Neučesané vzpomínky Vladimíra Bystrova

Neučesané vzpomínky Vladimíra Bystrova

Vybral a sestavil Michal Bystrov

Galén 2017

 

 

 

 

 


NEUČESANÉ VZPOMÍNKY VLADIMÍRA BYSTROVA přinášejí shrnutí půlstoleté tvorby významného publicisty, filmového novináře, překladatele, spisovatele, pedagoga, politického komentátora a v neposlední řadě zakladatele výboru Oni byli první, shromažďujícího svědectví o osobách zavlečených po druhé světové válce z Československa do sovětských koncentračních táborů. Kniha vznikla na základě nedokončených pamětí Vladimíra Bystrova a byla doplněna o velké množství archivních materiálů z jeho pozůstalosti. Mnohé z těchto dokumentů jsou publikovány vůbec poprvé – například protokol z moskevského procesu s Vladimírovým otcem Nikolajem, odsouzeným za „protisovětskou činnost“ na deset let nucené práce v sibiřském GULAGu, jeho dopisy z lágru a zoufalé, leč neúnavné apely Nikolajovy ženy na zástupce československé vlády.

Rovněž poprvé je zde v celém rozsahu uveřejněn zakázaný rozhovor s Janem Werichem z roku 1959 (včetně jeho zvukové podoby), scénář kabaretu Polotrapno, který Bystrov napsal v roce 1960 s Miloslavem Šimkem a při jehož realizaci se dala dohromady dvojice Šimek & Grossmann, vyprávění o pražské návštěvě Shirley Temple-Blackové v okamžiku okupace „spřátelenými“ vojsky v srpnu 1968 (včetně série unikátních snímků), vzpomínky na setkání s Jevgenijem Jevtušenkem, dcerou Fjodora Šaljapina, malířkou Toyen na ostrově Île Saint-Louis či s živou předlohou sochy Karla Dvořáka Čtrnáctiletá. Za zmínku stojí rovněž vzpomínky na Vladimíra Bystrova z pera Jiřího Menzela, Jiřího Stránského a dalších přátel.

Základ první části knihy tvoří bezmála dvě stovky rozhovorů s filmovými tvůrci, jež byly publikovány mezi lety 1958 a 1972 v periodikách Film a doba, Film a divadlo, Kino, Svobodné slovo, Mladý svět, Květy aj. Koncem padesátých let stihl začínající žurnalista Vladimír Bystrov vyzpovídat první generaci českého filmu (Machatý, Burian, Pištěk, Vítová, Frič, Wasserman). V téže době vedl v časopise Film a doba odborné rozpravy o kinematografii s Alfrédem Radokem, Kadárem a Klosem, Jiřím Weissem nebo Karlem Högerem. Kromě rozhovorů s klasiky české filmové tvorby (Vláčil, Pojar, Trnka, Brdečka, Zeman) jsou dodnes informačně cenné články mapující vznik a vývoj nové vlny (Menzel, Jireš, Bočan, Forman, Němec, Weigl, Schmidt, Kachyňa, Procházka). Mezi lety 1964 a 1968 Bystrov spoluvytvářel Festivalový deník MFF Karlovy Vary, pro který zpovídal hvězdy formátu Henryho Fondy, Elii Kazana, Tonyho Curtise či Blakea Edwardse. S dalšími zahraničními herci a režiséry (Jeanne Moreauová, Claude Lelouch, Sophia Lorenová, Andrzej Wajda) se setkával nejen z pozice tiskového tajemníka Filmového studia Barrandov, ale i poté, co byl z této funkce po čistkách v roce 1969 odvolán.

Z krátkého období mezi lety 1969 a 1972 pocházejí rozmluvy s důležitými postavami sovětské kinematografie (Smoktunovskij, Bondarev, Ozerov, Bondarčuk). V následujících dvou dekádách se smělo Bystrovovo jméno v tisku objevit jen výjimečně – nepodepsané zůstaly rozhovory s předními českými sochaři (Jan Kodet, Vincenc Vingler, Břetislav Benda, Zdena Fibichová, Věra Merhautová, Valerián Karoušek). Po revoluci stál Bystrov u vzniku Syndikátu novinářů ČR, časopisu Reflex a výboru Oni byli první. Postupně se přeorientoval na politické komentáře, jejichž výběr tvoří závěr knihy.

Velký prostor byl věnován třem kauzám: případu Bystrovova bratrance Vladivoje Tomka, jednoho z posledních lidí popravených na našem území z politických důvodů; případu Vladimírova otce Nikolaje Bystrova, ruského emigranta, odvlečeného v roce 1945 do GULAGu; a případu Bystrovova prastrýce Nicolase Johnsona, jenž byl pobočníkem bratra cara Mikuláše II., velkoknížete Michaila II. Alexandroviče. Osudy každého z nich jsou zcela jedinečné. Synové Vladimíra Bystrova a jeho třetí žena Marta rekonstruovali korespondenci Nikolaje Bystrova ze sibiřského koncentráku i jeho výslechový protokol z Moskvy. Shromáždili dosud neznámé údaje a dopátrali se skutečného příběhu Nikolajova strýce, příslušníka britsko-německého rodu usazeného v Rusku, který byl spolu s velkoknížetem Michailem zavražděn bolševiky měsíc před carskou rodinou. Vrcholem obsáhlé publikace je stať Vladimíra Bystrova mladšího, který se vydal proti proudu času a s mravenčí pílí mapuje dramatické životy svých předků.

 

Michal Bystrov, ČRo Plus, 8. prosince 2017

AUDIO

V pořadu Den podle Libora Dvořáka lze poslouchat rozhovor o knize Neučesané vzpomínky Vladimíra Bystrova a také ukázku z otcových pamětí (začátek v čase 36:25).

