Archeolog
archeolog čeká
na bezměsíčnou noc
jedinej záblesk světla
a všechno bude v háji
oči si brzy zvyknou
zdá se, že vrásky hory ožívají
Komenský čeká
až vyplní se soud
proroků spílajících
těm, kdo si sedli na trůn
učitel marodů
je pro smích už i bláznům
Hemingway nevěřil
na žádnou ztracenou generaci
to jen já zanikám
panika
kdovíkam letí ptáci
letí ptáci
čínskej mudrc čeká
o nic se opírá
má tisíc životů
a deset tisíc smrtí
strom starší nežli les
můj kumpán z mokrý čtvrti
Hemingway nevěřil
na žádnou ztracenou generaci
to jen já zanikám
panika
kdovíkam letí ptáci
letí ptáci
archeolog čeká
na bezměsíčnou noc
Berlín
vyjeli jsme už za tmy
život byl chvilku fajn a dal se snést
měl jsem tě plnou hlavu
nechtěl jsem zkoušet žádnou trapnou lest
čekal jsem na tvý slova
a kdyby už nic nepřišlo, tak dík
zvedlas mě, holka, ze dna
přiznávám, že jsem si na tebe zvyk
u Braniborský brány
pasou se koně bájnejch hrdinů
v duši mám celkem čisto
zrovna si nedávám nic za vinu
v noci jsem přešel čáru
takový naše tajný neštěstí
píšu si s tebou o snech
v davu na Postupimským náměstí
beru to jako šanci
abych si v písních milosrdně lhal
opravdu nejsem krásnej
a taky nemám žádnej zvláštní dar
poslední noční S-Bahn
krvavej šrám na tváři měsíce
zpíval mi živej Dylan
a teď jsem králem týhle ulice
do hotelu se loudám
bary na Friedrichstraße zavíraj
chtěl bych se s tebou líbat
píšeš mi, žes už spala – tak good night!
beru to jako výzvu
abych si splnil to, co nesmí bejt
má zakázaná dámo
v duchu mě objímej a zahřívej
říkali mi, že Berlín
na puklý srdce je ten správnej lék
nechám to plout a cítím
hluboko pod zem zakopanej vztek
postavit všechno znova
a ze zlejch duchů uplácat svůj stín
pozejtří se ti vrátím
a vůbec se tě neptám, jestli smím
Bubnování na podzimní listí
na podzimní listí padá déšť
prsty na zmoklý sklo bubnuješ
napsal bych ti, že nemůžu spát
sedřel bych ti kůži z nahejch zad
chtěl jsem ti dát ještě jeden song
na desce se točí Dave Van Ronk
v New Orleansu slunce vychází
samý příkazy a zákazy
nepotřebuješ mý zpívání
nebudu tě líbat do dlaní
svírá se ti srdce, já to vím
na podzimní listí padá stín
Budu tvý tajný eso
uvil jsem ze snů kytku
přišel jsem o rozum
v krajině bez nábytku
a do větrnejch strun
plete se sykot hada
a slunce nezapadá
tvý tetovaný záda
putuju ke tvejm rtům
všechno, co musíš vědět
řekli jsme objetím
na skálu k Andromedě
s Orfeem v podsvětí
vyrážím celej žhavej
vstříc drakům sedmihlavejm
prosím tě, nepřestávej
má ztráto paměti
ruce se trochu třesou
vzdorujem závrati
budu tvý tajný eso
vím to jen já a ty
kdo v tobě neuhoří
v očích se utopí
bezhlavě plení, boří
bojuje s kyklopy
škrtni, co nehodí se
pár básní v rukopise
škrtni i tuhle píseň
dřív než ji pochopím
ruce se trochu třesou
vzdorujem závrati
budu tvý tajný eso
vím to jen já a ty
postav mě, lásko, před soud
svůj účet zaplatím
budu tvý tajný eso
srdcový tajný eso
vím to jen já a ty
Cesta ani cíl
rád bych někam zmizel
už se toho nelekám
verš ve starý knize
od mrtvýho člověka
noční bdění
štěstí na pár chvil
tohle není
cesta ani cíl
kamarádi známejch
kamarádi jejich žen
sen – pořád ten samej
blues ve stavu beztíže
vždycky někdo
dobře poradí
potom zamknout
na dva západy
tohle není cesta
jako žádná ze sta
ne, to není cesta ani cíl
tohle není cesta
zbytečně se trestám
ne, to není cesta ani cíl
přes hluboký ledy
smutně hledím do piva
déšť ho jemně ředí
nemám ti co zazlívat
Putin, Lenin
piju, abych pil
tohle není
cesta ani cíl
hele, vole, ty tam
co jste to tu za lidi?
slanou vodu schytá
ten, kdo stojí na přídi
čím dál
šílenější nálady
vždycky někdo
dobře poradí
tohle není cesta
jako žádná ze sta
ne, to není cesta ani cíl
tohle není cesta
zbytečně se trestám
ne, to není cesta ani cíl
kdysi jsem se snažil
teď se vůbec nesnažím
po tobě jsem bažil
teď se tě hned nabažím
mokrej čenich
zvadlej rytíř Smil
tohle není
cesta ani cíl
rád bych někam zmizel
už mě to tak neděsí
verš ve starý knize
v pekle postel s nebesy
válka z telky
virtuální Bůh
Kyjev – mělký
hroby plný much
tohle není cesta
jako žádná ze sta
ne, to není cesta ani cíl
tohle není cesta
zbytečně se trestám
ne, to není cesta ani cíl
Čtvrtá sestra
připadám si jako čtvrtá sestra ve Třech sestrách
tam, kde mě každý zná, jsem osamělý, cizí
a všude bílo: bílé noci, bílé břízy
zdá se mi o Moskvě – zas den, co za nic nestál
připadá mi, jako by i tebe napsal Čechov
vzdělanost spojit s prací: v tom to všechno vězí
a zatím důstojník jde na smrt pro tvůj plezír
nesmysl, nuda, zmar – to vše pod jednou střechou
připadám si jako d’Artagnanův sluha Planchet
v zájezdním hostinci vyspávám po opici
a Sancho Panza náměsíčně nese svíci
přes dvůr, kde smutný rytíř zpívá o La Manche
připadám si jako Satan z knihy Marka Twaina
v podivném Kocourkově věštím lidem z dlaně
zasévám strach a blbost kvete nevídaně
je plná prázdna ta má duše neprodejná
Dětem
střešním oknem vidím plno hvězd
noční úzkost přátelsky mě svírá
abych nezapomněl na bolest
s grácií když odhazuju širák
rodím se, když končí listopad
pod víčka vám sypu jemnej písek
sám už asi nedokážu spát
když je nejhůř, žena – růže – píseň
zapnu zprávy: chci ty věci znát
musíme se přece o svět starat
o svět, co vám tu chcem zanechat
bez mindráků, válek a zlejch nálad
nespletou nás něčí ambice
lháři, tmáři, obchodníci s dobrem
stopy novičoku na klice
strach je někdy tak zbytečnej problém
budu u vás bdít až do rána
tichej strážce nevinnýho snění
žádná bitva není prohraná
každej z nás tu něco málo změní
zesilte svý blues, když křičí dav
učte se a namáhejte mozek
važte si jen spravedlivejch práv
všímejte si mraků na obloze
Dobýt Hollywood
tak ti píšu z Města andělů
pryč je poušť, sto levnejch motelů
jedno, co jsme byli
něco málo jsme i teď
přijeli jsme dobýt Hollywood
paní, který patří tenhle dům
z Varaždína nebo Szegedu
kdysi byla slavná
co se stalo s jejím snem?
