Tracy Chapman: Let It Rain

3. 1. 2003

Zpovědi na prahu slyšitelnosti, na hranici mezi sdělením a mlčením byly od počátku nejsilnější zbraní originální zpěvačky a kytaristky Tracy Chapmanové. Album Let It Rain nekřičí, ale přesto jej nelze přeslechnout. Jemný, místy přecitlivělý projev naopak vyžaduje soustředění na každou notu, každou nepatrnou změnu rafinované dynamiky.

                Chapmanová se snad až příliš pitvá ve svých duševních přeháňkách - v Americe se zkrátka o nitru a podobných záležitostech hovoří tak nějak otevřeněji a bezelstněji. Občasnou naivitu textu naštěstí vyvažuje nápaditá muzika. Téměř všechny skladby mají náboj a mohly by se stát hitovým singlem. Another Sun, You‘re The One, Almost, Goodbye - chytlavé melodie si podávají štafetu až do šťastného konce. Reedovskou variaci I Am Yours zdobí krásný dvojhlas,  moderní spirituál Say Hallelujah vyjadřuje slovy i hudbou samotnou podstatu tohoto prostého a přitom nesmírně náročného stylu. V baladě Happy se písničkářka rozhodla "otevřít" jen těm, co slyší růst trávu - tady už nejde o šepot, ale o pouhou myšlenku, kterou ústa nikdy neartikulují.

                CD Let It Rain vypráví o lásce a neuhýbá ani dalším zásadním tématům. Tak například ve skladbě Hard Wired se zpívá: "Tvé požadavky, touhy, potřeby a přání budou náležitě zaznamenány, zpracovány, založeny do desek a archivovány, označeny nálepkou a kódem, proměněny v dialog telenovely a v reklamní slogany..."

Charlie Musselwhite: One Night In America

6. 1. 2003

Nejpříjemnější (i když ne vždy nejdůležitější) nahrávky vznikají z čiré radosti, zpravidla v okamžiku, kdy už se umělec nemusí starat o důchodové zabezpečení. Proslulý sólista na foukací harmoniku Charlie Musselwhite doprovázel všechny významné bluesmany, nemluvě o spolupráci s bláznivým Tomem Waitsem. Na novém albu One Night In America mu oplatili službu bývalý kytarista Milese Davise Robben Ford a vévoda moderní country Marty Stuart.

                Musselwhite vyrostl v tom Memphisu, skrz který se v nablýskaném Thunderbirdu proháněl osmnáctiletý Johnny Cash a v jehož hukotu mohl vnímavý člověk zaslechnout střípky hillbilly, gospelu i polních halekaček. Cédéčko, jež mistra "foukačky" představuje zcela výjimečně v roli zpěváka, nabízí pozoruhodnou fúzi všech těchto stylů. Skupina řízená kytaristou G. E. Smithem je přítomna téměř každému natáčení firmy Telarc a není se čemu divit - jen málo doprovodných hráčů dokáže sloužit s takovou pokorou a úctou tolika rozdílným projektům a osobnostem. Charlie Musselwhite nemá velký hlas a dopouští se mnoha falešných tónů, ve spojení s vokalistkou Kelly Willisovou, přesnou a šlapající kapelou a vlastním instrumentálním uměním však dokáže zpříjemnit nejednu mississipskou tancovačku.

                Album One Night In America obsahuje několik hitů, zejména úvodní kousek Trail Of Tears a Cashovu skladbu Big River. Zvláštní kapitolu tvoří písně, s nimiž má interpret spojeny významné životní momenty. Na bluesovou klasiku Ain’t That Lovin‘ You Baby tancoval jednoho žhavého večera přímo pod pódiem, kde se potil její autor Jimmy Reed. Cold Grey Light Of Dawn - country složené rhytm’n‘bluesovým hudebníkem Ivory Joe Hunterem - bude Charliemu navěky připomínat doby temna, kdy usínal i vstával s láhví skotské. Walking Alone zase napsal kamarád Pontus Snibb, který byl u toho, když Musselwhitea v Mexiku přejel kamion.

                Pro nejistý zpěv skvělého harmonikáře je nesmírně důležité navození atmosféry, která už pomohla z bryndy nejednomu amatérovi. Hluboký a sametový hlas musí umocnit další nástroj, kupříkladu basa T-Bone Wolka z ponuré "dvanáctky" In Your Darkest Hour. Takto ozvláštněna by měla být celá deska.

Shemekia Copeland: Talking To Strangers

9. 1. 2003

Robert Plant o ní prohlásil, že jde o novou Tinu Turnerovou. Temperamentní dívka s nádherným hlubokým hlasem vtrhla na bluesovou scénu jako smršť. Shemekia Copelandová, jejímž otcem je texaská kytarová legenda Johnny Clyde Copeland, se narodila roku 1979 v newyorském Harlemu. V osmi letech vystoupila s tatínkem na pódiu vyhlášeného Cotton Clubu, v šestnácti s ním odjela na první turné a roku 1997 (jen co dosáhla plnoletosti) natočila u prestižní firmy Alligator veleúspěšnou debutovou desku s názvem Turn The Heat Up.

                Od té doby si zazpívala s Buddy Guyem a B. B. Kingem, objevila se v celovečerním filmu Tři do tanga, získala čtyři ceny Williama Christophera Handyho, pětkrát vyhrála Living Blues Award a za další nahrávku Wicked (2000) byla dokonce nominována na cenu Grammy. Novinka této bohem nadané mladé dámy se jmenuje Talking To Strangers a produkoval ji významný představitel neworleanského stylu Mac Rebennack alias Dr. John.

                Hudební veterán, jehož vypjatý pěvecký projev už léta budí dojem, že mu při produkci někdo stojí na noze, se s Copelandovou podělil pouze o pár veršů, jeho lehké a projasněné klávesy však zdobí skoro celé album. Jak by ne, když na něj přispěl tolika povedenými kousky z vlastní dílny (Too Close, The Push I Need, When The Battle Is Over). Dodejme, že kromě Dr. Johna se na albu autorsky podílel i známý písničkář Gary Nicholson, jehož svižný hit Livin’ On Love se stal pilotním singlem CD Talking To Strangers a díky strhujícímu podání aspiruje na bluesovou píseň roku.

Johnny Cash: The Man Comes Around

16. 1. 2003

Počátkem 90. let se zdálo, že vyhasínající hvězdu odepíšou jak staří fanoušci, tak nastupující generace. Doslova za pět minut dvanáct ji vytáhl z komerční i umělecké bryndy producent drsných skupin AC/DC a Red Hot Chili Peppers Rick Rubin. Po dlouhém přemlouvání se tehdy šedesátiletý desperát proměnil ve skutečného "muže v černém", k němuž se dnes hrdě hlásí hardrockoví i neopunkoví interpreti. Pod hlavičkou nezávislé společnosti American Recordings vydal tři přelomová alba, jež spojovala nezvyklá přímočarost a intimita ("jako když vám hraju v obýváku"). Jedinečnou atmosférou, za jejíž navození byl Rubin právem nominován na cenu Grammy, se vyznačuje i poslední CD Johnnyho Cashe The Man Comes Around.

                Skupina The Heartbreakers, která se podílela na předešlých projektech z "americké série", se tentokrát zúžila na kytaristu Mike Campbella a pianistu Benmonta Tenche. Přibyl potomek slavného muzikantského rodu Randy Scruggs a dvorní pianista Beatles Billy Preston, v Cashově venkovském studiu se znovu zastavil dobrý přítel Marty Stuart. Po hudební stránce album navazuje na minulý titul Solitary Man - mohlo by klidně jít druhý díl.

                S by-passem toho nelze uzpívat tolik jako na vrcholu kariéry. Cashův hlas je starý jako Metuzalém, právě na tuto skutečnost ale producent vsadil. Každý bolestný nádech podtrhuje osudovost chvílí strávených s tímto úchvatným zpěvem. Přestože neslyšíme melodické kudrlinky, příznačné pro původní verzi, Lennonova a McCartneyova zpověď   In My Life nikdy nebyla upřímnější. Pohnout k slzám dokáže i Simonova hymna Bridge Over Troubled Water s nádherným vokálem popové divy 80. let Fiony Apple a zejména jeden z prvních zvukových snímků Ala Jolsona Danny Boy, přednesený v losangelském kostele svatého Jakuba za doprovodu nefalšovaných varhan.

                Stejně jako na předchozí nahrávce, i na tomto cédéčku nalezneme řadu překvapení a vzácných hostů. Do vlastního pravěku se Johnny Cash ohlédl působivým kouskem o umírajícím poutníku Give My Love To Rose a nesmrtelnými „lidovkami" Sam Hall a Streets Of Laredo. Několikrát zalovil v "rybnících" svých (mnohdy vzdálených) uměleckých sousedů (I Hung My Head od Stinga, Personal Jesus od Depeche Mode). Nároční posluchači jistě ocení duet s Donem Henleym (Desperado) i kuriozní spojení s Nickem Cavem v hitu Hanka Williamse Im So Lonesome I Could Cry.

                Hudba, hlas a image současného Johnny Cashe přímo svádí k extravagantním projektům, které snesou srovnání snad jen s pracemi Daniela Lanoise. Připočteme-li minulost plnou potu, krve a temných závislostí a oproti tomu stále větší zaujetí pro Písmo svaté, jsme na dobré cestě porozumět kouzlu Cashovy osobnosti. "Vejdu do Buckinghamského paláce, tam sedí královna a říká mi: Cashi, vypadáš jako zlámaný strom ve vichřici!" Podle tohoto snu, jenž má původ v Knize Jobově, napsal hříšný kazatel titulní píseň alba The Man Comes Around.

John Mooney: All I Want +  Magic Slim & The Teardrops: Blue Magic + Coco Montoya: Cant Look Back

24. 1. 2003

Trojlístek hudebních veteránů přišel se svou troškou do bluesového mlýna přibližně ve stejnou dobu. Nejnovější projekty těchto významných osobností jiskří nápady a obdivuhodnou energií.

                Čerstvě ženatého Johna Mooneyho v životě nejvíce inspirovali dva lidé: dědeček, který se ve 20. letech minulého století věnoval jazzovému banju a mandolíně, a proslulý Son House, s nímž se seznámil coby šestnáctiletý kluk. Poté, co se Mooney odstěhoval do samotného srdce mississipské Delty, "studoval" u dalších velikánů - za všechny jmenujme Earla Kinga, Snookse Eaglina a zejména otce neworleanského piána Professora Longhaira. Roku 1981 tento vyholený motorkář s lebkou v uchu založil dravou a hlasitou skupinu The Bluesiana Band, později se objevil na albu Rolling Stones Bridges To Babylon. Vliv nejstaršího blues a klasického dixielandu však nezapře ani na současné nahrávce All I Want.

                Pro ty, které spíše než rozverné synkopy francouzské Louisiany oslovuje poněkud konstruktivistické blues průmyslových velkoměst, je tu dobře známý Magic Slim s "posledním opravdickým chicagským bluesbandem" Teardrops (Slzy). CD Blue Magic produkoval guru postmoderních kapel Popa Chubby a při té příležitosti si rovnou zajamoval na kytaru, baskytaru a bicí. O živých vystoupeních Magic Slima (vlastním jménem Morris Holt) se vykládají úplné báje - mississipský rodák, jehož v jedenácti letech obrátil na bluesovou víru legendární Magic Sam, zná stovky dvanáctitaktových hitů a umí je zimprovizovat takřka na požádání. Publikum fascinuje drsným zpěvem ve stylu Howlin‘ Wolfa a také ďábelskými kytarovými sóly, jež zvládá i přes vážné zranění. Stroj, kterým se vyzrňuje bavlna, ho totiž v mládí připravil o malíček.

                O poslední a z komerčního hlediska nejzajímavější bluesový hit uplynulého roku se postaral Coco Montoya, jenž vydal už pátý titul své sólové kariéry Can‘t Look Back. Rodák z georgijské Atlanty původně bubnoval v různých rockových kapelách. Roku 1969 viděl koncert Alberta Kinga a zamiloval se do blues. Jednoho dne půjčil své bicí kapele Alberta Collinse a o málo později získaly angažmá i jeho hbité ruce. Poté, co plodná epizoda s Collinsem (právem přezdívaným Master Of The Telecaster) skončila, našel si Montoya civilní povolání a začal pracovat jako barman. Čím dál víc ho lákala elektrická kytara, na kterou čas od času jamoval v nočních klubech. Zde ho úplnou náhodou uslyšel John Mayall - vešel do dveří baru, Montoya bez váhání zimprovizoval jeden z jeho hitů a vzápětí se stal dalším členem populárních Bluesbreakers. Po Eriku Claptonovi, Peteru Greenovi a Micku Taylorovi neměl lehkou pozici, naštěstí ale zapadl do silné sestavy, v níž se pak dlouhá léta doplňoval s druhým sólovým kytaristou Walterem Troutem (dnes rovněž hvězdou). Album Can’t Look Back zaštítil svou autoritou producent Santany, Luthera Allisona a Stevieho Raye Vaughana Jim Gaines a nalezneme na něm pět autorských a osm převzatých skladeb v tak trochu učesaném claptonovském stylu.

Mark Knopfler: The Ragpicker’s Dream

30. 1. 2003

"Ragpicker" je podle slovníku "ten, který vybírá popelnice". Nové album britského zpěváka a kytaristy Marka Knopflera The Ragpicker‘s Dream (Bezdomovcův sen) se hemží steinbeckovskými postavičkami a šedesát let starým slangem.

                Muzika, příběhy a atmosféra období Velké krize mají na současné písničkáře nebývale velký vliv. Stačí připomenout tituly The Ghost Of Tom Joad (Bruce Springsteen), Love And Theft (Bob Dylan), Stony Road (Chris Rea) či soundtrack k filmu Bratříčku, kde jsi. Knopfler pochází z Anglie, prach mississipských polních cest se mu přesto usadil hluboko v duši. The Ragpicker‘s Dream lze poslouchat jako koncepční desku, jejíž témata tady ve střední Evropě pouze tušíme - písně Why Aye Man či Fare Thee Well Northumberland přímo odkazují k určitým historickým událostem. Na své si však přijdou i posluchači bez hlubších znalostí světových dějin: odhlédneme-li od půvabně nedořečených textů, zbývá ještě typická melodika, nezaměnitelná kytarová hra a nesmírně promyšlený i procítěný pěvecký projev.

                Proslulý muzikant vydal další díl série, jejíž předchozí části tvoří cédéčka Golden Heart a Sailing To Philadelphia. Uvolněný styl, který tyto nosiče reprezentují, piloval autor hitů Telegraph Road a Calling Elvis celou svoji kariéru. Introvertní broukání a maximálně úsporná sóla zakladatele oddechového laid-back rocku J. J. Calea, naléhavá dikce Boba Dylana, sladký zvuk Harrisonovy kytary a Atkinsův swingový náboj - všechny tyto významné vlivy si Knopfler uložil do paměti, aby je (zejména po rozpadu Dire Straits) dokonale skloubil.

                Jistou změnu mohli pozorovat už ti, kteří zaznamenali jepičí život poloakustického "projektu osobností" s názvem Notting Hillbillies, evokujícím nejen londýnský Notting Hill, ale především úspěšnější "superskupinu" Traveling Wilburys. Album duetů s Chetem Atkinsem Neck And Neck či hostování na CD Austin Sessions Krise Kristoffersona signalizovaly, že šéf jedné z nejslavnějších rockových kapel (která mimo jiné ovlivnila pozdější nahrávky Jethro Tull) rezignuje na stadionová turné a vydává se prozkoumat hájemství country, country blues a country & western.

                CD The Ragpicker’s Dream je jen dalším z takových výletů. V nových melodiích slyšíme krále tuláků Woodyho Guthrieho a zpívajícího brzdaře Jimmieho Rodgerse. Skladba Marbletown připomíná známé Mule Skinner Blues, autor opakuje i sebe samotného - píseň Coyote by se klidně mohla jmenovat Money For Nothing, omlouvá ji pouze originální basa. Za pozornost stojí rovněž odkazy na výše zmíněného Boba Dylana, od jehož dobře známého způsobu frázování Knopfler zvolna upouští. Pomineme-li postavičky Rail-King (Král železnic), Scarecrow (Strašák) či Jack Frost (česky Paní Zima - tak se Dylan podepsal pod producentství svého posledního alba), nemůžeme si nevšimnout klasických hesel "nae more work on Maggie’s Farm" či "blood on the tracks".

Lou Reed: The Raven

6. 2. 2003

Nové dvojalbum Lou Reeda s názvem The Raven (Havran) navazuje na dva roky staré představení POEtry, k němuž kultovní rocker napsal hudbu, texty i scénář. "Surrealistickou meditaci" nad životem a dílem záhadami opředeného spisovatele Edgara Allana Poea nastudoval v hamburském Thalia Theater excentrický režisér Robert Wilson, který v současnosti ovlivňuje dění i na české scéně - Národní divadlo právě uvádí jeho "Janáčka" se Soňou Červenou v jedné z hlavních rolí. Tato významná pěvkyně se podílela už na prvním společném projektu Reeda a Wilsona, netradiční opeře Time Rocker, inspirované Wellsovým sci-fi románem Stroj času. Ponurým příběhem z 19. století byla roku 1996 důstojně završena trilogie, jejíž předchozí díly tvořily úspěšné experimenty The Black Rider a Alice - pro změnu z pera Toma Waitse.

                Spíše než věrnou kopií POEtry je "nadopovaná rozhlasová hra" The Raven jakýmsi pokračováním toho, co se ještě dnes děje na jevišti (představení se uvádí i v newyorském Brooklynu). Lou Reed prý nebyl odjakživa vyznavačem muže, kterého nyní považuje za "nejameričtějšího spisovatele". Poeovi přišel na chuť poté, co před pěti lety souhlasil, že přečte jeho povídku na halloweenské oslavě kalifornské univerzity. Právě tento moment - čtení nahlas - dílo Edgara Allana definuje lépe než cokoli jiného. Rockový démon ho objevil v dosti pokročilém věku, nicméně každý, kdo přišel do styku s anglickým originálem povídek Rukopis nalezený v láhvi či Příběh z rozeklatých hor, ví, jak mimořádnou hodnotu má zvuková stránka mnohdy nepřeložitelných konstrukcí velkého tvůrce (sám Reed připouští, že Jámu a kyvadlo a Dům Usherů četl se slovníkem).