 

Michal Bystrov, ČRo Dvojka, 17. prosince 2017

AUDIO

Další rozhovor, tentokrát s Robertem Tamchynou v Dobrém ránu s Dvojkou. Zazněly i dvě ukázky z interview s Janem Werichem z ledna 1959. (Začátek cca 10 minut po sedmé.)

 

Ivan Kott, Informační zpravodaj Jonáš klubu, leden 2018

Kniha Neučesané vzpomínky Vladimíra Bystrova, o jejímž obsahu byla otištěna informace v minulém čísle zpravodaje, už byla v nakladatelství Galén vydána. Není to žádná brožurka, včetně rejstříku čítá 950 stran, takže to je pořádný špalek, ovšem nabitý neobyčejně zajímavými fakty. Je tu také otištěn přepis téměř hodinového rozhovoru Vladimíra Bystrova s Janem Werichem natočeného v lednu 1959, který je možno si navíc celý poslechnout z přiloženého kompaktního disku, v jehož úvodu není kvalita zvuku nejlepší, ale po pár minutách se ustálí na přijatelné úrovni. Rozhovor byl nahráván na magnetofonu Sonet Duo v Divadle ABC během dopoledních zkoušek na Těžkou Barboru, takže v prostředí velmi rušném. Přítomen byl také kamarád Vladimíra Bystrova, výborný fotograf Ota Richter. Po přepsání měl být rozhovor publikován v připravovaném čísle měsíčníku Film a doba, ovšem cenzuře se hrubě nelíbil, už hotové číslo muselo být rozešito a stránky s rozhovorem a Werichovými fotografiemi zničeny. Pro současného čtenáře či posluchače rozhovoru je tak hysterická reakce cenzury těžko pochopitelná, protože se tam hovoří o obecných věcech, jako je satira, její původ a její souvislosti s humorem a komikou. Jan Werich tam říká, že má rád satiru, která očišťuje smíchem, a hovoří se tu i o časové působnosti satiry, která může být důvodem jejího případného oslabení ve filmu. Je také nadhozena otázka používání gagů ve filmu a v té souvislosti je zmíněn francouzský komik Jacques Tati. O českých filmech tu Jan Werich říká, že většina z nich nedává divákovi prostor k domyšlení situací, protože mu vše polopaticky vysvětlí. Zajímavé je, že už v té době použil Jan Werich slovo „homeopatický“, když hovoří o „ředění humoru“ ve filmech. V závěru asi zazní to, co cenzory tak rozčílilo. Je tu řeč o schvalovacích komisích a jejích členech, kteří film sledují během pití kávy a pojídání zákusků, a pramálo je zajímá, jak bude film působit na publikum. Nevůli mohla způsobit rovněž Werichova slova o využitelnosti a hlavně zneužitelnosti filmu a televize. Záznam rozhovoru měl Vladimír Bystrov na dvou magnetofonových páscích doma, ovšem jen do té doby, dokud ho jeden ze synů nepřehrál muzikou Beatles. Na štěstí sekretářka Jana Wericha, paní Týlová, pečlivě uschovala ještě jednu kopii, takže díky této dobré duši si můžeme rozhovor nejen přečíst, ale i poslechnout.

 

Blanka Kovaříková, Co mě zaujalo, 24. 1. 2018

V nakladatelství Galén vyšla mimořádně obsažná, více než devítisetstránková knížka Neučesané vzpomínky Vladimíra Bystrova. Za jejím vznikem stojí Michal Bystrov. Pokud by měl adept novinařiny po něčem sáhnout v knihovně, pak by to měla být právě tato publikace. Odráží mnohé ze společenského vývoje ve 20. století – otec Vladimíra Bystrova byl ruský emigrant, který se jen zázrakem vrátil ze stalinského tábora, sám Bystrov zažil nejprve poměrně bohatou novinářskou kariéru, ale byl také u zrodu pořadů Šimka a Grossmanna, v 60. letech působil jako tiskový tajemník FS Barrandov, aby ho následně čekal vyhazov a zákaz publikování. Po roce 1989 se vrátil na výsluní, zakládal Syndikát novinářů, byl členem první redakce časopisu Reflex, řídil deník Noviny a posléze se věnoval problematice čs. občanů zavlečených po druhé světové válce do gulagů. Jeho život byl mimořádně plodný a inspirativní. V „neučesané“ knize najdeme torzo jeho vzpomínek, velké množství jeho publikovaných článků a rozhovorů a také causu jeho bratrance Vladivoje Tomka, popraveného v roce 1960 za protikomunistický odboj. Sama budu knihu číst hodně dlouho, ale už teď vím, že díky Michalu Bystrovovi teprve nyní začínám objevovat jeho otce v plné šíři a hloubce. Zažila jsem ho totiž jen krátce jako šéfredaktora deníku Noviny, který bohužel skončil předčasně a posloužil jisté finanční skupině k nestandartním peněžním tokům. Jako šéfredaktor byl vynikající, moudrý a problémy řešil s nadhledem a smyslem pro humor. Až dnes, s odstupem dlouhého času, vím, jak moc to bylo vzácné.

 

Hana Benešová, Causa Vladimír Bystrov, Reflex, 25. 1. 2018

Vladimír Bystrov (7. 8. 1935 až 1. 6. 2010) během více než půl století práce filmového publicisty, překladatele a spisovatele zprostředkoval čtenářům nepočítaně příběhů. Zasloužil se o to, aby českoslovenští občané odvlečení po druhé světové válce do sovětského gulagu nebyli zapomenuti. Zaznamenával život druhých, sepsání vlastních, bohatých zážitků stále odkládal. Neučesané vzpomínky Vladimíra Bystrova jsou nyní přesto na světě.

