Překlady poezie (2002-2010)

Fleur Adcocková
IMIGRANTKA
Immigrant

Listopad ‘63: osm měsíců v Londýně.
Zastavuji se na nízkém můstku, abych se podívala na pelikány:
plují jako labutě, bílými krky překlenou
jen lehounce rozcuchané uzlíčky křídel
a nemotorný zobák pohřbí do jezera.

Vrážím ledové pěsti
do saka od Markse a Spencera
a znovu pokradmu zkouším svůj přízvuk:
St James’s Park; St James’s Park; St James’s Park.

Syd Barrett
STŘECHA UPROSTŘED BENGÁLU HROMOBITÍ NIC NEVNÍMÁ
Rooftop In A Thunderstorm Row Missing The Point

S červenožlutou horou jídla, rozechvělý
hrbící se na zlaté podušce
svlečený do vytracení
skrze nekonečnou rozkoš
potěšen svobodou uprchlého já
„jsem snad bráchova chůva?“
jeho jemné ruce v ďáblových rukavicích
ve tvaru tekoucí krve

Věštba – pravdu osvěžíš
náladami čtvera ročních období
popravdě, jediná věc, která ho zajímala,
ležela schovaná za dveřmi koupelny
a odkapávala na předložku
jak vysoký je strop, tak hluboké je dno
a to je konec

cca 1966

Captain Beefheart
VÁNOČNÍ POHLEDNICE OD DONA VAN VLIETA
A Christmas Card From Don Van Vliet

Z oceánu mám
ústřice.
Z lidí, co se na něj dívají,
mám vředy.

Když se zraní oceán,
musí se uzdravit
celý svět.

Captain Beefheart
OSUD SAMOTÁŘE
One Man Sentence

V kapsli malého kachlíkového dvojdomku
stín mé ruky přehrál film
hlava vlka – visící cigareta – osvětlila špičatou vanu
připomínající kouřící tesák
který stekl z jeho tlamy do mé tlamy
a pak zvolna do tenkých, oprýskaných úst
stropu nad mou střapatou hlavou, z nějž se odlupoval lak
zkouška trpělivosti, měřená
rychlostí proměnlivosti věcí okolo
utopil jsem tu bezduchou stvůru
vyhodil jsem jeho mokrého špačka
z té malinké místnůstky, chvějící se
před velikým otevřeným oknem
odrazil se od země a zmizel za parapetem
do rána
naříkajícího a zejícího
jako zapomenutý zub
který zakořenil v noci i ve dni.

Captain Beefheart
SOB S NOSEM JAKO KNOFLÍK
A Tin Peened Reindeer

Sob s nosem jako knoflík
Kovově zakopytěn do skla
Sněhuláci z propálené bavlny zaostřili hrany
Hory pudru v barvě těla
Žlutá světla rozpouštějí pavučiny řetězů
Rozmazaný drát připomíná tunel
Housenky svlečeného masa
Titěrně rudé žárovičky vánočního stromku
Scéna narození Páně
Reprízovaná ve slonovinovém mýdle
Stín kosti zpoza hradby věků srůstá
S drobnými slaměnými jesličkami
Malý Kristus, jehož tvář byla nahrazena hlavou slona
Váže mašle na ucha zdobených šálků a šněruje i kmen

1987

Captain Beefheart
TŘI MĚSÍCE V ZRCADLE
Three Months In The Mirror

Tři měsíce v zrcadle
roztoužené boky
– pojďme do psí boudy, zlato
a chytněme jedno z těch bezva štěňátek noční můry
co třepotají křidélky
a oblétávají globus světla
můžeš je vzít do kumbálu
a krmit je ponožkami –
šest měsíců v zrcadle
roztoužené boky
– zlato, co si dneska vyjít bez šatů
s naším můřím štěnětem
nezapomeň ponožky a žárovky
ujisti se, že moc nepálí
nechceš mu přece sežehnout křidélka –
světla jsou tlumená, ulice tlumené, nebe tlumené
zrcadla tlumená
pach spáleného prachu
můra se snaží proletět zrcadlem
prach zvolna padá a padá a padá
na své slunce

1987

Sujata Bhattová
LÁSKA VE VANĚ
Love In A Bathtub

Za pár let si na tu vanu vzpomeneme,
vybavíme si,
kam směřovaly kohoutky,
vodu hladkou,
jako by do ní někdo
vyklopil kýbl úhořů…
Budeme staří, naše děti už budou dospělé,
ale nezapomeneme na tu vyšplíchanou
mýdlovou pěnu,
horu mokrých ručníků.
„Vzpomínáš na vanu v Belfastu?“
budeme se popichovat –

Richard Brautigan
JE ČAS ZNOVA NATRÉNOVAT
It’s Time To Train Yourself

Je čas znova natrénovat
spaní o samotě,
a je to tak zasraně těžký.

Richard Brautigan
POTKÁME SE. ZKUSÍME TO. NIC SE NESTANE, ALE
We Meet. We Try. Nothing Happens, But

Potkáme se. Zkusíme to. Nic se nestane, ale
když se pak zase uvidíme, jsme
v rozpacích. Díváme se jinam.

Richard Brautigan
V ÚZKÝCH
Impasse

Pěkně jsem ji pozdravil,
ale ona se ještě pěkněji
rozloučila.

Richard Brautigan
VŠECHNO SE NÁS TÝKÁ
Everything Includes Us

Z pomyšlení na její ruce
dotýkající se jeho vlasů
se mi chce zvracet.

Richard Brautigan
JEDÍČEK
Negative Clank

Ten by prodal slepýmu
krysí řiť místo
snubáku.

Richard Brautigan
ZATÁČKA ZAPOMENUTÝCH VĚCÍ
The Curve Of Forgotten Things

Věci pomalu zatáčejí pryč z očí,
Až úplně zmizí. Potom
Zbude jen
Zatáčka.

Richard Brautigan
PROSÍM
Please

Myslíš na mě
tak často, jako já
na tebe?

Richard Brautigan
NAKONEC SE NAŠE TĚLA SETKÁVAJÍ
At Last Our Bodies Coincide

Nakonec se naše těla setkávají.
Vsadím se, že sis nikdy nemyslela,
že by se to mohlo stát. Ani já
ne. Je to příjemné
překvapení.

Richard Brautigan
KAFKŮV KLOBOUK
Kafka’s Hat

Za zvuků deště dopadajícího
s chirurgickou přesností na střechu
jsem snědl mísu zmrzliny,
která vypadala jako Kafkův klobouk.

Richard Brautigan
MUŽ
Man

Když si nasadí klobouk,
je přibližně o pět inčů vyšší
než taxík.

Richard Brautigan
OFICIÁLNÍ PORTRÉT
Formal Portrait

Frankensteina si představuju jako obrovskou klíčovou dírku
a laboratoř jako klíč v zámku,
a všechno další je jen otáčení klíčem.

Richard Brautigan
ZAVĚŠENA DO NEVŠÍMAVOSTI JAKO DVEŘE
Hinged To Forgetfulness Like A Door

Zavěšena do nevšímavosti jako dveře,
pomalu se mi uzavřela,
a to jsem ji miloval,
jen příliš často usínala v mé neochvějné lži
jako mechanická laň,
a já jsem příliš často trpěl v kovovém tichu
jejích snů.

Richard Brautigan
ÚSTA, KTERÁ SE LÍBALA VE ŽHAVÉM POPELU POMPEJÍ
Mouths That Kissed In The Hot Ashes Of Pompeii

Ústa, která se líbala
ve žhavém popelu Pompejí,
se vracejí,
a oči, které hladily své drahé
jen v plamenech Pompejí,
se vracejí,
a uvězněná těla, která se svíjela v extázi
v lávě Pompejí,
se vracejí,
a milenci, kteří nalezli dokonalou rozkoš
ve smrti Pompejí,
se vracejí,
a znovu k vám vcházejí
se jmény vašich synů
a dcer.

Richard Brautigan
JELENÍ STOPY
Deer Tracks

Krása, trápení, nelidské mrdání.
A pak jen tiše ležet jako jelení stopy
v čerstvém sněhu vedle toho,
koho milujete. Toť vše.

Richard Brautigan
LUSTRY BEZE STROPU
Floating Chandeliers

Písek je z krystalů,
stejně jako duše.
Vítr ho
odnáší.

Richard Brautigan
ŠATNÍK TRČÍ
A Closet Freezes

V pokoji, jenž zná tvou smrt,
trčí šatník jako známka.
A v něm visí kabát, šaty.

Richard Brautigan
ZAUJMU TĚ ZVOLNA
I’ll Affect You Slowly

Zaujmu tě zvolna,
jako když si ve snu
vyjdeš na piknik.
Nebudou tam žádní mravenci.
Nedá se do deště.

Richard Brautigan
JEN PROTO
Just Because

Jen proto,
že lidé mají rádi
tvou duši,
nemusejí ještě
mít tvé
tělo.

Richard Brautigan
UPOZORNĚNÍ
Information

Veškerý myšlenky, co se mi teď honí hlavou,
stojí za hovno, protože jsem úplně
na sračky.

Richard Brautigan
CÍTILI JSTE SE NĚKDY JAKO RANĚNÁ KRÁVA?
Have You Ever Felt Like A Wounded Cow

Cítili jste se někdy jako raněná kráva
na půl cesty mezi pekáčem a pastvinou?
Jako když jdete v transu za
dva dny starou kuchařkou
sedmnáctileté těhotné ženy v domácnosti?

Richard Brautigan
ZASTAVILI JSME VE VÝBORNOU CHVÍLI
We Stopped At Perfect Days

Zastavili jsme ve výbornou chvíli
a vystoupili z auta.
Vítr jí klouzal po vlasech.
Tak jednoduché to bylo.
Otočil jsem se, abych něco řekl –

Richard Brautigan
ŽIJU VE DVACÁTÉM STOLETÍ
I Live In The Twentieth Century

Žiju ve dvacátém století
a ty tu ležíš vedle mě. Když
jsi usínala, bylas tak nešťastná.
A já s tím nemohl vůbec nic dělat.
Cítil jsem se úplně bezmocný. Máš tak
překrásnou tvář, že o ní nemůžu přestat
psát, a když spíš,
nic na světě
tě nepotěší.

Richard Brautigan
SPRATCI
Brats

Byli jsme
Nevděční malí spratci,
Váleli jsme se na gauči,
ječeli, vřískali:
„Jíst!“ „Džús!“ „Víc!“
A On,
rozvedený otec,
běhal a běhal
tam a zpět,
aniž by řešil, proč to dělá.
Dělal to pro sebe
a pro nás.

Richard Brautigan
SVÍČKA
Candle

Hasnoucí plamen svíčky
stále osvětluje její tvář,
i když už je zpola utopená
ve svém vlastním vosku.

Richard Brautigan
NA VŠECHNO BUDOU DOHLÍŽET LÁSKYPLNÉ STROJE
All Watched Over By Machines Of Loving Grace

Rád si představuju (a čím dřív,
tím líp!) kybernetickou louku,
kde savci a počítače
žijí pospolu v oboustranně
naprogramované harmonii
jako čistá voda
dotýkající se čisté oblohy.

Rád si představuju
(teď hned, prosím!)
kybernetický les
plný borovic a elektroniky,
kde se vysoká pokojně
prochází mezi počítači,
jako by to byly rostliny
s vířícími květy.

Rád si představuju
(jinak to nevidím!)
kybernetickou ekologii,
s jejíž pomocí se osvobodíme od svých dřin
a navrátíme k přírodě,
navrátíme se ke svým savčím
bratrům a sestrám
a na všechno budou dohlížet
láskyplné stroje.

Richard Brautigan
PĚKNÁ BÁSEŇ
The Beautiful Poem

Uléhám do postele v Los Angeles a myslím
na tebe.

Když jsem před pár okamžiky čůral,
díval jsem se s láskou na svůj
penis.

Vědomí, že byl dneska
dvakrát v tobě, mi dělá
moc hezky.

3 ráno
15. ledna 1967

Richard Brautigan
NÁVOD K NÁPRAVĚ MÉ KARMY: BODY 1–4
Karma Repair Kit: Items 1–4

Mít co jíst.
A sníst to.
Najít si místo na spaní někde, kde je ticho,
a usnout tam.
Snižovat intelektuální a emocionální hluk,
dokud nedosáhneš mlčení,
a pak to mlčení poslouchat.

Richard Brautigan
ČOKOLÁDOVÁ TYČINKA XEROX
Xerox Candy Bar

Ach,
ve srovnání s čokoládovými tyčinkami,
které jsem jedl před tebou,
jsi jen pouhou kopií.

Richard Brautigan
SPRCHOVÁ MAPA
Map Shower

Pro Marcii

Chci, aby mě tvé vlasy
přikryly mapami
nových míst,

aby to všude, kam půjdu
bylo tak hezké
jako ve tvých vlasech.

Richard Brautigan
30. PROSINCE
December 30

V 1.03 voní prd
jako sňatek
avokáda s rybí hlavou.

Musím vstát z postele
a napsat si to
bez brýlí.

Richard Brautigan
CÍTÍM SE HROZNĚ. ONA MĚ
I Feel Horrible. She Doesn’t

Cítím se hrozně. Ona mě
nemiluje a já brouzdám
po pokoji jako vysavač,
co právě vysál hovno,
čímž ucpal otvor papírového filtru.

Richard Brautigan
V LÁSCE PRŠÍ
It’s Raining In Love

Nevím, čím to je,
ale jakmile si příliš oblíbím
nějakou dívku, přestanu si
věřit.

Znervózňuje mě to.
Neříkám, co bych měl,
a zpravidla začnu
zkoumat,
hodnotit,
sčítat a odčítat
všechno, co vypustím z pusy.

Když řeknu: „Myslíš, že bude pršet?“
a ona řekne: „Nevím,“
začnu si myslet: „Má mě doopravdy ráda?“

Jinými slovy
jsem dost hrozný.

Kamarád mi jednou řekl:
„Je dvacetkrát lepší být s někým
kamarád,
než do něj být zamilovaný.“

Myslím, že má pravdu, a navíc,
někde ten déšť jistě spadne – naprogramuje květiny
a obšťastní šneky.
O všechno je postaráno.

JENŽE,
pokud mě má dívka hodně ráda
a je z toho fakt nesvá
a znenadání mi začne pokládat podivné otázky
a zesmutní, když je nezodpovím správně,
a řekne něco jako
„Myslíš, že bude pršet?“
a já řeknu, „Tohle mě ničí,“
a ona řekne, „Aha,“
a podívá se tak trochu nešťastně
do toho bezmračně modrého kalifornského nebe,
pomyslím si: Díky bohu, holka, tentokrát to nejsem já,
ale ty.

Richard Brautigan
HEJ! A O TOM TO VŠECHNO JE
Hey! This Is What It’s All About

Žádnej vydavatel,
žádný prachy,
žádná hvězda,
žádnej mrd.

Kamarád přišel před pár dny
ke mně domů a přečetl mi jednu ze svých básní.
Dneska se vrátil a zeptal se mě, jestli by ji mohl
přečíst znovu. A když skončil, prohlásil:
„Kvůli tomuhle mi stojí za to psát poezii.“

Richard Brautigan
MŮJ NOS STÁRNE
My Nose Is Growing Old

Kuk.
Dlouhý, líný zářijový pohled
do zrcadla
říká, že je to pravda:

Je mi 31
a můj nos
stárne.

Začíná to přibližně inč
a půl
pod kořenem
a stařecky se to belhá
dolů
celý další inč nebo tak;
tím to naštěstí

končí, zbytek
nosu je poměrně
mladý.

Přemýšlím, jestli mě dívky
budou chtít
se starým nosem.

Už je slyším,
ty mrchy bez srdce!

„Ujde,
ale má starý
nos.“

Richard Brautigan
ZÁMEK KORMORÁNŮ
The Castle Of The Cormorants

Hamlet
s kormoránem
v podpaží
se ženil s Ofélií.
Byla ještě pořád
mokrá od utopení.
Vypadala jako
bílá květina,
která stála moc
dlouho na dešti.
Miluju tě,
řekla Ofélie,
a miluju
toho tmavého
ptáka, kterého
držíš
v náručí.

Big Sur
Únor 1958

Richard Brautigan
DÁMA S ČESNEKOVÝM MASEM
The Garlic Meat Lady From

Dneska večer vaříme.
Dělám něco mezi svíčkovou Stroganoff a
Stonehenge.
Marcia mi pomáhá. Znáte tu básničku
o její kráse.
Poprosil jsem ji, aby potřela maso
česnekem. Každého plátku
se dotýká jako milence,
jemně ho tím česnekem promázne.
Nikdy předtím jsem nic takového
neviděl. Každý otvor
masa je rozevřen a vytrvale
laskán česnekovým stroužkem.
Tolik vášně by přimělo hluchého světce
naučit se na housle a zahrát Beethovena vprostřed
Stonehenge.

Richard Brautigan
LÁSKA NENÍ ZPŮSOB, JAK POMOCI PŘÍTELI
Love’s Not The Way To Treat A Friend

Láska není způsob, jak pomoci příteli.
Nechtěl bych, aby vás to potkalo. Nechtěl
bych vás najít s pohledem zapomenutým
v deštivém dni, ztraceným v nekonečném měšci
těch, kteří si na nic nepamatují.

Láska není způsob, jak pomoci příteli.
Nechci, abyste takhle skončili,
s tělem zaraženým jako poraněný
mramor do architektury těch, kteří staví
mosty ze zmrzačených ptáků.

Láska není způsob, jak pomoci příteli.
Můžete dělat mnohem lepší věci,
než se dívat, jak jsou vaše city prodávány
jako kouzelné lampy někomu, jehož tělo
nevyzařuje žádné světlo.

Richard Brautigan
MĚSÍC NÁS ZNOVU UČÍ SPOLEČNÉMU USÍNÁNÍ
The Moon Verses Us Ever Sleeping Together Again

Sedím tu, donchuán a arcilotr,
a myslím na tebe. Ježíši, odpusť mi,
že jsem ti tak ublížil, ale nemohl jsem s tím
nic dělat, protože já musím být volný.
Možná by to všechno dopadlo jinak,
kdyby jsi zůstala u stolu, nebo kdybys mě
požádala, abych se s tebou šel podívat na měsíc,
místo aby ses zvedla a nechala mě o samotě
s ní.

Richard Brautigan
JAPONSKÉ ŽENY
Japanese Women

Pokud existují nějaké nezajímavé
japonské ženy,
musejí je topit hned po narození.

Tokio
28. května 1976

Richard Brautigan
ALPY
The Alps

Jediné slovo

čekám…

může spustit
lavinu
dalších slov

když

čekáš…

na ženu

Tokio
1. června 1976

Richard Brautigan
ČERVI
Worms

V porovnání s rozměry samoty
se čtvrtá dimenze podobá
třem hladovým vranám
hledícím na červa v době hladomoru.

Tokio
1. června 1976

Richard Brautigan
CO SE DÁ DĚLAT V HOTELU BĚHEM NUDNÉ TOKIJSKÉ NOCI
Things To Do On A Boring Tokyo Night In A Hotel

Dát si večeři pro jednoho.
U toho se jeden vždycky nasměje.
Bezcílně bloumat po hotelu.
Je to velký hotel, takže je v něm spousta míst,
po kterých se dá bezcílně bloumat.
Nazdařbůh jezdit nahoru a dolů výtahem.
Lidé, kteří jedou nahoru, jdou do svých pokojů.
Já ne.
Ti, kteří jedou dolů, jdou ven.
Já ne.
Vážně přemýšlím o tom, že zavolám hotelovým telefonem
do svého pokoje číslo 3003 a nechám to tam hodně dlouho
vyzvánět. Pak se zamyslím, kde asi jsem a kdy se
asi vrátím. Měl bych snad na záznamníku nechat vzkaz,
abych si, až se vrátím, zavolal?

Tokio
1. června 1976

Richard Brautigan
LÁSKA
Love

Voda
v řece
se podplouvá
a nadplouvá.

Ví přesně,
co má dělat:
teče.

Postel nikdy
nedosáhne na dno.

Tokio
1. června 1976

George Mackay Brown
BÁSNÍK
The Poet

A tak už nikdy nezvířil stojatou vodu mlčení.
Ale nasadil si masku a plášť,
Naladil kytaru
A vmísil se mezi lidi.
Tančili a volali:
„Ó, jak se naše vyprahlé ostrovy
od chvíle, kdy tento potulný slepý muzikant
vtrhl na jarmark, zase veselí!“

Pod poslední zmírající lampou,
Když se všichni tanečníci a masky odebrali dovnitř,
Obrátil svůj chladný zrak
K tomu, co bylo jeho skutečným posláním, k výslechu ticha.

