman
mluv se mnou
obejmi mě
naposled
naposled
naposled

nepřítel staví na silný kafe
přítel mi láme vaz
potom se omluví
a plech se ladně vlní
potom se milujete
nadoraz
nadoraz
nadoraz

 

Tam, kam se mnou nemůže už vůbec nikdo jít

myšlenky mi v hlavě plujou jako hejna ryb
už jsem potkal život, už mě taky párkrát skříp
splín se nad mou duší klene jako svatej Vít
tam, kam se mnou nemůže už vůbec nikdo jít
tam, kam s tebou nemůže už vůbec nikdo jít

venku svítí měsíc, já tu dumám u vína
a na láhvi od chardonnay svíčka zhasíná
jak mám, holka, nezabloudit, když je noční klid
tam, kam se mnou nemůže už vůbec nikdo jít
tam, kam s tebou nemůže už vůbec nikdo jít

to, co bylo, nezmizelo a co bude, vím
lidi jsou tak chytrý, každej něčeho si všim
přítel drtí sklínku – prchám, neb nechci být bit
tam, kam se mnou nemůže už vůbec nikdo jít
tam, kam s tebou nemůže už vůbec nikdo jít

múza lačně kouká na můj nepopsanej list
oči má jak šelma, když se chystá na kořist
věř mi, že jsem s tebou, i když myslím na úkryt
tam, kam se mnou nemůže už vůbec nikdo jít
tam, kam s tebou nemůže už vůbec nikdo jít

 

Teď už to vím

dneska jsem sám
tak sám, až to bolí
zatínám pěst
a hraju svou roli

teď už to vím
za co mě trestá a kým
klidná a nevlídná
ničí mě ničím a vším

sváteční den
a lidi se bojí
nemůžu spát
je po ohňostroji

teď už to vím
za co mě trestá a kým
milá a zavilá
ničí mě ničím a vším

nezvi mě dál
a nenech mě padnout
jedinej krok
a padnu až na dno

teď už to vím
za co mě trestá a kým
temná a příjemná
ničí mě ničím a vším

 

Ten, s nímž se nepočítá

zvláštní člověk
vnitřně svobodný
ten, s nímž se nepočítá

dojemný ve svém úsilí
moc dobrý přítel
moc upřímný
nikdy nevíš, kdo to schytá

většinou
mluví o svých snech
koho ti připomíná?

nevnímej
zůstaň na doslech
je to jen jeho vina

umění
zůstat na dostřel
a nenechat se střelit

tak šel čas
koho to zajímá
vzpomínat, co jsme chtěli

vracívá se
ke svým nic víc než
víc než kamarádkám

proklouzly mu
mezi prsty jak
ta zohýbaná zátka

zvláštní chlap
vnitřně svobodný
tajně nezadaný

zůstaň s ním
drž si ho od těla
neslibuj rukoudáním

umění
zůstat na dostřel
a nenechat se střelit

tak šel čas
koho to zajímá
vzpomínat, co jsme chtěli

 

Tichý strachy

novej den má divnou pachuť
poslouchám ten klid
v ránu plným tichejch strachů
co se bude dít?

tohle není dobrej měsíc
čert aby ho vzal
šerej prázdnej byt mě děsí
a co bude dál?

nikde nikdo
a co bude dál?
hlava bolí
čert aby to spral

v oněmělý televizi
běží CNN
maskovanej střelec mizí
mrtvý nesou ven

když si sednu k počítači
před očima mám
podřezaný krky
začínám se cejtit sám

holka, kde jsi?
já jsem tady sám
jsem tu vůbec
nebo sám sobě se zdám?

prej to jsou dvě různý věci
je to jako jed
v čistý vodě – kecy v kleci
já tu knihu čet

zaměří tě, pak tě složí
anonymní vrah
co si plete obraz boží
s kresbou v novinách

němě na mě
křičí CNN
dvanáct mrtvejch
je to jak zlej sen
kati v černejch kuklách
čert je vem
podřezaný krky
kde to jsem?

kde to jsme?

co si myslí a co hulí
takovejhle vrah
že mu jebne jenom kvůli
kresbě v novinách?

 

Tmou

rád za tebou chodívám
tmou, co je tak zářivá
co ti nedám, to mi nech
sen se zvedá a mně dech
sen se zvedá a mně dech
ubývá

nevidět na krok
tak ti koukám do očí
sen se zvedá a mně dech
ubývá

rád za tebou zamykám
tmou marně tě oblíkám
hlavně klídek, žádnej chvat
a co přijde, nastokrát
a co přijde, nastokrát
zaříkám

nevidět na krok
tak ti koukám do očí
a co přijde, nastokrát
zaříkám

 

Tom čeká

hudba Vojtěch Kouřímský
věnováno Tomu Waitsovi

kamion líznul
Bezrukýho Pavla
zavlála hrdá ofina
jediný, co jí řek
že natrhá jí jabka
z oblaků přímo do klína

vločky to vzdaly
kluzák napsal závěť
na parte z hejna havranů
a Tom tu čeká
od prvního kokrhání
až spolu sednem k pianu

složil jsem symfonii
pro kredenc a troubu
a pámbu po mně hodil pytlík s vodou
na nehtu plíseň
na zdi cizopasnou houbu
léčím se modrou metodou

řidič se neohlídnul
rychle vocaď
jen vajgl s otisky tvejch bot
a Tom tu čeká
že si urvu deset babek
na jeho svatej kovošrot

 