                Proto můžeme mluvit o štěstí, že se titulní básně Havran ujal výborný herec Willem Dafoe (Zběsilost v srdci, Anglický pacient), který tajemství Poeovy řeči odhalil a nad obtížným textem s přehledem zvítězil. Z dalších vzácných hostů, které si rozdělily role v burleskním světě Poeových fantasmagorií, jmenujme tarantinovské hvězdy Steva Buscemiho a Amandu Plummerovou, avantgardního jazzového saxofonistu Ornette Colemana, černošský vokální soubor Blind Boys Of Alabama a houslistku, písničkářku, básnířku a v neposlední řadě také Reedovu manželku Laurii Andersonovou.

                Fanoušky zaujme i jakýsi návrat Davida Bowieho, jenž produkoval první (a nejlepší) sólové album Lou Reeda Transformer. Jeho "štěk", kratičký popěvek zlověstného Žabáka (Hop Frog), však jen zesiluje bizarní dojem z celého alba. Bizarní proto, že některé skladby - řečeno jemně - nemají vlastní tvář. Reed je podle vlastních slov "spolunapsal" s Poem, mnohdy se stylizoval do jeho obtížného jazyka, a často přitom zapomněl na hudební výraz a melodické nápady. Přesto se mu podařilo složit minimálně dva hity: Hardrockový Edgar Allan Poe ("not exactly the boy next door") působivě přechází z overtury do šíleného prostoru sto padesát let starých psychohrátek. Pomalá píseň Who Am I? (Triptana’s Song) zase dokonale vyjadřuje smysl všech prací zakletého umělce.

Art Garfunkel: Everything Waits To Be Noticed

13. 2. 2003

CD Everything Waits To Be Noticed (Všechno stojí za zmínku) prý vypovídá hodně o nitru skvělého zpěváka, jemuž Jack Nicholson kdysi vymyslel stručnou přezdívku The G. Andělská polovička světoznámého dua Simon & Garfunkel ve své sólové (herecké i muzikantské) kariéře zažila spoustu vzletů a pádů, koncem 90. let se ale razantně připomněla úspěšným světovým turné a živou nahrávkou Across America. Tehdy si Art ještě netroufal přijít s vlastním materiálem. Nyní se zdá, že konečně nastala jeho chvíle.

                Je-li projekt po hudební stránce spíše zklamáním, texty naopak příjemně překvapují. Garfunkel psal dlouho verše do šuplíku (některé z nich časem publikoval na svých internetových stránkách a v básnické sbírce). Samozřejmě se tu nabízí trochu podpásové srovnání s geniálními hity Most Peculiar Man, I Am A Rock či Bridge Over Troubled Water, dlouholetý partner Paula Simona však z nerovného boje kupodivu vyšel se ctí. "Na rohu Padesáté třetí a léta v šedesátém druhém jsem poprvé pocítil to, čemu říkám myšlenka na tebe; mezi hotelem Waldorf Astoria na Devětačtyřicáté a dneškem, tam v městské záplavě, v projíždějícím autě zčistajasna zahlédnu tvou tvář s tenkou jizvou." Škoda, že naléhavá slova neumocňují stejně silné melodie.

                Pod albem Everything Waits To Be Noticed jsou kromě Garfunkela podepsáni další tři lidé: producent a skladatel Billy Mann může za většinu aranží a pomáhal na svět řadě nevýrazných skladeb. Právě tohoto muže napadlo přizvat ke spolupráci Maiu Sharpovou a začínajícího Buddyho Mondlocka, kteří splňují všechna kritéria nadějného umělce až na to, že se nebezpečně vyžívají v popových klišé. Pro Artův křehký hlas přitom limonádový doprovod znamená téměř jistý krach, v tomto případě dokonce trojitý, neboť zpěváci se vysloveně "hecují", kdo v té záplavě něhy dřív utone.

                Zatímco Garfunkelovi by k nápravě stačil druhý hlas nějakého druhého Simona, Buddy Mondlock je zkrátka beznadějně zženštilý. Od chvíle, kdy ho Paul Stockey (člen folkové skupiny Peter, Paul & Mary) objevil ve svém letním hudebním kempu, připomínal mladý autor medvídka Pú kříženého s mončičákem, a pranic na tom nezměnila skutečnost, že si později nechal narůst frajerskou bradku. Na Mondlockovu existenci mimochodem  upozornil právě výroční koncert legendárního tria, označovaného jednoduše jako PPM. S Peterem Yarrowem tehdy zpíval vlastní kousek The Kid ("jsem kluk, který utekl s cirkusem, a teď sprchuju slony"). Na novém cédéčku se skladby ujal Art Garfunkel, neboť dalším kladem jinak nevyrovnaného alba je vzájemné proházení rolí, kdy jeden autor zpívá druhého a naopak. Nicméně záporné pocity převažují - včetně dojmu z Mai Sharpové, jež se dá odbýt dvěma slovy: neslaná, nemastná.

                "Pramínek pod přehradou, chybějící řádka v telegramu - všechno stojí za zmínku." Ještě že si tuto "pravdu" zvolili za titul, jinak by Maiu, Buddyho a zejména muže zvaného The G čekal mnohem přísnější metr. Kde se potkají přehnané emoce a vždy pokleslý pop, tam totiž deset let tráva neroste.

Bob Log III: Log Bomb

20. 2. 2003

Bob Log III je bezesporu jedním z nejdivnějších zjevů na současné hudební scéně. Muž neurčitého věku (prý 33 let) a pleti (prý běloch) vystupuje v motocyklové helmě s neprůhledným hledím, k níž má přimontované telefonní sluchátko. Jelikož zpívá přes hlasový deformátor, není mu rozumět ani slovo a k publiku doléhá pouze neartikulované chrčení. "Myslím, že slova mých písniček nemají pro publikum skoro žádný význam. Přesto je psaní mou nejoblíbenější činností, u které trávím více času než u čehokoli jiného."

                Říká si "one man band", což znamená, že jednou nohou sám obsluhuje činel a druhou "kopák". Úplně zdravý a na pohled zcela průměrný Američan o sobě s chutí rozšiřuje typicky bluesovou legendu: když byl malý, stala se mu prý nehoda, při níž přišel o levou ruku. Díky protéze ve tvaru pirátského háku však vymyslel novou kytarovou techniku, mnohem efektnější než obyčejné hraní s bottleneckem čili slidem. Ten mimochodem objevil v šestnácti spolu s nahrávkami mississipské legendy Freda McDowella.

                Ačkoli tají své občanské jméno, rodnou Arizonu (přesněji řečeno Tuscon) nezapře. Na novém albu Log Bomb opět kombinuje tradiční bluesové styly s hardrockem - jak by také ne, když podle vlastních slov poslouchá Chucka Berryho, Bo Diddleyho a AC/DC. Stejný mix charakterizoval už první kapelu Boba Loga Mondo Guano a pozdější duo Doo Rag, které se bez jakékoli promotion proslavilo po celém světě. Toto mimozemské těleso rovněž natočilo kultovní demosnímek, jenž původně vyšel na kazetě v pouhých 50 kopiích, ale dodnes se ho prodalo na 20 000 kusů.

                Poté, co s albem School Bus dobyl japonský trh, začíná Bob Log III oslovovat i některé kultovní hudebníky Spojených Států. Skupina Jon Spencer Blues Explosion a bluesový patriarcha R. L. Burnside ho s sebou vzali na evropské turné. Písničkář Tom Waits, jehož velmi příbuznou muziku sál Bob s mateřským mlékem, na adresu tajemného ufona poznamenal: "Mám rád lidi, kteří nalepí makarón na čtvrtku a pozlatí ho."

Bob Dylan: Live 1975 (The Rolling Thunder Revue)

27. 2. 2003

Bezmála třicet let se příznivci amerického písničkáře Boba Dylana těšili na to, až slavná Revue valícího se hromu vtrhne do jejich domácností. Jedna z nejvýznamnějších událostí populární hudby by si bezesporu zasloužila důkladnější zmapování, než nabízí aktuální dvojcédéčko s dvaadvaceti skladbami a DVD. V létě roku 1975 podnikl autor písní Like A Rolling Stone, Knockin’ On Heaven‘s Door a Mr. Tambourine Man komorní turné po menších klubech a divadlech, k čemuž přizval divokou bandu zpěváků, muzikantů, básníků a herců.

                Projekt, který byl pojmenován po legendárním indiánském náčelníkovi The Rolling Thunder (Valící se hrom), přinesl Dylanovi spoustu slávy a peněz, jeho soukromý život se však během této pozoruhodné epizody ocitl v troskách. Král folku a folkrocku právě dokončil mistrovský kousek, hořkokyselé album Blood On The Tracks, a vzápětí po vypuknutí revue vydal další klenot, zálesáckou desku Desire s hitem One More Cup Of Coffee (Valley Below). Procházel hudební proměnou z rockového proroka v country&westernového psance a stejně dramaticky se měnila jeho osobnost. Předešlé comebackové koncerty se skupinou The Band v něm po několika letech ospalého dovádění s dětmi a rodinou vzbudily staré démony. Na pozadí hučících davů a nekonečných večírků v bezejmenných hotelech si Bob opět připomněl "sixtees" a s nimi sex, drogy, alkohol... Revue valícího se hromu odstartovala pekelnou jízdu, na jejímž konci se naprosto odlišný, hrubší a cyničtější Dylan zhroutil a údajně spatřil Ježíše.

                Představení, stylizovaná do podoby kočovné cikánské show s prvky Divokého západu, odrážela téměř extatické stavy všech zúčastněných. Třiatřicetiletý Dylan byl na vrcholu, na pódium se řítil jako smršť a jiskry z jeho bleskové kytarové hry zažehávaly i doprovodné muzikanty. Den co den se nechával inspirovat osobnostmi Joan Baezové, Allena Ginsberga, Rogera McGuinna, Joni Mitchellové, Gordona Lightfoota, Sama Sheparda a mnoha dalších, kteří s revuí putovali či se v ní pouze mihli. (Akce se měli zúčastnit rovněž Bruce Springsteen a Patti Smithová, nakonec však museli odřeknout.)

                Jeden z nejsvětlejších - protože nejsvodomyslnějších - momentů světové pop-music získal další rozměr poté, co si tvůrce řady zásadních protestsongů přečetl autobiografii boxerského šampiona Hurikána Cartera, křivě obviněného z dvojnásobné loupežné vraždy v jistém nočním baru. Obraz zbojníka, jenž pomáhá chudým a slabým, byl nyní dokonalý. Dylan složil skvělý epos Hurricane, právníci ho však v zápětí přiměli k přepsání několika veršů označujících skutečné (a samozřejmě nepotrestané) vrahy. Píseň s obdivuhodnou přesností vystihuje podstatu tohoto hrozného justičního omylu, jehož drtivý dopad byl zmírněn až v roce 1985, kdy Cartera (uvězněného v 60. letech!) konečně osvobodili.

                V Rolling Thunder Revue se prolínaly veškeré lidské vášně, nápady se jen hrnuly, radost z hraní střídal neobyčejný vztek a nenávist. Vznikl bájemi opředený sebemrskačský snímek Renaldo & Clara, v němž Dylan hraje Renalda a Dylana hraje někdo jiný. Bobova manželka Sara, které s každým dalším večerem docházela síla i trpělivost, zde vystupuje v úloze milostné rivalky Joan Baezové, jež byla Dylanovou partnerkou v počátcích jeho kariéry a v době natáčení ho ještě stále milovala. Revue valícího se hromu měla zkrátka dalekosáhlé důsledky jak pro hudební dějiny (teprve tehdy byl skutečně definován folkrock a písničkářství v dnešním slova smyslu), tak pro každého, kdo onu Pandořinu skřínku otevřel.

                Tolik potřebnou pachuť smrti - poslední ingredienci beztak ďábelského lektvaru - pocítili umělci po sebevraždě výtečného zpěváka a kytaristy Phila Ochse, jenž byl chvíli předtím z turné vyhozen pro naprostou nezpůsobilost. Opíjel se do bezvědomí, aby se vyrovnal se schizofrenií, kvůli které se polovinu dne považoval za záhadnou postavu jménem John Train. Tvrdil, že ho kdosi sleduje – a nedávno odtajněné svazky FBI potvrdily, že na něj v éře McCarthyho "černé listiny" vláda opravdu nasadila tajné agenty!

                Sto plus jedna dobrých i zlých událostí utvářelo podobu a atmosféru této famózní přehlídky talentu a energie. Revue měla méně úspěšné pokračování, z něhož se přesto zachovalo ohromující album s příznačným názvem Hard Rain. Záznam pořízený během bouřky v okamžiku, kdy muzikanti dostávali od nástrojů elektrické šoky a Dylan křičel na svou (už jen "papírovou") ženu do první řady "jsi idiot", dodnes uchvacuje jakousi brutální krásou. CD Live 1975    (s výpravným bookletem a bonusovými klipy) nám ale "valící se hrom" představuje v úvodní, mnohem veselejší fázi.

The Wallflowers: Red Letter Days

10. 3. 2003

Leader americké skupiny The Wallflowers Jakob Dylan by o "životě v umění" mohl vyprávět. Je synem jednoho z nejvýznamnějších muzikantů této planety, což s sebou přináší obrovskou zodpovědnost. Jakob ke svému údělu přistupuje se zdravou drzostí a lehkomyslností, kterou má koneckonců v genech. K tátovi se na pódiu ani v rozhovorech nehlásí, stačí, že mu vzdal hold jménem kapely - píseň Wallflower napsal Bob Dylan na počátku 70. let a později ji zpívala Patti Smithová. Mexikem ovlivněná skladba původně vyprávěla o dívce, kterou nikdo nechce vyzvat k tanci, pročež se musí držet při zdi jako ta popínavá květina. V souvislosti s Wallflowers je tento název naopak míněn coby manifest člověka, který se nebojí vyjít ze slavného stínu. Už debutové cédéčko přesvědčilo posluchače i kritiky, že mají co do činění se suverenním souborem, jenž ví, kam směřuje a co chce sdělit. Nové album Red Letter Days přináší další várku silných melodií a pozoruhodných textů, dostatečně vzdálených (i příbuzných) tvůrci slavného Pána s tamburínou.

                "Šel jsem s tebou do pustého lánu, čekal tam někdo, před kým jsi utíkala. Vždycky jsem věděl, že je v tobě Bůh, jen mi nikdy nebylo jasné, který." Podobné verše zkrátka nesou pečeť rodu, zároveň však odkazují na další spřízněné duše z oblasti folkrocku. Barva Jakobova hlasu a jeho přesná intonace (tím se zásadně - a těžko říci, zda ku prospěchu věci - liší od Boba Dylana) například evokují projev Bruce Springsteena a Toma Pettyho. Chytlavé refrény a melodie založené na několika akordech místy odbíhají do hájemství punku, k čemuž přispívá zvuková hradba baskytaristy Grega Ricklinga, klávesisty Ramiho Jaffeeho a bubeníka Maria Calireho. The Wallflowers rozhodně nelze odbýt tvrzením, že pouze rozvíjejí zaběhnuté modely 60. let. Skupina rovněž sleduje současný trend hardrockového písničkářství, jež se paradoxně často blíží ke střednímu proudu, přestože se s ním nikdy zcela neztotožní. Dokonalý zpěv a módní sound Jakoba možná zdržuje na cestě k naprosté jedinečnosti, zatím ho však nenutí ke kýči či křečovitému kompromisu. Doufejme, že za takových deset dvacet let si ho už s nikým nespleteme.

Jojo Hermann: Defector + Kenny Brown: Stingray

27. 3. 2003

Klávesista americké bluesrockové skupiny Widespread Panic John "Jojo" Hermann natočil své druhé sólové album Defector (Odpadlík) v podobném duchu jako předchozí CD Smiling Assassin (Smějící se vrah). Znovu si vybral ke spolupráci Luthera a Codyho Dickinsona, kteří tvoří páteř známého rokenrolového bandu The North Mississippi All-Stars, a přestože byl s nahrávkou hotov během několika měsíců či spíše týdnů, dokázal i tentokrát nashromáždit působivou a silnou kolekci originálních hitů.

                Poté, co v loňském roce zemřel zpěvák Widespread Panic Mickey Houser, se Hermann ještě hlouběji ponořil do vlastní tvorby. Zvláštností jeho samostatných projektů je fakt, že při nich zastává i úlohu zpěváka a kytaristy. Jeho neobvyklý pěvecký projev odkazuje tu na raného Toma Pettyho, jindy na Rolling Stones, nejčastěji však připomíná zlatou éru Boba Dylana. Na albu Defector evokují Dylanovu muziku i melodie - například svižný kousek I’ll Get Around To It by mohl být bez obav vpašován na klasickou desku Highway 61 Revisited. Jojo Hermann se nebrání blues, rokenrolu ani country, svým ostře řezaným hlasem a pozoruhodnými texty ale každou písničku posouvá kamsi dál, pryč z přidělené škatulky.

                Talentovaný skladatel nezapomněl ani na tolik potřebný úvodní hit. Cédéčko opět začíná chytlavou a snadno zapamatovatelnou skladbou Mrs. Brown. Do širšího podvědomí by se mohla zapsat rovněž náročnější balada Smoking Factory a boogie-woogie The True Blood Assembly Of Ravensville s lakonickými verši "měl jsem v plánu umřít mladej, teď jsem živ a mý plány jsou v pánu". Nicméně i kdyby Hermann nestvořil ani jeden populární slogan, stále by byl dokladem toho, že ve stínu průměrných alb mnoha mediálních hvězd vznikají výborné nahrávky, které stojí za to vyhledávat.

                Jojo Hermann si do studia mimo jiné pozval bubeníka Cedrika Burnsidea a kytaristu Kennyho Browna. A právě v tomto okamžiku se počal rodit další pozdní debut.