Dennis Brutus
PÍSEŇ NOCI: MĚSTO
Nightsong: City

Pěkně spi, má lásko, pěkně spi:
světla přístavu zalévají neklidné doky,
policejní auta slídí v tunelech jako švábi;

z chatrčí, na kterých kňourá plechový plát,
je jako hadr zamořený štěnicemi vyhozeno násilí
a strach trvá podoben zvuku větrem rozhoupaného zvonu;

celodenní vztek heká na plážích a ve skalách;
ale pro tu dýchající noc,
má země, má lásko, pěkně spi.

Charles Bukowski
UMĚNÍ
art

když se
vytratí
duch
objeví
se
forma.

Charles Bukowski
24. 12. 1978
12-24-78

sedím v kuchyni
cucám pivo
poslouchám
Rádio
Classic
a myslím na to
že bych si měl vyčistit nehty
a oholit se.
hrajou sváteční
hudbu.
od chvíle
co mě poděsila tím
že umřela
mám zato, že není nad
vánoční muziku v červenci.
Tehdy
mi fakticky přišla vhod
právě tehdy jsem si nejvíc
užil
Binga Crosbyho a
skřítky a
toho mrštnýho
soba.

sedím tu
poslouchám
tu zimní
sračku – sladkou
jak cecek –
to už bych si radši
zahrál ping-pong
s Hitlerovým duchem.

hoši, co neuměj pít, o sebe
bouraj svý veselý auťáky
ambulance tam venku hulákaj
jedna na druhou.

Charles Bukowski
IDEÁL
an ideal

ti Waxmanovi, prohlásila,
on málem umřel hlady,
každej stavitel ho chtěl
koupit;
pracoval v Paříži, Londýně a
dokonce v Africe,
měl svý vlastní
pojetí
designu…

sakra co? povídám,
hladovějící architekt,
jakže?

jo, jo, strádal, žena taky,
děti taky,
ale byl věrnej
svejm ideálům.

hladovějící architekt,
jo?

jo, konečně prorazil,
ve středu večer jsem se s nima
bavila, s Waxmanovejma…
nechtěl bys za nima někdy
zajít?

řekni mu, povídám, ať si strčí 3 prsty
do prdele
a pak se utře.

ty musíš bejt vždycky tak zasraně nechutnej, řekne
a kopne do sebe sklínku skotský
s vodou na vysoký
stopce.

ohó, hýkám, na zdraví
mrtvol.

Charles Bukowski
POVALEČI U PULTU
leaning on wood

v dostihovým baru popíjej 4 chlápci,
možná 5 chlápků.

za barpultem je
zrcadlo.

odrazy v tom zrcadle
nejsou shovívavý

ke 4, možná 5 chlápkům v dostihovým
baru.

v dostihovým baru je
spousta lahví.

každej si objednáváme něco jinýho.

za barpultem je
zrcadlo.

odrazy nejsou
shovívavý.

„na to, abys vydělal na koníčkách, nepotřebuješ
vejšku, to chce jen prachy a kuráž.“

naše odrazy k nám nejsou
shovívavý.

venku jsou mraky.
venku je sluníčko.
venku se vyhřívaj koně.

my postáváme v dostihovým
baru.

„já sázím 40 let a doteď jsem
nevyhrál.“

„ty bys moh sázet dalších
40 let a pořád bys měl
kulový.“

barman nás nemá
rád.
bzučení, že za 5 minut začíná
dostih.
dopíjíme a
odcházíme uzavřít
sázky.

naše odrazy při odchodu
vypadaj líp;
není nám vidět do
obličeje.

4, možná 5 chlápků z dostihovýho
baru.

do hajzlu. nikdo
nevyhrál. zeptám se
Caesara.

Charles Bukowski
DUŠE MRTVEJCH ZVÍŘAT
the souls of dead animals

za jatkama
byl nárožní bar
a tam jsem sedával
a koukal z okna,
jak zapadá slunce,
z toho okna, co se do něj vešel
skoro všechen uschlej plevel z okolí.
po práci
jsem se nikdy nesprchoval s ostatníma klukama
z fabriky,
takže jsem páchnul potem a
krví.
pach potu za chvíli
vyvane,
ale pach krve nabírá na síle,
až začne rušit.

kouřil jsem cigarety a pil pivo,
dokud mi nebylo tak dobře, abych moh
vlézt do autobusu
s dušema všech těch mrtvejch
zvířat, který tam se mnou
jezdily;

když jsem z autobusu vystoupil,
měl jsem to už jen blok chůze
plus jedny schody nahoru k mýmu
pokoji,
kde jsem si zapnul rádio a
zapálil cigáro
a vůbec nikdo mě
nezajímal.

Charles Bukowski
TAKOVEJ PIKNIK
some picnic

což mi připomíná
že jsem to s Jane táhnul 7 let
ona byla notorik
já ji miloval

mí rodiče ji nesnášeli
já nesnášel svý rodiče
byli jsme skvělá
čtyřka

jednoho dne jsme si vyjeli pohromadě
na piknik
do hor
a hráli jsme karty a pili pivo a
jedli bramborovej salát a párky

dokonce s ní mluvili jako s myslícím
tvorem
všichni se smáli
já se nesmál.

pozdějc u mě doma
nad whiskou
jsem jí řekl,
že je nemám rád,
ale že je dobře, že se k ní chovali
slušně.

ty zatracenej blázne, odvětila,
ty to nechápeš?

nechápu co?

zírali na můj pivní mozol,
myslej si, že jsem
těhotná.

ach, povídám, tak na naše nádherný
dítě.

na naše nádherný dítě,
řekla.

vychlastali jsme si je z hlavy.

Charles Bukowski
VRTAČKA
the drill

kniha našeho manželství, říká
nápis.
prohlížím ji.
vydrželi deset let.
byli tehdy mladí.
teď spím v její posteli já.
on jí telefonuje:
„chci svou vrtačku.
měj ji připravenou.
děti si vyzvednu
v deset.“
když dorazí, čeká přede
dveřma.
jeho děti jdou
s ním.
ona se vrací do postele,
zapřem se
nohou o nohu.
taky jsem byl kdysi mladej.
lidský vztahy prostě nejsou
věčný.
promítám si ženský
svýho života.
jako kdyby vůbec neexistovaly.

„dostal svou vrtačku?“ ptám se.

„ano, dostal svou vrtačku.“

přemejšlím, jestli se někdy budu muset
vracet pro svý bermudy
a pro tu desku
Akademie svatého Martina
v polích. je to dost
možný.

Charles Bukowski
TA NEJDIVNĚJŠÍ VĚC
the strangest thing

tma, sedím
na židli,
když vtom se z křoví pod mým oknem ozvou strašný
skřeky mučení
a hrůzy.
samozřejmě, že to nebyl kocour
s kočkou,
ale kocour s kocourem,
a soudě podle řevu
ten jeden byl asi o hodně větší,
a toho menšího zřejmě hodlal
zabít.
pak to přestalo.
pak to začlo znova,
jenže tentokrát to bylo horší;
ty zvuky byly tak příšerný,
že mě úplně
přimrazily.

pak ty zvuky přestaly.
zvednul jsem se,
šel do postele a
spal.

měl jsem sen. v tom snu ke mně přišla taková
malá šedobílá kočička
a byla moc
smutná. pak na mě promluvila,
povídá:
„podívej, co mi ta druhá kočka udělala.“
a hupsla mi na klín
a já uviděl sekance a
syrový maso. pak zase
seskočila.

a to bylo všechno.

vzbudil jsem se v 8:45.
oblík jsem se a šel ven
a koukal kolem.

nic
tam nebylo.

šel jsem zase dovnitř,
strčil dvě vajíčka
do kastrůlku s vodou
a zažehnul
plamen.

Charles Bukowski
40 CIGARET
40 cigarettes

dneska jsem vykouřil 2 krabičky cigaret a
můj jazyk se cejtí jako
buldozer, kterej se nemůže dostat
z rybníku dešťový vody.
soused si přehrává
Obrázky z výstavy
zatímco drobný kapičky potu
putujou dolů po mejch
tučnejch bocích.
dneska je mi fakt blbě, tomu chlápkovi
v telefonu jsem řek
že mě bolí žaludek.
a prdel a duše vás
nebolí?
zemní veverky
zíraj na
kresby v blátě
do oken jsou namontovaný
kulomety.
40 cigaret.
co je to?
žvejká to trávu
má to 4 nohy a žádný
ruce.
ne, politbyro
to není.
moh by to bejt
osel. jak by se vám líbilo bejt
na chvíli v oslí
hlavě? vaše tělo v oslím
těle? vydrželi byste to
nejvejš deset minut, pak by vás museli
vyndat
páč byste se hrozně
klepali
no ale kdo vás
dostane z těch
deprimujících modrofialovejch představ
kterejma jste
posedlý? a já jsem jedinej, kdo
se klepe.

Charles Bukowski
MILUJU TĚ
I love you

otevřel jsem dveře toho kutlochu a tam se válela
tam se válela
má láska
na zádech chlapa ve špinavým tílku.
byl jsem princ Drsoň, já to zatáhnu, Charley (to jsem celej já)
a tak jsem je oba vzbudil
jako Bůh
a když se probrala
začala ječet: „Hanku, Hanku!“ (to je moje druhý jméno)
„sundej mě z toho zkurvysyna!
nenávidím ho, miluju tě!“
ovšemže jsem měl dost rozumu, abych ničemu z toho
nevěřil, a tak jsem si sednul a řek:
„potřebuju se napít, bolí mě srdce a potřebuju se
napít.“

tak tohle je láska, víte, no a pak jsme tam spolu všichni seděli
a pili whisky a já se úplně uklidnil,
a pak ten chlap někam šáh a podal mi pětku:
„to je všecko, co zbylo z toho, co sebrala, to je všecko z toho
co ti vzala.“

nejsem jsem žádnej anděl se zlatejma křídlama
co na tebe vyskočí z dárkovýho balíčku
vzal jsem tu pětku a nechal je tam
a vyšel jsem na ulici
a šel na Alvarado Street
a tam jsem zahnul doleva
do prvního
baru.

Charles Bukowski
VAJÍČKO
the egg

je mu 17.
matko, povídá, jak se naťukává
vajíčko?

fajn, řekla mi, nikdo tě nenutí
abys tu takhle seděl a zíral.

ale, matko, povídá, ty jsi rozbila žloudek.
já nebudu jíst rozbitej žloudek.

fajn, řekla mi, jseš tvrdej
byl jsi na jatkách, ve fabrice
ve vězení, jsi fakt tvrdej
ale druhý nemusej bejt jako ty
a nebudou kvůli tomu horší
než ty.

matko, povídá, až půjdeš z práce
můžeš mi koupit colu?

podívej, Raleighu, můžeš si pro ni sjet
na kole, já jsem po práci ráda
že jsem ráda.
ale mami, dyť je tam kopec.

jakej kopec, Raleighu?

je tam kopec
a já se přes něj musím
škrabat.

fajn, řekla mi, myslíš si, že jsi
fakt tvrdej, makal jsi na trati
slyším o tom pokaždý, když se opiješ:
„makal jsem na trati.“

no jo, povídám, ale já tam makal.

tím chci říct, že na tom není nic zvláštního.
každej musí někam chodit do práce.

mami, řeklo dítě, přineseš mi tu
colu?

mám toho kluka rád, opravdu. myslím si, že je moc
milej. a jestli se naučí naklepávat
vajíčko, určitě jednou něco
velkýho dokáže. zatím
mu spím s matkou
a snažím se s ním
nehádat.

Charles Bukowski
5 DOLARŮ
5 dollars

umírám na žal a alkohol
řekl mi nad lahví
v příjemným čtvrtečním odpoledni
v pokoji jednoho starýho hotelu u vlakovýho nádraží.

zradil jsem, pokračoval, sám sebe
vírou, oklamal jsem se láskou,
obelstil jsem se sexem.

flaška je zatraceně věrná, pravil,
flaška nelže.

maso se krájí, růže se stříhaj,
lidi pojdou jako psi,
láska pojde jako pes,
prohlásil.

já na to, poslechni, Ronny,
půjč mi 5 dolarů.

láska potřebuje moc pomoct, mlel svou.
nenávist se o sebe postará sama.

jen 5 dolarů, Ronny.

v nenávisti je pravda. krása je přetvářka.

do tejdne ti to vrátím.

trčím tu s tím otravou,
trčím tu s tou flaškou,
trčím tu s těma hlasama starejch lidí v hotelovejch pokojích.

Ronny, už pár dní jsem neměl
pořádný jídlo.

trčím tu s tím úsměvem a hrůzou ze smrti.
shoď ty tuky.
zhubni, buď ve střehu.

něco mi leží v žaludku, Ronny, už brzo asi
uvidím co.

umřít sám a připravenej a nepřekvapenej,
v tom to je.

poslouchej, Ronny –
ten velebnej nářek, co slyšíš,
to není pro
nás.

asi ne, Ronny.

lži staletí, lži lásky,
lži Sokrata a Blakea a Krista
s tebou budou sdílet lože i hrob
ve smrti, která nikdy neskončí.

Ronny, New York Quarterly mi vrátil
mý básně.

a proto pláčou.
aniž by to věděli.

tak kvůli tomu je všechen ten křik, povídám,
boha jeho.

Charles Bukowski
NOC, KDY JSEM UMÍRAL
the night I was going to die

tu noc, kdy jsem umíral
jsem propotil postel
slyšel jsem cvrčky
a kocouři se venku prali
cítil jsem, jak se má duše propadá skrz
matraci
a těsně předtím, než sebou flákla na podlahu, jsem vyskočil
na nějaký vejlety jsem byl moc slabej
ale obešel jsem byt a všude rozsvítil
pak jsem se dovlek zpátky do postele
a má duše znova padala skrz matraci
ale já byl na nohou
dřív než se dotkla podlahy
obešel jsem byt a všude rozsvítil
a pak jsem se vrátil do postele
jenomže ona se zase propadla a
tak jsem vstal
a všude rozsvítil

měl jsem sedmiletou dceru
a byl jsem si jistej, že mě chce živýho
jinak by mi to bylo
fuk

ale tu noc
nikdo nezavolal
nikdo nepřišel s pivem
má přítelkyně nevolala
všechno, co jsem slyšel, byli cvrčci a bylo
vedro
a tak to šlo
nahoru dolů
dokud křovím a pak oknem nepronikly první
sluneční paprsky
potom jsem si lehnul
a má duše konečně zůstala
uvnitř a já moh
spát.
teď je tu fůra lidí
klepou na dveře a okna
telefon vyzvání
telefon zvoní bez přestání
v poště mám tlustý dopisy
nesnáším dopisy a miluju dopisy.
všechno je zase při starým.

Charles Bukowski
RÁDIO S TUHÝM KOŘÍNKEM
a radio with guts

to bylo ve 2. patře na Coronade Street
když jsem se opil
prohodil jsem oknem rádio
aniž bych ho vypnul, čímž jsem samozřejmě
rozbil okenní sklo
a rádio dopadlo na římsu
a pořád hrálo
a já řek svý ženě:
„ach, jaké úžasné rádio!“

druhej den ráno jsem okno vyndal
z pantů
a dones ho ke sklenáři
v naší ulici
a ten do něj zasadil nový sklo.

to rádio jsem posílal z okna
pokaždý, když jsem přebral
vždycky dopadlo na tu římsu
a dál hrálo –
kouzelný rádio
rádio s tuhým kořínkem
a každý ráno jsem chodil s tím oknem
k tomu sklenáři.

nepamatuju se, jak přesně to skončilo
vzpomínám si ale
že jsme se odstěhovali.
o patro níž bydlela ženská, která okopávala
zahradu v župánku
a její manžel si stěžoval, že kvůli mně
celý noci nespí
tak jsme se odstěhovali
a v novým bytě
jsem na to vyhazování buď zapomněl
anebo jsem to už neměl
zapotřebí.

vzpomínám si, že mi chyběla ta ženská, co okopávala
zahradu v župánku
zaryla lopatku
a pak s ní švihla za sebe
a já seděl u okna
a koukal, jak na to všechno svítí slunce

a muzika hrála.

Charles Bukowski
ZACHOVALEJ MARTY
Solid State Marty

je mu skoro 80 a oni za ním
přišli v jinej den než
obvykle. seděl v křesle
s hadrem na
klíně
a první, co řekl,
když vstoupili, bylo:
„nešahejte mi na ptáka!“

v ledničce měl džbán
zinfandlu,
právě přežil
5 dní s teqilou.

v prostředku pokoje stálo nový piano
za 600 dolarů,
koupil ho pro svýho
syna.

vždycky volá, abych přišel
ale když to udělám
chová se jako blbec. odkejvá mi všechno
co říkám, a
pak jde
spát.
Zachovalej Marty.
když tam nejsem
roztáčí to:
zapaluje gauč
čurá si na břicho
zpívá národní hymnu.

objedná si holky na telefon a
polejvá je
minerálkou. vytrhne
telefon
ze zdi

ale než to udělá
nechá si spojit
Paříž
Madrid
Tokio

mlátí psy
kočky
lidi
svou
stříbrnou berlí

vypráví o tom
že byl
matador
boxer
pasák
kamarád Ernieho
kamarád Picassa

ale když přijdu já
usne
přímo v tom svým křesle
šedivý vlasy padaj do
tupýho
mlčícího jestřábího obličeje

jeho syn začne mlít
a v tu
chvíli
se zvedám.

Charles Bukowski
ROZHOVORY
interviews

mladíci z undergroundovejch
novin a neznámejch
časopisů za mnou choděj
čím dál častějc
se žádostí o interview –
maj dlouhý vlasy
jsou vyzáblý
maj kazeťáky a
nesou s sebou
spoustu piva.
většina
z nich se
rozhodne pár hodin zdržet a
opít.

když je poblíž nějaká má přítelkyně
zapojím ji do
rozhovoru.
no tak, povídám, řekni jim
o mně pravdu.

pak řeknou oni, co si myslej
že je pravda.

popisujou mě jako
idiota,
což je pravda.

pak jsem dotázán:

proč jste deset let nic
nenapsal?

nevím.

jak to, že vás neodvedli
do armády?

blázen.

mluvíte německy?

ne.

kdo jsou vaši oblíbení současní autoři?

nevím.

málokdy ty rozhovory
autorizuju. i když tuhle mi jeden z těch
mladíků napsal, že
když jsem byl v koupelně
moje přítelkyně ho
políbila.

vyváznul jsi z toho lehce, odepsal jsem mu
a mimochodem
zapomeň na ty kecy, co jsem ti napovídal o
Dos Passosovi. nebo to byl
Mailer? dneska večer je horko
a půlka mejch sousedů je
opilá. druhá půlka je
mrtvá.
má rada, co se týče psaní
poezie, zní –
a ne. pošlu si pro
smažený kuře.

buk

Charles Bukowski
TVÁŘ POLITICKÉHO KANDIDÁTA Z POULIČNÍHO BILLBOARDU
face of a political candidate on a street billboard

tady ho máme:
žádný velký kocoviny
žádný velký hádky s ženskejma
žádný vypuštěný gumy
ani stopa po myšlence na sebevraždu

nejvejš tři kazy
nikdy nepřišel pozdě k obědu
nikdy nebyl zavřenej
nikdy nebyl zamilovanej

7 párů bot

syn na vysoký

rok starý auto
zdravotní pojištění

velmi zelený trávník

popelnice s pevným víkem

toho zvolej.

Charles Bukowski
AFRIKA, PAŘÍŽ, ŘECKO
Africa, Paris, Greece

tyhle 2 ženský
maj leccos
společnýho

jsou skoro stejně
starý
obě jsou sečtělý
obě píšou

s oběma jsem kdysi
spal
ale to už je
pryč

jsme kamarádi

byly v Africe
Paříži
Řecku

opíchaly pár slavnejch lidí

jedna teď žije
s milionářem
pár mil
odtud
chodí s ním na snídaně a
večeře
krmí mu rybičky, kočky a
psa
když se opije, volá
mi

ta druhá to má
o hodně těžší
je sama v malým bytě ve
Venice (Kalif.)
a poslouchá
bonga

slavný lidi asi chtěj
mladý holky

mladý holky se
snadnějc
zbavíš; takový si můžou vybrat
kam
půjdou

ženský, který
kdysi byly krásný
nerady
stárnou

když si chtěj udržet
chlapa, musej na to jít
chytřejc, a v posteli
i mimo postel
se musej víc
snažit

o těchhle dvou ženskejch vím
že jsou obě dobrý
jak v posteli, tak mimo
ni

a jsou inteligentní
dost inteligentní na to, aby pochopily
že za mnou nemůžou přijet
a zůstat
dýl než hodinu
nebo dvě

maj leccos
společnýho

a já vím
že jestli si přečtou tuhle báseň
budou ji
chápat
stejně dobře jako
chápou
Rimbauda nebo Rilkeho

mezitím jsem potkal
tu mladou blondýnku ze
čtvrti Fairfax

prohlížela si zdi s mejma
obrazama
a já jí při tom masíroval
chodidla.

