Do pětadvaceti

4 –

mám čtyři minus a žádný plus
jsem z půlky Vršovec a z druhý půlky Rus
mám třicet škol a žádnej glejt
vždycky chci jenom toho, s kým nemůžu bejt

vrchní se ptá, co byste rád
plešatej tetovanej poloautomat
sleduju jeho tančící sval
a Ježíš v rohu čumí na dopitej grál

jsi děsně hustá, jsi děsně cool
tvá duše pustá, plná jedniček a nul
jednou tě neznám, jindy tě znám
pokaždý propadnu tvejm sadistickejm hrám

tvůj klín se vzteká jak vlčí mák
žaludek zkameněl a hlavou pádí vlak
nechci to řešit, nechci to vzdát
chci se jen zarejt do tvejch mramorovejch zad

když jsem tě líbal
cítil jsem chlad
tak už to vybal
kde a s kým a kolikrát?

neděle půldne, ležatej prach
bojím se stínu na slunečních hodinách
v pochcaným sněhu kopu si hrob
a pak se zkouším trefit do svejch vlastních stop

příbuzný smeknou a ztišej hlas
důchodci rozjedou jazz vymejvanejch váz
život jde dál i smrt jde dál
a Ježíš v rohu čumí na dopitej grál
 

Balada z Prahy 7

myslím, že nic dobrýho nevěstí
pštros na Strossmayerově náměstí
bojím se, že mi šplouchá na maják
a směje se mi celej Strossmayerák

jenže co naplat, je to vážně pštros
přechází zebru bez klobouku bos
s nikým se na přechodu nemačká
čeká na zelenýho panáčka

povídám: hej, co jste to za zvíře
že trčíte tu vprostřed refýže
a odkdy pštrosi čekaj na tramvaj
a proč jste opustil svůj rodnej kraj?

pohlídne na mě spatra, zdá se mi
ač stojím a on sedí na zemi
pak řekne: vážně chcete vědět proč?
já vám to prozradím: pro pštrosí kvoč!
 

Bez cíle

bez cíle oči zabloudí
tam, kde mě nikdo nesoudí
slábnoucí hřmění
a dál už není o co stát

do hroší kůže zamknu cit
zkusím se bez něj obejít
pak na tvý šíji
procvičím zmijí prstoklad

bez cíle, bez cíle, bez cíle
netvař se, luno, tak zavile
plazím se stezkou, kde přepadá stesk
má hvězda nečeká na Velkej třesk

bez cíle, bez cíle, bez cíle
k ráji mi zbejvaj dvě promile
pak ztuhnu v koutě jak dortovej vosk
jsem, nebo nejsem to já?

šílenej z prášků na zlý sny
i když jsem sám, tak mluvím s ní
trnitá cesta
s úsvitem přestává mě vést

nežli si šlapat po štěstí
to raděj sejdu na scestí
a to je celej
celej můj skvělej manifest

bez cíle, bez cíle, bez cíle
netvař se, luno, tak zavile
plazím se stezkou, kde přepadá stesk
má hvězda nečeká na Velkej třesk

bez cíle, bez cíle, bez cíle
k ráji mi zbejvaj dvě promile
pak ztuhnu v koutě jak dortovej vosk
jsem, nebo nejsem to já?
 

Bloud blues

koukám do zdi jako bloud
koukám do zdi celej tejden
koukám do zdi jako bloud
koukám do zdi celej tejden
v noci tě chci obejmout
a ve dne mě to sotva přejde

smutno je mi v pondělí
v úterý se v slzách brodím
ve středu se zastřelím
ve čtvrtek si mašli hodím
páteční blues veselý
na krchov mě doprovodí

třešeň květe doběla
v sobotu ji snědí drozdi
višeň kvete doběla
v sobotu ji snědí drozdi
v neděli se nedělá
a tak zas budu koukat do zdi
 

Bludnej Holanďan

člověk sám a sám se potácí
motá se po scéně a nikde žádný diváci
člověk potácí se sám a sám
narvaným městem jako Bludnej Holanďan
každej den ho něčím poleká
koukněte na toho osamělýho člověka
stíny se dlouží, smrt je vzdálená
z tmy v jeho duši se mu podlamujou kolena

Bůh ví, proč jsem přišel na ten svět
a čert ví, proč mu nechci rozumět
umím jen hrát a pít až do rána
umím jen chlastat a hrát

láska má, s kým asi usíná?
ať dělá, co dělá, je relativně nevinná
sem tam ji vídám ve svejch snech
většinu času ale zdá se mi o křídlech
lítám si, lítám povětřím
nikdo mě nehledá a nikomu už nepatřím
bez cíle plachtím sám a sám
narvaným nebem jako Bludnej Holanďan

Bůh ví, proč jsem přišel na ten svět
a čert ví, proč mu nechci rozumět
umím jen hrát a pít až do rána
umím jen chlastat a hrát

ženská je nestálá jak jarní počasí
pro něco zahoří a pak se zase uhasí
před chvílí mi ujel další vlak
je mi jen pětadvacet let a čekám na zázrak
SOS – ještě že tebe mám
poslední výstřel na planetě Sebeklam
přístav se změnil v mlžnej stín
a ty jsi útes, na kterým se zachráním

Bůh ví, proč jsem přišel na ten svět
a čert ví, proč mu nechci rozumět
umím jen hrát a pít až do rána
umím jen chlastat a hrát

jízdenka do pekla, z půllitrů dlouhej plot
už nikdy neříkej, že nejde o život
celej rok jsi v prvním měsíci
hodina mezi psem a vlkem končí zimnicí
už se v tom nevyznám – zapadlej nonstopáč
jak se dnes jmenuješ a co jsi vlastně zač?
pod hlavou obrubník, nad hlavou hejno vran
počítám do deseti jako Bludnej Holanďan

Bůh ví, proč jsem přišel na ten svět
a čert ví, proč mu nechci rozumět
umím jen hrát a pít až do rána
umím jen chlastat a hrát
 

Bludnej Holanďan II

přišel jsem do bytu a ztratil řeč
jako by někdo prdnul žárovku
pro ksichty ze dvora mám jenom křeč
a marně s nima hraju na schovku
jen vstoupím do dveří, hned zamykám
rád bych se zavřel na sedmero bran
chybíš mi teprv, až když zbydu sám
a říkají mi Bludnej Holanďan

sedíme u piva, já povídám
a moje mysl bloudí po moři
předlouhou míli sobě sám se zdám
dokud mě sebechvála nezboří
na černý pláži stavím pevnej hrad
na pláži plný nabroušenejch vran
marně si hraju na ostnatej drát
a říkají mi Bludnej Holanďan

denně si s sebou nosím jednu zeď
a chvilku trvá, než ji postavím
kdo s koho – otázka a odpověď
mám rád, když holka říká: c’est la vie
jsem kanec, když se nikdo nedívá
s večerem přejdu na náhradní plán
svou píseň štěstí do zdi vyzpívám
a říkají mi Bludnej Holanďan

nechci být s nikým než s tím, s kým chci být
nechci tě nikdy ztratit z dohledu
kdo mě má poznat, musí hrozně chtít
já sám ho k tomu sotva dovedu
už nemám pocit, že se probudím
nestojím o žádný z těch novejch rán
vítr mi pěkně točí osudím
a říkají mi Bludnej Holanďan
 

Blues mrtvýho hajzla

chcípnul jsem a teď sedím
na baru z oblaků
směju se všední šedi
a kopu do ptáků

tělo mi tleje v hlíně
duch ale kráčí dál
zaživa jsem byl svině
v nebi jsem zmutoval

barman je starej anděl
křídla mu zpuchřela
dělá jen to, co Pán děl
co neděl, nedělá

dívá se na mě svrchu
když mluví o těle
má na mysli mou mrchu
noc s blbým andělem

při špatným osvětlení
dvou nedomrlejch hvězd
probírám to, co není
proklínám to, co jest

před tejdnem jsem si v Krči
říkal, že bude líp
a teď tu se mnou trčí
ten opeřenej typ

vesmír se divně houpe
sem tam a naopak
tancuju s každým sloupem
tancuju s ním jen tak

já, kterej jakživ neměl
v palici vůbec nic
mám v hlavě, podržte mě
neb jsem se pic – pic – pic!

tuhletu píseň písní
si brečí do piva
zlej člověk, co svý zlý sny
teď právě prožívá

tak trhněte si haksnou
a polibte mi šos
ty blbý hvězdy hasnou
a já už vás mám dost

už vás mám vážně dost!
 

Blues nedělní noci

hodiny běží a noc je tak nádherně živá
v poslední tramvaji klimbá můj nedělní splín
přemýšlím o dobru – o tom, co ve zlu se skrývá
zlo je druh dobra a láska je amfetamin

amplion z nádraží promlouvá plechovým hlasem
k toulavé zvěři jak čaroděj ze země Oz
záclona tančí a město mi diktuje báseň
špitál má padla a svítí jen pohotovost

chtěl jsem ti napsat, proč nespím, jak žiju, v co věřím
ruka mi cuká a v hlavě mi odbíjí zvon
amplion z nádraží promlouvá k toulavé zvěři
z repráků duše zní tiše mé daimonion
 

Blues o černým svědomí

padá mi do peřin
blues černý jako bota
hluboký jak tvůj klín
kde brát chuť do života?

Paříž už není in
a Varšava je złotá
kde brát chuť do života
kde brát chuť do života?

padá mi do peřin
blues černý jako bota
Paříž už není in
a Varšava je złotá

tvý tělo splývá s mým
a duše se v tom motá
proměnit slovo v čin
s úsměvem idiota

rád bych si život svůj
žil tak, jak se mi líbí
vezmu si do hrobu
svý omyly a chyby

prej to s náma vidíš bledě
ve tvým klíně jako v tundře
starej chlap, co všechno věděl
včera umřel – včera umřel

mý černý svědomí
a tvá falešná nota
ptáš se mě: jsme to my?
chraň pánbůh, ještě to tak!

Paříž už není in
a Varšava je złotá
proměnit slovo v čin
a duše se v tom motá

kde brát chuť do života
kde brát chuť do života?
 

Blues o snech

měl jsem tuhle spaní
lehký jako dech
a viděl bílou paní
a taky druhej břeh
holky v ptačím peří
a kolem samej vrak
kdo chce, tak ať mi věří
mě jenom trefil šlak

strejda Karel Slabý
nevěděl co a jak
zda žít, či zda se zabít
tak vylez na barák
a skočil mezi mraky
a nic tam nenašel
do pekla vozej vlaky
věřící Tomáše

papež dnes hraje šachy
a zejtra domino
vždycky mu zbudou prachy
na zpěv a na víno
polední audience
svatýho Xavera
a zvony znějí tence
do blba, do šera

ošklivý kvítí
mi lemuje práh
a každej to cítí
ten šílenej strach
bije ti v hrudi
a vyráží dech
a hoří a studí
strach o pytel blech

kulatý kruhy
a hranatej roh
a krvavý pluhy
a pochcanej stoh
oblaka padaj
už nechci je nýst
a na holý záda
ti napíšu list
 

Blues o špatný pověsti

tuhle jsem zas dostal prapodivný blues
jako když si holým zadkem sedneš na kaktus
tak ti píšu, Sally, že mám děsnej bol
bez dobrýho bydla není žádnej rokenrol

dva dny a dvě noci blues mě obtáčí
nosí moje jméno, rozlejhá se z pavlačí
zoufale se chytá naleštěnejch klik
trousí moudra, z kterejch na mě křičí otazník

která dobrá duše přišla na to, že tady chci shnít?
a kdo z vás se mi vůbec odvažuje říkat, co mám chtít?

zacpal jsem si uši a poslouchám ten klid
abych splatil nájem, musel jsem se zadlužit
nač takovej bejvák, když mi stačí most?
k čemu boty do špičky, když můžu chodit bos?

tak ti píšu, Sally, že zavírám krám
balím si svý fidlátka a mizím kdovíkam
počkám, až se setmí, a pak se odplížím
blues o špatný pověsti má hrozně dlouhej stín
 

Blues pro černý máry

tohle je blues pro černý máry
padne jim jako ulitý
živý se chvějou strachy
a mrtvý spěj jak zabitý

tohle je blues pro prázdnou rakev
co čeká na mě, až ji naplním
když jeden vstává z hrobu
ten druhej spí jak na trní

koukám, jak svítá ráno
oči mám na petlici zavřený
dneska nám končí sranda
zejtra se sejdem pod zemí
 

Blues za Françoise Villona

nebe jako kost a pes ji hlodá, hlodá, hlodá
nebetyčná zlost na opilýho lodivoda
vše, co zbude, když se zavře opona
naštvaný blues za Françoise Villona

stopa za koly a eskymácká dýmka míru
bílí buvoli, co lezou lidem do kvartýru
v půli useknutá ruka zákona
krvavý blues za Françoise Villona

šibenice, vrány černý jako Velká louže
měl jsem svoje plány – teď mi tady ustelou, že
píšu po zdech o snu, co se nekoná
zašitý blues za Françoise Villona

nemůžeš se bát, kdykoli vyjdeš na ulici
zboříš jeden hrad a už tě věšej za palici
svýho krále zdravíš: moje poklona
podvratný blues za Françoise Villona

dneska hraješ šach a zejtra zahraješ si s mlýny
hlavně žádnej strach – ten tě jen stáhne do hlubiny
a až ti vezmou posledního piona
půjdem na smrt za Françoise Villona
 

Bluesový srdce

oči jak len
ty toho dost napoví
pod víčky Paříž
nebo Britský ostrovy
a já jdu bos
jdu ti naproti bos
srdce mý je hladový
hladový a bluesový

zmatenej rok
v drahách, co se nespojí
se známou ženou
v povědomým pokoji
ta druhá spí
tiše, nevinně spí
a každý ráno po boji
mi z duše kousek ukrojí

včera a dnes
před rokem a po letech
dívám se za ní
jak mizí na opačnej břeh
k některejm z nás
patří minulej čas
a tečka patří za příběh
tak jako nádech za výdech
 

Bojová píseň Černé brigády

než se kolem sešeřilo
měl jsem patnáct bodnejch ran
až skončíme tohle dílo
tak se možná nepoznám

po babičce fousy cara Nikolaje
pojedeme s holkou do smutnýho háje
každej si to může přebrat
jestli loupit, nebo žebrat
u majora Quantrilla

ještě chvíli klidu a pak chci slyšet tamtamy
před náma je peklo a potopa je za námi
jestli někdy zdrhnu, tak leda v jiným životě
že zas budem slavit, to si šuškaj vrabci na plotě

po babičce fousy cara Nikolaje
pojedeme s holkou do smutnýho háje
každej si to může přebrat
jestli loupit, nebo žebrat
u majora Quantrilla

vodkráglujem matku a vodkráglujem manželku
týhle vystrojíme funus, týhle veselku
jsme holt hodný hoši, a to o nás všickni ví
voči máme rudý a broky máme šedivý

po babičce fousy cara Nikolaje
pojedeme s holkou do smutnýho háje
každej si to může přebrat
jestli loupit, nebo žebrat
u majora Quantrilla

do čutory z nudy ryju lebku s hnátama
jít už není kudy – peklo před náma i za náma
jestli někdy zdrhnu, tak leda v jiným životě
že zas budem slavit, to si šuškaj vrabci na plotě

po babičce fousy cara Nikolaje
pojedeme s holkou do smutnýho háje
každej si to může přebrat
jestli loupit, nebo žebrat
u majora Quantrilla
 

