Až ztratím naději
život se ubírá divnejma cestama
každej den stepuju na prahu neznáma
a nemůžu se hnout a nemůžu jít dál
co jsem to udělal – proč jsem to udělal?
na chladným nábřeží přečkávám do rána
lodě jsou klávesy Šlupkova piána
zpívám si Miláčka, vdechuju vůni pizz
v zářivejch nonstopech vzpomínám na měsíc
zatím jsem v pohodě, zatím jsem živ a zdráv
zatím jí nezpívám: oh, baby! oh, my love!
ale až ztratím naději, až ztratím naději
tak to tu zabalím, tak to tu zabalím
lidi se oddávaj neplatnejm obřadům
všichni se milujou – dopředu, dozadu
nejlepší kámoši lezou mi do zelí
kdyby tak věděli, kdyby tak věděli…
koukni se okolo: všude ta samá lež
buď s nima nehraješ, nebo se prohraješ
prohraješ tělo svý, prohraješ duši svou
a při žádným bluesu už neprojdeš očistou
zatím jsem v pohodě, zatím jsem živ a zdráv
zatím jí nezpívám: oh, baby! oh, my love!
ale až ztratím naději, až ztratím naději
tak to tu zabalím, tak to tu zabalím
ženská je prádelník se spoustou šuplíků
nejdřív je samej styk a pak už jen ze zvyku
v mysli má tuláka, kterej tu zaclání
vezme tvou lásku a dá mu ji na hraní
vítr ti zafouká do drahejch harmonik
rackové spustěj svůj vesele krutej křik
sám s cizím cigárem na chladným nábřeží
ještě že neprší anebo nesněží
zatím jsem v pohodě, zatím jsem živ a zdráv
zatím jí nezpívám: oh, baby! oh, my love!
ale až ztratím naději, až ztratím naději
tak to tu zabalím – fakticky zabalím
Co chceš
Jsem drsný faun lesů, mučený vášní a vztekem,
žíznivé hrdlo vzpínám po vilném polibku ženy,
smích dnů procitlých vítám po noci probdělé skřekem,
a moje doupě, kde orgií skvrny schnou, krvavě rudé má stěny.
(S. K. Neumann)
jsem drsnej faun lesů
a piják krutejch žen
a břímě, co nesu
znám jenom já, já jen
jsem překrásná báseň
a hnusná lidská veš
tak neplejtvej časem
a řekni mi, co chceš
co chceš, co chceš
řekni mi, co chceš
nemluv na mě v hádankách
a řekni mi, co chceš
jsi ve svým městě
se svou rodinou
já bloumám deštěm
a nemám na víno
chceš modrý z nebe
a já mám jen ten déšť
chceš lásku předem
tak co to vlastně chceš?
co chceš, co chceš
řekni mi, co chceš
skonči to mý trápení
a řekni mi, co chceš
co chceš, co chceš
řekni mi, co chceš
víš, že vím, že nespíš
no tak řekni mi, co chceš
jsi celá žhavá
vprostřed krutejch zim
jsi špatná zpráva
rána do slabin
já bydlím v iglů
a ty furt jenom žhneš
tak nech těch fíglů
a řekni mi, co chceš
co chceš, co chceš
řekni mi, co chceš
sem s tím, čekám, poslouchám
tak řekni mi, co chceš
co chceš, co chceš
řekni mi, co chceš
nehraj si s tím párátkem
a řekni mi, co chceš
co chceš!