V létě 2008 si Vladimír Bystrov konečně našel chvíli a začal třídit poklady ve své paměti. „…všechno to, o čem budu vyprávět, jsou jen obrazy, jak mi přes předěl desetiletí utkvěly ve vzpomínkách, nic víc, nic míň.“ Zůstalo však u jediné kapitoly. Stránky jeho životního scénáře seškrtala vážná nemoc.

„Tento tátův text jsem neznal, dostal se mi do rukou až po jeho smrti. Přitom jsme spolu často mluvili o práci, redigoval jsem jeho články, věděl jsem, že má několik rozepsaných rukopisů. Vždycky mě ovšem mrzelo, že nenapsal paměti,“ říká Michal Bystrov. Na stole před námi leží objemná kniha – Neučesané vzpomínky Vladimíra Bystrova. Michal věnoval sedm let tomu, aby pečlivě uspořádal otcovu pozůstalost – stovky rozhovorů s filmovými tvůrci i hvězdami, scénáře, recenze, komentáře, ale také dokumenty, které se týkají spletitého osudu rodiny – žádosti adresované prezidentovi, lístky ze Sibiře, vyšetřovací spisy. V knize je například poprvé v úplnosti publikován zakázaný rozhovor Vladimíra Bystrova s Janem Werichem z 9. ledna 1959 a jako bonus je přiložené i CD se zvukovým záznamem.

„Chtěl jsem si prodloužit čas s tátou,“ vysvětluje Michal Bystrov, proč se pustil do mravenčí editorské práce. „Poprvé jsem také dopodrobna četl výslechové protokoly mého dědy, jejž v květnu 1945 z Prahy nezákonně odvlekl NKVD, i láskyplné dopisy, které psal babičce z gulagu.“

Mezi Bystrovovy předky patřili významní ruští lékaři a soudci. Životní peripetie některých příbuzných by vydaly na samostatnou knihu. Bratranec Vladimíra Bystrova Vladivoj Tomek byl v šedesátém roce posledním popraveným z politických důvodů. Jeho prastrýc, carevičův osobní tajemník Nicholas Johnson, šel na smrt spolu s Michailem II., oba muže na Urale zavraždili bolševici. Prateta Vladimíra Bystrova Jelizaveta Johnsonová se provdala do Bangkoku za pobočníka siamského prince a pozdějšího velitele vojenských kartografů Luanga Surayudha…

ŘÁD TGM

„Byly čtyři odpoledne a já nemohl dopnout knoflíček u košile,“ popisoval Vladimír Bystrov 28. říjen 2007. Skutečnost, že mu bude propůjčeno druhé nejvyšší státní vyznamenání – Řád TGM –, mu vyrazila dech. Když v jedenadevadesátém roce zveřejnil v Reflexu článek o osudu svého otce Nikolaje Bystrova, nenapadlo ho, že si tím zvolil pracovní náplň pro dalších pětadvacet let, ani že bude takto oceněna.

„Novinář by se neměl věnovat pouze jedinému tématu,“ opakoval mi v polovině března 2010.  Díky jeho úsilí se nezapomnělo na sovětskou poválečnou svévoli vůči československým občanům, poškozené rodiny se dočkaly platonické omluvy a po průtazích i odškodnění od českého státu. Vladimír Bystrov splnil poslání, jež si uložil, a přál si upřít svou pozornost k psaní, které by mu tolik netížilo duši. Vracet se k filmové kritice ale neměl v úmyslu. „Nejraději bych psal o milostných dobrodružstvích Boženy Němcové,“ prohlásil zvesela.

Na nemoc, jež ho upoutala na lůžko, si nestěžoval. Zbývalo mu dva a půl měsíce života. Jen jedinkrát se Vladimíru Bystrovovi zachvěl hlas a v očích se zaleskly slzy, to když hovořil o svých synech a jejich zájmu o rodinné téma. „Pro mě je důležité, že nejmladší Michal, který zpívá a skládá, složil písničku o dědečkovi. Prostřední Vladimír přemýšlí, co pro uchování památky odvlečených lze ještě udělat.“ Po sedmi letech Michalu Bystrovovi tlumočím slova jeho otce.

NENÍ ČEHO SE BÁT

„Žasnu nad vírou žen, kterým odvlekli muže. Scházely se, pomáhaly si, věřily, že se shledají se svými manželi,“ prohlásil s uznáním Vladimír Bystrov ve svém posledním rozhovoru pro Reflex. „V Národním archivu se před několika lety našly matčiny dopisy, jež adresovala prezidentovi, Alici Masarykové, předsedovi vlády, na ministerstvo zahraničí, sovětskému velvyslanectví…“ V prosinci 1946 Anežka Bystrovová píše: „Vážený pane presidente! Nyní … Vás opět prosím o Vaši velkou pomoc vrátiti nám mého manžela ze sovětského Ruska…, který nám byl ukraden 20. V. 1945. Píši ukraden, protože nikdo mně neřekl, že jej zatýká. … Ruský prokurátor mně 20. XII. řekl, že neví, jak se to mohlo stát … Jsem Češka, ale nemohu najít trochu lidskosti. Což všechny dobré Čechy umučili? Strádala jsem s dítětem, když muž byl žalářován gestapem, a nyní po tolikerém utrpení nemohu se nikde spravedlnosti dovolat.“

Na začátku května 1945 Anežce Bystrovové nebylo zřejmé, o čem její muž, právník Nikolaj Bystrov, mluví. Co by mu asi tak nyní mohlo hrozit? Od roku 1920 žije v Československu, je československým občanem, pracoval na ministerstvu zahraničí. V jedenačtyřicátém ho sebralo gestapo, byl ve vězení. Válka skončila, je mír, všechno zlé je pryč. Proč by se teď měli s desetiletým klukem někam trmácet? Nikolaj Bystrov, který tehdy působil v Mezinárodním červeném kříži jako tlumočník, se snažil přesvědčit svoji ženu, že by měli z Prahy odejít a uchýlit se pod americkou ochranu. „Matce přišly otcovy obavy ze Sovětů přehnané,“ vybavoval si Vladimír Bystrov.

