Co ty si o mně vůbec myslíš
co ty si o mně vůbec myslíš
když věnuješ mi pohled svislý
a kolmo na něj mlčení?
neznáš mě? byla spousta času
já jsem tě poznal: tvou zlou krásu
a máme stejné příjmení
doufal jsem, jako vždycky doufám
troufal jsem si – i teď si troufám
záludnost mě jen popouzí
co ty si o mně vůbec myslíš
a proč ty slané slzy zkysly
když samotný se probouzím?
řekl jsem si, že nezahynu
jestli chceš, ano, cítím vinu
marně jsem slabost ukrýval
co ty si o mně vůbec myslíš?
přetvářka, zrada, něžný příslib
který mě pohřbil zaživa
Jistoty
ve večerním horském městě
plném unavených lyžařů
nehraje žádná hudba
pouze tam dole, u dna
mumlá své drkotavé songy Jizera
třeskot v jícnu bowlingové dráhy
kuželky vrávorají před pádem
smích ve sklenici
dech na okenním skle
srdce se trochu svírá
tak je to vždycky na neznámé adrese
člověk by rád vyšel ze sebe samého
jenže se nedá zapomenout
problémy sice nikdo nepřibalil
víme však o nich
ve zhasnutém bytě
chladnou a stárnou
z nudy rozbíjejí nádobí
ty zatím hledáš pod horami náměstí
a každá jistota je dobrá
bankomat v měsíčním svitu
hodiny na věži
lavička s dívkou podobnou tvé ex
Do sebe
pořád mi někdo říká
abych šel do sebe
byl jsem už mockrát
v tobě
byl jsem v jiných
jednomu jsem se dostal
do hlavy
jak ale do sebe?
snad přese mě
jsi se mnou?
nikdy jsem do ní
bez ní
neviděl
Muž přes palubu
není na tom nic hezkého
když se zabíjí pro přežití
není na tom nic hezkého
když se vstává z mrtvých
a já tě, lásko, nezachráním
odkvétá lotos horkých dlaní
děláš, co chceš
muž přes palubu
znamení zrodu
už se klubu
vhrdlouhání a nactibraní
odkvétá lotos horkých dlaní
Moravský motiv
jak hořká krůpěj
lež po tobě stekla
nechci tě chápat
nepomůže překlad
do trávy vrostlý
vy se vzdalujete
být v Pánu
spát
a pak se vrátit k dětem
ve Velké nad Veličkou
rozklinkal se zvon
na dvoře Davidův syn Absolon
znásilnil krásnou Támar
mlčení
jména se mění
hříchy nemění
První letokruh
lidi kvetli v zdivočelý zahradě
revma stromů, cinkot sklínek
nevnímali, jak mrak plyne
v ruině chrámu plamen slunce dováděl
potom se mi před očima zatmělo
a tys byla sněhobílá
vůbec sis to neužila
a přitom to bylo tělo na tělo
od tý doby hledám první letokruh
snad ty vrásky kolem víček
snad ten nahej tanec svíček
kterejch je tu kolem tebe jako much
4:30
už ani pusu: dobré ráno
už ani úsměv: dobrou noc
budík jsem nechal na půl páté
většinu času smuten, zmaten
a v práci malost, znouzectnost
už ani věta: bude lépe
ještě tak možná: bylo hůř
budík jsem nechal na půl páté
obloha v barvě caffè latte
úsvit mě krájí jako nůž
už ani pusu: dobré ráno
poslední marný liebesbrief
otevřeš dopis špatnou stranou
táhne z něj bourbon a šest piv
nic víc než víc než: milá zlatá
už ani úsměv: dobrou noc
Roberte Johnsone, psa mám v patách
a v práci malost, znouzectnost
Peer Gynt
přestala věřit lidem
už bylo načase
deprese jako prase
poznám ji po hlase
divně se na mě dívá
z jejího pohledu
ve všem, co jsem jí zpíval
jsou stopy po jedu
nechce se cítit špatně
to umím pochopit
v pololžích jako v šatně
kam odkládá svůj klid
začala chodit pozdě
tam, kde měla být včas
své srdce zlom a rozděl
a večer ticho, chlast
žít pro sebe, to stačí
pro sebe sám: Peer Gynt
kde skončit a čím začít?
nerozumím, jen vím
za okny tiše prší
co skrývá letní déšť?
příšery z říše mršin
ničíš mě, tedy jseš
ty kecy a ty tlachy!
má báseň krvácí
stá odmocnina z Máchy
vycpaní panáci
až do poslední vrstvy
duševní cibule
až rozbolí mě prsty
od hraní bez vůle
Paso doble
a chtěl jsem věřit, že ve zlém i v dobrém
znamená tančit waltz, ne paso doble
já nejsem býk, ty nejsi toreador –
a zatím v tobě bujel vztek jak nádor
a chtěl jsem… byl jsem rovný ke své ženě
když sis tak odvážně a rozjařeně
navlékla na prst bílé stříbro bídy –
doufal jsem v milování bez koridy
a chtěl jsem zkrátka vědět, co se děje
ne luštit šifry psané do závěje
paprsky vlasů v nocích plných ticha –
skutečná láska přijde, nepospíchá
a chtěl jsem, aby srdce srdci hrálo
baladu – k čertu s honbou neurvalou
slepě za prázdným grálem, žádné hyjé! –
proč ze všech našich snů je parodie?