Torquemada

Tomás de Torquemada (1420–1498) – první Velký inkvizitor

bum bum – bubnuje se, pošlapané kvítí
oslava na parníku, co si říká Zkáza
namísto žároviček hranice nám svítí
na vrata přibijí tě, když se začneš tázat

kudy jít, kudy jdeme
a kudy jde zrada
kroky mé pevně vede
soudce Torquemada

pal pal – rány z děla popravily ráno
abych snad nezapomněl, že se mohu spálit
výběrčí daní, který nemá na vybranou
lid mluví za mě, tak teď promluvím já za lid

kudy jít, kudy jdeme
a kudy jde zrada
kroky mé pevně vede
soudce Torquemada

ne ne – čarodějky měly duše bílé
bílé jak usmívání uzvoněné smrti
za městem pohřbili je v prachu ledabyle
budím se ze sna, že i mně už prsty drtí

kudy jít, kudy jdeme
a kudy jde zrada
kroky mé pevně vede
soudce Torquemada

ha ha – předůstojně kucká stará paní
nezkrotnou úctu k její artritidě chovám
úctu tak hluchou, že ji neslyší, jak žvaní
pláče a naříká a hlavně váží slova

kudy jít, kudy jdeme
a kudy jde zrada
kroky mé pevně vede
soudce Torquemada

ach ach – všichni mají dosti opilosti
jenže jsem na tom světě jediný, kdo zpívá
počkají, mučidla až zpřeráží mi kosti
a pak se na mě budou s bázní chodit dívat

kudy jít, kudy jdeme
a kudy jde zrada
kroky mé pevně vede
soudce Torquemada

 

Tramvaj č. 13

po Korunní jede černá tramvaj
nikdo do ní nenasedá – jenom já
po Korunní jede černá tramvaj
nikdo do ní nenasedá – jenom já
černou barvou do tmy svítí číslo 13
nevím, co z toho je pravda a co se mi zdá

řidič je ňák podezřele zticha
jako by měl kolem sebe ňákej černej vak
řidič je ňák podezřele zticha
jako by měl kolem sebe ňákej černej vak
tramvaj je jak temná motorkářská holka
celá v černý kůži – je mi z toho všelijak

černá tramvaj po kolejích slídí
vine se jak velkej unavenej had
černá tramvaj po kolejích slídí
vine se jak dlouhej unavenej had
je to smutná štreka, černě řidič vidí
nechce nikam dojet – chce se jen tak nabourat

až uvidíš, hochu, černou tramvaj
tak se radši od kolejí pěkně rychle kliď
až uvidíš, hochu, černou tramvaj
tak se radši od kolejí pěkně rychle kliď
vůz, co žere lidi – blues a vejce hadí
to všechno ti hrozí, když tma rozhodí svou síť

tak až tě potká tramvaj číslo 13
koukej radši rychle nabrat ňákej jinej směr
až tě potká tramvaj číslo 13
koukej radši rychle nabrat ňákej jinej směr
jinak budeš muset se svou černou duší
jezdit věčně nocí jako černej pasažér

 

Trapný blues

často si říkám, že se snad splet
ten, kdo mě přived na tenhle svět
kdybych ho potkal, tak bych mu řek:
skonči to mý trapný blues!

někde je válka, někde je mor
do roka chcípne každičkej tvor
proč mám bejt při tom, proč nesmím pryč?
proč musím hrát svý trapný blues?

když jsem šel z práce, potkal mě skin
vypadal zrovna jako váš syn
šlápnul mi na hřbet a pak šel dál
div jsem se z toho nepodělal

láska je passé, smrt není hrob
smích není úsměv, pr není stop
zavírám oči, hraju jak bůh
a slyším jen svý trapný blues

 

Ty jsi má smršť

spálili tě jako čarodějku
a pak vzali kýbl a gumáky
a prošli se po poli
a byl listopad
a tráva jak Ježíšovy fousky
a zvednul se vítr
a vmetl mi popel do očí
a mezi zuby
a to bylo peklo

ty jsi má smršť
ty jsi má smršť
když budeš chtít
vyrveš mě z kořenů

zboříš mi dům
zapálíš dvůr
ty jsi má smršť
a já se propadám

ve čtyři ráno do mlhy vstává
chviličku neví, kudy jít
pořád ho vidí, jak se blíží
připravit děla – zamířit
nebe je nepříjemně nízko
musí se mírně předklonit
pořád ho slyší, jak jí říká:
chtěla sis užít – máš to mít

ty jsi má smršť
ty jsi má smršť
když budeš chtít
vyrveš mě z kořenů

zboříš mi dům
zapálíš dvůr
ty jsi má smršť
a já se propadám

v půl šestý ráno do oken kouká
pitomej novej den
slunce má brejle proti slunci
lidi jak ryby pod ledem
kdo je tu šéf a kdo jen drží?
hlava to nebere
ví jen, že všechny dny jsou stejný
a končej večerem

ty jsi má smršť
ty jsi má smršť
když budeš chtít
vyrveš mě z kořenů

zboříš mi dům
zapálíš dvůr
ty jsi má smršť
a já se propadám

hodiny bijou za pět dvanáct
v půlnoci oněmí
a něco bílýho se plazí
v koupelně po zemi
a světlo z otevřenejch dveří
jak prodlouženej čas
trochu se do nich musí kopnout
aby ten trapnej výjev zhas

ty jsi má smršť
ty jsi má smršť
když budeš chtít
vyrveš mě z kořenů

zboříš mi dům
zapálíš dvůr
ty jsi má smršť
a já se propadám

vítr jak bič
ledovej déšť
mraženej sníh
řeže mi do těla

pojď ke mně blíž
co o mně víš
ty jsi má smršť
a já se propadám

jednou takhle o půlnoci
když jsem usnul a zas procit
nad knížkami bájí
jež mi často nedávají spát
když jsem dumal, až jsem klímal
zaklepání a s ním zima
jenom lehké zaškrábání
na veřeje pevných vrat
návštěva – dím překvapeně
dotkla se mých pevných vrat
jenom jednou
jedinKRÁt

ty jsi má smršť
ty jsi má smršť
když budeš chtít
vyrveš mě z kořenů

zboříš mi dům
zapálíš dvůr
ty jsi má smršť
a já se propadám

vítr jak bič
ledovej déšť
mraženej sníh
řeže mi do těla

pojď ke mně blíž
co o mně víš
ty jsi má smršť
a já se propadám

 