První ruské emigranty začaly speciální oddíly NKVD zatýkat v Praze večer 11. května 1945.  Bystrovovi se devatenáctého května u Holoubkova pokusili překročit demarkační čáru. Už byla uzavřená. Vydat se přes ni v noci, lesem, potají Anežka odmítla. Odjeli tedy zpátky do Prahy. Druhý den zastavil před činžovní vilou, kde bydleli, vojenský džíp. Vyskákali z něj samopalníci a sovětský poručík Levin se sháněl po Nikolaji Bystrovovi. „Otec nebyl doma. Počkali si na něj,“ pamatoval si Vladimír Bystrov. Čekání si Sověti zkrátili domovní prohlídkou. Z auta přinesli plachtu, naházeli do ní všechny knihy v azbuce a odnesli je. Publikace psané latinkou vyházeli na hromadu. Anežka Bystrovová se domáhala vysvětlení. „On se hned vrátí,“ ujistil ji Levin.

PÁN SEDMI MOŘÍ

Náčelník hlavního štábu československé branné moci, generál Bohumil Boček, už 5. června 1945 žádal ministerstvo zahraničních věcí, aby zakročilo. „Stále se opakují případy, že na území republiky jsou orgány R. A. (Rudé armády – pozn. red.) zatýkáni a deportováni za hranice českoslovenští občané.“

Anežka Bystrovová usilovně pátrala po svém muži, syna ale svými starostmi nezatěžovala.  „Matka si nikdy nestěžovala,“ říkal Vladimír Bystrov. „Já jsem po válce začal objevovat svět. Učili jsme se po dejvických hospodách, protože v budově naší školy byl vojenský lazaret. Film Pán sedmi moří jsem viděl osmkrát. Snad každý den jsem se vídal s bratrancem Vladivojem Tomkem. Teta, která pracovala v tiskárně u Neubertů, mi nosila obrázkové časopisy.“ Do školy si Vladimír vykračoval s aktovkou v ruce – takhle ji nosil tatínek, jenž byl vždy upravený a se všemi jednal zdvořile.  Vladimír mu od dětství vykal. Nikolajovo chování anglického gentlemana upoutalo i spoluvězně v gulagu. („Až při práci na této knize jsem pochopil, proč mi táta pořád dával aktovky,“ dodává Michal Bystrov.)

Anežka s Vladimírem neměli peněz nazbyt. „Matka doučovala ruštinu, pletla svetry. Pomáhali nám i otcovi přátelé.“ Byli mezi nimi i čeští levicoví intelektuálové, například skladatel Jan Seidel, který zkomponoval budovatelskou píseň Kupředu, zpátky ni krok, nebo komunistický básník Vilém Závada.  O manželově odsouzení informovalo Anežku Bystrovovou ministerstvo zahraničí až v dubnu 1948. Po Únoru si Sovětský svaz přestal hrát na schovávanou. Do té doby si Anežka Bystrovová od jednoho ruského prokurátora vyslechla, že neví, co se mohlo přihodit, a druhý se vyslovil, že jejího muže „možná vzala nějaká svoloč“. Vlastně jí nelhal.

Nikolaj Bystrov nezapíral, že nebyl nakloněn sovětskému zřízení. V den svého zadržení 20. května 1945 prohlásil, že proti němu bojoval v souladu se svým politickým přesvědčením. V červnu 1945 Nikolaje odvezli do věznice NKVD v Moskvě, kde výslechy pokračovaly. V listopadu 1945 ho odsoudili na deset let. Na závěr vyšetřování mohl písemně vyjádřit politování nad svými činy. Kolonku pro kajícnou omluvu proškrtl. Ničeho nelitoval. A také své ženě nikdy nevyčetl, že kvůli ní z Holoubkova zamířili zpět do Prahy.

„Stále myslím na Tebe, na milou českou vlast, na zlatou Prahu. Zejména, ovšem, za nedávného našeho jubilea – 13. července –, kdy jsme se před 14 lety setkali večer na Žofíně, ty v zelené sukničce a já v tenisových šatech,“ psal Anežce z gulagu. Šestnáctého ledna 1955 mohl své blízké potěšit zprávou: Konec mého kontraktu je v březnu. Dvacátého srpna 1955 se rodina šťastně shledala. Přesvědčení, že vše špatné už překonali, však bylo liché.