Charles Bukowski
HORKEJ MĚSÍC
hot month

v červenci se za mnou vydaly aspoň
3 ženský.
hned mi pily krev.

mám dost
čistejch ručníků?

řekl jsem jim, že se cítím
mizerně
(to jsem nečekal tyhle
maminy
s vytahanejma
kundama).
vidíte?
to jsem to podělal
ten opilej dopis
a opilej telefonát
jak jsem brečel, že chci lásku
jen co jsem ji
ztratil

půjdu koupit víc
ručníků
prostěradel
alka-seltzerů
žínek
násad na mopy
mopů
mečů
nožů
bomb
vazelínových květin touhy
spisů
De Sadeho.

Charles Bukowski
FET
junk

sedím v tmavý ložnici se třema feťákama
ženskýho pohlaví.
všude se válej hnědý pytle plný
odpadků.
je jedna třicet odpoledne.
povídaj si o blázincích,
špitálech.
čekaj na svou dávku.
žádná z nich nepracuje.
dostávaj podporu a stravenky
a bezplatnou lékařskou pomoc.

chlapi je zajímaj, jen když
dojde dávka.

je půl druhý odpoledne
a venku rostou takový malý kytičky.
jejich děti jsou ještě ve škole.
dámy kouřej cigarety
a bez zájmu usrkávaj pivo a
tequilu,
kterou jsem koupil.

sedím tam s nima.
čekám na svou dávku:
jsem feťák poezie.

Ezru vlekli ulicema
v dřevěný bedně.
Blake si byl jistej Bohem.
Villon byl zloděj.
Lorca kouřil ptáky.
T. S. Eliot pracoval za přepážkou pokladny.

většina poetů jsou labutě,
rajky.
sedím tu s feťákama
v půl druhý odpoledne.

kouř stoupá vzhůru.

čekám.

smrt není nic velkolepýho.

jedna ta dáma říká, že se jí líbí
moje žlutý tričko.
já myslím, že násilí je hloupý.

a tohle je něco
takovýho.

Charles Bukowski
8 POKOJŮ
8 rooms

můj zubař je opilej.
vtrhne do místnosti, právě když
si čistím zuby:
„hej, ty starej zmrde, pořád ještě
píšeš sprostý povídky?“
„jo.“
podívá se na sestru:
„já a tenhle starej zmrd jsme spolu
pracovali na poště
v Terminal Annexu!“
sestra neodpovídá:
„slyšíte? už tam
nejsme; vypadli jsme z tý díry,
že jo?“
„jo, jo…“
odběhne do jiný místnosti.
kupuje si nádherný mladý holky,
a že jich je.
pracujou 4 dny v tejdnu a on má
žlutej cadillac.
za čekárnou má 8 pokojů,
všechny krásně vybavený.
sestra se tiskne svým tělem k
mýmu tělu. to je neuvěřitelný
ty dudy, stehna, vším, co má
se na mě lepí. dloube se mi v zubech
a hledí mi do očí:
„bolí?“
„ne, ne, pokračujte!“
za 15 minut je zubař zpátky:
„hej, nepárejte se s tím!
co mu vůbec je?“
„doktore, tenhle člověk si 5 let
nečistil zuby. jsou pěkně zasviněný!“
„v pořádku, tak ho dodělejte
a objednejte ho na příště!“
odběhne.
„přijdete příště?“
podívá se mi do očí.
„ano,“ odvětím.
úplně si na mě tím svým tělem lehne
a naposled ve mně zašťárá.
to celý včetně rentgenu mě stojí jen
čtyřicet dolarů.

ale nikdy mi neřekla svý
jméno.

Charles Bukowski
MĚL JSEM HO RÁD
I liked him

D. H. Lawrence jsem měl rád
uměl se tak rozčílit
kousal a drápal
a přitom ze sebe vyrážel nádherně energický fráze
dokázal by si podmanit celej svět
byl chytrej a úlisnej
páchnul krví a vraždou
a obětováním
něžnej byl, akorát když
ukládal do postele svou velkou německou
ženu.
D. H. Lawrence jsem měl rád –
o Kristovi mluvil
jako by byl jeho soused
a australský taxikáře popisoval
tak dokonale, že jste je nenáviděli
D. H. Lawrence jsem měl rád
ale jsem rád, že jsem ho nikdy nepotkal
v žádným bistru
neviděl ho, jak zvedá k ústům šálek
horkýho čaje
a kouká na mě
těma svejma červíma dírama.

Charles Bukowski
DOSTANEME JE
we’ll take them

ti humři
ti 2 humři…
jo, támhleti bastardi.
dostaneme je…

tak růžovoučcí.

říkají, že když je nejdřív
ponoříte do teplý vody
usnou
a když je pak vaříte
tak to necítí.

jak to můžeme vědět?

jedno, že u Stalingradu
hořej tanky
jedno, že Hitler byl
vegetarián
jedno, že z toho andernašskýho domu
ve kterým jsem se narodil
je teď bordel
jedno, že můj strýček Heinrich
kterýmu je 92 let a bydlí pořád v tom samým městě
nesnáší mý romány a povídky.

my ty 2 bastardy
dostaneme

květiny moře.

Charles Bukowski
ČERVENEJ PORŠÁK
the red porsche

je to dobrý,
nechat se vozit v červeným
poršáku
ženskou, která má víc
načteno než já.
je to dobrý,
nechat se vozit v červeným
poršáku
ženskou, co mi umí
vysvětlit
všechno
kolem vážný
hudby.

je to dobrý,
nechat se vozit v červeným
poršáku
ženskou, která mi nakoupí
věci do ledničky
a do
kuchyně:
třešně, švestky, salát, celer,
zelenou cibuli, hnědou cibuli,
vajíčka, muffiny, dlouhý
chili papričky, hnědej cukr,
italský koření, oregano, ocet
z bílýho vína, olej z pompejskejch oliv
a červený
ředkvičky.

rád se vozím
v červeným poršáku
a kouřím cigarety
v příjemným malátnu.
jsem šťastnej, vždycky jsem byl
šťastnej;
i když jsem umíral hlady,
kapela k tomu hrála
marš.
no ale červenej poršák je pěkná věc
a ona
taky,
a já si takový pěkný věci
umím užít.

je lepší vozit se
v červeným poršáku,
než nějakej
mít. šťastnej vůl je
nedotknutelnej.

Charles Bukowski
SPOR O MARŠÁLA FOCHA
an argument after Marshal Foch

Foch byl skvělý voják, prohlásil, maršál Foch;
poslyš, povídám, jestli to nevydrhneš dočista dočista,
budu tě muset vzít přes hlavu
mokrým hadrem.

napíšu guvernérovi, ozval se.
já na to: guvernér je můj strejda.

maršál Foch byl můj
dědeček, řekl.

já tě varoval, povídám. jsem totiž
gentleman.

a já jsem Foch, povídá on.
to stačilo. vzal jsem ho mokrým hadrem.

majznul jsem ho přes pusu mokrou
gumovou rukavicí, zatnul jsem mu tipec.

venku cvrčci cvrkali jako
pominutí: Foch, Foch, Foch, Foch!
vřeštěli.

vytáh jsem svůj lehkej kulomet a napral
to do těch ďáblů,
ale byla jich přesila,
tak jsem to musel vzát.

navlíknul jsem si mokrou gumovou rukavici.
kapituluju, povídám, je toho na mě moc;
svět stejně nezměním.

všechny ty takzvaný dámy kolem
zatleskaly.

postavil se a galantně se uklonil
za cvrččího cvrlikání.

nasadil jsem si klobouk
a odkráčel. i nadále mám zato,
že Francouzi jsou
bábovky a
póvl.

Charles Bukowski
POD
under

nemůžu nic zvednout
z podlahy –
starý ponožky
trenky
trička
noviny
dopisy
lžíce lahve zátky od piva

nemůžu si ustlat
pověsit toaleťák
vyčistit si zuby
učesat vlasy
oblíct se

trčím v posteli
nahej
na špinavým prostěradle
který se z půlky válí na
podlaze
a knoflíky z matrace
mě tlačej do
zad.

když zazvoní telefon
když někdo vejde do dveří
naštvu se

jsem jako štěnice pod kamenem
bojím se stejně jako ona

trčím v posteli
sleduju zrcadlo na nočním stolku

jsem rád, že se
poškrábu.

Charles Bukowski
DALŠÍ HÁDKA
another argument

měla strejdu, kterej čichal její
kalhotky ve světle
plamenů, zatímco pojídal
esíčka a
muffiny s medem,
seděla proti mně
v čínským bistru,
pití přibejvalo a ona
mluvila o Matissovi, íránskejch
mincích, miskách na umytí prstů z Cambridge,
o Poundovi v Salernu, Platónovi
na Madagaskaru, o smrti Schopenhauera,
a časech, kdy jsme byli spolu
a hořeli jeden pro druhýho.

odpoledne jsem už byl opilej
a věděl jsem, že mě moc zdržela,
a když jsem se dostal k tý druhý,
byla bez sebe
vzteky,
nepříčetná,
nasraná a
kurevsky
naprdnutá.

pak řekla, že je to stejně jedno,
a ze mě vypadlo:
jak to jako myslíš, že je to jedno?
jak vůbec můžeš něco takovýho říct, zvlášť když
jde o nás? kam se poděly tvý oči a nohy a
tvoje hlava? jestli někdo nezastaví ty smutný
vleklý průvody vojáků, tak nás tady všechny
povražděj.

Charles Bukowski
VRAHOUN SE SMĚJE
the killer smiles

starý přítelkyně pořád telefonujou
s některejma jsem chodil vloni
s jinejma předloni
ostatní jsem znal ještě dřív.
když to neklape
je dobrý se s tím vypořádat
ale taky je dobrý nezanevřít
a nezapomenout
na tu, se kterou to
nevyšlo.

a já jsem rád, když mi řeknou
že jsou šťastný s jiným chlapem
že maj šťastnej život.

když mě přežijou
můžou bejt už jenom veselejší
já vlastně způsobuju, že se jim život po mně
zdá lepší.

díky mně můžou srovnávat
poznávat nový obzory
nový ptáky
najít klid
těšit se ze skvělý budoucnosti
beze mě.

hlavně, že si to vždycky
zdůvodním.

Charles Bukowski
MOŘSKÁ PANNA
mermaid

musel jsem pro něco do koupelny
zaklepal jsem
a tys byla ve vaně
myla sis obličej a vlasy
viděl jsem tě od pasu nahoru
a až na ty prsa
jsi vypadala jako pětiletá, osmiletá holčička
voda tě krapet rozdováděla
Lindo Lee.
nebyla jsi jen esencí tý jedný jediný
chvíle
byla jsi esencí všeho
až do tý chvíle
koupala ses ve svý slonovině
a já neměl
slov.
vzal jsem si to něco, co jsem
potřeboval
a šel jsem pryč.

Charles Bukowski
OBEJMI TMU
hug the dark

vřava je Bůh
šílenství je Bůh

permanentně klidnej život je
permanentní smrt zaživa.

agónie může zabít
a
agónie může zachránit život
ale klid je vždycky strašlivej
klid je ta úplně nejhorší věc ze všech
chodit
mluvit
usmívat se
dělat, že jsi

nezapomeň na chodníky
kurvy
zradu
červa v jabku
bary, vězení
sebevraždy zamilovanejch.

u nás v Americe
jsme zavraždili prezidenta i jeho bratra
další prezident odstoupil.

lidi, co věří v politiku
jsou jako lidi, co věří v Boha:
ohnutejma brčkama
srkaj vítr.

není žádnej Bůh
není žádná politika
není žádnej klid a mír
není žádná láska

není žádná kontrola
není žádnej plán
drž se dál od Boha
zůstaň zmatenej

proplouvej.

Charles Bukowski
PROMENÁDA
promenade

každej večer
dobře, skoro každej večer
jen co se sešeří
sleduju toho starýho člověka
a jeho malýho černobílýho psa.
v ulicích je tma
a to je jedno, že už mě takhle potkal víckrát
stejně na mě vždycky znova hodí
takovej vystrašenej a přitom
vyzývavej pohled –
vyzývavej, protože má s sebou toho křehkýho
pejsánka.
nosí obnošený šaty
zmačkanou čepici
bavlněný rukavice
velký hranatý boty.
vůbec nemluví.
je mýho věku, ale já se cítím mladší.
ne, že bych toho člověka a jeho psa miloval
a ne, že bych ty dva nesnášel.
nikdy jsem žádnýho z nich neviděl
vyměšovat, ale dám krk na to, že taky
musej.
ten muž a jeho pes mě
uklidňujou.
patřej sem
jako dopravní značky
trávníky
žlutý okna
chodníky
sirény a telefonní
dráty.
silnice
zaparkovaný auta
měsíc, teda když
vyjde.

Charles Bukowski
PROMĚNA
metamorphosis

přítelka přišla
ustlala mi postel
vytřela a navoskovala podlahu v kuchyni
vymetla pavučiny
vyluxovala
umyla záchod
vanu
vydrhla podlahu v koupelně
a ostříhala mi nehty na nohou a
vlasy.

ještě
ten den
přišel instalatér a utáhnul kohoutek v kuchyni
a na záchodě
a člověk přes plyn spravil kamna
a člověk přes telefony spravil telefon.
tak si tu sedím v tomhle perfektnu.
je ticho.
rozešel jsem se se všema 3 přítelkama.

cítil jsem se líp, když bylo všechno
v nepořádku.
bude mi trvat pár měsíců, než to tu zase
znormálním;
už ani švábi nechodí na pokec.

vypadnul jsem z rytmu.
nemůžu spát.
nemůžu jíst.

okradli mě o můj
svinčík.

Charles Bukowski
BLÍZKÁ SETKÁNÍ JINÉHO DRUHU
close encounters of another kind

jdeme do toho kina, nebo ne?
zeptala se ho.

fajn, řekl, pojďme.

nevezmu si žádný kalhotky,
takže mě, až zhasnou, můžeš
vyprstit, řekla.

dáme si popcorn s máslem?
zeptal se.

jasně, řekla.

nesundavej si ty kalhotky,
řekl.

cože? zeptala se.

prostě se chci dívat na film,
odpověděl.

podívej, řekla, když teďka vyjdu na
ulici, bude tam sto chlápků, který by za mě dali
nevímco.

fajn, řekl, jdi tam.
já zůstanu doma a přečtu si National
Enquirer.

ty zkurvysynu, řekla, já se tu jen
snažím vybudovat smysluplnej
vztah.

nemůžeš ho budovat s kladivem v ruce,
řekl.

jdeme do toho kina, nebo ne?
zeptala se ho.

fajn, řekl,
pojďme…

na rohu Západní a
Franklinovy dal blinkr,
protože zatáčel doleva,
a ten, co byl na hlavní,
na to šlápnul,
jako by ho chtěl převálcovat.

dupnul na brzdy, ke srážce
nedošlo jen zázrakem.
seřval člověka v tom druhým
autě. ten ho pak taky seřval.
ten člověk vezl další osobu.
svou ženu.

taky si vyrazili
do kina.

Charles Bukowski
BLUE MOON, OH BLEWEEWW MOOOOON HOW I ADORE YOU!

záleží mi na tobě, drahá, miluju tě,
jedinej důvod, proč jsem píchal L., je ten, že jsi píchala
Z., a já pak píchal R., a ty jsi píchala N.,
a protože jsi píchala N., musel jsem píchat
Y. Ale pořád na tebe myslím, cítím tě tady ve svým
pupku jako miminko, řek bych, že je to láska,
ať se stane, co se stane, myslím, že je to láska, a tak
jsi opíchala C. a pak, než jsem se otočil,
jsi opíchala W., pročež jsem musel opíchat D. Ale
chci, abys věděla, že tě miluju, pořád na tebe
myslím, nemyslím, že bych někdy někoho miloval tak
jako tebe.

bau vau bau vau vau
bau vau bau vau vau

George Gordon Byron
JE HODINA…
It Is The Hour

Je hodina, v níž zpod korun
zní vzletná nota slavíka;
je hodina, v níž do svých strun
milenku milý zaříká;
a jemný van a šumot vod
nemají na ten doprovod.

Pod tíhou slzy nelze kvést,
a v půlnebí sjezd padlých hvězd,
modř vln, až srdce usedá,
list révy rudne dohněda
a hloub už nelze popatřit;
než něžná tma, spíš temný cit
se rozlil do žil panice,
když soumrak splynul s měsícem.

Nick Cave
JEDNOHO PRŮMĚRNÉHO RÁNA
One Average Morning

V Peru bylo zemětřesení a někdo hledá popelník.
Vystydlo mi kafe, Národní katastrofa.
Další havárie letadla, tenhle tejden už třetí.
Vstanu a jdu k zrcadlu.
Bulvy se topí v tekutým písku svejch důlků.
Obracím list. Věděli jste, že Marilyn Monroe byla čtyřikrát vdaná?
Další furunkl. Moc ponocuju.
Cestou ze schodů čtu o klukovi, co to schytal při bankovní loupeži,
při který zmizelo celkem 60 000 $.
Koukám do akvárka. Na hladině pluje nahá Sněhurka.
Škoda, taková neškodná ryba. Vylovím ji.
Dělám z ní oběť zemětřesení v Peru, havárie letadla.
Zeleně vybarvuju Arthura Millera. Dávám mu podíl z lupu.
Vybíhám ven se svazkem Národních katastrof a pláču na rameni popeláře.

Nick Cave
K RODINNEJM SRAZŮM
On Family Reunions

I když nemám žízeň,
jasně, dám si další drink.
I když mi jazyk rudne a otejká.
Z nudy lížu
ojíněnou sklenici.
Vedle mě se naparuje ukecaná pipka
a já mlčím.
Když dostane záchvat smíchu,
čekám hromy blesky,
ale nebavím se.
Kdybych byl známej rebel,
nekrotil bych se:
stoupnul bych si na židli
a ječel obscénnosti
na svou starou babičku.
Ale takhle má narozeniny
a já jsem ve škole
a večer vyslechnu to strašný
„ty jsi vyrost“
a neskočím do sopky.

Nick Cave
LOCKSMITH CHCE MÍT JASNO
A Locksmith’s Plea For A Secure Position

Proč na tu lavici kreslím klíče
a klíčový dírky, to přesně nevím,
ale jsem si jistej, že pan Freud by mě omluvil.
Slečna Cheerová klade odpor,
a tak šmejdím perem.
Žiletka to není,
ale umí kreslit čáry
jako žíly na mým zápěstí
pro tu, která mě nechá
vzít za dveře svýho srdce
a vejít.

Leonard Cohen
MUŠÁK
The Fly

Mušák domácí
ve svém černém brnění mašíroval po poli
Frediných spících stehen
a nenechal se rušit něžnou dlaní,
jež se dala do neviditelného pohybu,
aby ukončila jeho rozcvičku.

A to mi zkazilo celý den –
tenhle mušák, co ho ani nenapadlo,
aby se jí dvořil a dělal na ni dojem,
si jen tak chodil po posvátné půdě,
na kterou se mým roztřeseným kolenům
za nic na světě nepodařilo kleknout.

Leonard Cohen
VRABCI
The Sparrows

Jakmile jejich vyřezávané nozdry ucítily zimu,
ti ptačí zrádci nás opustili
a nechali tu jen ty nejhloupější hnědé vrabce,
vyjednavače jara.

Řekl jsem ti, že jsme pěkní blázni,
když je zasvěcujeme do svých her,
ale tys odvětila:
Jsou to odepsaní ptáci,
co se naparují na šarlatových nohách
tak beznadějně vzdáleni
našim kudrnatým prstům.

Pohnul jsem se, abych tě varoval,
ale ty sis jen upravila vlasy
a přitvrdila:
Jejich křídla jsou ze skla a zlata
a my máme štěstí,
že neslyšíme, jak se tříští
o slunce.

