10. 9. 1968
na rohu Opletalky
stojí kluk proti tanku
a klidným hlasem říká
ty nepojedeš nikam
voják ho pozoruje
slyšel už spoustu keců
je zvyklej na popravy
ten mladej zmrd ho baví
o kus dál hrozí kopím
jeden z těch bájnejch králů
ožralej voják Rudněv
chopí se samopalu
a kluk ho přesvědčuje
na rohu Opletalky
budoucí tajná oběť
poslední pražský války
Ajlanova smrt
nezůstávej na tý lodi
nechtěj přeplout oceán
nezůstávej na tý lodi
v moři lidí zbudeš sám
vím, že není jiná cesta
takhle to už nejde dál
nikoho Bůh nepotrestal
nikdo Boha nehledal
chrámy v prachu – tolik škody
chladne i tvá malá dlaň
nezůstávej na tý lodi
je to Bludnej Holanďan
A když umírali…
a když umírali
tak mě volali
volali mě ve svý
smrti pomalý
to je blues…
jak jim asi bylo
když jsem nepřišel?
poprvý jsem nesměl
podruhý jsem směl
to je blues…
když odvezli těla
hlasy zůstaly
zůstaly až do mý
smrti pomalý
to je blues…
Antikvariát
sníh padá, padá, večerní sníh
barev je čím dál míň a chuť vystřídal hlad
můj život patří do levnejch knih
můj svět je jeden velkej antikvariát
pod starou lampou z ruky si číst
ve vlastních stopách jít až tam, kde houká vlak
v klidu si počkat na ostrej hvizd
dělat, že necejtím, že je mi všelijak
den co den se tupě dívám na svůj volnej pád
nebráním se, nezblázním se, vychutnávám let
svět je pro mě jeden velkej antikvariát
do kterýho chodím vracet čas a utrácet
když zavřu oči, slyším ten tón
paprsky měsíce jak mosty přes propast
stín stínu říká: jo, to je on
pohyby unavený, poslední dům zhas
kouknul jsem se na hodinky, bylo za pět dost
krok dopředu a dva kroky zpátky je můj styl
měsíc zašel, noc je propast, nikde žádnej most
dneska asi půjdu domů o pár set let dýl
Až půjde dnes v noci s tebou
až půjde dnes v noci s tebou
ten, co ti do klína spad
nečekej, že bude váhat
co dělá, to dělá rád
koukni se na ty dva v dešti
zima je jemu i jí
vidíš, jak hrozně si přejou
vyspat se s poezií?
až půjde dnes v noci s tebou
až zhasnou tenhleten bar
nečekej, že bude něžnej
z tvý duše zbude jen cár
a někde zas jeden básník
staví tě na piedestal
ráno si opláchneš oči
a pak se musí jet dál
až půjde dnes v noci s tebou
poslepu necháš se vést
nečekej, že to ňák zvládneš
je to spíš bigbít než jazz
ví, co si myslíš, kde bydlíš
jak se má pozvat, co říct
hra končí, za oknem liják
bubnuje do popelnic
Běžel jsem za obzor
běžel jsem za obzor
stráň plná světel
pomalej volnej pád
zavátým světem
volal jsem o pomoc
zima se leskla
lavina myšlenek
ozvěna ze skal
lyžaři u cíle
znaveným zrakem
objali horizont
s letícím ptákem
pusto až na pár děr
po těžkých botách
někdo tu ztratil směr
napsal to v notách
kouří se z chalupy
a v bílém tichu
samota rozkvetla
má divnou příchuť
uctivý k temnu hor
a jejich délce
běžel jsem za obzor
k souhvězdí Střelce
Blues sobotního rána
zlomená kytka se marně točí za sluncem
v bordelu větraj a zkyslá vůně vane ven
sobotní ráno: chlap před zavřeným hostincem
snažím se probrat – utápím se v závrati
byt se mnou krouží a pak se se mnou obrátí
šumění stromů: ten velkej dub a akáty
nemůžu najít to, co jsem včera někam dal
copak to bylo a na kom jsem to vyžebral?
teď mi to chybí a hledám to jak svatej grál
někdy se člověk sám sebe tak ňák poleká
někdy sám v sobě přestává vidět člověka
někdy se zdá, že nic už na něj nečeká
všechno je stejný: jízdní řády beze změn
v tý zvláštní chvíli, kdy není noc a není den
zlomený srdce se marně točí za sluncem
miláčku, vzbuď mě, mám pocit, že už nevstanu
vidím tvý vlasy, jak poletujou v průvanu
chlap venku stojí a smutně hledí do džbánu
Celej život tahám komba
celej život tahám komba
už jsem z toho hotovej
jestli mi ten marshall shoří
fakt už nemám na novej
kde to dneska probůh hrajem
v který hrozný prdeli?
ukážem jim cestu rájem
zkazíme jim neděli
celej život tahám komba
co jsem komu udělal?
kytara je jak má milá
Bůh ví, kde se válela
publikum je ňáký sťatý
podivně se kymácí
v posteli pak místo ženskejch
lezou po mně slimáci
celej život tahám komba
k tomu pytel harmonik
řekněte mi, proč to dělám
neptejte se, za kolik
prachy z toho nemám žádný
sponzoři se nehrnou
buďto mi ty ruce zchromnou
anebo mi ochrnou
Co si myslíš, že děláš?
co si myslíš, že děláš?
kam si myslíš, že jdeš?
o čem myslíš, že mluvím
když ti říkám, co jseš?
po kom myslíš, že šlapeš
ty a celej tvůj klan?
fakt si myslíš, že nevím
že máš náhradní plán?
kde si myslíš, že žiješ?
s kým si myslíš, že spíš?
komu myslíš, že chutná
ta tvá ledová tříšť?
kdy si myslíš, že skončí
tenhle kyselej déšť?
proč si myslíš, že musím
dělat všechno, co chceš?
kdo si myslíš, že čeká
na tvý zážitky z cest?
jak si myslíš, že poznáš
co je zločin, co trest?
jak moc myslíš, že toužím
po tom, co mi chceš dát?
koho myslíš, že baví
ten tvůj růžovej sad?
kolik myslíš, že zbejvá
dnů a tejdnů a let?
za co myslíš, že stojí
ten tvůj růžovej svět?
odkud myslíš, že berou
se ty špinavý lži?
proč si myslíš, že žerou
tě ty špinavý vši?
co si myslíš, že děláš
kam si myslíš, že jdeš?
kdy si myslíš, že přijdeš
kdo si myslíš, že jseš?
