Poezie. Miluju poezii. Je to lepší než píča. Skoro.
(Charles Bukowski)
Konce
léto je v koncích – než bych naříkal
do sebe zamknu všechen marný žal
nakrmím ptáčky, potrestám pár piv
a potom obvolám svůj kolektiv
život je jinde, to už dávno vím
já se jen toulám jeho předsálím
světa se bojím, svět mi hodil kost
se světem za mne mluví opilost
den po dni mizí, co jsem navařil
den za dnem ujídám si z vlastních sil
za pár let zbudou historky a smích
v putykách plných známých neznámých
Marně
A chtěl bych vzkřiknout: „Vrať se, dost!
Což cit tak do nás vrostlý zmizí?“
Pro ženu není minulost.
Vyhasne láska a jsi cizí.
Nu což! Roztopím kamna, budu pít.
Dobré by bylo psa si pořídit. (Ivan Bunin)
marně si pouštím televizi
z Bunina plyne jasnej trest
uplyne láska a jsi cizí
zbejvá ti flaška, nebo pes
můžu se z okna klanět stromům
můžu se jak chci vyklánět
vidí mě leda parta Romů
která si dole míchá fet
Vrchlický, Machar, lesy stránek
obrázky lidí, co mám rád
Kdysi to byl můj svatostánek
teď vidím věci, věci – sklad
marně si pouštím dylanovky
k bejvalkám běhám pro náplast
Bunin to věděl: složil krovky
koupil si psa a načal chlast
A je mi jedno…
a je mi jedno, že se učím z chyb
průsery sbírám jako pohlednice
bůh ví, kde budu, až mi bude třicet
do sebe zahleděnej divnej typ
a je mi jedno, v čích očích jsem kles
vzýváním prázdnejch, bezdůvodnejch lidí
teď už ten bordel nikdo neuklidí
když hraju betla s rukou plnou es
a je mi jedno, že je ze mě stín
bez tvýho kouzla, který hojí rány
ostatní holky jsou už dávno vdaný
ty ještě voláš, lítáš přes Londýn
a je mi jedno, kdy to zabalím
jestli už zejtra, nebo za sto roků
stejně to číhá na každičkým kroku
a nevíš jak – víš jenom proč a kým
Noční kouzlo
ležíme, jsme nazí
nemůžeme spát
kolem postele se plazí
velký černý had
(Blind Lemon Jefferson)
už zase vejpůl, duše moje
a přec jen se sebou, jen sám
z nočního kouzla noční zlo je
a z dramatu je melodram
obzor se třese jako želé
co právě dělám? vždyť to víš
chystám se milovati s cizím tělem
v masce a přes voňavou pryž
nač tahat lásku do magie
s úsměvem kandidáta běd
stočená do klubíčka jako zmije
čeká, zda najdu protijed
už zase vejpůl – co mi schází
že nemám stání v klidných snech?
domů se vracím v plášti z kolomazi
a s křižovatkou na zádech
tramvaje jiskří, labuť zmírá
na středověkém chodníku
stočená do klubíčka jako lyra
či klika – chodník na kliku
už zase vejpůl, duše čirá
a vidím dost a cítím dost
stočená lyra jiskří, tramvaj zmírá
a zbývá hlad a posedlost
Mlhovíno
pila ten příběh jako vodu
když jsem jí stiskl ruku, sykla
vzala mne za ni u východu
a to jen proto, že je zvyklá
nicméně večer zůstal vlahý
a i když život není kino
v nonstopu u podzemní dráhy
vlila mi za krk Mlhovíno
hotel nám prostřel bílé plátno
(a pak že život není kino)
její klín voněl prázdnou šatnou
já věděl, že mám jinde jinou
chvěla se touhou a já dřinou
jako bych zaplul pod lavinu
pár lahví značky Mlhovíno
spláchlo však ze mě všechnu špínu
když na mě sedla v těch svých botách
s ohnivou růží pod podpažím
hrál jsem si chvilku na Quijota
do jehož zhaslých očí praží
slunéčko rodné, jedovaté
šlehané na sníh draky mlýnů
člověk se pere – vždyť to znáte
co stesku padá na krajinu
v půlnoci prošlo zdí pár stínů
vlak jako předpotopní ještěr
zatroubil z moře na pevninu
předehru k symfonii deště
snad by to šlo i bez koncertu
pravil jsem do ztuchlého klína
a jazykem jí slízl ze rtů
poslední kapku Mlhovina
Lovec
jsem lovec přelétavejch duší
a chudej hlídač pokladů
a bydlím v domě, co se ruší
z debilní vůle úřadů
miluju jednu až dvě dívky
románky jako z levnejch knih