Prázdná hnízda
dřepí v drátěné koruně
jako nádory či zkamenělé květy
a ty, nevinná vědkyně,
se mě vyptáváš na ty hnědé vrabce;
jestli bychom neměli osít dvorky strouhankou,
nebo je oplotit černými, neodbytnými vranami,
které nenávidíme a kamenujeme.

Ale co ti mám říct o stěhování,
když tuhle pustou oblohu
stále stejným způsobem popisují
precizní duchové uhynulého letního ptactva,
anebo o zoufalých letech,
kdy sebenepatrnější záchvěv barevného křídla
způsobí, že se všechny naše oblíbené ulice
nalíčí imaginárním jarem.

Leonard Cohen
PÍSEŇ O TRPĚLIVOSTI
Song Of Patience

Na překrásný okamžik jsem si myslel, že zešílí
a srazí tu horečku rozumu.
V dlani však svírala třísku z Krista,
tudíž jsem se mohl jen zasmát a přitisknout vlažnou minci
k její zralé hrudi;
ale na tvé bláznivé dopisy nezapomenu,
a jak jsi mi na krk vykroužila iniciály.

Přátelé mě varovali,
žes přečetla starou kostru oceánu;
říkají, že špendlíš vodní zvuky
k jiným ústům, k jiným pomníkům.
„Cesta se stříbrnou kulkou,“ varují.
„Nezapaluj vlastní hranici.“
A mně je k smíchu, jak si vykládají tvé bláznivé dopisy
a mé vyšívané hrdlo.

Ach, řeknu mu, aby tě miloval opatrně;
uctíval tě lasturami a barevnými lahvemi,
tvou tvář zbavoval písečného deště
a tvou lidskou ruku věkem ožehnutého brouka,
aby tě učil novinky o blesku
a občas tě nechal proběhnout nahou po břehu.
A až se jehla bez krve zašklebí v jeho líci,
pochopí, jak nádherné je
být milován šílenkou.

A nebudu čekat léta a rád
na oceán, až objeví a zrezaví tvou tvář,
jako to činí každý starobylý maják,
jenž své zlato a kámen proměnil ve vlnobití,
neboť pak už tvé dopisy skrz naskrz prožere červ mořské logiky;
a dokud prsty dosáhnou na stehy,
mohou je všechny vypárat.

Leonard Cohen
PÍSEŇ
Song

Nahá dívka v slzách
přemýšlí o mém jméně
převrací mé bronzové jméno
dál a dál
tisícem prstů
svého těla
s rameny svěcenými
naléhavou vůní
mé kůže

Ó, v jejích dějinách
jsem generál
přes pláně ženu
velkolepé koně
oblečen do zlatého šatu
vítr na obrněné hrudi
v pupíku slunce

Kéž něžní ptáčci
něžní jako její názory
ochrání její tvář
před mými nepřáteli
a ptáci žárlivci
jejichž ostrá křídla
byla ukuta v ocelových oceánech
kéž ubrání její pokoj
před mými vrahy

Ať ji noc sevře v rukavičkách
daleké hvězdy ať dohlédnou na bělost
jejího nezahaleného těla

Nechť se mé bronzové jméno
dotýká tisícera prstů
nechť se třpytí jejím pláčem
až budu zářit jako galaxie
až se podepíšu
na její tajemnou a křehkou oblohu.

Leonard Cohen
MÁM VŠECHNO
Owning Everything

Bojíš tě, že tě opustím.
Já tě neopustím.
To jen cizinci cestují.
Já mám všechno,
já nemám kam jít.

Leonard Cohen
PÍSEŇ
Song

málem jsem šel na kutě
aniž bych si připomněl
čtyři bílé fialky
které jsem provlékl knoflíkovou dírkou
tvého zeleného svetru

a jak jsem tě pak políbil
a jak si mě políbila
plaše, jako bych
nikdy nebyl tvůj milenec

Leonard Cohen
LETNÍ HAIKU
Summer Haiku

pro Franka a Marian Scottovy

Ticho
a pak tišší ticho
to když cvrček
zaváhá

Leonard Cohen
PO NĚKTERÝCH LIDECH
There Are Some Men

Po některých lidech
by se měly navěky
jmenovat hory.

Náhrobky nejsou tak vysoké
ani tak zelené,
a synové prchají dodaleka
před otcovskou rukou,
kterou si vždy pletli s pěstí.

Měl jsem přítele:
žil a zemřel vznešeně mlčenliv
a se ctí,
nezbyla po něm kniha, syn ani milenka, jež by ho oplakávala.

Ani toto není žalozpěv,
jen pojmenovávání hory,
na kterou stoupám,
křehké, temné a bělavé
v mlžném oparu.
Pojmenuji tu horu po něm.

Leonard Cohen
CO TU DĚLÁM
What I’m Doing Here

Nevím, jestli svět lhal
já lhal
Nevím, jestli se svět spikl proti lásce
já jsem se spikl proti lásce
Atmosféra mučení není ani trochu příjemná
já mučil
Nebýt toho houbovitého mraku
stejně bych nenáviděl
Poslouchej
dělal bych tytéž věci
i kdyby kolem nebyla žádná smrt
Nemíním se scvrkávat jako opilec
pod chladnými úhozy faktů
Odmítám univerzální alibi

Jako prázdná telefonní budka, kterou v noci mineš
a zapamatuješ si ji
jako zrcadla v hale multikina, do kterých se podíváš
až když jsi na odchodu
jako nymfomanka, která zavazuje tisíce
k podivnému bratrství
čekám
od každého z vás přiznání

Leonard Cohen
STAV ŠUPLÍKU 28. LISTOPADU 1961
The Drawer’s Condition On November 28, 1961

Je něco prázdnějšího
než šuplík, do kterého
jsi ukládal své opium?
Černooká Susan,
osleplá do obyčejné sedmikrásky,
takový je ten můj čupr kuchyňský šuplík!
Nos bez nozder,
takový je ten můj nenalakovaný dřevěný šuplík!
Košíček bez vajíček!
Jezírko bez želvy!
Ruka rejdí
po šuplíku jako pokusná
krysa v bludišti.
Čtenáři, mohu s jistotou prohlásit,
že není prázdnějšího šuplíku
v celém křesťanském světě!

Leonard Cohen
NEBE
Sky

Velikáni nás míjejí
míjejí nás, aniž by se dotkli
míjejí nás, aniž by se podívali
každý ve své radosti
každý ve svém ohni
Navzájem
se nepotřebují
strašně moc se potřebují
Velikáni nás míjejí

Zachováni v jakémsi společném nebi
součásti jakési nekonečné zábavy
míjejí nás
jako hvězdy v různých ročních obdobích
jako meteory v různých staletích

Oheň neokradený
ohněm, jenž ho míjí
smích nezrezivělý
komfortem
míjejí jeden druhého
aniž by se dotkli, aniž by se podívali
potřebují jen vědět
Velikáni nás míjejí

Leonard Cohen
KDYŽ I
When Even The

Tvá ňadra jsou jako.
Tvá stehna a tvá chůze.
Nikdy jsem nemyslel.
Někde musí být.
Je to možné.
Léto nic.
Ani jaro.
Tvé nohy jsou tak.
Je kruté.
Omlouvá mě.
Léto určitě nic.
Tvé.
A tvé.
Kdyby tak.
Někde musí.

Ale.
A.
Je to dost.
Vojáci ne.
Vězni ne.
Snad želva.
Snad hieroglyfy.
Písek.
Ale do tvých chladných.
Kdybych mohl.
Ještě jednou.
Vklouznout či vtéct.
Ale.
A.

Někdy, když.
I když.
Ano, i tehdy, když.
Říkají, že trpět.
Říkají.
Oukej, tak.
Tak.
Znamením je.
Zárukou je.
Zárukou.
Ó, ale.
Ó, kruté.
Ó, blůzka s.
Právě to.
A proč ne.

Ale co to.
Co dělají.
Když.
Když i.
Roky se.
Smrt se.
Ale oni ne.
I když.
I tehdy, když.
Oni nikdy ne.

Ó, klam.
Ó, mam.
Podívej.
Nakloň.
K tomu, kdo.
Prohnilý jako.
Kdo nic.
Kdo nikdy.

Teď však tvé.
A tvé.
A ty paže.
Což je nezákonné.
Což je hloupé.
Jestli přijdeš.
Jestli zjistíš.
Pak já.

Jako všichni.
Jako každý.
Kdyby tak.
Kdyby.
I kdyby.
I když.
Ne kvůli.
Ne kvůli.
Ale jen.
Ale nejen.

Kdybych mohl.
Když.
Pak já.
I když.
I pak.
Bych.

New York, 1982

Leonard Cohen
PAŘÍŽSKÉ MODELKY
Paris Models

Modelky se převlékaly
na další záběr.
Viděl jsem pohlaví jedné
a prsa druhé.
K prstu jim přivázali
balónek
a zapnuli
větrák.
Šaty ožily
a nádherná bouračka
vlasů a stínů
orámovala jejich vážné tváře.
Zázrak balonku
ťukajícího na špičku prstu,
zatímco bouře
plela jejich těla,
byl nesmírně přesvědčivý.
Nakonec přinesli čínské jídlo
a modelky chodily kolem
v zástěrách
a rozdávaly papírové tácky.
Všichni byli šťastní,
že zase zapůsobilo
ženské kouzlo.
Mohli na chvilku spočinout
na obrovské vlně,
naprostém vrcholu
bezstarostného a bezpracného pokušení.
Já byl také šťastný.
Připadalo mi, že patřím
k obřadu přístupnému
jen profesionálům.

Paříž, 1987

Leonard Cohen
POSVÁTNÉ SOCHY
Religious Statues

Za chvilku
jsem si začal hrát s panenkami
Miloval jsem jejich mírumilovný výraz
Všechny měly své místo
v rohu pokoje 315

Nejraději bych si řekl:
To nevadí
že nedýcháte
že jste celou touhle situací
beznadějně poplašeny
B-h to tak chtěl

Zapálil bych si cigaretu
a vonnou tyčinku značky Nag Champa
oboje by příliš rychle zhasil
průvan ze stropního větráku

Pak bych si mohl říct
něco jako:
Děkuji vám
za chvíli v mém životě
v níž jsem si tak bolestně uvědomil
že nad vámi nemám
žádnou moc

a po zbytek noci
bych sledoval CNN
z naprosto jiného
úhlu pohledu

1999

Leonard Cohen
NEJLEPŠÍ
The Best

Indie má nejlepší zmrzlinu
Amerika má nejlepší čokoládu
Anglie má nejlepší lhostejnost
Španělsko má nejlepší červy
Itálie má nejlepší mlhu
Izrael má nejlepší sebeironii
Kanada má nejlepší světlo
Mexiko má nejlepší orly
Portugalsko má nejlepší kruhy
Egypt má nejlepší papír
Maroko má nejlepší Židy
Japonsko má nejlepší puky
Byl jsem v tolika zemích
Když jsem opustil Montreal, zahynul jsem
Potkal jsem ženy, jimž jsem nerozuměl
Předstíral jsem, že mě zajímá jídlo
ale to všechno byl jen strach ze sněhu
To všechno byla vůle B-í
To všechno bylo srdce
polykající ostatní orgány
Bylo to pět dní léta
a dva dny jara
Většinou to byla smrt mého psa
Zármutek je chvíle, kdy se má začít
Touha je místo, kde se má slavit
Ale já nezačal
a neslavil
Lenošil jsem v B-ch knihách, které ležely rozevřené všude kolem
Navzdory mému úsilí
se mi nahrnuly do pokoje
A mezi nimi prastará kamenná deska
s klínovým písmem
Když jsem bydlel v Montrealu
věděl jsem, co si vzít na sebe
Měl jsem staré šaty
a staré známé
a můj pes byl po smrti
jen deset nebo patnáct let
Štěstí, že v bídě těchto vzpomínek
není prostor pro lítost

1999

Leonard Cohen
NEJSI MOC DRUŽNÁ
Not So Friendly

Dneska nejsi moc družná,
že ano, miláčku?
Já mám také nějakou
divnou náladu.
Možná je čas
vydat se na dlouhou cestu domů
postranními uličkami,
kde nás přepadnou lupiči,
protože jsme bohatí,
a kde nás poplivou staré ženské,
které nemají rády
tvé holé paže.
A pak – co třeba
karamelový pudink
na tom místě, kde nás znají?
Ano, už je mi
s tebou lépe.
Dívám se po našem
bílém hotelovém pokoji,
kde se dvě loutky
konečně mohou svléknout
a ve společném náručí
uznat vládu nití.

1999

Leonard Cohen
KVŮLI TĚM NĚKOLIKA PÍSNÍM
Because Of A Few Songs

Kvůli těm několika písním,
v nichž jsem vyslovil jejich
tajemství,
jsou ženy
k mému stáří
neobyčejně vlídné.
Ve svých zaneprázdněných životech
si vytvoří tajné místo
a pak mě do něj zavedou.
Různými způsoby
se odhalí
a řeknou:
„Podívej se na mě, Leonarde,
naposled se na mě podívej.“
Pak mě připoutají k posteli
a přikryjí mě
jako dítě, které se chvěje.

1999

Leonard Cohen
SPRÁVNÝ POSTOJ
The Correct Attitude

Až na pár hodin
po ránu
které jsem strávil ve společnosti
mudrce
jsem trčel v posteli
bez jídla
jen o několika doušcích vody
„na staříka vypadáš docela dobře“
řekl jsem si do zrcadla
„a co víc
zaujímáš správný postoj
Je ti jedno, jestli to skončí
nebo potrvá
A co se týká ženských
a muziky
toho si v Ráji užiješ
hojnost“
Načež jsem odešel do Mešity
vzpomínek
abych tam poděkoval

2000

Leonard Cohen
NEBESKÁ MILOST MĚ NAVRÁTÍ
Mercy Returns Me

Žena, kterou chci –
Pocta, po které prahnu –
Místo, na němž touží spočinout má mysl –
A pak mě nebeská milost navrátí
Ke stolu s meandrovým vzorem
A k problémům písně.

2000

Leonard Cohen
NEJHEZČÍ PÍSNIČKA
The Sweetest Little Song

Jdeš svou cestou
A já jdu také tvou cestou

2000

Leonard Cohen
DOBRÁ RADA PRO NĚKOHO, JAKO JSEM JÁ
Good Advice For Someone Like Me

za každou bolestí
se někdo raduje

za každým mučením
je láska

kdo si tu blbost
koupí

když se nestaneš oceánem
budeš mít každý den
mořskou nemoc

2000

Leonard Cohen
MĚSÍC
The Moon

Venku svítí měsíc.
Spatřil jsem tu velikou
nekomplikovanou věc,
zrovna když jsem se šel
vyčůrat.
Měl bych se na ni dívat déle.
Beznadějně jsem se do ní zamiloval.
Zničehonic vím, jak to
s námi dvěma je.

2000

Leonard Cohen
TISÍCE
Thousands

Mezi tisíci těch,
kteří jsou známí
nebo kteří chtějí být známí
jako básníci,
je možná jeden nebo dva
skutečný
a ostatní jsou podvodníci
okounějící u svatých
ostatků
a snažící se vypadat opravdově.
Je zbytečné říkat,
že jsem jedním z těch podvodníků,
a to je můj příběh.

2000

Leonard Cohen
AUTOPORTÉTY
Self Portraits

I.
jasně
pořád je tak trochu mimo

ale v jeho díle vládne klid a mír
ve své závrati je jako doma

starý muž se svým perem
dokonale obeznámen
se svými neduhy

hotel Kemps Corner, pokoj č. 215, 21.36

II.
lepší
už to
možná
nebude

III.
důležitost faktu
že jsem byl v minulém
životě rybou
se přeceňuje

IV.
rozhodl jsem se
že vás
nespustím z očí

14. prosince 2003

V.
pořád koukám po holkách
ale holky nikde
ani jedna, ani ťuk
zbývá jen (a k čertu s tím)
pohoda & pokoj duše
v podvečerním hotelu

7. 1. 2003

VI.
dobré srdce
člověk
neschová

hotel Kemps Corner, pokoj č. 215, 9. 1. 2003

VII.
na to
že je půl sedmé ráno
vypadám dobře

fakt dobře!

20. listopadu 2003, Montreal

VIII.
za chvíli se už
nenajde nikdo
kdo by mě namaloval
jinak než jako
nepochopitelnou pihu
na kráse mého díla

IX.
pronikavý pohled očí
chladných jako mramor

vznešené móresy

smyčce & plameny

starobylé město New York
které jsem vystudoval

X.
nikdy mě nechtělo žádné děvče
nikdy jsem neměl peníze
buďte jako já

XI.
konečně se našel
a teď se na každého usmívá
úplný Otec Tereza

XII.
tenhle chlápek je už na nás trochu moc
tomu prostě nemůžeme říkat básník

ten jeho startrekovskej ohoz
tomu nebude nic svatý

toho tady už asi neuvidíme

8. 2. 2003

XIII.
jeden z těch dnů
kdy ani klobouk nepomůže

Donovan
DUCH MOŘE
Sea Mind

duch moře
je
větrem zmítaný
balon
jarní slunce
uzdravující
ostří trávy
na písečném břehu

Donovan
MÁ DRAHÁ
Precious Little

Má drahá
Umíme
Pít slunce
Líbat déšť
Šeptat do větru?
Má drahá
Umíme
Přemýšlet srdcem
A ne rozumem?
Prosím, uč své děti
Opravdovému
Nenech je zjistit
Že dobré může být špatné
A špatné může být dobré.

Donovan
*
(Where Did We Lose The Way To Do Nothing?)

kde jsme ztratili schopnost nicnedělání?
kdesi v houští dětství.
kam se poděl náš zápal?
podřimuje v našich srdcích.
růst – růst – růst
ach, miláčku
chci zpátky svou naivitu
dívej se na ty děti

Carol Ann Duffyová
SLOVA, ŠIRÁ NOC
Words, Wide Night

Někde na druhém břehu této širé noci
a dálky mezi námi na tebe myslím.
Pokoj se zvolna odvrací od měsíce.

Taková krása. Nebo to mám škrtnout a napsat,
že je to smutné? V jednom z časů zpívám
nemožnou píseň touhy, kterou neslyšíš.

La lala la. Vidíš? Zavírám oči a představuju si
temné vrchy, měla bych je překročit,
abych na tebe dosáhla. Protože tě miluju, a tak

to prostě je, nebo tak je to slovy.

Ruth Fainlightová
KABELKA
Handbag

Mámina stará kožená kabelka,
nacpaná dopisy, které opatrovala
po celou válku. Vůně
máminy kabelky: větrové bonbony
a rtěnka a pudr od Coty.
Jaké ty dopisy byly: změklé
a na rozích odřené, otevřené,
častokrát čtené a zase skládané.
Dopisy od mého otce. Pach
kůže a pudru, který mi od té doby
symbolizuje ženskost
a lásku a muka a válku.

U. A. Fanthorpeová
IDYLA
Idyll

Nepoznáme, že jsme na cestě,
Dokud se na ni nevydáme. Jak poznáme, že se na ni vydáváme?

Budou tam vrány, v tom pozdním březnovém večeru,
Kouř spáleného dřeva, whisky ve velikých sklenicích,

Tvá báseň, čekající na čtenáře; a jedna má;
Reflexivní kurva, kočka zhmotněná

Na noži. Všechny strachy současna i budoucna
Zmizí, všechny viny budou odpuštěny.

Možná nebe. Anebo možná
Lze na tomto světě dojít tak daleko. Budu tomu věřit.

Carolyn Forché
NÁVŠTĚVNÍK
The Visitor

Španělsky šeptá, že už není čas.
Je v tom zvuk kos opisujících oblouk v obilí,
bolest nějaké pracovní písně z pole v Salvadoru.
Vítr obkroužil vězení, obezřetně
jako Franciskovy ruce tápající zevnitř po
zdech, podél kterých kráčí, to ten dech jeho ženy,
jenž každou noc proniká k němu do cely, zatímco si
představuje, že jeho dlaň je její. Je to malá země.

Není nic, co by člověk neudělal pro druhé.

John Fuller
KONCERT PRO KONTRABAS
Concerto For Double Bass

Je to opilec, který se družně vine
Ke kandelábru či se s přerývanou
Soustředěností obléká do kabátu
Jiného opilce.

Je to zdvořilý, ale vášnivý Valentino,
Líc na líc, zapomíná další krok,
Cítí puls tlusté dámy,
Nebo ji láme přes koleno.