PROVAZ PRO VLADIVOJE

„Na Vánoce 1959 se matka od své sestry dozvěděla, že zatkli Vladivoje.  Na podzim 1959 se ženil, můj otec mu šel za svědka,“ vypravoval Vladimír Bystrov. Svého o dva roky staršího bratrance, zapáleného skauta, jako kluk obdivoval. V únoru čtyřicet osm čtrnáctiletý Vladivoj Tomek na stroji vyťukával protikomunistické letáky a spolu s Vladimírem je roznášeli do schránek. „To bylo poprvé a naposled, kdy mě přizval k nějaké akci.“

Na gymnáziu se kolem Tomka shromáždila skupina odhodlaných mladíků. Jádro tvořili skauti Tomek, Straka, Klempíř, Tonar, Balík a Bernát. Čelit rudé totalitě považovali za svou povinnost. Postupně se přidávali další – Sůva, Kučera, Matějů, Horáček. Dva týdny po popravě Rudolfa Slánského Tomek, Balík, Straka a Sůva ozbrojení revolvery zastavili čtyřčlennou vojenskou hlídku nedaleko židovských hřbitovů na Olšanech. Dva vojáky bez potíží odzbrojili, jenže ti zbývající jim odmítli svůj samopal vydat. Záhy si uvědomili, že mají před sebou amatéry. Nastal zmatek. Smrtelné zranění desátníka Rudolfa Šmatlavy způsobil podle pitevního protokolu projektil ráže 7,65 mm. Není jisté, z čí zbraně smrtící rána vyšla.

Policie Tomkovu skupinu více méně náhodou odhalila o sedm let později. „Bývalí spolužáci se po návratu z vojny znovu dali dohromady, chtěli vyvolat protikomunistické povstání, plánovali sabotáže.“ Padlo devět trestů od tří do pětadvaceti let. Vladivoj Tomek dostal provaz. Rozsudek byl vykonán 17. listopadu 1960. „Teta přišla o rozum, ale nepřestala doufat, že Vladivoj žije. Když jsem za ní přišel, opakovala: Proč nezavřeli taky tebe?“ vzpomínal Vladimír Bystrov.

JÁ PÁN, TY PÁN

Vladimír Bystrov kvůli otcovu uvěznění v gulagu nesměl dokončit střední školu. Přemítal, čím se bude živit. Uměl dobře rusky. Anežka nabádala svého muže, ať na malého Vladimíra mluví svou mateřštinou. „Třeba se mu to bude někdy hodit.“ Měla pravdu. „Překládal jsem a pak získal zaměstnání v chemické laboratoři. Nic moc jsem neuměl, ale dovedl jsem pěkně psát závěrečné zprávy,“ glosoval svůj přínos.

Vladimír Bystrov chtěl být novinář. První článek mu vyšel ve Svobodném slově. „Byla to kratičká zpráva o tom, že cena acylpyrinu je v každé lékárně jiná.“ V laboratoři se spřátelil se starší sestrou Jiřího Menzela, jež ho představila také svému otci, spisovateli Josefu Menzelovi. „Dávala mi volné vstupenky na projekce filmů, které se do běžné distribuce nedostaly. To byla moje filmová škola.“ V roce padesát devět byl už coby zavedený filmový kritik přijat na FAMU k mimořádnému studiu. Publikoval v časopisech Film a doba, Film a divadlo, dělal interview s českými i světovými filmovými tvůrci a hvězdami. „Chlubím se tím, že jsem nikomu neříkal,Mistře‘. Já pán, ty pán,“ vyprávěl Vladimír Bystrov.

Děkovného dopisu od Shirley Temple-Blackové, již coby tiskový tajemník Filmového studia Barrandov v srpnu 1968 doprovázel při její návštěvě Prahy, si samozřejmě považoval. Vladimír Bystrov se třikrát oženil a měl tři syny – Alexandra, Vladimíra a Michala.  Se svou třetí ženou Martou se seznámil v lednu 1969. Stejně jako on držela čestnou stráž u rakve Jana Palacha.

„V sedmdesátém roce mě z Barrandova vyhodili a dalších dvacet let jsem překládal a tlumočil,“ shrnul své působení v době normalizace. V devadesátém roce, ve svých čtyřiapadesáti letech, se v Reflexu stal vedoucím zahraniční rubriky: „Reflex byl tehdy první časopis, který přinesl pravdivé informace o Katyni.“

Jeho článek o Nikolaji Bystrovovi vzbudil velkou odezvu. „Začali se mi ozývat lidé s podobným osudem.“ Vladimír Bystrov o odvlečených lidech psal knihy, natáčel rozhlasové pořady, byl zakládajícím členem Výboru „Oni byli první“. Zasloužil se o omluvu a odškodnění pro oběti represí alespoň od českého státu. Nijak ho nepřekvapilo, že ruská strana se za nic neomluvila. „Tisíce zničených a poznamenaných životů jsou v rámci ruské historie úplná prkotina,“ konstatoval Vladimír Bystrov.

 

Třistatřicettři, ČT art, 7. 2. 2018 (v sekci Čteme a doporučujeme)

 

Petr Zídek, Všechny tváře Vladimíra Bystrova, Lidové noviny, 24. 3. 2018

Neučesané vzpomínky Vladimíra Bystrova jsou knižním pomníkem muže, který po roce 1989 otevřel důležité téma únosů československých občanů do gulagu po druhé světové válce.

Publicista, novinář a překladatel Vladimír Bystrov zemřel před osmi lety. V obecné paměti zůstává především jako komentátor politického dění a aktivista výboru Oni byli první, jenž usiloval o společenskou rehabilitaci osob ruského původu, které byly po druhé světové válce odvlečeny z Československa do sovětského gulagu. Díky knize Neučesané vzpomínky Vladimíra Bystrova, kterou k vydání připravil jeho syn Michal ve spolupráci se svým bratrem Vladimírem a matkou Martou Bystrovovou, můžeme Vladimíra Bystrova vnímat v mnohem širších souvislostech. Titul knihy je poněkud matoucí, protože vzpomínky Vladimíra Bystrova zaujímají jen dvacet stran z téměř tisícistránkového svazku. Popisuje v nich svůj rok 1968, který zažil jako „press-secretary“ Filmového studia Barrandov. Text započatý v létě 2008 zůstal bohužel jen torzem a zbytek museli doříci Bystrovovi nejbližší. Knihu lze žánrově zařadit někam mezi výbor z díla a festschrift.