všechny maj vzadu vysvětlivky
nechápu ale žádnou z nich
jsem střelec s těžkou brokovnicí
schovanej za falešnej knír
marně si k sobě hledám lvici
má poušť je samej had a štír
fotka si svlíká černou stuhu
a známej hlas mi nedá spát
motám se v bludným zvěrokruhu
má poušť je samej štír a had
miluju tři až čtyři dívky
žiju tak, abych něco stih
po nocích piju levný slivky
klimbám na pustejch nádražích
u piva sedím, vedu řeči
o věcech, který sotva znám
a oponent mě bere ztečí
jako by luštil hlavolam
co tvrdí, tomu taky věří
a já jak tulák po hvězdách
obdařen Ikarovým peřím
kynu mu ze souhvězdí Vah
někdy mám chuť svý divný sloky
do písku před přílivem psát
jindy jen splním cizí pokyn
má poušť je samej Štír a had
vzpomínám na bejvalý známý:
R…, ta přerušila styk
T… jsem radši rychle zamít
a K… mlčí – má už cvik
z minula přetrvalo trapno
škoda, že nejde vrátit čas
teďka už můžu leda sklapnout
nechci-li ukazovat kaz
ať si dám desítku, či dvojku
pořád jsem stejně bídnej typ
musíš mě držet na obojku
nebo mi implantovat čip
v městě, kde auta jedou krokem
horuju pro střemhlavej let
já, kterej házím kočky z oken
jak zhaslý zbytky cigaret
jsem nudná píseň bez refrénu
dlouhá a plná prázdnejch slov
od hlavy k patě nemám cenu
říkáš mi: sbohem, dobrý lov!
nemůžu usnout, furt se melu
chybí mi – kdo, to dávno vím
neumím chodit do bordelu
snažím se nepsat do novin
štve mě má stará poezie
nejhezčí sloka musí pryč
některý básně píšu pyjem
jiný jsou bezpohlavní kýč
jsem lovec, lovím zvadlý skývy
v odpadcích lepších poetů
zadarmo čistím jejich chlívy
a hrabu se jim v klozetu
mý tělo, ztroskotanej koráb
válí se po dně napadrť
čekám, až ke mně přijde hora
anebo milosrdná smrt
na věky věků v tomhle těle
XXXXXXXL
jsem lovec, Střelec, všeumělec
kdo by ten mejdan vydržel
je někdo, kdo by vydržel?
Noční zpovědníci
Nehrab déle v popeli mé duše…
(Jaroslav Vrchlický)
sotva se blýsklo, už se stmívá
svléknuti do své šedé skici
pod mračna hrůzně jednotlivá
sedli dva noční zpovědníci
mluvili spolu o čemkoli
vteřina marna škrtlá z času
ten první šilhal mezi stoly
a přirovnával dívku k masu
ten druhý vířil dvojkou vína
a když měl zdvihnout kotvy ticha
vylhal se, že si nevzpomíná
píchavá skromnost – skromná pýcha
a potom zvadli, tváře v dlaních
a oddali se starým zvykům
a neprospělo vzpomínání
těm dvěma nočním zpovědníkům
O krysách a lidech
v půlnoci toužím jít
za prvním krysařem
vtisknout se jako trilobit
měsíční do záře
omámen odcházel
a myslel na krysaře
v krajině plné včel
cítil se tuze staře
a tuze zkaženě
a tuze zčervivělý
šlapal si po jméně
a mlel se na posteli
co krysař ustýlal
svým spárem, tóny svými
i když sám o dům dál
hrál ferbla s ponocnými
omámen, opilý
na opuštěné skládce
krysy se honily
a jemu bylo sladce
s krysami, s krysařem
i s písní naléhavou
teď je však za lháře
a mrak mu táhne hlavou
mrak jako náklaďák
co veze horu šrotu
který mu zastřel zrak
a sáhl na jistotu
u dveří do cely
v níž pokaždé se skryje
cizí psi skučeli
ta ostrá melodie
drala se k vesmíru
mhou ze žluklého másla
že nehrál na lyru
tak světlá okna zhasla
zjistil, proč přihýbá
si tulák z hloubky dvorů
město jak velryba
vytrysklo na obzoru
a krysař utíkal
však já vím, že se vrátí
přikládat pod můj žal
a sčítat dal – má dáti
a to už není žert
ten honorář mě zničí
honorář za koncert
píšťal ze zrezlých tyčí
sboru krys
omámen odcházel
a trošičku se motal
krajinou psů a včel
se vracel do života
s krysami, s Krysařem
i s písní naléhavou
v dešti, jenž do tváře
ho šlehal černou trávou
za zády hřbitov slov
na zčervivělé skládce
a skřípající kov
děl: zrádce – zrádce – zrádce!