U Lužnice

pořád tak klidná
elegantně svá
na třpyt si nepotrpí
čistě nečistá
vzpomínka na Lužnici
co jsem tenkrát chtěl?
chtěl jsem tak moc
ale tak málo vydržel

na plochej kámen
jsem o půlnoci sed
poslouchal peřeje
a vážný řeči ved
s rybářem ve tmě
já neviděl z něj víc
než jeho cigáro
a slyšel řeku týct

a tohleto líný jihočeský blues
skály a stíny plný krásnejch hrůz
hluboko ve mně rozeznívá čas
nikdy jsem neměl strach z těch hrůznejch krás

pečenej candát
druhý Vánoce
opodál chladilo se
pivo v potoce
na starý verandě
jsem často držel stráž
v hospodě U Vodníka
mastil mariáš

když zavřu oči
cítím vůni hub
pět kiláků úvozem
se šplhám na nákup
a zpátky lesem
jde to mnohem snáz
jsem se svým dědou
slyším svýho táty hlas

a tohleto líný jihočeský blues
skály a stíny plný krásnejch hrůz
hluboko ve mně hučí spodní proud
nikdy jsem neměl chuť po proudu plout

každej jsme ňákej
někdo věří snům
já zase denně v duchu
odrážím svůj člun
a pluju někam
kde mi bylo líp
poklidná řeka
daleko od moře chyb

a tohleto líný jihočeský blues
skály a stíny plný krásnejch hrůz
hluboko ve mně rozeznívá čas
nikdy jsem neměl strach z těch hrůznejch krás

a tohleto líný jihočeský blues
skály a stíny plný krásnejch hrůz
hluboko ve mně hučí spodní proud
nikdy jsem neměl chuť po proudu plout

 

U starý hřbitovní zdi

u starý hřbitovní zdi
drží se za ruku chlapec s dívkou
noc je jak odstavec s vysvětlivkou
u starý hřbitovní zdi

u starý hřbitovní zdi
tam někde v břečťanu mezi rovy
déšť padá na kosti básníkovy
u starý hřbitovní zdi

vítr si pohrává s bránou
rezavá písnička z mládí
ona ho drásá a on ji hladí
u starý hřbitovní zdi

u starý hřbitovní zdi
vteřinu před Velkým probouzením
ona se vdává a on se žení
u starý hřbitovní zdi

 

Uletěl jsem z klece

uletěl jsem z klece
nad hlubokým dvorem
leknul jsem se prádla
s povodňovým vzorem
popelavejch mraků
květináče s kytkou
krvavýho slunce
za raněnou zídkou
zlatejch vlasů
modrejch špionů

zkoušelas mě chytat
do čepice s kšiltem
jenže já až ve snu
znova navštívil tě
mrk jsem na tvý římský
křivky a zas ulít
tam, kde kolosea
dělaj, že jsou nuly
a lvi jsou vosy
s jedem z Judey

nový ráno
bylo nádherný
prázdnej bar
kde neznám
nikoho lidskýho

řídilas mě nití
škubalas mi peří
koukalas, jak vrážím
do francouzskejch dveří
strašně ses mi smála
teď máš v oku vodu
běžela bys za mnou
jenomže těch schodů
a lidem řekni
že jsem pro kočku

 

Upír Véna

jsem upír Véna z Vinohrad
a 3 + 1 je můj hrad
mám zuby jako kolíky
a šílím z tvrdý muziky

má žena, krásná upírka
ráda krvavý jatýrka
a oba máme stejný hobby
vykrádáme spolu hroby

jsem upír Véna z Vinohrad
a vstávám, když jdou lidi spát
a šílím z tvrdý muziky
a žeru tvrdý rohlíky

jsem upír – Véna jméno mé
a říkám jenom ano/ne
a neznám žádný ohledy
a neposílám pohledy
a neutírám nádobí
mám dost nevrlý období
jsem nemrtvý a neživý
a nedívám se na TV
nesolím a nevolím
jsem nikdo a jsem kdokoli
když chci, tak můžu vymizet
já, děsně bledej doktor běd
a doma mám jen tmu a smrad
jsem postrach celejch Vinohrad

 

Už o ní nic nevím

měsíc zaplul jak zlatá lžíce
do kaše zlíchovskejch skal
chlap si upliv do popelnice
a potom zase šel dál

koukám z okna na netopýra
do lampy vlítnul a spad
jedna třicet – do stropu zírám
jsem nerad, nebo jsem rád?
asi jsem rád

a zatím
někde venku žiješ dál
ten svůj život, o kterým nic nevím
všude ticho
vprostřed bílejch skal
temnej Děvín

nová sloka: pondělí ráno
bolí jak sedřenej strup
lidi vrčej na přivítanou
můžeme založit klub

žonglér v parku kuželky metá
tam, co byl před chvílí mrak
kdekdo mluví o konci světa
přátelé, nechme to tak
nechme to tak

a zatím
někde venku žiješ dál
ten svůj život, o kterým nic nevím
všude ticho
vprostřed bílejch skal
temnej Děvín

brzdy kvílej, město se svíjí
okolo mě jako v snách
jde se udat na policii
ten dlouho hledanej vrah

zpod rolety zhaslýho krámu
dere se papouščí křik
racek sedí na vlnolamu
řeka jak náhrdelník
a parník dostává smyk

a zatím
někde venku žiješ dál
ten svůj život, o kterým nic nevím
všude ticho
vprostřed bílejch skal
temnej Děvín

 

Úplně úplnej úplněk

řek jsem jedný slečně: no tak pojď
poplujeme spolu o závod
kdyby kolem nejela ta loď
dál bych luštil její tajnej kód
a ona, že by taky ráda luštila
potom jsem dostal kýlem do týla

zahlíd jsem
úplně úplnej úplněk
úplně úplnej úplněk
úplně úplnej úplněk
a pak jsem omdlel

řek jsem jiný slečně: měsíc prej
zhypnotizuje i slepýho
tak se do něj radši nedívej
ona mi řekla: jdi a sejmi ho
a pak ho pověs nad mou postýlku
tak jsem se ztratil, no a za chvilku

vyl jsem na
úplně úplnej úplněk
úplně úplnej úplněk
úplně úplnej úplněk
za co bych stál?