Do rozhlasu nevlezu
do rozhlasu nevlezu, dokud budu živ
nejsem z rodu vítězů, no ale ani primitiv
já vím, že mám to, co dělám, dělat rád
zavřít hubu, držet krok a brát svůj plat
trable spláchnout do dřezu a dělat cokoliv
chtěl jsem myslet hlavou, leč zle jsem pochodil
chtěl jsem najít vlastní řeč, našel jsem jen dril
to je porád jenom samý: pozor, vztyk!
každej druhej je tu starej bolševik
do rozhlasu nevlezu – dík, už jsem tam byl
kamery a píchačky, turniket a kód
lejstra, štemply, visačky – váš věk! a číslo bot!
podpis v knize příchodů a odchodů
kde jsi byl a s kým a z jakejch důvodů?!
do rozhlasu nevlezu (leda bych přelez plot)
a službu měl ten večer starej Voda
ten je starší než sám čas
povídá:
musíš znát ten správnej grif, jak vyhovět všem
cti náš skvělý kolektiv, nebo jdi z kola ven
o šťouraly jsme tu nikdy nestáli
archiv, ten jsme pro jistotu smazali
na nic, co se dělo dřív, se nepamatujem
tak hráli si tam na práci a na skutečnej svět
zírali jak vlčáci na tureckej med
každej dělal zásadně jen to, co měl
nikdo se tam pro nikoho nepředřel
styl, kterej se vyplácí už 2000 let
ďábel stvořil rokenrol a pámbu nám dal pop
bigbít, to je John a Paul – a kdo je to ten Bob?
tak to chodí, když chcete hrát svoje blues
lidem, kterejm k štěstí stačí Tomáš Klus
a kdo říká, že to není folk, sám si kope hrob
ať zkusíte cokoli, náš zákazník – náš pán
v tomhle šťastným údolí, kde stačí plnit plán
tak to chodí, když čekáte na potlesk
v zemi, kde je nejčtenější plátek Blesk
kde vkus se belhá o holi, kam rozum není zván
já nerozdávám úsměvy a poznám dobrej vtip
z jistejch věcí neslevím a nechci se mít líp
chci jen dělat to, co umím a co znám
a nelhat si tak dlouho, až se nepoznám
do rozhlasu nevlezu – nejsem jejich typ
holt nejsem ten typ…
Film noir
na kopcích vsi jak zhoubné bulky
ústa všech domů mlčenlivá
na vlnách loďka hlavou kývá
nasedáš, pluješ přes titulky
tvá láska trvá, ale přesto
krajina jinak nalíčená
neznámé tváře, cizí jména
poznáváš hned své rodné město
s Einsteinem v šeru vprostřed mostu
studuješ řeky líný let
a voláš s Faustem: chvíle, postůj!
polibek na krvavý ret
v baru Jim Beam a osm Jacků
schováš si oheň pod kabát
a vyjdeš do tmy – plamen vzteku
hodí se, když se nedá spát
se starou známou v nové roli
je to i není deja vù
hlava se motá, srdce bolí
mladá noc padá do trávy
mokrými prsty zhášíš svíce
a k ránu platíš za hloupost
tvůj love song zní jak popelnice
když do ní vhodíš lidskou kost
Hana a Antonie
vypadám starší – je mi dvacet pět
nechci jít spát, mám strach, že je to naposled
najednou stačí, že se usmíváš
když zavřu oči, vidím úplně jinou tvář
bojím se, že svoboda je jenom sen
bojím se, že svoboda je jenom sen
z kterýho nikdy živý nevyjdem
bojím se, že svoboda je jenom sen
nikdy dřív na mě nemířila zbraň
Pákistán – Balúčistán – provincie Van
šofér s tím druhým mluví na půl úst
v zrcátku vidím odjíždět náš autobus
a vím, že svoboda je jenom sen
vím jistě: svoboda je jenom sen
z kterýho nikdy živý nevyjdem
vidím, že svoboda je jenom sen
dva roky v jedný díře hnít
s lidma, co zapomněli se nám představit
všechno ti vezmou, i tvůj stín
dál se mě neptej, stejně ti nic nepovím
bojím se, že svoboda je jenom sen
bojím se, že svoboda je jenom sen
z kterýho nikdy živý nevyjdem
bojím se, že svoboda je jenom sen
dneska na letišti, to byl shon!
jak puška AK na mě mířil mikrofon
měl milej hlas, ten pan novinář
když zavřu oči, vidím úplně jinou tvář
bojím se, že svoboda je jenom sen
bojím se, že svoboda je jenom sen
z kterýho nikdy živý nevyjdem
bojím se, že svoboda je jenom sen
Hupky dupky
podívejte na Honzíčka
klíží se mu obě víčka
ale nespinká
hupky dupky
z jabka šlupky
ale nespinká
vystrčí nos zpod peřiny
ručičkama loví stíny
myška malinká
hupky dupky
z jabka šlupky
myška malinká
víš co, táto, v duchu vidím?
velkou loď, v ní plno lidí
a tak přemítám
hupky dupky
z jabka šlupky
a tak přemítám
viď, že ve snu nemůžeme
ztratit cestu? táto, že ne!
ty jsi kapitán!
hupky dupky
z jabka šlupky
ty jsi kapitán
nezabloudíš, kluku zlatej
jenom trochu pohoupá tě
širej oceán
hupky dupky
z jabka šlupky
širej oceán
kapitán ví, co si počít
ráno, než si protřeš oči
doveze tě k nám
hupky dupky
z jabka šlupky
doveze tě k nám
budliky budliky
švestkový knedlíky
Jak to se mnou mluvíš?
jak to se mnou mluvíš
dlouhejch dvacet let?
od puberty k smrti
pořád stejnej jed
říkáš to, co kdysi
zkamenělej čas
zpomalený PC
spravovaná hráz
že prej úcta k stáří
no a co má bejt
odkdy smíš bejt hnusnej
pitomej a zlej?
věř mi, že mě nouze
naučila houst
esi si si nevšim
šediví mi vous
v místě prvních lásek
tajnejch dětskejch her
cosi jsem si zvolil
nemám na výběr
vplouvám do svý písně
a ty chceš vidět glejt
odkdy jseš tak přísnej
pitomej a zlej?
odkdy tady sedíš
v očích černej mrak
nadáváš a kleješ
chlastáš krabicák?
zkušenost je grátis
moudrost vzácnej dar
ten, kdo prudil v mládí
k stáru prudí dál
mluv, až budeš tázán
tolik zpupnejch vět
od puberty k smrti
pořád stejnej jed
vztek si ještě lokne
říhne nevíra
ve dvojitým okně
můra skomírá
Jarní blues
bezvládné tělo leží na matraci
odchází, zrovna když se jaro vrací
a slova, která za mě vybral spěch
šmátrají potmě po zamčených rtech
ticho mě dusí, nejsem připravený
tlačí mě strop a čtyři bílé stěny
přivřeným oknem prodírá se den
smrt sedí v křesle s divným úsměvem
ohavnosti v hlavě se mi vrší
hranice – a na Husa prší
plamen deště, požár vodotrysku
kalužemi plavou tlupy ptakopysků
ne, nemodlím se; přu se do zemdlení
v novinách čtu, že Bůh, když nechce, není
a slova, která za mě vybral spěch
šmátrají potmě po zamčených rtech
Ještě se mi nechce spát
ještě se mi nechce spát
ještě budu lelkovat
nožičkama zakopu
budu koukat do stropu
ještě se mi nechce spát
hodlám to tu studovat
očima i ušima
všechno mě tu zajímá
ještě se mi nechce spát
musím přece vzpomínat
co jsem dneska zažila
(a taky bych se napila)
ještě se mi nechce spát
a navíc mě přepad hlad
takže jestli máte čas
nakrmte mě, prosím vás
ještě se mi nechce spát
budem si na něco hrát
na plivání dudlíku
pustíme si muziku
ještě se mi nechce spát
nesnažte se nevnímat
maminko, vzbuď tatínka
řekni mu, ať nespinká
ještě se mi nechce spát
za hodinu, za dvě snad
vtipně střídám smích a brek
je to príma večírek
ještě se mi nechce spát
táto, táto, máš mě rád?
mámo, mámo, koukni sem!
haló, vy dva – tady jsem!