Ale zavři oči a slunce zapadá,
Zde na konci světa. Slyšíš mluvit
Delfíny, růst kořeny stromů,
Bušení srdce ustává.

Art Garfunkel
STOJATÉ VODY 35
Still Water 35 (Good Friday. I Took A Taxi To)

Konečně ten dobrý pátek. Vzal jsem si taxíka
do Chelmsfordu, pak došel k Severnímu
moři. Je jaro. Ve walkmanu jsem měl
svůj domácí úkol.

Procházel jsem se po cestičce podél kanálu,
zpíval a znovu na ni myslel:

Jestli byla „tabula rasa“ a já
věřil jen svým zrakům,
pak byla tím, co jsem spatřil:
zrcadlem, v němž jsem se uviděl
lepší. A to mě na ní zaujalo.

Chelmsford, Anglie, duben 1984

Art Garfunkel
STOJATÉ VODY 44
Still Water 44 (Durations)

DÉLKY TRVÁNÍ:

vdech – výdech: 4 sekundy
roztříštění vlny o břeh: 10 sekund
umytí a usušení: 80 minut
nízký příliv a odliv: 6 hodin
produktivní nahrávací frekvence: 12 hodin
od říznutí k zahojení: 8 dní
listí na stromě: 6 měsíců
zapomenutí kamarádovy urážky: 1–5 let
správné ohrnutí záložek u kalhot: 28 let
civilizace: 400 let
překonání ztráty pravé lásky: věčnost

Minsk, SSSR, říjen 1984

Louise Glücková
POHŘBÍVÁNÍ
The Undertaking

Tma tvého života, představ si, bledne.
Tady jsi – uložen v ladné bárce, v níž proplouváš
soukanými sítěmi, lány zaplavenými bavlnou.
Jsi volný. Řeka je pokryta liliemi,
sem tam křoví, výhonky sílící v palmu. Všechen
strach mizí: světlo tě
chrání, ruce rozprostřené
po hladině cítí dobrosrdečnost vln. Drahý,

otočils klíčem. Uvolni se –
jsi na Nilu, slunce svítí,
štěstí, kam se podíváš.

Seamus Heaney
DĚCKA OD TRATI
The Railway Children

Když jsme vystoupali strmý svah,
Viděli jsme na bílé šálky
Telegrafních sloupů a syčící dráty.

S jakou úžasnou volností se klikatily celé
Míle na východ i na západ, prohnuty
Nákladem vlaštovek!

Byli jsme malí a mysleli, že nevíme nic,
Co stojí za vědění. Mysleli jsme, že slova těmi dráty cestují
V mošničkách dešťových kapek

Těhotné jasem
Oblohy, zábleskem čar, a připadali jsme si
Tak nekonečně malí,

Že bychom se protáhli uchem jehly.

Ernest Hemingway
TĚM SKVĚLÝM MRTVÝM KLUKŮM
To Good Guys Dead

Napálili nás,
Král a vlast,
Všemohoucí Bůh
A celý ten spolek.
Patriotismus,
Demokracie,
Čest –
Slova a fráze,
Zkurvili nám život, nebo nás zabili.

Ernest Hemingway
ZABITÝ NA PIAVĚ – 8. ČERVENCE 1918
Killed Piave – July 8 – 1918

Touhu a
všechny ty sladké bolesti
a něžné rány,
z kterých jsi se skládal,
pohltila nevlídná tma.

Přijde noc a vrátíš se,
smrtelně vážný ulehneš po mém boku,
tupý, chladný, tuhý bajonet
na mé tlukoucí, horečkou promáčené duši.

Ernest Hemingway
NOVOTOMISTICKÁ BÁSEŇ
Neo-Thomist Poem

Jestli je Pán můj pastýř,
asi ho brzy propustím.

1926

Ernest Hemingway
AMERIČANY MÁM RÁD
I Like Americans

psáno cizincem

Američany mám rád.
To je jiná káva než Kanaďané.
Američané neberou vážně své policisty.
Do Montrealu jezdí popít.
Ne kritizovat.
Prohlašují, že vyhráli válku.
Ale v hloubi duše vědí, že nevyhráli.
Hrozně si váží Angličanů.
Rádi by žili v cizině.
Nechlubí se tím, jak často se koupou.
Ale koupou se.
Mají dokonalý chrup.
Po celý rok nosí spodky značky B. V. D.
Kéž by se tím nikdy nechlubili.
Mají druhou nejlepší námořní flotilu na světě.
Ale nikdy o tom nemluví.
Za prezidenta by chtěli Henryho Forda.
Ale nezvolí ho.
Prohlédli Billa Bryana.
Už je unavuje Billy Sunday.
Američtí muži mají hrozně divné účesy.
Málokdy věří Evropě.
Jednou v ní byli.
Vymysleli Barneyho Googlea, Mutta a Jeffa.
A Jiggse.
Vražedkyně nevěší,
Nýbrž je uklízí do varieté.
Čtou Saturday Evening Post
A věří v Santa Clause.
Když vydělávají,
Vydělávají hodně.
Jsou to skvělí lidé.

Ernest Hemingway
KANAĎANY MÁM RÁD
I Like Canadians

psáno cizincem

Kanaďany mám rád.
To je jiná káva než Američané.
V noci spí doma.
Jejich cigarety nepáchnou.
Jejich klobouky sedí.
Opravdu věří tomu, že vyhráli válku.
Nevěří v literaturu.
Myslí si, že se umění přeceňuje.
Ale na bruslích jsou úžasní.
Pár z nich je hodně bohatých.
Ale když zbohatnou, kupují si spíš koně
než auta.
Chicago říká o Torontu, že je to puritánské město.
Ale v Chicagu je nelegální box
I koňské dostihy.
V neděli v Kanadě nikdo nepracuje.
Nikdo.
To ale není všechno.
Mají jenom jeden Woodbine.
Ale byli jste někdy v Blue Bonnets?
Když někoho přejedete v Ontariu,
musíte jít do vězení.

Jimi Hendrix
DOPIS MÍSTNOSTI PLNÉ ZRCADEL
Letter To The Room Full Of Mirrors

4:30 – 6:00, Denver, Colorado, 2. září 1968… sám

Tak podívejte… „Není to tak dávno, ale jako by to byla celá věčnost, co jsem naposled cítil hřejivý pozdrav slunce… a přitom jde o novinku…“ A pak byl přerušen pomalým, ale zrychlujícím se zvukem, který někdy tak bolí. Zvuk vycházel z toho celofánového psacího stroje – přesněji, bez ustání se linul z jižního cípu toho koberce. Ale já stejně myslel na Sladký Řím. „Poddávala se tak líbezně…“ A tak dále, dokud se po korunovaci psice Ethel, Té Nejušatější Královny, neprotrhla obloha, která vyvrhla hlavy spousty jeho bratrů a sester (na každé místo na Zemi jich dopadl přibližně stejný počet…) „Toť zákon a pořádek,“ řekla Pohraniční hlídka, když už její hlava vážila asi tolik jako zvlhlý chleba – což značí, že když se mozek zmáčí, hlavu tlačí… čili… brácho, čím hlavně tě v týhle zemi uzemnili?

A jak pravil majitel sametového koně, který to všechno poslouchal… „Já jen vím, že se do toho zapojím.“ Zabouchl mašinu zevnitř a oddělil slunce od slunce. Na moment zaskočil do Fjordů fantazie a pak – pak se pominul… Ách, ách! Číhej na tu hůl a semišky, co právě zul! (Kop a šláp a hůl je vejpůl!) Nicméně… Asi je vám jasné, co se tu před chvilkou přihodilo… Koupal jsem své oko… jen tisíc stop nad týmiž znavenými oblaky a… víte, ten zvuk tam a pak už všude, ten mě koupal fyzicky. A jak ten zvuk vyhrkl, celá jeho stěna lehla popelem a tekutá duha způsobila, že se EROS smíchal se všemi jeho místnostmi a s místnostmi, co mají uši a které schovával před Králkou Ethel. A on zmáčkl knoflík výtahu z jeho hlavy a ostatních hlav do kamkoliv, aby pověděl své dámě, světu: že to bylo fyzické… POLK. A (celofán začíná rachotit a praskat) jeho stará přítelkyně Terra Mama mu skočí do tváře a řekne: „Co je fyzické?!“ A on koktá, usmívá se a připravuje odvetu… no… ehm… jakou muziku mám rád? Pffff.

A tak si asi uvědomil, že tímhle to začalo.

Ted Hughes
ÚPLNĚK A MALÁ FRIEDA
Full Moon And Little Frieda

Malé mrazivé večerní polekání psím štěkotem a zacinkání
kbelíku –
A posloucháš.
Pavučina napjatá dotekem rosy.
Tiché zvednutí přeplněného vědra – zrcadlo,
Které rozechvělo první hvězdu.

Krávy jdou z pastvy domů podél ohrady
se svými teplými věnečky dechu –
Temná řeka krve, spousta balvanů,
Vrávoráš s tím, co se ještě nevylilo.

„Měsíc!“ vzkřikneš náhle. „Měsíc! Měsíc!“

Měsíc ustoupil jako umělec, jenž v ohromení zírá
na své dílo,
Které si na něj v úžasu ukazuje.

Siân Hughesová
TAJNÉ ŽIVOTY
Secret Lives

Někdy se tvůj župan sesmekne
a odplíží pod dveřmi do zahrady
se třemi esy v rukávu.

Proletí se ve tváři sousedovic psa,
hodí sebou doprostřed ulice,
otevře se a brblá.

Z okna ložnice na něj zamává
Cosi v růžovém nylonu. Zatočí
páskem, aby ji vylákal ven.

Odejdou do klubu, o kterém vědí,
že v něm ve všední dny nevyžadují oblek
a že tam hrají výhradně soul.

Eiléan Ní Chuilleanáin
STÁDO SVINÍ
Swineherd

Až tohle všechno skončí, řeklo stádo sviní,
Míním jít na odpočinek, někam, kde
Nebudou vědět o mých přednostech
A konverzace se bude točit převážně kolem počasí.

Mám v úmyslu naučit se vařit kávu, přinejmenším stejně dobře
Jako ta portugalská řádová kuchařka,
A každý den leštit mosazné poklice svého vozu.
V noci chci vleže bdít,
Poslouchat smetanu plazící se k okraji džbánu
A klid a mír vody v rezervoáru.

Chci se podívat do sadu, kde stromy rostou jako vojáci
A žlutá liška hledá skrýš mezi kmeny v námořnické modři,
Kde se v létě brzo stmívá
A jabloňovému květu z nejsilnější větve je dovoleno zvadnout.

Tyehimba Jess
1912: BLIND LEMON JEFFERSON VYSVĚTLUJE LEADBELLYMU, CO A JAK
1912: blind lemon jefferson explaining to leadbelly

…a musíš bejt porád ve střehu, synu. musíš číst v lidech jako věštec v čajovým lístku, od prvního cinknutí nikláku přes břinknutí čtvrťáku až po zápach kradařů, který si dělaj zálusk na slepcův vejdělek.

vidíš tu jizvu? hrál jsem na mecheche v san antoniu a dali mi za to tolik, že jsem si nestačil hlídat kapsy. jeden chlap si ke mně došel hned třikrát pro kopanec, jakej by si nikdo soudnej nezopakoval, ale když na mě vytáh z boty perořízek, nikdo ani necek – jen se sázeli, kolik schytám ran. tak se točí svět, synu. dost zoufale na to, aby v něm slepýho připíchli k zemi pro prachy, který nikdy neuvidí. dost hladově na to, aby ho sejmuli kvůli vydělaný koruně. tak se točí svět. ten den nedostali, co chtěli. a já zase jednou zachránil svou stellu ze spárů zastavárníka. v těch šesti strunách je totiž všecko, synu. je to tvůj lístek do nikam. někdy je to steak k obědu, hedvábný kravaty. jindy noha, kterou můžeš kopat. ale musíš se o to prát, synu, musíš…

Patrick Kavanagh
ZMOKLÝ VEČER V DUBNU
Wet Evening In April

Ptáci zpívali ve zmoklých stromech
A já je poslouchal, bylo to ode dneška za sto let
A já byl mrtvý a někdo jiný je poslouchal.
Ale já byl rád, že jsem pro něj zachytil
Melancholii.

Milton Kessler
NEKONEČNÝ DÍKY
Thanks Forever

Koukněte na ty prázdný lodě
plující na sever
skrz led, kterej uhání na jih,
jako veliký tulipány
průlivem Narrows
pod visutým mostem
směrem k přístavu.
Jsem tu zaparkovanej,
celej rok bez práce.
Žádnej spěch
a špatný spaní.
Ale stejně jsem se zaměstnal.
Můj novej džob spočívá v tom,
že je musím přivítat.
Ahoj, remorkére,
ahoj, tankere.
Vítejte, vítejte
v New Yorku.

Rudyard Kipling
ARTERIÁLNÍ
Arterial

I.
Jinovatka na kapce deště – –
Eben – – lakovaná ulice
Odráží lampy tak, jako jezírko odráží
zlatou rybku.
To vše náhle uniklo mládencovým zrakům,
Neboť vstoupil na chodník.

II.
Jako kluk jsem nechtěně zabil starce.
Když jsem byl starší, zmrzačil jsem
malé dítě.
Mrtvé listy pod nohou nevyčítají;
Ale křivolaká třešňová snítka – – vždy když
vysvitne slunce,
Jak temný stín!

Diane Kirsten-Martinová
CESTA ZE SPLÍNU
Out Of The Blue

Poslední autobus do města řídil Robert Johnson.
Dělala jsem dlouho do noci, byla jsem jeho jedinej pasažér.
Ptal se mě, jestli se vyznám v blues,
a říkal, že jeho táta byl syn bluesmana,
jeho dědeček byl prej ten Robert Johnson.
Podle toho, co jsem o něm slyšela, to docela klidně
mohla bejt pravda. Čirokézký oči, kaštanová pleť,
příjemnej hlas, a kdekoli hrábnul do strun,
tam si nabalil ženskou.

„Podle pověsti Johnson na rozcestí uviděl ďábla,
jak hraje na kytaru.
,Za co bys ji vyměnil?‘ povídá děda.
A ďábel na to: ,Je tvoje.‘
Já žiju spořádaně,“ dodal řidič.
„Odpracuju si svý a jdu domů za manželkou.
Dědovi kvůli ženský dali jed do whisky.“

Venku číhal kousavej mráz. Z bot mi
na podlahu autobusu odkapávala sněhová břečka.
„Jo, blues, něco o něm vím,“ povídám, „můj přítel ho hraje.“
Myslela jsem na tu noc předtím, jak jsem čekala,
pověsila všechny vánoční ozdoby,
usínala na krvavě rudý pohovce s nohama jako pařáty.
Blížili jsme se k centru. Snažila jsem se
ve tmě rozpoznat, kde jsem.
Ale v okně jsem viděla jen svůj obličej.
„Co chcete, aby vám Ježíšek přines?“ zeptal se Robert Johnson.
Řekla jsem mu, že nechci nic.
Povídá: „Neznám ženskou, která by nic nechtěla.“

Denise Levertovová
ŽIVOT
Living

Oheň v listí a ohnivě zelené
trávě znamená,
že každé léto je poslední léto.

Vítr fouká, lístky
se chvějí v slunečním svitu,
každý den je poslední den.

Červený salamandr,
tak chladný a snadno
ulovitelný, snově

hýbe křehkými nožkami
a dlouhým ocasem. Otevřu
dlaň, aby mohl jít.

Každá minuta je poslední minuta.

Christopher Logue
LONDÝNSKÉ LETIŠTĚ
London Airport

Včera večer jsem na londýnském letišti
uviděl dřevěnou truhlu
s nápisem LITERATURU, O KTEROU NESTOJÍTE,
NECHÁVEJTE ZDE.
Tak jsem napsal báseň
a šoupl ji tam.

Louis MacNeice
SNÍH
Snow

Místnost byla náhle plná a velké okno do zálivu
Rodilo sníh a proti tomu růže růžové,
Němě souběžné a neslučitelné:
Svět je nečekanější, než si umíme představit.

Svět je bláznivější (a víc než to), než si myslíme,
Nekorigovatelně mnohý. Loupu a dělím
Mandarinku a vyplivuju pecky a cítím se být
Opilý tím, jak jsou věci různé.

A ohnivé plameny, které mají pro svět jen hučivý zvuk,
Jsou škodolibější a živější, než by jeden předpokládal –
Na jazyku, v očích, uších, něčích dlaních –
je víc než sklo mezi sněhem a ohromnými růžemi.

Derek Mahon
DNY POD PSA
Dog Days

Kdy se zastavíš, zapřemýšlíš
O dnech, které jsi strávil sněním o budoucnosti,
A řekneš: „To byl můj život?“

Neboť dny se vlečou –
Od první dodávky s mlékem
K poslednímu nočnímu výkřiku
Celou věčnost. Ale týdny míjejí
Jako ptáci; a roky, roky
Letí proti směru hodinových ručiček
Jako hodinové ručičky v barovém zrcadle.

Paul McCartney
PODVEČER ÚPLŇKU
Full Moon’s Eve

V podvečer úplňku
Tygr skočil
A já se prohlodal
K tomu, čím jsem býval

Světla v sinalé mlze
Liščí oko
A…
Než opustí svou díru v živém plotě
Opatrně se rozhlédne

Staré lásky se vracejí
Aby nás políbily
Pro případ, že by do prázdné galerie
Vtrhli šeptající cizinci
Jako potopa

Paul McCartney
ČERNÉ SAKO
Black Jacket

Smutek není smutek
V černém saku

Smrt není smrt
Je to život
Shozený z vysokého útesu

Slzy nejsou slzy
Jsou to kuličky
Smíchu
Obalené solí

Paul McCartney
JEJÍ DUCH
Her Spirit

Její duch rozeznívá andělské zvonění
Když nefouká vítr
A naplňuje místnosti
Liliovou vůní

Její tmavě zelené oči
Pořád vidím
Jak jen tak
Září štěstím

Její duch hučí
Ve vodovodních trubkách
Hučí v elektrických drátech

Jejich duch ke mně promlouvá
Skrze zvířata
Nádherné stvoření
Spočiň po mém boku

Pták, který volá mé jméno
Mě ujišťuje, že je tu
A že se nemám
Čeho bát

Sněhobílá veverka
Na patě stromu
Mě hypnotizuje
Nevinným pohledem

Její duch ke mně promlouvá

Edwin Morgan
PIRANI Z PODZEMKY
The Subway Piranhas

Už vám někdy někdo řekl,
že v každé soupravě metra
je jedno zvláštní sedadlo
s malým otvorem
a pod tím sedadlem
se ukrývá nádržka s piraňou,
která docela dlouho
nedostala nažrat?
Kymácení vlaku
rybu tak rozdráždí,
že vyskočí ven.
Výsledné kostry
nebohých cestujících
zaplatí symbolický šesťák
vedení podzemní dráhy,
které je za to rozdá
různým lékařským fakultám.

Michael Ondaatje
RŮZNÁ UJEDNÁNÍ
The Diverse Causes

neboť pak rostliny a stromy oživí muže a ženu,
a v jezeře moudří milenci do svých myslí znovu přivolají
dřívější něhu a dvornost, jakož i mnoho dobrých skutků,
zasutých do podvědomí

V toasteru se odráží
tři mraky a strom.
Kuchyňské okno vlaje zjizvené,
rozbité zimními lovci.

Jsme zavřeni v cele civilizovaného kouzla.
K snídani řve Stravinskij,
pijeme sušené mléko.

Venku májový bůh
svými tlapami postrkuje vítr,
aby rozehnal stíny stromu a mraku.
Minutku trvá ptákům, než si sebevědomě
prorazí cestu chladnou travou.
Ještě svět člověku nepatří.

Čistíme kbelíky od písku,
abychom v nich ráno mohli přinést vodu,
natahujeme se k zimním pavučinám,
vymetáme můry, které se zapomněly vzbudit.
Když děti spí, v pravém úhlu
kolem svých lahví, slyšíš rejdit myši.

Obracím stránku
a je mi jedno, zda poruším rytmy
tvé spící hlavy na mých bedrech,
sleduji pohyb pod tvými víčky,
kde tančí oheň,
a máme lásku a tam venku máme boha,
dokud led neroztaje
do tajných hnědých vodopádů,
nebo dokud má dcera nezapálí jezero
odrazem svých rudých bot na hladině.