Noctiluca scintillans
navrch huj a vespod fuj
krása je vidět jenom v noci
skrývá se v našich bosých krocích
omývá nás oceán
je-li to sen, proč písek voní
a slova znějí jako tóny?
noctiluca scintillans
nějaká řasa nebo brouci
světlo a pohyb ve tmě tmoucí
z iluze se probouzím
probuzen spím a láska není
jen pravda snáře, lživé bdění
Mezi břehy
vlak zastavil na mostě
kapky deště buší do zchátralé konstrukce
zleva Vyšehrad
ozývá se dávnou písní v bájeslovné tónině
labuť s vajglem v zobáku
sykne, když rozhoupá ji osamělý veslař
řeka jako děrovaný papír
vložíš ho do flašinetu
a ozve se Praha
U Pakulu
sednout si při pondělku zády ke Karlovu
v poledne na sluníčko
mezi uprchlíky
sledovat děti, jak se plazí po mramoru
v dějinách tolik hajzlů
zlořádů a moru
nádherná holka kouří
s kým to mluví?
s nikým
směje se
nad propastí
nerozumět slovům
Moje rodná adresa
tenhle národ je nemocnej
a lidi tady sežerou se zaživa
kdyby to aspoň byly ňáký viny
jen samý trapno
drobky z bublaniny
a na mý rodný adrese pár borců
zmohlo se, páni, na lepicí pásku
milion stránek
statisíce svazků
málokdo půjde proti rodině
tak jedna generace lže tý druhý
Morava hledá pravdu ve víně
Praha ji najde, jen když se jí hodí
opakuju si v duchu zas a zas
Ruská 68
Ruská 68
dost silnej vzkaz
i bez válečný lodi
Sněhulákovej gang
vzpomínáš na tu bandu spratků
u nás v Riegráku?
pokaždý se vyřítili
zničehonic odnikud
zrovna když jsi do tající
hlavy vsadil oči
neforemnej
trochu skleslej pajďulák
v mžiku ti ho rozkopali
a běželi dál
plantážníci!
čtyři malý osoby
zatímco ses brodil sněhem
pro boby
měl jsem hlídat
ale já se v duchu někde toulal
večer jsem se zašel opít
na Růžek
do držky dát
těmhle dětem nemůžeš
je to tak dávno
proč se dojímám až dneska?
mrzí mě, že jsem jako hlídač
za nic nestál
V zahradě noci
z okna poloprázdné tramvaje
úkosem hledím na ledový úplněk
stačí jen chvilka, vypije mi duši
vycítil, že se dnes pramálo bráním
tomu, co přijde
nebudeš to ty
v zahradě noci
havran Dylan krouží
kolem křišťálové fontány
ain’t talkin’, just walkin’
znáš mě z mých veršů
víš, že větřím krev
sluchátka schovám do pěsti
jako pár černých, uhrančivých očí
střelhbitě uhnu první kapce deště
a v podchodu kopnu do spících kostí
minulého roku
Nocturno
jsem případ na titulní stranu
k půlnoci koncertuju na kočku
kominím
a okapem
teče něčí krev
krásně se tančí po smetišti vloček
vítr a saze a tvá nová klec
Praha má v oku zrcadlo
zvadlý papoušek, sépiová kost
pes, který sem tam běhá
posledním autobusem
a navíc měsíc
navíc úplněk
Obě
je možné
že jsem miloval
obě najednou?
úplně jiný druh
přítomnosti
tu jednu mám
na očích
jako nesplněný plán
druhá jak rozšklebená
díra v zdechlé duši
a podle Junga
duše je řadou obrazů
Zoubky
někdy děláš opilého
a tím se opiješ
za zvuků Chopinova preludia
jsem si ji uvědomil
ten večer jsem si vůbec
nějak hodně uvědomoval
asi to nemuselo
skončit tak jednotvárně
romanticky
kdyby mi nevypila pivo
nepřikázala
abych jí zavázal střevíc
a nenechala se chytat
v rozjívené tramvaji
asi to nemuselo
skončit tak jednotvárně
romanticky
kdyby neměla zoubky
ostřejší než turecký měsíc
na vrchu Děvíně
Ashes to ashes
v jiskřícím objetí se rozpustila
svíčka zapálená v noční mlze
k ránu u zdi hřbitova jen bliká
popel k popelu
zabila ho v sobě
ještě než sehnal taxík
nebezpečná rychlost
Tenkrát jsem ještě chtěl žít jako Bukowski
co si myslíš?