Byt

po třetím zazvonění
chtěl by se vypařit
vtom zavrzaly panty
hlas řekl: nazdar… byt
voněl jak před adventem
a kdosi z příbuzných
upustil slzu (pak ji
zas nenápadně zdvih)

hodiny stále stály
lednička hrčela
ty, jimž je život malý
rozpálil doběla
vztek marných lamentací
nad lidským údělem
dva vystrašení ptáci
v kleci jak manželé
tiskli se tělo k tělu
pěli jen pomálu
vědouce o popelu
v zaskleném regálu

seběhl čtyři patra
a už se nevrátil
doteď se po něm pátrá
vím, že měl málo sil
a že šel rovnou k lávce
přes řeku Vltavu
neskočil… krmil dravce
a čuměl do splavu
 

Býk

arénou zní: toro! toro!
toreadora teď skoro
nabral ten skot na rohy

nevěřili byste ani
co se děje před svítáním
vprostřed tmavé oblohy

asi ve čtvrt na tři ráno
nahrnou se hlavní branou
všechna hvězdná znamení
do měsíční arény

napětím si koušou nehty
když býkovi lechty lechty
toreador dělá

býk bezmocně bučí smíchem
když tu zazní náhlým tichem:
pustil duši z těla!

obecenstvo vzorně smekne
a potom se rozplyne
jak by ne

žádná kalamita
svítá
 

Celej den se se mnou houpe loď

celej den se se mnou houpe loď
příšerně se se mnou houpe loď
holka moje, zlato moje
zbav mě toho nepokoje
buď mě zabij, anebo mě vysvoboď

včera jsem si zašel na pivo
a teď mám pocit, že je všechno nakřivo
autobus i automobil
stromy, domy, hroby, hroby
lidi jdou a strachy ani neplivou

opil jsem se v baru U Pštrosa
buďto s ňákým kamarádem, nebo sám
metr piv a jedno víno
a že jsem měl nakoupíno
zajed jsem to pomazánkou z lososa

celej den se se mnou houpe loď
příšerně se se mnou houpe loď
holka moje, zlato moje
zbav mě toho nepokoje
buď mě zabij, anebo mě vysvoboď

ráno bylo vskutku plný krás
nejmíň do půl jedný jsem byl pod obraz
do dvou jsem měl ztuhlý rysy
do pěti jsem věštil z mísy
v sedm vyšel měsíc, ale pak zas zhas

láska, to je kráva nebeská
a mučedníkům žádná holka netleská
řekla: neřvi a dej na mě
lásku koupíš v každým krámě
stačí zajít na Floru či do Tesca

celej den se se mnou houpe loď
příšerně se se mnou houpe loď
holka moje, zlato moje
zbav mě toho nepokoje
buď mě zabij, anebo mě vysvoboď

každej z nás má ňákej skrytej kaz
ňákej kaz má v sobě skrytej každej z nás
mrcha k mrše, vrána k vráně
od večeře do snídaně
bdíme s duší černou jako kolomaz

celej den se s náma houpe loď
příšerně se s náma houpe loď
holka moje, zlato moje
zbav mě toho nepokoje
buď mě zabij, anebo mě vysvoboď
 

Cizí stín

rozdávám úsměvy
a slyším samej smích
nad vodou mě nedrží
už ani vlastní brácha
nový ráno, nová lež
a novej zámek na dveřích

stín, co za mnou jde, je cizí
když se ohlídnu, tak zmizí
kde je naše velká láska?
ne – už není o co stát

někdo snad bojuje
já ztratil meč i štít
sto let jsem nic nechápal
a náhle lidi znám
nechci tu zůstat
a už vůbec nechci odejít

kde je naše velká láska
kde je naše velká láska
kde je naše velká láska?
ne – už není, není o co stát

udělej čáru, nebo tečku
spal ten most
vysvětli si každej krok
buď jinde, než jsem já
pořád si opakuj
že neměli jsme budoucnost

nebyla to velká láska
velká ani malá láska
nebyla to žádná láska
ne – a není o co stát
 

Čeká už jen na jinou lásku

dotkla se pustého ostrova
čeká už jen na jinou lásku
čtyřlístek ke dnu – i podkova
čeká už jen na jinou lásku
vlna ji vynesla až na horu
odteďka tráví život v pozoru
poslala becherovku s péefkem
a čeká už jen na jinou lásku

na hoře, která sluje Stolová
čeká už jen na jinou lásku
ruce má z nebe, nohy z olova
čeká už jen na jinou lásku
já slepě za ní jako věrný stín
života macecha a smrti syn
ona mi utahuje vodítko
a čeká už jen na jinou lásku

nečeká už ani na psíka
čeká už jen na jinou lásku
kam s psíkem, co za ní utíká?
čeká už jen na jinou lásku
nadává na nárožní hodiny
čas stojí, já jsem tady jediný
vždycky jí pod nos strčím čerstvý květ
a vždycky čeká na jinou lásku
 

Černej chrt

u mejch dveří leží černej chrt
přenádherný oči plný slz
slyším, jak si dejchá do tlapek
já se koukám do zdi, on se kouká skrz
já se koukám do zdi, on se kouká skrz

když je tma a prší, když je zle
u mejch dveří leží černej chrt
vyje, jako kdyby už byl čas
když je tma a prší, míváš jinej hlas
když je tma a prší, míváš chrtí hlas

když je tma a prší, když je zle
u mejch dveří leží černej chrt
vyje, jako kdyby už byl čas
když je tma a prší, vídám vlastní smrt
když je tma a prší, vídám vlastní smrt
 

Den pro mou loutku

autobus mi ujel, v metru řádil vrah
a tak jsem tě našel v temnejch uličkách
Kafka, kytka, brejle, středověkej šat
zrudla jsi a zašeptala: chceš si hrát?
bylo mi tak vztekle, že jsem ti to zblajz
provedlas mě peklem v klubu Paradise
další den mý loutky, kterou vodí strach
po posmrtně pustejch uličkách

koukám na tvý řasy, ostrý jako led
modrý jako k ledu přilepenej ret
zas mi něco říkáš – něco, co už znám
nenápadně pošilhávám k hodinám
myslím na to menší ze dvou obřích zel
vidím biče, tyče, lubrikační gel
víš, kolik mám čárek jen za loňskej rok?
no nevím, ale podívám se na tvůj blog

v šachovým koutku
hrajeme Židy
den pro mou loutku
pěkně mě zřídil

epitafy píšu pod žebra všech Ev
inkoustem, co připomíná vlastní krev
jiný básně neznám, nemám pro ně cit
z každičkýho čtení musím odejít
bylo mi tak vztekle, že jsem ti to spolk
teď se z mýho undergroundu stává folk
stín a klín a láska, vypálenej cejch
a nula bodů od mejch známejch neznámejch
 

Dilema

mám chuť
probodnout se věží
co padá vzhůru
koukám
jak se město ježí
a dělám inventuru
už jsem se rozloučil tu se všema
teď sedím a mám Boba Dilema
broukám – to jenom motor běží

v dálce
dračí oči hoří
v uších šumí moře
měsíc
ten si pohovoří
s mlhou na Stolový hoře
jako by upíjel z ní chvílema
já sedím a mám Boba Dilema
Bůh ví – kdo tvoří, ten i boří

spílám
všem těm, co se ptají
(a já jim ještě odpovídám)
spílám
všem, co usínají
zatímco já tu za ně hlídám
unaven předlouhejma mílema
jen sedím a mám Boba Dilema
zpívám – a oči zhasínají
 

Dvojí pláč

má cenu psát ten dopis, na nějž sněží?
má cenu drásat moji něžnou kytaru?
kdo mě má rád, sám pozná, o co běží
že na duši mi leží zlý mrak bez tvaru

jedenáct pryč a v metru vypli schody
teď musím po svých, i kdybych měl umrznout
vítr jak bič mě domů doprovodí
vzpomínky letí hlavou jako dravý proud

náš dvojí pláč zněl korunami buků
a česal vlásky rozcuchaných bříz
dík… není zač… a pustila mou ruku
z velikých slov zbyl malý kompromis

kočáry ryb a rybář – jejich vozka
nábřeží zívá v temném a mollu
ruším svůj slib a cítím se jak troska
pařezy vrb v aleji topolů

došla mi řeč nad tvojí hladkou sochou
tam vprostřed léta v parku s tramvají
kůži mi svleč a na mou duši plochou
vypusť psi lží, co pána nemají

náš dvojí pláč zněl korunami buků
a česal vlásky rozcuchaných bříz
dík… není zač… a pustila mou ruku
z velikých slov zbyl malý kompromis
 

Dvojí život

každej den začíná nějakou ránou
nediv se, že nechci vstát
ve snu vidím vlak a nádraží
a trať se vine jako had

každej den začíná nějakou ránou
jestli chceš, tak můžeš jít
víckrát se ti nepodívám do očí
a vykašlu se na soucit

dvojí život zvládám jen stěží
pletu si jméno a klín
jsem jako kůň, kterej přeskočí plot
jen když ho bodneš do slabin

tramvaj mě vylila na temný smyčce
od bufetu voněl grog
k tobě nemůžu – k ní nesmím – sám to nepřečkám
a tramvaják je houby psycholog

každej den začíná nějakou ránou
sem tam ti to zláme vaz
včera večer, když jsem zvednul telefon
nepoznal jsem vlastní hlas

dvojí život zvládám jen stěží
pletu si jméno a klín
jsem jako kůň, kterej přeskočí plot
jen když ho bodneš do slabin
 

Dvojník

už z dálky mi byl blízký
a šel bych ještě dál
a řekl bych, že zblízka
jak můj dvojník vypadal
ta skutečnost mě hřála
a teplo střídal mráz
když do těch blízkých dálav
mě zval můj cizí hlas

po ulicích bloudím
jak láhev po moři
natažené ruce loudí
stíny jsou mí doktoři
duše – stopa v bahně
jindy vzácný pták
na kterého nedosáhne
žádný funebrák

den plný smutku hasne
a štíři lezou z děr
jak je to hrůzně krásné
mít zase na výběr
dvé retů s chutí sherry
a prý že naposled
má mysl všemi směry
se rozletěla hned
 

Falešný fousy

hodil jsem přes zeď něčí kytaru
a zazněla jako ta moje
zlá holka dostala se do varu
a tak mi začínají boje
tralalák na stranu
a dělám, že jsem tichej blázen
nečekám na ránu
a rád bych zůstal neprozrazen
má holka nemá ráda blázny
a tichej by ji nepřekřičel

vítr mi falešný vzal fousy
a teď tu stojím jako nahý
některý lidi malujou si
život jak vyrovnaný váhy
koho spát nenudí
ten jednou usne na sto roků
jestli se probudí
sledovat na každým kroku
tohleto bejvá nebezpečný
a musíme to zaraziti

málo, málo bylo listů do nebe
a teď se na nás nebe řítí

ruku mám samej prst a košile
už nemá ani jeden knoflík
utečme, dokavad jsme při síle
už je to dávno, co nás klofli
cestu mi překřížil
kocour černej jak mý spaní
co krok, to sedm mil
a našla mě až bílá paní
našla mě pod šípkovým keřem
v očích mi svatá řeka pramenila

málo, málo bylo listů do nebe
a tak ses vůbec nezměnila
 

Hlasy

začínám slyšet hlasy
co nikdy nepohladí
začínám slyšet hlasy
co mi radí

skoč z mostu (z mostu, z mostu…)
či si hoď lano (lano…)
jednou těm divným hostům
řeknu ano

začínám slyšet hlasy
jako když syčí hadi
začínám slyšet hlasy
co mi radí

sedni si v rohu (v rohu…)
sleduj, jak šílíš (šílíš…)
že vidíš na oblohu?
to se mýlíš!

v bažině dřepíš
kam se dát?
křídla se napíchla
na ostnatý drát
chaluhy, neduhy
hlad, chlad a smrad
v očích máš leden
v duši listopad

začínám slyšet hlasy
z rádia na almaře
začínám slyšet hlasy
vidím tváře

začínám slyšet hlasy
připomínají řeku
začínám slyšet hlasy
z dávnověku

začínám slyšet hlasy
vědí, co na mě platí
začínám slyšet hlasy
den se krátí

začínám slyšet hlasy
a hrozně mě to svádí
začínám slyšet hlasy
co mi radí
 

Hroby (hroby, hroby)

Mám v knize cypřiš.
Je jiný, než jsou naše stromy,
než smrky, jedle našich lesů.
Když knihu otevru, jih vidím, mořský břeh,
vápenné skály, do nichž pere slunce žeh,
a vidím hroby, hroby, hroby.
(Karel Toman)

Než promiňte! …Toť zvykem mým,
že bývám sentimentálním,
jsemť děckem svojí doby:
my v pozemském tom ploužení
jen jedno máme znamení,
tož hroby, hroby, hroby!
(J. S. Machar)

koukám dolů na Olšana
utekl jsem z funusu
Praha spí, ta stará panna
věže čouhaj jako trny
z chlupatýho kaktusu

koukám dolů do doliny
utekl jsem z lopaty
zvon od svatý Karoliny
zpívá jako slavík pro nás
co jsme porád vysmátý

hroby, hroby, hroby
lopaty a kosti
hroby, hroby, hroby
nezakopni o pradědu
hroby, hroby, hroby
vraždy z žárlivosti
hroby, hroby, hroby
na Olšanskejch Olšanech

čas má ploutve jako ryba
čas nám pluje po proudu
teď už chápu, v čem je chyba
když se pálej čarodějky
zhasni a jdi po čoudu

včera přišlo černý psaní
zejtra přijde uragán
tohle smutný kufrování
skončí až tam někde kdesi
dole u pekelnejch bran

hroby, hroby, hroby
mumie a duši
hroby, hroby, hroby
únor bílý kosti bílí
hroby, hroby, hroby
všechny je tu suší
hroby, hroby, hroby
na Olšanskejch Olšanech

rodinná hrobka
rodinná hrobka
rodinná hrobka
rodinná hrobka

hroby, hroby, hroby
pavouci a hadi
hroby, hroby, hroby
věneček od Velikonoc
hroby, hroby, hroby
neviděj mě rádi
hroby, hroby, hroby
na Olšanskejch Olšanech

trochu kouře z náklaďáku
trochu kouře do vlasů
sáhni po svým bowijáku
zahrajem si na kovboje
jak ve starým El Pasu

zastřelím tě na pět kroků
pak ti šlápnu na klobouk
že jsi nepil kolaloku
musíš tady teďka dělat
jako že jsi mrtvej brouk

hroby, hroby, hroby
sirotek a ptáček
hroby, hroby, hroby
kdo mě tahá z teplý díry?
hroby, hroby, hroby
strejda úchyláček
na očích máš moje ruce
ve vlasech máš netopýry
na očích máš moje ruce
ve vlasech máš netopýry
na očích máš moje ruce
ve vlasech máš netopýry
na očích máš moje ruce
ve vlasech máš

hroby, hroby, hroby
hroby, hroby, hroby
hroby, hroby, hroby
hroby, hroby, hroby
hroby, hroby, hroby
hroby, hroby, hroby
hroby, hroby, hroby
na Olšanskejch Olšanech!
 