Kabáty v oknech
někdo se zcvokne
někdo se stydí
někdo se nevzdá bez boje
kabáty v oknech
jak mrtvý lidi
za nima temný pokoje
ještě je večer
už bude půlnoc
dokud se svítí, nesvítá
vyznání vkleče
zoufalej únos
z hotelu Anonymita
na starejch schodech
dozněly kroky
už zas je slyšet trávu růst
krysy jak lodě
po řece stoky
odvážej to svý hnusný blues
co s holkou, která
jednou si lokne
a hned ti chce bejt po vůli?
příšery z šera
kabáty v oknech
oběšený a strnulý
Kasárna, hospoda, bordel a chrám
Římský voják potřebuje jen čtyři věci. Kasárny nebo tábor, kde by se mohl vyspat a cvičit ve zbrani, hostinec, bordel a chrám.
(Lucius Pomponius Flaccus)
když Lucius Pomponius Flaccus
Ovidiův dobrý přítel
vystoupil z lodi na barbarskou půdu
měl žízeň a měl hlad
a prohnaný Patropulos
bohatý obchodník s vínem
a ve volném čase státní špicl
ho hned šel přivítat
veliký vojevůdče
taková čest a sláva
pojď dál a zpívej, pij a hoduj
můj dům je teď tvůj hrad
a Lucius Pomponius Flaccus
napřáhl paži k ráně
a pak mu se smíchem dal herdu
do jeho artritických zad
povídá:
nech ty kecy, přeci nejsme starý Řeci
který byli v jednom kuse samej flám
římskej voják potřebuje jenom čtyři věci
kasárna, hospodu, bordel a chrám
kasárna, hospodu, bordel a chrám
když Gaius Julius Caesar
diktátor, bůh a děvkař
vystoupil z lodi na egyptskou půdu
měl žízeň a měl hlad
a prohnaná Kleopatra
s čelenkou z lesklých hadů
sbalená do koberce
ho hned šla přivítat
veliký vojevůdče
taková čest a sláva
pojď dál a zpívej, pij a hoduj
můj klín je teď tvůj hrad
a Gaius Julius Caesar
napřáhl paži k ráně
a pak se jen tak zlehka dotkl
těch jejích dokonalých zad
povídá:
nech ty kecy, přeci nejsme starý Řeci
který byli v jednom kuse samej flám
římskej voják potřebuje jenom čtyři věci
kasárna, hospodu, bordel a chrám
kasárna, hospodu, bordel a chrám
Katka 38
co na to říct?
měl jsem tě vždycky rád
znal jsem tě málo
stálo by za to
trochu víc tě znát
rozpusť si vlasy
řek jsem ti – vzpomínáš?
bloudíš a nevíš
že jsem tu s tebou
že tu držím stráž
kolik zlejch nocí
jak velký neštěstí
stáhlo tě ke dnu?
poslední tramvaj
prázdný náměstí
pak cestou do skal
s bezhvězdnou hladinou
v mým snu jsi temná
v krajině vzteku
máš chuť na víno
rozpusť si vlasy
měl jsem tě vždycky rád
taková bolest
stálo by za to
trochu víc tě znát
Každej Woodstock má svůj Altamont
Hit the road, Jack
And don’t you come back
No more, no more, no more, no more
Hit the road, Jack
And don’t you come back no more
What you say?
(Ray Charles)
chtěl jsem tě vzít v noci na vejlet
sen mě osvěžil jak rána pěstí
řeka blues je dneska samej led
dvanáct ranních taktů dělím šesti
každej Woodstock má svůj Altamont
léto lásky končí zimou vzteku
každej Woodstock má svůj Altamont
šlapej dál tu smutnou štreku, Jacku
chtěl jsem tě vzít ve snu na fesťák
to se, holka, prostě musí zažít
řeči o tom, že nám ujel vlak
nedošli jsme ani na nádraží
každej Woodstock má svůj Altamont
léto lásky končí zimou vzteku
každej Woodstock má svůj Altamont
šlapej dál tu smutnou štreku, Jacku
jsme tu oba, bejby: já i já
posloucháme s hlavou plnou štěrku
tóny, který zdrhaj z rádia
chytnou je až někde v Luxembourgu
každej Woodstock má svůj Altamont
léto lásky končí zimou vzteku
každej Woodstock má svůj Altamont
šlapej dál tu smutnou štreku, Jacku
Kdybych za to nestál
kdybych za to nestál
představ si ten stav
jeden omyl ze sta
mávneš na pozdrav
a potom se vrátíš
do samoty žen
zase na svý trati
jedu, tedy jsem
kdybych už tě nesměl
pomilovat v tmách
trápil bych se děsně
mít tě na dosah
prosit o tvůj dotek
po kolenou jít
hromadou tvejch fotek
nežít – neumřít
i kdybych tu nebyl
je mě tu až až
sem tam ňákej hřebík
tam, kde visel plášť
deska, co tě hladí
kniha, kterou čteš
když si nevíš rady
když nevíš, co chceš
Když se v Deltě stmívá
když se v Deltě stmívá, zem se propadá
velkej černej stín mi dejchá na záda
nikde živá duše, na rozcestí sám
cejtím, jak se zvolna pod zem propadám
přes šumící pole vyje divnej pes
podváděl jsem v kartách a teď mě čeká trest
kde je moje holka, kde je kámoš Ben?
jsem tu jen s tím děsně bledým měsícem
když se v Deltě stmívá, přechází mě smích
už abych byl zase v rušnejch ulicích
na nároží zpíval, tancoval a hrál
tady na mě sedá nekonečnej žal
stejská se mi po všech zamluvenejch snech
vidím svoji mámu, tátu, druhej břeh
první lásku, tu jsem taky pochoval
už abych zas v St. Louis tancoval a hrál
měl jsem malý dítě, byl mu rok a půl
čert ví, proč jsem si teď na něj vzpomenul
ve dvacátým sedmým přišla povodeň
tak kde je moje holka a kde je kámoš Ben?