taky chtěla dobýt Hollywood
stačí, abych ruku natáhnul
z citroníku rovnou na náš stůl
zlatej míč se koulí
našinec je rolling stone
nezbejvá než dobýt Hollywood
nebe s oceánem splynulo
v L. A. máme třicet nad nulou
dneska prvně hrajem
přijde i sám Orson Welles
pomůže nám dobýt Hollywood
tady George – a zdraví tě i John
víš, jak do prérie bije hrom?
víš, jak v noční stepi
zní ten Ježkův smutnej tón?
měl tu bejt, měl dobýt Hollywood
tak ti píšu z Města andělů
pryč je poušť, sto levnejch motelů
byli jsme a budem
tam i tady – tehdy, teď
přijeli jsme dobýt Hollywood
Dvě srdce
ta nekonečná mračna samoty
která tu na mě padla shůry
když pustila jsi k vodě lásku – ano, ty
láska, to není loďka z kůry
ta nesmyslná cesta životem
po kterém zůstává jen ticho
když ze tvé ruky zmizel prsten – ano, ten
když vztek se vynásobil pýchou
v zoufale klidných nočních hodinách
myslívám na dvě čistá srdce
a hnědé oči – já vím, hlavně nemít strach
když člověk úsvitem je drcen
Hemingway Special
když ti někdo říká, koho máš mít ráda
nech to bejt a objednej si Hemingway Special
když na tebe padne blues jak těžká kláda
jeden pěkně vychlazenej Hemingway Special
koktejl, co tvou duši svlíkne donaha
mám vyzkoušený, že to vážně pomáhá
k tomu Stouny, žádný Duo Yamaha
z každý depky vyléčí tě Hemingway Special
limetka a grep – a copak je to za rum?
pohyblivej svátek jménem Hemingway Special
komu zvoní hrana? tobě! HAPPY HOUR
do huby mi natek sám ten Hemingway Special
nebe v Havaně je večer divoký
vůně krve přivábila žraloky
spisovatel v rohu čeká na pokyn
čeká, až mu koupím další Hemingway Special
banánový daiquiri tě nezachrání
oba na to myslíme: Sex On The Beach
pak Tequila Sunrise – óda na svítání
v ranním šeru marně hledat správnej klíč
tolik příbuznejch… no smí to vůbec bejt?
zeptal se pan Načeradec (Hemigway Special)
každej myslí, že do tebe může rejt
žádný: super, jen jdi na věc! (Hemigway Special)
jedinej z nich nemá život v rychtyku
nejsou ani šťastný, ani v balíku
nezaklepou, rovnou vezmou za kliku
cloumaj s tebou ještě víc než Hemingway Special
Hodiny
polibkem s chutí jablek
vloupala ses mi v ranním šeru pod víčka
jak říkal Fráňa Šrámek
to nejlepší se rádo krade po špičkách
ta dlouhá cesta k tobě
ten spěch, když přehoupl se podzim do zimy
jak píše Charles Baudelaire
Číňané vidí v oku koček hodiny
jsem vzhůru jen tak napůl
ptáš se, kam hledím – nevím, někam za úsvit
Seneca na to kápnul
mám čas a všichni mají čas, jen trochu chtít
vím, že jsem si tě vybral
přišla jsi z lesa, vítr hraje na hřeben
jak pravil Chalíl Džibrán
stromy jsou básně psané zemí do nebe
neznámou silou drcen
co s tím, když mraky nade mnou se stahují?
snad Komenský, ráj srdce
já tobě tyto okuláry daruji
a kotě pije z misky
v kuchyni nahá vaříš vodu na kávu
jak napsal Jindřich Štyrský
očím je stále nutno házet potravu
Hra na pravdu
promiň, mám jiný starosti
než s tebou řešit sebe
vzala sis na mě – a co s tím? –
fakt hrozně ostrej hřeben
klidně se zaryj a pak jdu
když ti to dělá dobře
u moře lží hrát na pravdu
a vlny bijou o břeh
(vlny bijou o břeh…)
těch roků, co jsem naslouchal
tvejm monotónním nářkům
jinej ti ho tam nabouchal
já hladil prázdnou flašku
chtěla ses bavit o egu
slyším tvůj hlásek z dáli
jak z dylanovskejch bootlegů
poslední pivo! malý
(tak ještě jedno, ale malý…)
opakuj slovo od slova
to o tý ztrátě času
je možný, že jsem miloval
takovou prázdnou krásu?
chtěla ses bavit o duši
přestaň to v sobě dusit
jak povídám: měl bych už jít
se srdcem na dva kusy
(mý srdce na dva kusy…)
Hranatej kruh
znáte to: člověk se probudí
a teď by nějak měl vstát
jít někam k někomu někudy
ztrapnit se za směšnej plat
večer zas do svýho pelechu
sám sobě zbytečnej šéf
vzteklá noc rozbije o střechu
džbán s deštěm a teče krev
z bejvalejch lásek jsou přátelé
moct holce cokoliv říct
má milá, jenom se nedělej
zůstalo u hrubejch skic
nikdy jsem na to moc nevěřil
nechápu smysl těch her
jsi jako prázdnej dům bez dveří
sem tam pár hladovejch děr
na koho dá se tu spolehnout
v tom světě povrchních hrůz?
každýmu pořád jde o všechno
každej má fofr a skluz
dar básně a jiný vopruzy
vše marno – hranatej kruh
tvá ruka v akvárku iluzí
takovej maličkej bůh
cár mlhy putuje po vodě
už je tu minulej čas
bejt jako zrcadlo: o to jde
srdce jsem dokázal zmást
hlavu jsem ani teď neopil
a duše – rozbitej krám
hořím tak, jak jsem si zatopil
nediv se, jestli to vzdám
na koho dá se tu spolehnout
v tom světě povrchních hrůz?