vítr sfouk
štíhlý svíčky majáků
kormorán
před ním zdrhá do mraků

celý noci nespím pro tvůj svit
jen co vyjdeš, zrychlí se mi tep
jako Li Po, co neuměl pít
rád bych rozšlápnul tvůj zlatej škleb
závidím, ó, jak já ti závidím
tu vejšku, z který koukáš na lidi

dneska je
úplně úplnej úplněk
úplně úplnej úplněk
úplně úplnej úplněk
zejtra se zblázním

 

V cizím městě na neznámým místě

teď už si vůbec nejsem jistej
že to byl dobrej krok
v cizím městě na neznámým místě
vést tenhle monolog
včera jsem ještě trochu doufal
že se to nějak dá
dnešek je ale zcela jiná píseň
jiná nálada

kdybych chtěl vzpomenout si přesně
proč jsem sem vlastně jel
musel bych znova žít ten film
kterej jsem neviděl
koupit si lístek prostě někam
a potom ostrej střih
kamera zírá z tvýho bytu
já s nohou ve dveřích

vybavuju si jeden detail
byla tam prázdná klec
obývák mi připomínal
opuštěnej zvěřinec
šelma dávno zkrotla
a začla s lidma výt
úplně přišla o svůj
apetit

takovej flashback není sranda
to je vážná věc
mluvím temným zpomaleným hlasem
jako Moravec
slyším jen svý vlastní slova
vidím pohyb úst
jsi tu a nikdo není doma
tak tomu říkám blues

kde asi ocitnu se příště?
mlčí můj teleport
v cizím městě na neznámým místě
pěstuju divnej sport
snažím se dostat ze svý hlavy
minulým časem jít
zmizet a pak se nechat najít
jako trilobit

říkám si: vzpomeň si, ty vole
Jaroslav Vrchlický
napsal to za tebe, napsal to skvěle
a jednou provždycky
okolo štěstí šlo
já držel je za šat již
kdož ví, snad bylo zlo?
a dál to neumíš

 

V zahradě

tma bloumá zahradou
a malý dítě spinká
nebo usíná

na klíně kočku
tonu ve vzpomínkách
pod vínem u vína

nejsem sám
dnes večer nejsem sám
nebo to alespoň nevnímám

život se hemží
v rose na hodinkách
i v hvězdných hlubinách

 

Válka

já vím, že se trápíš víc než dřív
jsi zoufalá jak prázdnej sál
tak zpívej se mnou I believe
Frankie Lane a Elvis král

ta válka skončí každým dnem
rány duší, rány těl
zbyl mi močál za deštěm
a tobě zůstal nepřítel

já tu loužím
přísahám
a tobě zůstal nepřítel

už nad mou troskou lámeš hůl
a opouštíš můj bludnej kruh

já pívám tiše Don’t be cruel
Jerry Lee a Elvis bůh

Love me tender
Don’t be cruel
Jerry Lee a Elvis bůh

 

Včera večír na Perštýně

včera večír na Perštýně
viděla jsem Pepíka
jak se lísá k Evelýně
což je mrcha veliká

v hlavě se mi dělo peklo
kvůli tomu hovadu
pak mi ale něco řeklo
ať ho sejmu zezadu

vrazila jsem do Pepíka
kudlu z nerez voceli
koukala jsem, jak to stříká
vočima, co brečely

do tmavýho kriminálu
zavřeli mě na sto let
Pepu šoupli do penálu
po tý ráně krapet zbled

z toho plyne poučení
pro hochy i pro pány:
neranděte po setmění
jste-li šťastně zadaný!

 

Vejlety uvázanejch psů

na dvorku velikosti ponožkový díry
počítám ovce, který po vlkovi zbyly
po čáře přes oblohu chodí moje milá
ta jediná mi tady po vlkovi zbyla

i když jsem v nebi, tak tam cejtím zvadlý kytky
všechny svý drahý sotva narvu do sanitky
něco si nechám – tam, kam spěchám, ať se pije
puklo mi srdce, a to byla havárie!

vejlety uvázanejch psů jsou krátký
vejlety uvázanejch psů: přes dvůr a zpátky
každej se ptá, proč táhnu šutr, cos mi dala
vejlety uvázanejch psů

na dvorku velikosti třísky v levý patě
násobím ploty tím, že sčítám jejich latě
po mraku propíchnutým telegrafním drátem
jde chlápek, co mu zuby z huby zářej zlatem

povídá: marode, co v nedohledno zíráš
poztrácíš na poslední štrece vše, co sbíráš
já teďka spadnu, jako kdybys kápnul jedu
jinak to při svý tíze ani nedovedu

vejlety uvázanejch psů jsou krátký
vejlety uvázanejch psů: přes dvůr a zpátky
každej se ptá, proč táhnu šutr, cos mi dala
vejlety uvázanejch psů

zalejvám konví, co má na kropence ráno
zalejvám poctivě vše, co mi bylo dáno
jednou to celý nejspíš přeroste mý plány
pak řeknu orlům, ty jsou nejvíc povolaný

vejlety uvázanejch psů jsou krátký
vejlety uvázanejch psů: přes dvůr a zpátky
každej se ptá, proč táhnu šutr, cos mi dala
vejlety uvázanejch psů

 

Veselej drát

až budu jednou
až budu jednou
až budu jednou
až budu jednou
na svejch nohou
na svejch nohou
na svejch nohou
na svejch nohou
stát

odjedu pryč
klidně si křič
667 VESELEJ DRÁT

až budu jednou
až budu jednou
až budu jednou
až budu jednou
první housle
první housle
první housle
hrát
odjedu pryč
klidně si křič
667 VESELEJ DRÁT

 

Véna vidí věci

Véna vidí věci
že mu z toho hrabe
modrý z nebe v kleci
Vltavíny z Labe
trpasličí obry
obří trpaslíky
krajtu v kůži kobry
tisícerý díky