PROLÍNÁNÍ ŽIVOTA A DÍLA

Neučesané vzpomínky jsou v prvé řadě svědectvím o nebývalém prolínání života a díla. Vladimír Bystrov se narodil v roce 1935 v rodině ruského exulanta, který utekl do Československa před bolševiky, oženil se s Češkou, získal občanství a práci na ministerstvu zahraničních věcí. Hned po příchodu rudé armády byl Bystrovův otec odvlečen do Sovětského svazu, ale na rozdíl od mnoha jiných měl štěstí, že desetileté věznění v gulagu přežil a v polovině 50. let se mohl vrátit zpět ke své české rodině.

Otcova tragická životní zkušenost udělala z jeho syna nejprve páriu – nemohl dokončit ani střední školu –, ale později, po roce 1989, mu dala jeho největší téma. Bystrov vydal celou řadu knih, které se zabývaly buď gulagem obecně (Průvodce říší zla, 2006), nebo právě specifickými případy ruských exulantů odvlečených do gulagu po druhé světové válce (Únosy československých občanů do Sovětského svazu v letech 1945–1955, 2003 nebo Osud generála, 2007). Kromě toho jako nakladatel vydal české překlady zahraničních prací o gulagu, například od Jacquese Rossiho nebo Ivana Soloněviče. Kniha ukazuje, že příběh Bystrovova otce není zdaleka jedinou rodinnou historií, která stojí za zaznamenání. Jeho předky byli baltští Němci a Angličané, kteří se v 19. století vypracovali mezi skutečnou ruskou elitu. Bystrovův prastrýc Nicholas Johnson se na počátku 20. století stal osobním tajemníkem bratra cara Mikuláše Michaila Alexandroviče Romanova. Spolu s ním byl tak v roce 1918 bolševiky zavražděn. Mimořádná je také historie jedné z Johnsonových sester, která se provdala za hodnostáře thajského krále.

Tragické příběhy najdeme i mezi Bystrovovými příbuznými z matčiny české strany. Jeho bratrancem byl Vladivoj Tomek, který je považován za posledního popraveného z politických důvodů v Československu (1960). Bratrancovou kauzou se Bystrov zabýval celá dlouhá léta, větší text o ní však již nedokončil.

„JÉ, VY MÁTE MODRÉ OČI!“

Zdaleka největší část knihy zaujímá výbor z Bystrovových rozhovorů s československými i světovými filmovými tvůrci – zejména herci a režiséry –, které vyšly v různých periodikách v letech 1958–1972. Jeho cesta k psaní o filmu pro noviny a časopisy byla velmi klikatá. Poté, co byl z politických důvodů v šestnácti letech odejit do výroby, zakotvil jako laborant ve Výzkumném ústavu nátěrových hmot. Zde zůstal až do vojny, odsloužené v letech 1955–1957 na Slovensku. Již v roce 1953 začal externě přispívat do Mladé fronty, později také Svobodného slova, Filmu a doby či slovenského časopisu Film a divadlo. Od roku 1959 do poloviny 60. let působil v různých funkcích ve Filmovém podniku, což byla firma provozující pražská kina. Zároveň se mu podařilo na FAMU dálkově vystudovat filmovou a televizní dramaturgii.

Mohlo by se zdát, že rozhovory s herci, herečkami a režiséry, které vykazují veškeré rysy provozních textů vytvářených pro potřeby dne či týdne, budou dnes zajímat již jen filmové historiky. Kromě dokumentární hodnoty jsou ale tyto texty pozoruhodné i tím, jak odrážejí dobu a její vývoj. Nejstarší zařazený oddíl rozhovorů s průkopníky české kinematografie z roku 1958 se vyznačuje nejen značnou uctivostí třiadvacetiletého autora k mnohem starším filmovým celebritám, ale také úzkostlivou snahou tazatele i odpovídajících vyhnout se všemu politickému a osobnímu. „V čem spatřujete tradici českého filmu?“ ptá se například Bystrov Martina Friče a ten vážně odpovídá: „V českosti.“ A dál mu klade otázku, co by si přál pro zlepšení práce naší kinematografie: „Přál bych si, aby o filmech rozhodovali lidé, kteří mají film rádi a filmu rozumějí,“ odpovídá hvězdný prvorepublikový režisér, což mohla být zrovna tak fráze jako podvratná teze. „Co soudíte o filmovém herectví?“ zní otázka položená herečce Nině Laušmanové, která odpovídá poučkou, že „herec ve filmu má být přirozený“.

Zatímco dnes se na techniku herecké práce filmových hvězd ptá málokdo, zvláště v běžných médiích, v době Bystrovových začátků to byla bezmála povinná otázka. Například jeho rozhovor s Karlem Högerem z roku 1959 začíná takto: „Jde mi o objasnění otázky, kdo vlastně je vyjadřovatelem psychologie filmové postavy, zda herec, nebo montáž filmu.“ Vývoj však pomalu směřoval k „normálu“. V roce 1967 se Bystrov již zeptá Jaroslavy Obermaierové, zda jí nevadí stát před kamerou obnažená – „Jestli mám podprsenku, nebo nemám, to mě nemůže vyvést z rovnováhy,“ odpovídá herečka. Některé rozhovory s herečkami, například Olgou Schoberovou nebo Andreou Čunderlíkovou z přelomu 60. a 70. let, mají již téměř charakter flirtu. U první nemůže autor odtrhnout oči od jejích ňader – což je pochopitelné, když mají „objem“ 94 cm, „přesně tolik“ jako Venuše Milóská v pařížském Louvru. Druhá zase dostává přímočarou „otázku“ – „Jé, vy máte modré oči!“