Hry

…all the pretty people, they’re drinkin’, thinkin’ that they got it made…
(Bob Dylan)

vstoupil jsem do světa
kde neplatí žádnej řád
na jednom lidským těle
deset jinejch těl se musí vystřídat
řekli mi: nebraň se
a přidej se k našim hrám
můj vlastní brácha doufá
že se taky zapřu, že to taky vzdám

jak na ně vyzrát
když neumíš tu hru hrát?
zbejvá jen schlípnout uši
jak můj krásnej kocour
čekat na šach mat
když mě to popadne
a když jsem s tou tíhou sám
s duchama těch, co jsou mi blíž
než moje vlastní krev, si povídám

varujou:
některejm věcem z dálky se vyhejbej
jsou jistý meze, za který nelze jít
pokaždý přece nemusí to tak bejt
všem se ten život nemůže pokazit

můj krásnej kocour
umíral celou noc
teď slyším ticho vprostřed lidí
nikdo neví, jak jsem se tu oct
já mám rád rokenrol
a oni jen klidnej pop
smějou se, pijou, myslej, že to zvládli
přesně jak to zpívá Bob

mlčeti zlato
to mi řek jeden zlatej hoch
jen ať se na sebe prej podívám
zač stojím, na co jsem se zmoh
mlčet a čekat
až pán hodí psovi kost
nač jsou mi básně, písně
hloubka, krása, pravda, láska, upřímnost?

já volám:
některejm věcem z dálky se vyhejbej
jsou jistý meze, za který nelze jít
pokaždý přece nemusí to tak bejt
všem se ten život nemůže pokazit
 

Hus blues

já jsem ňákej upálenej
řek Hus, když přišel domů, ženě
já jsem ňákej upálenej
řek Hus, když přišel domů, ženě
hrnek blues
hrnek blues
a naraž další štěně

jinak ani popel
sednul si proti bílý stěně
jinak ani popel
sednul si proti bílý stěně
hrnek blues
hrnek blues
a naraž další štěně

žádný sirky, mámo
nebo tě přehnu na koleně
žádný sirky, mámo
nebo tě přehnu na koleně
hrnek blues
hrnek blues
a naraž další štěně

zhasni všechny svíčky
a netvař se tak dovoleně
zhasni všechny svíčky
a netvař se tak dovoleně
hrnek blues
hrnek blues
a naraž další štěně

a jak stoupá dým
tak někdo tady klesá v ceně
a jak stoupá dým
tak někdo tady klesá v ceně
hrnek blues
hrnek blues
a naraž další štěně

někdo se shání po práci
někdo se shání po poleně
někdo se shání po práci
někdo se shání po poleně
hrnek blues
hrnek blues
a naraž další štěně
 

Chladná krása

koukám se na tvý nahatý tělo
něco by, něco by
něco by to chtělo
jsi zcela skvělá
jenže nejsi celá
stojíš tu v pozoru
a z chladnýho jsi mramoru

hobluju tvoje klouzací paže
z opice do opice
tak, jak zákon káže
co jsem si nakrad
to teď vidím dvakrát
dostal jsem znamení
že z chladnýho jsi kamení

hoši z Miru ve vesmiru
našli novou hvězdu
tam, kdes měla černou diru
je dnes zákaz vjezdu

tvý zlatý vlasy, ty to sotva spasí
nepomůže airbag
ani bezpečnostní pásy
něco ti schází
z tvý nádhery mě mrazí
a z tůně tvýho půvabu
se živej sotva vyhrabu
 

Chvíle

v zahradní knajpě
kde šeřík páchne pivem
bdím nad svým průšvihem
jak měsíc nad přílivem
ničí mě svědomí
a strach a stud a tréma
tma padá na domy
a čím dál víc tě nemám

když přijdu domů
tak vidím jen tu jámu
shora to vypadá
že žijem v hlavolamu
tvůj otisk ve skále
a moje rána řezná
čím dál víc namále
a čím dál víc tě neznám

obcuju s fotkou
a spílám záznamníku
tělo má v zádech stín
a stín má v zádech dýku
v noci to zaškytá
jak v porouchaným stroji
jsem zralej pro špitál
a čím dál víc se bojím
 

Jak zapomenout na Karlštejn

mlhavý okno
a pihovatý
provázky deště
anebo dráty
na dně tvejch očí
se usadil kal
já vím, že mockrát
už jsem se tě ptal

jak zapomenout
na Karlštejn
jak zapomenout
na Karlštejn
jak zapomenout
jak zapomenout
jak zapomenout
na Karlštejn

lesem tak pustým
že nechce se žít
vine se vláček
jak stříbrná nit
v támhletom domě
jsem bydlel jak král
pak jsem to zkazil
a sto let se ptal

jak zapomenout
na Karlštejn
jak zapomenout
na Karlštejn
jak zapomenout
jak zapomenout
jak zapomenout
na Karlštejn
 

Jarní

na můj dům opět padl stín
zas jednou musím spáti s rozsvícenou svíčkou
proud srostlých chodců líně zdrhá z poloprázdných kin
ona jde za jiným a on se těší na Peříčko

někdy jsem rád, že smím být skryt
to když mi po stropě štráduje cirkus smutku
z posledních autobusů, které nelze dohonit
řekl bych víc – jen v mysli nalézt telefonní budku

známí ti radí: ruce pryč
šeptají panta rhei a úlisně se vinou
vyběhnu do tmy, letím na Čechák a přes Botič
ztrácím se signálu a tiše mizím pod hladinou

všechno, co říkáme, je lež
při každé recidivě máme trochu v hlavě
šílenství bez hranic jsi vyměnila za soutěž
vykáš a odvykáš a tváříš se tak odmítavě

a našim duším vládne strach
kdo dříve ublíží a kdo je menší blázen
řežem se na kousíčky v literárních kavárnách
v zpocených postelích a na stole a na podlaze

tíží nás příliš mnoho vin
víckrát tě nespatřím – jsi vyhynulým tvorem
na pusté křižovatce propadám se do hlubin
sám se svým svědomím a s tikajícím semaforem
 

Jedovatý blues

tváře trčí jako mrtvý pařezy
fakt moc krásnej tejden – kapka jedu
tváře trčí jako mrtvý pařezy
pohádkovej tejden – kapka jedu
na nebi se perou ztráty s nálezy
výčitky ti dovezu až před dům

studená jsi jako koňská podkova
city zdrhly z města ranním vlakem
oblá, tvrdá jako koňská podkova
city zdrhly z města ranním vlakem
ani bych se s tebou neměl milovat
předehru i dohru beru hákem

zabil jsem pět chlápků chladným pohledem
tisíc ženskejch upálil jsem zrakem
zabil jsem pět chlápků chladným pohledem
tisíc ženskejch upálil jsem zrakem
na divokou vodu spolu pojedem
vztekám se jak vypuštěnej Kraken
 

Ještě mi o mně něco pověz

ještě mi o mně něco pověz
dokaž mi, jak tě málo znám
poraď mi, co mám dělat jinak
rozlušti za mě ten můj hlavolam

ještě mi o mně něco pověz
rejpni si do mejch známejch vad
řekni mi, na co bych měl myslet
jak se mám tvářit, co mám povídat

ještě mi o mně něco pověz
o čem se bavit, kde a s kým
pozraď mi, co se ve mně skrejvá
jakej jsem člověk, co si zasloužím

ještě mi o mně něco pověz
že ze mě čiší divnej chlad
že neznám žádný dobrý fóry
že se chci trápit, že se trápím rád

ještě mi o mně něco pověz
osol mi ten můj sladkej zpěv
postav mě do správnýho rohu
a vysvětli mi, kdo je tady šéf

ještě mi o mně něco pověz
odhal mi, kam se ubírám
přibij mi na čelo tu pravdu
že jsem tě nechtěl, že chci zůstat sám
 

Jidáš blues

včera jsem už zase
na kolena kles
dole se vším všudy
a nahoře bez
řekla, že jsem Jidáš
a já na to: well
kamkoli se vydáš
tam bych s tebou šel
piju pitnou vodu
trpím v trpným rodu
smrdím v tomhle baru
a chcípnu jak ten pes

velikánský hadi
jedovatej zub
blues, co vždycky hladí
a tvůj teplej klub
šutry nebo zlato
hlavu do trouby
řekni a jdem na to
v prvním podloubí
kradeš jako straka
páčíš jako páka
smekáš jako havran
a čekáš jako sup

máš perličky jak zoubky
a platinovej skus
a z převeliký hloubky
se dere tvoje blues
občas bijou hromy
a vůbec – vždyť mě znáš
a jestli tě to zlomí
no tak se narovnáš

včera jsem už zase
na kolena pad
ty mi nechceš věřit
já ti nechci lhát
Karel Hynek Mácha
Karel Václav Rais
jeden zařval: bacha!
a druhej mě majz
majz mě něčím tvrdým
majz mě, až jsem kles
a od těch dob tu smrdím
a chcípám jak ten pes
 

Kalamita

kalamita, kalamita, vážení
z ministrova domu spadlo lešení
dva dělníci se tam pod ním zabili
půldruhýho dne je v ruinách lovili

jejich těla zakopali v černou zem
za tejden je někdo čmajz i s futrálem
nejnovější hypotézy tudíž zněj
že to byli agenti od CIA

nedělali, poslouchali porady
snažili se infiltrovat do vlády
ale že to lešení byl velkej šmejd
nebude se opakovat Watergate

za ministrem přijely hned noviny
odpovídal z neprůstřelný kabiny
dvě gorily po boku a za zády
lehký dělo a s ním půlku armády

a jak stojí psáno v jednom deníku
ministr řek: nedělejte paniku
na barák jsme dali zvukotěsnej kryt
a nemyslim si, že bysem měl odstoupit

no a jak to velí utajenej registr
z ministrova okna spadnul ministr
dvě stařenky se tam pod ním zabily
půldruhýho dne je v ruinách lovili

ledva co je do penálu narvali
ňákej dobrák otočil jim futrály
dodneška se na ně mouchy nesbíhaj
jo, takovýhle holky maj jen v FBI
 

Kanár v kleci

miluju toho, kdo tu není
zbytek je pouhé ukájení

Země se točí špatným směrem
včera jsem přišel o přítele

dneska jsem ztratil čest a víru
z vesmíru vidím jen tu díru

lidi se množí – už jsou všude
mí příbuzní se živí bludem

známí se nudí, spí a čumí
beze slov, zdá se, nerozumí

nemyslím na ně, fakt se snažím
po světě chodit se závažím

zoufale hledám špetku krásy
marnost se ale stále hlásí

a ježto jsem tak převeliký
jsem obklopován trpaslíky

a ty se ptáš, proč mlčím, nejím
krmíš mě lží a beznadějí

a nutíš mě do konverzací
ze kterých se div nepozvracím

kartářky, věštci, čtečky z ruky
řeší mé bluesrockové zvuky

mládenci, starci, dobré víly
ti všichni by mi poradili

každý má pravdu, ví, jak na to
soudí mě nad indickou dátou

u piva, vína, vitriolu
škoda, že nemám žádnou školu

a nemůžu se revanšovat
šklebí se jako parta hovad

jak líté saně z temných slují
a do úmoru poučují

a ty se ptáš, kam jsem se poděl
proč vybíjím se na přírodě

a kdy se vrátím – tolik věcí
jsem tady, jak ten kanár v kleci

sleduju, jak tvá mysl hnije
chráněný krustou fantazie

a nemám zájem o okolí
okolí bolí, přes mrtvoly

kráčejí znalci cizích hříchů
honáci dohoněných bychů

a rekordmani v odpouštění
krajinou jdou a všechno plení

s praporem dobra, s mečem lásky
vítr je chytá za podvazky

strhává masky z tupých tváří
těm, kteří jdou a všechno maří

a v tomhle spím a v tom se budím
ze zlých snů rovnou do ostudy

kanár je v kleci, saně v slujích
a trpaslíci vyskakují
 

Kapitán

já jsem ten
co řídí Titanic
tak všichni vztyk
anebo ne
ještě se tahle blbá
bárka začne topit

každou vlnu
pohledem bych svlík
jsem kurevník
a mám to rád
a když to nedostanu
tak se musím opít

otevři ty dveře, Vlastí
nechci do nich strkat
‘sem ti přines něco masti
na mořskýho vlka

když ti není do zpěvu
a když ti není hej
pískni, zakřič, zařvi
prostě znamení mi dej

May, May Day
tohle znamení mi dej
May Day mi dej

já jsem ten
co řídí tuhle loď
tak všecko shoď
anebo ne
ještě by moje stará
začla něco tušit

někdo možná
raděj pije gin
já však jsem „in“
vím, co se sluší
co se nemá
co se nesmí, co se muší

dokud budu v Atlantiku
dělat kapitána
neujde tu styku
ani jedna mořská panna

když ti není do zpěvu
a když ti není hej
pískni, zakřič, zařvi
prostě znamení mi dej

May, May Day
tohle znamení mi dej
May Day mi dej

protože:
některý věci jsou jenom jednou
ptal jsem se který, řeklas
třeba Titanic
 

Karlštejn

když kráčím na Karlštejn
srdce se mi svírá
hubou melu jak ten mlejn
neb mám dobrou náladu
Karl, Karl, Karlštejn
to je pěkná díra

ptáčkové tak zpívají
že až člověk zírá
koloušek se napájí
u Karlovy studánky
Karl, Karl, Karlštejn
to je pěkná díra

v batůžku mám koláček
chléb a cihlu sýra
na nebi ni obláček
osmdesát nad nulou
Karl, Karl, Karlštejn
to je pěkná díra

když vylezeš na jedli
můžeš potkat výra
jen abychom nesedli
cestou do mraveniště
Karl, Karl, Karlštejn
to je pěkná díra
 

Každýmu se uleví

odejdu odtud napořád
a každýmu se uleví
kdekdo mě bude přemlouvat
ale každýmu se uleví
stesk na mě pad jak těžká deka
co bych tu dělal, nač bych čekal?
neříkej, že tě nemám rád
taky se ti uleví

šerif mi vrátí bouchačky
a popřeje mi šťastnej let
hvězdičky zajdou za mráčky
a pes mě bude provázet
dejte mi pokoj s Eldorádem
už ani nevím, co je za den
bojím se každý zatáčky
co nevede na onen svět

v klobouku vězí ostrej šíp
a kůň je stejně kradenej
s úsvitem snídám hořkej hřib
a starej chleba kamennej
po nebi běží stádo bílý
kojoti vyjou, vítr kvílí
uvidíš, že ti bude líp
až zhasne můj zrak plamennej
 