každýmu pořád jde o všechno
každej má fofr a skluz
dar básně a jiný vopruzy
vše marno – hranatej kruh
tvá ruka v akvárku iluzí
takovej maličkej bůh
Indiánskej podzim
taková smutná krása
padající list
je vyšší než strom
v tý básni Vladimíra Holana
když hoří noc
a když tě mám až do rána
pak u rybníka Nevděk
sám s prázdnou hlavou
vypuštěnej Svět
všechno je, lásko, teprv před náma
touláš se po dně
tak vzdálená, tak neznámá
soukromý pekla
zmačkaný parte
za chvíli se tím probolím
ano, jsem čtverhran
říkám si s Dantem
stojím, ať vržen jakkoli
vlasy nám voní kouřem
havraní týpí
indiánskej podzim
má milá, roztomile bláznivá
jako se zlobí
a koutkem úst se usmívá
soukromý pekla
zmačkaný parte
za chvíli se tím probolím
ano, jsem čtverhran
říkám si s Dantem
stojím, ať vržen jakkoli
takovej krásnej smutek
padající list
je vyšší než strom
Jako by někdo tiše tlesknul
jako by někdo tiše tlesknul
najednou zastavil se déšť
tak metr nad zemí – je po všem
a teď mi vysvětlíš, co chceš
díváš se na mě jako na mráz
koženej dotek rukavic
pomalu načínáš svý sbohem
tak honem – cos mi chtěla říct?
povídáš: teďka projdu dveřma
nesnaž se mi to rozmluvit
pak už ti jenom přijde papír
máš spoustu času na úklid
a to byl prozatím tvůj život
co mělo jako skála stát
leží tu kolem tebe v troskách
tvůj dům, tvůj strašidelnej hrad
jako by někdo tiše tlesknul
najednou zastavil se déšť
nečekám, že mi podáš ruku
a že mě jemně obejmeš
povídáš: jsem tu jenom na skok
nesnaž se do mě zase vpít
v prázdnotě roků, co ti vracím
bude dost času na úklid
a to byl prozatím tvůj život
co mělo jako skála stát
leží tu kolem tebe v troskách
tvůj dům, tvůj strašidelnej hrad
Jestli je to láska
vždycky jsem si pletl Střelce s Orionem
vesmír s klínem, peklo s nebesy
vysvětli mi, v čem to vlastně my dva tonem
jestli je to láska, tak kde jsi?
vždycky jsem si troufal trochu výš a dále
hloubka mýho blues tě vyděsí
betla hraju s esem, nebo aspoň s králem
jestli je to láska, tak kde jsi?
chlápek jménem Faust si brblá: chvíle, trvej
Mefisto řve jako na lesy
pořád ještě trefím růži napoprvé
jestli je to láska, tak kde jsi?
fotografa ničí něčí smutnej ženich
volá na něj, ať prej řekne sýr
nevěsta se zdrží, čeká na znamení
jestli je to láska, tak kde jsi?
Kafka s Dorou v Berlíně
Kafka s Dorou v Berlíně
vyrazí si na trh
s prázdnou flaškou od mlíka
hlídá je Velkej bratr
nikdo neví, kam se zdejch
ten záhadnej chlápek
Kafka s Dorou v Berlíně
opuštěnej zámek
otevřou si hospodu
dala mu, co neměl
potom spolu odjedou
do zaslíbený země
s obřím broukem na klíně
v parku jak dva cvoci
Kafka s Dorou v Berlíně
démantový noci
nikdo neví, kdo je K.
jen Dora to tuší
oči, co vás probodnou
dvě špičatý uši
moc času mu nezbejvá
brzo zhasne, usne
Kafka s Dorou v Berlíně
a ten jeho úsměv
Karel Hynek píše
Karel Hynek píše, je toho v něm tolik
půl roku nezavadil o pořádnou roli
a navíc Lori někdo měl, a to ví jistě
škoda, že v jejím tajném písmu
není žádný systém
nebýt či být a jiná lidská klišé
někdy se bojí, že svou báseň nedopíše
Karel Gott zpívá Mám rád Máchův Máj
po drahém víně levný krvesaj
Ovidia čeká vyhnanství
řekl, že básníci budou žít věčně
Mácha by pical a nemá s kým
ta nemoc, kterou chytil v Praze
začíná se tvářit nebezpečně
Karel Hynek píše v Libušině lázni
v jeskyni po dešti, kdy každé slovo zazní
v komůrce, kde má kytaru a stůl
píše, páč jináč by se pominul
Praha se mění a romantika mizí
v duši mu ale zatím nikdo neuklízí
a srdce bije jako v dálce hrom
tep je ten nejpřesnější metronom
chtěl bych jít s ním
a třeba v jiném čase
vidět to sám
jestli je pravda to, co povídá se
včera tu byl – dvě strany jedné mince
zjizvený úsměv schoval za vysokým límcem
úplně v rohu seděl mistr kat
špinavá mračna táhla na západ
dva tiší hosté chvíli před setměním
zůstaly po nich jenom kroužky zaschlé pěny
verše, co poutník vyryl v lůno skal
jedna z těch básní, které nedopsal
poslední pohled
údolí, kde hoří
pak všechno splyne
celé České středohoří…
Lamači srdcí stárnou
lamači srdcí stárnou
o něco hůř a dřív než prostej lid
za každou lásku marnou
jeden vlas jako dlouhá bílá nit
za každou vdanou dámu
za její těžko dobejvanej klín
a kdo jinýmu jámu…
v duši jim hlodá spousta malejch vin
lamači srdcí sváděj
hlasem a milujou se pohledem
v noci je každej mladej
a tramvaj nejede a nejede
přiviň se ke mně jemně
co ze mě zbylo, hrozně rád ti dám
tolik jsem jich zas neměl
ten třetí tady nikde nehlídá
po ránu cejtím léta
jako když do baráku zatejká
svejch běsů ptám se: jste tam?
a cesta zpátky k sobě daleká
hlava se často mejlí
holka, v mejch písních visí temnej mrak
užiješ si je nejlíp
když rozkročmo si sedneš na reprák
lamači srdcí lžou si
a nesmírně jim ta lež lahodí
prošedivělý fousy
denně se někdo hezčí narodí
a lakovaný nehty
putujou hřívou slunce západu
duchem jsem pořád šlechtic
pošli mě ke všem čertům a já jdu
lamači srdcí lejou
pak do básně se krásně udělaj
třicítky se jim smějou
za čtyřicítkou šli by světa kraj
k večeři vztek a vítr
k snídani vzpomínka na její smích
zpod kůže si ji vytrh
upustil slzu – pak ji zase zdvih
My dva a tma
tak jsme tu zas
hluboká noc
bát se a krást
nesmět a moct
muset a chtít
přestaň se smát
pevně mě chyť
my dva a tma
jsem toulavej blázen, co začíná končit
ten plíživej pocit, že zbejvá jen blues
celej náš příběh máš napsanej v očích
chci si v nich číst, dokud neřekneš: pusť!