                Kenny Brown se narodil před padesáti lety na alabamské letecké základně a nyní žije v Memphisu. Návštěvníci louisianských bluesových festivalů ho znají jako letitého spoluhráče opravdových legend. Když byl ještě malý kluk, docházel na hudební lekce k dosud nedoceněnému mistru "slide guitar" Joeovi Callicotovi. V době, kdy dosáhl plnoletosti, vzalo ho do učení legendární duo Johnny Woods & Mississippi Fred McDowell. Od těchto zapomenutých velikánů byl jen krůček k vystupování s Juniorem Kimbroughem, Furrym Lewisem a Bukkou Whitem, a zejména k angažmá u slavného R. L. Burnsidea, s nímž Brown koncertoval dalších dvacet let. Nyní hraje s jeho synem Cedrikem, s nímž vypomohl i Jojo Hermannovi.

                Stylem, který osciluje mezi akustickým country blues, neworleanským brassbandem a elektrickou smrští a la ZZ Top, tento prvotřídní instrumentalista a vpravdě lidový zpěvák zaujal už na svém prvním albu Goin’ Back To Mississippi, vydaném u malého labelu Plum Tone. Teprve s příchodem k prestižní společnosti Fat Possum a vydáním CD Stingray (Rejnok) však jeho jméno zaznamenala širší veřejnost.

The Black Keys: Thickfreakness

17. 4. 2003

The Black Keys tvoří jen dva nástroje, které obsluhují čtyři ruce. Jejich muzika by přesto probudila i mrtvého. Název kapely lze samozřejmě přeložit jako Černé klíče, ale to bychom se ochudili o řadu dalších, mnohem bluesovějších významů. Slovo "key" totiž zároveň slouží jako výraz pro tóninu, pobřežní ostrůvek či kilogram marihuany, kokainu, heroinu... Záhadné jméno dostala i druhá deska amerických podivínů. Titul Thickfreakness by se měl česky číst jako "pořádná úchylárna". Přesně takový dojem totiž získá posluchač, který si ještě nezvykl na nejrůznější hudební experimenty 21. století.

                The Black Keys založili zpěvák a kytarista Dan Auerbach a bubeník Patrick Carney, jejichž živočišný debut The Big Come Up, vydaný u labelu Alive Records, v loňském roce způsobil značný rozruch. CD Thickfeakness bylo po předchozích potížích v kalifornském studiu nahráno ve sklepě Patrickova domu v Ohiu, bez cizích zvukařů a s naprostou tvůrčí svobodou.  Carney (mimochodem synovec letitého spoluhráče Toma Waitse, saxofonisty Ralpha Carneyho) i tentokrát využil vlastní patent, zcela novou natáčecí techniku "medium fidelity" ("středně věrný přenos"). Výsledný zvuk připomíná konec světa, což trefně vystihla věta z recenze LA Weekly: "Na tomhle cédéčku si můžete osmažit slaninu." Samotní hráči svůj ostrý a nekompromisní sound popisují poněkud zemitě, ale o to výstižněji: jako když máš průjem a vlka zároveň.

                Nejen Pat, ale i jeho spolužák a soused pochází z hudební rodiny. Danův bratranec Robert Quine z Richard Hell’s Blank Generation ovlivnil řadu současných punkových kytaristů. Na to, že Auerbach letos oslaví teprve třiadvacáté narozeniny, má nebývale "prožitý" přednes. Kdo ho slyší a nevidí, představí si vyžilého starce s bronchitidou, který pije Jima Beama a kouří šedesát cigaret denně. Dan se prý k tomuto nezaměnitelnému hlasu těžce propracovával imitováním Freda McDowella, J. L. Burnsidea a dalších vzorů.

                Aby se dotkli tolik potřebného bluesového dna, podnikli mladíci z Akronu (rodné město Jima Jarmusche) několik výletů do mississipské delty. Auerbach se tu opakovaně pokoušel navštívit legendárního kytaristu Juniora Kimbrougha, jehož hit Everywhere I Go rovněž zařadil na aktuální album. Kimbrough bohužel pokaždé stonal a nakonec zemřel, aniž by svého obdivovatele vyslechl. Dan se ale v kraji Otce vod neztratil. U hospodského stolu narazil na zpívajícího dřevorubce T-Model Forda, známého i z festivalu v Šumperku. Pár dnů přespával v jeho baráčku na podlaze plné švábů a odkoukával jeho nepochopitelné rytmy. Po návratu zkombinoval Fordovu hypnotickou monotonnost s riffy Jimiho Hendrixe a vzápětí mu padly k nohám magazíny Rolling Stone i Mojo.

                Před časem si The Black Keys vybrala za předkapelu zpřízněná formace Jon Spencer Blues Explosion. Temperamentní duo okamžitě ovládlo klubovou scénu a z pověstné dravosti neslevilo ani na CD Thickfreakness. Naopak. Auerbachova kytara (obsluhovaná pouze palcem a ukazovákem!) zřejmě způsobila nejhorší punk-bluesové zemětřesení za poslední dekádu.

Procol Harum: The Wells On Fire

15. 5. 2003

Legendární skupina Procol Harum vydává po dvanácti letech nové album. Nahrávka byla pořízena ve studiu bubeníka skupiny The Queen Rogera Taylora a obal plný oranžových zeměkoulí naznačuje, že CD The Well’s On Fire patří všem, nikoli jednomu jedinému etniku. Na desce proslulé art-blues-rockové kapely, jež se oficiálně rozpadla roku 1977, nalézáme řadu styčných bodů - k obrazu s globusy se vztahuje zejména píseň The Blink Of An Eye o tragických událostech 11. září 2001.

                Skladatel, zpěvák a pianista Garry Brooker a textař Keith Reid naposledy sedli ke společné práci v době Sametové revoluce. Komerční úspěch nahrávky Prodigal Stranger jim ale k návratu nestačil. Reid se raději věnoval divadelním hrám, Brooker skládal balet a s Billem Wymanem, Albertem Leem a Erikem Claptonem usínal na vavřínech ve VIP bluesbandu The Rhythm Kings. Na regulerní comeback britského fenoménu jsme tedy museli čekat celou další dekádu. Novému cédéčku kromě všeobjímajících bicích zesnulého BJ Wilsona skoro nic neschází, zdánlivě je všechno na svém místě. Podmanivé varhany Matthewa Fishera, Brookerův pronikavý nářek a Reidovy náročné verše navozují dojem závažnosti a hloubky, jimiž se vyznačovaly písně z 60. let. Tentokrát jde ale o pouhou iluzi.

                Přestože melodiím ani textům nelze upřít značnou dávku invence a řemeslné zručnosti, autoři mistrovských kousků Salty Dog, Homburg a Conquistador mohli vstát z mrtvých s větší parádou. Na albu The Well’s On Fire (Hořící studna - slogan pochází z písničky, která nakonec nebyla zhudebněna) Reid překvapivě používá jednu z metod Boba Dylana, svého duchovního učitele. Příběh často vystřídá "pouhý" výčet obrazů, přirovnání, metafor. Bohužel ne vždy se dobrá věc podaří - u složitějších konstrukcí (The Emperor‘s New Clothes) výsledek mnohdy vyznívá jako parodie. Rovněž hudební nápady nedosahují úrovně, na jakou si fanoušci kultovní formace zvykli. V úvodní skladbě An Old English poznáváme Brookerův rukopis - vznešený a přitom snadno zapamatovatelný nápěv putuje kamsi do mraků, aby se vzápětí utopil v bluesovém oceánu. Jenomže tvůrce hitu století, jehož první tóny pozná každý, kdo chodí po této planetě, a který samozřejmě nese název A Whiter Shade Of Pale, prostě nemůže do svého růžového sadu zničehonic nasázet bodláky.

                Cédéčko Well‘s On Fire zkrátka připomíná cestu časem v pouťovém simulátoru. Instrumentální tečka Weisselklenzenacht odkazuje na výše zmíněný klenot mezi rockovými baladami až příliš polopaticky. O debutové desce Procol Harum se říká, že ji John Lennon poslouchal stokrát za sebou; "příspěvek" Georga Fridricha Handela,      z jehož opery Lascia chi‘o pianga si varhaník vypůjčil motiv pro baladu Fellow Travelers, by mu sešel z mysli během následující skladby. Avšak hvězdné sestavě dnes ze všeho nejvíce schází jakési nevyřčené tajemství. To shodou okolností ztrácí i mýty opředené jméno, které členům začínající skupiny The Paramounts v roce 1967 vymyslel jejich manažer. Kdo z květinových dětí tehdy tušil, že manažer má kamaráda a ten zas kočku jménem Procol Harum, což je vlastně ubohá zkomolenina latinského "procul his" ("daleko od toho")?! Díky různým rozhovorům jsme pochopili, že se slovo "procul" pojí s ablativem plurálu a nikoli genitivem singluláru, ale zároveň jsme přišli o vzrušující záhadu.

Mark OConnor‘s Hot Swing Trio: In Full Swing

20. 5. 2003

Američané mají pro povolání houslisty hned dva výrazy. Člověka, jenž upravil Bachovy Pašije podle svatého Matouše a složil "folkovou mši" za oběti 11. září 2001, oslovují ctihodným slovem "the violinist". "Kdyby Dvořák nepobýval ve Spillvillu, ale v Nashvillu, zněla by jeho Novosvětská nějak takhle," pěje chválu prestižní deník New York Times. Zmocní-li se však tatáž osoba countryových a swingových melodií, je z ní náhle "fiddler" čili "hudlař". Marku O’Connorovi tato tradiční, a proto nijak neznevažující škatulka zjevně nevadí. Hrdě se hlásí k muzice texaského "fiddlera" Bennyho Thomassona a především k nesmrtelnému odkazu partnera kytaristy Djanga Reinhardta, houslového titána Stephana Grappeliho. Slavný přítel Marka kdysi zasvětil do atmosféry zakouřených tančíren, kterou jeho nadaný žák obohatil o důvěrnou znalost tvorby salonních skladatelů z doby občanské války, lidové motivy z apalačských hor a řadu dalších inspiračních zdrojů. S pomocí skvělé formace Hot Swing Trio, jež poprvé vystoupila právě na koncertě pro Grappeliho (zemřel roku 1997), nyní O‘Connor splácí starý dluh komorním albem In Full Swing.

                Pionýři Markova stylu, předobrazy jeho uctivé kompozice Stephane And Django, ve 30. letech předvedli omráčenému pařížskému publiku, že swing nedělají pouze žestě a bicí. Do neobdělané černozemě z New Orleansu tehdy zaseli semínko evropské elegance a decentního zacházení. Tentýž jemnocit zdobí výjimečné cédéčko jednoho z největších houslových mistrů současnosti. Kromě úchvatného kytaristy Franka Vignoly a basisty Jona Burra, jenž se vyučil v kapelách Tonnyho Bennetta, Stana Getze, Cheta Bakera i samotného Grappeliho, se na něm podíleli dva vzácní hosté: Držitel Pulitzerovy ceny a devíti Grammy Wynton Marsalis si na CD In Full Swing vystřihl fešné sólo ve standardu Tiger Rag, nemluvě o hitech As Time Goes By a Honeysuckle Rose, jimž propůjčila sametový hlas Jane Monheitová. Erotikou nabitý projev pětadvacetileté zpěvačky mimochodem snese srovnání s nejlepšími výkony Karrin Allysonové či Patricie Barberové a časem se jistě přiblíží zbožňované Elle Fitzgeraldové. 

Peter Green & Splinter Group: Reaching The Cold 100

29. 5. 2003

Nové album skupiny Splinter Group s názvem Reaching the Cold 100 je další poctou mistrovi, který vstal z mrtvých - nad příběhem jednoho z nejlepších světových kytaristů Petera Greena totiž zůstává rozum stát.

                Poté, co se londýnský rodák otrkal v poloprofesionální kapele Shotgun Express (v níž rovněž začínal Mick Fleetwood a Rod Stewart), provedl roku 1966 nezapomenutelnou rošádu s osamostatňujícím se Erikem Claptonem: bez mrknutí oka ho nahradil a podle mnohých dokonce předčil v proslulé kapele Johna Mayalla The Bluesbreakers. Že se tehdy stalo dobrým zvykem psát po anglických zdech větu "Clapton je bůh", o tom ví každý hudební fanda. Méně lidí si ale vzpomene na přezdívku "Green God", kterou Peter (celým jménem Greenbaum) dostal po vydání přelomového alba A Hard Road, na němž se významnou měrou podílel.

                Další kapitola memoárů fenomenálního muzikanta se jmenuje Fleetwood Mac (založeno roku 1967, opět s bubeníkem Mickem Fleetwoodem, jenž také prošel Mayallovou školou). Přestože debutová deska této formace patří dodnes mezi nejprodávanější britská alba, Green tento zlatý důl opustil po necelých třech letech. Důvod? Znechucení šoubyznisem a touha po větší improvizaci. A zřejmě i stupňující se podivínství - když naléhal na ostatní hráče, aby všechny honoráře věnovali v duchu květinových dětí na charitu, byl vyhozen.

                Abychom pochopili, proč vznikla sestava Splinter Group, musíme se ještě zmínit o druhé polovině 70. let, kdy se po Peteru Greenovi poprvé slehla zem. Za jeho překvapivý odchod ze scény mohly vzrůstající potíže s duševním zdravím, konkrétně nebezpečné halucinace. V další dekádě se je Green pokoušel zaplašit, ale přišla recidiva. Problémy se nabalovaly, těžké choroby vystřídala drastická léčba. Veřejnost si mezitím vymýšlela neuvěřitelné zkazky - proslulý bluesman žije v izraelské komunitě, pracuje jako hrobník a tak podobně.

                Definitivní comeback trýzněného umělce započal albovou poctou Garyho Moora Blues For Greeny a skončil roku 1996 založením "dobročinného spolku" Splinter Group. Ten vznikl z iniciativy starého přítele Nigela Watsona, jenž Greena horko těžko přesvědčil, aby si ostříhal své schválně dlouhé nehty a po dvanácti letech vzal znovu do ruky kytaru. Začali zvolna, akustickou nahrávkou písní legendárního "otce blues" Roberta Johnsona, a jako první Britové za ni získali prestižní americkou cenu W. C. Handyho.

                Skupina Splinter Group nijak neposunuje bluesrockový žánr, pouze demonstruje mistrovskou hru svého leadera a ostatních muzikantských es - baskytaristy Petera Strouda a bubeníka Larryho Tolfreea (za bicí soupravu usedl poté, co se jeho předchůdce Cozy Powell zabil v automobilu). Svižné album s názvem Reaching The Cold 100 zvukově a aranžérsky navazuje na předchozí CD Time Traders, s nímž ho pojí silná úvodní píseň, dokonalá sóla a Greenův jedinečný projev. Je-li pravdou, že Clapton a Green pomysleli na zpívání, teprve když je k tomu vybídl John Mayall, potom klobouk dolů před tímto neomylným hledačem supertalentů. Peter Green má zkrátka odžito a jeho nesmírně unavený hlas je bezesporu tím nedražším nástrojem, s nímž členové Splinter Group pracují.

Smokin‘ Joe Kubek & Bnois King: Roadhouse Research

6. 6. 2003

Jméno dallaského kytaristy se slovanskými předky Smokin‘ Joe Kubeka a jeho černošského protipólu Bnoise Kinga mají v živé paměti návštěvníci loňského ročníku festivalu Blues v lese. Pozoruhodná směs dravého texaského blues a sametového bláta louisianských močálů tehdy rozhoupala celé Řevnice. Osmé album pozoruhodné dvojice nese příznačný název Roadhouse Research (Průzkum motorestů) a lákavý obal s fotografií vnadné hráčky kulečníku dává tušit, že půjde opět o sexem nabitý "odvaz" pro horké letní večery.

                Zatímco drobný Bnois King utrácel nejlepší léta v čele zapomenutých rhythm’n‘bluesových kapel a jazzových komb, Smokin’ Joe Kubek si už od mládí cílevědomě budoval kariéru profesionálního "sidemana". Od čtrnácti účinkoval ve funkové formaci Roberta Whitfielda, později získal stálé angažmá ve známém klubu Mother Blues. Sice ho v té době vyhodili ze školy, ale na druhé straně se seznámil s legendárním Freddiem Kingem, jenž ho vzal pod ochranná křídla. Kubek hrál i na Freddieho posledním koncertu o Vánocích roku 1976.

                Po Kingově smrti se Smokin‘ Joe dostal do zvláštní společnosti populárního zpěváka Ala TNT Braggse, jehož doo-wopový kvartet The Possessions ovládal v 80. letech americké hitparády. Braggs, který působil rovněž jako producent celé řady bluesových hvězd, nadaného kytaristu často zval do nahrávacího studia, a tímto způsobem se Kubek objevil na albech Ernieho Johnsona, Little Boy Bluea a dalších umělců. S Bnoisem Kingem se Joe seznámil      v roce 1989 a jejich první společný projekt Axe Man spatřil světlo světa o dva roky později.

                Na CD Roadhouse Research se jako vždy podílel basista Paul Jenkins a bubeník Ralph Power. Poněkud zvláštní troškou do mlýna přispěl Kubekův bratr Scott Gurevich. Kromě toho, že napsal svůj první - a přece skvělý - text k písni Runnin’ Blind, zůstane navždy zaznamenán jako jediný sólista na "tik-taky" v celé hudební historii. Představa dospělého muže, který do puštěného playbacku třese větrovými bonbony, je bezesporu zvláštní, ale podobné maličkosti dnes mohou poněkud zautomatizované bluesové produkci vytrhnout trn z paty. Stejně jako Bnoisův stařičký mikrofon, jenž se v úvodní skladbě Healthy Mana změnil v ničivou zbraň waitsovského ražení.