Kdokoli

v hrudi to krátce
tupě zabolí
potom si chvíli lžeš
a pak jdeš spát

dnes tedy ona
zítra kdokoli
koho sis právě
začal užívat

snění je mocné
svítání je kat
naděj se krajem
belhá o holi

a když tě zmerčí
dělá čelem vzad
dnes tedy ona
zítra kdokoli
 

Kdokoli, kdo se na mě podívá

kdokoli, kdo se na mě podívá
musí to vidět
kdokoli, kdo se na mě podívá
musí to vidět
dřepím tu na zrušeným nádraží
se slovem, který nic moc neváží
kdokoli, kdo se na mě podívá
musí to vidět

kdokoli, kdo jen trochu napne sluch
musí to slyšet
kdokoli, kdo jen trochu napne sluch
musí to slyšet
tenkrát, když přijel první autokar
přivez mi tebe jako vzácnej dar
kdokoli, kdo jen trochu napne sluch
musí to slyšet

stoletej pán nám prodal horkej čaj
sem tam se tyhle věci vracívaj
(teda mě často)
namísto pána je tu automat
a kde se pilo za pět padesát
dnes pijem za sto
(a máme jen pade)

kdokoli, kdo si k mně přisedne
musí to tušit
kdokoli, kdo si k mně přisedne
musí to tušit
už je to věčnost, co tu žebračím
a Zem se otáčí a otáčí
kdokoli, kdo si k mně přisedne
musí to tušit
 

Když neumřeš včas

když neumřeš včas, všechno pokazíš
tvoje milý děti hrozí ti, když spíš
chceš-li mermomocí do sta roků žít
musejí tě zabít nebo odložit

když neumřeš včas, Zem se zastaví
obloha se s rykem zřítí do trávy
do hrobu ti prší, pak tam nasněží
to máš z toho, že v něm nikdo neleží

když neumřeš včas, líce poblednou
kolena se podlomí a vlásky zešednou
kvůli tý tvý klice stárne celej rod
přiznej si to, že jsi pěknej idiot

když neumřeš včas, zajdeš na děti
oplakaj tě a pak řeknou, že jsou oběti
je to divnej svět a ty z něj nechceš pryč
proto na tě tvoje děti musejí vzít bič
 

Kometa

jo, kdybych byl domovník v tomhletom baráku
zrušil bych tu výtah a zaved liány
byl jsem v lihu, vzalas mě a naložila do láku
sedím tu a jen si pletu funebráky s havrany
ty jsi moje zlato
proto se tak zlobím
já měl vždycky za to
že se tebou zdobím

garsonka je plná vody z dědečkova kolena
a písek teče v hodinách a uteče a stejně se nic nestane
tráva – jejda – zválená a Pavlína je od sluníčka Spálená
a neměl bych se tolik stavět na hlavu, ještě mi to zůstane
kapitáne Kide
obrať ledoborec
ženská, ta mi přijde
jak chemickej vzorec

v televizi zase dávaj skoky o tyči a o hubu
maloval jsem do komína, udusil mě vlastní plamen
jen si hodíš kravatu a už je tma a havran hraje na tubu
a tak se sám pohladím a sám se vezmu kolem ramen
kravata má pruhy
z americký vlajky
jenže já mám dluhy
a nemám na raňajky

KOMETA MÁ OCAS JAKO NÁŠ PAN VEDOUCÍ
napsal nám někdo do altánku
závoj ti upletou tvý jedovatý babouci
a kondolence, ty nám urvou schránku
a pak nám bílá paní
připraví černou mši a večeři
a my snad do svítání
uzavřeme příměří
 

Krajinář

chvíle, kdy noc se barví úsvitem
na prstech mrak jak jedovatej krém
a slavnej krajinář nás kreslí jedním tahem
na zrušený zastávce
hrajem si na ovce a na dravce
já tě skoro nevnímám a ty jsi jako led

podívám se do tvejch skel
uvidím dno, který jsem neviděl
někdy mám pocit, že jsem k tobě spadnul z Marsu
všechno se stalo tak ňák naopak
na nebi křik a na jazyku mrak
řekni, na co myslíš, ať si nemusíme lhát

v mlze se ztrácí dům
i černej hvozd
i tvoje blbost
i má zběsilost
tak řekni, na co myslíš
ať si nemusíme lhát

svítání je pěknej hnus
furt se mi zdá, že slyším autobus
ve vzduchu visí kouř a vůně hořkejch hřibů
myslel jsem, že jsi šla a že jsem sám
že je to ona, s kým si povídám
komu nadávám a bez koho se duše cejtí líp

a tak se dívám do tvejch čirejch skel
a vidím dno, který jsem neviděl
někdy mám pocit, že jsem k tobě spadnul z Marsu
všechno se stalo tak ňák naopak
na nebi křik a na jazyku mrak
řekni, co ti schází, ať si nemusíme lhát

v mlze se ztrácí dům
i černej hvozd
i tvoje blbost
i má zběsilost
tak řekni, kdo ti schází
ať si nemusíme lhát
 

Lásko, má cesto

lásko, má cesto mezi horami
pověz mi, lásko, co je před námi

kráčíme zvolna jako ve spánku
neber mi sílu, větře, bratránku

neber mi radost, chladný kameni
neber mi víru v Boží znamení

lásko, má nitko sluncem utkaná
usnem-li, budem spát až do rána

zaspíme žízeň, zaspíme i hlad
a probuzení nebudem se bát

nebudem víckrát klečet na hrachu
marně nás budou nutit do strachu

lásko, má řeko, která nečeká
stojatá, klidná řeka neřeka

stojatá, klidná řeka svítání
vodopád pláče z mého zpívání

vodopád pláče, nikdy nemá dost
lásko, má duho klenutá jak most
 

Ledová voda

chodil jsem Prahou
jak návštěva z Marsu
a tys byla se mnou
tam na druhým břehu

vzduch voněl svařákem
stromy jak kostry
okna jak rány
tam na druhým břehu

máš nádherný oči
máš nádherný vlasy
a za tvou nádhernou duši
někdo tu svoji rád prodá

stánkaři balí
já třesu se s mostem
teď už mi zbejvá
jenom ta ledová voda

rendez-vous v metru
sníh vprostřed slova
komety ze skla
ale štěstí je jinde

přitáhla s sebou
všechny mý viny
řekla: jsem tady
no ale štěstí je jinde

máš nádherný oči
máš nádherný vlasy
a za tvou nádhernou duši
někdo tu svoji rád prodá

stánkaři balí
já třesu se s mostem
teď už mi zbejvá
jenom ta ledová voda
 

Marná píseň

až zas budeš skákat ze čtvrtýho štoku
sotva předtím zavoláš
nedokouříš lajtku, nedopíšeš sloku
odkážeš mi vše, co máš
daruješ mi šperky, pětiletou visku
pravej čínskej porculán
kdyby jsi mi brnkla, tak bych ti s tím třísknul
jenže ty máš lepší plán
lepší plán

po Jiřáku bloumám, jako bych byl v Pánu
hrdličkama proplouvám
teď už je mi jasný, že tě nedostanu
a že budu pořád sám
ranní liják z dlažby spláchnul všecky špačky
ještě teď mám z toho šok
všude něco kvete, nebe jako z pračky
ty odmítáš dialog
dialog

na zápěstí
fungl novej plot
jsem v tvý kůži
obul jsem se do tvejch bot

celá Praha chrní, u tebe se svítí
vidím něčí bludnej stín
možná, že si zrovna mícháš dobrý pití
možná, že si pouštíš plyn
mám to k tobě kousek, barák jako kráva
ušklíbá se balkonem
marně hledám slova, to se někdy stává
že se po nich slehne zem
slehne zem
 

Marnost

někdy když jsem sám a sám, mám tak trochu strach
den jak mrcha, šero prchá s milou po špičkách
koukám na svůj život jako šička na svou nit
strach a krach a na všem hřích jak těžkej monolit
vzdělání je na pytel a talent jakbysmet
nepíšu a čtu a jen o tom, co kdo někde čet

vzdělání je na pytel a talent jakbysmet
nepíšu a čtu a jen o tom, co kdo někde čet
svět mě k smrti vyděsil – tím spíš mě děsí smrt
neumím bejt s nikým dýl než hodinu a čtvrt
žena, dítě, slunce: tyhle slova nemám rád
a vždycky když je uslyším, tak začnu bluesovat

když jsi magor, tak jsi cvok a vinu neseš sám
divný dětství? podívej se k jinejm rodinám
z budoucna zná každej jen ten temnej koridor
a z toho, že se bojíš, soudím, že jsi lidskej tvor

někdy když jsem sám a sám, mám tak trochu strach
den jak mrcha, šero prchá s milou po špičkách
koukám na svůj život jako šička na svou nit
strach a krach a na všem hřích jak těžkej monolit
žena, dítě, slunce: tyhle slova nemám rád
a vždycky když je uslyším, tak začnu bluesovat
 

Má máma měla o tom blues

má máma měla blues
o tom, že půjdu do světa
má máma měla blues
o tom, že půjdu do světa
já na to nemám vůbec čas
neb chrním od podzimu do léta

má máma na to: kluku
co mi to děláš za věci
má máma na to: kluku
co mi to děláš za věci
kdejaká holka má furt věnec
a ty si tu sedíš za pecí

povídá: jednou přijdou chutě
a brána bude zavřená
jednou přijdou chutě
ale brána bude zavřená
tvá máma měla o tom blues
no a to už něco znamená
 

Má nálada jde k čertu s počasím

má nálada jde k čertu s počasím
ráno ve mně sněží a nemám tě moc ráda
půl dne k tobě hořím a dlouho nevychládám
má nálada jde k čertu s počasím

má nálada jde k čertu s počasím
k večeru mi prší ze dvou očí jako tůně
v noci beru taxík, dávám sbohem pololuně
má nálada jde k čertu s počasím

jsem tvojí moudrou vědmou
v tom prázdnu před svítáním
a vlny, co se v tobě vzedmou
schovám do svejch dlaní

je mi s tebou bídně
a bez tebe jen mírně nevlídně

má nálada jde k čertu s počasím
polib mě, než uzamknu se do závojů páry
jinejm přece v jednom kuse dáváš tyhle dary
pro mě máš jen supí počasí

v almaře na Sahaře
štíří jed se škvíří
z mý zamračený tváře
šilhaj netopýři

je ti se mnou bídně
a beze mě jen mírně nevlídně

má nálada jde k čertu s počasím
miluju tě k smrti a nevím, co si přáti
a vím, že všecky temný mraky jednou se mi vrátí
a že mě zhasí vlastní počasí
 

Mám tě tak strašně rád
(jenže někdy na to zapomínám)

byl jsem tu celou noc
seděl jsem u okna a pozoroval dvůr
řekni mi, co ti mám říct
a já ti slíbím, že se zejtra změním
ukaž mi, jak se lže
a odbydem to jedinou větou
mám tě tak strašně rád
(jenže někdy na to zapomínám)

chtěl jsem si uvařit čaj
ale voda dneska připomíná rtuť
řízek se nedá pít
a v bramborový kaši nelze tančit
koukal jsem, jak si spíš
a cestuješ tam, kde to moc neznám
mám tě tak strašně rád
(jenže někdy na to zapomínám)

hm, hm
byl jsem tu celou noc
a půl dne

hm, hm
nestojím za nic
je mi tě líto

za chvilku o náš dům
zabrzdí popelář
někoho z jinýho světa
zajímá každej náš krok
nechci tě ztratit – já
jsem vážně navždycky tvůj
mám tě tak strašně rád
(jenže někdy na to zapomínám)
 

Máš to mít

máš to mít
nebudu ti zpívat
máš to mít
krásko zimomřivá

nebudu spát
a nebudu jíst
na tvý modrý oči
vůbec nebudu ti lízt

máš to mít
od příštího rána
máš to mít
holka uplakaná

nebudu spát
a nebudu jíst
na tvý modrý oči
vůbec nebudu ti lízt

stojíš, jen tak stojíš
u dveří
myslíš, že ti jednou
uvěřím

máš to mít
ještě jednu sklenku
máš to mít
budeš z toho venku

nebudu spát
a nebudu jíst
na tvý modrý oči
vůbec nebudu ti lízt
 

Měl na mě jeden svišť spadlíno

měl na mě jeden svišť spadlíno
že prej mě pozve na víno
já mu však řekla: bambino
z toho nic nekyne

co na to tvoje matice
že kazím mladý zajíce
víme svý: holka z ulice
činí se – jak by ne

nech si svý kočičí zlato
a namluv si nějakou
s vilou a chatou

měl na mě jeden svišť spadlíno
že prej mě pozve na víno
já mu však řekla: bambino
z toho nebude panic!
 

Migréna

chviličku počkej, já si vzpomenu…
byli jsme spolu sami v bazénu
předtím jsme večeřeli u svíček
tys měla děsně těsnej svetříček
snad jsme se sešli na tom večírku
anebo děláš ňákou servírku
nebo jsi polykačka plamenů
momentík, já si hnedka vzpomenu…

a tak tu sedíme jak tvrdý Y
ona mi říká: to se stává
spravil bych všechny svoje omyly
jen kdyby mě tak
kdyby mě tak
nebolela hlava

a vy jste která – vy s tím bičíkem?
vím jenom, že jsem vás vez taxíkem
z nočního baru v naší ulici
v nevypověditelný opici
a potom jsem vás asi vyložil
a vy jste plakala jak krokodýl
tahala jste mě k sobě násilím
ale já nešel – ani na chvíli…

a tak tu sedíme jak tvrdý Y
ona mi říká: to se stává
spravil bych všechny svoje omyly
jen kdyby mě tak
kdyby mě tak
nebolela hlava
 

Motivy

sedím jak bezdomovec nad pivem
a kroutím hlavou nad svým motivem
možná jsem příliš velkej rabiát
možná je úlisná jak jedovatej had
na každej pád je to moc ošklivý
když člověk pitvá svoje motivy

jakej mám motiv ke zlejm náladám
proč takhle hrozně blbě vypadám
proč nejsem doma u svý víly víl
a proč jsem se tak děsně podnapil?
měl bych bejt u ní, čumět na TV
přesto tu řeším ňáký motivy

motiv je třeba, že chci uznání
a ona mě má jenom na hraní
motiv je třeba, že chci mír a klid
a místo toho musím strašně pít
než bejt jen pes, to ať mě neživí
i pes má přece svoje motivy

sedím a nehejbám se údivem
kam jsem se dostal s blbým motivem
dneska jsem za ní poslal dlouhej list
ve kterým kleju jako antikrist
a nikdo v baru se mi nediví
a každej pije na mý motivy
 