tak jsme tu zas
hluboká noc
bát se a krást
nesmět a moct
chtíc, aby spal
přestaň se smát
jak je to dál
my dva a tma
povídáš: zpomal, nemám jen tebe
a zvládla jsem horší věci než stesk
se srdcem hraj si, duši mi neber
marně se koukáš jak smutnej pes
tak jsme tu zas
hluboká noc
bát se a krást
nesmět a moct
v pravej čas déšť
přestaň se smát
klišé a lež
my dva a tma
lovíme jeden druhýho v davu
zběsilí jezdci na roji včel
co ti mám dát? svou ztracenou hlavu
na zlatým tácu? Salome, ber!
tak jsme tu zas
hluboká noc
bát se a krást
nesmět a moct
muset a chtít
přestaň se smát
pevně mě chyť
my dva a tma
tak jsme tu zas
hluboká noc
bát se a krást
nesmět a moct
chtíc, aby spal
přestaň se smát
jak je to dál
my dva a tma
tak jsme tu zas
hluboká noc
bát se a krást
nesmět a moct
v pravej čas déšť
přestaň se smát
klišé a lež
my dva a tma
Napiš o mně taky takovou píseň
napiš o mně taky takovou píseň
řekla, když jsem přestal přidávat
po koncertě mlčím a nevím, čí jsem
vlídná dáma snadno mi dá mat
žijem román: zpátky na první stránku
nebylo nám ani třináct let
v pustým parku v kraji zakletejch zámků
ten tvůj pohled znám už nazpaměť
zvláštní pouto: láska na dlouhým laně
dávnej zásah do srdce – co s tím?
u piva se rejpám ve starý ráně
ve snu vedle tebe jen tak spím
napiš o mně taky takovou píseň
jenomže kde začít a kam jdem?
dějiny jsou plný zaniklejch písem
nevyčteš z nich ani dobrej den
všechno se mi slejvá, prolíná, ztrácí
to, jak voníš, chutnáš, i tvůj smích
a mý bědování nemíří na cíl
kecy, co bych, kdybych, koho bych
napsal jsem ti taky takovou píseň
tvoje barvy: modrozlatá zář
je to love song o tom, že nevím, čí jsem
odpusť, jestli se v něm poznáváš
Nejsi má
malinko opilí
to nepotrvá věčně
hřej, nebo zešílím
podzim je nebezpečnej
pod suchým deštníkem
co je to za období?
dál už nic neříkej
prosíš mě a já zlobím
nejsi má
tak proč tady zacláním?
nejsi má
tak k čemu to vyznání?
nejsi má
je to jak brát měsíc do dlaní
přišel jsem z daleka
z druhýho konce města
pošli mě do někam
nikdy jsem za nic nestál
pevně tě objímám
miluju se s tvou krásou
očima smutnýma
vítr si zpívá love song
nejsi má
tak proč tady zacláním?
nejsi má
tak k čemu to vyznání?
nejsi má
je to jak brát měsíc do dlaní
Nemusíš nechat bejt, co nemáš
nemusíš nechat bejt, co nemáš
líbal jsem holku opilou
včerejšek – vůbec se s ním nemaž
moc lásky by nás zabilo
stačí ten bledej měsíc zhasnout
víš, jak jsem ti řek… to jsem lhal
a nikdo nejde domů s prázdnou
střízlivá líbalas mě dál
nemusím nechat bejt, co nemám
dostanu jen to, co mi dáš
není to pro nás žádný téma
pokaždý nás to přijde dráž
a fakt si nebudeme volat
sen mi tě vrátí – i tvůj hlas
tomu se říká drsná škola
nebudeš – nejsi – nebylas
nemusíš nechat bejt, co nemáš
i když bys třeba mohla mít
ve tmě mi pod rukama sténáš
slunce nám vezme všechen třpyt
nemůžu změnit, co je dáno
tělo se k tělu přitulí
nenechme mluvit smutný ráno
do věcí noci minulý
ne, nepotřebuju nic slyšet
očima, ve kterejch spí blues
prosíš mě: hlavně žádný klišé!
a ústa vrůstaj do mejch úst
Nenávraty
vrací se k němu jako do snu
nezvykl si, že odchází
stín s lokty opřenými o stůl
nedokončené obrazy
a slova na jazyku tají
polibkem zamkla jeho blues
ví, že ji uvidí, že má ji
k čemu je tenhle dlouhý půst?
obrací se k ní jako k cestě
která by mohla někam vést
končí ten depresivní western
chce slyšet jazz – chce slyšet jazz!
do nepaměti spěje řeka
dnů bez ní… proč by měli krást
to, co jim patří? jděte někam!
život je dokonalá past
vrací se k sobě zcela zbití
prolog a pak hned epilog
loutky, co zbavily se nití
bolí je první vlastní krok
nezvykla si, že o nich mluví
v budoucím čase – že ten sen
jí kytku z veršů umí uvít
když svlékají se pohledem
on zatím v tichém šeru čeká
Don Quijote spíš než d’Artagnan
zoufale čeká na člověka
se kterým nebyl by tak sám
obrací se k ní jako k cestě
ví, že ji má – ví, že ji má
v duchu k ní běží nočním deštěm
mlčí a mluví očima
Někde jistě čeká další příběh
nejhroznější není ani prázdno
ani ticho, co se rozpíná
ranní sny a věty, který váznou
ani vina, ani nevina
žijem chvíli
jak se dá
nový díly
jdeme dál
málo toužíme a všechno víme
tělo melodií opilý
zatančí si se svým vlastním stínem
byli jsme tu, nebo nebyli?
samá voda
kudy kam?
kdo dál? co dál?