Rory Gallagher: Wheels Within Wheels

16. 6. 2003

Fenomenální irský kytarista Rory Gallagher zemřel v roce 1995 po neúspěšné transplantaci jater. Bylo mu pouhých šestačtyřicet. Vzpomínkové album Wheels Within Wheels, jež vydává Roryho bratr Dónal u rodinného labelu Capo (Stranger Music), doplňuje umělcovu diskografii o vzácné duety a dříve nepoužité studiové nahrávky. K takzvaným "outtakes" neboli vyřazeným kouskům patří dvojí verze balady Lonesome Highway a titulní skladba (natočena pro album Rory z roku 1977 a zapomenuta poté, co se autor jako vždy rozhodl celou desku přepracovat). Píseň z pera Tonyho Joe Whitea As The Crow Flies dosud kolovala pouze v živé podobě (Irish Tour `74); nyní máme možnost porovnat koncert s variantou vytvořenou pro francouzský film Blanche s Gerardem Depardieuem v hlavní roli.

                Zbytek raritní kolekce tvoří improvizace se slavnými přáteli a vzory. Melodií Flight To Paradise - ze společného turné se zakladatelem Fairport Convention Richardem Thompsonem, Dylanovým spoluhráčem Davidem Lindleyem a jedním z nejlepších světových kytaristů Juanem Martinem - vzdal Gallagher hold milovanému flamenku. V kompozici Bratacha Dubha se pro změnu ponořil do keltského pravěku s harfenistkou Maire Ni Chathasaigh a kytarovým mágem Chrisem Newmanem. Barley & Grape Rag zachytil Roryho uprostřed radostného dovádění s nejznámějšími představiteli irské lidové hudby, skupinou The Dubliners a jejím leaderem Ronniem Drewem. Zadumanějšími tóny skotských hor přispěl z osobního archivu neprávem opomíjený trubadúr Bert Jansch, jehož převratná technika v 60. letech ovlivnila řadu virtuozních muzikantů v čele s Jimmym Pagem.

                Zažitá role bluesrockového obra byla tentokrát potlačena. Do popředí naopak vystoupila Gallagherova znalost kořenů americké populární hudby, což potvrzuje především záznam z festivalu ve městě Ghent. Během akustického jamování s doyenem evropského folku (a hostitelem celé řady legendárních písničkářů, které během světových turné přespávaly v jeho belgickém domě) Rolandem Van Campenhoutem mimo jiné zaznělo skvělé Deep Elm Blues, proslavené skupinou Shelton Brothers na počátku 30. let. O další klenot se postaral vynálezce "blue-bopu" Béla Fleck, když Roryho v roce 1994 bez jakékoli přípravy doprovodil na jazzovém festivalu ve švýcarském Montreaux. Fleckovo dokonalé banjo ozdobilo gospel Amazing Grace, Walkin Blues Roberta Johnsona a Blue Moon Of Kentucky Billa Monroea. Mimochodem, Rory tehdy nečekal, že se dostaví Béla, nýbrž Bob Dylan, jenž koncert ze zákulisí sledoval.

                Poslední perlou sběratelského cédéčka je Gallagherova písnička Goin‘ To My Hometown, vypuštěná z comebackového alba skifflového krále Lonnieho Donegana Puttin‘ On The Style. Deska, která vyšla roku 1978 u Roryho labelu a na níž se podílel i Ringo Starr, Albert Lee, Brian May, Ronnie Wood a Elton John, objevila tohoto úžasného zpěváka pro další generaci.

George Thorogood & The Destroyers: Ride `Til I Die

30. 7. 2003

Zpěvák a kytarista George Thorogood je už třicet let dobře utajeným trumfem americké popmusic. Nadaný baseballový hráč se pro kariéru muzikanta rozhodl poté, co navštívil koncert Johna Hammonda Jr. Roku 1973 založil ve svém rodném státě Delaware energickou skupinu s příznačným názvem The Destroyers (Ničitelé). Z původní sestavy zůstal už jen bubeník Jeff Simon, zbylí členové (kytarista Jimmy Suhler, basista Bill Blough a saxofonista Hank Carter) naskočili do Thorogoodova vlaku, až když byl pořádně rozjetý.

                Zpočátku účinkovali jako "předskokani" slavnějších vzorů Hound Dog Taylora, Chucka Berryho, Muddyho Waterse, později se jich ujaly zpřízněné duše z Rolling Stones a ZZ Top. Během mamutí benefice Live Aid přivedli Destroyers do varu přeplněný stadion v londýnském Wembley a jejich slavné turné z roku 1981 neslo název 50/50 (rozuměj 50 států za 50 dnů).

                Aktuální CD Ride `Til I Die opět nápadně vyčnívá ze škatulky chicagského blues, do níž skupinu kdysi vtěsnala odborná kritika. Thorogood totiž stejnou měrou využívá prvky folku, rocku i country (ne náhodou kdysi pořídil známou verzi Dylanova westernového popěvku Wanted Man). Problémy s jistou nezařaditelností ho mimochodem provázejí už od vydání debutové desky, která se dostala na trh s dvouletým zpožděním, jelikož si šéfové folkového labelu Rounder nevěděli rady s jejím bluesovým nábojem.

                Jeden z nejlepších slideových kytaristů se však ani dnes nehodlá omezovat. Rokenroly z repertoáru Bo Diddleyho a Eddieho Cochrana prokládá temnými miniaturami z pera kultovních písničkářů Nicka Lowea a J. J. Calea, úvahy o míchání stylů ho nezajímají a svou pestrou produkci bere s humorem: "James Brown ovlivnil běh dějin, ale proč se píše o nás, to nechápu." Svižnou muziku skupiny The Destroyers (o nichž se říká, že je zajímá jen pivo, whisky a ženské) dokonce přirovnává k cheeseburgeru - dobrému, nicméně levnému a všude dostupnému.

                Album Ride `Til I Die produkoval Jim Gaines, tentýž kouzelný dědeček, který zapříčinil comeback Johna Lee Hookera (Healer) a Santany (Supernatural, Shaman). V téměř popovém kousku American Made, věnovaném původním obyvatelům Nového světa, hostuje zpívající bubeník Roye Buchanana a leader zavedené bostonské kapely T. H. And The Wreckage Tom Hambridge. Několika sóly přispěl rovněž kytarový virtuos Elvin Bishop. Spoluzakladatel legendární formace Paul Butterfield Blues Band, mezi jehož nejznámější melouchy patří koncertování s Jimi Hendrixem, Erikem Claptonem a B. B. Kingem, se objevil už na živé nahrávce George Thorogooda z roku 1995. Po společném turné se znovu sešli při natáčení Bishopova hitu Don’t Let The Bossman Get You Down. Ze společného jamování prý šlo použít jen pár minut, o to příjemněji se však tento vzácný moment poslouchá.

Canned Heat: Friends In The Can

22. 8. 2003

Americká skupina Canned Heat patřila k nejvýznamnějším bluesbandům druhé poloviny 60. let. Po mnohaleté přestávce se pozůstalí členové vrací s novým albem.

                I když je CD Friends In The Can stylově uloženo do kovového obalu, s původní muzikou "Konzervovaného horka" má společný jenom název. Kapela, kterou proslavilo účinkování na festivalech Monterey a Woodstock a písně Amphetamine Annie a Goin Up The Country, už totiž dávno neexistuje. Skladatel a hráč na foukací harmoniku Alan "Blind Owl" Wilson" se zabil za nejasných okolností v roce 1970, zpěvák a přední bluesový sběratel Bob "The Bear" Hite zemřel na infarkt roku 1981 a kytarista Henry "Sunflower" Vestine skonal před šesti lety během pařížského turné. Nežije už ani John Lee Hooker, s nímž Canned Heat v samém závěru "sixtees" natočili klasickou desku Hooker‘n Heat a vyrazili na slavné turné se zastávkou v Carnegie Hall. Mimochodem právě Hookerovi a Vestineovi je věnována nepříliš důležitá a originální nahrávka Friends In The Can. Úroveň studiového reunionu, na který se Dallas Hodge (zpěv, kytara), John Paulus (kytara), Greg "The Gator" Cage (baskytara), Adolpho "Fito" de la Parra (bicí) a Stanley "The Baron" Behrens (zpěv, flétna) připravovali od zimy 1999, nezachránila ani přítomnost vzácných hostů.

                "Přátelé v konzervě" patří mezi projekty, u nichž technika nebezpečně zastínila myšlenku. Navzdory neuspokojivému výsledku však členové Canned Heat zůstávají prvotřídními hudebníky, na jejichž nahrávání si udělaly čas skutečné bluesové špičky. Slideový kytarista Roy Rogers, hostující ve skladbě Bad Trouble, působil řadu let v Hookerově doprovodné skupině a produkoval jeho nejlepší alba The Healer a Mr. Lucky. Robert Lucas obsluhoval tentýž nástroj v sestavách Lowella Fulsona a Percyho Mayfielda a zde je k slyšení v bonusové verzi písně Let’s Work Together (pro reklamní spot firmy Target). Další skvělý kytarista Corey Stevens se na CD Friends In The Can setkal     s Hendrixovým harmonikářem Mikem Finniganem ve vlastním hitu Getaway.

                Hlavními žijícími hvězdami této kolekce rozporuplných duetů se stali kytaroví virtuosové a pěvečtí mistři Walter Trout a Taj Mahal (v 60. letech několikrát zaskakoval za nemocného Boba Hitea). Troutův dravý rock Home To You trumfuje Mahalova zadumaná pocta Hookerovu umění Never Get Out Of These Blues Alive, obohacená o úryvek z archivního rozhovoru se samotným Johnem Leem. Na interview navazuje zapomenutý "outtake" Little Wheel z posledního společného nahrávání Canned Heat (ještě s Henrym Vestinem) a Hookera v roce 1989, kdy vznikalo skvělé album The Healer. V přídavcích rovněž slyšíme kytaru Harveyho Mandela a baskytaru Larryho Taylora, kteří s Canned Heat vystupovali až do chvíle, kdy je John Mayall přizval k mezinárodnímu projektu USA Union. Ale ani jejich přítomnost nezažene mračna stahující se nad nenápaditým cédéčkem. Kdysi šťavnatá muzika se totiž změnila v nemastnou neslanou náhražku, opravdovou konzervu s prošlou záruční lhůtou, z níž se hudebním labužníkům nemusí udělat dobře.

John Mellencamp: Trouble No More

6. 9. 2003

Jednapadesátiletý John Cougar Mellencamp je americkým Bártou a Střihavkou zároveň, na kontě má 21 řadových alb, 12 nominací na cenu Grammy a více než 40 milionů prodaných nosičů. U nás ho však přesto znají jen odborníci. Skvělý zpěvák, kytarista a autor si malý zájem evropských médií způsobil sám, když pohrdl mašinérií zábavního průmyslu, zavřel se ve svém domě v indianském Bloomingtonu a začal vlastními silami natáčet nekomerční, ale o to lepší folk-blues-rockové desky. Album Trouble No More se vrací do dob, kdy byla světová popmusic v plenkách, a připomíná stoleté klenoty, o něž dnešní rádia ani nezavadí.

                Mellencampův talent se nikdy nedal zaškatulkovat. Hudební vydavatelství i posluchače mátl fakt, že tento džínový hezoun s hlasem připomínajícím Roda Stewarta po divokém flámu uctívá meziválečného písničkáře Woodyho Guthrieho a staré bluesmany. Když se v Madison Square Garden konal mamutí koncert na počest Boba Dylana, byl John Cougar tím, kdo v úvodu rozehříval nedočkavý dav. V roce 1979 ho společnost Mercury navzdory velkému komerčnímu úspěchu desky American Fool vykázala ze své „stáje“, protože se nechtěl stát druhým Neilem Diamondem. Touha po dobrodružném životě nadžánrových samotářů a vidina pohodlného života televizních hvězd v něm bojovaly celá 80. léta. Nikdy mu však nešlo upřít dobrý vkus při výběru skladeb a doprovodných muzikantů.

                Ze svých nároků neslevil ani na CD Trouble No More, složeném z prací opravdových géniů, byť zapomenutých. Stones In My Passway například pochází ze zpěvníku Roberta Johnsona, jenž byl – i bez údajné smlouvy s ďáblem – skutečným bluesovým básníkem. Stejně jako Blind Lemon Jefferson, z jehož repertoáru si Mellencamp vybral píseň Death Letter (zde podepsanou Sonem Housem). Vězeňskou odrhovačku Joliet Bound zpívala Memphis Minnie, Down In The Bottom je zase málo známý kousek z dílny hitmakera Willieho Dixona, převzatý Howlin’ Wolfem. Bělošské inspirační zdroje na desce Trouble No More zastupuje filadelfská skupina s pěkným názvem Dickie Doo And The Don’ts, která v 50. letech nahrála svižnou melodii Teardrops Will Fall, a Skeeter Davis, první interpret populární balady Sylvie Dee a Arthura Kenta The End Of The World z roku 1963. Ze současných autorů Mellencampa zaujala písničkářka Lucinda Williamsová a její skladba Lafayette.

                V několika případech John cítil potřebu doplnit či změnit originál – asi nejzřetelněji zasáhl do textu lidového popěvku Diamond Joe z dob Zlaté horečky. Rovněž přepsal závěrečnou skladbu To Washington, vzniklou někdy před rokem 1902, proslavenou otcem bílého country blues Charliem Poolem, průkopnickou skupinou Carter Family a Woodym Guthriem. Tomu sice přiřkl i mordýřskou baladu Johnny Hart, jenomže každý správný tramp ví, že černý dělník John Hardy (skutečné jméno) pracoval na stavbě železnice v Západní Virginii, kde roku 1894 pro hrst drobných „chlapa oddělal“, a že písnička se narodila s jeho oběšením.

                Hudebníci se přiblížili náladě původních verzí řadou „staromódních“ nástrojů, jako jsou housle, akordeon, valcha či steel guitar. V duchu předchozí nahrávky Cuttin’ Heads (2001) postavili něžné country-blues do kontrastu se syrovou elektrickou kytarou a bicími, to vše za pomoci prvotřídních zvukařů, kteří z dobových mikrofonů vykouzlili křišťálově čistý zvuk, zdobící pouze ty nejlepší nahrávky opravdových mistrů. (John bere zvukovou stránku své muziky smrtelně vážně, což dokládá historka o tom, jak jednou naházel do publika nekvalitní aparaturu kapely Beach Boys, před kterou vystupoval.)

         Výtečné úpravy „jungle soundem“ ovlivněného dílka Hoagyho Carmichaela Baltimore Oriole a především známého gospelu John The Revelator (s promyšleným duetem temperamentních vokalistek) jen podtrhují onu vzrušující kombinaci ctihodné tradice a rokenrolové zvlčilosti, jakou na úsvitu folkového revivalu šokoval devatenáctiletý Bob Dylan. CD Trouble No More nese narozdíl od originálů znaky všech hudebních stylů, změny v aranžmá a textech však zcela souzní se zlodějskou filozofií celé americké (a tím i světové) muziky. „Písničky mají být stále kradeny a zesoučasňovány,“ říká John Mellencamp a má svatou pravdu. Uměle implantované copyrighty a různé „ochranné“ svazy autorů těžko zvítězí nad staletým zvykem a přirozeností.

Daniel Lanois: Shine

18. 9. 2003

Alba, která produkoval Daniel Lanois, poznáte podle prvních tónů. Odkudsi z hloubky se přibližuje tajemná, nebezpečná a zároveň uklidňující ozvěna. Garážová kapela zkoušející uvnitř zemského jádra, namísto bubeníka lidský tep, kytarové sólo zní jako halucinace. Každý, kdo se s tímto extravagantním Kanaďanem setkal, musel se podřídit jeho nezaměnitelnému zvuku, který má podobnou vlastnost jako černá barva: nikdy nevyjde z módy.

                Kromě práce na projektech jiných umělců se Lanois sám aktivně věnuje hudbě. CD Shine, vydané stejně jako poslední desky Toma Waitse u renomované firmy Anti/Epitaph, ho už potřetí představuje v roli pozoruhodného kytaristy (specializuje se na pedal steel guitar) a zpěváka. Po titulech Acadie a For The Beauty Of Wynona přichází šedá eminence současného laid-back rocku s další porcí meditativní, snivé a maximálně sdělné muziky, bez níž by nebyla úplná žádná noční vyjížďka.

                Už při letmém pohledu na Lanoisovu diskografii zjistíme, že si pro vyjádření svých subtilních nálad vždy vybíral ty nejdivnější hlasy, jaké měl po ruce. Vzpomeňme na kočičí vrnění Bono Voxe (Joshua Tree, Achtung Baby), chrastící rádio v hrdle Petera Gabriela (Birdy, So, Us), černošskou koloraturu Neville Brothers (Yellow Moon), sirénu Willieho Nelsona (Teatro) či motorovou pilu Boba Dylana (Oh, Mercy!, Time out Of Mind). S pěveckým projevem těchto umělců zacházel jako s hudebním nástrojem, zato když si sám stoupl za mikrofon, zvolil téměř opačnou taktiku. Jeho dýchavičné kníkání, libující si ve vysokých polohách, žádalo naprosté okleštění od jakýchkoli technických efektů - muselo zůstat nejisté a neduživé, ale také nanejvýš upřímné.

                Kontrast se všeobjímajícím podkladem je dobře patrný ve skladbě Falling At Your Feet, která se v podání spřátelené skupiny U2 objevila na tři roky starém soundtracku k filmu Hotel za milion dolarů. Tehdy zpíval hlavní part Bono a Daniel se spokojil s doprovodnými vokály. Nyní si role obrátili a v podstatě stvořili novou píseň. Souzvuk dvou rozdílných hlasů může na první poslech rušit, mnohem důležitější je však napětí, které při jejich jemném souboji vzniká. Lanois přesně ví, co dělá, když v úvodním hitu I Love You už poněkolikáté povolává do zbraně countryovou femme fatale Emmylou Harrisovou, jejíž pronikavé vokály nikdy nepůsobí hladce a dokonale. Harrisová má totiž za úkol pravý opak – dráždit, burcovat z onoho přízračného kytarového a bubenického snu.