neměl bych tak chlastat, neměl bych tu bejt
proč jen je ten život na mě tolik zlej?
proč si na mě oblík tenhle smutnej šat?
když se v Deltě stmívá, začínám se bát
Klidná
přestal jsem řešit svoje problémy
psát o nich sáhodlouhý poémy
navenek dál se mračím ze zvyku
v srdci mám ale klid a muziku
už vím, kdo jsem a za co můžu stát
až budu v sto dvaceti umírat
a s ostatníma lidma stejně nic nenadělám
tak ještě mi nalej
snad mi i zbyly ňáký zásady
hlavně mi nesmí dojít nápady
musím mít s kým se o ně pohádat
jo, blázny do umění, ty já rád
a lidi decentní, co nejdou dál
dokud’s je do svý duše nepozval
a s ostatníma lidma stejně nic nenadělám
tak ještě mi nalej
zpívám si – nic jinýho nezbejvá
žádnej šéf na mě vlídně nekejvá
člověk se nikdy nezavděčí všem
všichni se do těch kanclů nevejdem
někdo si myslí, že jsem ztratil směr
a jinej tomu říká charakter
a s ostatníma lidma stejně nic nenadělám
tak ještě mi nalej
Kolik?
kolik je prázdných míst v divadle zrození?
kolik je prázdných míst v divadle skonu?
kolik je hlubokých klínů, v nichž tonu
za mělkých večerů, kdy jsme se vzdáleni?
kolik je instinktů, kolik je pudů?
kolik jich zkrotím a kolikrát budu
počítat mrtvolky průsvitných citů?
kolikrát za noc se nezeptám: jsi tu?
kolik mám hříchů, kolik mám vad?
kolik je těl, jež chci pomilovat?
s kolika kudlami v zádech lze žít?
kolikrát zemřu, než naleznu klid?
kolik je divadel skonu a zrození?
kolik je dálek, v nichž chceme být vzdáleni?
Láska je jen spam
zapínám počítač svý hlavy
co je to za divnej stín?
všechno mi splývá
někdo cizí se dívá
skrz moje oči – co s tím?
přijel jsem posledním vlakem
jsem tu jen já a Jim Beam
do mailu koukám
tuhle píseň si broukám
ještě jsem nezavřel víka, už spím
láska je jen spam
láska je jen spam
levačka píše jak divá
něco, co chci ti moc říct
všechno mi splývá
rovná čára je křivá
déšť buší do popelnic
dvě bosý nohy jdou deštěm
přemejšlím, kam můžou jít
dejte mi pokoj
jděte pryč, no tak běžte
kletby, co snažím se nevyslovit
láska je jen spam
láska je jen spam
zkouším si zvysoka nalejt
polejvám sebe i stůl
čekám a nedutám, ticho je v sále
nikdo mi neprominul
no tak, bejby, don’t be cruel
be cool
restart a jedeme dále
co je to za divnej byt?
v duchu si říkám:
hlavně nezavři víka
snaž se to nevyslovit
nemysli na černý díry
zklidni se, dělej, co máš
aktualizuj antiviry
nepoužívaný ikony smaž
láska je jen vir
láska je jen spam
láska je jen vir
láska je jen spam
Lenost a jistůtky
lenost a jistůtky
bohorovnost
průměrný živůtky
průměrný peníze
jim přinesli až pod nos
lenost a jistůtky
benefity
laciný dobrůtky
falešný úsměvy
a hlavně žádný city
blbůstky, odpustky
vo co ti de?
tragický bytůstky
jsou z jiný planety
a podobaj se lidem
lenost a jistůtky
pimprlata
malost a předsudky
korporát
je tvůj hodnej táta
lenost a jistůtky
k popukání
žahavý obludky
trháš jim křidýlka
a koukáš, jak se brání
blbůstky, odpustky
vo co ti de?
tragický bytůstky
jsou z jiný planety
a podobaj se lidem
Málo
málo chytrých rozhovorů
málo dobrých fórů
málo citu bez tyjátru
málo vlastních bratrů
málo těch, kdo plní přání
bez vysvětlování
málo víry v smysl cesty
málo, málo štěstí
málo vůle nebýt malý
málo jsme se znali
málo kroků do neznáma
málo – ani za mák
málo ranních milování
horkých nočních dlaní
málo, málo pochopení
není, není, není
málo vůle, hodně volů
málo volných stolů
málo času, vody v řece
málo, ale přece
málo bílých míst a stránek
málo vane vánek
málo Faustů s kapkou krve
okamžiku, trvej
Mezi dvěma skly
v noci, kdy se všechno smí
lovíš sen a dech se ztrácí
blues, co padá na dno tmy
zavřu oči, mířím na cíl
kde si myslíš, že jsem byl
když jsi spala, chladná dámo?
o dům dál a o den dýl
slova lžou a oči klamou
ze samoty prozpívat se k bláznění
jako motýl mezi dvěma skly
v noci, kdy se všechno zdá
a nic nejde podle plánu
je má první, nebo stá
ztratím hlavu, usnu, vstanu
ze samoty prozpívat se k bláznění
jako motýl mezi dvěma skly
Mrcha v tobě
drž se ode mě dál
drž se ode mě dál
drž se ode mě dál
drž se ode mě dál
mrcha v tobě, co chce ven
dravá ryba pod ledem
kapka krve v koutku úst
je to, nebo není blues?
chvíle s tebou, chvíle bez
naší špíny plnej dřez
nemáš zájem, nemáš chuť
neříkáš: pojď na mou hruď
drž se ode mě dál
drž se ode mě dál
drž se ode mě dál
drž se ode mě dál
mrcha v tobě – jedem dál
ty jsi vlála a já řval
ztrácíš hlavu, cíl i směr
hledáš důvod ber kde ber
mrcha v tobě – malej kaz
na jedný z tvejch sedmi krás
podivnej je ten tvůj svět
nechceš nic a chceš to hned
drž se ode mě dál
drž se ode mě dál
drž se ode mě dál
drž se ode mě dál
Střížkov – Ládví – Kobylisy
kompromisy dělaj krysy
Florenc – Hlavní nádraží
vůbec si mě nevážíš
kompromisy dělaj krysy
je to pravda odvěká
jaký štěstí? rána pěstí!
nikdo na nás nečeká
drž se ode mě dál
drž se ode mě dál
drž se ode mě dál
drž se ode mě dál
Na slovíčko s dámou
na slovíčko s dámou
co má ráda smutný kluky
na slovíčko s dámou
puklý srdce vezme do dlaní
a neupustí
v noci u řeky s dámou
nečekaná souhra duší
v noci u řeky s dámou
je to lepší, než jsme chtěli
než je dovolený
všechno spí
my chodíme tmou
v písni tvý
teď slyším tu mou
a nepospíchám
vítat úsvit s dámou
co mi dává víc, než tuší
vítat úsvit s dámou
puklý srdce vezme do dlaní
a neupustí
Nevyzvednutý blues
nevyzvednutý blues
odněkud z Louisiany
na poště leží – adresát
zastižen – leží v zemi
nevyzvednutý blues
po říčním bahně voní
kdypak ho přines línej proud?