Na Mississippi
já chtěl bych žít na Mississippi
já chtěl bych žít na Mississippi
tolik krásnejch míst
tolik krásnejch míst
hukot křídel nad vodou
hukot křídel nad vodou
na soutok za Tejnem tam u dědova mlejna
slunce vrhá úsměv jaguára
stařičkej parník jako z knížek Marka Twaina
vypluje ze sna a pak zahalí ho pára
tolik krásnejch míst
tolik krásnejch míst
líně zírám na svůj stín
líně zírám na svůj stín
na voru s Huckleberrym
poslouchám ten klid
a bílej soudce Lynč
mi může políbit
přes plochý kameny, kde země temně hučí
jdem bosí, za chůze mě líbáš
jak vlny v peřejích si padnem do náručí
za řekou hrajou blues a nikde žádnej rybář
tolik krásnejch míst
tolik krásnejch míst
zrezlá kára v kopřivách
zrezlá kára v kopřivách
já chtěl bych žít na Mississippi
já chtěl bych žít na Mississippi
já chtěl bych žít na Mississippi
já chtěl bych žít na Mississippi
Na mostě
jedna bílá labuť jako otazník
druhá právě páše sebevraždu o chodník
já jdu zrovna z hraní, nesu těžkej krám
že mám plný ruce, ani klobouk nesundám
ani klobouk
ani klobouk
ani klobouk nesundám
sochy starejch světců šilhaj bez chvatu
po labutí písni zapletený do drátů
a v tu pravou chvíli začnou zpívat chór
zrovna když je zvednou, jako kdyby měly mor
jako kdyby
jako kdyby
jako kdyby měly mor
poslouchám tu hrůzu, chce se mi bejt sám
že mám plný ruce, ani klobouk nesundám
ani klobouk
ani klobouk
ani klobouk nesundám
jestli najdu klíče, najdu taky byt
ve kterým se pošlu k čertu jako správnej černovid
jako správnej
jako správnej
jako správnej černovid
Na špatným místě ve špatnej čas
dlouhá noc končí, půjdeme spát
a koberec posypem solí
přísahy zametem pod listopad
a hrajem svou pitomou roli
jsme na špatným místě ve špatnej čas
na špatným místě ve špatnej čas
zmeškanej hovor a v schránce máš vzkaz
může bejt od kohokoli
každej z nás patří do jinejch míst
každej se k někomu vrací
nálada klesá jak podzimní list
a zdrhá jak podzimní ptáci
jsme na špatným místě ve špatnej čas
na špatným místě ve špatnej čas
příjemný chvění se mění v zlej třas
plyn syčí a plamen se ztrácí
motám se Prahou a zapíjím žal
sám se svou velikou vinou
život je pozvánka na karneval
a slzy se řinou a řinou
jsme na špatným místě ve špatnej čas
na špatným místě ve špatnej čas
zbejvá jen skočit a zlámat si vaz
nebo se navěky minout
Nespouštěj oči z trati
úplně prázdnej vlak
v sobotu v sedm třicet
v discmanu Bob a Jacques
a na obzoru Zdice
na tváři lehkej smích
nohama stírám rosu
na zrezivělejch kolejích
a čekám na svůj osud
nespouštěj oči z trati
nespouštěj oči z trati
tohle je píseň v dur
o tom, že padá šero
v discmanu Aznavour
a na obzoru Beroun
život je plnej zrad
stačí si pustit zprávy
bůh ví, kdo tahá za špagát
kterej mi čouhá z hlavy
nespouštěj oči z trati
nespouštěj oči z trati
dočista prázdnej vlak
s nejednou dobrou knihou
v podpaží Pravdy znak
a v druhým Bukowskýho
konec je blíž a blíž
ďábelský zraky planou
dřív nebo pozdějc pochopíš
že nemáš na vybranou
nespouštěj oči z trati
nespouštěj oči z trati
Nonstopáč
má sladkou chuť a smutnej smích
má hrůzu z duchů v nočních tramvajích
víno s ledem místo kastanět
a její modrý oči mají žlutej střed
nonstopáč, malíř bez barev
v sklenici mojí duši, na rtech mojí krev
a ty temný vlasy jako vodopád
koruna starý vrby anebo spící had
každej z nás je s někým sám
hlavou mi běží fráze, z který usínám
pojď sem blíž a nech se vést
a všem je šoufl z ranních hvězd
zkřehlý prsty místo kastanět
město páchne, z nebe padá prudkej jed
žádná tma, jen šedej krém
poslepu spěchám za svým krysařem
má sladkou chuť a zve mě dál
čekám a nakláním se nad kanál
pojď sem blíž a nech se vést
a všem je šoufl z ranních hvězd
příběh končí, novej den
propálí víčka jako autogen
jen smutnej smích a šťastnej pláč
a v srdci pustej, liduprázdnej nonstopáč
Otevřený dopis pro Adama a 4 stěny
spadla mi do klína
bublina duhová
zataj dech
za mlhou neznáma
ústa má prahnou jen
po tvých rtech
klíč máš, tak zbav mě bran
oceán v klín se mi vlévá
v zátoce jeskyně
nevinně láká
tvá Eva
Píseň blbý generace
včera mi to blesklo hlavou
moji milí umíraj
po ránu s tvou slabou kávou
je to trošku silnej čaj
jsem z tý blbý generace
která nezná ruskej tank
zato vidí, jak se ztrácej
Richards, Jagger a Neil Young
je mi patnáct – sedím, hledím
nevím, čemu tleskáte
a to bylo naposledy
co jsem mluvil s Bulatem
král se vozí pražskou šedí
v rachotině zelené
a to bylo naposledy
co jsem mluvil s Allenem
Nathalie jsem hodil do C
řvu ji v parku, co to dá
nerad myslím na Vánoce
bez Gilberta Bécauda
mississippský blues je v tahu
zabili nám New Orleans
dobře, že včas vzali dráhu
Muddy Waters a John Lee
nosil černý oblečení
v černým z módy nevyjdeš
je to bída, že tu není
už ani ten Johnny Cash
dneska možná prochází se
v nebi jako po lese
bere speed a zpívá píseň
v duu s Rayem Charlesem
kam se kouknu, tam to žije
Superstar a Doktor z hor
a já chodím na mumie
do divadla Semafor
Pane, dej, ať už jsem v Pánu
až si začne kopat hrob
a zaklepe na tvou bránu
i ten starej dobrej Bob
osudu se nelze vzpouzet
každej klaun je sem tam down
když už jít, tak jen a pouze
na Bod Hoží jak James Brown
Plány
laciný víno v levným odpoledni
zahání chmury, ale láká hmyz
chodil jsem na vejšku a mám jen střední
chtěl jsem bejt PhDr. a jsem DiS.