                Skladatelsky jde o promyšlené práce, které nebyly uspěchány a nesou stopy dlouholetého zrání. První polovina alba Shine praská ve švech prostými a přece omračujícími melodickými nápady - viz sample venkovské kytary legendárního bluesmana Charleyho Pattona z 30. let minulého století v akustickém kousku As Tears Roll By, soulové váhání a přebíhání ve skladbě Sometimes či kráčející rytmus titulní písně o putování za kouzlem milované osoby. Problém nastává až v pomyslné druhé části, protkané čtyřmi instrumentálními momentkami (Transmitter, Matador, Space Kay, JJ Leaves LA). Zbývající balady San Juan, Fire a Power Of One už neumí navázat kontakt ze začátkem celé desky, která do značné míry působí koncepčně. Texty vyzařují leccos z U2 (spasitelství v tom nejlepším smyslu) i Dylana (biblicko-westernová metaforika). Nejsilnější sdělení ale stejně mívá podobu holé věty plné prostých a všedních slov. Město San Juan se dá popsat stručným obrazem “žlutá růže kaktusu, větrem odvátá bavlna, bité hnědé dlaně, dokonalá pleť”, pocit odcizení a nevědomí sebe sama vyjádří jednoduchá věta “někdy mám pocit, že se slyším    z rádia”. Třetí album Daniela Lanoise je nejsilnější právě v těchto obyčejných momentech.

Joe Callicot: Aint Gonna Lie To You + Furry Lewis: Good Morning Judge

25. 9. 2003

Americké vydavatelství Fat Possum stojí v opozici proti mnoha významějším firmám (Alligator, Telarc), které dnes z velké části staví na technicky skvělé interpretaci známých bluesových standardů. U Fat Possumu totiž nepracují pouze skvělí zvukaři, ale především úspěšní talent-scouti a objevitelé - neúnavně se zde prozkoumává stále neprobádaný terén mississipské Delty a výsledky bývají ohromující. Za jeden ze zásadních kroků této společnosti lze považovat odkoupení hudebního archivu muzikologa George Mitchella, jenž během 60. let zaznamenal na magnetofonový pásek necelou stovku jižanských bluesmanů. Fat Possum se v případě Mitchellovy sbírky rozhodl vydávat šest kompaktních disků za rok a svůj závazek zatím svědomitě plní. Po neznámých nahrávkách Mississippi Freda McDowella a Johnnyho Woodse přichází na řadu další legendy venkovského stylu Joe Callicot a Furry Lewis.

                Joe Callicot se narodil roku 1900 v mississipské vesničce Nesbit, kde prožil poklidných 69 let obklopen lánem slunečnic a dvěma nejbližšími osobami – svou ženou a sestrou. Na kytaru se naučil v patnácti podle hry kamarádů Garfielda Akerse a Franka Stokese, kteří patří k typickým představitelům magického slohu tamního regionu (když Akers zemřel, pověsil Joe nástroj na hřebík a názor změnil až dva roky před Mitchellovým příchodem). Pro širší veřejnost ho objevil memphiský songster a šéf kočovné „medicine show“, jejímž cílem bylo během hudebního vystoupení prodat lidem lektvary a mastičky na cokoli a zároveň na nic, Jim Jackson.

                V roce 1930 natočil Joe Callicot písně Traveling Mama Blues a Fare Thee Well Blues, dalších šest skladeb obohatilo antologii Mississippi Delta Blues: Blow My Blues Away Vol. 2. Nahrávka folkloristy George Mitchella, vydaná firmou Fat Possum (Maximum) pod názvem Ain’t Gonna Lie To You, pochází z roku 1967 a je prvním a zřejmě i posledním pokusem zachytit Callicotovo umění v rámci řádného albového profilu. Nejen blues, ale také spirituály a balady patřily do žánrově pestrého repertoáru uhrančivého “zaklínače hadů”, který zemřel nedlouho po vzniku této kolekce, pořízené samozřejmě přímo v jeho dřevěném srubu. Ve zpěvníku vlivného muzikanta, mezi jehož žáky patří například bílý kytarista Kenny Brown, nacházíme dodnes populární “odrhovačky” Frankie And Albert (v bělošské verzi Frankie And Johnny), France Chance (převzatá country-rockovým kytaristou Ry Cooderem) či Roll And Thumble (známá především z podání Erika Claptona).

                Příběh Waltera „Furryho“ Lewise, jehož „domácí album“ s názvem Good Morning Judge vzniklo v létě 1962, je trochu dramatičtější a neomezuje se pouze na jeden singl a výhled z jedné verandy. Narodil se neznámo kdy (původně tvrdil, že v roce 1900, později tento letopočet změnil na 1893) v mississipském Greenwoodu v rodině pachtýře. Když mu bylo sedm, přestěhovali ho do Memphisu, kde si nejdříve sám vyrobil kytaru a pak chodil na Brinkley Street poslouchat muzikanta jménem Blind Joe. Zvláštní směs venkovského blues, lidových balad a ragtimových melodií mu utkvěla v mysli napořád a spolu s nedostižnou slideovou technikou (nůž místo prstýnku) vytvořila základ Lewisova unikátního stylu, jenž se stal jedním z hlavních inspiračních zdrojů neklidného „Memphis soundu“.

                Furry Lewis se stejně jako Joe Callicot proslavil v  „medicine show“ Jima Jacksona. Díky této zkušenosti navázal kontakty s nahrávacími společnostmi Victor a Vocalion, u kterých koncem 20. let natočil přibližně tři desítky skladeb včetně populárních písní Billy Lyons And Stock O’Lee, Kassie Jones a John Henry. Na cestách s kočovnou estrádou bohužel nejen hodně získal, ale také leccos ztratil. Například ztratil nohu, když se snažil naskočit do jedoucího vlaku. V nemocnici si ale nezoufal. „Není to tak zlý,“ říkal, „aspoň mám výhled na továrnu na zmrzlinu.“ Všudypřítomný humor Lewisovi pomáhal přežít hubená léta hospodářské krize, kdy nezavadil o jinou práci než o „počišťování“. Jeden z nejoriginálnějších bluesmanů zametal chodníky města Memphis až do svého důchodu v 60. letech. Naštěstí dostal druhou šanci, když mu muzikolog Samuel Charters umožnil natočit album pro společnost Folkways. Furry se zapojil do celoamerického folkbluesového revivalu, začal pravidelně vystupovat a dočkal se řady příjemných poct. Podnikl společné turné s pianistou Joe Cockera a J. J. Calea Leonem Russelem, rockovou kapelou Alabama State Troupers, byl hostem skupiny Rolling Stones. Objevil se v časopisu Playboy a ve filmu W. W. And The Dixie Dance Kings, kvůli němuž Burt Reynolds odřekl hlavní roli ve snímku Přelet nad kukaččím hnízdem.

                Furry Lewis zemřel roku 1981, měl tedy větší štěstí než dobrotivý venkovan Joe Callicot, pro kterého si už žádní folkoví nadšenci nepřišli. Kdyby se tak stalo, znali bychom ho dnes stejně dobře jako Mississippi Johna Hurta či Johna Lee Hookera. Alba Ain’t Gonna Lie To You a Good Morning Judge však dokazují, že opravdový talent neumlkne ani na ulici, ani v rozpadlé venkovské chalupě.

B. B. King: Reflections

6. 10. 2003

CD Reflections patří k těm oddechovým nahrávkám, jež pořizují významní umělci poté, co dosáhli absolutního vrcholu. Přesto se tu nedá hovořit o žádném prodlužování agónie osmdesátileté hvězdy za zenitem. Brontosaur jménem B. B. King se totiž na stará kolena pustil do sympatických experimentů, které – byť nenápadné – potvrzují tvůrčí svěžest jednoho z nejvýznamnějších kytaristů všech dob.

                Kdyby nic jiného, Kingova kolekce jazzových, swingových a popových standardů je pádným důkazem, že opravdovým hudebníkům nestačí ani v důchodu vyprodávat sály s přehlídkou osvědčených hitů. Rovněž volba kritikami proklínaného producenta Simona Climieho si žádá jistou dávku odvahy. Climie rozvířil stojaté vlny současného blues realizací tří rozporuplných alb Erika Claptona Pilgrim, Reptile a One More Car, One More Rider, jejichž hladký a moderní sound rozhněval nejednoho fandu tradičních „dvanáctek“. Dalším projektem z Climieho dílny, který tisk i posluchači přijali se značnou zdrženlivostí, se stal napjatě očekávaný duel Claptona a B. B. Kinga Riding With The King z roku 2000. V téže době se zřejmě počalo rodit staromódní album Reflections, na němž bluesový veterán zdánlivě „omílá“ totéž, co jukebox v každém druhém nočním podniku. Jenomže pozornému uchu neunikne zvuková originalita, fenomenální pěvecký výkon a netradiční aranžmá spočívající v nepatrném posunu zažitých muzikantských kombinací.

                Simon Climee nepoužívá tak okaté prostředky ke zdůraznění interpretovy jedinečnosti jako jeho kolegové Daniel Lanois (U2, Willie Nelson, Bob Dylan), Rick Rubin (Donovan, Johnny Cash) či Joe Henry (Solomon Burke). Ti všichni především pracují s atmosférou evokující černou barvu, tmu, tajemství, erotiku, tedy pojmy, na které slyší každá citlivější duše. Climie v jistém smyslu navazuje na zvukovou stěnu Phila Spectora, jím produkované nahrávky znějí v nejvypjatějších chvílích jako signály z vesmíru, zpovědi robotů s lidským srdcem, tóny, jež slyší tělo v kómatu. Ostré hrany jsou zaobleny, jakýkoli výkřik - ať už člověka nebo nástroje – utone v něžné mašinérii skutečného hudebního proudu. V Climieho světě totiž čas doopravdy „teče“ a řeka s sebou, jak známo, bere vše, co se jí postaví do cesty. Tedy i vzpurná sóla, kopající rytmus a poletující hlas.

                B. B. King tentokrát nevyužil svůj zavedený bigband a rozhodl se pro orchestr s rockovým jádrem, tvořeným prvotřídními studiovými hráči Joem Samplem, Nathanem Eastem, Doylem Bramhallem II. a Abem Laborielem Jr. Skladby z repertoáru Franka Sinatry (Ill String Along With You), Nat King Colea (I Love You For Sentimental Reasons) či Elvise Presleyho (Tomorrow Night, Always On My Mind) si tudíž uchovaly patinu popmusic 40. a 50. let a zároveň byly obohaceny o údernost současných elektrických kapel. S takovým (dnes už téměř zprofanovaným) výsledkem se však Simon Climie samozřejmě nespokojil. Jen co dosáhl základního tvaru, utopil ho ve svém zvukovém patentu, aby z něj mohla jako pestrá akvarijní rybka vyplout slavná Lucille. Na hony rozpoznatelná kytarová hra byla odvážně zkreslena, čímž Kingova celoživotní souputnice získala další dimenzi. Notoricky známé riffy navíc v několika zásadních okamžicích umlkly ve prospěch druhé kytary Doyla Bramhalla, jehož kvality mohli naposledy obdivovat příznivci Rogera Waterse.

                Nelze si nevšimnout, že albu Reflections dominuje Kingův úchvatný a léty vybroušený zpěv. Climie stejně jako v případě Erika Claptona vyzdvihl zanedbávanou stránku pěveckého projevu osobnosti, kterou veřejnost v první řadě vnímá jako instrumentalistu. Zatímco Clapton zpívá jako černoch, B. B. King osobně reprezentuje tu nejtemnější sílu z bavlníkové plantáže. Nenechme se zmást jeho současnou koncertní estrádou, v níž jde stejným dílem o hudbu       i o šoubyznis – tento hudební obr má nejen dar, ale i právo přijmout za vlastní jakýkoli „blue tone“, jenž mu přijde pod ruku. Kingova autorita je dokonce natolik silná, že unese i dojemnou tečku v podobě hitu Louise Armstronga What A Wonderful World, k němuž se pojí téměř dětský komentář na obalu cédéčka: „Navzdory všemu může být na světě docela určitě krásně.“

Bruce Cockburn: You’ve Never Seen Everything

21. 10. 2003

Bruce Cockburn patří ke čtveřici nejzvýzmanějších kanadských písničkářů. Na rozdíl od Leonarda Cohena, Neila Younga a Joni Mitchellové se však tento bravurní kytarista a podmanivý zpěvák nikdy neproslavil za hranicemi své vlasti (pomineme-li jeden americký hit a klip na televizní stanici MTV). Muzikantovo koketování se světoznámou značkou Columbia v první polovině 90. let skončilo rozčarováním a odchodem k nekomerčnímu labelu Rycodisc. Držitel deseti hudebních cen Juno (ekvivalent Grammy Awards) a autor sedmadvaceti sólových alb je v současnosti největší kanadskou pýchou, pro zbytek světa však jeho tvorba stále zůstává hádankou.

                Na příznačně pojmenovaném cédéčku You’ve Never Seen Everything (Nikdy nevidíš všechno) se po třech letech mlčení znovu objevují typické atributy Cockburnova sžíravého vypravěčství. Svým jedinečným stylem, který kdosi výstižně charakterizoval jako „caleidoscopic travelogue“, reaguje tento vášnivý cestovatel a nebezpečně citlivý pozorovatel na hloubku lidské krutosti a ignorance, jež bují zejména v zemích třetího světa. Polozpívané, polomluvené epické skladby jsou dílem válečného reportéra i režiséra filmů noir, kinematografičností svých příběhů Cockburn navazuje především na nejlepší alba Boba Dylana, o němž se často hovoří jako o „svědomí Ameriky“. Osmapadesátiletý Kanaďan však už dlouhý čas zpytuje svědomí celé zeměkoule.

                Zpočátku „koncertoval“ na ulicích rodné Ottawy. V 60. letech studoval klasickou kompozici na hudební akademii v Berklee a zároveň hrál pomocí zubů na elektrickou kytaru v několika psychadelických kapelách (dokonce vystupoval před Jimi Hendrixem). Roku 1970 se přestěhoval do Toronta a vydal eponymní debut, jenž byl spolu s dalšími výtvory podobně orientovaných písničkářů Nicka Drakea a Johna Martyna vhozen do škatulky „pastorální folkrock“. Nábožensky orientovaný repertoár (Bruce je stejně jako Dylan či Cash znovuzrozeným křesťanem) časem ustoupil kritice sociálních problémů, k níž pozoruhodného autora dovedl hlavně fakt, že se mu narodila dcera a že začal cestovat.

                Ze svých poznávacích výprav Cockburn v 80. letech vytěžil americký hit číslo 1 Wondering Where The Lions Are a proslulý videoklip If I Had A Rocket Launcher, vypovídající dosti drsným způsobem o rozbrojích ve střední Americe: „Támhle se blíží helikoptéra, dneska už podruhé, všichni prchají a modlí se, ať odletí. Jen bůh ví, kolik dětí už zavraždili. Kdybych tak měl raketomet, někdo by mi za to všechno zaplatil.“ Další známá píseň Call It Democracy (Tomuhle říkají demokracie) si vysloužila hněv neblaze proslulého Hudebního fondu rodičovského centra Tipper Goreové, na jehož zvůli mimo jiné doplatil Frank Zappa. Diplomaticky se nevyjadřoval ani text skladby The Mines Of Mozambique, napsaný poté, co se Cockburn podruhé vrátil z Mozambiku, kde zkoumal problém armádou opuštěných nášlapných min. „Když někudy jdu, má mysl je jako otevřený notes,“ říká nepohodlný držitel dvaceti zlatých a platinových desek a vyprodaným sálům dál vypráví o ničení deštných pralesů, černobylské katastrofě, boji za práva amerických Indiánů, otřesných poměrech v Nikaragui a vůbec o čemkoli, co se vymyká lidskosti a zodpovědnému přístupu k existenci.

                Bylo by ovšem hrubým nedorozuměním považovat Cockburna za nějakého suchého kazatele. Kariéra této nepřehlednutelné osobnosti samozřejmě nestojí na politických termínech, ale především na milých slůvkách „folk“, „blues“, „rock“ a „world music“. Navzdory tomu, že nevytváří tolik žádanou „up-music“, tedy muziku, která vás za každou cenu povzbudí, z výše zmíněné kanadské čtveřice je tím nejmelodičtějším a nejsrozumitelnějším autorem a z jeho zpěvníku čerpá celá plejáda skvělých interpretů, Marií Muldaurovou počínaje a Chetem Atkinsem konče.

                Rovněž na novém albu You’ve Never Seen Everything nacházíme zástup známých jmen. Nahrávku opět produkoval výjimečný folkbluesový kytarista a zpěvák Colin Linden, jádro kapely tvoří rytmická sekce Toma Waitse, bubeník Stephen Hodges a baskytarista Larry Taylor. Doprovodné vokály si rozdělili písničkáři Jackson Browne, Emmylou Harrisová, Sarah Harmerová a Sam Phillipsová (mimochodem manželka T-Bone Burnetta, který produkoval Cockburnova „exportní“ alba z 90. let). V písni Put It In Your Heart, nepřímo odkazující k tragickým událostem 11. září, účinkují zakladatelé kultovní torontské skupiny The Supers Maury Lafoy a Graham Powell. Ve skladbě All Our Dark Tomorrows (zhudebněná Nostradamova věštba o „vesnickém idiotovi, jenž se na přelomu milénia stane vůdcem v sídle největší moci“) slyšíme obzvlášť bizarní harmonie – jde totiž o zvuky skutečných žab ze severní Zambie.

Maria Muldaur: A Woman Alone With The Blues …remembering Peggy Lee

30. 10. 2003

Na svém novém albu vzdává americká zpěvačka poctu jedné z nejzářivějších hvězd populární hudby, slavné Peggy Lee. Kdyby šlo o jednu z mnoha žánrově totožných nahrávek, jaké proslavily hudební vydavatelství Telarc, zněl by překlad jejího názvu „Když je ženská sama a má blues“. Jelikož se ale jedná o sofistikovaný jazz v podání značně šaramantní bytosti, měl by český titul sestávat z úhlednějších slov, například „Když je dáma o samotě a má modrou náladu“.