předvčírem, nebo vloni?
nevyzvednutý blues
nikdo ho, zdá se, nechce
blues o půlnočním rozcestí
a Yorickově lebce
nevyzvednutý blues
dva hamletovský typy
baví se s duchem na hrázi
snu jménem Mississippi
nevyzvednutý blues
ten první je princ dánskej
ten druhej Robert Johnson sám
kurevník velikánskej
nevyzvednutý blues
a rohatej bůh Legba
otvírá bránu, kvete blín
zlá nickcaveovská setba
nevyzvednutý blues
blues, který leží ladem
v balíku pevně svázaným
zabitým černým hadem
nevyzvednutý blues
odněkud z Louisiany
na poště hnije – adresát
zastižen – hnije v zemi
Nikdy
nikdy nepochopím
nikdy neuvěřím
hlavu můžu opít
v knajpě na nábřeží
nikdy nepřitakám
nikdy neprohlédnu
mlha, šedý zákal
když mě táhneš ke dnu
nikdy nepřipustím
nikdy nedovolím
hlava toho ústy
nakecala tolik
snílci leccos snesou
teď už buďme zticha
moci tiše zesnout
láska – bolest břicha
nikdy nezápasím
s tím, co na dně plave
nikdy neuhasím
svoje srdce žhavé
nikdy nedám ránu
ať mě kdo chce jebe
nikdy nepřestanu
hledat v tobě sebe
Noc je mým dnem
přátelé, noc je mým dnem
vstávám, když všichni jdou spát
ve světě za zrcadlem
každičkej dům je můj hrad
obcuju na plnej plyn
na tváři krvavej šlic
ve dne je ze mě jen stín
reklamní předěl – nic víc
ve dne mě objímá strach
strach z typů, co nemaj dost
strkaj se, hádaj a rvou
jak psi o gumovou kost
spěchaj, až zvedá se prach
za tím svým posvátným Nic
já neznám jedinej kšeft
co by stál za zápal plic
lidi jdou, jen aby šli
hledají, kde nic není
pletou si významy slov
bdění a probuzení
marketing keců a lží
parchanti, co nemaj dost
za babku prodaj tvý sny
a věčnost za přítomnost
spěchaj, až zvedá se prach
na tváři krvavej šlic
v mým světě nejsou než stín
reklamní předěl – nic víc
Noční blues
po ostří se procházím
do snů ti sázím frázi za frází
a ty jen spíš a neslyšíš
řetěz mejch úvah: smrt je, když…
nemůžu nemít pravdu celej čas
slyšelas, co jsem říkal? kterou část?
noční blues, noční vzduch
k spícímu tělu mluvím nazdařbůh
a jsem sám a nejsem sám
přes mokrý střechy hledím ke hvězdám
před světem schovanej
jsem na dně? nevím – jo a ne
noční blues, noční host
měsíc jak vybělená lidská kost
neříkáš tak ani tak
prosím tě, co je tohle za chyták?
neříkáš, že odcházíš
neříkáš ani, že mi chceš bejt blíž
jak žít dál? jak žít dál
tenhleten děsně temnej seriál
karty jsou rozdaný
v světlíku rozladěný varhany
za dveřma kroky: pes a jeho pán
ví někdo, že tu tiše umírám?
noční blues, noční blues
noční blues, noční blues
Novej rock má starý blues
je novoroční ráno: v parku jeden pár
si dává na shledanou, v konvici vodu přešel var
jsem veselej i smutnej, mám všechno, nebo nic
a pak jako když utne a chce se mi jen říct
že novej rock má starý blues
novej rock má starý blues
vzpomínám, jaks hřála a jakous měla chuť
zapálilas barák, řeklas: bejby, pak mě vzbuď!
tehdy jsem se vzrušil, teď tu stojím v prvním z rán
s uzamčenou duší a srdcem dokořán
a řvu, že novej rock má starý blues
novej rock má starý blues
minuty plynou jako voda v řece
jak dlouhej hovor o ničem
a já tu čekám uprostřed svý klece
čekám, až do mě vložíš šém
to je mý novoroční golem blues
mý novoroční golem blues
procházka k básníkově soše: starej známej stesk
zas vidím, jak’s mi dala košem a nečekalas na rozbřesk
od těch dob tě hledám… vtom proti mně jde pán
je mi podobnej až běda – škoda, že nejsem to já sám
sotva se odtrh od tvejch lačnejch úst
od tvejch krvelačnejch úst
tak teď už víš, proč mám svý blues
s novým rockem starý blues
O den starší, o dům dál
cesta samej štír a had
co je tohle za Západ?
nikde žádnej dům s červenou lucernou
sladkej zápach z tygřích tlam
v patách rychlý jezdce mám
že jsem odprásk tu svou lásku nevěrnou
o den starší, o dům dál
co jsem komu udělal
to si kupodivu sem tam vyčítám
umím klít a vrhat nůž
vím, že mohlo by bejt hůř
a má kytara je ostře nabitá
tolik chyb a omylů
Maggie May a Mary Lou
a ta štětka z parníku Robert E. Lee
všude, kam se podívám
vidím zhaslý oči dam
co mi řekly, že se z lásky nestřílí
o den starší, o dům dál
co jsem komu udělal
to si kupodivu sem tam vyčítám
umím klít a vrhat nůž
vím, že mohlo by bejt hůř
a má kytara je ostře nabitá
ostrej klus a jemnej déšť
nikdo neptá se, kdo jseš
pro ty v dálce jsi jen pohyblivej cíl
v zmoklým hrnku stydne čaj
dobře víš, že už tě maj
jeden záblesk – rána – a jakej jsi byl!
o den starší, o dům dál
co jsem komu udělal
to si kupodivu sem tam vyčítám
umím klít a vrhat nůž
těžko mohlo by bejt hůř
a má kytara je ostře nabitá
O to jde
zasněženou cestou k hospodě
klouže houf rozesmátejch dětí
my dva a zima – a o to jde
nikdy tu nebyl nikdo třetí
sny, co se zmačkaj a zahoděj
sny, co se na člověka lepí
my dva a zima – a o to jde
zraněnou rukou sbírám střepy
korálky jitra v údolí
za nocí hory něžně planou
starej pán se psem, o holi
severák na sjezdovce brzdí hranou
stmívá se, barák na prodej
večerní lyžování bolí
my dva a zima – a o to jde
v krajině posypaný solí
Oheň v krbu
oheň v krbu
ve vesmíru
odloženejch
životů a snů
nemám sílu
poezií
rejdit v ráně
chci mít čistej stůl
ještě se mi
o tvý lásce zdává
ještě věřím
že zas přijdeš blíž
ještě hoří
oheň v krbu
hřeje, svítí
ještě o mně víš
Ota a Steve
Ota a Steve
jdou nocí jako první
tam na kulatým
malým náměstí
Ota a Steve
vtom odněkud zní hlasy
co se to líhne
v hlavě vypitý?