Véna vidí divy
že se nechce věřit
nehořlavý dříví
oběd po večeři
Mercedez bez Benze
vprostřed města náves
klávesici jen ze
samejch bílejch kláves

nejde se s tím smířit
co ten Véna vidí
tři a tři jsou čtyři
kdo neseje, sklidí
kdo neumí, učí
kdo maže, ten jede
poupě hloupě pučí
ačkoliv je leden

klíček klidně klíčí
aniž by ho zalil
hrnec na vařiči
oheň nepopálí
Ema nemá mísu
Karel nese kávu
dopis bez podpisu
patří k dobrejm mravům

až spatříte Vénu
jak se divně diví
věřte, že má čemu
vidí tygří hřívy
anebo lví pruhy
(já radši to druhý)
vidí rohlík v párku
UFO, Janu z Arku

jeden by to neřek
do malýho Vény
polstrovaný dveře
čtyři bílý stěny
po těch novejch lécích
který zapil vínem
Véna vidí věci
jako nikdo jinej

 

Vítězslav píše

Vítězslav píše
je toho v něm tolik
když pije vzpomínku
jak těžký alkoholik
dnes v noci bude dlouho svítit
za oknem mu sněží
stačí jen vzhlédnout
jenže na ničem
než na básni teď nezáleží

minulá láska
láska uplynulá
je zcela bezcenná
teď v 0.00
čas, který běží
jen tak nanečisto
vteřina, která nemá
v čase místo

na bílý papír padá
černý sníh
za oknem negativ
tvých vizí zvrácených
a ty zde v nich

Vítězslav píše
bez ladu a skladu
v Provence je hroznem
ze slunného vinohradu
v El Pasu netopýr
co hltá kaktusovou šťávu
v Moskvě je jenom jedním
z mnoha Vítězslavů

planoucí okno značí
že je doma
píše a píše
možná Edisona
chybí mi poezie
malý je
kdo nesnaží se o víc
chtěl bych psát do sněhu
tak jako ten kluk Nezvalovic

k vesmíru blíž
a půlnoc jako brána
na bílé zdi pár stínů
to duše potrhaná
v převleku za krajinu

kytara čeká
padá na ni prach
paprsek lůny
prochází se po strunách
i když mě nenapadá, o čem
chci se propsat k ránu
prach na kytaře
a prach na pianu

lásky, co byly
sem tam vzpomenu si
raději ale zhudebňuji
mrtvé Rusy
a podél potoků se toulám
k menhirům, ze kterých cos sálá
lásce, co žiju
té je každá píseň malá

 

Vlak na nehty

včera u mě moje milá spala
záda do krve mi rozdrápala
prostěradlo čistím saponáty
jaktože má takovýhle hnáty?

koupím ti, milá
vlak na nehty

holka má má kruhy pod očima
a mě hrozně divnej pocit jímá
oči černý, zuby jako mříže
úsvitu se bojí jak čert kříže

koupím ti, milá
vlak na nehty

startuju svou Ladu, Ladu Combi
ona sedí vzadu – je to zombie
možná, že je upír, z huby pěna
rozhodně to není jemná žena

koupím ti, milá
vlak na nehty

vyklopil jsem holku u márnice
tohle teda, vole, nikdá více!
ona na to: co je na tom zlýho
zajít k mámě v pátek třináctýho?

koupím ti, milá
vlak na nehty

včera u mě moje milá spala
záda zryla, vlasy vykrákala
ještě teďka cejtím, jak mě svírá
pak se proměnila v netopýra

koupím ti, milá
vlak na nehty

 

Vocaď blues

šinu si to, šinu si to z Jihu stůj co stůj
šinu si to, šinu si to z Jihu stůj co stůj
nemám ani korunu, vše jsem propil v saloonu
nebudu tu ani chvíli, to si pamatuj

topič propil výplatu, kalhoty i lopatu
topič propil výplatu, kalhoty i lopatu
co má řidič dělati bez topiče na trati?
stojí smutně u páky a tře si patu o patu

karty byly cinknutý, tohleto vím natuty
karty byly cinknutý, tohleto vím natuty
zved jsem ruce nad hlavu a vypadly mi z rukávu
a od těch dob to tady se mnou je tak trochu nahnutý

vlak je celej dřevěnej, vleče se a ne, že ne
vlak je celej dřevěnej, vleče se a ne, že ne
za chvilku mě doženou, kulku hlavou proženou
buďto budu zmrzačenej, nebo budu koženej

 

Všechno se odehrává na mrazu

všechno se odehrává na mrazu
nejlépe na zrušené zastávce
a někdo musí přijít k úrazu
jeden si musí zahrát na dravce
ten druhý do jehněte vžije se
bez hlesu počká, až to odnese

večer jak vyvětraná peřina
nabídne nocleh ve svém náručí
bezedná agónie začíná
nejdřív tě zlomí, pak tě umučí
vezme ti dech i cit i naději
a pak už bude jenom blběji

nevěříš, že by se to mohlo stát
že láska vyšší nežli pohoří
na věky věků může přetrvat
že na to nejsou žádní doktoři
že je to pech, jak lásky trvají
že člověk nemá ji, když hledá ji

stojíš jak vytesaný z kamene
jsi v jiném světě, v jiném století
a je ti z toho nanic, ne že ne
a srdce se ti možná rozletí
na tisíc pruhovaných achátů
a pak už nastane čas návratu

všechno se odehrává na mrazu
nejlépe na zrušené zastávce
a někdo musí přijít k úrazu
jeden si musí zahrát na dravce
ten druhý do jehněte vžije se
bez hlesu počká, až to odnese

 

Vycházka

už tě někdy někdo zabil, moje drahá?
už tě někdy někdo zabil, moje drahá?
měsíc svítí jako ostří nože vraha

podívej se kolem sebe, moje drahá
podívej se kolem sebe, moje drahá
noc má vousy jako rebe, noc je vlahá

a to nejsou žádný vousy, nebuď bláha
a to nejsou žádný vousy, nebuď bláha
to tě větve lesa rdousí, moje drahá

tak už jsem tě jako zabil, moje drahá
tak už jsem tě jako zabil, moje drahá
tak už jako zhasnul černej měsíc vraha

 