unikám
koukám jako zatoulaný hříbě
prohnanej, až srdce usedá
někde jistě čeká další příběh
já ho ale ani nehledám
neptej se mě, kam se kouzlo ztrácí
a co zbylo z holky magický
zabloudil jsem v tobě jako v mracích
chtěl bych v tobě bloudit navždycky
samý minus
žádný plus
závoj splínu
noční blues
nejtěžší je pro mě pořád věřit
přemluvit se, že to není vtip
neodhánět lásku od svejch dveří
bylo hůř a nebude už líp
slabá vůle
nebo zvyk
sem tam úlet
sbohem, dík
do deště jsem jako blázen vyběh
průhlednej, až srdce usedá
někde jistě čeká další příběh
já ho ale ani nehledám
Nikdy se neomlouvej jako Honza Nedvěd
zvyk jsem si na chuť deště o půl třetí ráno
po tom všem jsem zase jenom host
tak teda dobrou – dozpíváno, dolíbáno
chyby hledá bledá přítomnost
svalím se na lavičku, v lijáku si hovím
pochopte, že mám svý důvody
a starej metař zpod mejch nohou něco loví
pak si odplivne a prohodí:
znám chlápka, co si tady leh a už se nezved
svědomí je vůl, tak se s tím smiř
hlavně se neomlouvej jako Honza Nedvěd
neurážej tu, se kterou spíš
nikdy se neomlouvej jako Honza Nedvěd
neurážej tu, se kterou spíš
neber ty noci zpátky, když ti teče do bot
jestli zradíš jedinou z těch múz
všechny tvý písně budou jeden velkej podvod
nezacházej takhle se svým blues
zbytek mám v mlze – tvoje tříbarevný oči
opřel jsem tě o karlínskej chrám
sevřel tě, jako by náš svět měl teď hned skončit
když jsem procit, dědek byl ten tam
občas ho slyším, mluví ke mně jak had k Evě
reje do mě: musíš nést svůj kříž
hlavně se neomlouvej jako Honza Nedvěd
neurážej tu, se kterou spíš
nikdy se neomlouvej jako Honza Nedvěd
neurážej tu, se kterou spíš
Peer Gynt
přestala věřit lidem
už bylo načase
deprese jako prase
poznám ji po hlase
divně se na mě dívá
z jejího pohledu
ve všem, co jsem jí zpíval
jsou stopy po jedu
nechce se cítit špatně
to umím pochopit
v pololžích jako v šatně
kam odkládá svůj klid
začala chodit pozdě
tam, kde měla být včas
své srdce zlom a rozděl
a večer ticho, chlast
žít pro sebe, to stačí
pro sebe sám: Peer Gynt
kde skončit a čím začít?
nerozumím, jen vím
za okny tiše prší
co skrývá letní déšť?
příšery z říše mršin
ničíš mě, tedy jseš
ty kecy a ty tlachy!
má píseň krvácí
stá odmocnina z Máchy
vycpaní panáci
až do poslední vrstvy
duševní cibule
až rozbolí mě prsty
od hraní bez vůle
Proč už Pythie nevěští ve verších
dřív se lidi nebránili múzám
nechali se od nich snadno svést
Leonarde, kde je tvoje Suzanne
Paridův soud, Afroditin trest?
dřív svý lásce každej uměl zpívat
dneska tóny lyry budí smích
a ty si sem přijdeš
ňákej Plútarchos
a ptáš se
proč už Pythie nevěští ve verších
proč už Pythie nevěští ve verších
všichni kolem tvářej se tak přísně
žádná banda lstivejch Erótů
střelou vykoupanou v žáru písně
neprobudí nás dva k životu
vnitřní hlas, co vedl nás tmou černou
v moři prázdnejch řečí dávno ztich
a ty si sem přijdeš
ňákej Plútarchos
a ptáš se
proč už Pythie nevěští ve verších
proč už Pythie nevěští ve verších
od tý doby, co mi vládne rozum
zfetovaná vědma ztrácí fór
všude vidím jenom samou prózu
řekám neříkám okapy hor
dřív jsem uměl uhádnout svůj osud
teď se topím v milosrdnejch lžích
a ty si sem přijdeš
ňákej Plútarchos
a ptáš se
proč už Pythie nevěští ve verších
proč už Pythie nevěští ve verších
První kapka
do sklenky padla první kapka
další den bez ní nedáš – ani náhodou
měníš se v šedivýho chlápka
koukáš, jak prší do tvý whisky se sodou
čas napsat místo tečky středník
myslet si báseň, pak říct dešti: všechno smaž
je to tak ordinérně všední
a nikdo neví, jaký drama prožíváš
pro ni už není cesta zpátky
a ty jsi došel k půlnočnímu rozcestí
zdaj se ti o ní sny tak sladký
v tóninách touhy – šmouhy v barvách bolesti
vždycky se vzbudíš, když se setmí
opilej oceánem šera držíš stráž
je to tak ordinérně všední
a nikdo neví, jaký drama prožíváš
a nesluší se říkat dámě
co všechno sám a sám jsi musel žitím nést
klíčem jsi sotva trefil zámek
usínals v tramvaji a vítal tě jen pes
v hlavě máš velikánskej cedník
můžeš jím prolézt – kamaráde, jen se snaž!
je to tak ordinérně všední
a nikdo neví, jaký drama prožíváš
Sfoukni ten plamen
zatmění slunce
egyptská tma
poslepu skočím
dotknu se dna
nebraň tý touze
a nech ji růst
na první pohled
po prvním blues
víš o mně všechno
dobře tě znám
den píše deštěm
po šedejch zdech
že do tvejch očí
soumrak si leh
marně se bráníš
máš krásnej hlas
požár tvejch rtů jsem
polibkem zhas
sfoukni ten plamen
dojde ti dech
do slabin bodám
tvou něžnou smršť
a je to jízda
pevně mě drž
nemůžu čekat
musím to říct
dovol mi, lásko
z kůže tě svlíct
divoká řeka
hluboká strž
na zlatý stránky
hradčanskejch střech
inkoustem noci
krví nás všech
nadrásám báseň
když budu chtít
triangl vášně
zažeň ten cit
sfoukni ten plamen
dojde ti dech
Slepá víro
slepá víro
můžeš za nejhorší věci na světě
slepá víro
kytko z plastu na pomníku obětem
slepá víro
v to, že zeměkoule není kulatá
slepá víro
mám co dělat, abych ti ji nenatáh
slepá víro
slepá víro
nejhorší zlo, který znám
slepá víro
slepá víro
zavři krám
slepá víro
tvoje chrámy, obřady a oltáře
slepá víro
který nikdy není vidět do tváře
slepá víro
černý svědomí ty ráda konejšíš
slepá víro
nejsem dnešní, ale ani včerejší
slepá víro
slepá víro
nejhorší zlo, který znám
slepá víro
slepá víro
zavři krám
slepá víro
v dálce Kain se vypořádal s Ábelem
slepá víro
neopovažuj se brát mi přátele
slepá víro
je ti jedno, kolik dětí unesou
slepá víro
vrahům prozradíš pár jmen i s adresou
slepá víro
slepá víro
nejhorší zlo, který znám
slepá víro
slepá víro
zavři krám
Slunce na ledě
v čase míru zůstat smířlivý
a v čase války jednat správně
s bolavou hlavou cenťák od dělový hlavně
ať na mě svědomí tak neciví
než jsem v noci padnul do peřin
hodil jsem do ohně pár bůžků
mír, to je okamžik, kdy nabíjíte pušku
řekl Bob Dylan – já mu nevěřím
ach, táto, sojuz končí za Krymem
a despotům se sbíhaj sliny
i náš rod kdysi přišel z Ukrajiny
teď se tam zase všichni vracíme
lidi by se měli dozvědět
čí krev se do země tu vpíjí
jak je to doopravdy s poezií
jen slova, princi – slunce na ledě
Tajnej akord
všechno už řekli jazzmani
a tajnej akord krále blues
má písnička nic nezmění
v očích svejch dětí žiju dál
a na tom záleží
mý noci patřej obludám
další rok plnej bolesti
válka kolem nás i v nás
jsem jako prázdný náměstí
vím, že jsi tohle nechtěla
po všem, cos prožila
sedět a bát se večera
co mohli, řekli bluesmani
i legendární dr. Jazz
mý běsnění nic nezmění
koukám se z okna – bude lejt
ukaž mi, za kým jít
jen jedinýho přítele
Tak blbej, tak rád
tak čau, bylo to krásný
a čekal jsem víc
než řeči prázdný
tvůj vysněnej princ
tak kde je ten princ?