Ota a Steve
jdou po stopách těch zvuků
absurdní scénka
osvětlenej pyj
Ota a Steve
dva vyhození hosti
v Akráči větraj
mlha na hrobech
Ota a Steve
s uchem přilepeným
k domovním zvonkům
hlásič haleká
Ota a Steve
si povídaj s tím křikem
najednou bzučák!
někdo je zve dál
Ota a Steve
se honem hrnou dovnitř
a já tu stojím
přesně jak ten pyj
Ota a Steve
tam někde jede mejdan
a oni na něm
to se mi snad zdá
Ota a Steve
tak bloumám Vinohradskou
ta holka vedle
dala by si říct
Ota a Steve
a nikdo nemá páru
já jedinej
vím, kde je spolkla tma
Písnička z Ježkárny
na Ježkárně sedím jako vzornej žák
po včerejším tahu je mi všelijak
ten bílej fousáč proti mně – můj profesor
se tváří, jako by mu řekli dobrej fór
a kámoš bohém opucuje hubertus
včera si koupil kurvu, to je jinší blues
poválel ji v prachu – žádný násilí
(no ale) Marks & Spencer by se asi divili
já nemám tuhle dekadentní minulost
sem tam sbalím ňákou přiopilou kost
(no ale) nezůstává po mně žádnej dlouhej plot
neodcházím obutej do cizích bot
jenže ten rok, o kterým se bavíme
zprava, zleva všichni hrozně kalíme
nejvíc pijou bubeníci, to se ví
dodnes se mi vracejí ty výjevy
student jménem Ondřej má dva trabanty
teta Líba má doma dva haranty
Tamara má porád ten svůj velorex
a mě baví ta kóča, co z ní čiší sex
jen ji vidím, vím, že budou potíže
ta hravá dravá šelma patří za mříže
při tokání mluví za nás nízkej pud
a James Brown na nás z dálky volá: I feel good!
mý nejoblíbenější slovo je prej KLÍN
no co všechno se od ní ještě nedovím
když ji líbám, chutná jako sladkej krém
ta zvrhlá víla s děsně hbitým jazykem
pár měsíců měli jsme to na háku
utli jsme to někdy v půlce druháku
po letech pak recidiva – zatmění
studem bych se propad, změnil příjmení
už je to dost dávno, a tak se vás ptám
proč vám to tu vlastně celý povídám?
snad je to tou nocí černou jako thér
najednou jsi v tom a nemáš na výběr
známej ksicht mi dvě hodiny vykládá
jak vypadá pravá tvůrčí nálada
slušně kejvám, jako že mu rozumím
borec vede čtyři nula na rumy
ve Mlejně je živo, chlap má plnej sál
kdysi jsem tu taky něco nahrával
bejvávalo… dneska už jsem down a plonk
tak kam se poděl ten náš bluesrockovej song?
někdo smrdí v kanclu, jinej pije gin
já cpu svoje chytrý kecy do novin
z ní je puťka, já mám zase velkej břich
nechtěl bych se s ní teď srazit ve dveřích
říkám si: ach ouvej, to jsme dopadli!
měsíc v louži kouzelně se zrcadlí
a nahá holka z bronzu stojí jako v snách
na betonovým Stonehenge v Praze-Stodůlkách
Poslední mohykán
Too many chiefs and not enough Indians.
jsem poslední mohykán
jsem ze starý školy
nepřátelům onikám
předtím, než je skolím
a když nevím kudy kam
tak na kytaru naříkám
jsem poslední mohykán
jsem dobrej ve svý roli
všichni dělaj v reklamce
já jedinej tu zbyl
a tak mi není do tance
moc plánů, málo sil
moc šéfů, žádnej indián
jsem i svůj otrok, i svůj pán
sám zvolím se i odvolám
a cesta má je cíl
že jsem pašák, povídaj
co mám na to říct?
prej co jim zbyde, to mi daj
jenže já chci víc
chci mít ve čtyři po šichtě
a dovolenou v Egyptě
a šťastnej úsměv na ksichtě
pět tisíc, sto tisíc
jsem poslední mohykán
jsem ze starý školy
kdekdo mi radí, kudy kam
výt s vlky, bučet s voly
čím víc do toho pronikám
tím rychlejc spěju do nikam
když mluvím, tak nic neříkám
a ohnutej hřbet bolí
všechno jsem už vyzkoušel
a všude už jsem byl
vybral jsem si ze dvou zel
od každýho díl
moc šéfů, žádnej indián
jsem i svůj otrok, i svůj pán
jsem poslední mohykán
a cesta má je cíl
Posmrtná maska
Jsem čtverhran. Stojím, ať vržen jakkoli.
(Dante: Božská komedie)
vždy jsem byl Donem Quijotem
vždy jsem byl také jeho sluhou
vždy jsem byl ve při s životem
po každé bouři vstával s duhou
a tiše zlézal velehory
co jiný hlučně obcházel
říkali o mně, že jsem chorý
a já si říkal, co jsem chtěl
když se mi snažil politik
vysvětlit, proč bych ho měl volit
myslel jsem na leštění klik
a jeho předem danou roli
v davu, jenž z podstaty se mýlí
poslouchaje ty bláboly
jak Dantův čtverhran – what a feeling
stál jsem, ať vržen jakkoli
a možná, že mi na lidech
nezáleželo ani za mák
hleděl jsem na opačný břeh
má duše byla ráda sama
rodina, jistě: žena, děti
člověk však má mít druhý plán
chtít víc a umět neuměti
být down a letět ke hvězdám
Promiň mi všechno, co tě bolelo
vstáváme do tmy a usínáme u svejch krásnejch dětí
v nevlídný době se spoléháme na svý zvláštní světy
vidím, jak stárnem, ale měděná mi připomíná svatý
ty jsi můj domov, moje bytost nejbližší a čas se krátí
mý starý já už ve mně umřelo
do klopy trní, pak jsem přes něj hodil deku
promiň mi všechno, co tě bolelo
já na nás myslím jako na nádhernou řeku
ono to znaví: vždycky zázrak, nebo blues, nikdy nic napůl
seskočit z lana a žít za sebe, jen sama… já to chápu
jsem jednou z věcí v tomhle pokoji, je po boji, den bolí
dal jsem srdce, nevím komu, láska chodí kolem domu s bílou holí
mý starý já už ve mně umřelo
do klopy trní, pak jsem přes něj hodil deku
promiň mi všechno, co tě bolelo
já na nás myslím jako na nádhernou řeku
narážím do stěn, ztrácím jeden, druhej osten, jen ne víru
dvě děti a já třetí – Petr Pan, co nikdy neměl vyrůst
jsem jednou z věcí v tomhle pokoji, je po boji, zem pustá
nevím proč, vím jen, že tě miluju a lituju a… zůstaň
mý starý já už ve mně umřelo
do klopy trní, pak jsem přes něj hodil deku
promiň mi všechno, co tě bolelo
já na nás myslím jako na nádhernou řeku
Psí oči
vždycky když se probudím
vnímám jejich žal
psí oči
a když předstírám, že spím
dívají se dál
psí oči
slova, co se nikdy neřeknou
slova, co se rychle vyštěknou
a pal!