Michael Ondaatje
PODPIS
Signature

Auto ho přivezlo,
zrovna když závodil s jasným měsícem,
bil do stromů jako bílý pták.

Nad svým slepým střevem
slova nerozezpíváš.
Jasné mě žere,
každý má jizvy, které brázdí
tajemno plovoucích kmenů.

Byl jsem první slepé střevo v rodině.
Můj bratr, stižen stigmatem
vzácné krevní skupiny,
se zase vytasil s vředy.

K nemocnici jsem se blížil za potlesku deště.

Bude to trvat sedm vteřin, řekla,
utáhla řemeny na nohou,
vnikla mi do paže.
Napjal jsem všechny smysly,
na pět
se nade mnou pokoj zavřel jako oční víčko.

V noci hraje harmonika,
někdo si k tomu hvízdá, aby nerušil.
Jsem zpocený mramorový anděl,
plný demerolu a prášků na spaní.
Muž v brnění zářivé sádry
vejde do mých dveří a zase zmizí.
Představte si déšť
padající na chodník jako bílé včely,
představte si Snydera
vysoko v poezii a horách.

O tři patra níž
plave v zavařovačce
moje slepé střevo.

Můj ty světe, budu pohřbený po celém Ontariu.

Michael Ondaatje
ELIZABETH

Chytej, řekl mi strejda Jack,
ach, a já to ohromné jablko,
červené jako zadek paní Kellyové, chytila.
Je červené jako zadek paní Kellyové, povídám,
a táta zařval
a vrazil si mě do žaludku, až se mu zvedl.
Pak jsem to jablko schovávala u sebe v pokoji,
až se zcvrklo do obličeje,
z něhož vyhřezly oči a žebra zubů.

Pak mě vzal táta do zoo,
znal tam jednoho pána,
dali mi hada kolem krku
a ten se mi začal plazit zepředu po šatech.
Cítila jsem jeho kmitající jazyk,
ťukal jako kapky vody ve sprše.
Táta se smál a pravil: Chytrý had!
A paní Kellyová se vedle nás mračila.

V jezírku, kde chovali zlaté rybky,
jsme já a Philip rýči probourali led
a snažili se ty chudinky harpunovat;
jednu jsme zabili a Philip ji snědl
a pak mě s tou syrovou
neslanou rybou v puse políbil.

Má sestra Mary měla špatné zuby
a říkala, že se mám, také říkala,
že já mám zase velké zuby, ale Philip říkal, že jsou hezké.
Měl obrovské ruce, které páchly.

Měla bych se také zmínit o Tomovi s jemným úsměvem,
který po ránu tancoval okolo slunečních hodin
a učil mě kroky z Francie, točil se
v rytmu slunce kolem zkroucených haluzí,
který mě chytil za prsa a sledoval, jak se to plazí jako šnek,
a pak tu svou rychlou a nedočkavou lásku svěřil mé dlani.
A já jsem tu jeho lásku v dlani schovávala, dokud se nevsákla.

Když ho ťali do ramen a krku,
krev se rozvětvila do davu.
A on vrávoral s odvislou paží,
proklínal jejich vzrušení, točil se dokola,

po francouzsku se svezl na kolena
a hlavou přitakával zemi,
krev na oděvu jako ruměnec;
tak to bylo,
než ho zezadu dorazili.

A já teď nacházím nové povyražení
v mladém bílém Essexovi a ve svých svižných rýmech.

Michael Ondaatje
SCHŮZKY
Dates

Je zjevné, že jsem propásl skvělé příležitosti.
Mé narození nebylo zvěstováno ničím menším
než výročím svatby Winstona Churchilla.
Žádné zkrvavené pomníky, žádné nástroje
charakteristické pro dané počasí.
Byla to sezónní bezvýznamnost.

Svou existenci jsem si uvědomil, když byla matka v osmém měsíci.
Když se z toho snažila na Cejlonu vypotit,
zatímco jí sluha přes trávu nosil
na tácu ledové drinky.
Přátelé tam za ní jezdili,
aby ji uklidnili, já
sál šťávy života,
Wallace Stevens seděl někde v Connecticutu
u stolu se sklenicí pomerančového džusu
jen v šortkách (takové bylo vedro)
a na zadní stranu dopisu
psal Dobře oblečeného muže s vousy.

Toho večera, kdy matka usnula
osvěžujíc svůj značný pupek
pokojovým větrákem,
Stevensova slova
se poskládala do vět,
oholila se a
učesala, dosud prázdný papír
se náhle zaplnil myšlenkou,
hlava donutila ruku
hnout se tam a tam,
a on koukal, jak mu ruka píše:
„Nikdy nebudeme všechno vědět, ó ne.“
A já zatím v matčiných útrobách rostl
jako ty kytičky pod connecticutskými okny.

Michael Ondaatje
NOČNÍ GRIFFIN
Griffin Of The Night

Svírám v náručí svého syna
zpoceného po noční můře
mé malé já
prstíčky v pusince
druhá pěstička mi drtí vlasy
mé malé já
zpocené po noční můře.

Michael Ondaatje
MEDVĚDÍ OBJETÍ
Bearhug

Griffin volá, abych přišel a dal mu pusu na dobrou noc.
Křičím ok. Dodělám něco, co dělám,
pak něco dalšího, pomalu zabočím
do pokoje svého syna.
Stojí s rozpřáhnutýma rukama
a čeká na medvědí objetí. A kření se.

Proč svým citovým projevům dávám zvířecí jména,
proč myslím na temný stisk smrti?
Tohle objetí mi daruje
všechny jeho kostičky i teplou šíji v otýpce.
Pevné štíhlé tělo pod pyžamem
mě zajme magnetem krve.

Než jsem přišel, jak dlouho
tady tak stál?

Michael Ondaatje
U ELGINBURGU
Near Elginburg

3 ráno na zemi na matraci.
V mém pyžamu se zběsile mlátí můra,
mé srdce je klidné.

Zdá se mi o člověku,
který si před spaním natřel čelo medem,
a hmyz přiletěl a sál a sál,
až se mu prosál do mozku.
Ráno měl hlavu plnou křídel
a křehkých vosích kostřiček.

Sebevražda vraždou přírody.
Člověk vábí, vábí,
a jak ho něco zasvědí,
tak se převalí a potom ještě
rozmetá skleslé pozůstalé
těch, na které si lehl,
čímž neurvale poruší zákony umírání těchto zvířátek.
Šedá moucha na okenním skle,
bílá ryba hozená z mola
do hlubin jako slizká lahev,
skončit jako had
buzerovaný dětmi a fotoaparáty
na své pouti trávníky civilizace.

Ležíme na zemi na matraci,
můry nás, louže masa,
brázdí jako zbloudilé bárky,
a celé to ponížení vidí luna.
Teprve zrána nás obklopí
temné a ctihodné lodi,
vyslané královstvím potápek.

Michael Ondaatje
SULLIVAN A LEGUÁN
Sullivan And Iguana

Leguán je komediant
k smrti gumující své tělo,
je to gladiátor, který byl po vystoupení penzionován,
generál očekávající válku v zámoří,

myslí si Sullivan, nohy na stole.
Pozoruje svého
zeleného přítele, jenž spí na pítku
a ignoruje jetel a zeleninu,
kterou mu Sullivan nakrájel na kousky.

Samotář Sullivan
chodí v kruhu kolem lampy.
Z okna se dívá dolů
na auta, lidské hlavy,
odpadky a špínu nechává u dveří.
V místnosti není moc nábytku.
Páčí jídlo z plechovek a igelitu
a po půlnoci směruje své kosti do postele.
Odtud ob pár týdnů
sleduje, jak se jeho letitý přítel
v čtyřúhelníku světla svléká z kůže
a stává se mladým a oslnivě zeleným.
Sullivanův mozek pod vrstvou masa šrotuje.

Sullivan,
myslí si leguán,
může rozsvítit nebo zhasnout,
může otevřít klec,
může mi do ní dát jetel nebo salát,
může zapomenout vyměnit vodu.

Michael Ondaatje
KING KONG POTKÁVÁ WALLACE STEVENSE
King Kong Meets Wallace Stevens

Vezměte si tyhle dvě fotografie –
Wallace Stevens a King Kong.
(Znamená to něco, že když tohle píšu, jím banány?)

Stevens je statný, dobrosrdečný a má kravatu
s bíle vytečkovanými pruhy. Byznysman, ale
s tmavýma rukama jako špalky a nahým mozkem,
který svědčí o rozumu.

Kong už zase vrávorá
ztracen v ulicích New Yorku,
u nohou potěr otravných aut.
Rozum žádný.
Prsty jsou z umělé hmoty, pod kůží jiskří elektrický proud.
Skáče, jak píská Metro-Goldwyn-Mayer.

A zatím W. S. v obleku
přemýšlí o chaosu, přemýšlí o drátech.
V jeho hlavě – sémě čerstvé bolesti,
sebevymítání,
řev zajaté krve.
Ze saka vyteklé paže,
stojí ve stínu vraha.

Michael Ondaatje
CHARLES DARWIN NA NÁVŠTĚVĚ, PROSINEC 1971
Charles Darwin Pays A Visit, December 1971

Výhled na pobřeží Brazílie.
Muž vstane a začne volat
na obraz připlouvající lodi,
která je obrovským bílým ptákem ze zámoří,
zatínajícím čelisti do oceánu.
Zmizelé kopce března,
namalované během chladného rána.
Na palubě Charles Darwin skicuje mraky.

Jednou První Hybatel zamaluje
Prvního Hybatele svouvlastní oblohou.
Chci… neukotvená staletí
…víru

23. června 1832
pochytal šedesát osm druhů
zvláště vzácného brouka.

Pevné modré listy, které ho přivítaly,
zvěř v neutuchajících oslavách
zvolna přijala zákon.
Adam z hodinkami.
Pohlédni do minula a budoucna, (Chci…),
usnadni nám cestu ven z konstrukcí,
zápachu promazaného soukolí
a démantů, v nichž žijeme.

Čekám na novou loď, tak novou,
tak svůdnou,
zvíře Boží.
Unavenou cestováním vzduchem a vodou,
potopenou po kotníky u tvých dveří.

Michael Ondaatje
NOC NA VENKOVĚ
Country Night

Světlo v koupelně propaluje zrcadlo.

V černotě domu
postele sténají po celodenním vyčerpání,
drží si unavená a pohmožděná ramena
a uřezávají nohy nečekaných
erekcí ve 3 ráno. Někomu se
zdá o pile, někomu se
zdá o ženě.
My všichni jsme už měli sen o tom, že jsme našli ztraceného psa.

Minulá noc v prvním patře
vhazuje kruhový obrazec
do zdobeného železného otvoru větrací šachty,
aby se stal měsícem obývacího pokoje.

Pohovka volá na psa, kočka
v dokonalé černi překračuje kamna.
Ve věčně rozsvícené místnosti
pochodují po smaltu švábi.
Pavouk s ošperkovanými stehny, hnědá můra
s pruhy tělové barvy
stoupají trubkami
a hledí do zrcadel.

Celou noc se děje pravda.

Michael Ondaatje
LÍBEZNÝ JAKO VRÁNA
Sweet Like A Crow

pro osmiletou Hetti Coreovou

Sinhálci jsou nepochybně jedním z nejméně muzikálních národů na světě. V neschopnosti udržet tempo, melodii a rytmus jsou prostě nepřekonatelní. (Paul Bowles)

Tvůj hlas zní jako škorpion prohnaný
skleněným válcem,
jako když někdo šlápne na páva,
jako vítr kvílící v kokosovém ořechu,
jako zrezivělá bible, jako když někdo ostnatým drátem
obepíná kamenný dvůr, jako prasečí hárání,
smažení vattacky,
kost třesoucí si rukama,
žába zpívající v Carnegie Hall.
Jako vrána plovoucí v mléce,
jako nos trefený mangem,
jako dav na zápase týmu Royal-Thomian,
lůno plné dvojčat, jako vyděděný pes
se strakou v mordě,
jako půlnoční tryskáč z Casablanky,
jako karí u Air Pakistan,
hořící psací stroj, jako sto
chroupaných papadanů, jako když se někdo
snaží škrtnout sirkou v temné místnosti,
zakloktání útesu, když zahodíš hlavu do moře,
delfín recitující epickou poezii ospalému publiku,
zvuk větráku, když ho někdo napálí lilkem,
jako ananasy krájené na trhu Pettah,
jako betelová šťáva vábící motýla v poledním vzdoušku,
jako když celá vesnice běží nahá po ulici
a trhá své sarongy, jako rozzlobená rodina
vytahující džíp z bláta, jako prach na jehle,
jako 8 žraloků v držáku kola,
jako 3 staré dámy zamčené na toaletě,
jako zvuk, který jsem zaslechl, když jsem si dával dvacet
a někdo mi přešel po pokoji v kotníkových náramcích.

Michael Ondaatje
NOČNÍ BIJÁKY SE SKYLEREM
Late Movies With Skyler

Celý týden, od chvíle, kdy dorazil domů,
sledoval sám noční bijáky,
strašlivé filmy s jediným známým hercem, a pak se temným
domem potácel do postele.
V poledne vstal a spravoval rozbité auto,
kvůli kterému přijel.

21 let starý a neklidný
vrátil se z Vancouver Islandu, kde kácel stromy
s chlapy, co si filcky léčí Raidem.
2 minuty se svíjet v agónii
a pak do sprch!

Včera večer jsem se s ním díval na Vězně Zendy,
film, který jsem v mládí viděl třikrát
a který měl neoddiskutovatelný vliv na mou výchovu.
Horká káva, banány a sýr,
v 11.30 jsme sto vyrazit za dobrodružstvím.

Během každého reklamního bloku Sky
půlnoc nepůlnoc cvičí na kytaru.
Svěšenou hlavu, hraje nahlas a intenzivně –
až když příběh pokračuje, potom hudba utne.
Skylerovy oblíbené hodiny jsou ty, kdy bývá o samotě.
Smaží si na pánvičce hory čehokoliv,
listuje v Kytaře pro pokročilé jako v bibli.
U filmu si povídáme
a při reklamách si vlezeme do soukromí,
nebo si uděláme další kafe, nebo strčíme
do síťkovaných dveří, aby se otevřely, a močíme pod stromy.

Smějeme se dilematům hrdinů z roku 1920,
sugestivním výrokům, záběrům soudních ouřadů,
jejichž obočí se při polibku milenců zvedne
nejméně o 4 inče…
Tleskáme jen anarchii zlého Ruperta
z Hentzau.
Ale v 1.30 námi
bůhvíjak pohne
Stewart Granger, když bez dívky a bez domova
odjechá do slunce západu se svými zásadami a svým koněm.
Konec dokonalého světa. Slupky z banánu,
slupky z pomeranče, popelníky, kytara, knihy.

2 ráno. Ploužíme se
do ponurých koutů domu.

Ležím na posteli a jsem úplně vzhůru. Temnota
oddychuje v rytmu psího chrápání.
Film je přehráván
složitou bluesovou kytarou.
Skyler je Rupert, pak hrdina.
Za pár dní vyrazí
směr Montreal nebo Maritimes.
V bijácích mého mládí hrdinové
potom, co předvedou, že to umí s mečem, a morálně zvítězí,
odcházejí, aniž by je na tomhle světě
ještě něco zajímalo.

Michael Ondaatje
SALLIE CHISUMOVÁ (POSLEDNÍ, CO VE 4 RÁNO ŘEKLA O BILLYM KIDOVI)
Sallie Chisum / Last Words On Billy The Kid. 4 a.m.

pro Nancy Beattyovou

Tam, kde má Billy hlavu, je měsíc zlý a žlutý.
Těch posledních 5 minut jsem se
pohybovala po svém pokoji. Hledala jsem cigaretu.
To je hřích, který mám od něj.
Ukázal mi, jak ji držet a jak ji chtít.

Hledala jsem a vyklonila se,
abych zkontrolovala parapet,
a tam byla ta vyčiněná měsíční hlava.
Jeho tělo, stín jediného stromu na pozemku.

Jsem u stolu.
Billova ústa se mi snaží
vytáhnout třísku z nohy.
Zespoda mám kůži jako hroch.
Tiše. Cítím jeho zuby,
jak se přesně zakusují. A pak se odtáhne,
v tom svém šklebu něco svírá a říká, že to má.

Kdes byl, ptám se.
Kdes byla, ptá se.

Od chvíle, co jsi tady
jsem v každé místnosti byla snad 300krát,
ušla jsem po tomhle domě tak 60 mil.
Kdes byl, ptám se.

Billy byl blázen,
byl jako ta oboustranná zrcadla,
která otočíš a zase se vidíš,
ale na druhé straně je pořád něco, co nevidíš.
Slunce. Stín vedle kredence.

Vypálil dvě rány do mého
krejčovského panáka,
tam, kde by měl mít bradavky.
Nebylo to zase tak vtipné, ale smáli jsme se strašně.

Jednou ráno pořád spal.
Strčila jsem do dveří a sledovala ho z předsíně,
vypadal, že má závažný sen.
Soustředil se. Zlobil se. Jako když se od zdi
odchlípne tapeta.

Billyho ústa vyndavají
třísku z mé nohy.
Říkala jsem to?

To bylo jednou takhle k obědu.

Byla jsem živa,
37 let, co jsem ho poznala. Byl to blázen.
Byl jako ta zrcadla, o kterých jsem vám vyprávěla.

Visím přes kostru postele,
cigareta skončila,
teď nemůžu najít popelník.
Zbavuju se jí, típám ji
o okno,
ve kterém je měsíc.
Do jeho tupých očí.

John Pierpont
MODLITBA KŘESŤANA
Prayer Of The Christian

Kéž příval Božích vln
očistí od zlých skvrn
africký břeh,
dno řeky temných běd,
do níž zřím krvácet
popravčích palem květ
v horečných snech.

Jen Bůh zná zahnat hlad
po zlatě zbitých zad
– zač konžský hřbet?
Co dívek, matron též,
spoutaných jako zvěř,
mře, z mamonu kde věž
staví si svět.

Slyš, jaký svatý zvuk
vykouzlil z lidských muk
křesťanský kov!
To zpod křesťanských bot
teď škemrá o život
muž hrdý na svůj rod
a na domov.

Ó, Bože, proměň v prach
paláce těch, kdo v tmách
nakradli jmění,
a zaslíbenou zem,
k níž Mojžíš s Ježíšem
jdou nekonečným dnem,
ušetři hřmění.

Já věřím, Otče náš,
že pouta zpřetrháš
a nežli žal
hlubší než konžský les
dosáhne do nebes,
kati se dozví, žes
všech králů král.

Sylvia Plathová
DÍTĚ
Child

Ten tvůj bezelstný pohled je prostě něco překrásného.
Chci ho napěchovat barvou a kachničkami,
Zoologickou zahradou plnou nových druhů,

O jejichž názvech přemítáš –
Aprílovou kroupou, indiánskou dýmkou,
Útlým

Stvolem bez kloubu,
Bazénem, v němž se všechno
Jeví tak velkolepé a klasické,

A ne tím otravným
Spínáním rukou, tímhle temným
Stropem bez hvězdy.

Kathleen Raineová
LONDÝN JE SPOUSTA AKÁTOVÝCH LISTŮ
The Very Leaves Of The Acacia-Tree Are London

Londýn je spousta akátových listů;
Voda z londýnského kohoutku napájí poupata fuchsie v černém květináči.
Vrány vytahují londýnské červy z kyselé půdy,
Červotoči, stonožky, ba i vosy požírají Londýn.
Londýnský vzduch prochází žaludkem myriád lístků
A milionem londýnských plic.
Chlorofyl a hemoglobin dělají to, co život dělává:
Očišťují, vracejí tento Velký třesk
K rozumnosti listu a křídla.
Pomalu a nevtíravě roste pýcha Londýna,
A vrabci mají všechen čas na světě:
Ani okenní sklo mezi.

Lou Reed
MUZIKA NENÍ ATLETIKA
Playing Music Is Not Like Athletics

Muzika není atletika;
člověk se s věkem zlepšuje.
Netrénovaná mysl s přirozeným talentem
vidí jen část a nikdy ne celek,
na to, aby se chápala, je moc omezená,
její úspěchy se nakonec vynulují.

Mohu dostat vaše ucho, ten
spirálovitý receptor zvuku?
(Kdyby tady byl Řím, tvářili bychom se děsně povzneseně.)

