Člověk se rodí,
i když mu to škodí.
(Stanisław Jerzy Lec)
verš první, nultá hodina
má dcera má daleko do syna
nechtěl jsem syna
to je pustá lež
a pak: co chceš
a to, co dostaneš
jsou dvě různý věci
verš č. 8, žena zhasíná
opravdu / vážně / fakt jsme rodina
jakoby z dálky, sotva na doslech
malá si zpívá
o svých zvláštních snech
13. verš prý věstí neštěstí
když zavřu její ručku do pěsti
nemůže se mi
nic už ale stát
opravdu / vážně
my tři
napořád
nechtěl jsem syna
to jen říkají
ti, co tak krásnou
dceru nemají
ležíme spolu
malá uprostřed
jak naše srdce
otevřený květ
kdybych byl čínský
básník, napsal bych
že tak nějak spí
tráva na březích
poklidné řeky
kterou proplouvá
lehoučká loďka
Anička
my dva
v poledne na Ladronce
není ani noha
obloha nemá konce
nic s velikýma očima
se mnou a s Jitkou na Ladronce
s maminkou, která mě dojímá
jsem zvyklý říkat máma, táta
a slova pěkně jedovatá
jen ztěžka píšu
maminka
nic s velikýma očima
do bílé houně zachumláno
v poledne vstává
dobré ráno
a celý svět mě dojímá
začínám být moc patetický
takže se musím (jako vždycky)
spasit tím, že vám oznámím
zlou zprávu: třeba… že mě děsí
co se to děje v světě kdesi
tam za sedmero horami
jsou lidé, kteří utýrají
dítě. a pak jsou ti, co mají
chuť utýrat své dítě, ale
strach, že by shnili v kriminále
nutí je dál žít mezi námi
tam za řekami, za horami
a dělat, že jsou jako my
nedisponují svědomím
s rozkoší rejdí prsty v ráně
jsou matky líté jako saně
a otcové jak onuce
volají: hele, já jsem člověk!
tam u nás doma na Břevnově
anebo kdesi ve světě
a když se vracím z pole role
sledují mě jak šakalové
a vrčí za mým dítětem
tomu se říká paranoia
vidím je stejně jako Goya
zkřivené masky ve stínech
nepravidelně srdce tluče
vezmi mě, prosím, do náruče
ať se ten zlý škleb rozplyne
pročpak se zvedáte
mí pivní kamarádi?
dneska se nebude
nadávat na úřady
a řešit světa běh?
proč jdete o stůl dál?
co jsem vám udělal
co jsem vám udělal?
vybral jsem zatáčku
mí pivní kamarádi
z posledních zbytků sil
na samém sklonku mládí
ubral jsem na splínu
a přibral deset kil
čím jsem vás rozčílil
čím jsem vás rozčílil?
do koho hučíte
mé vinné kamarádky
když vás už nelíbám
uprostřed křižovatky
a když se najednou
nemáte před kým svléct?
čekáte na konec
čekáte na konec?
zrychlil jsem muziku
mé vinné kamarádky
život mám v rychtyku
a víceméně sladký
dnes v noci je mi však
tak divně po těle
což nejsme přátelé
což nejsme přátelé?
dopoledne na Marjánce
sedím trochu nevyspalý
u načaté práce; vratce
ukláním se z okna králi
jenž sem zbloudil z Belvedéru
perly české renesance
město leží někde v dálce
konečně mám od něj pokoj
vysoko, ach, převysoko
trůním, výš než všichni vládci
vidím čápy i to, jak je
smutno doma paní králce
tak rád bych ji obveselil
nebýt vězněm svého klidu
nemít hlad a neusínat
v líném jarním slunovratu
k Ladronce jak na Golgathu
prchá král před hlasem lidu
a já sedím s druhou viskou
myslím na svou poezii
na klášterní buřty v pivu
na to, že k nim mám tak blízko
jenom vyjít
jenom vyjít
na dřevěné půdě letohrádku Hvězda
předvádí čtvero švarných mládenců
tanečky, tance
šavle, meče, zbroj
a mezi nimi tanec císařských
posměšný tanec
tanec na kostech
těch, kteří padli u české Zdi nářků
strkaná stavů
klauni s chocholy
pletou se v boji
jako opilí
smrt pro zábavu
dámy dovolí
půjdu se projít
kolem mohyly
až k ní
zní potlesk
nikdo nepíská
ovšem
z historického
hlediska…
zastavárna na Břevnově
je jak ostrov v širém moři
chodí do ní profesoři
studenti i důchodkyně
někdo pilně, jiný líně
pospíchá sem střelit duši
správce téhle temné sluje
zastavárník zvaný Johnny
na počkání slzy roní
do výstřihu krásné dámy
která je tak na dně, že už
nemá ani na taxíka
ticho tiká, Johnny vzlyká:
další kráva s hodinami
po babičce… pod pultem však
nenápadně onanuje
místo římské čtyřky mají
čtyři čárky (mluvím tedy
o pendlovkách krásné dámy)
zastavárník naposledy
vzdychne a jsou zase sami
starý chlap a jeho krámy
nic na světě nezní hůře
sedí tam, a kdo by věřil
že to prase slzy roní
slzy pravé, slzy sloní
neboť v téhle temné sluji
nic a nikdo není dnešní
zaprášený uschlý šeřík
papoušek, co umřel vloni
ani kolo s třemi koly
vetešník, ani ten deštník
není snadné býti passé
ani pro to staré prase
pár ulic chybí k obzoru
z putyky řičí dělňasové
pták somrák do asfaltu klove
a jinak nikdo nemaká
chtěl bych teď býti nad Břevnovem
na prázdné pláni plné trávy
sám se svou láskou, obavami
zdali si zasloužím, co mám
ticho a klid a klid a ticho
jen tamhle žoldák holohlavý
jde opásaný vlastní pýchou
a samozřejmě nepozdraví
jde cizí žoldák z Bílé hory
usmívá se po dobré práci
a prázdná pláň už nekrvácí
babička na ní venčí psa
vítr dnes fouká od obory
chtěl bych být sám
až k obzoru
pár vteřin zbývá do moru
smrt převlečená za žoldáka
usmívá se po dobré práci
do rytmu klovou černí ptáci
a jinak nikdo nemaká
věnováno Michalu Šandovi