Můj papá nebyl nikdy žádnej rolling stone

Papa was a rolling stone
Wherever he laid his hat was his home
And when he died, all he left us was alone
(The Temptations)

můj papá nebyl nikdy žádnej rolling stone
zamlada hrál na Vlachovce na pozoun
a teď se zdá, že má dost divnej plán

místo toho, aby našel věčnej klid
v šedesáti se chce dáti na bigbít
pro pět ran, pro pět ran, pro pět ran

naše máti, ta je z toho celá hin
po pokoji lítá jako zeppelin
teď to má, teď to má, teď to má

kožáky a guma, co to znamená?
manžel se jí přes noc změnil v Batmana
Sodoma, Sodoma, Sodoma

já vám povím, že jste takhle maličký
když se z vašich fotrů stanou máničky
když maj hit No. 1, No. 1

otec v rámci tý svý druhý puberty
zbouch tři bloncky, zrušil čtyři koncerty
pro pět ran, pro pět ran, pro pět ran

včera pro něj přišli, nesli kazajku
slíbili nám, že ho dají do cajku
to jsem rád, to jsem rád, to jsem rád

tatík nejdřív jásal, kopa veselá
že mu pustěj AC/DC rovnou, rovnou do těla
pak zvad a potom zvad a potom ZVAD

můj papá nebyl nikdy žádnej rolling stone
zamlada hrál na Vlachovce na trombone
a teď se zdá, že měl dost divnej plán

místo toho, aby našel věčnej klid
v šedesáti se chtěl dáti na bigbít
pro pět ran, pro pět ran, pro pět ran
 

Nad městem tichým jako hrob

bylo jaro a vyplivlo mi fáro
já na cigáro pod strom si sed
bylo jaro a Bereniky háro
svítilo do tmy na černej svět

lidi si vlezli do peřin
na městě klečí něčí stín
kdesi si kdosi pustil plyn

a ticho všade
zbylo mi pade
jsem down a nemám ani na benzín

z kosmu na mě kape dráha mléčná
chrápu a chápu nekonečna
zdá se mi víno, zpěv a slečna
jenže… ani ta cigareta není věčná

lidi si vlezli do peřin
na městě klečí něčí stín
kdesi si kdosi pustil plyn

a ticho všade
zbylo mi pade
jsem down a nemám ani na benzín

bylo jaro a já se babral s károu
nad městem tichým jako hrob
a v duchu viděl starou, jak mi ničí háro
do káry kop jsem, první fáro stop

lidi si vlezli do peřin
na městě klečí něčí stín
kdesi si kdosi pustil plyn

já ale válím
šoférku balím
a ta je z toho, zdá se, celá hin
 

Nech mě žebrat

nech mě žebrat do klobouku
nech mě umřít na schodech
v hlavě mám pár velkejch brouků
a holky jsou jak pytel blech

nech mě žebrat do klobouku
nech mě umřít na schodech
ale hlavně mi nenechávej
otevřený vrátka
nechytil bych druhej dech

můžu spát i na dláždění
můžu přespat v hotelu
kde pro mě žádnej nocleh není
tam zásadně si nestelu

můžu spát i na dláždění
a může mě tam obrůst mech
ale stejně mi nenechávej
otevřený vrátka
nechytil bych druhej dech

vlnitý slunce teče do moře
netoužím po stesku
ani pokoře

nech mě umřít do klobouku
nech mě žebrat na schodech
ale hlavně mi nenechávej
otevřený vrátka
nechytil bych druhej dech
 

Nemám rád, když mě někdo hlídá

neptej se mě, kam zas jdu, hlasem jako led
nestopuj mě přes půl Prahy jako ňákej zvěd
neposílej za mnou žádnej temnej stín
neobtěžuj slavnou firmu Pinkerton & syn
uklidni se, vem si prášek, zhasni a jdi spát
až se ráno probudíš, budu s tebou (snad)
klidně mi dej pěstí, já to vydržím
hlavně se mě neptej, kam zas jdu a s kým

nemám rád
když mě někdo hlídá

nečekej, že přijdu do půlnočních zpráv
odšpuntuj si beaujolais a slav a slav a slav
nešpiónuj taxíky skrz balkonovou mříž
nenadskakuj pokaždý, když někdo spustí zdviž

nemám rád
když mě někdo hlídá

dám ti čestný slovo
jen to probůh smaž
dám ti modrý z nebe
i když nevím, kam ho dáš

můžem si tu celej večer
hráti se slovy
ale kam a s kým jdu
to se nikdo nedoví
(ty můj kvítku medový)

uklidni se, vem si prášek, zhasni a jdi spát
až se ráno probudíš, budu s tebou (snad)
klidně mi dej pěstí, já to vydržím
hlavně se mě neptej, kam zas jdu a s kým

nemám rád
když mě někdo hlídá

Někdo kope

někdo kope do mičudy
někdo kope do lidí
někdo kope jen tak z nudy
do všeho, co uvidí
někdo kope, najde ropu
čímž vyzraje na dluhy
já do sebe zase kopu
jeden Jim Beam za druhým

někdo kope, neb má dopal
že mu žena zahejbá
kdo jinému jámu kopá
ať se jí pak vyhejbá
s tímhle kopou hity popu
s tím Yehudi Menuhin
já do sebe zase kopu
jeden Jim Beam za druhým

za Spartu i za Slavii
s Finama i s Norama
v Čechách jako v Austrálii
jenže vzhůru nohama
v bílým drese, v černým lese
přes háje i přes luhy
ať si kopou, mně se nese
jeden Jim Beam za druhým

když tě kopne elektrika
chytni rychle ňákou tyč
když tě kopnou do pytlíka
aspoň dvakrát denně cvič
jedna rána do poklopu
předčí všechny neduhy
proč do sebe asi kopu
jeden Jim Beam za druhým?

Novej Rok & Leden

a teďka do toho ten Leden
na party u betlémskejch jeslí
přivedl s sebou svýho bráchu
na zádech krosny darů nesli

já jsem ňákej Novej Rok, hned říká
ten brácha, co se z vaků svlíká
máme tu fušku za pár dní
a Ježíš cumlaje si palec
povídá: hele, já jsem znalec
já hned věděl, že nejsi dnešní

tak spolu seděli tam u betlémskejch jeslí
k půlnoci Štědrej Večer přitáhnul si sesli
tak spolu seděli a Ježíš míchal bowli
v zlatý míse od třetího krále

včera je vyhodili z hotelu
Ledna i s bráchou Novým Rokem
tak jejich pouť se končí pod mostem
smutně se šouraj ztichlým blokem

jakmile vyslovím svý jméno
hnedka mě přes půl města ženou
co je to, brácho, za zlej tejden?

a Leden potlačuje slzy
povídá: nediv se, už brzy
moc snům a plánům
pojede poslední vlak

tak spolu seděli tam pod kamenným mostem
a chvíli po setmění začli chodit hosté
neměli na hotel a byli žádostivi
zda se to s novým rokem změní

Leden se na hodinky kouknul
a byly vážně s vodotryskem
normální přesýpačky
s jemným zlatým pískem

na mostě limuzína čeká
k papeži Silvestrovi štreka
a Novej Rok se sotva strojí
i Leden svoji berlu hledá
v tý černý noci je to věda
a město načíná už láhev

když potom přijeli na Svatou horu
čekal je Velkej Šéf
pár primátorů
připili na zdraví a měli radost
jak v dálce Starej Rock
krásně skočil z mostu

Nudnej patron

jsem nudnej patron
chladnej jako mlha na horách
šedivej patron
studenej jako mlha na horách
ty se chceš furt jen bavit, holka
a já mám z tebe trochu strach

jseš dravá ryba
můžeš mě sežrat i s chlupama
jseš dravá štika
sežrala bys mě i s chlupama
já jsem jen blbej pulec, holka
a ty jsi velká neznámá

necháš mě plavat
necháš mě bejt a půjdeš dál
dostanu košem
necháš mě bejt a půjdeš dál
kdybych byl mlsnej rybář, holka
jiný blues teďka bych ti hrál

Palackého nám., 2.30 ráno

vidím tvůj puklej odraz ve skle
slyším tvůj popraskanej hlas
za tebe mluví sklenka vína
a za mě kecá tvrdej chlast

havran si v rohu leští prýmky
chlap s mečem srká čistej líh
a volá: nejsi ty můj brácha?
máš na to postavu i ksicht

řekla, že ukradne mi duši
přestal jsem kvůli ní i spát
jednou jsem do ní hodil bůra
spolkla ho jako automat

měsíc se přikrejvá lví kůží
v zahradě plný tygřích tlam
celej můj život je jen útěk
a za všechno si můžu sám
 

Patron

Mácho
brácho
v trápení

kam se
ztrácí
ztracení

kde se
skryjí
prokletí

v kterém
lesním
doupěti

koho
zabím
koho ne

Mácho
brácho
patrone

Páternoster blues

přízemí mám za sebou
přízemí mám za sebou
nade mnou jenom díra veliká
k Zuzaně mi cesta pěkně utíká
s tímhle blues

mezzanin mám za sebou
mezzanin mám za sebou
všude cejtím sladkej parfém Zuzanin
parfému je plnej celej mezzanin
to je věc

první patro mám za sebou
první patro mám za sebou
protože jsem do Zuzany zblázněný
vyryju jí kosočtverec do stěny
vždyť to znáš

druhý patro mám za sebou
druhý patro mám za sebou
Zuzana mi shůry mává v negližé
nebejt zdviže, vzlítnu i bez beztíže
k nebesům

třetí patro mám za sebou
třetí patro mám za sebou
ten, co tohle stavěl, toho uškrtím
ještě že Zuzana bydlí ve čtvrtým
a ne dál

čtvrtý patro mám před sebou
čtvrtý patro mám před sebou
lano praská, brzo bude po laně
a jen 100 yardů mi zbejvá k mojí Zuzaně
to snad ne

třetí patro mám za sebou
druhý patro mám za sebou
za pár vteřin bude dole v přízemí
ležet moje tělo děsně zřízený
to je pech

mezzanin mám za sebou
mezzanin mám za sebou
nade mnou jenom díra veliká
na onen svět mi to pěkně utíká
s tímhle blues

Píseň o znameních

neber si, má milá, vodnáře
neber si velkou vodu
u hrozně starýho oltáře
o hrozně Božím hodu
vášeň ať přikryjou závěje
nadělá jenom škodu
vzplaneš-li, celou tě zaleje
neber si velkou vodu

neber si, má milá, blížence
vkrade se do tvý duše
kapička krve na střence
sex, kterej celkem ušel
bude ti blízko víc, než chceš
ten, co ti hádá z dlaně
ptá se, kdy přijdeš a kam jdeš
rejpe se v každý ráně

nikdy se nevdávej za střelce
se střelcem nelze vyjít
upřímnou soustrast manželce
těhotný poezií
chlap se jí tahá s jinejma
chce jen ty čůzy múzy
blbne a střílí vostrejma
když strhává jim blůzy
 

Píseň rozdvojeného rámaře

pro V.

mraky se roztrhly a odplynuly
brodím se bezejmenným lidem
sleduju roboty a homunkuly
a čekám, kdy to zase přijde

pracuju na nábřeží v galerii
řeka mi oblizuje fusekle
rámuju Picassa a ženy s pyji
v noci se budím těsně před peklem

ne že bych život vnímal jako horor
když se však ve mně vzbudí můj pan Hyde
je fakt, že spíš než v barvách Technicolor
koukám se na svět v barvách Black & White

zkoušel jsem studium i samohanu
vždycky jsem ale skončil u dáty
s tou, do který se nikdy nedostanu
páč dělá neskutečný ciráty

bejvaly časy, kdy si mladý dámy
kvůli mně mohly urvat rodidla
teď musím tajně slídit mezi rámy
a lhát si, že se aspoň ohlídla

beru dva prášky: jeden proti depce
a druhej, abych nebyl maniak
občas mám pocit, že mi hučí v lebce
a že mám skočit pod rozjetej vlak

zvečera za mnou stává divnej maník
rád by mě klepnul a pak vykostil
basebalku v levý, kudlu v pravý dlani
a v zubech pilník – jen tak z pilnosti

já ale nejsem císařovna Sissi
jsem jenom hloupej rámař z nábřeží
co nevnímá chlad záchodový mísy
když mu vrah zvenčí kope do dveří

tohleto trvá přibližně půl hoďky
potom se uklidním a zavřu krám
pode mnou plujou vypůjčený loďky
zase jsem normální – a svůj – a sám
 

Píseň sraba

nediv se, že zdrhám pryč
když vidím železnou tyč
že chci zůstat živ a zdráv
v galaxii holejch hlav

jako správnej kosmonaut
přeskakuju řetěz aut
jako správnej sebevrah
nemám vztek – mám děsnej strach

o škodovku s holkou sek
ještě teď tam bude flek
omlátil s ní pravej bok
prej že šťastnej novej rok

ten, co ho chtěl zastavit
dostal přes hřbet jako Žid
kopali ho světa kraj
pak ho šoupli pod tramvaj

když jsem vešel mezi ně
tvářil jsem se nevinně
pak jsem špitnul: nech to bejt…
takovej jsem směšnej šmejd

obešli mě jako smrad
šli se ještě krapet prát
stál jsem tam jak idiot
dělal jsem jim živej plot

holce v lebce prdnul šev
poztrácela všechnu krev
rubínově rudej Nil
zhaslý oči zaplavil

kdybych nebyl sráč a srab
za flígr bych vraha drap
že však nejsem hrdina
blbě se mi usíná
 

Píseň trosečníka

ráno bylo jako každý jiný
vstal jsem, umyl jsem se a šel ven
koukal jsem, jak se chystáš do ciziny
v kapse fotku se svým cizincem

utrousil jsem ňáký prázdný fráze
ze kterejch ti došlo jen pár slov
Robinson Crusoe, co si v letní Praze
úplně marně hraje na ostrov

jako když házíš hrách
na kamennou zeď
jako když házíš hrách
na kamennou zeď

člověk míní, pak mu rupne v bedně
zničehonic zjistí, že se splet
a během jedinýho odpoledne
za hlavu hodí sedm dlouhejch let

člověk míní, pak jde přes mrtvoly
na očích klapky, v ruce bílou hůl
hluchej a odhodlanej k čemukoli
skrz tebe kráčí jako somnambul

jako když házíš hrách
na kamennou zeď
jako když házíš hrách
na kamennou zeď

měsíc praží, lidi nemaj chybu
smějou se, houfujou a žijou fest
a na nebi se dává do pohybu
jedna z těch beznadějně pustejch hvězd

slyším výkřik – další vražda z citu
kterej neodnesl strejda Čas
někdy se bičuju až do úsvitu
sám se svým práškem na zlomenej vaz

jako když házíš hrách
na kamennou zeď
jako když házíš hrách
na kamennou zeď
 

Píseň vězně

každou noc mám stejně divnej sen
nejdřív požár a pak povodeň
každý ráno čekám
čekám na člověka
vítej v mým pohodlným vězení

známí jdou tam, odkud se nevrátěj
jeden je slavnej, druhej bohatej
místo poezie
zmije, zmije, zmije
a místo lásky život v umění

i když s tebou budu jen pár chvil
nezapomeň, že jsem s tebou byl
to říká Měsíc, když chce zhasnout
páč má svítit jiný Zemi

kdybych včera nespal u tvejch vrat
musela bys ty k těm mejm jít spát
tak bídně je mi

někdy zpívám hrozně smutný blues
slejzám na dno jako Orfeus
zvyk a nedůvěra
city přes inzerát
šťastnej, kdo zařadí se do stáda

kocour sedí a nic neříká
zbejvá internet a muzika
z okna do zahrady
čumím bez nálady
a slunce vychází a zapadá

i když s tebou budu jen pár chvil
nezapomeň, že jsem s tebou byl
to říká Měsíc, když chce zhasnout
páč má svítit jiný Zemi

kdybych včera nespal u tvejch vrat
musela bys ty k těm mejm jít spát
tak bídně je mi
 