Přechod od instinktu k uvažování je jen těžko pochopitelný.
Posloucháte, a najednou už nejste pouhé nahrávadlo.
Talent s sebou vleče břímě;
když se snoubí s intelektem, jste odsouzeni k velikosti.
Se svým věkem se musíme vypořádat jako s tloušťkou.
Doufáme, že mozek žije déle než pokožka.

Jestli je to pravda,
řeknu si sbohem
a řeknu ahoj
dalšímu z vás.

Lou Reed
POZDĚ V NOCI ČLOVĚK MYSLÍ NA VRAŽDU
Thoughts Turn To Murder Late At Night

V časných ranních hodinách jsme sto vraždit
dumáme nad zarputilým osudem
technologie nabízí nekonečné alternativy:
jedy, krabice chrlící chemikálie.
A navíc,
vraždou se
navracíme k nechutnému spektáklu fyzických projevů –
zlomím ti vaz;
zlomím ti páteř;
přemýšlením nedotčená primitivnost.

Karate je zvláštní druh tance.
Když rozdrtíte na prach něčí kosti,
povýšíte tím násilí na umění,
které, na rozdíl od baletu,
nevyžaduje celého muže.

Kenneth Rexroth
VÝHODY VZDĚLÁNÍ
The Advantages Of Learning

Jsem člověk bez ambic,
Bez přátel, v běžném životě
Zcela nepoužitelný, nedospělý,
Stále na útěku, osamělý,
Zanedbaný – no a co!
O půlnoci si svařím džbán
Bílého vína s kardamonem.
V roztrhaném šedém županu a zašlé rádiovce
Se posadím do chladu a píšu básně,
Na oslí uši stránek kreslím akty
A v představách souložím
Se šestnáctiletou nymfomankou.

Kenneth Rexroth
OAXACA 1925

Bylas překrásné dítě
Se zakaboněným ksichtíkem, zelenými víčky
A černými podvazky
Potkali jsme se v jedné díře
Řeklas
„Jmenuju se Nada
Nic od tebe nechci
Nic si nevezmu
Nic ti nedám“
Vlekl jsem tě uličkami
Zasviněnými paprsky a odpadky a kočkami
Do tvého polorozpadlého a zpřeházeného pokoje
Mělas špinavé nohy
Z nehtů se ti odlupoval lak
Strávili jsme týden ruku v ruce
Toulali se spolu jako
V transu parným létem
Kytar a výstřelů a tropických listů
A tmavých stínů při měsíčku
To bylo v jiném životě

Kenneth Rexroth
TURISTÉ V EREWHONU
Travelers In Erewhon

Rozepínáš si
Šaty na zaprášené
Posteli, v níž léta
Nikdo nespal
Na střeše houká sova
Říkáš
Můj drahý můj
Drahý
V kouřmu staré olejové
Lampy tvá ramena
Bříško ňadra půlky
Připomínají květy broskvoně
Daleko odtud planou obrovské hvězdy
Rozbitou tabulkou
Nás po očku sledují
Nesmírná nesmrtelná
Zvířata
Otevíráš své tělo
Noc bez konce
Les bez konce
Navždy opuštěný dům
V temném hvozdu
Nikdo nikdy nezabloudí
K osamělému
Stavení
V černém světě
V zemi očí

Kenneth Rexroth
SOTTOPORTICO SAN ZACCARIA

Déšť padá na střechy
Stejně prší v mých básních
Pod hromobitím
Se spojujeme jako díly
Kouzelné skládačky
Dvanáctero větrů pohlavkuje nebeské trouby
A trhá záclony
A třpytivé šupinky
Tvých zpocených ňader
Tvé čelo se ztrácí ve tmě
A vítr zní jako armáda
Dupající po uschlém rákosu
Zakrýváme okno bolavými těly
V ženském pachu Benátek
Cítím vůni sena.

Kenneth Rexroth
LA VIE EN ROSE

Mlha naplňuje malé náměstíčko
Mezi Avenue du Maine
A Gaité Montparnasse.
Chodím pořád dokola,
Čekám na svou dívku.
Ozvěna mých kroků
Se odráží od zdí
Vetešnických krámků.
V daleké budoucnosti
Mě napodobuje můj duch,
Pořád dokola.

Kenneth Rexroth
RŮŽOVÉ BRÝLE
Rose Colored Glasses

Deset let, a ještě pořád to hrají
V rádiu. La vie en rose
Vytéká z tuctu oken
Do kanálu. Žena a její syn
Na člunu vezoucím zeleninu
Si to prozpěvují. Muž leštící
Příď své gondoly si to zpívá
A jeho pes vrtí ocasem.
Zpívají si to děti, když skáčou panáka.
Nad hlavou špinavé a vlhké šaty.
Úzkým kanálem plují odpadky.
Přidávají se další rádia. Na druhé
Straně kanálu, za železnými okny
Ženské věznice, to začíná zpívat
Stovka zvučných hlasů
Kapsářek a prostitutek.
Jako bych seděl v kostele.
Následuje Ciao, ciao, bambina.

Kenneth Rexroth
NYNÍ SE NAD FONTAINE DE MÉDICIS
Now The Starlit Moonless Spring

Nyní se nad Fontaine de Médicis
Klene hvězdná jarní noc bez
Luny a v chladné a třpytivé
Vodě plavou zlaté
Rybky. Včera, v novém
Slunci, seděli u vody
Milenci, a bavili se a
Krmili zlaté rybky a líbali se.
Já jsem v Kalifornii
A večer se blíží.
V Paříži, U Fontaine de
Médicis, je ráno.
A i dnes přijdou milenci,
A budou se bavit a líbat a krmit ryby,
Poté, co vypili obvyklou kávu.

Kenneth Rexroth
RUDÉ LISTY JAVORU
Red Maple Leaves

V korunách stromů lemujících
Ulice se třpytí rudé listy javoru.
Hluboký stín je protkán
Lehce zardělým světlem.
Už brzy všechno listí opadá.
Bledý svit zimního slunce
Se odrazí od zasněženého trávníku.
Tak tady jsme byli mladí
A milovali se,
Na svá léta příliš moudří.
Dva životy se minuly.
Nikdo jiný nezbyl,
Ostatní zmizeli ve víru let.
Víckrát jsme se nepotkali.
Dnes je to poprvé, co se vracím.
Zvolna míjím tvůj dům,
Znovu ten blok objíždím a ještě jednou,
U okna za sloupovím široké
Verandy někdo sedí.
Jedu k řece, pozoruji
Kluka na mostě, který rybaří
V čisté vodě
Mezi spadaným listím,
A potom vyrazím na západ
Do mlhavého večera.

Kenneth Rexroth
PRO RUTH STEPHANOVOU
For Ruth Stephan

Měsícem zalitý sníh.
Naposledy jsem ho
Viděl s tebou.
Teď jsi mrtvá,
Vlastní rukou
Po veliké bolesti.
Měsícem zalitý sníh.

Kenneth Rexroth
SMUTNÁ NEDĚLE
Blue Sunday

Květy kaštanu se snášejí
Na prázdnou ulici, jež páchne
Po špitálech a vaření.
Ve špinavém kutlochu
Teď rádio láme něčí
Srdce. Nikdo to
Neslyší. V okruhu deseti
Mil není ani živáčka.
Domy zejí prázdnotou.
V tomhle městě nikdo nebydlí.
Za humny leží
Zelené a bílé hřbitovy.
Ale v hrobech nikdo neleží.
Na náměstí v hrozně dlouhých
Pauzách kýchají a kašlou
Trosky kovové fontány.
Ve špinavém kutlochu
Hrají v kostky tři mladé kurvy.
Jedna z nich k těm kostkám
Hrozně dlouho promlouvá.
Ostatní jsou zticha.
Až opadají všechny kaštanové
Květy, usadí se na obloze žluté
Slunce a hvězdy rozsvítí
Opuštěné město a vítr si
Pohraje s pohozenými novinami.

Kenneth Rexroth
HVĚZDA A PŮLMĚSÍC
Star And Crescent

Večerní vzduch na konci léta
Má vůni zralého listí a prachu
Svlaženého rosou. Poslední dlouhé
Paprsky slunce se vytrácejí
Z oblohy. Ve větvích šedavého
Svitu cvrlikají poslední ptáci.
Daleko odtud mezi stromy
Kdosi cosi bije. Nová
Luna je bledá a tenká jako
Sněhová vločka. Venuše ji
Prosvěcuje teplem. Aniž by
Porušil nastalý mír, zvon zve
K večernímu rozjímání.
Jak se soumrak prohlubuje,
Z mlčení se vyděluje hlas.

Kenneth Rexroth
PARITA
Parity

Můj strýček věřil tomu,
Že má v jiném, velmi
Blízkém vesmíru dvojníka,
Který ovšem žije naprosto
Opačným životem – člověk
Na druhém břehu nekonečna.
Občas se vyměnili.
Ne ve snech, ale chvíli
Po probuzení, kdy můj strýček
Nasadil takový lišácký úsměv,
Na moment zaváhal
A zase si šel po svém.

Kenneth Rexroth
SOUKROMÍ
Privacy

Hustá mlha se kácí
Mezi kopce.
Vybíhám z chaty.
To se snad ani nedá povědět,
Jaké to je, stát uprostřed lesů.
Do rozsvícených dveří se vlévá kouř mlhy.
V nespatřeném houští
Slyším štrachat mývala.
Pod šaty se mi vplížilo mrazivé vlhko.
Myslel jsem, že ke mně
Zezdola jede auto.
Opatrně procházím párou
Až na ostrý kraj.
Nevidět na krok.
Náhle mi
U nohou
Vytryskne láskyplný sten muže a ženy.

Kenneth Rexroth
RODINA
The Family

Pozdě v noci
Na zpáteční cestě z večírku
V Kangaroo Plains do Melbourne
Zastavíme u černého jezera.
Vzduch je nehybný, krystalický.
Vystoupím, škrtnu sirkou
A studuji svou hvězdnou mapu.
Sfouknu plamen
A nad a před a za mnou,
Zdvojen stojatou hladinou,
Propuká milion hvězd,
Které jsem nikdy předtím neviděl
A které také víckrát nespatřím.
A můj vesmír
Má dvě dcery,
Magellanova oblaka –
Dvě fosforeskující améby nad hlavou
A dvě v bezedných vodách.

Kenneth Rexroth
ZMATENÍ SMYSLŮ
Confusion Of The Senses

Měsíční světlo prostupuje listy vavřínu
Jako hudba. Vzduch ztěžklý
Zlatým prachem se nehýbá. Tvá
Bílá tvář se blíží k mé tváři.
Smyslná bolest nás
Drží v šachu jako pavučina,
Jako píseň, parfém, svit luny.
Tvé vlasy se na nás řítí jako klec.
Tvé rty se vplétají do mých.
Tvůj jazyk otevírá má ústa.
Měsíc je přeškrtán netopýrem.
Jeho záře ti zalévá oči,
Mizí duhovka i zornička,
Zbývají jen glóby chladného ohně
Jako pohled laně
Vyplašené v opuštěném lese.
Tvé štíhlé tělo se chvěje
A voní po mořské řase.
Ležíme pod nebeskou lampou
A navzájem posloucháme svůj dech.
Slyšíš? Dýcháme. Žijeme.

Kenneth Rexroth
VÝUKA
Education

Na vyprahlý svah
S terasami z rozdroleného vápence,
Kdysi dávno porostlými vinicemi,
Uléhá pod olivové stromy
Chladný a nachový večer,
Protkaný světlem prvních hvězd
A mandlových květů. Tvá útlá
Ručka se za řeči otáčí
Jako zlatý šroub, jako bys
Dirigovala pomalou skladbu.
O čem je vlastně řeč?
Umíš mi všechno tak pěkně popsat –
Opuštěný olivový háj,
Zdi starší Římanů,
Kvetoucí mandlovník
A soumrak zhasínající
Hvězdy a svá mluvící
Ústa a šroubující dlaň.

Kenneth Rexroth
TVÉ NAROZENINY V KALIFORNSKÝCH HORÁCH
Your Birthday In The California Mountains

Rozbitý měsíc pluje v chladných vodách,
Divoká husa na něj volá,
Kouř z táboráku stoupá
Vstříc geometrii nebes –
Světlé body v nekonečné černotě.
Přes útlý potůček sleduji, jak
Se tvá tmavá postava blíží k ohni.
Z nočního jezera křičí potápka.
A pak celý svět zmlkne
Tichem podzimu čekajícího
Na příchod zimy. Vstupuji do
Kruhu ohniště a přináším ti
Pstruha, kterého si dáme k večeři.
Jíme poblíž šeptajícího jezera
A já říkám: „Za spoustu let si na tuhle noc
Vzpomeneme a budeme si o ní vyprávět.“
Od té doby uplynula spousta let a
Ještě jedna spousta. Pamatuji si
Tu noc, jako by se snesla včera,
Ale ty jsi už třicet let mrtvá.

Kenneth Rexroth
PRÁZDNOTA
Void Only

Nedá se ti uniknout.
Když si myslím, že jsem sám,
Vzbudím se a zjistím,
Že jsem ztracen v džungli
Tvé lásky, v její tmě,
Ošperkován zraky neznámých
Zvířat. Vzbudím se a zjistím,
Že jsem poustevníkem
V neproniknutelné
Prázdnotě, opuštěná myšlenka,
K níž není co dodat.

Kenneth Rexroth
NIC NEŽ NIC
Void Only

Čas jako sklo
Vesmír jako sklo
Sedím nemluvím
Kdekoli cokoli
Bude
Tichý hlasitý klidný vzrušený
Had obtáčí
Sebe sama
Vše je průsvitné
Pak průhledné
Pak pryč
Jenom prázdnota
Bezbřehá
Jenom nekonečně mdlá
Píseň
Hadovité duše
Jenom.

Kenneth Rexroth
ERINNERUNG

U dveří mé doškové chatrče,
Pohřbené hluboko v horských lesích,
Vítr ve starobylém jinanu
Zní jako šustot brokátu.

Kenneth Rexroth
ZIMA PŘED ÚSVITEM
Cold Before Dawn

Zima před úsvitem,
Daleko v mlžné noci
Pod nedospělou lunou
Na sebe jakousi bolestí
Křičí pávi.

Kenneth Rexroth
CHATA V HLOUBI
A Cottage In The Midst

Chata v hloubi
Miniaturního lesa.
Jedinou událostí tu je
Vzdálený křik pávů, štěkání
Ještě vzdálenějších psů
A vysoko nad hlavou
Hejno krákajících vran.

Kenneth Rexroth
PROSPÍVÁNÍ
Thrive

Minulost i budoucnost opadá,
Zbude jen růžový a modrý
Třpyt bezmezné
Mořské hladiny.
Nikde.
Nikdy.

Kenneth Rexroth
ZVOLNA SE MĚSÍC VYNOŘUJE
Slowly The Moon Rises

Zvolna se měsíc vynořuje
Z tichého oceánu.
Zvolna se ze vzpomínek
Vynořuje tvář mé milované.

Kenneth Rexroth
JARNÍ LOUŽE USTUPUJÍ
Spring Puddles Give Way

Jarní louže ustupují
Mladé trávě.
Zahradní kočičky
Se mění ve zpívající ptáky.

Kenneth Rexroth
ROZBŘESK V PTAČÍM STROMĚ
A Dawn In A Tree Of Birds

Rozbřesk v ptačím stromě.
Další.
A ještě jeden.

Kenneth Rexroth
PO PŮLNOCI
Past Midnight

Po půlnoci,
V temnotě,
Pod zimními hvězdami
Ledové úponky
Obkličují leknín.

Kenneth Rexroth
V TEMNÉM LESE ŠEPOT
In The Dark Forest The Whisper

V temném lese šepot
milionů listů.
V hlubokém moři vzdechy
milionů vln.

Kenneth Rexroth
ŽENICH A NEVĚSTA
Bride And Groom

Ženich a nevěsta.
Měsíc svítí
Na tajfun.

Kenneth Rexroth
SLUNCE SI LEHÁ A MĚSÍC
The Sun Sets As The Moon

Slunce si lehá a měsíc
Vstává. Rudé listy javoru
Blednou do barvy
Zestárlého srdce.

Kenneth Rexroth
OBLAKA JSOU MYŠLENKAMI
Clouds Are The Thoughts Of

Oblaka jsou myšlenkami
Nebe. Je těžké
Číst myšlenky
Druhých, ale ty nebeské
Přečteš vždycky.

Kenneth Rexroth
KDYŽ VYCHÁZÍ ÚPLNĚK
As The Full Moon Rises

Když vychází úplněk,
Labuť na
Jezeře duše zpívá
Ze spaní.

Kenneth Rexroth
MARICHIKO

I
Sedím za stolem.
Co ti mám napsat?
Stůňu láskou,
chci, abys tu byl.
Můžu jen psát.
„Miluju tě. Miluju tě. Miluju tě.“
Láska mi protíná srdce
a rve životně důležité orgány.
Záchvaty touhy mě dusí
a nepřestávají.

II
Kdybych věděla, že můžu vyrazit
a jít za tebou,
deset tisíc mil by bylo jako jedna míle.
Jenže jsme oba ve stejném městě
a já nemám odvahu tě vidět,
a míle je delší než milion mil.

III
Ach, muka těchto tajných setkání
v hloubi noci…
Čekám s otevřenými shoji.
Jdeš pozdě, vidím, jak se tvůj stín
pohybuje v listí
na dně zahrady.
Objímáme se – skryti před mou rodinou.
Naříkám do dlaní,
až si zmáčím rukávy.
Milujeme se a náhle
dorazí požární hlídka
s řehtačkami a lucernou.
Jak jsou krutí,
objevit se v takovou chvíli…
Rozrušena jejich vpádem
blábolím nesmysly
a nepřestávám říkat
nesouvislá slova.

IV
Ptáš se mě, na co jsem myslela,
než se z nás stali milenci.
Odpověď je snadná.
Než jsem tě potkala,
neměla jsem na co myslet.

V
Podzim přikrývá celý svět
starým čínským brokátem.
Cvrčci volají: „Zašíváme staré šaty.“
Jsou šetrnější než já.

VI
Jen my.
V našem domečku.
Daleko od všech,
daleko od světa,
jen skoky vln přes kamení.
A pak ti řeknu:
„Poslouchej. Slyšíš ten vítr ve větvích?“

VII
Milovat se s tebou
je jako pít mořskou vodu.
Čím víc piju,
tím větší mám žízeň,
až mi nezbývá než
vypít celé moře.

VIII
Jediný paprsek z úsvitu,
slast naší lásky
je nepochopitelná.
Nikde žádné slunce,
měsíc, hvězdy, blesk,
ba ani světlo lampy.
Všechno je doběla rozžhavené
láskou, která prosvěcuje celý svět.

IX
Probouzíš mě,
rozevíráš mi stehna a líbáš mě.
Dávám ti rosu
prvního rána tohoto světa.

X
Mráz pokrývá rákosí v močálu.
Dlouhé listy praskají
pod jemným mrholením.
Mé naplněné srdce se chvěje blahem.

XI
Uguisu zpívají v kvetoucích stromech,
žáby zpívají v zeleném rákosí.
Všude tentýž rozhovor
života se životem.
Temné mraky vrávorají v prázdnu.
Rybářské čluny vrávorají v přílivu.
Námořníci s nimi vyrážejí na vodu.
Ale lana, jež utkali postaru
z vlasů svých žen,
je táhnou zpět,
přes jejich odrazy v zelených hlubinách,
k přístavům lásky.

XII
Přijď ke mně, jak chodíváš,
zlehka na růžové lože z uhlíků
v mém krbu,
žhnoucích skrze setmělý les.

XIII
Ležím na louce, otevírám se ti
pod poledním sluncem,
mlhavé kouřmo zpola zakrývá
mé růžičky.

XIV
Z mostů
a podél břehů
řeky Kamo pozorují
davy horu, na níž plane
rudým ohněm a nakonec
zhasíná postava Velikého.
Okolo mě tvá paže,
hořím vášní.
Náhle si uvědomím –
vždyť to je život, čím sálám.
Sálají tyto ruce,
sálá tvá paže kolem mě,
a podívej se na ostatní,
na nás všechny, co tu jsme, tisíce
lidí a všichni sálají –
do žhavého popela a pak do temnoty.
Jsem šťastná.
Nic ve mně nehoří.

XV
Protože o tobě
každou noc sním,
mé smutné dny
jsou samý sen.

XVI
Volání cikády vyprahlé
láskou. Tiché jako světluška.
I mé tělo je stravováno láskou.