Co je to za hospodu
co je to za hospodu
kde ti staví plot
kinžálem na zápěstí?
odkdy do hospod
chodí jen psychopati?
odkdy se za smrt platí?
Epitaf
ZDE ODPOČÍVÁ
KOLEKTIV
BYL DLOUHO
AŽ MOC DLOUHO ŽIV
u špatnejch teplejch vín a piv
chtěl se mnou kecat jako dřív
zamluvil tisíc malejch vin
u špatnejch teplejch piv a vín
sem tam si odpliv, sem tam zív
tak jsem ho pohřbil
kolektiv
Má realita
kolik už přátel nepatří
do mé reality
kolik jich tam mohlo být
celou noc v sobě líčím špek
na pozůstalé city
moc se však omlouvám
jsem prázdný
jak sto let potopený vrak
kolik už lásek nepatří
do mé reality
kolik jsem jich vlastně žil
zbydem si, hochu, jednou snad
až když nebude zbytí
tak sebou proplouvám
jak žralok
ten usměvavý maniak
kolik už zásad nepatří
do mé reality
kolik jsem jich porušil
ze staré kůže vysvlečen
kus masa obrovitý
naruby obrácen
vyvrácen
zkřiven a zkroucen všelijak
kolik už přání nepatří
do mé reality
kolik jsem jich nechal spát
třikrát se vysmát naději
a osud tvůj se řítí
faustovský okamžik
tě mine
a pak už není žádné pak
Poslední pivo
život pozůstalejch
se podobá pustý zahradě
s lavičkou uprostřed
otvíráme vychlazený lahváče
a Ota říká
měli jsme se odstěhovat v červnu
ale půjdeme už teď
myslím na most u základky
ze kterýho jsme házeli jogurty
na hrozící řidiče
Olšanský náměstí
se zarostlejma hrobama
Havlíčka Klicpery Čelakovskýho
v jednom jsme byli o půlnoci
Ondra zabalil klacek
do hadrů namočenejch v benzínu
škrtnul sirkou a šlo se
zastrčená deska Sabiny
a Jungmann z růžovýho kamene
nejlíp je na ně vidět
z hajzlů v McDonaldu
ve 2. patře Paláce Flora
tohle je konec
povídám
na Korunní třídě
zapálili ze šesti různejch míst
secesní pivovar
a na jeho mrtvole postavili sámošku
dneska tu dělaj shopping
ošklivý kočky z cizích žurnálů
úhledný šeredky s lesklejma taštičkama
šatičkama botičkama
a jejich zazobaný psíci
s uchem ve tvaru mobilu
za nima cupitaj
s náručí značkovýho braku
jako sluhové za maharádžou
jo to je konec
kejvá Ota
děti ti vnucujou srdíčka
důchodci letáky
bezdomovci časáky
kino Eden skomírá
ve stínu ohavný betonový krabice
a tam kde kvetly záhony
parkujou nákupní vozíky
dopíjím poslední pivo
na pustoprázdný zahradě
a čekám
kdy se z Paruky
stane druhej Vítkov
z protileteckýho krytu
nadělaj garáže
a od Žižky natáhnou lanovku
na ten vysílací pyj
všechno jde do pryč
svět maj v rukou mloci
není komu věřit
není kam jít na rande
je čas volit Zelený
a je čas
vypadnout z tohohle
odsouzenýho města
Otovi, Ondrovi a dalším pozůstalým
Parukářka, 16. května 2006
Dotaz
nemohla by
alespoň jedna z mých lásek
skončit později
než začala?
