Nejsem první, komu se to stalo. Ztratil jsem desku a zase jsem ji našel. Mezi alby TAJNÝ ESO a MARI, ohraničujícími konec jedné životní etapy a začátek druhé, jsem měl rozpracovanou ještě jinou kolekci písní. Vznikly spontánně během let 2023 a 2024 a hned jsem také většinu z nich nahrál. Načež jsem je nechal v šuplíku, aniž jsem je někomu pustil. Neposlouchal jsem je ani já sám, prostě jsem šel dál. Bylo to takové splašené období – a nějak jsem nevěděl, co si o něm myslet. Teprve teď jsem tu hrst nahrávek svěřil do péče spolehlivého kamaráda, zvukaře Davida Titěry. Když mi je poslal zpátky technicky ošetřené, vyčištěné a zesílené, užasl jsem nad jejich střídmostí a soustředěnou energií. Věřím, že jsem tehdy napsal pár zajímavých textů a melodií, které mě vrátily k podstatě a připomněly mi, co vlastně od sebe i od muziky chci. Je úplně jedno, kolik lidí bude moje „ztracené album“ poslouchat. Jestli deset, sto, pět set nebo tisíc. Pro mě osobně je důležité, že se už dobré tři dekády fakt cítím být písničkářem. Neklidnou duší, co mluví za sebe, chlápkem s kytarou, harmonikou a blokem plným přeškrtaných veršů. P. S. K jedenácti autorským věcem jsem přidal pět zhudebněných básní. Tři z nich jsem natočil v tandemu s kytaristou Martinem Hrubým. Zvláště ta poslední – Zlý člověk – promlouvá k dnešku až tak, že mě mrazí.