že se tu jen tak zjevíš
a budeš šukat starý lásky na potkání?
napsala jsem tě do povídky
a taky do básně
vousáč v černým plášti
tohle je nejblíž
dál už dneska nesmíš
tenkrát jsem ještě chtěl žít
jako Bukowski
koukat, jak potácí se
zmačkaná svým městem
a doma prstem s kroužkem nad ránem
dělá si to u mých smutných blues
U Klokana, třetí pivo
jo, vzpomínám si. čerstvá krev
tam, kde jsi slezla z prostěradla
na uplakaný oko ňadra
dal jsem ti hořkej polibek
řek jsem ti, že mě žene vztek
ale ty nikdy neposloucháš
krev. hodně dlouho mrtvá moucha
a prasklý sklo. a v okně tma
musíš se vrátit za dětma
ne, o tý další nevím nic
jediným slovem holku svlíct
je delikátní umění
pak jsem tě obtisk do stěny
a orámoval bílou touhou
ta moucha je tu vážně dlouho
čtyřicet čtyři let se zdám
sám sobě ve snu zvaným život
přikrytej zvadlou, zšedlou hřívou
od rána jsem se proměnil
jsme jiný, když se probudíme
a když nás večer z knajpy vymet
s poslední stovkou na tágo
ostatně soudím, že je nutný
do zejtřka zničit Kartágo
jsme jména a jsme příjmení
jsme nechutný a jsme i chutný
cēterum autem cēnseō
s Kartágem ať se neserou
zatímco tady rýmuju
pěna mi z piva dávno spadla
a z krvavýho prostěradla
stalo se plátno pro snoby
narychlo jsem jím vyzdobil
svou zatemněnou, prázdnou paměť
splýváš mi s tou, co dozněla
trápila mě a bavila mě
střelec a jezdec proti dámě
přemejšlím, co s tím udělám
Ježíšek pro nejkrásnější dámu
Ty oči by se dokázaly dívat a dívat ještě dlouho potom, co by se každé jiné oči na světě dívat přestaly. (Ernest Hemingway)
už podruhý jsem se naštval
páč bejk to dostal
a blbej torero se kření
Van Gogh si prej uříznul ucho
tenhle bejk neuměl malovat
a ani se nejmenoval Vincent
nejkrásnější dáma
setřela z navštívenky
kapku krve
milovali se na bejčí kůži
každej kůň
ať táhne čí chce mrtvolu
má v zubech kytku
znova si sedám
Hemingway se poposune
ještě jednou
může ten den skončit špatně
ještě jeden
ježíšek pro nejkrásnější dámu
Osm lístků
na podlaze výtahu
poztrácenejch osm lístků
růže růžový
proč taky nemám za kým
spěchat s kyticí?
otřem se o rohožku
nejdřív já
pak pes
chroustání granulí
otvírání piva
Otázky
kolik let mám ještě před sebou?
moc se ženeš, knot se krátí
maska lásky: malba na dřevo
bez ní to jde taky – zatím
myslíš, že ji ještě zažiju?
myslím, že sis celkem užil
Love Me Tender / Fever / Only You
ach, vy ženy!
ach, vy muži!
kolik let jsem z lásky vynechal?
takhle blbě se ptáš pořád?
štěstí: kapky deště na střechách
slunce ukončí ten obřad
Dobrou (ať jste kdekoli)
když řeknu
že to byla marnost
pominu tím
s prominutím
děti
světýlka moje
okusuju tužku
ticho okusuje mě
ještě dám v esemesce
dobrou noc
a znova
světýlka zhasnout
mně už není dáno spát
Kafkárna
samota kreslí
pavouka v mé tváři
dnešní noc ze mě
udělala hmyz
údery vesly
o hladinu stáří
v hodině přeměn
zákaz analýz
Magická věž
nosit si v sobě magickou věž
o které básní odrbanec Chan-Šan
snažím se, ale
stačí jedna věta
člověk je rázem vypleněn
vždycky mi v mysli zbude démant
o to se Tom Waits nemusí snad bát
ach ouvej, bejby
jen kdybys mi pořád
nevolala ty zvěsti Jobovy
Pranostiky
listopad
kdo je tady psychopat?
prosinec
ve skříni nejmíň jeden kostlivec
leden
za blbost se platí předem
únor
říkalas, že mě přejde humor
březen
odešlas – přesto jsem tvůj vězeň
duben
ještě tam budem?
