Potkal Špringštajn Silvrštajna (2015-2018)

Věnováno písničkáři a autorovi knížek pro děti Shelu Silversteinovi, jehož styl tu nepokrytě vykrádám.


Nejdřív si musíme něco vysvětlit

Hele, Shele,
proč ti u nás
všichni říkaj Silvrštajn?

No to vážně nemám šajn,
ježto já jsem, pokud vím,
odjakživa Silvrstýn.

A co Shel?

Co? Kdo kam šel?
Jako já? Jo, to jsem taky.

A šels někam? Ne? Tak fajn.


Pan Nekonečný a pan Nakonečný

Jednou se pan Nekonečný
potkal s panem Nakonečným.
Povídá mu: „Buďte rád,
že nosíte příjmení,
kterému se nedá smát.“

„To byste se divil, pane!“
praví viditelně raněn
onen druhý gentleman.
„Já když ráno vyjdu ven,
všude, ve všech tramvajích,
v podzemce i v autobuse
ptají se mě v jednom kuse
staří, mladí, páni, slečny,
kdy už budou na konečný!“


Radím vám dobře

Nenechte se vysmát!
Být vysmátý není legrace.
Zkuste si tak přijít
ráno do práce.
Budou na vás koukat
jako na vraha.
Řeknou: „A teď vážně!“
Vy řeknete: „HAHA HAHA HA.“

Nenechte se vysmát!
A jestli se necháte,
už mi nevolejte.
Budu na chatě.
To víte! Zas vám
budu pomáhat!
Řeknu: „Co se stalo?“
Vy řeknete: „HAHA HAHA HA.“


Žádná záda!

Nechci se s tebou hádat.
Ukázal bych ti záda,
jenomže tahle část mého těla
je jedna velká záhada.
Nikdo – nikdo, ani já sám,
neví, jak to tam vypadá.
A tak to zůstane.
Aspoň dnes.
Nemůžeš mi na ně ani vlézt.
Teď dojdu pozadu za dům.
Neukazuj se mým zádům!


Konverzace u jídla

Otázka a odpověď
zašly spolu na oběd.
„Co si dáme?“ ptá se druhá.
„Knedlo vepřo, nebo pstruha?“
„Nevím, nevím,“ míní prvá,
které všechno dlouho trvá.
„Co si dát? Toť otázka,“
odpoví a zamlaská.


Co Sněhurka nevěděla

Jsem osmý trpaslík.
Zapomněli mě v dole.
Neslyšeli můj křik.
Netečně prošli kolem
s tím svým: „Haj hou! Haj hou!“
Nikdy mě nenajdou…


Fukéř

Tě pic!
Svět je dnes plný čepic
a klobouků a huček,
vítr se učí skučet.
Hyjé! No tě pic!
A vyje z plných plic.


Nebe s oblohou

Nebe říká obloze:
„Stojíte mi na noze!“
A obloha nebi:
„Není možná! Že by?“

Dáva vám to zmysel?
Nie? To som si myslel.


Odvážné řeči

Zalez za les, měsíčku,
zmiz, nebo tě chytím!
Naberu tě na lžičku,
uvězním tě v síti
ze tvých vlastních paprsků,
pak tě ztěžka vměstnám
do kornoutu na zmrzku.
No tak – dělej – vlez tam!


Návštěva z Mongolska

V Praze byl viděn olgoj chorchoj.
Navštívil Karlův most a orloj,
Tančící dům a Václavák,
do Národního vzal si frak.
S Prahou byl, zdá se, spokojen.
Méně už Praha s chorchojem.


Smutný konec děda Vševěda

Když dědu Vševědovi
vypad’ třetí vlas,
začal všem kolem tvrdit,
že je Fantomas.
Pokaždé nasadil
ten fantomasí bas…

Obvyklá nemoc stáří.
Čeká to i vás.


Pravé ořechové

„Odpusťte mi a mé paní,
že jsme dnes tak oloupaní.
Vědět, že k nám přijde host,
řekl bych té ruce: Dost!“

Druhý ořech pravil: „Klídek,
takoví jsou prostě lidé.
Můj syn šel dnes do houslí
také celý rozlousklý.“


Léto v redakci

KAŽDOPÁDNĚ není slovo,
tvrdí paní korektorka.
To má, chudák, z toho horka!
Jak bych to měl asi říct?
NA KAŽDEJ PÁD je fakt hic.


Metafór

Pozval jsem jednu synekdochu
na čtyři plzně. A mám strach,
že někdo z nás tu překračuje meze.

Co zbývá? Pauza. Aposiopeze.
Mluvit jen v metaforách.
Potvorách.


Škola, ztráta života

Tuhle v noci se mi zdálo,
že jsem zase školák.
Koluju tou holou halou,
tváře samej bolák.

Třídní velí: „Ukaž Bosnu!“
Slepá mapa. Aha!
Já vůl jsem si s sebou do snu
nevzal žádnej tahák.


Příhoda s banánem

„Jen se, Péťo, opovaž
prát se s opem o provaz!
A ty, Ludvo, pro pět ran,
netahej ho za banán,“
špitla paní učitelka
(ani malá, ani velká)
cudně zraky klopíc
v pavilonu opic.