chtěl jsem bejt kosmonautem a teď chátrám
v baráku, kterej má jen čtyři patra
chtěl jsem psát o lásce, co nezevšední
ne o tý, co je samej kompromis
spousta mejch plánů je už navždy v pánu
bojím se lidí, co maj sypkou krev
chtěl jsem bejt king a umřít na mejdanu
chtěl jsem mít bluesband a bejt jeho šéf
chtěl jsem mít cadillac a rolls-royce k tomu
skončil jsem na italským autodromu
chtěl jsem mít bluesband s kočkou na pianu
a nezmoh jsem se ani na název
sedím a studuju, jak tejdny plynou
krvavý oko rozhlodává dvůr
hlava se marně pere s kocovinou
slova se splejtaj v divnej kalambúr
sem tam se na tebe i rozpomenu
pak vzpomenu si, že to nemá cenu
sedím a tiše vlaju nad krajinou
jak písek ve ztraceným městě Ur
laciný víno v levným odpoledni
zahání chmury, ale láká hmyz
chodil jsem na vejšku a mám jen střední
chtěl jsem bejt PhDr. a jsem DiS.
chtěl jsem bejt polda nebo gynekolog
chtěl jsem bejt Dylan a jsem dylanolog
chtěl jsem psát o lásce, co nezevšední
ne o tý, co je samej kompromis
Pohyblivej cíl
poloprázdný metro uhání
říkám si: ještě že už příští vystupuju
když si máknu, stihnu svítání
budu v něm plout a až se dostatečně nadopuju
vyrazím do světa plnýho krysích děr
sem tam se ohlídnu, možná si koupím kvér
bejval jsem lovec, teď jsem pohyblivej cíl
hrobník právě čučel na zprávy
a jeho rajón z dálky vypadal jak diskotéka
něco přejde, něco se už nespraví
a já sám vím jen to, že vůbec nevím, co mě čeká
radši ti zavolám, radši ti dám, co mám
co když mě vezme ďas, co když tu zbydu sám
co když se z nás všech stane pohyblivej cíl?
čím to, že mi
chutná už jen krev?
najednou chápu
kdo je tady šéf
kvůli tobě zlezu třeba mrakodrap
dojdu až do nebe a šlohnu Velkou medvědici
pak mi to uděláš tak, jak to má rád každej chlap
a pak to exploduje na Zemi i na Měsíci
a bude po ptákách a nepomůže kryt
můžeš mě objímat, můžeš mě opustit
dělej, co chceš, furt budeš pohyblivej cíl
Poslyšte, pane básníku
poslyšte, pane básníku
tohle jsou samý fráze
kterejma jen tak ze zvyku
záříte v noční Praze
zoufalá touha po činu
klene se vaší duší
váš příběh voní po vínu
a cigárko vám sluší
poslyšte, pane poeto
hodiny krásně plynou
chtěl byste, jenže nejde to
táhne z vás levný víno
ne abych rozvířil váš kal
ne abych za vás platil
sčítáte, co už jste mi dal
a co mi máte dáti
na baru s dámou prokletou
řešíte smysl bytí
chtěl byste, jenže nejde to
páchnete levným pitím
sám pro sebe v svejch čtyřech zdech
žijete z věčný slevy
a topíte se v pocitech
o kterejch svět nic neví
hleďme ho, pana básníka
a jeho prázdný fráze
z fialovýho jazyka
kanoucí kamsi na zem
lidi má dávno přečtený
z některejch typů zvrací
radši by seděl u Seiny
než v bistru na Pankráci
zoufalá touha po činu
slabost a kůže líná
rád děláváte hrdinu
nerad jste za zlosyna
poslyšte, čas je vzácná věc
dopiju, půjdu, platím
nechci tu bejt, až spadne klec
dejte, co máte dáti
co dávno máte dáti…
Pozvání
minulost nechte hejnům vran
ať se zas hýbe mrtvá zem
a na krvavý oceán
vyplujte vstříc svým obětem
toužíte-li mne navštívit
nuž přijďte: s blátem na botách
úsměvem tenkým jako nit
svědomím, které sežral strach
jak exotický, vzácný tvor
posedím vám i postojím
jak vyhořelý meteor
zranění, co se nehojí
chcete-li slova, může být
neváží víc než lidský hlas
klidně mne přijďte navštívit
nebudu doma – vítám vás
Přestanem si hrát
pánové a dámy, přestanem si hrát
hlaste se, kdo v sobě máte ňákej mravní řád
kterej by vás chránil před špínou a zlem
kdo z vás žije s tuší v duši a kdo s démantem?