Písnička do deště

každej den je pro mě něčím starej
na obloze průtrž jako trám
sedím doma za zavřeným oknem
chci jít deštěm, jenže nemám kam
včera jsem byl donchuán a dandy
psala mi, že miluje můj hlas
dneska už jsem pro ni jenom někdo
na koho si občas najde čas

Vinohradská třída voní dátou
z Trafiky zní neworleanskej jazz
houmles tančí pod obloukem duhy
voháklej jak na maškarní ples
auta šustěj o kaluže vody
bobři stavěj obří bobří hráz
dneska už jsem pro ni jenom někdo
na koho si občas najde čas

kolemjdoucí nevěřícně koukaj
může se to přihodit i jim
jednou, dvakrát, třikrát sedneš na lep
počtvrtý si radši pustíš plyn
ještě včera chtěla letět na Mars
pod nohama nekonečnej sráz
dneska už jsem pro ni jenom někdo
na koho si občas najde čas

na Olšanskejch hřbitovech to žije
babičky a kočárky a tak
milenci si hledaj vhodný hroby
a nad vším zvedá jeřáb ten svůj hák
vždycky když je vidím, jak jsou trapný
myslím na to, co se stalo z nás
dneska už jsem pro ni jenom někdo
na koho si občas najde čas
 

Po potopě

sochu, co nemá hlavu
teď vylovenou z vody
co nevěštila slávu
jen roky neúrody
navzdory kytkám v klopě
co nikdy nezešednou
viděl jsem po potopě
a pak už ani jednou

a pak už ani jednou
a pak už ani jednou

rybu, co chtěla lítat
a chodit jako lidi
a teď jí zvolna svítá
a teď se za to stydí
pluje si ve svý ropě
tu holku neposednou
viděl jsem po potopě
a pak už ani jednou

a pak už ani jednou
a pak už ani jednou

dvě velký volský oči
uprostřed volský hlavy
a jeden černej kočí
pro Přemyslovy krávy
a svatý Antilopě
jak všechny kulty blednou
viděl jsem po potopě
a pak už ani jednou

a pak už ani jednou
a pak už ani jednou
 

Počasí je na draka

déšť mi kape na víčko
každý z nás je sám
udělám si kafíčko
či se udělám

pod peřinou Afrika
nad peřinou pól
místo tvého dvojníka
hladím alkohol

počasí je na draka
mládí utíká
připomínám somráka
nebo buzíka

až ti ve snu řeknu: teď!
skryj se za masku
kéž bych našel odpověď
na tvou otázku

dělí nás pár kilásků
jedna pevná zeď
kéž bych našel otázku
na tvou odpověď

přemýšlel jsem deset dní
devět nocí klel
v dnešní noci poslední
vše spálím na popel

déšť mi kape na víčko
kdo z nás je víc sám?
udělám ti kafíčko
či tě udělám

domov je mi hotelem
jen kufry vzít a jít
popel smíchat s popelem
a dál to neřešit

počasí je na draka
já volám: adieu!
jsem ten, co pořád huláká
a vůbec nepije

a tak se napijem!
 

Pohádka o perníkové chaloupce

chaloupka je vyrobená z perníku
vůkol ní jen neprostupnej les
v okně gramec – takovej ten na kliku
ježto bába ráda starej jazz

Mařenka je zamklá na dva západy
Jeníček má o pět kilo víc
bába je tvor bez krku a bez brady
zato s horou žlutejch bradavic

Karkulka jde kolem v jiným příběhu
s košem plným jedovatejch hub
bába čeká na smrt nebo na něhu
a má jen ten svůj perníkovej srub

někde vzadu v kůlně zařval myslivec
kam se na něj hrabe Karel Gott
chudák malej – zařval však pro dobrou věc
z jeho kostí bude krásnej plot

před babiznou se holt nikdo neschová
neznám borce, kterej by to zvlád
neví o něm Erben ani Němcová
mlčí i ten zlatej kolovrat

jaro přijde, zima zase odejde
prvosenky, druhosenky, šlus
v okně stojí gramofon a celej den
nehraje než blues & jazz & blues

dříve bylo v hvozdu plno hejkalů
hejkaly se hemžil bor i chlum
teď je tu jen spousta lidskejch vejkalů
použitejch stříkaček a gum

každej, kdo šel kolem, tak ji ojídal
dálnice jí vede kolem vrat
perníková chaloupka však stojí dál
a bába v ní má porád stejnej hlad

tak bacha, děti
bába má furt hlad!
 

Posedlost

posedlost je černá, černá lazebnice
ze smrtelně nakažlivých ostrovů
posedlost tě krmí z otrávené lžíce
dlaní, v níž se píše, že je na lovu
a že po zákusku zakousne tě ladně
až tam hrozně dole, až tam hrozně na dně
posedlost je chyba – když tě líbá, tak ti stojí
ani v boji nepustí tě ke slovu

posedlost má tvary jako Mata Hari
posedlost tu s tebou dřepí na lávce
do hrudi ti zatíná své superspáry
zábavná hra na dravce a hlodavce
objímá tě, nevnímá tě, prostě miluje tě
když tě sevře, jako by ses octl v jiném světě
posedlost je prostě kost a je tu, abys chybil
a aby ses vybil – konec odstavce

nikdy, nikdy, nepůjdu už nikdy mezi lidi
posedlost se rozdává i do stínů
na rtech zbytky vína: špína, kterou nebe vidí
kterou si však sotva klade za vinu
nepouštěj mě, milá, blíže hladovému jícnu
buďto do něj strčím hlavu, anebo se picnu
posedlost mi spílá, zahubila by mě zřejmě
proto nepouštěj mě – spustíš lavinu
 

Potkani

ráno na ulici z kanálů
vylejzaj potkani
prášky: jeden proti kraválu
a druhej na spaní
zas už mám tě hrozně daleko
za horou, dálnicí a za řekou
koukám na tvý starý portréty
portréty stoletý

šimpanz v kleci žere banány
a já se upíjím
dopisy nemastný a neslaný
píšu ti na šíji
den se míhá jako metalovej klip
v mobilu mám zprávu, že mi bude líp
hrozně mě láká okno do dvora
život je potvora

potkan mi sem tam vlítne do bytu
pískne a hvízdne, no a ty jsi tu
hadi se posunujou loužema
smutno nám oběma

mráz a liják, blbý období
na krásnejch Olšanech
poslouchám, jak prší na hroby
a na vyprahlej mech
zas už mám tě jenom v kytaře
to mi však sotva někdo odpáře
moje nejmilejší tónina
padá ti do klína
 

Pro Elišku

koho to bere, v únoru do Labe skákat?
jenže ta holka nemohla popadnout dech
městečko hučí: vždyť stejně kradla, nač plakat?
pán, co nás viděl, jen přešel na druhej břeh

hupla jsem pro ni bez řečí tak, jak jsem byla
podobnej kousek lajsne si málokdo z vás
byl by se poved, kdyby se neutopila
snad za to může má líná kůže, snad mráz

hasičský borci – sláva, že kalhoty dopli
už mají hemzy, jak se co nemělo stát
fotrové skinů, co tam tu chuděru skopli
platěj si gangstery za horu zločinnejch rad

když řeknu Romce: padej se do řeky umýt!
nesrážím rasu na roveň špinavejch bot?!
jistě, že mladí mají svý reakce tlumit…
roním svý kletby do krve ledovejch vod

ministr s kytkou u lůžka uctivě postál
prezident poslal dopis, že dostanu řád
sníh na mý duši v teplíčku korzetu roztál
ve slabou chvíli u srdce začlo mě hřát

pak v denním tisku řekli, že já jsem tím vinna
klasika: přibít na kříž a kamenovat
zametli za mnou, jako se zametá špína
nač skákat do vln, když máme Veselej drát

jen si to zkuste, koukat se na to, jak křičí
zkuste se sebrat, zdejchnout, no prostě jít dál
ta tmavá holka ve vlnách nebyla ničí
bulvár má příběh a vlastně fajn, že se stal

neprosím supy, co tvrdě shánějí story
nechci bejt hvězda, hrdinou nemám se stát
puštěná ruka jak věčný memento mori
že mezi svejma budu se navěky bát
 

Proti větru

když po dlouhým monologu
chtěl bys taky něco říct
sejmou tě a zakopou tě
u dvou zlatejch borovic
hodí na tě něco bláta
a tvý šaty upálí
to máš za to, žes tak tupě
bušil hlavou do skály

když se z rány s pousmáním
bez pokání vylížeš
poví na tě všemu světu
jaká že jsi všivá veš
když tě ruce neutlučou
zabijou tě pohledy
parta moudrejch šalamounů
zve tě na svý besedy

máš holt lidi – lidi sraby
starý baby od mládí
tichý vody, který každej
ostrej kámen ohladí
do ouška ti pošeptají
tisíc vroucnejch doznání
když však dojde k boji očí
skryjou hlavu do dlaní

když se držíš, tak se aspoň
tvoji drazí sesypou
pomlouvači z dobrý vůle
ze dveří je vyštípou
pak se s tebou tvoje holka
dokrvava rozhádá
pokud mluvíš proti větru
vždy to takhle dopadá
 

Přeplul jsem šest moří

a když pak mý holce konečně jel vlak
když tý hloupý náně konečně jel vlak
blues nade mnou přeletělo jako černej pták

peron zmizel v kouři, zatoulanej pes
peron zmizel v kouři a ten zatoulanej pes
zničehožnic pod rozjetý kola vlaku vlez

přeplul jsem šest moří, přešel polí pět
přeplul jsem šest moří, přešel polí pět
za pár let jí nebudu stát ani za pohled

každej, kdo mě potká, říká, co jsem zač
každej z vás mi tyká a říká, co jsem zač
sousedky mě denně choděj řešit na pavlač

mám svý starý boty po dědovi z Alp
mám svý starý traktory po dědovi z Alp
jestli není mrtvá, rád bych její skalp

přeplul jsem šest moří, přešel polí pět
přeplul jsem šest moří, přešel polí pět
liják do mě našil dávku jako kulomet

šutráky a díry, sem tam ňákej drn
šutry, louže, díry, sem tam ňákej drn
nikdo není čistej, svět je plnej lidskejch skvrn

stojím na rozcestí, půlnoc odbíjí
stojím na rozcestí, půlnoc odbíjí
ďábel ti tvou zradu vyšil na šíji

vyšil ti tam kytku červenou jak krev
vyšil ti tam orchidej červenou jak krev
stojím na rozcestí a řvu jako lev
 

Ranní

každá správná holka
snídá v cizí posteli
zmrzlý kosti, venku
snad už postý chumelí
samotná ses bála
v duchně bílý jako sníh
a já zrovna nějak neměl
do čeho bych pích

mám ranní
mám ranní
mám ranní
a dlabu na ni

v knihkupectví dělám
od devíti do pěti
půlka tvrdý porno
půlka knížky pro děti
jsme tu, holka, sami
nikdo sem k nám nechodí
buď uděláš patnáct
nebo tě šéf vyhodí

mám ranní
mám ranní
mám ranní
a dlabu na ni

zejtra přijdu zase
tak se, děvče, pomodli
zlom se trochu v pase
udělej si pohodlí
padnu na tě z výšky
nabodnu tě rohama
budem si číst knížky
nejlíp vzhůru nohama

mám ranní
mám ranní
mám ranní
a dlabu na ni
 

Ranní rokenrol

ač je kolem víceméně bílej den
přestože nám slunce svítí do oken
nemůžem se vůbec zvednout z postelí
musíme spát, i kdybysme nechtěli

je nám dobře v dřímotěnce, dřímotě
spíme my a spí i kotě na plotě
kohout se nás snaží budit v dur i v moll
a celej kurník zpívá ranní rokenrol

tuhle u nás zvonil dvakrát pošťák, leč
nevzbudil se ani jeden povaleč
spali jsme jak zařezaní a ten pán
musel chudák přejít na náhradní plán

tak si došel do stodoly pro žebřík
vylezl až na komín a tím k nám vnik
nedivím se dětem, že moc nechtěly
převzít balík z rukou týhle příšery

jindy přišli – že prý jenom na chvíli
že jsou Svědci Jehovovi, tvrdili
teta úča vzala si je do práce
otevřela bibli, strana sto dvacet

řekla jim, ať začnou se svým výkladem
pak nalistovala stranu sto pade
a než přišel Armagedon, každej z nich
spal už spánkem spravedlivejch věřících

takhle si to teda tady žijeme
čas od času jíme nebo pijeme
jednou týdně protáhneme perutě
pak však jdeme zase rychle na kutě

je nám dobře v dřímotěnce, dřímotě
spíme my a spí i kotě na plotě
bagr se nás snaží budit v dur i v moll
my slyšíme jen ten snovej rokenrol
 

Rozlučka

těbůh, větře, kamaráde
sedni za svý varhany
jsou tu všecky, jsou tu všade
jsou tu od podlahy po strop hezky srovnaný

neřeknu jim ani díky
vyženu je do zimy
moje starý dobrý zvyky
už ňákej ten pátek pod nos nešly mi

kamarádko, rozsviť očka
budem si hrát na city
ač jsi lehká jak ta vločka
kdo mě spasí, ne-li ty?

mám tu jedno starý křeslo
a v něm sedím hodiny
marně šeptáš naše heslo
a tvou čistou duši dáme ráno do špíny

jestli chceš, tak uvař kafe
v tý mý černý kuchyni
jak se nám to pěkně krafe
jak se nám to pěkně našlapává v předsíni

bylo jaro, bude léto
po nás přijde potopa
jestli takhle nebude to
ať mě každej nostradámus klidně nakopá

kamarádko, buď mi sokem
zabijem se v souboji
v soubojíčku předivokém
už cinká smrtka na pekelným orloji

mám tu jednu starou lásku
buď má kočka – jsem tvá myš
povozím tě na ocásku
no a pak si pěkně potichoučku zabalíš
 

Sebevědomí

mý sebevědomí se zamklo ve sklepě
nechce ven a bůh ví, co tam dělá
a já čekám sám ve třetím poschodí
až mi kostel sdělí, že je celá

mý sebevědomí
mý sebevědomí
a Václav bije, bije, bije celou
do bezvědomí

nevěří mi ani Linka důvěry
nevěří mi ani moje holka
brácha, máma, táta, teta, babička
co má hrob hned vedle Miki Volka

mý sebevědomí
mý sebevědomí
a Václav bije, bije, bije celou
do bezvědomí

Eurotel mě lituje
Paegas říká: smůla
gong oznámí jedenáct
a že prej jsem nula
a že prej jsem nula nula

ty, co mě znaj dlouho, se mi vyhýbaj
a ty, co mě neznaj, nemaj zájem
a jestli rychle nezničím to rádio
ukáže mi Karel cestu rájem

mý sebevědomí
mý sebevědomí
a Václav bije, bije, bije celou
do bezvědomí

mý sebevědomí se zamklo ve sklepě
vyrábí tam něco, na co nemám
já se zatím podřezávám ve vaně
v rytmu svýho jedinýho dema

mý sebevědomí
mý sebevědomí
a Václav bije, bije, bije celou
do bez-vě-do…
 

Sem tam blues

sem tam to na člověka přijde
že se chce na vše vykašlat
sem tam to na člověka přijde
že se chce na vše vykašlat
vidí jen samý cizí kóči
a nevidí tu, co má rád

a to když se pak sejde
že třeba holka trucuje
to když se pak sejde
že třeba holka trucuje
člověk má chutě zahnout kramle
i když tu svoji miluje

o tom se píšou celý knihy
jak se pak marně omlouváš
o tom se píšou knihy
jak se pak marně omlouváš
všech kolem je ti hrozně líto
a do sebe se obouváš

na pár víkendů se zklidníš
a tiše sekáš dobrotu
na pár víkendů se zklidníš
a tiše sekáš dobrotu
sekáš ji ale jen tak dlouho
nežli potkáš další samotu

každá láska jednou zvadne
některá i uhnije
každá láska zvadne
a některá i uhnije
s ní i bez ní skončíš na dně
nebo tě to zabije
 