XVII
Zůstaňme dnes v noci zde.
Kdožpak ví, kde přespíme zítra?
Zítra možná spočineme v polích,
hlavy na kamení.

XVIII
V mém srdci
šlehají plameny.
Nikde žádný dým.
Nikdo se nedozví.

XIX
Celý den jsem napjatá, celý
den o tobě sním. Příjemně odpočívám,
když v tom za soumraku uslyším
večerní zvony znějící od chrámu k chrámu.

XX
Kdo je tam? Já.
Kdo já? Já jsem já. Ty jsi ty.
Vezmeš mi zájmeno
a z nás jsou my.

XXI
Jarní úplněk
vychází z prázdnoty
a rozhrnuje síť hvězd,
koule z čistého křišťálu
na matném sametu, posetá klenoty.

XXII
Jaro, žhavý Merkur je
dnes od slunce nejdál,
světelný paprsek
v ruměnci úsvitu
nad nespočetnými
plážemi a vlnami
nekonečného oceánu.

XXIII
Kéž bych byla
Kannon s dvanácti hlavami
a zlíbala tě, Kannon
s tisícem paží
a navždy tě objala.

XXIV
Křičím, když mi koušeš
bradavky, a orgasmus
vysává mé tělo, jako
bych byla rozťatá vejpůl.

XXV
Tvůj jazyk kmitá a vstupuje
do mě, náhle jsem
dutá a plápolám
vířícím světlem jako vnitřek
ohromné perly, která pořád roste.

XXVI
Je čas, kdy se
vracejí divoké husy. Mezi
zapadajícím sluncem
a vycházejícím měsícem kreslí
pás bernešek znak srdce.

XXVII
Když jsem vystoupila
z horké lázně, vzals mě před
zrcadlo ležící
podél nízkého lůžka. Má
prsa se ve tvých rukou třásla,
rozechvívals mé hýždě.

XXVIII
Jaro letos přichází brzy.
Vavřín, švestky, broskve,
mandle, mimóza,
najednou všechno kvete. Ve
svitu měsíce voní noc jako tvé tělo.

XXIX
Miluj mě. Právě teď
jsme nešťastnější
lidé na světě.

XXX
Nic na světě se nevyrovná
jediné šestnáctině lásky,
která osvobozuje naše srdce.
Tak jako jitřenka
v temnotě před úsvitem
prosvěcuje svět svým paprskem,
láska září v našich srdcích a
naplňuje nás štěstím.

XXXI
Jednou z našich
vášnivých duší, ze světa
stvořeného naší láskou,
z jejího počátku a
skonu zbude jen
šest inčů popela.

XXXII
Svírám tvou hlavu pevně
svými stehny, tisknu se na tvá
ústa a navždy odplouvám
ve člunu z orchidejí
po Nebeské řece.

XXXIII
Nemůžu zapomenout
na navoněné šero uvnitř
stanu z mých černých vlasů,
když jsme se probudili, abychom se
milovali po dlouhé láskyplné noci.

XXXIV
Každé osamělé ráno se
vzbouzím s představou,
že je má paže tvým tělem
přitisklým na má ústa.

XXXV
Uguisu spí v bambusovém háji.
Jedné noci ho člověk chytí do bambusové pasti.
Od té doby spí v bambusové kleci.

XXXVI
Dnes ráno jsem smutná.
Mlha tak zhoustla,
že jsem nezahlédla tvůj stín,
když jsi šel kolem mých shoji.

XXXVII
Je to jen vítr
v bambusové trávě,
nebo přicházíš?
I nejtišší zvuk
mi zrychlí tep.
Snažím se potlačit muka
a na chvíli usnout,
ale jsem stále neklidnější.

XXXVIII
Čekala jsem celou noc.
O půlnoci jsem už byla v jednom ohni.
Za rozbřesku, v naději,
že tě najdu ve snu,
jsem složila unavenou hlavu
na polštář rukou,
ale týraly mě písně
probouzejících se ptáků.

XXXIX
Protože na tebe
ani na chvíli
nepřestávám myslet,
obi, který mě vždycky dvakrát obkroužil,
mě nyní oblétává třikrát.

XL
Tak jako kolo sleduje kopyto
vola, který táhne vůz,
má lítost sleduje tvé kroky,
když mě za rozbřesku opouštíš.

XLI
Na hoře
unavena chůzí,
ztracena v mlze, samička
bažanta hledá svého druha.

XLII
Před kolika životy
jsem poprvé vkročila do proudu lásky,
jen abych zjistila,
že není žádný druhý břeh?
A přece vím, že do něj budu zas a znovu vcházet.

XLIII
V dopise dva květy.
Měsíc se noří do vzdálených kopců.
Rosa smáčí bambusovou trávu.
Čekám.
V borovici celou noc zpívají cvrčci.
O půlnoci zazní zvon chrámu.
Nad hlavou zakřičí divoké husy.
Jinak nic.

XLIV
Za mé rozcuchané vlasy
může můj osamělý polštář, který plaší sny.
Za mé vpadlé oči a tváře
můžeš ty.

XLV
Když jsme v divadle Noh
sledovali Shizuku Gozen
obklíčenou sněhem,
bavila jsem se tou tragédií,
protože jsem si myslela,
že se mi nic takového
nikdy nestane.

XLVI
Vyzařujíc záplavu světla,
zaplavena vnitřním světlem,
naše láska byla utlumena
silami z vnějšku.

XLVII
Jak dávno, dávno tomu.
Tam u mostu přes Uji
v naší malé loďce
jsme se proplétali mračnem světlušek.

XLVIII
Světlušky našeho mládí
zmizely
díky účinným hubícím
přípravkům středního věku.

XLIX
Zase už slyším
zpěv prvních jezerních žab.
Utápím se v minulosti.

L
V parku se probouzí vrána
a kráká na úplněk.
A já se vzbudím a pláču
pro léta, která se nevrátí.

LI
Vzal sis mé tělo, protože’s mě miloval?
Vzal sis mé tělo bez lásky?
Anebo sis ho prostě vzal,
abys sis pohrál s mým srdcem?

LII
Kdysi jsem zářila do daleka
jako zasněžená hora.
Teď jsem ztracena
jako šíp vystřelený do tmy.
Je pryč a já se musím naučit
žít sama a spát
sama jako poustevník
pohřbený hluboko v džungli.
Naučím se kráčet
sama jako jednorožec.

LIII
Beze mě budeš žít
jen tak nazdařbůh jako
padající kulička ve hře pachinko.
Já jsem tvůj zdravý rozum.

LIV
Nevolala to kukačka?
Dívám se ven, ale je tam jen soumrak a
měsíc o své poslední noci.
Nevolal to měsíc?
Horobirete! Horobirete!
Je po všem! Je po všem!

LV
Pro toho, kdo nespí, je noc hrozně dlouhá.
Pro toho, kdo necítí nohy, je cesta hrozně dlouhá.
Pro ženu, kterou pobláznila vášeň,
je život hrozně dlouhý.
Proč jsem se na nerovných stezkách lásky
svěřila do rukou křivého průvodce?

LVI
Toto tělo, které jsi miloval,
je křehké a od přírody vratké
jako neukotvený člun.
Ohně nenasytných rybářů
planou do noci.
Mé srdce plane tímto utrpením.
Chápeš?
Můj život zhasíná.
Chápeš?
Můj život.
Ztrácí se jako kůly
držící sítě v proudu
řeky Uji. Proud a mlha
mě unášejí.

LVII
Noc bez konce. Samota.
Vítr žene javorový list
přímo proti shoji. Čekám, jako dřív,
na našem tajném místě, v úplňku.
Zpěv posledních zvonkových cvrčků.
Našla jsem naše stará milostná psaníčka,
plná básní, které jsi nikdy nezveřejnil.
Vadilo to? Byly jen pro mě.

LVIII
Polobdělá
si začínám uvědomovat,
že hlasy cvrčků
s přibývajícím podzimem slábnou.
Teskním po tom smutném
roce, který odchází,
a mé vlastní bytí
slábne a hasne.

LIX
Nenávidím ten strašidelný stín,
za který může úplněk.
Prsty si vjíždím do šedivějících vlasů
a přemítám: To mě tak ubylo?

LX
Celou zmrzlou mě probouzí
první paprsky. Za oknem
se tiše snáší rudý list javoru.
V co mám věřit?
V apatii?
Zlobu?
Od toho rána, kdy
mě tvůj necitelný pohled proměnil v led,
bledý jako měsíc za soumraku,
nenávidím oči každého nového dne.

Anne Ridlerová
EXPECTANS EXPECTAVI

Zase jedna zima, jak má být:
Svíčka a keks, jehly jedlí a mráz;
Koledy, které se linou nocí probodávajíce
Skleněnou slupku srdce a nebes;
Tváře dětí: v okenním skle bledé, ve světle stromku zářící.

A zas ten čas očekávání,
Jenž prosí o kůrku a trpí oddalovanou radostí:
Fyzické utrpení, uchylujeme se k duši.
Ó, nastaň již, bujará vládo lásky, jen dále,
koledy z fujavice,
Ti nalepení na okno pryč, ti zkřehlí vyděděnci dovnitř.

William Shakespeare
SONET Č. 12
Sonnet 12

Když zvoní hrany do všech světa stran,
když jasný den zřím tonout v kalných tmách,
když v kalném dni se zavře tulipán,
havraní vlas když zbloudí v šedinách,
košatý strom když ztratí vlastní stín
a promění se v napřažený spár,
když skončí žně a sťatým obilím
plní se máry, které věští zmar,
tehdy si říkám, že i tvoje tvář
vráskami musí platit za život,
a ptám se, nač ty krásné oči máš,
nesmí-li spatřit jiné krásy zrod.

A kosu Času nelze otupit:
jen ve svých dětech můžeš věčně žít.

Ken Smith
SETKÁNÍ U SVATÉHO MARTINA
Encounter At St. Martin’s

Tohle je příběh poutníka, stejně se
před mnoha lety začal psát ten můj, chlapec ve stodole,
vždy se v ní ztrácím. To místo
je mi pořád cizí. V kapse mám

peníze nesprávné měny, nebo taky žádné,
neplatný průkaz, plán jiného města, slovníček frází
v jazyce včerejška, lístek jen
do další stanice a své instrukce.

V hale Banco Bilbao
mi snědá žena nenápadně předá klíč, balíček,
jméno hotelu, číslo účtu,
první písmena neznámé abecedy.

Patti Smith
SLAVNÁ VELIKONOČNÍ HRA
The Famous Easter Act

stigmatická zuzka
má největší nohy z celého kansas city
říká se jim dělové čluny drahé zuzky
nohy velké jako jezero erie

je to americká pamětihodnost
říká se jí zuzka s široširou nachovou nohou
tancuje v yosemitském kaňonu
fialové stepovací boty z yosemitské zátoky

když je podruhé obula
krvácela po čtyřicet dní
krvácela po čtyřicet nocí
dokonalá klenba zrychtované zuzky

1971

Patti Smith
26. LEDNA
January 26

gerard de nerval
smrt oběšením
bojím se slunce sněhu
pod tmavými brýlemi

dneska jsem přemýšlela o králíkovi
pod tmavými brýlemi
dneska jsem přemýšlela o králíkovi
o slepém králíkovi

bolí to jen si na to vzpomenu
snažím se to vyzpívat
mrtvý v zimě dvě trička z drahé vlny
zatáhli za provaz uškrtili ho
bolí to jen si na to vzpomenu
co si asi myslel
a co si bez něj počnu

písnička podle metronomu
jak příjemné – houpat se jako králík
jak příjemné – viset si
dolů z uzlovaté šňůry
kopanec herda vzlyk
a všechno se houpe
jako pendlovky
všemu se odzvání
houpat se jako králík
šedý chomáč na špagátu

1971

Patti Smith
ZBYTEČNÁ SMRT
A Useless Death

Stojím na popravišti. Jaké pozdvižení!
Jaká blyštivá faleš! Co se vlastně děje?
Jak málo znám tenhle kraj.
Zřejmě jde o korunovaci královny.
NE. Ach, bože. Neuhádla.
Jde o popravu královny!
A já jsem v pasti.
Nemůžu nijak pomoct.
Nemůžu se přestat dívat.
Na popravčím lešení jako na hřadě
musím všechno sledovat z ptačí perspektivy.

Král dává povel k akci. Jako
režisér nějaké zfušované pašijové hry.
Unaveně kyne.
Je jasné, že nespal celou věčnost.
První přicházejí ženy v naději.
Tady je máme. Je jich třicet.
Všechny stejně oblečené. Dlouhé zelené
šaty z taftu s vysokým pasem.

Tytéž pohyby. Středověké mažoretky.
Vlámský styl. Nosánky nahoru.
Třicet párů útlých rukou
složených na vypouklém břichu.

Pročpak se odsouzené ženy chovají
jako těhotné?

A jak je to komické! Třicet odsouzenkyň
se kymácí. Některé jsou přesto moc hezké.
Hodně jich je na pokraji zhroucení.

Král si něco mumlá. Co říká?
Zdá se, že můj sluch je stejně pronikavý jako můj zrak.

„Proklaté dámy v naději! Zbav
se jich. Jak jsem jimi opovrhoval! Pokaždé
zaneřádily celý hrad. Kvok, kvok.“

Zdá se, že je nesnáší ještě víc než
královnu. Ozývají se výkřiky:
„Zabils mé psy, tak si mě také zabij!“ A vice versa.
Transakce, při níž obdržíš zrno i s plevami. Taková
jsou pravidla hry. A král je popichuje.
Dámy štkají. Trhají kapesníčky.
Chtěly vlastnit veliké pozemky.
Jejich záhonky jsou ohraničeny motouzem a posypány
čerstvou ornicí. 31 lopat stojí v řadě se sklopenou
hlavou.

Král nařizuje, že si musejí vykopat
vlastní hrob. Ježíši, to je šrumec!
Ženy ztrácejí klid, jímž udivovaly
v zahajovacím průvodu. Nepokrytě ječí.
Ruce se jim třesou a chytají se
jedna druhé. Některé padají tváří v prach.
Ty zmatenější si rvou vlasy
a pářou šaty.

Začíná to být k smíchu. Princ
je v rozpacích. Letmý pohled
k hradu. Horizont. A tady
máme královnu. Nikdo si jí nevšímá.
Pohybuje se jako ve snu. Apaticky.
Nadpozemsky. Jako by celý soud
šel mimo ni. Uvědomuje si,
že se blíží smrt?
Jako by to vůbec nevěděla.

Jak ji obdivuji! Je to opravdová hrdinka.
Netuší, jak je silná. Jak ji obtáčí
síla, láska a smrt. Jako kdyby
nikdy nestála před zrcadlem.
Král je ponížen. Skoro ho nepozná.
Co vlastně znamená ten jeho svět?
Dámy v naději se nalíčí.
Když spatří svou milou královnu, spustí
ještě větší nářek. Hromadně se bijí
do prsou. Pár přihlížejících omdlí.
Kuchaře musejí odnést.

Královna vzala do ruky lopatu. Co jí to
přelétlo přes tvář? Že by úsměv? Nedalo
se to poznat.

Náhle se zachvěje a řekne: „Je mi zima.“
V ten okamžik cítím hroznou zimu.
A ostatní také. Bože, určitě je pod nulou.
Nechápu. Nebylo ještě před chvílí jaro?
Všichni mají na sobě jen něco lehkého.
Dokonce i krále halí tenký sametový plášť,
a ne jeho obvyklý hermelín.

Dámy drkotají zuby. Jediné,
čím se lze zahřát, je pohyb. Začínají
kopat jako ďábel. Třicet tvrdě
makajících ženských způsobí pěkný hic.
Kdyby přestaly a odpočívaly, zmrznou
na kost.

Po královně nemůže nikdo chtít,
aby se dřela. Trochu pomáhá. Drolí
kusy ztvrdlé hlíny nebo se snaží
nalomit veliký balvan. Sem tam ji
upoutá hladký oblázek či hezký
krystal. Zvedne ho. Prozkoumá.
Převrátí. Upustí ho do vlečky,
kterou s úsměvem přidržuje.
Děsně si užívá službu sobě samé.

Mráz kopání ztěžuje. Ženy
přesto pracují jako blázni, jen aby
se zahřály.

Krále to přestalo bavit. Královna
odplouvá. Všichni jdou domů.

Ztrácím rovnováhu.
Padám z lešení.
Zpomaleně.

Zločin bez vášně.

1972

Wole Soyinka
MÝM PRVNÍM BÍLÝM VLASŮM
To My First White Hairs

Pekelně chundelaté blafance z komína, černá agónie hromu,
drchanec hrubé oblačné vlny – má hlava, pane! – leštěnka
s živicí, pravěká fosílie mimo dosah prstů světla – než…!

Zničehonic vystartovaly jako stonek kukuřice po dešti, neduživé
jako ředěné mléko;
Jako blesk uhodily do mravenčí antény, povadly
z horečné podívané na cvrčky na sluníčku –

TŘI BÍLÉ VLASY! Křehcí a zakrslí vetřelci
tlumočí vzkaz času. Prohlížím si ty vibrující spirály
pod zvětšovacím sklem, mléčné nitě předznamenávající

fázi šedivění. Dělejte, ach, pospěšte si s tou
falešnou parádou. Upleťte mi pavučinu ze zimního moudra,
noční čepičku a korunu s plesnivými flitry.

Wallace Stevens
ROZČAROVÁNÍ O DESÁTÉ
Disillusionment Of Ten O’Clock

Domy jsou posedlé
Bílými nočními košilemi.
Žádný není zelený,
Nebo fialový se zelenými kruhy,
Nebo zelený se žlutými kruhy,
Nebo žlutý s modrými kruhy.
Žádný z nich není divný,
V ponožkách z krajkoví,
S pásky z korálků.
Lidé nesní
O paviánech a brčálu.
Jen čas od času starý námořník,
Opilý a spící v botách,
Loví tygry
V rudém počasí.

Suzanne Vega
DÉŠŤ ZAMETÁ…
The Rain Sweeps…

DÉŠŤ ZAMETÁ okenní tabulku
Blátivě zelené stromy vlají s větrem
A na všechno sedá oblak beznaděje.
Ale já nepociťuju beznaděj, ó ne
Jen drama deště.
A klid.

Suzanne Vega
OCEÁN
Ocean

Vlny
Bijí
Bílá pěna
Klouže
Pak ticho
Tak náhlé
Jsem v šoku
A trvá to…

Suzanne Vega
PODÍVÁM SE…
I Look…

PODÍVÁM SE ven
Odpoví mi temnota.
Bílé vločky poletují
Bez cíle, do nikam.
Sytě bílé
Sametově černé
Dokreslují noc.

Suzanne Vega
MYSLÍM NA SVÉHO PSA…
I Think Of My Dog…

MYSLÍM NA SVÉHO PSA.
Ležím v dešti na trávě
A přeju si, aby
Zase žil a byl tady
Můj rozkošný, sladký pejsek.

Diane Wakoski
SVĚTLO
Light

Žiju pro knihy
a světlo, které mi je umožňuje číst.
Lekníny
vyrážejí
z hlubin rybníčku
setmělého řasami,
žába si libuje v želé
modrozelené vody,
poupě
šplhá
po laně stonku
a pak odlétá do slunce. Jako mýdlo
v ranní lázni.
Kniha, kterou čtu,
pluje po mé dlani jako leknín
po živé vodě
myšlenek,
a slunce na nás svítí,
breviář rána.

Derek Walcott
TOBAGO VPROSTŘED LÉTA
Midsummer, Tobago

Širé pláže plné vyšisovaných oblázků.

Bílé horko.
Zelená řeka.

Most,
spálené žluté palmy

u domu spícího letním spánkem
proklimbávají srpen.

Dny, které jsem pozdržel,
dny, které mi utekly,

dny, které vyrostly jako dcery,
mé přístavní ruce.

Hugo Williams
SOBOTNÍ RÁNO
Saturday Morning

Každý, kdo se tu noc miloval,
mě míjel s blikajícím červeným světýlkem
na šošolce – bělovlasý starý gentleman,
po uši zrudlý školák, těhotná žena,
která se na mě usmála přes ulici
a nenápadně pokrčila rameny,
jako kdyby blikající červené světýlko na její hlavě
bylo jen stínem záře jejího tajemství.

William Carlos Williams
MUSÍM TI NĚCO ŘÍCT
This Is Just To Say

Snědl jsem
švestky
co byly
v mrazáku

a cos
nejspíš
schovávala
k snídani

Odpusť mi
byly skvělé
tak sladké
a tak ledové