                Marii Muldaurovou není snadné uvěznit do nějaké škatulky. Majitelka svůdného, mazlivého a zároveň drzého, až přisprostlého hlasu se narodila a vyrostla v newyorské čtvrti Greenwich Village, což znamená, že si naplno užila veškerou vřavu kolem folkového a bluesového revivalu první poloviny 60. let. Skupina The Friends Of Old Timey Music, v níž zahájila svoji profesní dráhu, měla kromě hudby také folkloristické poslání. Cestovala po jihu Spojených států a v těch nejzapadlejších vískách nalézala zapomenuté muzikanty, kteří se posléze stali inspirací pro celé další generace (viz Bukka White, Skip James a Mississippi John Hurt). Od jednoho z nich, legendárního Doc Watsona, se Maria naučila hře na housle, což jí umožnilo hlouběji proniknout do tehdy velmi populárních melodií apalačských hor.

                Další kroky této všestranné umělkyně vedly do kapely Even Dozen Jug Band, jejíž jádro tvořili známí písničkáři John Sebastian a David Grisman, a příbuzné formace Jim Kweskin Jug Band, v níž poznala svého budoucího manžela, zpěváka a hráče na valchu Geoffa Muldaura. Tento (dnes již rozpadlý) vztah mimochodem připomíná osud samotné Peggy Lee, která se rovněž provdala za svého kolegu Davea Barboura. Je zde však samozřejmě i jiná souvislost. Už od roku 1974, kdy Muldaurová natočila debutové album Midnight At The Oasis, se její zájem soustřeďoval na dráždivou kombinaci bluesové zemitosti, jazzového klidu a lehkosti populárních písní postswingové éry. Role v několika muzikálech jí nabídly dostatek prostoru pro mísení všech zmíněných stylů. Vzpomínka na dvorní zpěvačku orchestru Bennyho Goodmana, jednu z nejlepších muzikálových hereček a především sexem nabitou performerku je tedy logickým vyústěním Mariiny pestré kariéry (jež mimochodem odstartovala v 60. letech písničkou z repertoáru Peggy Lee I’m A Woman, W-O-M-A-N).

                Za největší hit Goodmanovy vokalistky lze považovat skladbu Johna Davenporta a Eddieho Cooleyho Fever, která v pozdějším podání Elvise Presleyho vyvolala skutečnou posluchačskou horečku. I kdyby Maria Muldaurová hledala sebevíc, nenašla by pro svůj lehce vulgární výraz lepší materiál. Zbytek cédéčka – včetně labutí písně Elly Fitzgeraldové Black Coffee, jež má příbuzný charakter – stojí ve stínu tohoto extrémně silného úvodu. Ostatní milníky v diskografii Peggy Lee zůstaly kupodivu bez povšimnutí. Muldaurovou nezaujaly populární kousky How Deep Is The Ocean, Maňana, What More Can A Woman Do?, Alright, Okay, You Win, Hallelujah, I Love Him So, skladba George Gershwina The Man I Love ani soundtrack z kresleného snímku Walta Disneyho Lady a tramp, k němuž Peggy Lee napsala texty. Při vybírání se neřídila komerčním úspěchem té které nahrávky, nýbrž svým osobním pocitem z jednotlivých příběhů a hudebních nálad. Výsledná kolekce i tak hýří jmény mistrů (Burton Lane, Jerry Lieber, Harold Arlen, Irving Berlin) a upozaděn není ani Peggiin nesporný skladatelský talent (písně I Don’t Know Enough About You, Everything Is Moving Too Fast a závěrečné rýmování na rozvernou melodii Dukea Ellingtona I’m Gonna Go Fishin’).

                Při přípravě CD The Woman Alone With The Blues kontaktoval producent Randy Labbe (duchovní otec firmy Telarc a všech jejích koncepčních alb) sběratele Richarda Baronea, takže Maria nemusela pracně hledat ubrousky z kaváren, ve kterých si kdysi opisovala slova jukeboxových singlů Peggy Lee. Rytmická sekce vypůjčená z orchestru Harryho Connicka mladšího ji doprovodila s obdivuhodnou lehkostí, jež plně korespondovala se zpěvaččiným přáním, aby vznikla jednoduchá a přímá nahrávka. Odborníkům připravila Muldaurová příjemné překvapení v podobě duetu s bubeníkem kultovní psychedelické skupiny The Charlatans a posléze šéfem neméně slavného swing-jazz-ragtimového kvintetu Hot Licks Donem Hicksem, jemuž se v dobách jeho největší slávy říkalo „genius of cool“.

ZZ Top: Mescalero

8. 11. 2003

Album Mescalero, jehož vydání se kvůli změnám ve vedení společnosti RCA Records zpozdilo o pět měsíců, považují někteří recenzenti za zbytečné. Notoricky známý rytmus, sled akordů a aranžmá prý jasně dokazují, že se ze sympatických vousáčů stali vykradači vlastních hrobů. Podobné kritiky ale tak trochu pomíjejí skutečnost, že jde o ZZ Top – jednu z mála hudebních institucí, jejímž příznivcům by jakákoli výraznější změna přivodila nepříjemný šok.

                Vytrvalost, s jakou kytarista Billy F. Gibbons, baskytarista Dusty Hill a bubeník Frank Beard nesou pochodeň svého nezaměnitelného stylu, by si totiž spíše než pohrdání zasloužila upřímný obdiv. Tisíce dojatých motorkářů na loňském koncertu v brněnské Hale Rondo ostatně vypovídaly leccos o starých psech, kteří se za jistých okolností nemusí učit novým kouskům. Čerství kandidáti pro vstup do Rokenrolové síně slávy se neproměňují tak okatě jako David Bowie nebo Sting, přesto i u nich dochází k neustálému vývoji - od psychadelických začátků formací The American Blues a The Moving Sidewalks, z nichž roku 1969 vykrystalizoval legendární trojlístek, přes bluesová 70. léta a úspěšnou popovou éru v letech osmdesátých až po současný příklon k původní syrovosti, tentokrát ovšem umocněné novodobým rapem, technem a hardcorem.

                V případě ZZ Top se až na pár výjimek nehovoří o jednotlivých písních, nýbrž o celých deskách, neřku-li o albových seriálech. Samotné melodie často slouží jako pouhý prostředek k definování typického drsného zvuku, jenž bývá v hudebním světě masově napodobován, nikdy však se stoprocentní úspěšností. Předchozí tituly Antenna a Rhythmeen se zdály být ideálním dovršením tohoto letitého hledání, nicméně texaským kovbojům ke štěstí nestačily. Na nedávném cédéčku XXX, které se více než seriózní nahrávkou stalo milým dárkem k třicetiletému výročí, překročilo slavné trio všechny meze a dosáhlo téměř metalové intenzity. Aktuální Mescalero lze ale považovat za první řadové album, jehož prostřednictvím ZZ Top svoji poslední proměnu ohlásili široké veřejnosti.

                Návrhů na pojmenování sedmnácti zvláštních hybridů, z nichž se tato bilingvní deska skládá, je celá řada: bluesrock, neometal, krypto-zydeko, vampírské boogie, countryová balada, techno-mariachi, protorap a samozřejmě všudypřítomný TexMex neboli hříšný koktejl z nočních barů na hranici Spojených států a Mexika. Skuhravý šotek Billy Gibbons se s hedonickou rozkoší oddává stařeckému zpěvu, který by zaskočil Dylana i Waitse, a záměrně jím destruuje pomalé vyznání Goin’ So Good, připomínající populární „ploužák“ Rough Boy po sto padesáti letech. Ano, tak nějak by zněly písničky ZZ Top v podání vybělených koster o mexickém Dni mrtvých, jehož atmosféru názorně vykresluje obal losangeleského výtvarníka Ryka Mavericka. Mescalero sice vzniklo v Houstonu, tedy v místě, kde se „žluté vousy z Texasu“ kdysi daly dohromady, španělsky zpívaná titulní skladba a hospodská odrhovačka Que Lastima ho ale chtě nechtě zasazují do míst, kde kvetou kaktusy a zelenají se masové hroby uprchlíků se snědou pletí. Coververze dávného hitu Tramp, složeného bluesovou dvojicí Lowell Fulson - Jimmy McCracklin a proslaveného Otisem Reddingem, s tím pranic nezmůže – ZZ Top zkrátka opět potvrdili, že jejich muzika zní nejlépe z přehrávače kamiónu, který právě zaparkoval u upírského motorestu v kultovním filmu Od soumraku do úsvitu.

Dave Matthews: Some Devil

20. 11. 2003

Zpěvák, kytarista a skladatel stále populárnějšího Dave Mathews Bandu poslal kapelu na dovolenou a natočil sólové album. CD Some Devil s mimořádnou účinností kombinuje vlivy obou světů, v nichž se jeho autor dosud pohyboval. Dave Matthews pochází z jižní Afriky, mládí však strávil v americkém městě Charlottesville. V USA pochytil triky nejlepších folkrockových písničkářů, zároveň ale zůstal věrný rytmům rodného kontinentu. Kouzlo Matthewsových melodií spočívá v kontrastu divokého instrumentálního podkladu a zdánlivě líného a ospalého zpěvu. Ve spojení s neotřelými texty a úžasným nasazením (podobně Matthews přistupuje i ke své druhé profesi televizního a filmového herce) tak přichází na svět těžko zařaditelná hudba, která je zároveň chytrá, chytlavá, přemýšlivá i v dobrém slova smyslu taneční.

                Za předehru k sólovému projektu Some Devil lze považovat živá cédéčka Listener Supported a Live At Luther College z roku 1999: zatímco první z nich potvrdilo skvělou pověst pulsujících koncertních show Dave Matthews Bandu (jenž mimochodem letos dokázal nadchnout 80 000 diváků v newyorském Central Parku), druhé upozornilo na uhrančivost jeho leadera v roli osamělého vypravěče s akustickou kytarou. Matthews s kamarádem Timem Reynoldsem začali po vzoru největších klasiků folkového hnutí navštěvovat auly vysokých škol a po několikaletém zkoušení se svůj komorní afroamerický „small-beat“ rozhodli převést do albové podoby.

                Sestava, s jejíž pomocí se pustili do natáčení, už sama o sobě zaručuje žánrovou pestrost. Kytarista a „mistr jamu“ Trey Anastasio je pilířem známé skupiny Phish, baskytarista Tony Hall působil v doprovodné kapele Boba Dylana, bubeník Brady Blade, Jr. koncertuje s countryovou dámou Emmylou Harrisovou. Hudebníky doplňuje gospelový sbor s příhodným názvem Total Experience (Dokonalý zážitek), stále vyhledávanější kutálka The Dirty Dozen Brass Band a v neposlední řadě také pětačtyřicetičlenný symfonický orchestr ze Seattlu. Intenzita jednotlivých písní tudíž kolísá mezi hebkým šeptáním do ouška a mohutnou přílivovou vlnou, to vše pobízeno bičem Matthewsova kytarového krupobití a ostruhami jeho eruptivního pěvecko-hereckého projevu.

                Hlas, který v komplikovaném úvodu s názvem Dodo poletuje jako motýl, se v následujícím hitu Gravedigger propadá kamsi hluboko do hrudního koše. Matthewsův rozsah si zaslouží upřímný obdiv, ať už jde o technickou ztránku zpěvu či paletu emocí, které jím dokáže vyjádřit. Skladatelská rafinovanost, vyzařující z těchto dvou nejdůležitějších písní celého alba, v některých momentech opravdu bere dech a dokazuje, že k ovládnutí teenagerovských hitparád není třeba IQ tykve ani norkových kožichů. CD Some Devil nepůsobí jako celek bezchybně, ale má své nedostižné vrcholy. A jako takové se neztratí ani na přeplněném vánočním trhu.

Jolie Holland: Catalpa

25. 11. 2003

Výjimečná alba nevznikají pouze ve špičkově vybavených studiích. Nahrávka s tajuplným názvem Catalpa (exotický strom) vznikla jako technicky nenáročný suvenýr pro přátele a návštěvníky živých vystoupení texaské skladatelky, zpěvačky a kytaristky. Skromná kolekce písní, jež bychom si dokázali představit v Botkinově Pokladnici amerického folkoru i ve zpěvníku nejodvážnějších psychadelických kapel, se pohybuje na hranici slyšitelnosti, přesto se stala jednou z největších hudebních událostí letošního podzimu (podle časopisu Rolling Stone by dokonce mohlo jít o album roku). Jolie Hollandová, která teprve v těchto chvílích natáčí svůj oficiální debut, přitom nepůsobí dojmem hvězdy ani z rychlíku. Jak si tedy vysvětlit skutečnost, že se renomovaná firma Anti/Epitaph, u níž zakotvil Tom Waits, Solomon Burke, Joe Henry a řada jiných kultovních osobností, ujala amatérského záznamu zcela neznámé interpretky – původně prodávaného jen ve třech obchodech - a distribuovala jej do celého světa? (Mimochodem právě díky doporučení Toma Waitse nyní Catalpa bojuje o prestižní hudební cenu Shortlist.)

                Odpověď je nasnadě: Joliiny balady konfrontují naprosto svébytné a vyjádření pětadvacetileté moderní dívky se staletou tradicí americké populární hudby. Jako z dávno zapomenutého snu z nich prýští neutišitelný nářek černých otroků, tulácké pohvizdování zakladatelů bílého country blues i trucovité dovádění představitelů rozverného horalského stylu. Dojem překračování věků umocňují těžko definovatelné texty, odkazující tu na básníka W. B. Yeatse (Wandering Angus), jindy na zakladatele skupiny Pink Floyd Syda Barretta (The Littlest Birds). „Nikdo nezpívá jako Mary Sue Bell, nikdo se nemodlí jako Willie McTell, nikdo neušel to, co já, v mých kradených botách,“ pobrukuje si Hollandová hláskem, v jehož tónu si podává ruku Bjork se Sinéad O’Connorovou, nicméně zvláštní melodie a temné údery přehlušené řinčením tamburíny napovídají, že v žádném případě nepůjde o pouhou úpravu lidového popěvku.

                O této originální autorce se právem říká, že “jen pokračuje v tom, co započala v minulém životě”. Pro folk, horskou muziku a country prý znamená tolik, co Billie Hollidayová pro blues. Podle jednoho novináře Hollandová “omotává svůj nezapomenutelný hlas kolem každé noty, čímž vás dostává někam, kde byste se bez ní sotva ocitli.” Křehká dobrodružka, která v sedmnácti odešla z domova i ze školy, načež si v zastavárně koupila housle a přidala se     k uskupení mladých kočovných umělců, to v úvodní písni CD Catalpa vyjadřuje podobně, i když docela po svém: “Někteří lidé říkají, že když jdu večer po parku, má postava vyzařuje světlo.” Se stejnou duchaplností ostatně prozrazuje i způsob, jakým tvoří: “Podobá se to tanci – podobá se to ztrátě vědomí.” Dodejme, že v případě Jolie Hollandově jde o vědomí člověka, který už jednou existoval.

Joe Henry: Tiny Voices

27. 11. 2003

Temný snílek. Lyrický rozervanec. Švagr Madonny. To vše by si mohl napsat na vizitku americký písničkář a producent Joe Henry. Autor melodií rozechvělých jako letní obzor a veršů zastřených jako podzimní cesta se zjeví vždy tam, kde ho veřejnost nejméně čeká. Nejdříve „spadl z nebe“ do doprovodné kapely Boba Dylana v jedné z epizod televizního sitcomu Dharma & Greg, poté se postaral o comeback soulového krále Solomona Burkea v podobě skvělého CD Don’t Give Up On Me a nakonec vydal vlastní, zcela mimořádné album Tiny Voices. Pro samotářského muzikanta je typické, že dosáhl skutečného věhlasu po bezmála dvaceti letech usilovné práce na poli populární hudby.

                Joseph Lee Henry se narodil v Severní Karolíně, ale od chvíle, kdy jeho otec získal práci u automobilky Chevrolet, vyrůstal v drsném Detroitu. Zde se seznámil s Melanií Cicconeovou, sestrou slavné Madonny a svou pozdější manželkou. Roku 1990 spolu odjeli do Los Angeles, kde se Melanie stala zaměstnankyní nahrávací společnosti Briana Ena Opal Records. Už od první desky, natočené roku 1985 v newyorském studiu, bylo jasné, že se Henry nehodlá vydat cestou většiny tehdejších interpretů a producentů. Nahrávku pořídil živě a na tomto „staromódním“ tvůrčím přístupu trval až do roku 1996, kdy vzniklo přelomové album Trampoline, plné neklidných hiphopových vizí a složitých elektronických efektů. S nesrovnatelně známější švagrovou, pro niž složil hit Don’t Tell Me, si tento nadžánrový tichošlápek zazpíval v písni Guilty By Association, z jeho dalších hudebních přátel jmenujme bluesového kytaristu Micka Taylora či free-jazzového giganta Ornette Colemana. Fakt, že mu s produkcí pomáhaly takové osobnosti jako Daniel Lanois či T-Bone Burnett, významnou měrou ovlivnil Henryho vnímání zvukové a aranžérské stránky jednotlivých projektů.

                Stejně jako v Lanoisově případě, také u titulů zaštítěných Henryho jménem okamžitě rozpoznáme nezaměnitelný sound, jenž si co do ponurosti nezadá s největšími legendami punkrockové scény - s tím rozdílem, že je mnohem delikátnější a svým způsobem vznešenější. Přestože pouhé srovnání o ničem nevypovídá, některé skladatelské i textařské vlivy natolik bijí do uší, že o nich nelze mlčet: Dylan, Cash, Cave a hlavně Waits, s nímž Joe Henry sdílí renomovanou vydavatelskou firmu Epitaph. Ve výčtu spřízněných duší by se dalo pokračovat (například úvodní skladba This Afternoon jasně odkazuje na Boba Marleyho), poetika alba Tiny Voices však zároveň vypovídá leccos o umělecké soběstačnosti jejího tvůrce. Ostatně ty nejdůležitější inspirační zdroje ani nepochází ze světa popmusic: lehce rozostřené melodie totiž především připomínají tóny v mysli usínajícího spolujezdce, do jehož podvědomí se dobývají tenké hlásky z autorádia, případně bizarní muziku v bušících spáncích příjemně unaveného poutníka podvečerní poutí, jenž do sebe bezvládně nasává zvuky rozvrzaných střelnic a kolotočů. Motiv groteskního cirkusu a pouťových atrakcí vonících nebezpečím podtrhuje úžasná fotografie Seymoura Mednicka, odhalující dvojí stránku klaunského úsměvu (nebo šklebu?) s takřka bradburyovskou naléhavostí.