PROBLÉM JEDNOTNÉHO NÁZORU

Mimořádný je rozhovor s Janem Werichem o satiře, jehož audioverze je k dispozici na CD přiloženém ke knize. Vznikl v lednu 1959 pro časopis Film a doba, ale nikdy nevyšel: na pokyn tehdejší cenzury musel být vyříznut z již vytištěného časopisu. Z dnešního pohledu je již velmi obtížné pochopit, co bylo v rozhovoru vlastně nepřijatelné. Možná popis toho, jak fungovala americká filmová cenzura, s dovětkem, že se dá předpokládat, že „na celém světě jsou složky, které mají právo rozhodovat, aby to nebo ono se neukazovalo v masovém prostoru“. Ale soudruhy z Hlavní správy tiskového dohledu, jak se tehdejší cenzura označovala, možná rozčílila již prostá Werichova věta: „Mám za to, že na nic nemůže být jednotný názor.“ Jednota byl totiž tehdy posvátný pojem, omílaný dnes a denně v ideologických sloganech typu „nerozborná jednota strany a pracujících“ či „jednota československého a sovětského pracujícího lidu“.

Od roku 1968 byl Vladimír Bystrov opět persona non grata. Během normalizačních čistek byl vyhozen z Barrandova a na počátku 70. let musely zmizet z tisku i jeho články. Sporadicky publikuje anonymně, živí se jako překladatel a tlumočník z ruštiny a ukrajinštiny. Zpět k novinářskému řemeslu se může vrátit až po listopadu 1989, působí v týdeníku Reflex a jako šéfredaktor deníku Noviny, který vycházel jen osm měsíců v roce 1992. Později spolupracuje především s Lidovými novinami, Českým rozhlasem a Českou televizí. Angažuje se v Syndikátu novinářů a zejména v již zmíněném výboru Oni byli první. V roce 2007 je mu prezidentem Klausem propůjčen Řád T. G. Masaryka II. třídy.

Neučesané vzpomínky jsou svědectvím o dramatickém životě a jeho otisku ve svébytném díle, které by nemělo zapadnout. Je to kniha mimořádná již v tom, že v ní syn edituje tvorbu svého otce a doplňuje mnohé z toho, co otec již nestihl dodělat. „Můj otec byl houževnatý a urputný,“ píše v úvodu Michal Bystrov. Kniha je dokladem, že jablko nepadlo daleko od stromu.

 

Jakub Šofar, Salon, Právo, 10. 5. 2018

Téměř tisícistránková kniha věnovaná životu Vladimíra Bystrova (1935–2010), novináře, filmového kritika, překladatele, pedagoga, nakladatele, organizátora. Tiskového tajemníka Filmových studií Barrandov v roce 1968 a spoluzakladatele polistopadového Syndikátu novinářů. Předgrossmannovského spoluscenáristy Miloslava Šimka a novináře, jehož články byly v době normalizace tištěny bez uvedení autora. A taky syna ruského emigranta, ale československého občana, kterého těsně po skončení druhé světové války unesly jednotky Směrš do Sovětského svazu, kde byl odsouzen na deset let nucených prací. Tuto kapitolu našich dějin, patřící k nejostudnějším, otevřel Bystrov založením výboru Oni byli první (1993), jehož byl předsedou. O tom všem, včetně jeho filmových článků a rozhovorů či výslechových protokolů jeho otce, mnoha fotografií atd., je tato kniha, kterou sedm let připravoval a sestavoval syn Michal Bystrov. Jejím bonusem je nahrávka rozhovoru s Janem Werichem z roku 1959 (přiložené CD), který neprošel cenzurou. Lepší název by možná byl: Několik životů Vladimíra Bystrova…

 

Zdeněk A. Eminger, iLiteratura.cz, 21. 7. 2018

Rozsáhlý výbor z textů novináře, filmového kritika, pedagoga a překladatele Vladimíra Bystrova pokrývá téměř celé dějiny 20. století.

Pokud se rozhodnete přečíst Neučesané vzpomínky Vladimíra Bystrova, které vybral a sestavil jeho syn Michal Bystrov, vězte, že i při velké čtenářské píli na to budete potřebovat několik týdnů. Několik týdnů od rána do večera. Víc než devět set stran čistého textu, tu a tam proloženého černobílými fotografiemi z Bystrovova života, vás však možná přitáhne tak, že i kdybyste potřebovali rozečtenou knihu odložit, neuděláte to. Literární, kritické, úvahové, historiografické a vzpomínkové texty předního českého novináře, filmového kritika, pedagoga, politického komentátora a překladatele vynikají intelektuální hloubkou a kvalitou a krásou jazyka, která se dnes, v roce 2018, objevuje v Česku jen poskrovnu.

Za rozhodnutím vydat vpravdě obrovský výbor „z dochovaných rukopisů, publikovaných článků a jiných dokumentů“ stáli kromě zmíněného editora také Marta Bystrovová a Vladimír Bystrov ml. I čtenář, který z autorových článků, rozhovorů a úvah nic nečetl, si patrně při pohledu na fotografie autora v různém věku řekne: Tak tohoto pána bezpečně znám. Erudice Vladimíra Bystrova (1935–2010) se totiž nevyčerpávala jen v tištěných reflexích děl moderní kinematografie, umění, historie a politiky, byla a je k vidění také v dokumentech a televizních vystoupeních, v nichž hovořil vždy rozvážně a s velkou noblesou, a působil tak trochu jako z jiného světa. Barva jeho hlasu dotvrzovala, co a jak myslel a co říkal. Je to zřejmé i z výboru textů, pokrývajících období od padesátých let 20. století přibližně do roku 2008.