přátelé a známí, nebudem si lhát
máte radši dobrou práci, nebo dobrej plat?
vážíte si svýho talentu a snu?
bažíte víc po krásnu, anebo po prázdnu?
do toho! jsme sami – jenom vy a já
povězte mi, co se v noci každýmu z vás zdá?
máte ňáký přání, či jste tu jen tak
a všichni kolem čtou váš život jako levnej brak?
podvody a klamy, krysa, páv a had
co vám bleskne hlavou, až budete umírat?
věřili jste kecům všude kolem nás
nebo těm pár moudrejm slovům, pravdě bez příkras?
nedá mi a dá mi: vztah, anebo styk
co tu po vás zůstane v ten soudnej okamžik?
každej za ta léta do něčeho šláp
teď už jde jen o to, kdo je dáma a kdo chlap
je to furt to samý a přece furt hloub
odpověď ve větru trčí jako solnej sloup
drahá bytost zlevní na tři padesát
buď jak buď mě přešla chuť a ještě nemám hlad
kromě dalajlámy už se nemodlí
nikdo za nic jinýho než za svý pohodlí
každej dostal novou televizní tvář
ty starý si obkresluju pro svůj bestiář
jestli jsem vás namích, to je vážně pech
tolik lidí staví svět na shnilejch základech
zatáhnou vás do svejch sítí, lží a her
je jim jedno, že jste měli ňákej cíl a směr
bomby za dynamit, za choleru mor
z parků dělaj Disneylandy, tankodromy z hor
všechno, co jim vadí, shoří na popel
kdybych se teď hned chtěl projít, nevím, kam bych šel
tam, kde byly krámy, je teď jeden krám
v něm se všichni spolu (sami) oddáváme hrám
nemůžu říct, že vás neznám nebo znám
přestávám mít smysl, mám už jen ten blbej krám
můžete si vybrat
přestanem si lhát
nebo budu tuhle píseň
do zblbnutí hrát
tak jak?
Přijel jsem k dívce
přijel jsem k dívce, kterou mám rád
na koni černým jak smuteční šat
svlík jsem se z deště a překročil práh
a ona tam seděla v poledních tmách
v šíleně ponurejch poledních tmách
povídám: lásko, chci si tě vzít
ona jen hlesne: mám ráda svůj klid
povídám: lásko, nemůžu zpět
začne se smát, prej kde jsem to čet
prosím tě, kdes tuhle pitomost čet
chtěl jsem ti volat, chtěl jsem ti psát
spravit si chuť a utišit hlad
vzít si, co zbylo, co zůstalo z nás
a ona jen špitne: tak tos přišel včas
tos přišel, chlapečku, akorát včas
tak jsme se míjeli a život šel dál
ona mi říkala pravdu, já lhal
hodiny stály, den trval pět let
tak jsme se míjeli a pak jsem se zved
pak jsem se konečně namích a zved
projel jsem svítáním jak ostrej nůž
měl jsem to 200 mil do Baton Rouge
tam jsem se opil a život šel dál
všichni mi říkali pravdu, já lhal
a v New Orleans vzal jsem se na karneval
Přízraky
už nejsem sám a nejsem opuštěnej
tak proč mi pořád něco nedá spát?
když se mě ptáš, tak říkám: víceméně
zdá se mi, že je to už napořád
už je to napořád
máme se rádi, zpátky nemůžeme
zkoumám tvý oči, když se nedíváš
uděláš stejný chyby? řekni, že ne
jsem bez chyb, anebo jich mám až až?
vím, že jich mám až až
přízraky z kalný řeky, stlaný bahnem
dlaň mě chytá nabízejíc náručí
budeme si věrný, až budeme černý
anebo si dvakrát, třikrát zahnem
jak pánbůh dá, jak srdce poručí
jak srdce poručí
spolknul jsem prášek, po kterým jsem usnul na pět neděl
zaspal jsem všechno: přešlo to jako jeden velkej černej mrak
zarostlo trním okno, ze kterýho k vám jsem hleděl
čekám jak somrák, čekám na zázrak
já čekám na zázrak
přízraky z kalný řeky, stlaný bahnem
dlaň mě chytá nabízejíc náručí
budeme si věrný, až budeme černý
anebo si dvakrát, třikrát zahnem
jak pánbůh dá, jak srdce poručí
jak srdce poručí
Rozhovor
složil jsem píseň
a nemůžu ji vůbec hrát
napadlo mě tisíc slok
tak proč furt čekám na nápad?