                Všechny matějské obestírá záhada a ke každému tajemství patří jistý druh erotiky, o čemž by mohla dlouze vyprávět vokalistka Niki Harrisová, která kromě účinkování na CD Tiny Voices vymyslela choreografii postelových scén z filmu Základní instinkt. V Henryho textech má vzrušení podobu světla, ať už se jedná o obcující lunu, jež na každou modlitbu za déšť odpovídá krví (Leaning), spolknutý měsíc, po němž zbude na lžíci vypálený kruh, tvář osvětlující zdi pokoje jako promítačka (Lighthouse) či prostá žárovka bdící nad spojením masa a krve (Flesh And Blood). „Na chodbě klimbá léthé,“ řekl by Jaromír Nohavica, a možná by i dodal: „Kéž se tvá náruč stane mou hlubokou nocí.“ Tlumená trubka, vzdálené bubny a hebká „elektrika“ svědčí o mistrném zacházení s napětím a potlačovanou smyslností. Dekadentní trubadúr by šel za láskou světa kraj, přestože je to jen „cosi, pro co se rozhodujeme, zrcadlo nastavené zloději“ (Flag). Soustředěné vyprávění nesnadných příběhů vlastní duše činí z nového alba Joe Henryho jedinečný zážitek, stejně jako prvotřídní hráčská sestava, kterou doplnil bubenický velmistr Jim Keltner a nedávno zesnulý kytarista Briana Ena Gregg Arreguin.

The Chieftains: Further Down The Old Plank Road

29. 11. 2003

Členové skupiny The Chieftains, která v loňském roce oslavila čtyřicet let svého trvání, se v rodné vlasti těší takové vážnosti, že byli jako první v dějinách jmenováni oficiálními hudebními velvyslanci Irské Republiky. Nejslavnější folklórní soubor věnující se irské, skotské a anglické lidové hudbě se navzdory pokročilému věku zakladatelů Paddyho Moloneye, Martina Faye a Seana Keanea nachází na vrcholu popularity, k čemuž zajisté přispěla série koncepčních alb natočených za účasti předních osobností světové pop music. Poslední z nich, druhý díl zámořských duetů s názvem Further Down The Old Plank Road, přináší vše, co se nevešlo na veleúspěšné cédéčko, jež si kapela nadělila k nedávnému jubileu.

                Rok starý projekt Down The Old Plank Road přivedl Chieftains do vyhlášených studií v Nashvillu, kde se setkali jak z řadou countryových veteránů, tak s některými neokoukanými talenty tohoto ryze amerického žánru. Sympatie k muzice zelených plání vyjadřovaly částečně i předešlé tituly Another Country a The Long Black Veil, teprve nyní však došlo k úplnému propojení zdánlivě odlišných hudebních světů, které se ve skutečnosti skvěle doplňují.

                K umělcům přítomným na obou částech nashvillského nahrávání patří všudypřítomná Emmylou Harrisová, zázračné dítě Ricky Skaggs a známý hitmaker John Hiatt, který si vybral k interpretaci minstrelský nápěv Jordan Is A Hard Road To Travel z roku 1850. Z dalších zasloužilých harcovníků jmenujme zpěváka a producenta Johna Prinea, jednoho z nejvlivnějších akustických kytaristů Doca Watsona a samozřejmě Cheta Atkinse, geniálního muzikanta a talent-scouta, který objevil Dona Gibsona, Waylona Jenningse i Bobbyho Barea a způsobil, že se country dostalo do celonárodních hitparád. Setkání s Atkinsem v oblíbené melodii šéfa chicagské policie Francise O’Neilla z 90. let předminulého století je na albu výjimkou, neboť se uskutečnilo už v roce 1992.

                Střední generaci na nahrávce Further Down The Old Plank Road reprezentuje všestranný písničkář Tim O’Brian, specializující se zejména na coververze písní Boba Dylana, a svého času nejúspěšnější countryový zpěvák Don Williams, jenž se ujal 260 let staré skotské balady skladatele Roberta Tannahilla Wild Mountain Thyme. Další, o něco přízemnější zlidovělé písně The Moonshiner (tak se na Divokém západě říkalo osadníkům, kteří načerno – při měsíčku - pálili domácí whisky) se zhostil texaský vypravěč Joe Ely, mezi jehož vzory patří Woody Guthrie a Jack Kerouac.

                Díky skupině Chieftains se na albu rovněž setkaly dcery dvou významných postav americké country music, později srostlých v jeden mocný rod. Carlene Carterová se narodila zpěvačce June Carterové a kytaristovi Carlu Smithovi, zatímco Rosanne Cashová přišla na svět chvíli předtím, než se Johnny Cash rozvedl s první ženou Vivian Libertovou a vzal si - June Carterovou. Zatímco Carlene zůstala u vlastního repertoáru (skladba Bandit Of Love z pozoruhodné desky Musical Shapes), Rosanne si přisvojila slavnou historku The Lily Of The West o irském milenci krásné Flory (Lilie Západu), který zabil svého soka v lásce. Tatáž láska ho ale záhy sprostě vydala do rukou zákona, pročež následovalo vězení a rozsudek smrti. Mladík skončil na šibenici, aniž by zrádnou Floru přestal milovat. O lásce, pravé i nenapravitelné, je ostatně celé album skupiny Chieftains, právem aspirující na jedenáctou cenu Grammy.

The Essential Bruce Springsteen

10. 12. 2003

Další díl série, která mapuje klíčové momenty v kariéře hudebních šampiónů ze stáje Sony Music, výrazně přesáhla nároky běžného „the best of“. Trojcédéčko The Essential Bruce Springsteen totiž nesestavili pracovníci vydavatelské firmy, nýbrž sám autor. Ten do projektu vnesl stejnou osobitost, štědrost a velkorysost, jakou se vyznačoval už předchozí retrospektivní výlet Tracks.

                Na prvních dvou discích Springsteen v souladu s názvem hledá esenci vlastní tvorby, více než na popularitu jednotlivých skladeb ale klade důraz na zastoupení všech řadových desek a výjimečně i soundtracků, od debutového LP Greetings From Asbury Park, N. J., přes filmovou melodii Streets Of Philadelphia až po aktuální album The Rising. V úvodu obsáhlého bookletu, plného textů, neznámých fotografií a pozoruhodných komentářů, se píše: „Při výběru jsme mysleli na nové tváře v publiku.“ Užití množného čísla mimochodem naznačuje, že legendární „Boss“ jako vždy ponechal jistý díl zodpovědnosti na své věrné kapele The E Street Band.

                Ačkoli je tato exkurze do folkrockového pravěku určena zejména laikům, při poslechu třetího, bonusového cédéčka zaplesá i srdce poučeného fanouška. Skutečnost, že na kolekci dvanácti raritních kousků ze Springsteenova nevyčerpatelného archivu nelze vzít tentýž metr jako na regulerní album, nijak nesnižuje její dokumentární cenu. Zahajující „vypalovačka“ From Small Things (Big Things One Day Come) byla na poslední chvíli vyřazena z klasického dvojalba The River, a nutno říct, že ke škodě celé hudební historie. Černohumorný příběh vypráví o dívce, která v šestnácti nechala školy, vdala se a pak utekla s prodavačem nemovitostí, jehož nakonec zastřelila, protože se jí nelíbilo, jak řídí. Bruce tuto pikantní historku v roce 1980 přezpíval v zákulisí londýského koncertu rockeru Davu Edmundsovi a ten ji naštěstí zařadil do svého repertoáru, jinak by o ní svět do dnešních dnů vůbec netušil.

                Zbojnická krev rovněž koluje v žilách hrdinům popěvků The Big Payback (akustický kousek, natočený u Springsteenů v obýváku těsně po vydání komorní Nebrasky) a Held Up Without A Gun (živá nahrávka ze silvestrovského vystoupení The E Street Bandu v roce 1980). V prvním případě se „lyrický subjekt“ tak dlouho dřel, potil a čekal na den, kdy se mu jeho snažení vyplatí, až si raději pořídil nůž a „šel si na někoho počkat“. V tom druhém rovnou zastavil u benzínové pumpy a „přepadl ji beze zbraně“.

                Zapomenutým klenotem Trapped z pera rastamana Jimmyho Cliffa se Springsteen kdysi přihlásil k benefiční akci Michaela Jacksona USA For Africa. None But The Brave, pojednávající o okolí newjerseyského Asbury Parku, je typickou baladou z období alba Born In The USA. Skladbu Code Of Silence napsal Joe Grushecky a The E Street Band ji roku 1999 uváděl na svém comebackovém turné. S Elvisovým hitem Viva Las Vegas si folkrocková hvězda (doprovázená basistou Bobem Ludwigem a bubeníkem Jeffem Porcarem) pohrává originálněji než kolegové ze ZZ Top, opravdový zážitek však přináší teprve něžná písnička County Fair, která svou náladou i tématem maloměstské pouti odkazuje na mnohem starší text Boba Dylana Dusty Old Fairgrounds.

                Zvláštní kapitolu tvoří zpěvákovy námluvy se stříbrným plátnem. Pro hořký film Seana Penna s názvem Křižovatka smrti a s Jackem Nicholsonem v hlavní roli Bruce vytvořil pulsující verzi skladby Missing, jež se později (se změněným textem a jménem You’re Missing) zasloužila o jeden z nejpůsobivějších momentů alba The Rising. Temná zpověď odsouzence na smrt Dead Man Walkin’ utonula v titulcích stejnojmenného thrilleru dalšího hrajícího režiséra Tima Robbinse, jehož protagonistou se pro změnu stal Sean Penn. Přestože si písničkář kvůli větší ponurosti podladil kytaru, zajímavějšího efektu dosáhl v leitmotivu snímku Johna Saylese Limbo, když do něj zakomponoval zvuk letadla, jehož přistáním scénář končí.

                CD The Essential Bruce Springsteen uzavírá tatáž nahrávka, kterou (ve spojení s černobílým klipem Dannyho Clinche, pořízeným osmičkovou kamerou) spatřili návštěvníci letošních koncertů The E Street Bandu při odchodu z příslušné haly či stadionu. Ulízaný Šéf v sedlácké košili brouká po vzoru starých hoboes countryovou variantu písně Countin’ On A Miracle a doprovází se přitom na zvonivou „steelku“. Kruh se uzavírá, dárky jsou rozdány a nikdo z věrných neodchází s prázdnou.

Jan Burian: Blues 4. kategorie / Božskej klid

11. 12. 2003

V okamžiku, kdy média tleskají průměrnému albu Jaromíra Nohavici Babylon, přichází zpěvák a pianista Jan Burian s nenápadným dvojcédéčkem, které znamená skutečnou událost na písničkářské scéně. Zatímco nejpopulárnější osobnost českého folku, zaštítěna přední vydavatelskou společností, trestá zbylé hloučky neposlušných recenzentů pomocí hrůzostrašných rýmů „kujón-bujón“, jeho pokornější kolega se ke svým posluchačům musí plížit zadním vchodem (v tomto případě jde o prestižní, leč nekomerční firmu Indies Records). Nepodbízí se, neintrikuje, není zahleděn před sebe ani do sebe. Prostě si jen tak brouká – někdy obyčejný popěvek, jindy nefalšovanou poezii.

                „Chodci se ztratili, tramvaje nejezdí, jen ticho opilý plouží se podle zdí,“ zpívá se v úvodu prvního disku, pojmenovaného podle poslední písně Blues 4. kategorie. Klavírní doprovod se vyznačuje stejnou průzračností jako nenáročné, avšak pronikavě přesné verše, jejichž poetický obsah v pravý čas shazuje typicky „přidrzlý“ pěvecký výraz a všudypřítomná ironie. Bez jakéhokoli varování se ocitáme ve všední realitě 70. let minulého století, v černobílém světě autorovy rané tvorby, kde „sklínka je vypitá a mandle jsou snědený“, „Bajaju Polednice udala“ a „princezna netřese se před drakem, když v noci běží do krytu“.

                Ve svých prvotinách se Jan Burian méně ukázňoval a mnohem více popouštěl uzdu fantazii. Dnes už by možná váhal s veršováním typu „svět-zpět, divadlo-napadlo“, skladba Divnej svět by však bez nich jednoduše nebyla celá. Totéž platí i o zbytečně cudném Blues, které by se pro změnu neobešlo bez mertovského „autobusu“. A propos, co se týče modrých tónů, skvělý muzikant se zde s nimi vypořádává hned pětkrát a vždy úspěšně. Za Telefonní blues    o (zřejmě) mrtvé dívce, která „měla mý číslo v nočním stolku“, by se nemusel stydět ani Blind Lemon Jefferson a hříčku „ty jsi mi prchla, byl bych rád, kdyby teď mohla vyprchat vůně tvých parfémů“ by si s chutí zanotovali v leckterém neworleanském nevěstinci.

                Navzdory faktu, že některé mikropovídky mají skvělý start a před cílovou páskou lehce znejistí, udivuje většina textů nebývalou originalitou a básnickými ambicemi. Co jiného také čekat od „dítka z umělecké rodiny“, v jejímž bytě si podávali dveře „Špejbl“ s „Vangogénem“. Vážnou masku nasazuje vypravěč až na druhém CD, věnovaném letům osmdesátým, jejichž neslaný nemastný charakter dokonale vystihl název Božskej klid. Škoda že pochmurné písničky „v zajetí času, v čase zajetí“ nepředcházejí rozpustilému Blues 4. kategorie a že nemůžeme zaplašit depresivní náladu, která na nás po poslechu dvojalba nevyhnutelně dolehne. Písničkář šmahem odsoudí poslední záchvěvy naděje („protestní zpěvák z plných plic osloví párek popelnic, co bude dál – jen seriál“), aby vzápětí s krutou přesností připomněl přežívání na velkoměstském sídlišti v období tuhé normalizace: „Kytky jsou na tapetě, mraky jsou v cigaretě, hvězdičky na koňaku, v ledničce sníh, skříň stojí na knize, bohem jsou peníze, oltářem televize, modlitbou zisk.“ Na druhé straně – a u Jana Buriana má naštěstí každá mince dvě strany - málokdo dokáže s takovou něhou zazpívat, že „panelák už spinká“ a „televizní čočka zavřela svá očka“.

Aretha Franklin: So Damn Happy + Steve Tyrell: This Guy’s In Love + Bette Midler Sings The Rosemary Clooney Songbook

18. 12. 2003

Aretha Franklinová, které se právem říká Lady Of Soul, má ve světě současné popmusic nezáviděníhodnou pozici. Ačkoli nikdo nepochybuje o jejím úchvatném pěveckém talentu, posledních jedenáct nahrávek, jež pořídila pod hlavičkou společnosti Arista, recenzenti nelítostně strhali. Aktuální album So Damn Happy (Tak zatraceně šťastná) bohužel není výjimkou – a to navzdory faktu, že zpěvaččin nezaměnitelný hlas pranic neztratil na síle, kterou ohromoval ve zlatých časech Motownu a soulové nadvlády.

                Slabý dojem z nevýrazného repertoáru (jedním uchem dovnitř, druhým ven) nezachránila ani přítomnost zasloužilého skladatele a aranžéra Burta Bacharacha, jenž osobně dohlédl na úpravu vlastní skladby Falling Out Of Love. Romantická melodie, k níž mimochodem nenapsal text Bacharachův partner Hal David, nýbrž člen konkurenční autorské dvojice Lieber-Stoller Jerry Lieber, působí v kontextu zbylého materiálu jako z jiného století. O produkci ostatních písní se totiž podělili šedé eminence současného rhythm & blues a hip-hopu, především Jimmy Jam, Terry Lewis a Ron Lawrence z týmů superhvězd Janet Jacksonové a Mary J. Blige.

                Za úvodní singl The Only Thing Missing může programátor Troy Taylor, který má rovněž lví podíl na sterilním zvuku a syrupové přeslazenosti celého projektu. Taylor zde v podstatě opakuje model spolupráce s popovou divou Whitney Houstonovou, jejíž vánoční kolekce vychází paralelně s tímto albem. Jenomže osobnost Arethy Franklinové se od ryze komerčních interpretů typu Houstonové přece jen trochu liší. CD So Damn Happy možná potěší příznivce počítačového neosoulu, jenž bez obrazové kulisy hudebního videa značně trpí, ale od držitelky patnácti cen Grammy, členky Rokenrolové síně slávy a zpěvačky hitů Respect, Chain Of Fools a Think máme právo očekávat mnohem víc.

                Výkon jednašedesátileté legendy černošského soulu paradoxně trumfuje pěvecký nováček Steve Tyrell se svým drsně romantickým albem This Guy’s In Love (Tenhle chlap se zamiloval). Tyrellova hudební dráha se počala už koncem 60. let, tehdy však pracoval jako skladatel, aranžér a producent pro nahrávací label Sceptor Records. Podílel na natáčení Elvise Presleyho a spolupracoval s nejznámějšími tvůrci středního proudu Gerrym Goffinem, Carole Kingovou, Barrym Mannem a Cynthií Weilovou. Posléze se zaměřil na komponování filmové a televizní hudby – mimo jiné produkoval hit Raindrops Keep Fallin On My Head z westernu Butch Cassidy & Sundance Kid. Oscarová píseň, kterou proslavil zpěvák B. J. Thomas, pochází rovněž z dílny autora a pianisty Burta Bacharacha, jenž se také osobně podílel na CD This Guy’s In Love. Pod jeho vedením si charismatický Tyrell připomněl například nesmrtelnou „trvalku“ I Just Don’t Know What To Do With Myself. Interpret, v jehož osobitém pěveckém projevu se potkává sinatrovská elegance s černokněžnictvím neworleanského veterána Dr. Johna, se ve studiu jako vždy obklopil opravdovými muzikantskými esy. Se skladbami Cole Portera, Duke Ellingtona a bratří Gershwinů mu vypomohli saxofonisté Michael Brecker a Plas Johnson (kdo by neznal Johnsonovo sólo z Růžového pantera?), na pár tónů se zastavil i jazzový trumpetista Clark Terry. Tyrellovo čtvrté album nedosahuje takové originality jako desky Tony Bennetta či jiných prvoligových swingařů, těžko bychom však hledali příjemnější muziku pro dlouhé zimní večery.