Vyklašli se na mě

že mám dobrou vůli
dám si pět volezlejch piv
po půldruhý hodině
už nejsem to, co dřív
nutíš mě tu smrdět
v díře plný lidskejch krys
klepu popel na ubrus
a křičím: baby, please!
nezbylo mi na čaj
natož na Veselej drát
tak vykašli se na mě
nech mě na ulici stát

palicí mi běží
spousta keců o nás dvou
všude najdeš chlápky
který takhle smutně řvou
jsi v jiným cípu města
a máš zjevně jinej plán
tuhle půlnoc stráví
každej sám a sám a sám
soucit se jen mihne
a hned dělá čelem vzad
tak vykašli se na mě
nech mě na ulici stát

dost si, holka, fandíš
nejsi žádnej kus
další sparta – popel vztekle
padá na ubrus
už dlouho jsem to neměl
a je to na mně znát
tak nedělej si násilí
a nech mi ho tu stát

asi půjdu domů
naliju si rum
pustím dobrou hudbu
John Lee Hooker, Boom Boom Boom
až se vrátíš z tahu
tak mě nebuď, nebuď zlá
stejně budu celej sen
jen myslet na nás dva
ráno všechno smázne
večer zas dostaneš hlad
vykašleš se na mě
budu na ulici stát

jako magor
v tmě a dešti
na ulici stát

 

Vypad proud

vypad proud
ani hnout
táta hledá svíčky

zkuste mě
nekopnout
v tý tmě do hlavičky

zkuste mě
nesejmout
tatínku a mámo

kdo vás kop?
že by proud?
to ne já, to samo!

tichá noc
svatá noc
všichni se hned chytli

co je moc
to je moc
je tu tma jak v pytli

nikam mi
nechoďte
nenechte mě tady

nikam mě
nevoďte
netočte se zády

o čem to
zpíváte?
to je prima party

co si to
špitáte?
nevidím vám na rty

vypad proud
ani hnout
to je ale drámo!

kdo mě kop?
oud či proud?
tatínku!! a mámo!!!

 

Výbornej svět

strojvůdce má stoletej knír
v kapse recept na elixír
milej jako ostnatej drát
shůry kašle na jízdní řád

ve vlaku jen já a můj stín
přes Pustiny do Rozvalin
valím se a z úst mi jde dým
na nic už nemyslím a všechno už vím

stejně je to výbornej svět
v každým oku plamenomet
děláme to, co po nás chtěj
a žijem s lidma, co nám nerozuměj

měl jsem ji tak šíleně rád
od ledna až po listopad
v prosinci mi zlomila vaz
to všechno předtím byl jen pitomej žvást

když jsem sehnal náhradní klín
upletla mi náramek z vin
na rech slůvka pozdě a pryč
poslední sex – no prostě příšernej kýč

stejně je to výbornej svět
v každým oku plamenomet
děláme to, co po nás chtěj
a žijem s lidma, co nám nerozuměj

třicítky mi tajej svůj věk
čtyřicítky popadá vztek
dvacítky maj v hlavě jen vzduch
v nouzi ti sotva podaj záchrannej kruh

trpaslíci z posledních sil
řvou, abych se přizpůsobil
obři seděj s rukama vzad
na dveřích ceduli MÝ DÍLO, MŮJ HRAD

stejně je to výtečnej svět
v každým oku plamenomet
děláme to, co po nás chtěj
a žijem s lidma, co nám nerozuměj

křížem krážem přes matku měst
vláčím tu svou zaťatou pěst
slunce svítí do krysích děr
láhev mě studí jako nabitej kvér

ve dne, v noci, pořád jsem sám
sám se žádám o autogram
sám si chybím, když je mě půl
a není nic, co bych si neprominul

tak koukni na ten výbornej svět
v každý kapse raketomet
děláme to, co po nás chtěj
a žijem s lidma, co nám nerozuměj

 

Vzbuďte mě, až bude noc

hudba Vít Fiala

vzbuďte mě, až bude noc
až půjde celý svět spát
a soumrak zhasne svůj dům
s vyhlídkou na vinohrad
až měsíc toulavým psům
ukáže, kdo je tu pán
vzbuďte mě, až padne tma
černá jak obsidián

počkejte ještě pár chvil
až zmizí poslední stín
jezero pod oblohou
opál a akvamarín
vzdálený zvon bije půl
obzor má stříbrný lem
přemýšlím, kudy se dát
a co je za obzorem

ohňostroj barevných snů
s úsvitem přestává kvést
na nebi rozcuchaném
s čelenkou z blednoucích hvězd
vzpomínka lehký má krok
je ještě tišší než strach
zní to jak déšť, když ti dva
po špičkách přejdou můj práh

 

Vzpomínka na 16. století

Břetislavova (díve Umrlčí) – ježto tu v čase moru všichni obyvatelé vymřeli. Ve století XVI. byl zde zvyk, že chudí měli u sebe mrtvé příbuzné delší čas a nosíce je po ulicích žebrali na pohřeb. Zvyk ten zakázán r. 1567. (Řivnáč)

viděl jsem svýho otce, jak ho zábly chladný peřiny
oči nemaj barvu a barvu nemá ani plamen svíce
úplně v rohu matka svázala si vlasy do kytice
viděl jsem svýho otce, jak ho ukládali do hlíny

viděl jsem svoji sestru, jak se proměnila ve stíny
těch devět jar a sluncí se proměnilo v jednu krutou zimu
hořela ze všech sil, jak v lampě hoří světlo ponocnýmu
viděl jsem svoji sestru: zhaslou, bledou jako lekníny

viděl jsem svoji matku, namísto pohřební hostiny
kráčí hrdě středem – spatřil jsem sebe, jak jdu za ní
a prosím o pět peněz na hrob i na to hodování
viděl jsem svoji matku, jak přetáčí soudný hodiny

viděl jsem svoji sestru – prosí se mnou z velký hlubiny
hlásek jak strunka, co přetrhneš a ještě chvíli zpívá
v matčině náruči se ztrácí a kdo ví, zda není živá
viděl jsem svoji sestru: nahou, bílou, zhaslou, bez viny

viděl jsem spoustu mrtvých – tiše odcházeli za svými
to zatažený nebe, to vracelo je jako starý krámy
v náruče žebráků, co ploužili se proti nám i s námi
viděl jsem spoustu mrtvých, jak si povídají s živými

 