zahlíd jsem lásku
a zapomněl jsem za ní jít
teď jsme si cizí
a cit se ztenčil na soucit
sved jsem všechny holky, co znám
a bojím se, že zůstanu sám
po čtvrtku pátek
po neděli pondělí
špatný místo, špatnej čas
a víckrát jsme už nesměli
rád bych se vrátil
a natáh sadu novejch strun
v uších mi zvoní
něco jako Harvest Moon
přišel za mnou kamarád Neil
řek: chceš, abych tě vysvobodil?
snažím se usnout
stav, kdy nejde spát ani psát
kočka se tulí
tma k zbláznění – můj pokoj, můj hrad
pletu si jména
jiný schválně zapomínám
rád bych se vrátil
mám strach, že s tebou zůstanu sám
tvá černá duše
jako moře plný skal
zradila tu přede mnou
i tu, cos nejvíc miloval
líbám ji na rty
prozkoumávám každej kout
hlavou mi běží
něco jako Heart Of Gold
barman zhasnul svíčku i sál
a začal zvedat židle – jdem dál
Smrt chodí městem o holi
smrt chodí městem o holi
na střechy mrtvoly mrholí
klobouky zavátých
do mouky zvané sníh
blátivé stopy po půlnočních mších
kromě soch člověka nevidět
z křišťálu sklínek je led
z Vltavy tabule
nálada na nule
k tabuli zasedly, ujedly hned
namísto bílého vína
teče teď přes Prahu špína
putyky hučí a obchody spí
bitva je dobojovaná
kulisou ulic jak toulaví psi
jdou smrt a kámoška vrána
smrt chodí městem o holi
na střechy mrtvoly mrholí
na věži paláce
dali se do práce
klempíři děravých duší a zní
jejich kladiva (či srdce v krku?)
ač luny ubývá, přibývá vlků
figurky párečků
umrzlých v lodičkách
dotkneš se hračičky, udělá vrků
namísto bílého vína
teče teď přes Prahu špína
putyky hučí a obchody spí
bitva je dobojovaná
kulisou ulic jak toulaví psi
jdou smrt a kámoška vrána
Srdečný pozdrav ze Sibiře
pro dědu
tak už jim píšeš
píšeš, jak se máš
vagony duní
hladem usínáš
žízeň tě dusí
sníh ji nezhasí
omrzlý vztekem
strádáš do krásy
včerejší vráska
běží do lesů
až s rosou padneš
já tě ponesu
z nebe jsou cáry
máry z kolejí
strach nám čte z dlaní
kým se zahřejí?
nákladní vlaky
končí v lavině
po ledu bosý
zle a povinně
jdeš s plísní na rtech
srdcem v plamenech
korytem řeky
která nemá břeh
tundra, ta flundra
rozevírá klín
v žilách jí bublá
šťáva z jeřabin
jedinkrát zaspíš
už se nevrátíš
tak už zas píšeš
o tom, o čem smíš
Stín
už je z tebe vidět jenom stín
už na tebe vůbec nevidím
nevím, s kým si hraješ v temnotách
vidím jenom, jak na tebe sáh
každej, kdo tě poznal, zůstal sám
já tě asi nikdy nepoznám
Bůh ví, kolik let jsem o to stál
teď jsem rád, že jsem tě nepoznal
a to všechno
čemu říkáš blues
je jen sprostej
kanibalismus
už je z tebe vidět jenom stín
už na tebe vůbec nevidím
nevím, kdo ti šeptá: mám tě rád
chci tě bodnout do tvejch nahejch zad
a to všechno
čemu říkáš blues
je jen sprostej
kanibalismus
už je z tebe vidět jenom stín
už na tebe vůbec nevidím
nevím, kdo ti šeptá: mám tě rád
chci tě bodnout
chci tě seknout
chci tě píchnout
chci si rejpnout
chci tě střelit
chci si prásknout
chci se zatnout
chci tě kousnout
do tvejch nahejch zad
Svlíkni jí kůži
tančí jako divá
nemá dost
jeden lok a zpívá
jako drozd
očima tě hladí
dál, jen dál
užij si ten hadí
rituál
svlíkni jí kůži
dělej, není čas
stáhni jí kůži
chyť ji, svaž ji, sraž jí vaz
sedři jí kůži
stejně má víc těl
pryč s její kůží
čert aby to vydržel
vždycky když ji zkusím
je to slast
když mě raní, jdu si
pro náplast
když si změní jméno
ztratím nit
s žádnou jinou ženou
nechci žít
svlíkni jí kůži
dělej, není čas
stáhni jí kůži
chyť ji, svaž ji, sraž jí vaz
sedři jí kůži
stejně má víc těl
pryč s její kůží
čert aby to vydržel
nezvanej
a přece vzácnej host
pustil jsem ji z klece
zbyla ze mě ohlodaná kost
dnešní noc mě stála
spoustu sil
kdyby mě líp znala
kde bych byl
podél zdí se ploužím
samej šrám
na svůj obraz v louži
nadávám
svlíkni jí kůži
dělej, není čas
stáhni jí kůži