                O největší překvapení letošních swingových Vánoc se ovšem postarala americká zpěvačka a herečka Bette Midlerová, která své nové album sestavila z repertoáru popové ikony 50. let Rosemary Clooneyové. Skvělé provedení originálních skladeb plných hudebního i slovního humoru umocňuje fakt, že obě hvězdy mají společnou povahu i životní osudy. Clooneyová, která zemřela v loňském roce (záhy poté, co získala cenu Grammy za celoživotní dílo), prožila dramatické dětství - otec byl alkoholik, matka se s ním rozešla, vzala si námořníka a Rosemary a její sestru nadobro opustila. The Clooney Sisters předtím, než se proslavily coby mladé pěvecké hvězdičky zvané “girl singers”, prodávaly sodovku, měly odpojený telefon a nemohly zaplatit činži.

                Karta se jim obrátila, když Rosemary nazpívala zvláštní píseň Come On-A My House, k němuž napsal text spisovatel William Saroyan. Ze zcela nekomerční skladby se stal obrovský hit a klukovsky hravá “Rosie” Clooneyová se přes noc stala idolem mladé Ameriky. Roku 1954 účinkovala s Bingem Crosbym v klasickém snímku White Christmas (Bílé Vánoce). V 60. letech se spřátelila s klanem Kennedyových a když byl Robert Kennedy zastřelen při oslavě v losangeleském hotelu Ambassador, stála jen pár kroků od něj. Následoval dlouhodobý šok, závislost na drogách a nakonec úplné duševní zhroucení, z něhož se vzpamatovávala až do roku 1976, kdy ji věrný přítel Bing Crosby přizval na své (a naštěstí i její) comebackové turné.

                Všestranně nadaná Bette Midlerová se do Rosiiných písniček nezamilovala pouze kvůli jejich vtipu, náboji a nezařaditelnosti. Zcela určitě ji uchvátila osobnost, s jejímiž těžkými zkušenostmi se mohla plně ztotožnit. Bette se narodila v Honolulu, otec byl malířem pokojů, matka televizním maniakem v domácnosti. Její sourozenci (včetně mentálně zaostalého bratra) tudíž dostali jména po filmových hercích a herečkách. V 60. let Midlerová získala velkou roli v broadwayském muzikálu Šumař na střeše, chvilku zaslouženého štěstí však náhle vystřídala tragédie - její sestru Judith, která se na ni jednoho dne přijela podívat až z Havaje, cestou k divadlu přejelo taxi. Roku 1969 musela zpěvačka kvůli výčitkám z představení odejít - následovalo období hlubokých depresí, účinkování v levných barech a v neposlední řadě také bizarní turné po homosexuálních lázních, v nichž vystupovala pod pseudonymem The Divine Miss M.

                Stejně jako v případě Clooneyové, i nad Midlerovou se nebe slitovalo a počátkem 70. let jí seslalo smlouvu s prestižní společností Atlantic Records. Nadaná performerka se znovu postavila na nohy a její kariéra nabrala kosmickou rychlost - objev roku, první Grammy, první nominace na Oscara atd. Dnes si Bette může spolu se svou spřízněnou duší v klidu notovat “pojď ke mně domů, dám ti cukrátka”, protože dobře ví, že její album Bette Midler Sings The Rosemary Clooney Songbook znamená jednu z největších hudebních událostí letošních Vánoc. Dodejme, že velkou zásluhu na vzniku této svěží a nápadité kolekce má softpopový pianista a aranžér Barry Manilow, jenž své kvality osvědčil už během oné neblaze proslulé “lázeňské šňůry” z doby zpěvaččina hlubokého temna.

Robert Belfour: Pushin My Luck

22. 12. 2003

Opravdoví bluesmani se v dnešním světě vyskytují ještě vzácněji než veverky či vydry, přesto jsou stále mezi námi. Další výhra společnosti Fat Possum plnící poslední přání géniům, na něž oficiální dějiny popmusic zapomněly, se jmenuje Robert Belfour. Fenomenální kytarista a zpěvák natočil své první album What’s Wrong With You v roce 2000, kdy mu bylo „pouhých“ devětapadesát. Nové CD Pushin My Luck má věru výstižný název – v případě tohoto hudebního solitéra potřebovalo štěstí opravdu pořádně postrčit.

                Belfourovým rodištěm je severní Mississippi, tedy oblast, jež se svou kulturou propastně liší od tradiční kolébky blues, mississipské Delty. Zdejší muzikanti si vypěstovali nezaměnitelný styl odkazující na prastaré africké rituály i tajemství voodoo. Písně místních legend Freda McDowella, Joe Callicota a R. L. Burnsidea mají zcela zvláštní strukturu, svatá trojice „tónika – subdominanta – dominanta“ tu nehraje žádnou roli, motivy se do omrzení opakují. Vzniká impozantní dojem posvátného obřadu, při kterém hudebník s posluchači zachází, jako kdyby zaklínal hady.

                Autor cédéčka Pushin My Luck přišel na svět v malé prkenné chajdě poblíž městečka Holly Springs, jen kousek od příbytku další slavné osobnosti severního blues Juniora Kimbrougha. Právě od něj odkoukal onen temný a hypnotický způsob kytarové hry. Něco málo pochytil také od svého otce, pachtýře Granta Belfoura, jenž prý používal triky Charleyho Pattona, bohužel však zemřel, když bylo chlapci třináct. Roku 1959 se Robert Belfour oženil a časem se odstěhoval do Memphisu, kde získal práci u železobetonářské společnosti Choctaw. Třicet pět dlouhých let pracoval na stavbě, prakticky až do důchodu, do kterého odešel v roce 1995. Teprve od té chvíle prý začal brát muziku vážně.

                To ale samozřejmě neznamená, že by předtím na zděděnou kytaru ani nesáhl. V Memphisu, kde dosud žije, vystupoval na slavné Beale Street a muzikolog David Evans jeho skladby zařadil na německou antologii The Spirit Lives On - Deep South Country Blues And Spirituals. Roku 2000 se Belfour objevil na cédéčku R. L. Burnsidea, s nímž posléze podnikl evropské turné (mimochodem, třetího do karet jim dělal řidič náklaďáku T-Model Ford, jehož originální techniku mohli obdivovat i návštěvníci šumperského festivalu Blues Alive). Letos s ním pro změnu natáčel film režisér Martin Scorsese.

                Překrásný obal CD Pushin My Luck ideálně koresponduje s jeho obsahem. Diamantový zvuk elektroakustické kytary, občas doprovázené syrovými bicími Teda Gaineyho, přehlušuje mocný a hluboký hlas vycházející z kávově černé neoholené tváře s alabastrovou cigaretou v koutku úst. Jednoduché a upřímné písničky Roberta Belfoura vám utečou jako voda, o to častěji se k nim však budete vracet.

The Beatles: Let It Be... Naked

23. 12. 2003

Klasické album Let It Be... má odteď jiný obal, změnil se jeho zvuk i písňový pořádek. Není divu, že troufalý krok Paula McCartneyho vyvolal řadu rozporuplných reakcí.

                Na úsvitu roku 1969 se Beatles rozhodli vrátit k syrovému a přímočarému hraní z dob své rokenrolové éry. Původní plán zněl: natočit dokument, ve kterém zazní živé verze několika písní z aktuálního „bílého“ dvojalba. Tento plán však tvůrci brzo opustili - především proto, že chtěli nafilmovat zkoušky nového materiálu. Zároveň s připravovaným snímkem se začal domlouvat termín prvního živého vystoupení The Beatles po dlouhých třech letech – předběžné datum bylo stanoveno na 20 . ledna 1969. Projekt s pracovním názvem Get Back, z něhož se později stala deska Let It Be..., měl zachytit znovuzrození slávou unavených legend, namísto toho však nechtěně zaznamenal rozpad nejslavnější hudební skupiny všech dob.

                První část nahrávání v twickenhamském filmovém studiu dopadla žalostně. Ačkoli měli „Brouci“ v zásobě dostatek nosných motivů, v duchu si je už schovávali pro své sólové desky a navzdory McCartneyho naléhání, že  „jedině tvrdá práce může kapelu zachránit“, donekonečna debatovali o (ne)smyslu dalšího společného snažení. I když se jim podařilo nacvičit dvě zásadní skladby Get Back a Two Of Us, uvažování o budoucnosti Beatles dostoupilo surrealistického vrcholu v podobě návrhu na uspořádání koncertu v arabské poušti (John: „Amerika, Pákistán, Měsíc, jsem pro cokoliv...“).

                Pouhý týden poté, co dal režisér Michael Lindsay pokyn ke spuštění kamer, se George Harrison zvedl a se slovy „uvidíme se v nějakém klubu“ odešel za příjemnějšími povinnostmi. Přestože se za pár dnů znovu objevil, propast mezi Johnem, Paulem a nedávno zesnulým Georgem se tím znatelně prohloubila. Ringo tehdy mohl stěží něco ovlivnit, a tak je tomu ostatně dodnes - v okamžiku, kdy Sir Paul McCartney činí (více či méně sympatická) rozhodnutí za zemřelé spoluhráče, nezbývá neškodnému bubeníkovi než rozdávat nadšené rozhovory a s napětím sledovat, kdy se příjmy nejbohatší rockové hvězdy konečně dotknou nebes.

                Po přibrání klávesisty Billa Prestona a strategickém přesunu do suterénu budovy Apple Corps v londýnském West Endu se karta zdánlivě obrátila. Vzrostla chuť do živého hraní (viz proslulé dostaveníčko na střeše, kde si Lennon v krutém větru zakřičel Don’t Let Me Down) a byla natočena většina melodií, které později utvořily rozlučkovou desku The Beatles. Jak známo, Let It Be... z května 1970 je sice oficiálně posledním albem skupiny, vzniklo však dříve než písničky pro její labutí píseň jménem Abbey Road, vydanou v říjnu 1969. Fanoušci si tak alespoň mohou vybrat ze dvou konců: buď si zvolí seriózní dílo s výtečnou kompozicí, nebo neorganizované, ale nebývale upřímné jamování minutu před Velkým třeskem.

                Paulu McCartneymu šlo při realizaci nové verze nahrávky s málo přitažlivým obalem a poněkud prvoplánovým názvem Let It Be.. Naked (Obnažené Let It Be) právě o zprostředkování nanejvýš autentického zážitku (tedy nepočítáme-li ono nepatrné přilepšení do důchodu). „Člověka to až děsí – teď jste přímo uvnitř, mezi námi čtyřmi,“ vzkazuje zpěvák a baskytarista posluchačům a spolu s Ringem razí zbrusu nové slovo „despectorizovat“. Když se Beatles, netlačeni časem ani nedostatkem financí, prohádali stovkami hodin magnetofonových pásků, aniž by si dokázali utvořit sebemenší představu o výsledné podobě alba, svěřili zprvu supervizi zvukovému mistru Glynu Johnsovi. Jeho verze byla příliš chaotická, nedokončená, osudová, alespoň však zachoval písničkářskou střídmost jednotlivých útržků. Kdežto slavný producent a aranžér Phil Spector, jehož „zvuková stěna“ pomohla na svět mnoha nesmrtelným hitům a který byl povolán Johnem a Georgem po Johnsově dramaturgickém selhání, vstoupil do projektu s typickou sebevědomostí a vtiskl mu svou nezaměnitelnou pečeť.

                Dřívější výběr rozšířil o píseň I Me Mine a rovněž přidal pomalou skladbu Across The Universe, jejíž původní verze (publikovaná na charitativním LP No One’s Gonna Change Our World) byla pořízena už v lednu 1968. O Lennonově stanovisku se můžeme pouze dohadovat, zbylé muzikanty však nejvíce rozlítil fakt, že Spector melodii zpomalil a zahalil do pompézního zvuku symfonického orchestru a sboru. Stejně si počínal i na jiných místech, například v Paulově baladě The Long And Winding Road, za což si od jejího autora vysloužil třicet let trvající pohrdavé úšklebky. Ringo Starr letošnímu „despectorizování“ tleská, neúspěšný kompilátor Glyn Johns se hlasitě přidává, dokonce i George Harrison prý tuto akci před smrtí podporoval. Existuje tedy v případě CD Let It Be... Naked nějaké „ale“?

                Samozřejmě že existuje, a ne jedno. Proti nezpochybnitelné skutečnosti, že každý nový pohled do tvůrčí kuchyně The Beatles má nesmírnou historickou cenu, stojí slabý dojem z druhého disku, naplněného fragmenty z lednových zkoušek. Hlasy, které v tomto směru dávají přednost starší Antologii, se ozývají plným právem. Z cédéčka nazvaného Fly On The Wall se toho o kolektivním tvoření příliš nedozvíme, spíše si do sytosti užijeme téměř rodinných rozepří a jízlivých poznámek. Navzdory zábavným momentům (John reaguje na Ringovo bubenické sólo slovy: „Co to je? Nějaký jazz?“) jde o nahrávku, jakých ve světě hudebních pirátů kolují celá mračna. Zajímavé je pouze zařazení několika improvizací, v nichž zaznívá jak budoucí vývoj Lennona (Child Of Nature), tak Harrisona (All Things Must Pass).

                Se stejnou kontroverzí můžeme vnímat McCartneyho suverenitu, s níž svůj produkt předkládá veřejnosti. Je totiž otázkou, stačí-li k vydání nového dvojalba vymazat smyčcové aranžmá, zpřeházet pořadí jednotlivých skladeb, případně jednu či dvě nahradit jinými. Z nynějších variant letitých hitů Let It Be, I’ve Got A Feeling, The Long And Winding Road a Across The Universe v podstatě nepoznáme nic, co bychom dávno nevěděli. Jakýkoli orchestr nemá tu moc, aby zastínil opravdovou osobnost, a kdo umí naslouchat, hravě si ho z písničky odmyslí. CD Let It Be... Naked není bezvýznamné ani nezajímavé, Sir Paul se však možná mohl déle zamýšlet nad jeho názvem, který ostatně sám vymyslel. “Let It Be” totiž znamená “Nech to být”. Nech to být, jak to je, jak to po tobě zůstalo.

DVD Lennon Legend: The Very Best Of John Lennon

23. 12. 2003

DVD Lennon Legend: The Very Best Of John Lennon charakterizuje na jedné straně bravurní režie Simona Hiltona a na straně druhé stále nesnesitelnější zviditelňování hudebníkovy manželky a zároveň producentky celého projektu. Navzdory skutečnosti, že kletbu „Lennonovy vdovy“ dávno vzala voda a kontroverzní umělkyně se v podzimu svého života může konečně chovat jako svéprávná a soběstačná bytost, činí tato šťastná správkyně mnohamilionového odkazu pravý opak.

                Yoko Ono (která se podle svého pražského projevu každý den snaží roztančit něčí srdce) vkládá svou osobu i do toho mála filmových sekvencí, v nichž se původně nevyskytovala, a činí tak na úkor smyslu jednotlivých písní, nemluvě o záměrném potlačení řady nepohodlných záležitostí, mezi něž mimo jiné patří existence Lennonova syna z prvního manželství či Johnův útěk od milované manželky a následné rokenrolové období v Los Angeles. Bohužel se zde nabízí paralela s právě vydaným CD Let It Be... Naked, na němž vzal Paul McCartney do svých nenechavých rukou posmrtné osudy skupiny The Beatles. Ačkoli McCartney i Yoko Ono disponují nanejvýš pozoruhodným a historicky cenným materiálem, způsob, jakým s ním nakládají, nevypovídá ani tak o lidských kvalitách, jako spíš o podnikatelské zdatnosti obou supervizorů.

                Jakýsi fanoušek na adresu „dévédéčka“ trefně poznamenal: „Jde o neznámé záběry Johna dělajícího známé věci. Procházky po zahradě, hlásání sloganů v pyžamu, líbání Yoko...“ A James Griffiths z Guardianu připojil znepokojivou myšlenku: „V době, kdy jediná nová položka z šuplíku The Beatles, kterou svět zoufale potřebuje, je pořádná retrospektiva života a díla George Harrisona, vychází další příspěvek k Lennonově mýtu.“

                Přesto se o poslední vzpomínce na muže, jehož si Britové nedávno zvolili za písničkářského krále 20. století, nedá říci, že by se nepovedla. Kdo překousne notně pokřivenou realitu a soustředí se pouze na textový a hudební obsah dvaceti klipů (buď zcela nových, nebo upravených pro potřeby domácího kina) a jejich ohromující audiovizuální kvalitu, nemůže být zklamán. Začátečníci si vychutnají vylepšený obrazový doprovod hitů Imagine, Power To The People, Stand By Me či Give Peace A Chance, středně pokročilým jsou určeny dříve nepublikované záběry Johna s Georgem Harrisonem, Milesem Davisem a Fredem Astairem.

                Opravdová lahůdka, z níž ovšem lehce mrazí v zádech, se nachází v oddílu rarit, kde máme možnost sledovat poslední živé vystoupení Johna Lennona z 18. dubna 1975. Slavnostní večer na počest producenta filmů Vymítač ďábla, Sophiina volba, Na Zlatém jezeře a v neposlední řadě také oblíbeného seriálu The Muppets Lorda Lew Gradea uctil Lennon performancí kapely v mimozemských kombinézách a maskách, díky nimž měli hráči jeden obličej vpředu a druhý vzadu. Spolu s kouzelnými animacemi Lennonových kreseb a jediným dobrým happeningem Yoko Ono, která během písně Instant Karma! plete do rytmu a na mikrofon vlněnou ponožku, jde o nejpůsobivější okamžik DVD Lennon Legend.