Vzpomínka na jesle

když mě nesli do mejch jeslí
hrozně jsem se rozbulil
mračil jsem se jak John Wesley
předtím, než ho sejmuli
jak Hardin, než ho sejmuli

navíc sestry, ke kterejm se
chodilo jak na jatka
měly oči Jesse Jamese
takže žádná pohádka
no vůbec žádná pohádka

s koltem v ruce na praváka
chtěly mě tam přeučit
i když měly šedej zákal
střílely jak Billy Kid
jak starej dobrej Billy Kid

kam se hrabou pistolníci
z Divokýho západu
strašily mě polednicí
pak poslaly pro Dádu
Felixi, ach, pro Dádu

místo vycházky a spánku
esesácký manýry
když jsem nejed pomazánku
strčily mě do díry
na samotku do díry

zlatý jesle, kde se kreslej
stromy, domy, jabka, páč
já se večer svalil k tesle
jako ňákej přidavač
jak utahanej přidavač

když mě nesli do mejch jeslí
tvářili se nevinně
za pět minut u mě klesli
níž než dlažba v Karlíně
po povodni v Karlíně

od tý doby se mi dělá
šoufl v každým ústavu
buďto je to salmonela
nebo je to dèja vu
dežavý či dèja vu

 

Vždycky když hrajou blues

vždycky když hrajou blues
tak někde někdo nemůže
když hrajou černý blues
tak někde někdo nemůže
jediná kapka z moře švandy
může za krvavý kaluže

a když se houpe blues
někdo se houpe ze stropu
jo, když se houpe blues
někdo se přitom houpe ze stropu
nad sebou rozviklaný dřevo
no a pod nohama potopu

chtěl bych bejt beruškou
a jednu tečku dát i vám
chtěl bych bejt beruškou
druhou, třetí tečku dát i vám
jestli vás ale soumrak dusí
tak s tím stejně houby nadělám

a když se vaří blues
tak musím zírat do stěny
jo, když se vaří blues
tak musím zírat rovně do stěny
nevidím nic než tvoje oči
prázdný, studený a zavřený

 

Za zrcadlem

z podrážek stírá mokrou černozem
ve světě za zrcadlem pršívá
svůj vlastní liják vyrábí
v koutku za okenním sklem
nejlepší známí cítí se sami
sledujou, jak jim ubývá

kolik sil potřebuje k snídani
a kolik víry, když se stmívá?
a když už nemůže
tak musí složit hlavu do dlaní
namísto čáry života máry
hrob se mu zdává zaživa

tady tě mám
v podivným vzduchu
venku se podzim potácí
vzdálený hřmění
stín zuby cení
výkřiky ptáků v oblacích

zahrada v dešti, ptáci bez křídel
to, co jsi ztratil, už ti neschází
za chvilku se zas rozední
a z tvejch snů zmizí každej nepřítel
duše se vzbudí a ruka, co studí
maluje vroucí obrazy

tady tě mám
v podivným vzduchu
venku se podzim potácí
vzdálený hřmění
stín zuby cení
výkřiky ptáků v oblacích

 

Zabalte mi ten život s sebou

zabalte mi ten život s sebou
nějak mě na něj přešla chuť
že prej mám koukat vpravo vlevo
a nespolejhat na přelud

láska je pro mě sladká hrátka
se zadní chutí cyankál
testoval jsem ji na zvířátkách
jinak se od ní držím dál

když už, tak hraju na třetího
kterýmu teče do lodi
kdejaká jemná děvka s knihou
ochutná mě a zahodí

někdy si dáme vybíjenou
víš dobře, že tě nechám žít
dopiju kafe s bílou pěnou
a pak se vydám k nádraží

a jednou za rok hraju vabank
a potom platím, to se ví
zvednu se a všem čtyřem dámám
pochválím nový objevy

vyřiďte díky kuchařovi
a na cestu chci lahvový
dejte ty zbytky svýmu psovi
do rána bude po psovi

 

Zas mám blues

zas mám blues a zase šlapu o dům dál
zas mám blues a zase šlapu o dům dál
tu, co mi včera dala košem, si dneska jinej chudák vzal

když máš plnou láhev, nestaráš se o pití
když máš plnou láhev, nestaráš se o pití
když máš doma pěknou ženskou, sotva se ti v hlavě rozsvítí

člověk je slabej tvor a sem tam platí krutou daň
člověk je slabej tvor a občas platí krutou daň
některá ženská je jak anděl a jiná je jak lítá saň

kouknu se pod postel a blues tam leze jako šváb
mrknu se pod postel a blues tam leze jako šváb
mý lepší já mi říká: nech ho! a to horší volá: hned ho zab!

přátel je míň a míň, tak žiju ze svejch nepřátel
přátel je míň a míň, tak tyju ze svejch nepřátel
dělám, že náhodou jdu kolem, a zapomínám, co jsem chtěl

tenhle stát nemám rád a nejsem posel dobrejch zpráv
tenhle stát nemám rád a nejsem posel dobrejch zpráv
poslouchám lidi, co jsou mrtvý, a kašlu na bezhlavej dav

čekám, až sklapne past, a těším se, až spadne klec
čekám, až spadne past, a těším se, až sklapne klec
jiný maj v prádelníku prádlo – ve tvý skříni kostlivec

Lead Belly vytáh nůž a Robert Johnson vypil jed
Lead Belly vytáh nůž a Robert Johnson vypil jed
tvůj černej stín se dotknul stropu a pak si na mě z vejšky sed

v divoký řece snů se zmítám jako pytel blech
v splašený řece snů se zmítám jako pytel blech
dám ti, co mám, i to, co nemám, a co ti nedám, to mi nech

je krásnej letní den a každej mrak má jinej tvar
nádhernej letní den a každej mrak má jinej tvar
všichni si myslej, že jsem flákač, ale já vím, že mám zvláštní dar

 