Píseň písní
miluju vášeň, která lepí
a na jazyku nechá uzel
miluju milování v duze
spoutané šampaňskými střepy
vítr si zkouší zbytky šatů
zátiší s červy v změti stínů
stačí jen sfouknout pavučinu
vrátíš se časem bez návratu
v klášterním sadu skoro sami
myslíme na léto, co přijde
krev pijem osamělým lidem
a krmíme se jahodami
máš ráda, když jsi ke mně zády
cítíš, jak rostu – první dotek
jela jsi za mnou bez kalhotek
z Brandýsa až sem do zahrady
opat nás měří okem přísným
toneme v tichém vlnobití
vlasy se proplétají s kvítím
zatímco šeptáš Píseň písní
střih! bílé hráze na Zbraslavi
bolí nás do zad – zas ty vlny
hučí náš ostrov tajuplný
ozvěnou zašlé keltské slávy
chceš si mě vzít, mít se mnou děti?
za deset let se s tebou srazím
slíbili jsme si tolik frází
tak proč počítám do deseti?
fráze a hráze, to nás baví
stala se spousta špatných náhod
navzájem přišli jsme si draho
přesto jsme spolu na Zbraslavi
anebo za břevnovskou plání
u hrobu na děvínské skále
pokaždé když si dáme vale
je to jen další namlouvání
už vidím roky, kterak letí
stojíme na svých křižovatkách
já tulák, ty svobodná matka
a spoléháme na prokletí
tak rád bych za vším zavřel dveře
kde ale vzít tu strašnou sílu
až jednou řekneš: zas mě miluj
v té slabé chvilce po nevěře
v domovech scvrklých na hotely
kroužíme jako uragány
ty volná a já nespoutaný
a ani smrt nás nerozdělí
Volání
prosím prosím
zoufalství si v sobě nosím
když přijdeš blíž
uslyšíš
jak duní
stojí tam
vzdálená
a beze slov mi nerozumí
V přístavu let
co v mládí spácháš, každé zakulhání
v přístavu let jako když najdeš
s deštěm se ozývají staré rány
mám proto zanevřít i na déšť?
půl třetí a ty pořád čekáš na sen
po stropě pochodují stíny
film ve tvé hlavě náhle zamotá se
a pak už padáš do hlubiny
leccos jsem vytěsnil či pozapomněl
jediný způsob, jak to přežít
film ve tvé hlavě jistě není o mně
nevejdeš nikdy do mých dveří
co se z nás stane, jestli zavraždíme
naději – isn’t it a pity
chtěl bys být ohněm, nejsi ani dýmem
pro ženu, která nepatří ti
přestaň se týrat, vždyť se celá chvěje
každý tvůj dotek ji tak pálí
když se však vzbouří moře beznaděje
naslouchá těm, kdo ztroskotali
bojí se očí, bojí se mých paží
myslí si, že ji stáhnu ke dnu
nakonec vždycky stojím na nádraží
a hledím tam, kam nedohlédnu
v přístavu let, až budu s bílou holí
obcházet hroby dávných známých
zavěšen do někoho – kohokoli
unaven prohranými hrami
už slyším, jak tě volám pošetile
dříve než navždy hlavu svěsím
a v duchu ptám se do poslední chvíle
proč nejsi se mnou – s kým jsi – kde jsi
Ještě jsem tady
ještě jsem tady
ještě tady jsem
spánky si chladím
mrtvým prosincem
v zaváté tůňce
v říčce zamrzlé
a vítám slunce
ať je jak chce zlé
ještě jsem tady
pod slunečním zlem
k přátelům zády
doma cizincem
po hrázi chodím
jako kdybych spal
paluba lodi
bludný admirál
ještě jsem tady
na nic nečekám
stačí mi klády
les a paseka
nač pro polibek
zabíjet a krást
našel jsem hříbek
je jich plná hráz
ještě jsem tady
i když neviděn
s pohřbeným mládím
plným krutých žen
stačí mi Nezval
Dylan, košík hub
vařící džezva
Pigi nebo Klub
ještě jsem tady
v listí spadaném
vchod do zahrady
těsně nad ránem
stráží pár ostře
nabroušených vran
nic víc – jen vprostřed
místo pro altán
ještě jsem tady
duchem v zahradě
náhle mi vadí
lhát a podvádět
cítím, jak šednou
mraky, slyším déšť
a je mi jedno
zda mi promineš
ještě jsem tady
ještě vrhám stín
přes všechny zrady
tíhu starých vin
spálil jsem mosty
zpřetrhal jsem nit
svlékl jsem kostým
pokouším se žít