vítr točí osudím
potom zmizí
psí oči
cejchovadlem vpálený
do paměti mám
psí oči
boje dávno vzdálený
znova prožívám
psí oči
zase jsem tím, kdo mi umírá
zas mě tíží ta má nevíra
jsem sám
říkám, co je schválený
obelhávám
psí oči
jdu deštivým soumrakem
k místům, co jsem znal
psí oči
bloudím bílým barákem
kde jsem umíral
psí oči
slova, co se málem neřeknou
v poslední chvíli se vyštěknou
a pal!
jsem jen smutným divákem
vše, co zbývá
psí oči
Špatnej jam v Repre
špatnej jam v Repre
kdo by to řek
těším se domů
na dětskej brek
sto bílejch stolů
pár černejch már
z hlavy je koule
na biliár
špatnej jam v Repre
nemůžu dál
hraju svý sólo
jako bych spal
z folku je polka
kam jsem to vlez
pokusy o blues
lidová směs
špatnej jam v Repre
ztracená čest
ksicht, kterej hlásá
I am the best
vypitý pivo
snědenej krám
co je to za jam
když jsem tu sám?
špatnej jam v Repre
lidi, co znám
signály z kosmu
postarších dam
chuť na panáka
z ostudy frak
prý jste i básník
tak ňák – ňák tak
Tam, kam se mnou nemůže už vůbec nikdo jít
myšlenky mi v hlavě plujou jako hejna ryb
už jsem potkal život, už mě taky párkrát skříp
splín se nad mou duší klene jako svatej Vít
tam, kam se mnou nemůže už vůbec nikdo jít
tam, kam s tebou nemůže už vůbec nikdo jít
venku svítí měsíc, já tu dumám u vína
a na láhvi od chardonnay svíčka zhasíná
jak mám, holka, nezabloudit, když je noční klid
tam, kam se mnou nemůže už vůbec nikdo jít
tam, kam s tebou nemůže už vůbec nikdo jít
to, co bylo, nezmizelo a co bude, vím
lidi jsou tak chytrý, každej něčeho si všim
přítel drtí sklínku – prchám, neb nechci být bit
tam, kam se mnou nemůže už vůbec nikdo jít
tam, kam s tebou nemůže už vůbec nikdo jít
múza lačně kouká na můj nepopsanej list
oči má jak šelma, když se chystá na kořist
věř mi, že jsem s tebou, i když myslím na úkryt
tam, kam se mnou nemůže už vůbec nikdo jít
tam, kam s tebou nemůže už vůbec nikdo jít
Tanečník
Léta Páně 1284, na den Johanna a Pavla, to jest 26. dne měsíce června, pištec oděný do pestrého šatu vyvedl z města sto třicet dětí narozených v Hameln, a to na horu Koppen poblíž Kalvárie, kde zmizely beze stopy.
(Kronika německého města Hameln)
o svátcích slunovratu
mraky jako slzy kanuly
mládenci nesli louče
jak hlavy napíchnutý na kůly
a už se mocná brána
už se krutá brána zavřela
nehybný kopce v mlze
přízraky bez dechu a bez těla
pištec v pestrým šatu
jako by měl zaznít naposled
hraje, tančí, zpívá
o tom, že zadupal na tenkej led
v zástup uctívačů
náhle zlatý slunce zapadlo
země je chytla za šos
a nebe zesláblo a zesládlo
krátkej moment strachu
v tý tmě bylo po všem za pár chvil
užaslý mrtvý ticho
tam, kde je lačnej močál pohltil
zbyl hlouček šťastnejch dětí
a ty, než něco mohly povědět
skolil mor jednou ranou
a potom uplynulo pár set let
pak banda sprostejch lidí
řekla: v Hameln to ňák zapáchá
bohatne z naší bídy
a každej si v něm hubu vymáchal
tak asi vznik ten příběh
o pomstě lidskejm krysám – čert je vem
a chudák ten, co tančil
jako by tušil, stal se krysařem
Tichý strachy
novej den má divnou pachuť
poslouchám ten klid
v ránu plným tichejch strachů
co se bude dít?
tohle není dobrej měsíc
čert aby ho vzal
šerej prázdnej byt mě děsí
a co bude dál?
nikde nikdo
a co bude dál?
hlava bolí
čert aby to spral
v oněmělý televizi
běží CNN
maskovanej střelec mizí
mrtvý nesou ven
když si sednu k počítači
před očima mám
podřezaný krky
začínám se cítit sám
holka, kde jsi?
já jsem tady sám
jsem tu vůbec
nebo sám sobě se zdám?
prej to jsou dvě různý věci
je to jako jed
v čistý vodě… kecy v kleci
já tu knihu čet
zaměří tě, pak tě složí
anonymní vrah
co si plete obraz Boží
s kresbou v novinách
němě na mě
křičí CNN
dvanáct mrtvejch
je to jak zlej sen
kati v černejch kuklách
čert je vem
podřezaný krky
kde to jsem?
kde to jsme?
co si myslí a co hulí
takovejhle vrah
že mu jebne jenom kvůli
kresbě v novinách?
Ty jsi má smršť
ve čtyři ráno do mlhy vstává
chviličku neví, kudy jít
pořád ho vidí, jak se blíží
připravit děla – zamířit
nebe je nepříjemně nízko
musí se mírně předklonit
pořád ho slyší, jak jí říká:
chtěla sis užít, máš to mít
ty jsi má smršť
ty jsi má smršť
když budeš chtít
vyrveš mě z kořenů
zboříš mi dům
zapálíš dvůr
ty jsi má smršť
a já se propadám
v půl šestý ráno do oken kouká
pitomej novej den
slunce má brejle proti slunci
lidi jak ryby pod ledem
kdo je tu šéf a kdo jen drží?