chyť ji, svaž ji, sraž jí vaz
sedři jí kůži
stejně má víc těl
pryč s její kůží
čert aby to vydržel
Tramvaj č. 13
po Korunní jede černá tramvaj
nikdo do ní nenasedá – jenom já
po Korunní jede černá tramvaj
nikdo do ní nenasedá – jenom já
černou barvou do tmy svítí číslo 13
nevím, co z toho je pravda a co se mi zdá
řidič je ňák podezřele zticha
jako by měl kolem sebe ňákej černej vak
řidič je ňák podezřele zticha
jako by měl kolem sebe ňákej černej vak
tramvaj je jak temná motorkářská holka
celá v černý kůži – je mi z toho všelijak
černá tramvaj po kolejích slídí
vine se jak velkej unavenej had
černá tramvaj po kolejích slídí
vine se jak dlouhej unavenej had
je to smutná štreka, černě řidič vidí
nechce nikam dojet, chce se jen tak nabourat
až uvidíš, hochu, černou tramvaj
tak se radši od kolejí pěkně rychle kliď
až uvidíš, hochu, černou tramvaj
tak se radši od kolejí pěkně rychle kliď
vůz, co žere lidi, blues a vejce hadí
to všechno ti hrozí, když tma rozhodí svou síť
tak až tě potká tramvaj číslo 13
koukej radši rychle nabrat ňákej jinej směr
až tě potká tramvaj číslo 13
koukej radši rychle nabrat ňákej jinej směr
jinak budeš muset se svou černou duší
jezdit věčně nocí jako černej pasažér
U starý hřbitovní zdi
u starý hřbitovní zdi
drží se za ruku chlapec s dívkou
noc je jak odstavec s vysvětlivkou
u starý hřbitovní zdi
u starý hřbitovní zdi
tam někde v břečťanu mezi rovy
déšť padá na kosti básníkovy
u starý hřbitovní zdi
vítr si pohrává s bránou
rezavá písnička z mládí
ona ho drásá a on ji hladí
u starý hřbitovní zdi
u starý hřbitovní zdi
vteřinu před Velkým probouzením
ona se vdává a on se žení
u starý hřbitovní zdi
Upír Véna
jsem upír Véna z Vinohrad
a 3 + 1 je můj hrad
mám zuby jako kolíky
a šílím z tvrdý muziky
má žena, krásná upírka
ráda krvavý jatýrka
a oba máme stejný hobby
vykrádáme spolu hroby
jsem upír Véna z Vinohrad
a vstávám, když jdou lidi spát
a šílím z tvrdý muziky
a žeru tvrdý rohlíky
jsem upír – Véna jméno mé
a říkám jenom ano/ne
a neznám žádný ohledy
a neposílám pohledy
a neutírám nádobí
mám dost nevrlý období
jsem nemrtvý a neživý
a nedívám se na TV
nesolím a nevolím
jsem nikdo a jsem kdokoli
když chci, tak můžu vymizet
já, děsně bledej doktor běd
a doma mám jen tmu a smrad
jsem postrach celejch Vinohrad
Už o ní nic nevím
měsíc zaplul jak zlatá lžíce
do kaše zlíchovskejch skal
chlap si upliv do popelnice
a potom zase šel dál
koukám z okna na netopýra
do lampy vlítnul a spad
jedna třicet: do stropu zírám
jsem nerad, nebo jsem rád?
asi jsem rád
a zatím někde venku žiješ dál
ten svůj život, o kterým nic nevím
všude ticho
vprostřed bílejch skal
temnej Děvín
nová sloka: pondělí ráno
bolí jak sedřenej strup
lidi vrčej na přivítanou
můžeme založit klub
žonglér v parku kuželky metá
tam, co byl před chvílí mrak
kdekdo mluví o konci světa
přátelé, nechme to tak
nechme to tak
a zatím někde venku žiješ dál
ten svůj život, o kterým nic nevím
všude ticho
vprostřed bílejch skal
temnej Děvín
brzdy kvílej, město se svíjí
okolo mě jako v snách
jde se udat na policii
ten dlouho hledanej vrah
zpod rolety zhaslýho krámu
dere se papouščí křik
racek sedí na vlnolamu
řeka jak náhrdelník
a parník dostává smyk
a zatím někde venku žiješ dál
ten svůj život, o kterým nic nevím
všude ticho
vprostřed bílejch skal
temnej Děvín
V zahradě
tma bloumá zahradou
a malý dítě spinká
nebo usíná
na klíně kočku
tonu ve vzpomínkách
pod vínem u vína
nejsem sám
dnes večer nejsem sám
nebo to alespoň nevnímám
život se hemží
v rose na hodinkách
i v hvězdných hlubinách
Vyklašli se na mě
že mám dobrou vůli
dám si pět volezlejch piv
po půldruhý hodině
už nejsem to, co dřív
nutíš mě tu smrdět
v díře plný lidskejch krys
klepu popel na ubrus
a křičím: baby, please!