Na vojně

V přítomnosti poručíka
nelze krkat, pšoukat, pčíkat.
Při nástupu bude klid.
Jasný? (HEPČÍK.)
Rozchod! (ŠKYT.)


Ne a ne

Klidně se vztekem poprď,
já prostě nejím kopr!
Kdybys mi dala špenát,
sněd bych ho, i když nerad.
Koprovku ale nesním!
Klidně tu vztekem zesni.


Stáří

Vyšlo si stáří na procházku
s obláčkem z peří místo vlásků,
s vrásčitým zrakem dítěte,
co je už dlouho na světě.

Sedlo si stáří na lavičku,
na dlani ptáčka jako svíčku.
Bával se – už se nebojí
a odpočívá v pokoji.

Šourá se stáří parkem domů,
potřásá hlavou: „U sta hromů!“
Hubuje, ale neděsí
pod moudrým čelem s nebesy.


Velikonoční

Kapitáne, kam s tou lodí?
Hody, hody doprovody!
Dejte ten svůj škuner k ledu,
pojďte s námi na koledu!

Koleda je za dva zlatý
a topůrko za tolar.
Kdyby na nás přišel hajnej,
napneme ho na stožár.


Váhavý sommelier

Tramín, nebo muškát?
To je ale fuška.

Bordeaux, nebo chateau?
Chutná to jak bláto.

Chardonnay, či ryzlink?
Čuchám, čuchám fízly.

Vavřinec, či merlot?
Nejsem žádnej šerlok.

Oliver, či Irsai?
Nasaj – přisaj – vysaj.

Vlašský, nebo rýnský?
Kolo, kolo mlýnský.

Zweigel, nebo trebe?
Už mi z toho jebe.

Bílé, nebo šedé?
Na nose mám edém.

Chateau, nebo bordeaux?
Makám jenom od – do.

Muškát, nebo tramín?
Makal bych i za míň.

Ledové, či rosé?
Fláknul bych s tím o zem.

Sauvignon, či veltlín?
To tady dřív zetlím.


Bezelstný blb

O čem asi v noci sní,
nač myslí blb bezelstný?
Myslí třeba na obláčky,
nebe čisté jako z pračky,
nebo myslí na ženy,
zralé, mladé, stařeny?

Zdá se mu snad o zvířátkách,
nebo usne, jen se natáh’?
Vidí propast, nebo klín,
či jen spoustu blbovin?

Vážně by mě zajímalo,
jestli ve snu bloumá halou
plnou stínů a má strach,
nebo zda sní v barvách. Ach!

Jakou strunou asi zní,
když se stmí, blb bezelstný?
Mollovou, či krásně jasnou?
Jak je mu, když sestry zhasnou,
přikryjí ho, řeknou: „Spát!“
Ze které chce servat šat?

Kterou v duchu tajně hněte
v sále plném zhaslých světel?
Stíny mlčí, když je s ní.
O tom sní blb bezelstný.


Véna vidí věci

Véna vidí věci, že mu z toho hrabe:
modrý z nebe v kleci, Vltavíny z Labe,
trpasličí obry, obří trpaslíky,
krajtu v kůži kobry, tisícerý díky.

Véna vidí divy, že se nechce věřit:
nehořlavý dříví, oběd po večeři,
Mercedez bez Benze, vprostřed města náves,
klávesnici jen ze samejch bílejch kláves.

Nejde se s tím smířit, co ten Véna vidí:
tři a tři jsou čtyři, kdo neseje, sklidí,
kdo neumí, učí, kdo maže, ten jede,
poupě hloupě pučí, ačkoliv je leden.

Klíček klidně klíčí, aniž by ho zalil,
hrnec na vařiči oheň nepopálí,
Ema nemá mísu, Karel nese kávu,
dopis bez podpisu patří k dobrejm mravům.

Až spatříte Vénu, jak se divně diví,
věřte, že má čemu: vidí tygří hřívy
anebo lví pruhy (já radši to druhý),
vidí rohlík v párku, UFO, Janu z Arku.

Jeden by to neřek do malýho Vény:
polstrovaný dveře, čtyři bílý stěny…
Po těch novejch lécích, který zapil vínem,
Véna vidí věci jako nikdo jinej.


Češtinářský problém

Dokonale švihlé
jsou prý tyto básně.
Tyto, nebo tyhle?
Ejhle!
Nebo ýhle?


Potkal Špringštajn Silvrštajna

Potkal Špringštajn Silvrštajna,
byla z toho láska tajná,
vodili se za ruce
po štvanické antuce.

Vodili se za nosánky
(berme to z té lepší stránky),
vodili se za nosy,
ač jsem o to neprosil.

V lese potom paní hajná
nachytala Silvrštajna
se Špringštajnem na houbách.
Řvali: „Dloubej! Víc! Hloub! Ách!“

To jste ale vědět nechtěl,
viďte, pane Wagenknechte?
Tak jen řeknu, že je fajn
Špringštajn, ba i Silvrštajn.