čau, bylo to hezký
fakt hezký – až moc
hromy a blesky
jsem nezvanej host
dvě noci a dost
a až příště potkám
oblouk tvejch zad
zas půjdu jak loutka
kam budeš si přát
tak blbej, tak rád
tak čau, bylo to zvláštní
a zní to jak déšť
když zesláblá vášní
mi říkáš: už běž
už, prosím tě, běž
a až příště potkám
oblouk tvejch zad
zas půjdu jak loutka
kam budeš si přát
tak blbej, tak rád
tak čau
bylo to drsný…
Tam, kde splývá Labe s Vltavou
přišel jsem k tobě s duší bolavou
postavil za den celej Řím
pak tam, kde splývá Labe s Vltavou
hloubky tvejch očí jsem si všim
znám pravou lásku – i tu nepravou
uvěřit, nenechat se zmást
a tam, kde splývá Labe s Vltavou
zapadá slunce do tvejch řas
podzim se plíží, tma a lezavo
větrná šála halí plášť
a tam, kde splývá Labe s Vltavou
bojím se, že se mi jen zdáš
přišel jsem k tobě s vírou děravou
bral jsem tě denně jako lék
pak tam, kde splývá Labe s Vltavou
dlaň v dlani, souznění dvou řek
Temnej příliv
všechny ty rady – k čemu jsou?
nikdo se neoblíkne do mý kůže
pouštím si blues a žiju soul
tvý věty jako hroty ostrejch nůžek
Jobovy zvěsti z různejch stran
ubejvá snů a nepopsanejch stránek
uvnitř jsem nekonečně sám
království za lásku a klidnej spánek
jak může někdo
opustit svý děti?
jak bys to vůbec
mohla po mně chtít?
ze strachu házíš
bomby do paměti
odmítám hádat
odkud přiletí
všechny ty plány – čert je vzal
nikdy ses nezeptala na můj názor
vítá mě další prázdnej sál
zacházej se mnou jako s křehkou vázou
a nedovím se, jak se máš
a nepovím ti o tý strašný chvíli
kdy večer svlíkne těžkej plášť
kdy měsíc ke mně žene temnej příliv
Ten, s nímž se nepočítá
zvláštní člověk
vnitřně svobodný
ten, s nímž se nepočítá
dojemný ve svém úsilí
moc dobrý přítel
moc upřímný
nikdy nevíš, kdo to schytá
většinou
mluví o svých snech
koho ti připomíná?
nevnímej
zůstaň na doslech
je to jen jeho vina
umění zůstat na dostřel
a nenechat se střelit
tak šel čas
koho to zajímá
vzpomínat, co jsme chtěli
co jsme chtěli
vracívá se
ke svým nic víc než
víc než kamarádkám
proklouzly mu
mezi prsty jak
ta zohýbaná zátka
zvláštní chlap
vnitřně svobodný
tajně nezadaný
zůstaň s ním
drž si ho od těla
neslibuj rukoudáním
umění zůstat na dostřel
a nenechat se střelit
tak šel čas
koho to zajímá
vzpomínat, co jsme chtěli
co jsme chtěli
Tetování ve tvaru měsíce
kolikrát slyšel
už s tebou zůstanu
už s tebou zůstanu
věř mi
věřil a čekal
v půlnočních deštích
volala: pusť mě dál
volala: pusť mě dál
chtěl ji
přes mokrý džíny
ramena bílá
ten, kdo je tetoval
ten, kdo je tetoval
básník
vybral si měsíc
z kabelky vyndá
dva šátky z hedvábí
dva šátky z hedvábí
svaž mě
a tak ji svázal
paže jak struny
napnutý k prasknutí
napnutý k prasknutí
zahrál
ozval se vesmír
nebeská brána
pekelná tónina
pekelná tónina
géčko
něco mu špitla
aby ji šetřil
aby ji nešetřil
aby ji nešetřil
refrén
tma s vůní dáty
rozrytý záda
u okna do dvora
u okna do dvora
pil ji
vkousla se do něj
kolikrát slyšel
už s tebou zůstanu
fakt s tebou zůstanu
věř mi
věřil a čekal
Unavenej
jsem unavenej ze všech dobrejch přátel
co beze slova z očí zmizí
najednou koukáte, co kolem sebe máte
nikdo ten bordel neuklízí
jsem unavenej ze všech planejch slibů
a z prázdnejch řečí vyhejbavejch
takový divadýlko – jak já k tomu přijdu?
když bereš, tak i sem tam dávej
jsem unavenej z každý tvojí otázky
a z toho, žes mě chtěla bez lásky
jsem unavenej z každýho, kdo nalít
kdo nečte, neposlouchá zprávy
kdo sebe i ty druhý stokrát musí spálit
lidi, co máte místo hlavy?!
a jsem unavenej ze všech rychlejch soudů
z toho jsem vážně dávno vyrost
blázni se radujou, že plujou proti proudu
nevlídná, mstivá zarputilost
silnější nepochybně přežije
skládáte písně bez poezie
jsem unavenej z osamělejch tejdnů
z tichý tmy tam, kde spaly děti
Johnny Cash z fotky na mě přisámbohu kejvnul
hledám tvý tělo po paměti
a jsem unavenej z nekonečný práce
pro blbý jméno na obálce
jednoho dne se člověk prostě začne ztrácet
to že jsem já, ta tečka v dálce?
jsem unavenej z vašich mrtvejch pohledů
jako když marně sekáš do ledu
jsem unavenej z opileckejch kydů
o zaprodaným pronárodě
sto roků na cestě – no jak já k tomu přijdu?
kdo je tu lhář a vrah a zloděj?