nezbylo mi na čaj
natož na Veselej drát
tak vykašli se na mě
nech mě na ulici stát
palicí mi běží
spousta keců o nás dvou
všude najdeš chlápky
který takhle smutně řvou
jsi v jiným cípu města
a máš zjevně jinej plán
tuhle půlnoc stráví
každej sám a sám a sám
soucit se jen mihne
a hned dělá čelem vzad
tak vykašli se na mě
nech mě na ulici stát
dost si, holka, fandíš
nejsi žádnej kus
další sparta – popel vztekle
padá na ubrus
už dlouho jsem to neměl
a je to na mně znát
tak nedělej si násilí
a nech mi ho tu stát
asi půjdu domů
naliju si rum
pustím dobrou hudbu
John Lee Hooker: Boom Boom Boom
až se vrátíš z tahu
tak mě nebuď, nebuď zlá
stejně budu celej sen
jen myslet na nás dva
ráno všechno smázne
večer zas dostaneš hlad
vykašleš se na mě
budu na ulici stát
jako magor
v tmě a dešti
na ulici stát
Vypad proud
vypad proud, ani hnout
táta hledá svíčky
zkuste mě nekopnout
v tý tmě do hlavičky
zkuste mě nesejmout
tatínku a mámo
kdo vás kop? že by proud?
to ne já, to samo!
tichá noc, svatá noc
všichni se hned chytli
co je moc, to je moc
je tu tma jak v pytli
nikam mi nechoďte
nenechte mě tady
nikam mě nevoďte
netočte se zády
o čem to zpíváte?
to je prima party
co si to špitáte?
nevidím vám na rty
vypad proud, ani hnout
to je ale drámo!
kdo mě kop? oud či proud?
tatínku!! a mámo!!!
Výbornej svět
strojvůdce má stoletej knír
v kapse recept na elixír
milej jako ostnatej drát
shůry kašle na jízdní řád
ve vlaku jen já a můj stín
přes Pustiny do Rozvalin
valím se a z úst mi jde dým
na nic už nemyslím a všechno už vím
stejně je to výbornej svět
v každým oku plamenomet
děláme to, co po nás chtěj
a žijem s lidma, co nám nerozuměj
měl jsem ji tak šíleně rád
od ledna až po listopad
v prosinci mi zlomila vaz
to všechno předtím byl jen pitomej žvást
když jsem sehnal náhradní klín
upletla mi náramek z vin
na rtech slůvka POZDĚ a PRYČ
poslední sex – no prostě příšernej kýč
stejně je to výbornej svět
v každým oku plamenomet
děláme to, co po nás chtěj
a žijem s lidma, co nám nerozuměj
třicítky mi tajej svůj věk
čtyřicítky popadá vztek
dvacítky maj v hlavě jen vzduch
v nouzi ti sotva podaj záchrannej kruh
trpaslíci z posledních sil
řvou, abych se přizpůsobil
obři seděj s rukama vzad
na dveřích ceduli MÝ DÍLO, MŮJ HRAD
stejně je to výtečnej svět
v každým oku plamenomet
děláme to, co po nás chtěj
a žijem s lidma, co nám nerozuměj
křížem krážem přes matku měst
vláčím tu svou zaťatou pěst
slunce svítí do krysích děr
láhev mě studí jako nabitej kvér
ve dne, v noci, pořád jsem sám
sám se žádám o autogram
sám si chybím, když je mě půl
a není nic, co bych si neprominul
tak koukni na ten výbornej svět
v každý kapse raketomet
děláme to, co po nás chtěj
a žijem s lidma, co nám nerozuměj
Vždycky když hrajou blues
vždycky když hrajou blues
tak někde někdo nemůže
když hrajou černý blues
tak někde někdo nemůže
jediná kapka z moře švandy
může za krvavý kaluže
a když se houpe blues
někdo se houpe ze stropu
jo, když se houpe blues
někdo se přitom houpe ze stropu
nad sebou rozviklaný dřevo
no a pod nohama potopu
chtěl bych bejt beruškou
a jednu tečku dát i vám
chtěl bych bejt beruškou
druhou, třetí tečku dát i vám
jestli vás ale soumrak dusí
tak s tím stejně houby nadělám
a když se vaří blues
tak musím zírat do stěny
jo, když se vaří blues
tak musím zírat rovně do stěny
nevidím nic než tvoje oči
prázdný, studený a zavřený
Zabalte mi ten život s sebou
zabalte mi ten život s sebou