Sen ve snu

zdá se mi, že jsem spal
a měl o svý holce sen
zdá se mi, že jsem spal
a měl o svý holce sen
nejdřív jsem se pro ni opil
a pak šel do kolen

vždycky nám chybí
pár barev do duhy
vždycky nám chybí
pár barev do duhy
jednou se mi prachy vyhly
vyhnou se podruhý

na hlavu popel
na vrata závoru
na vrata popel
na hlavu závoru
a to tvý srdce není zlatý
alébrž z mramoru

nemám než z pekla blues
jsem tělo bez hlavy
nemám než z pekla blues
jsem tělo bez hlavy
a piju mraky s ledem
a sotva na zdraví
 

Slepá píseň

srdce pošlu poštou
na ztracenej ostrov
doufám, že tam zkejsne
a zvadne jako listí
to listí masožravý
co celej tejden nejí
a žere jenom mouchy
teď náladu si spraví
kdyby mraky lhaly
tak už jsi dávno mrtvá
a kdyby černý skály
už nezavřely brány
tak mohla bys mě vidět
jak žeru černou lávu
a žiju z noci k ránu
a noc je mnohem lepší
když není vidět na krok
a nevidím tvý záda
a když mě máš zas ráda

slunce holí kopce
jak zrezivělá břitva
a vypadá jak kudla
co podřezává krky
a do těla se dívá
jak rentgenovej přístroj
a pak mě lstivě hladí
a mně jen chvíle zbývá
to jsou ty hrozný tlachy
že každá kytka zvadne
a od vlastního bráchy
se dozvíš, co je život
že každej barák spadne
a není vidět přes kouř
a mlha na něm leží
a mlha je furt dobrá
když není vidět na krok
a nevidím tvý záda
a když mě máš zas ráda

mám dva moc pěkný hroby
a každej nudou zívá
a jsou úplně nový
no jen si do nich lehnout
a na morovým sloupu
najdeš i svoji hlavu
jak vyplazuje jazyk
já na větvi se houpu
a požíraj mě vrány
za to, že hořím touhou
a furt jsem na čekaný
a vyrábím zlý ženský
zlý ženský nadosmrti
co splatěj všechny dluhy
a co ztratily štěstí
mý štěstí, to je slepý
tak slepý jak to kotě
a nevidí tvý záda
a jednou – za sto roků
v životě po životě
zas budeš mě mít ráda

Smuteční řeč nad hrobem Václava Babinského

Bral bohatejm, koneckonců chudej nic nemá.
(Zdeněk Rytíř)

ten, co ho tu dneska uložíme do díry
ten tuhej, jen ten tuhej
nebyl žádnej lumen a měl moc divný manýry
ten tuhej, jen ten tuhej
sedal v starejch hadrech u ohníčku z pětibáb
ten tuhej, jen ten tuhej
brečel, jak je chudej, no byl to hrozně divnej chlap
ten tuhej, jen ten tuhej
a pak už byl nejhorší lump mezi všema
bral bohatejm, přece chudej nic nemá

po lesích se plížil jako zvíře střelený
ten tuhej, jen ten tuhej
znásilňoval panny, co šly krmit jeleny
ten tuhej, jen ten tuhej
znásilňoval hajný, takovej byl ošklivák
ten tuhej, jen ten tuhej
a pak mu, jak se říká, zničehonic ujel vlak
ten tuhej, jen ten tuhej
to už byl dávno nejhorší lump mezi všema
bral bohatejm, přece chudej nic nemá

za katr ho šoupli, řetězem ho svázali
ten tuhej, jen ten tuhej
pak už byl tak starej, že si ho tam nechali
ten tuhej, jen ten tuhej
pěstoval jim kytky, plet jim různý košíky
ten tuhej, jen ten tuhej
zaučoval holky, zaučoval hošíky
ten tuhej, jen ten tuhej
tak skončil nejhorší lump mezi všema
bral bohatejm, přece chudej nic nemá
 

Starej auťák

dneska v poledne
když jsem se probudil
na desce Waldemar
v nohách mám tisíc mil
omlácenej
jak starej auťák
zas už mě šrotujou
na levnej plech

hrozně mě mrzí
jak se mnou zametáš
že nejsem jaguár?
jak dlouho už mě znáš?
nic víc, nic míň
než starej auťák
proč mě hned šrotuješ
na levnej plech?

tak se mi zdá
že mě chceš střelit
na náhradní díly
jak tomu čelit?
tak se mi zdá
že garáž je tmavá
jak tvoje náruč
a ty že jsi – hlava

nechám to bejt
trošku se vyspravím
vyměním podvozek
nadvozek
blatníky
lak a pak
co já vím
třeba ti přijde
že jsem byl bourák
klidně mě sešrotuj
jsem jen tvůj
 

Stereotyp

budík mě probouzel, tak jsem ho vyp
každej den ten samej stereotyp
hlavou mi pobíhal ztracenej sen
sen plnej vášně a pikantních scén

kouknul jsem do okna: šedivej mrak
v telce šel nějakej německej brak
kdybych se neprobral, měl bych se líp
takhle mě přepadnul stereotyp

vstal jsem, šel na záchod, rozepnul zip
každej den ten samej stereotyp
světlík se zašklebil jak zubní kaz
na střechu bubnoval tekutej mráz

když jsem se pokusil zaostřit zrak
spatřil jsem štětku a toaleťák
když jsem se zapínal, tak jsem se skříp
každej den ten samej stereotyp

stál jsem a přemejšlel, co bude dál
kdo za mnou přijde a proč jsem ho zval
z konvice zavoněl anglickej čaj
Dylan mi zazpíval Lay Lady Lay

spustil jsem počítač, napsal pět vět
poslal šest mailů a navštívil chat
pak jsem se rozkejchal z košatejch lip
každej den ten samej stereotyp

tuhletu písničku nehraju rád
jenom ji začnu, už chce se mi spát
chrápu a halekám, je to fakt hnus
a lidi si myslej, že dostal jsem blues

večer co večer řvát na prázdnej sál
na držce masku jak na karneval
dobrák mi zatleská za špatnej vtip
každej den ten samej stereotyp

kdybyste nepřišli, měl bych se líp
takhle mě přepadnul stereotyp
stereo, stereo, stereotyp
 

Svět v dešti

tuhle zase na hlavu mi spadlo elektrický vedení
ten pes támhle v průjezdu buď zvrací kosti, nebo brzo zcepení
z botanický zahrady se přes zeď derou masožravý kopřivy
že jsem zlej, když prší, žádná vystřelená lampa se mi nediví
kde se dneska skrejváš, žádná vystřelená hlava mi už nepoví
zavřu oči, nechám si zdát koleje a trpaslíky sádrový
svatej Josef pustil dítě z katedrály a tam dole ticho tiše vřeští
moh bych toho ještě hodně napsat o krvi i o kyselým dešti

nohy jako kouř a ruce jako mlha nebo jako potopa
slepej jako kotě, šťastnej jako blecha, svobodnej jak Evropa
přejed jsem se kaviáru, co mi podal hluchej bůžek z kamene
každej liják dlouho zní a každá bouřka souchotě si užene
je to jenom, jako kdybys nalil němý holce měsíc do dlaní
políbí tě, pomiluje, umiluje a udělí pokání
pak ti sáhne na čelo a pak ti sáhne do klína a pak ti z vody věští
moh bych toho ještě hodně napsat o krvi i o kyselým dešti

obloho, ty obloho, co nevíš, kam se podít, abys nebyla
jestli tě to potěší, tak právě teďka dvanáctá ti odbila
nepůjdu už domů, je nás spousta, sedíme tu ve všech lokálech
jestli ještě tečeš, řeko, tak s tím přestaň, já chci jít na druhej břeh
každá mladá vdovička teď kouká do zdi a polyká Müllerovu rejži
kradaři se s nocí odkradou a upejři se zase s ránem odupejří
oči jako zrcadla, co ani jednou za rok žádnej hadr nevyleští
moh bych toho ještě hodně napsat o krvi i o kyselým dešti

kravatu a rukavičky bílý jako tohle blues, co hrajou
budu se bít jako lev a na mě – to si pište! – nevyzrajou
díval jsem se pozorně, když házeli mi hlínu do mý díry
nevěřím už na lidi a asi začnu věřit na upíry
Ježíš kráčí po hladině a Faust na ní zase hraje kuželky
jedno, že jsem na podpoře – stejně pořád nenávidím pondělky
červená mi teče z nosu, červená mi svítí na návěští
sotva bych moh ještě něco napsat o krvi a o kyselým dešti
 

Šest táců

šest táců do hajzlu
takhle to vidím, když jdu do baru
šest slepejch kolejí
tomu, kdo přivede mě do varu

tác na to, abys na mě byla milá
máš kliku – hergot, ty máš dneska kliku
tác na to, abys o tom nemluvila
jsi bílá jako koule z kulečníku

šest táců po tetě
hodil jsem do tmavýho komína
šest zlatejch knoflíků
bar Ve zdi svítí, Žižkov zhasíná

tác na to, abys netrefila zpátky
máš mapu – hergot, vždyť máš přece mapu
tác na to, abys zdrhla od svý matky
drž zobák, když ti říkám, že tě chápu

šest táců, talířů
koukám se po nich, už je nevidím
šest táců nebo tak
dopiju kafe, pak se uklidím
 

Tak jako mnoho jiných rán

tak jako mnoho jiných rán
na vodu postavil a stál
kohoutek kapal – už zas lhal
tak jako mnoho jiných rán

tak jako mnoho jiných rán
bylo mu lépe, než by chtěl
potom se oblékl a šel
tak jako mnoho jiných rán

tak jako mnoho jiných rán
mlčel a zkoumal špičky bot
žádal jen němý doprovod
tak jako mnoho jiných rán

tak jako mnoho jiných rán
zapomněl – prostě zapomněl
bylo mu lépe, než by chtěl
tak jako mnoho jiných rán
 

Talisman

včera mi ublížila jasná noc
zmalovala mi hřbet
vůbec mi nepomoh tvůj talisman
mluv se mnou
obejmi mě
naposled
naposled
naposled

nepřítel staví na silný kafe
přítel mi láme vaz
potom se omluví
a plech se ladně vlní
potom se milujete
nadoraz
nadoraz
nadoraz
 

Teď už to vím

dneska jsem sám
tak sám, až to bolí
zatínám pěst
a hraju svou roli

teď už to vím
za co mě trestá a kým
klidná a nevlídná
ničí mě ničím a vším

sváteční den
a lidi se bojí
nemůžu spát
je po ohňostroji

teď už to vím
za co mě trestá a kým
milá a zavilá
ničí mě ničím a vším

nezvi mě dál
a nenech mě padnout
jedinej krok
a padnu až na dno

teď už to vím
za co mě trestá a kým
temná a příjemná
ničí mě ničím a vším
 

Tmou

rád za tebou chodívám
tmou, co je tak zářivá
co ti nedám, to mi nech
sen se zvedá a mně dech
sen se zvedá a mně dech
ubývá

nevidět na krok
tak ti koukám do očí
sen se zvedá a mně dech
ubývá

rád za tebou zamykám
tmou marně tě oblíkám
hlavně klídek, žádnej chvat
a co přijde, nastokrát
a co přijde, nastokrát
zaříkám

nevidět na krok
tak ti koukám do očí
a co přijde, nastokrát
zaříkám
 

Torquemada

Tomás de Torquemada (1420–1498)
první Velký inkvizitor

bum bum – bubnuje se, pošlapané kvítí
oslava na parníku, co si říká Zkáza
namísto žároviček hranice nám svítí
na vrata přibijí tě, když se začneš tázat

kudy jít, kudy jdeme a kudy jde zrada
kroky mé pevně vede soudce Torquemada

pal pal – rány z děla popravily ráno
abych snad nezapomněl, že se mohu spálit
výběrčí daní, který nemá na vybranou
lid mluví za mě, tak teď promluvím já za lid

kudy jít, kudy jdeme a kudy jde zrada
kroky mé pevně vede soudce Torquemada

ne ne – čarodějky měly duše bílé
bílé jak usmívání uzvoněné smrti
za městem pohřbili je v prachu ledabyle
budím se ze sna, že i mně už prsty drtí

kudy jít, kudy jdeme a kudy jde zrada
kroky mé pevně vede soudce Torquemada

ha ha – předůstojně kucká stará paní
nezkrotnou úctu k její artritidě chovám
úctu tak hluchou, že ji neslyší, jak žvaní
pláče a naříká a hlavně váží slova

kudy jít, kudy jdeme a kudy jde zrada
kroky mé pevně vede soudce Torquemada

ach ach – všichni mají dosti opilosti
jenže jsem na tom světě jediný, kdo zpívá
počkají, mučidla až zpřeráží mi kosti
a pak se na mě budou s bázní chodit dívat

kudy jít, kudy jdeme a kudy jde zrada
kroky mé pevně vede soudce Torquemada
 

Trapný blues

často si říkám, že se snad splet
ten, kdo mě přived na tenhle svět
kdybych ho potkal, tak bych mu řek:
skonči to mý trapný blues!

někde je válka, někde je mor
do roka chcípne každičkej tvor
proč mám bejt při tom, proč nesmím pryč?
proč musím hrát svý trapný blues?

když jsem šel z práce, potkal mě skin
vypadal zrovna jako váš syn
šlápnul mi na hřbet a pak šel dál
div jsem se z toho nepodělal

láska je passé, smrt není hrob
smích není úsměv, pr není stop
zavírám oči, hraju jak Bůh
a slyším jen svý trapný blues
 

Uletěl jsem z klece

uletěl jsem z klece
nad hlubokým dvorem
leknul jsem se prádla
s povodňovým vzorem
popelavejch mraků
květináče s kytkou
krvavýho slunce
za raněnou zídkou
zlatejch vlasů
modrejch špiónů

zkoušelas mě chytat
do čepice s kšiltem
jenže já až ve snu
znova navštívil tě
mrk jsem na tvý římský
křivky a zas ulít
tam, kde kolosea
dělaj, že jsou nuly
a lvi jsou vosy
s jedem z Judey

nový ráno
bylo nádherný
prázdnej bar
kde neznám
nikoho lidskýho

řídilas mě nití
škubalas mi peří
koukalas, jak vrážím
do francouzskejch dveří
strašně ses mi smála
teď máš v oku vodu
běžela bys za mnou
jenomže těch schodů
a lidem řekni
že jsem pro kočku
 