Zas už za mnou kráčí

zas už za mnou kráčí
často mívám strach
když se večer mračí
překročí můj práh
a začne mě dusit
dekou s obláčky
zkus si něco zkusit
když jsi na sračky

a mí skvělí známí
zabíjejí čas
zlými sebeklamy
pravdou nadoraz
pokouším se makat
pokouším se spát
vždycky když se smráká
zkouším umírat

možná mě jen chrání
strážní andělé
bdí až do svítání
u mé postele
notují si hlasy
které slýchávám
buď andělé spásy
nebo další klam

zas už za mnou chodí
v městě velikém
nezdrhnu mu lodí
ani taxíkem
když mi za krk dýchá
zní jen tenký hvizd
u srdce mě píchá
nechtěj ve mně číst

vnímám tě jen zpola
kdo by spěchal zpět
když ho ze sna volá
něžný klarinet
s mrouskavými basy
smrt je jako jazz
pod pokličkou krásy
ztělesněný děs

pozdravuj mou máti
pozdravuj můj stín
nech mě klidně spáti
tváří do peřin
tepna ještě tepe
já už nejsem živ
věř mi, je mi lépe
lépe nežli dřív

 

Zavřít a zamknout

nechtěl jsem věřit, že je to tak zlý
že existujou lidi jako Bém
a že jsme před takovým průserem

zavřít a zamknout a zahodit klíč
jedno, kam je dáte, hlavně ať jsou pryč
promiňte mi ten hrozně blbej rým
tentokrát si ho klidně zodpovím

kam tohle všechno spěje, kdo to ví?
korunu za korunou den co den
posílám na Panenský ostrovy

zavřít a zamknout a zahodit klíč
jedno, kam je dáte, hlavně ať jsou pryč
promiňte mi ten hrozně blbej rým
tentokrát si ho klidně zodpovím

a další notorik je na trůně
furt čekám, kdy to tady zabalí
živijó – není Čech, kdo nekalí

zavřít a zamknout a zahodit klíč
jedno, kam je dáte, hlavně ať jsou pryč
promiňte mi ten hrozně blbej rým
tentokrát si ho klidně zodpovím

zprávy mi hlásí Jiří Pomyje
v novinách zuří souboj supereg
a Český rozhlas – lobotomie

zavřít a zamknout a zahodit klíč
jedno, kam je dáte, hlavně ať jsou pryč
promiňte mi ten hrozně blbej rým
tentokrát si ho klidně zodpovím

nechtěl jsem věřit, že je to tak zlý
že existujou lidi jako Bém
a že jsme před takovým průserem
českej stát, ten se s nikým nemazlí

 

Zfetovanej svět

je novej rok zfetovanýho světa
poslední cvok nocí kotrmelce metá
podivnej sen se mi do vědomí vtírá
co chci, kdo jsem a kam zmizela má víra?

nemůžu spát – sám s nejlevnějším vínem
v bludišti dat si tykám s anonymem
kdo je ten skřet, co plive na mý jméno?
svět zvanej Net, kde vše je dovoleno

lidi maj strach a místo duše želé
na miskách vah si lezou do prdele
největší vůl tě vyhazuje z práce
nadvláda nul – věčnej zdroj inspirace

z hospody řev, jdu pro točený pivo
zní to jak zpěv za udušenej život
co mohlo bejt, to nebude a není
nejde to smejt, nevěřím na znamení

podivnej soud mě zkouší z dobrejch mravů
prej se mám zout, než půjdu na popravu
v předsíni smrad z hlídačů poezie:
neumí hrát a básně píše pyjem!

nevím, co dřív, a objímá mě nuda
ten, co si pliv, mě běží někam udat
měl bych říct: dost! já ale když jsem v ráži
jak Sysifos furt dokola se snažím

slyším ho výt – psa, kterej mi je v patách
nutí mě pít a chce, abych to zatáh
za tenkou zdí zas jedno z dětí brečí
pes ve mně bdí v předtuše nebezpečí

je novej rok zfetovanýho světa
poslední cvok nocí kotrmelce metá
rána a pád, zvuk obalenej tíhou
to soused snad jen střílí z šampaňskýho…

 

Zlá láska

vstoupil jsem do lví tlamy
zapomněl cestu zpět
můžeme zůstat sami
nesmíš mě nevidět

přestávám věřit činům
slovům se posmívám
tvrdí, že s tebou splynu
ve smrti zaživa

prokleti od všech známých
od známých neznámých
můžeme zůstat sami
není to za námi

zkoušel jsem tisíc léků
stokrát jsem zavřel krám
proč na tvou dravou řeku
zas a zas vyplouvám?

svět prvních ranních vlaků
(už vážně musí jet)
čekání do soumraku
na její odpověď

volám jí – mlčí, dýchá
a v dálce šumí déšť
můžeme zůstat zticha
nenič tu skvělou lež

 

Zpěv páteční

na naší ulici krvácí přejetej chodec
děti si dohrály, v telce jde Maxipes Fík
páteční večer je dlouhej a nezná moc kouzel
někdo se miluje, někdo má pohlavní styk

vzal jsem si ibalgin, zyrtec a zapil to vínem
pustil jsem kazeťák, rozsvítil lampu a psal
u okna do dvora s můrou a obrovským stínem
skládal jsem protest song o tom, že srdce je sval
jen sval

až jednou ulehnu na tuhle studenou pryčnu
zhroutím se do sebe, svlíknu si falešnej knír
nenuť mě, abych si myslel, že láska je jinde
radši mi zazpívej o tom, že láska je vir
jen vir

 

Ženská nemůže bejt kamarád

potopa si vyžádala už 320 životů
moje holka mlčí – mlčí i ta, co mi věští z tarotu
čekáme až do setmění, co se stane, má se stát
o nás dvou to vůbec není

ne, ne, ne
ženská nemůže bejt kamarád

noc je vlhká slavobrána, já mám klíče od všeho
ty toho moc nenamluvíš, nejvejš řekneš: hele ho!
skládka voní po fialkách, v sadě tleje listopad
když mě znáš, tak proč ta válka?

ne, ne, ne
ženská nemůže bejt kamarád

ženská – hmm
ženská – hmmmm

ne, ne, ne
nemůže bejt kamarád

luna, co to vidí, hned nastavuje krátery
už ti někdy někdo řek, že přitahuješ maléry?
obzorem se líně plouží neškodnej had Vinohrad
tohleto si nezasloužím

ne, ne, ne
ženská nemůže bejt kamarád