nějak mě na něj přešla chuť
že prej mám koukat vpravo vlevo
a nespolejhat na přelud
láska je pro mě sladká hrátka
se zadní chutí cyankál
testoval jsem ji na zvířátkách
jinak se od ní držím dál
když už, tak hraju na třetího
kterýmu teče do lodi
kdejaká jemná děvka s knihou
ochutná mě a zahodí
někdy si dáme vybíjenou
víš dobře, že tě nechám žít
dopiju kafe s bílou pěnou
a pak se vydám k nádraží
a jednou za rok hraju vabank
a potom platím, to se ví
zvednu se a všem čtyřem dámám
pochválím nový objevy
vyřiďte díky kuchařovi
a na cestu chci lahvový
dejte ty zbytky svýmu psovi
do rána bude po psovi
Zapni si pás
zas je jí jedno
s kým, kde a jak
tmou bezohlednou
vleče svůj vrak
chlapečku, pocem
ukaž, co máš
kalená ocel
už už – až až
po první sloce
zhrubne jí hlas:
chlapečku, pocem
zapni si pás
radši mi nevěř
jsem samá lež
jednou mě přeměř
a dvakrát řež
můj všivej život
nestojí za brek
tak si ho můžu užívat
polibkem, co má
chuť shnilejch jablek
polkou, co tančí spadlej drát
na šíji cítí
měsíční chlad
slyší psí vytí
musí se smát
v klíně ji pálí
metrovej úd
v puse ho válí
má divnou chuť
kurevská zima
ruce jak led
neví, co s nima
krvavej ret
v špinavý stoce
hladí ji déšť
chlapečku, pocem
kam hergot jdeš?
můj všivej život
nestojí za brek
tak si ho můžu užívat
polibkem, co má
chuť shnilejch jablek
polkou, co tančí spadlej drát
Zas mám blues
zas mám blues
a zase šlapu o dům dál
zas mám blues
a zase šlapu o dům dál
tu, co mi včera dala košem
si dneska jinej chudák vzal
když máš plnou láhev
nestaráš se o pití
když máš plnou láhev
nestaráš se o pití
když máš doma pěknou ženskou
sotva se ti v hlavě rozsvítí
člověk je slabej tvor
a sem tam platí krutou daň
člověk je slabej tvor
a občas platí krutou daň
některá ženská je jak anděl
a jiná je jak lítá saň
kouknu se pod postel
a blues tam leze jako šváb
mrknu se pod postel
a blues tam leze jako šváb
mý lepší já mi říká: nech ho!
a to horší volá: hned ho zab!
přátel je míň a míň
tak žiju ze svejch nepřátel
přátel je míň a míň
tak tyju ze svejch nepřátel
dělám, že náhodou jdu kolem
a zapomínám, co jsem chtěl
tenhle stát nemám rád
a nejsem posel dobrejch zpráv
tenhle stát nemám rád
a nejsem posel dobrejch zpráv
poslouchám lidi, co jsou mrtvý
a kašlu na bezhlavej dav
čekám, až sklapne past
a těším se, až spadne klec
čekám, až spadne past
a těším se, až sklapne klec
jiný maj v prádelníku prádlo
ve tvý skříni kostlivec
Lead Belly vytáh nůž
a Robert Johnson vypil jed
Lead Belly vytáh nůž
a Robert Johnson vypil jed
tvůj černej stín se dotknul stropu
a pak si na mě z vejšky sed
v divoký řece snů
se zmítám jako pytel blech
v splašený řece snů
se zmítám jako pytel blech
dám ti, co mám, i to, co nemám
a co ti nedám, to mi nech
je krásnej letní den
a každej mrak má jinej tvar
nádhernej letní den
a každej mrak má jinej tvar
všichni si myslej, že jsem flákač
ale já vím, že mám zvláštní dar
Zlá láska
vstoupil jsem do lví tlamy
zapomněl cestu zpět
můžeme zůstat sami
nesmíš mě nevidět
přestávám věřit činům
slovům se posmívám
tvrdí, že s tebou splynu
ve smrti zaživa
prokleti od všech známých
od známých neznámých
můžeme zůstat sami
není to za námi
zkoušel jsem tisíc léků
stokrát jsem zavřel krám
proč na tvou dravou řeku
zas a zas vyplouvám?
svět prvních ranních vlaků
(už vážně musí jet)
čekání do soumraku
na její odpověď
volám jí: mlčí, dýchá
a v dálce šumí déšť
můžeme zůstat zticha
nenič tu skvělou lež