Duben 2017
Někdy se stmíváme v bytech
s jedinou poslední růží
v ruce.
(Petko Bratinov)
I.
Den prvý bez tebe. Hlásím, že je jaro,
naděje do pokoje rve se každou spárou.
Lačně ji lokám. V okamžicích zlých
usínám vsedě s prsty na očích,
na rozum tlačím, nic mě neosvítí,
třesu se strachy jako motýl v síti.
Břemeno strastí nést a neunést…
Jsme tady, lásko: na konci všech cest.
II.
Den druhý: vyskloňuj mi slovo DNO.
Dno – dna – dnu – dno – dno! – na dně – dnem. Těch pádů,
tajených vzdechů v suterénu ega…
Vzpomeň si, čím jsi byla, čím jsi byl.
A co když dosud nebyli jsme ničím
a osud neurčil nám žádný cíl?
Jednou snad – možná – budem prarodiči
se sny, v nichž moře dýchá na zahradu.
III.
Den třetí. Zmizelá jsi vždy jiná.
Déšť padá za okny Klementina,
psí víno. Hledání klidu v knihách,
stmívání. Stará známá tíha.
Pak za dětmi si pospíšit
a pouze u nich najít klid.
Král Karel prý tě stavěl, Praho,
tak, aby jen on viděl za roh
ve staroměstských uličkách,
jimiž jsem bloudil jako v snách.
IV.
Už čtyři dny tě marně hledám
a nikde žádná nápověda.
V tisíci malých okamženích
hledám svou krásnou ženu. Není.
Hraju si. Znějí do ztracena
písničky o tom, že má žena
zmizela. Ztěžka polknu blues.
„You’re missing,“ zpívá z desky Bruce
a v tichém duše vlnobití
srdce se chvěje – motýl v síti.
V.
Na leccos jsem teď, milá, přišel.
Ztišený ve své zvadlé pýše
umřel jsem trochu. A zas vstal.
Na mramorový piedestal
dál kladu tělo nahé ženy
a v duchu myslím na sirény,
které mě svádí k básnění.
Umím však žít i bez ženy.
A jsou-li všichni lidé cizí,
zamknem se každý do své schýzy.
Přesto bych raděj, lásko, dál
o nás dva s tebou bojoval.
VI.
Den šestý. Hlásím, že se žije
na jaře lépe, než když říjen
vydechne páru z bledých úst,
ačkoliv k smrti rád mám blues,
které mi zpívá listopad.
Ačkoliv mám ho k smrti rád,
přece jen bych teď radši nežil
podzimní noc, v níž prvně sněží.
VII.
Takových týdnů ještě mine…
V duchu tě prosím o jediné:
vzpomeň si na náš první den
tam za Sázavským klášterem.
V zahradě plné bílých hostí
zářivá voníš po radosti…
Tak se mi zdáš, když noční déšť
jde městem. Snad si vzpomeneš.