Krmení
nedokážu se spojit s tím, kým jsem byl
nemůžu přijmout to, čím jsem
neumím si představit
čím budu
šmouha ksichtu
na špinavém skle
pánbůh akvarijních rybiček
v zelené vodě
chvěje se má hlava
třeštící z tvé jednoduché řeči
Z mnoha cest
se světem
s nímž si nerozumím
který mě nemá rád
(a já nemám rád jeho)
smiřují mě:
děti
staré blues
Shakespeare
a čtyři desky od Modern Jazz Quartetu
je nutné najít další světadíl
asi se nebát nebýt neomylný
říct, že jsem v prdeli
to není přesné
jenom se vracím
z mnoha různých cest
Kafe ve tři ráno
brutálně zasahuje do tvých snů
nespočítáš, kolik jsi jich pohřbil
stárnoucí v příliš velké posteli
učítáš nekonečně dlouhý román
lampička maluje do oka stínu
krvavý pomeranč
tma se chystá skočit
úlomky spánku
neslyšíš ji dýchat v šeru
kovový pocit, že ti chybí
žena, kterou neznáš
čas, který jste měli
po tom všem jste cizinci
a nepřáteli
brutálně zasahuje do tvých dnů
zvoní jako někdo, komu jsi vzal klíče
vtrhne do tvé zadumané zahrady
kam už smí jen dvě děti a pes
přišla mluvit
podívat se na bolest
vzpomínky zuřivce
kterému se nepodobáš
troufáš si hledět lidem do duše
a srdcí zvláštně nedobytných
na tváři křečovité hurá
poslední, co potřebuješ
rady nočních lásek
víš o brunetách
tetovaných touhou
v bezpečí dálky
pustí si tvé pusté blues
třeba se vzruší
kolikrát’s to slyšel
ne, tohle není cesta ani cíl
zatímco dobývá se k tobě déšť
nesmyslná lejstra trháš
na nejtenčí proužky
zvolna je rozvěšuješ jako čínskou báseň
na pahýly vykácené mysli
skutečný konec
nezahnívá
tady se lže
a v atmosféře tlení
splývají vaše data
narození
brutálně
zasahuje
déšť
v tvé snění
Past
taky se tím trápím
za dlouhejch zimních večerů
říká Clint Eastwood
v jedný z těch svejch srágor
co jsem střízliv nikdy nedokoukal
nemůžu mluvit upřímně
nemůžu se kámošovi svěřit
otevřel bych nekonečný množství tajnejch dveří
kdybych mluvil o tom, kdo mi ublížil
ublížil bych duším
který ublížily mně
paměť je velká ozubená past
nedovolí mi už ani v klidu pustit Waitse
všude slyším něco, co mě pořeže
napsat, jak to bylo?
zpívat další píseň?
znám jen lidi na útěku před svým vlastním stínem
znám jen lidi, co se vznášej na hladině
znám jen lidi, co se neznaj
co se nevysvětlej
jmeniny a narozky
a Vánoce a betlém
taky se tím trápí
za dlouhejch zimních večerů?
manažeři
já tu manu nežeru
mojí rukou umučená na kříži
ublížil mi ten, komu jsem ublížil
jen tam, kde nehlídá
mě soucit, vidím všechno
nemůžu zpátky
dál
a nesmím ani zdechnout
Sen
u štědrovečerní tabule
nebo u silvestrovských chlebíčků
měli by si lidé hledět do očí
sen, že mluví o všem
co před sebou
po celý rok skrývali
lži v domě
jako šupiny pod talířem
letos se na ně
vprostřed toho zmateného vzteku
úplně zapomnělo
takže zase žádné prachy
u štědrovečerní tabule
měla by se říkat pravda
kde jinde, když ne tam?
radši si ale zacpem
hubu rybou
a oddychujeme tak silně
až v loďce ze skořápky
zhasne něčí plamen
Odčítání
aby se nezapomnělo
že byly Vánoce
a betlém stavěl i ten, kdo v nic nevěří
tak málo přátel
jen co by se vešlo
za nehet, kterým hraju svoje blues
aby se nezapomnělo
že se ještě žije
v měsíčním světle, co nás zabíjí
na špatné zprávy
ty jsi zkrátka kadet
pokládáš miny pod most vzpomínek
aby se nezapomnělo
že jsi žena a já muž
přemalujeme náš obraz prázdnem
chtěl jsem ti říct
no, něco o těch nocích
od kterých odčítám své tiché dny
PF 2022
stromeček svítí
rychle vadne
udělal jsem
co jsem dokázal
a teď jsem unaven
čeká mě další rok
nemocného vzdorování
tomu, kdo odešel
ale pořád na mě mluví
příliv a odliv
dětských hlasů
sem tam
vlhký čenich psa
ale když rozhostí se ticho worry-endu
potkávám se znovu se svou chybou
stromeček hasne
světlo opadává
bolí mě hlava
beru prášek básně