Úplně úplnej úplněk

řek jsem jedný slečně: no tak pojď
poplujeme spolu o závod
kdyby kolem nejela ta loď
dál bych luštil její tajnej kód
a ona, že by taky ráda luštila
potom jsem dostal kýlem do týla

zahlíd jsem
úplně úplnej úplněk
úplně úplnej úplněk
úplně úplnej úplněk
a pak jsem omdlel

řek jsem jiný slečně: měsíc prej
zhypnotizuje i slepýho
tak se do něj radši nedívej
ona mi řekla: jdi a sejmi ho
a pak ho pověs nad mou postýlku
tak jsem se ztratil, no a za chvilku

vyl jsem na
úplně úplnej úplněk
úplně úplnej úplněk
úplně úplnej úplněk
za co bych stál?

vítr sfouk
štíhlý svíčky majáků
kormorán
před ním zdrhá do mraků

celý noci nespím pro tvůj svit
jen co vyjdeš, zrychlí se mi tep
jako Li Po, co neuměl pít
rád bych rozšlápnul tvůj zlatej škleb
závidím, ó, jak já ti závidím
tu vejšku, z který koukáš na lidi

dneska je
úplně úplnej úplněk
úplně úplnej úplněk
úplně úplnej úplněk
zejtra se zblázním
 

Válka

já vím, že se trápíš víc než dřív
jsi zoufalá jak prázdnej sál
tak zpívej se mnou I Believe
Frankie Lane a Elvis král

ta válka skončí každým dnem
rány duší, rány těl
zbyl mi močál za deštěm
a tobě zůstal nepřítel

já tu loužím
přísahám
a tobě zůstal nepřítel

už nad mou troskou lámeš hůl
a opouštíš můj bludnej kruh
já zpívám tiše Don’t Be Cruel
Jerry Lee a Elvis bůh

Love Me Tender
Don’t Be Cruel
Jerry Lee a Elvis bůh
 

Včera večír na Perštýně

včera večír na Perštýně
viděla jsem Pepíka
jak se lísá k Evelýně
což je mrcha veliká

v hlavě se mi dělo peklo
kvůli tomu hovadu
pak mi ale něco řeklo
ať ho sejmu zezadu

vrazila jsem do Pepíka
kudlu z nerez voceli
koukala jsem, jak to stříká
vočima, co brečely

do tmavýho kriminálu
zavřeli mě na sto let
Pepu šoupli do penálu
po tý ráně krapet zbled

z toho plyne poučení
pro hochy i pro pány:
neranděte po setmění
jste-li šťastně zadaný!
 

Vejlety uvázanejch psů

na dvorku velikosti ponožkový díry
počítám ovce, který po vlkovi zbyly
po čáře přes oblohu chodí moje milá
ta jediná mi tady po vlkovi zbyla

i když jsem v nebi, tak tam cejtím zvadlý kytky
všechny svý drahý sotva narvu do sanitky
něco si nechám – tam, kam spěchám, ať se pije
puklo mi srdce, a to byla havárie!

vejlety uvázanejch psů jsou krátký
vejlety uvázanejch psů: přes dvůr a zpátky
každej se ptá, proč táhnu šutr, cos mi dala
vejlety uvázanejch psů

na dvorku velikosti třísky v levý patě
násobím ploty tím, že sčítám jejich latě
po mraku propíchnutým telegrafním drátem
jde chlápek, co mu zuby z huby zářej zlatem

povídá: marode, co v nedohledno zíráš
poztrácíš na poslední štrece vše, co sbíráš
já teďka spadnu, jako kdybys kápnul jedu
jinak to při svý tíze ani nedovedu

vejlety uvázanejch psů jsou krátký
vejlety uvázanejch psů: přes dvůr a zpátky
každej se ptá, proč táhnu šutr, cos mi dala
vejlety uvázanejch psů

zalejvám konví, co má na kropence ráno
zalejvám poctivě vše, co mi bylo dáno
jednou to celý nejspíš přeroste mý plány
pak řeknu orlům, ty jsou nejvíc povolaný

vejlety uvázanejch psů jsou krátký
vejlety uvázanejch psů: přes dvůr a zpátky
každej se ptá, proč táhnu šutr, cos mi dala
vejlety uvázanejch psů
 

Veselej drát

až budu jednou
až budu jednou
až budu jednou
až budu jednou
na svejch nohou
na svejch nohou
na svejch nohou
na svejch nohou
stát
odjedu pryč
klidně si křič
667 VESELEJ DRÁT

až budu jednou
až budu jednou
až budu jednou
až budu jednou
první housle
první housle
první housle
hrát
odjedu pryč
klidně si křič
667 VESELEJ DRÁT
 

Vlak na nehty

včera u mě moje milá spala
záda do krve mi rozdrápala
prostěradlo čistím saponáty
jak to, že má takovýhle hnáty?

koupím ti, milá
vlak na nehty

holka má má kruhy pod očima
a mě hrozně divnej pocit jímá
oči černý, zuby jako mříže
úsvitu se bojí jak čert kříže

koupím ti, milá
vlak na nehty

startuju svou Ladu – Ladu Combi
ona sedí vzadu, je to zombie
možná, že je upír – z huby pěna
rozhodně to není jemná žena

koupím ti, milá
vlak na nehty

vyklopil jsem holku u márnice
tohle teda, vole, nikdá více!
ona na to: co je na tom zlýho
zajít k mámě v pátek třináctýho?

koupím ti, milá
vlak na nehty

včera u mě moje milá spala
záda zryla, vlasy vykrákala
ještě teďka cejtím, jak mě svírá
pak se proměnila v netopýra

koupím ti, milá
vlak na nehty
 

Vocaď blues

šinu si to, šinu si to z Jihu stůj co stůj
šinu si to, šinu si to z Jihu stůj co stůj
nemám ani korunu, vše jsem propil v saloonu
nebudu tu ani chvíli, to si pamatuj

topič propil výplatu, kalhoty i lopatu
topič propil výplatu, kalhoty i lopatu
co má řidič dělati bez topiče na trati?
stojí smutně u páky a tře si patu o patu

karty byly cinknutý, tohleto vím natuty
karty byly cinknutý, tohleto vím natuty
zved jsem ruce nad hlavu a vypadly mi z rukávu
a od těch dob to tady se mnou je tak trochu nahnutý

vlak je celej dřevěnej, vleče se a ne, že ne
vlak je celej dřevěnej, vleče se a ne, že ne
za chvilku mě doženou, kulku hlavou proženou
buďto budu zmrzačenej, nebo budu koženej
 

Všechno se odehrává na mrazu

všechno se odehrává na mrazu
nejlépe na zrušené zastávce
a někdo musí přijít k úrazu
jeden si musí zahrát na dravce
ten druhý do jehněte vžije se
bez hlesu počká, až to odnese

večer jak vyvětraná peřina
nabídne nocleh ve svém náručí
bezedná agónie začíná
nejdřív tě zlomí, pak tě umučí
vezme ti dech i cit i naději
a pak už bude jenom blběji

nevěříš, že by se to mohlo stát
že láska vyšší nežli pohoří
na věky věků může přetrvat
že na to nejsou žádní doktoři
že je to pech, jak lásky trvají
že člověk nemá ji, když hledá ji

stojíš jak vytesaný z kamene
jsi v jiném světě, v jiném století
a je ti z toho nanic, ne že ne
a srdce se ti možná rozletí
na tisíc pruhovaných achátů
a pak už nastane čas návratu

všechno se odehrává na mrazu
nejlépe na zrušené zastávce
a někdo musí přijít k úrazu
jeden si musí zahrát na dravce
ten druhý do jehněte vžije se
bez hlesu počká, až to odnese
 

Vycházka

už tě někdy někdo zabil, moje drahá?
už tě někdy někdo zabil, moje drahá?
měsíc svítí jako ostří nože vraha

podívej se kolem sebe, moje drahá
podívej se kolem sebe, moje drahá
noc má vousy jako rebe, noc je vlahá

a to nejsou žádný vousy, nebuď bláha
a to nejsou žádný vousy, nebuď bláha
to tě větve lesa rdousí, moje drahá

tak už jsem tě jako zabil, moje drahá
tak už jsem tě jako zabil, moje drahá
tak už jako zhasnul černej měsíc vraha
 

Vzpomínka na 16. století

Břetislavova (díve Umrlčí) – ježto tu v čase moru všichni obyvatelé vymřeli. Ve století XVI. byl zde zvyk, že chudí měli u sebe mrtvé příbuzné delší čas a nosíce je po ulicích žebrali na pohřeb. Zvyk ten zakázán r. 1567.
(Řivnáč)

viděl jsem svýho otce, jak ho zábly chladný peřiny
oči nemaj barvu a barvu nemá ani plamen svíce
úplně v rohu matka svázala si vlasy do kytice
viděl jsem svýho otce, jak ho ukládali do hlíny

viděl jsem svoji sestru, jak se proměnila ve stíny
těch devět jar a sluncí se proměnilo v jednu krutou zimu
hořela ze všech sil, jak v lampě hoří světlo ponocnýmu
viděl jsem svoji sestru: zhaslou, bledou jako lekníny

viděl jsem svoji matku: namísto pohřební hostiny
kráčí hrdě středem… spatřil jsem sebe, jak jdu za ní
a prosím o pět peněz na hrob i na to hodování
viděl jsem svoji matku, jak přetáčí soudný hodiny

viděl jsem svoji sestru: prosí se mnou z velký hlubiny
hlásek jak strunka, co přetrhneš a ještě chvíli zpívá
v matčině náruči se ztrácí a kdo ví, zda není živá
viděl jsem svoji sestru: nahou, bílou, zhaslou, bez viny

viděl jsem spoustu mrtvých… tiše odcházeli za svými
to zatažený nebe, to vracelo je jako starý krámy
v náruče žebráků, co ploužili se proti nám i s námi
viděl jsem spoustu mrtvých, jak si povídají s živými
 

Vzpomínka na jesle

když mě nesli do mejch jeslí
hrozně jsem se rozbulil
mračil jsem se jak John Wesley
předtím, než ho sejmuli
(jak Hardin, než ho sejmuli)

navíc sestry, ke kterejm se
chodilo jak na jatka
měly oči Jesse Jamese
takže žádná pohádka
(no vůbec žádná pohádka)

s koltem v ruce na praváka
chtěly mě tam přeučit
i když měly šedej zákal
střílely jak Billy Kid
(jak starej dobrej Billy Kid)

kam se hrabou pistolníci
z Divokýho západu
strašily mě polednicí
pak poslaly pro Dádu
(Felixi, ach, pro Dádu)

místo vycházky a spánku
esesácký manýry
když jsem nejed pomazánku
strčily mě do díry
(na samotku do díry)

zlatý jesle, kde se kreslej
stromy, domy, jabka, páč
já se večer svalil k tesle
jako ňákej přidavač
(jak utahanej přidavač)

když mě nesli do mejch jeslí
tvářili se nevinně
za pět minut u mě klesli
níž než dlažba v Karlíně
(po povodni v Karlíně)

od tý doby se mi dělá
šoufl v každým ústavu
buďto je to salmonela
nebo je to dèja vu
(dežavý či dèja vu)
 

Za zrcadlem

z podrážek stírá mokrou černozem
ve světě za zrcadlem pršívá
svůj vlastní liják vyrábí
v koutku za okenním sklem
nejlepší známí cítí se sami
sledujou, jak jim ubývá

kolik sil potřebuje k snídani
a kolik víry, když se stmívá?
a když už nemůže
tak musí složit hlavu do dlaní
namísto čáry života máry
hrob se mu zdává zaživa

tady tě mám
v podivným vzduchu
venku se podzim potácí
vzdálený hřmění
stín zuby cení
výkřiky ptáků v oblacích

zahrada v dešti, ptáci bez křídel
to, co jsi ztratil, už ti neschází
za chvilku se zas rozední
a z tvejch snů zmizí každej nepřítel
duše se vzbudí a ruka, co studí
maluje vroucí obrazy

tady tě mám
v podivným vzduchu
venku se podzim potácí
vzdálený hřmění
stín zuby cení
výkřiky ptáků v oblacích
 

Zas už za mnou kráčí

zas už za mnou kráčí
často mívám strach
když se večer mračí
překročí můj práh
a začne mě dusit
dekou s obláčky
zkus si něco zkusit
když jsi na sračky

a mí skvělí známí
zabíjejí čas
zlými sebeklamy
pravdou nadoraz
pokouším se makat
pokouším se spát
vždycky když se smráká
zkouším umírat

možná mě jen chrání
strážní andělé
bdí až do svítání
u mé postele
notují si hlasy
které slýchávám
buď andělé spásy
nebo další klam

zas už za mnou chodí
v městě velikém
nezdrhnu mu lodí
ani taxíkem
když mi za krk dýchá
zní jen tenký hvizd
u srdce mě píchá
nechtěj ve mně číst

vnímám tě jen zpola
kdo by spěchal zpět
když ho ze sna volá
něžný klarinet
s mrouskavými basy
smrt je jako jazz
pod pokličkou krásy
ztělesněný děs

pozdravuj mou máti
pozdravuj můj stín
nech mě klidně spáti
tváří do peřin
tepna ještě tepe
já už nejsem živ
věř mi, je mi lépe
lépe nežli dřív
 

Zpěv páteční

na naší ulici krvácí přejetej chodec
děti si dohrály, v telce jde Maxipes Fík
páteční večer je dlouhej a nezná moc kouzel
někdo se miluje, někdo má pohlavní styk

vzal jsem si ibalgin, zyrtec a zapil to vínem
pustil jsem kazeťák, rozsvítil lampu a psal
u okna do dvora s můrou a obrovským stínem
skládal jsem protest song o tom, že srdce je sval

až jednou ulehnu na tuhle studenou pryčnu
zhroutím se do sebe, svlíknu si falešnej knír
nenuť mě, abych si myslel, že láska je jinde
radši mi zazpívej o tom, že láska je vir
 

Ženská nemůže bejt kamarád

potopa si vyžádala už 320 životů
moje holka mlčí – mlčí i ta, co mi věští z tarotu
čekáme až do setmění, co se stane, má se stát
o nás dvou to vůbec není

ne, ne, ne
ženská nemůže bejt kamarád

noc je vlhká slavobrána, já mám klíče od všeho
ty toho moc nenamluvíš, nejvejš řekneš: hele ho!
skládka voní po fialkách, v sadě tleje listopad
když mě znáš, tak proč ta válka?

ne, ne, ne
ženská nemůže bejt kamarád

ženská – hmm
ženská – hmmmm

ne, ne, ne
nemůže bejt kamarád

luna, co to vidí, hned nastavuje krátery
už ti někdy někdo řek, že přitahuješ maléry?
obzorem se líně plouží neškodnej had Vinohrad
tohleto si nezasloužím

ne, ne, ne
ženská nemůže bejt kamarád