hlava to nebere
ví jen, že všechny dny jsou stejný
a končej večerem
ty jsi má smršť
ty jsi má smršť
když budeš chtít
vyrveš mě z kořenů
zboříš mi dům
zapálíš dvůr
ty jsi má smršť
a já se propadám
hodiny bijou za pět dvanáct
v půlnoci oněmí
a něco bílýho se plazí
v koupelně po zemi
a světlo z otevřenejch dveří
jak prodlouženej čas
trochu se do nich musí kopnout
aby ten trapnej výjev zhas
ty jsi má smršť
ty jsi má smršť
když budeš chtít
vyrveš mě z kořenů
zboříš mi dům
zapálíš dvůr
ty jsi má smršť
a já se propadám
vítr jak bič
ledovej déšť
mraženej sníh
řeže mi do těla
pojď ke mně blíž
co o mně víš
ty jsi má smršť
a já se propadám
jednou takhle o půlnoci
když jsem usnul a zas procit
nad knížkami bájí
jež mi často nedávají spát
když jsem dumal, až jsem klímal
zaklepání a s ním zima
jenom lehké zaškrábání
na veřeje pevných vrat
návštěva – dím překvapeně
dotkla se mých pevných vrat
jenom jednou
jedinkrát
ty jsi má smršť
ty jsi má smršť
když budeš chtít
vyrveš mě z kořenů
zboříš mi dům
zapálíš dvůr
ty jsi má smršť
a já se propadám
vítr jak bič
ledovej déšť
mraženej sníh
řeže mi do těla
pojď ke mně blíž
co o mně víš
ty jsi má smršť
a já se propadám
U Lužnice
pořád tak klidná
elegantně svá
na třpyt si nepotrpí
čistě nečistá
vzpomínka na Lužnici
co jsem tenkrát chtěl?
chtěl jsem tak moc
ale tak málo vydržel
na plochej kámen
jsem o půlnoci sed
poslouchal peřeje
a vážný řeči ved
s rybářem ve tmě
já neviděl z něj víc
než jeho cigáro
a slyšel řeku týct
a tohleto líný
jihočeský blues
skály a stíny
plný krásnejch hrůz
hluboko ve mně
rozeznívá čas
nikdy jsem neměl
strach z těch hrůznejch krás
pečenej candát
druhý Vánoce
opodál chladilo se
pivo v potoce
na starý verandě
jsem často držel stráž
v hospodě U Vodníka
mastil mariáš
když zavřu oči
cítím vůni hub
pět kiláků úvozem
se šplhám na nákup
a zpátky lesem
jde to mnohem snáz
jsem se svým dědou
slyším svýho táty hlas
a tohleto líný
jihočeský blues
skály a stíny
plný krásnejch hrůz
hluboko ve mně
hučí spodní proud
nikdy jsem neměl
chuť po proudu plout
každej jsme ňákej
někdo věří snům
já zase denně v duchu
odrážím svůj člun
a pluju někam
kde mi bylo líp
poklidná řeka
daleko od moře chyb
a tohleto líný
jihočeský blues
skály a stíny
plný krásnejch hrůz
hluboko ve mně
rozeznívá čas
nikdy jsem neměl
strach z těch hrůznejch krás
a tohleto líný
jihočeský blues
skály a stíny
plný krásnejch hrůz
hluboko ve mně
hučí spodní proud
nikdy jsem neměl
chuť po proudu plout
Western
hej, vy s tou tamburínou
nemám, kam bych šel
noc je dlouhá a váš zpěv
se krásně poslouchá
hej, vy s tou tamburínou
nemám, kam bych šel
světla tingl-tanglu hasnou
jsem tak zoufale sám
před úsvitem zdrhám od svý dámy
promilovali jsme den a půl
počítali jsme svý starý šrámy
po nebesích přízrak jezdců plul
v dálce zavyl kojot – nutný klišé
já ji neznal, ona mě tím víc
horkej klín a na nebi ples příšer
nestih jsem ji líbat ani svlíct
dneska je to ale všechno smázlý
bledej měsíc přebral a jde spát
slunce nikde – zbyli jen dva blázni
v šeru rána hlad a listopad
tak to vidíš, moje krásná paní
na severu, v kraji velkejch měst
představ si, jak šinu se tou plání
trest, kterej se skoro nedá snést
Za Janem Třískou
jak bezhlavě se sešeřilo
v nejhorší možnou chvíli
kdy doba vymklá z kloubů šílí
a Lear odchází do lesa
kdy hrajem durcha bez esa
jak divně vstřícní jsme k těm časům
kdy těžko dočkat večera
a na postavy z Molièra
hodí se slova Shakespeara
kdy strach nám srdce zavírá
sny se zřídí, spadnou pod stůl
rande s Prahou nadranou
živí lidi skáčou z mostu
sochy na něm zůstanou
jak nevlídně se na nás tváří
v zrcadle řeky vlastní tvář
opodál prorok Jeremiáš
do vody zvrací – viděl dost
kamenní světci – samá ctnost
sny se zřídí, spadnou pod stůl
rande s Prahou nadranou
živí lidi skáčou z mostu
sochy na něm zůstanou
Zfetovanej svět
je novej rok zfetovanýho světa
poslední cvok nocí kotrmelce metá
podivnej sen se mi do vědomí vtírá
co chci, kdo jsem a kam zmizela má víra?
nemůžu spát – sám s nejlevnějším vínem
v bludišti dat si tykám s anonymem
kdo je ten skřet, co plive na mý jméno?
svět zvanej Net, kde vše je dovoleno
lidi maj strach a místo duše želé
na miskách vah si lezou do prdele
největší vůl tě vyhazuje z práce
nadvláda nul: věčnej zdroj inspirace
z hospody řev, jdu pro točený pivo
zní to jak zpěv za udušenej život
co mohlo bejt, to nebude a není
nejde to smejt – nevěřím na znamení
podivnej soud mě zkouší z dobrejch mravů
prej se mám zout, než půjdu na popravu
v předsíni smrad z hlídačů poezie
neumí hrát a básně píše pyjem
nevím, co dřív, a objímá mě nuda
ten, co si pliv, mě běží někam udat
měl bych říct: dost! já ale když jsem v ráži
jak Sysifos furt dokola se snažím
slyším ho výt, psa, kterej mi je v patách
nutí mě pít a chce, abych to zatáh
za tenkou zdí zas jedno z dětí brečí
pes ve mně bdí v předtuše nebezpečí
je novej rok zfetovanýho světa
poslední cvok nocí kotrmelce metá
rána a pád, zvuk obalenej tíhou
to soused snad jen střílí z šampaňskýho
Životy slavných osobností
životy slavných osobností
to je přec něco příšerného
Chopin se zalkne tupou něhou
tváří v tvář sprosté Sandové
a ta mu oči vyklove
životy slavných osobností
opravdu měly to, co chtěly?
Popelčin střevíc pro Grace Kelly
kdo uteče, ten vyhraje
samota jménem Toyen
životy slavných osobností
tam pod legendou maso s kostí
a srdce zvláštně bolavé
co vyplave, to odplave
životy slavných osobností
už jenom když si představíte
že mohla mít a nemá dítě
že nikdy dítě neviděl
pak rakovina: Bowie, Brel
životy slavných osobností
tam pod legendou maso s kostí
a srdce zvláštně bolavé
co vyplave, to odplave
životy slavných osobností
zdravíčko, hvězdy, jak se máte?
Marilyn bledá v černých šatech
Chaplina z hrobu vyhrabou
a havran zpívá: diga dou
diga diga dou
diga dou dou
diga diga dou
diga dou