a jsem unavenej z každýho, kdo věří
že zlo je jinde, v někom jiným
co říká: to my ne, my chtěli jenom přežít
a nikde žádnej pocit viny
jsem unavenej z krve v přímým přenosu
jako když v poli šlápneš na kosu
V cizím městě na neznámým místě
teď už si vůbec nejsem jistej
že to byl dobrej krok
v cizím městě na neznámým místě
vést tenhle monolog
včera jsem ještě trochu doufal
že se to nějak dá
dnešek je ale zcela jiná píseň
jiná nálada
kdybych chtěl vzpomenout si přesně
proč jsem sem vlastně jel
musel bych znova žít ten film
kterej jsem neviděl
koupit si lístek prostě někam
a potom ostrej střih
kamera zírá z tvýho bytu
já s nohou ve dveřích
vybavuju si jeden detail
byla tam prázdná klec
obývák mi připomínal
opuštěnej zvěřinec
šelma dávno zkrotla
a začla s lidma výt
úplně přišla o svůj
apetit
takovej flashback není sranda
to je vážná věc
mluvím temným zpomaleným hlasem
jako Moravec
slyším jen svý vlastní slova
vidím pohyb úst
jsi tu a nikdo není doma
tak tomu říkám blues
kde asi ocitnu se příště?
mlčí můj teleport
v cizím městě na neznámým místě
pěstuju divnej sport
snažím se dostat ze svý hlavy
minulým časem jít
zmizet a pak se nechat najít
jako trilobit
říkám si: vzpomeň si, ty vole
Jaroslav Vrchlický
napsal to za tebe, napsal to skvěle
a jednou provždycky
okolo štěstí šlo
já držel je za šat již
kdož ví, snad bylo zlo?
a dál to neumíš
Večerní deštivý blues
někdy je tu ticho, že by jeden křičel
jindy je nás málem celá rodina
říkám si, že nevyznám se v ničem – v ničem!
sám rozsvěcím světla, sám je zhasínám
budoucnost, jak víme, ta je prostě skvělá
ten má něco s hlavou, jinej s páteří
budu tady sedět a nic neudělám
dokud mi zlo nezazvoní u dveří
dnešní večer chutná deštěm – jde ti k pleti
rád bych s tebou splynul, chci do tebe vrůst
kdo si nikdy nepůjčoval vlastní děti
neví, zač je v tomhle domě smutný blues
všichni hledaj Boha, já mám poezii
říkaj mi, že poezie není Bůh
tuhle zas má duše chtěla z těla vyjít
a odletět někam za polární kruh
za tři tečky napíšu tři otazníky
zbytečně se kolem sebe rozhlížím
moje smůla nepohnula s nikým – s nikým!
marně tady řvu a kopu do mříží
dnešní večer chutná deštěm – jde ti k pleti
rád bych s tebou splynul, chci do tebe vrůst
kdo si nikdy nepůjčoval vlastní děti
neví, zač je v tomhle domě smutný blues
Velký ticho
a bylo velký ticho
všichni andělé i démoni
co vyli u mejch dveří
zdejchli se
už jim na mý
písni vůbec nezáleží
fakt hodně tichý ticho
ani noční déšť mi nevoní
nevěřím
dvakrát měřím
další sen o lynči
tvý tělo obalený peřím
oči tak hrozně líný
ztrácíš se, ale já tě nehledám
kopec tak hrozně strmej
hledal jsem, ale už tě nehledám
od první dlouhý zimy
zbytečně mizíš, když tě nehledám
až do poslední krve
jsi ráda cizí – já tě nehledám
postav se do svý síly
možná, že jí vážně rozumím
kolika z nich jsem zpíval
bral duši
dával za ni
blues pro rozladěný struny
jsem střelec: moc rád střílím
slova – jedovatý ocúny
nemá bejt zlá a křivá
déšť buší
na dno dlaní
přece jen jí nerozumím
oči tak hrozně líný
ztrácíš se, ale já tě nehledám
kopec tak hrozně strmej
hledal jsem, ale už tě nehledám
od první dlouhý zimy
zbytečně mizíš, když tě nehledám
až do poslední krve
jsi ráda cizí – já tě nehledám
a bylo velký ticho
všichni andělé i démoni
co vyli u mejch dveří
zdejchli se
už jim na mý
písni vůbec nezáleží
Ví tady vůbec někdo, o co kráčí?
(Podzim 2021)
celý mý dětství a i teď, když stárnu
mě na mejch bližních trápí jedna věc
že v tomhle postmoderním prázdným marnu
nechávaj po sobě zlý kecy stéct
někdo si plivne nebo něco plácne
většinou ani neumí to říct
a pohled z očí v oči je tak vzácnej
qui bono, pro a proti, rub a líc
ví tady vůbec někdo, o co kráčí?
ví tady vůbec někdo, o co kráčí?
ví tady vůbec někdo, o co kráčí?
ví tady vůbec někdo, o co kráčí?
rozum tu vyhrává jen první kolo
pak následuje řada planejch slov
náhle je každej epidemiolog
jadernej fyzik, prorok, filozof
zvládnul to Einstein, zvládnete to taky
zní starej dobrej okřídlenej vtip
z rádia hrajou podbízivý fláky
v hlavě k nim běží černobílej klip
ukaž mi někoho, kdo ví, co říká
ukaž mi někoho, kdo ví, co říká
ukaž mi někoho, kdo ví, co říká
ukaž mi někoho, kdo ví, co říká
tak mladí a už jsme si sáhli na dno
odmítám nevidět tu hrůzu hrůz
nazývat lež alternativní pravdou
pláč davů vydávat za modrý blues
špatně jsem studoval a málem propad
a kolem mě ten samej pyšnej plebs
zástupy nevzdělanejch, tupejch hovad
ta jejich drzost volá do nebes
kdo z vás ví, o čem tady vlastně žvaní?
kdo z vás ví, o čem tady vlastně žvaní?
kdo z vás ví, o čem tady vlastně žvaní?
kdo z vás ví, o čem tady vlastně žvaní?
rád bych se jednou choval jako občan
byl částí toho, co je lid a stát
co na mě mlčíš? vysvětli mi, proč mám
za co bych vlastně tě měl milovat?
odešlas jednou takhle brzo ráno
přesto si namlouvám, že mám tě rád
na hubu padám namazanou stranou
do toho ten tvůj vztek a listopad
o čem se my dva ještě máme bavit?
o čem se my dva ještě máme bavit?
o čem se my dva ještě máme bavit?
o čem se my dva ještě máme bavit?
proto jsem nevychodil gympl, abych
poslouchal tenhle kvazipseudopunk
když teče do bot, tak jste děsní srabi
aspoň to vyzpívejte jak Neil Young
pálíte svíčky za Václava Havla
schovaní za citáty – čert je vem
jděte se mrknout na vládu a na Hrad
kdo je váš premiér a prezident
takhle se nedostanem vážně nikam
takhle se nedostanem vážně nikam
takhle se nedostanem vážně nikam
takhle se nedostanem vážně nikam
celý mý dětství a i teď, když stárnu
mě na mejch bližních trápí jedna věc
že v tomhle postmoderním prázdným marnu
nechávaj po sobě zlý kecy stéct
někdo si plivne nebo něco plácne
většinou ani neumí to říct
a pohled z očí v oči je tak vzácnej
qui bono, pro a proti, rub a líc
ví tady vůbec někdo, o co kráčí?