Adjektivum neučesaný z názvu knihy, které pochází od autora samého, je sporné. Bystrov patrně neredigoval či spíše nestihl zredigovat své sebrané spisy (a hlavně paměti), ale přítomný výbor rozhodně nepůsobí torzovitě a neučesaně, ba naopak. Jednotlivé články byly jeho synem vybrány se znalostí věci a s citem pro tak velký úkol, jakým knižní memoáry jsou.

Ohromný svazek v jednoduché, ale pěkné grafické úpravě je rozdělen do sedmi oddílů. Každý obsahuje výběr textů na jedno centrální téma. V první části najdeme úvodní kapitolu o nedokončených pamětech a několik rozhovorů s Vladimírem Bystrovem, které vyšly tiskem. Týž oddíl obsahuje vzpomínky na autora od známých osobností ze světa kultury a umění, například od Jiřího Menzela nebo Jiřího Stránského. Druhá část prezentuje Bystrovovy rozhovory s „průkopníky české kinematografie“, Otomarem Korbelářem, Martinem Fričem nebo Vlastou Fabianovou, jakož i rozhovory s řadou československých a zahraničních filmových tvůrců, Jánem Kadárem a Elmarem Klosem, s Františkem Vláčilem, Jiřím Trnkou, Olgou Schoberovou, Janou Brejchovou, Jiřím Weissem, Hynkem Bočanem, Jurajem Jakubiskem, Sophií Lorenovou, Tonym Curtisem či Magdou Vášáryovou, abychom jmenovali alespoň některé. Tato část bude pro čtenáře patrně nejatraktivnější, neboť autor se poučeně a velmi osobitě ptá herců, režisérů či scenáristů, kteří jsou synonymem předválečné a poválečné kinematografie. V tomtéž oddílu najdeme rovněž autorovo vzpomínání na přátele, kolegy a známé, kupříkladu na Jaromila Jireše, Vlastimila Brodského nebo Miloše Formana.

Třetí část rozměrné knihy sestává z interview a dodnes ikonických vzpomínek na Jana Wericha (o které tehdejší režim rozhodně nestál), Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna, paní Shirley Temple-Blackovou, ale i na jeho vlastní vyhazov z Barrandova, kde svého času působil jako úspěšný tiskový tajemník. Čtvrtý oddíl mapuje tzv. malířské, sochařské a kinematografické marginálie, jsou zde texty o známých i méně známých českých malířích a sochařích 20. století. Část pátá shrnuje vzpomínky na vlastní rodinu a zvláště otce, Nikolaje Bystrova, jehož stihl osud ruského intelektuála, emigranta po válce uneseného do Ruska, kde byl odsouzen k mnohaletému žaláři v sibiřském gulagu. Tato pohnutá historie bude čtenáři v detailech patrně neznámá, a ačkoliv jde o mimořádně smutné události, Vladimír Bystrov o nich dovedl vyprávět (i na stránkách přítomné knihy) civilně, bez velkých emocí. Součástí oddílu jsou rovněž vzpomínky a úvahy nad kauzami Vladivoje Tomka či Nicholase Johnsona.

Šestý oddíl shrnuje některé úvahy a komentáře z let 1996 až 2008, které vycházely v Lidových novinách, a část sedmá je epilog, který tvoří vzpomínky Vladimíra Bystrova mladšího, doplněné množstvím dobových fotografií. Zájem Bystrovových potomků o rodinnou historii a reflexe jejích martyrií jsou pozoruhodné a pro recenzovanou knihu velmi důležité, ba stěžejní. Spojují totiž čtenáře nejen s protagonistou, ale na pozadí vlastního historického pátrání ukazují děsivost totalitního režimu, ruského a domácího, který tuto rodinu poznamenal do hloubky, z níž mrazí. Je pozoruhodné, že všichni Bystrovovi dovedli a dovedou o těchto prožitcích a vzpomínkách psát bez mravního rozhořčování, realisticky a přitom s velkou literární invencí. Slovo, jazyk a řeč Vladimíra Bystrova patří nejen v české poválečné žurnalistice k tomu nejlepšímu. Byla radost ho číst i poslouchat. Podobný prožitek byste měli mít i při čtení přítomné monografie.

Ta tak rozšiřuje historické poznání a přináší svědectví o myšlenkách, idejích, názorech i životních peripetiích člověka, který žil „několik životů v jednom“, jak píše jeho syn. Kniha není, jak by se mohlo zdát, pouze vzpomínková. Autorovy texty mají přesah a i dnes, někdy víc než padesát let od zveřejnění, jsou stále živé a inspirující. Faktografické skutečnosti zaujmou historiky, vědce, novináře, kteří s nimi mohou polemizovat a nabízet vlastní čtení uměleckých děl, událostí či osudů, jejichž byl V. Bystrov nedílnou součástí. Neučesané vzpomínky, které musely projít pečlivou redakční prací, o níž se ani neodvažuji odhadovat, jak dlouho trvala, by neměly minout žádného čtenáře, který má kromě kinematografie a umění blízký vztah k věcem, jež byly pro Vladimíra Bystrova – jak vysvítá z jeho vzpomínek – svaté. Jde o svobodu slova, svědomí a vyznání demokratických ideálů a patrně také vážné a ušlechtilé lidské víry.