ukaž mi někoho, kdo ví, co říká
kdo z vás ví, o čem tady vlastně žvaní?
takhle se nedostanem vážně nikam
Vítězslav píše
Vítězslav píše
je toho v něm tolik
když pije vzpomínku
jak těžký alkoholik
dnes v noci bude dlouho svítit
za oknem mu sněží
stačí jen vzhlédnout
jenže na ničem
než na básni teď nezáleží
minulá láska
láska uplynulá
je zcela bezcenná
teď v 0.00
čas, který běží
jen tak nanečisto
vteřina, která nemá
v čase místo
na bílý papír padá
černý sníh
za oknem negativ
tvých vizí zvrácených
a ty zde
v nich
Vítězslav píše
bez ladu a skladu
v Provence je hroznem
ze slunného vinohradu
v El Pasu netopýr
co hltá kaktusovou šťávu
v Moskvě je jenom jedním
z mnoha Vítězslavů
planoucí okno značí
že je doma
píše a píše
možná Edisona
chybí mi poezie
malý je
kdo nesnaží se o víc
chtěl bych psát do sněhu
tak jako ten kluk Nezvalovic
k vesmíru blíž
a půlnoc jako brána
na bílé zdi pár stínů
to duše potrhaná
v převleku za krajinu
kytara čeká
padá na ni prach
paprsek lůny
prochází se po strunách
i když mě nenapadá
o čem
chci se propsat k ránu
prach na kytaře
a prach na pianu
lásky, co byly
sem tam vzpomenu si
raději ale zhudebňuji
mrtvé Rusy
a podél potoků se toulám
k menhirům, ze kterých cos sálá
lásce, co žiju
té je každá píseň malá
Vlk u mejch dveří
Někdo to vždycky někde začne.
Buď je to příbuzný, nebo podnapilý přítel, anebo cizí stát.
Maléry jsou, maléry byly, maléry budou vždycky.
Nikdo nikdy nenechá člověka na pokoji.
(Kenneth Fearing)
jak zní ten verš?
někdo to pořád někde začíná
většina Rusů
nikdy neviděla Stalina
a byli to Češi – Češi!
kdo básníkům dal instrukce
někdo psal slova strachu
z kopce, jinej do kopce
Konstantin Biebl
bál se myších lovů unavenejch sov
nikdy nenesu dost kytek
když jdu na hřbitov
rychle, rychle, pobavte mě
dneska je mi nějak temně
dejte si odchod
vy, který nezavřeli do lágru
vy, co tu řvete
a polykáte lži jak viagru
vy, který z pravdy
děláte hysterickou herečku
dejte si voraz
vy, co jste podepsali prezenčku
rychle, rychle, pobavte mě
dneska je mi nějak temně
není to pech
jak se nám válka plete do lásky?
vlk u mejch dveří
když z války zůstanou jen souhlásky
a naše duše
nit kouře z vyhořelý zápalky
není to pech
jak se nám láska plete do války?
rychle, rychle, pobavte mě
dneska je mi nějak temně
Kennethe Fearingu
někdo to vždycky někde začíná
většina Rusů
nikdy neviděla Putina
lhostejný ticho
ublížím tomu, kdo mi ublíží
svěcení klidu
na Velkej pátek chlápek na kříži
rychle, rychle, pobavte mě
dneska je mi nějak temně
rychle, rychle, pobavte mě
dneska je mi nějak temně
a na starý bolševiky
co si myslej, že snad přijdou do nebe
čeká peklo, který bude
vypadat jak hodně zpustlý JZD
rychle, rychle, pobavte mě
dneska je mi nějak temně
rychle, rychle, pobavte mě
dneska je mi nějak temně
rychle, rychle, pobavte mě
dneska je mi nějak temně
jak zní ten verš?
tmou jede
NKVD
SMĚRŠ
Z mělkejch hrobů
sto let všechno víte
říkali vám: vzpamatuj se, probůh!
ďábel byl váš přítel
volali jsme na vás z mělkejch hrobů
miliony duší
krvácejících u vašich dveří
každej z vás moh tušit
že má jednou věřit, dvakrát měřit
ukázali jsme vám
kde všude je souostroví Gulag
prej: kupředu levá!
jedinej dar generaci Nula
přeborníci v lhaní
moudrý stáří, co si nevzpomíná
neumíte ani
mluvit o svejch malichernejch vinách
sto let všechno znáte
slyšeli jste výstřely a bití
ďábel vás svým hnátem
objal a pak objednal vám pití
nebylo tak pozdě
volali jsme na vás z mělkejch hrobů
vězni lezli po zdech
nesvalujte to na těžkou dobu
děti vašich dětí
marně za vás uklízej tu špínu
vynášej to smetí
dusíte je, i když váš čas minul
normálně se mstíte
ve volbách zas dáte hlas těm grázlům
sto let všechno víte
škodolibý závisláci na zlu
Zátiší s nepopsanou stránkou
nejlíp mi bylo ve tvý náruči
půl druhý ráno, stojím u okna
jako kluk jsem sledoval
krátery na Měsíci
můj dětskej dalekohled
kde mám tu stavebnici?
takhle mě ještě nikdo nesejmul
zátiší s nepopsanou stránkou
whisky s ledem
prázdnej stůl
a zrůdy mašírujou krajinou
jsme tady špatně, v tomhle století
máme se milovat
dvě duše z milionu
tak nad čím ještě bádáš?
vzdát se tě? kvůli komu?
jak skončit něco, co jsem nezačal?
známe se od stvoření světa
tmy a světla
hor a skal
když zavřu oči, hned tě uvidím
zase ti něco šeptám do vlasů
vím přesně, kolikrát
zažil jsem tenhle pocit
vůbec nic nevyřeší
dálka a ticho noci
jak blázen jsem ti do života vpad
jak blázen vždycky nedopovím
stejnou větu:
mám tě…
Ze světla do tmy
za oknem prázdné vinárny
ze světla hledí do tmy
a jejich pohledy míří
každý jinam
ale v dálce se kříží
smrt má dnes jméno Navalnyj
chtěl by jí říct
tady ti nikdo
nikdo neublíží
jsou chvíle, kdy se protíná
minulost s budoucností
přímo před našima
užaslýma očima
za dveřmi bytu milenci
dokončí schůzku s nocí
ospalé hodování
řeči, co vyléčí je
a potom je zraní
čest má dnes jméno Zelenskyj
nelze ji měřit délkou
čáry na tvé dlani
jsou chvíle, kdy se obrací
básníci v mělkých hrobech
chvíle, kdy nesluší se
chodit s hlavou v oblacích
minulost prázdné vinárny
ze světla rovnou do tmy
Zkurvený léta
sliby a promarněný dětství
nezodpovědná, slepá dospělost
ti dva už spolu dávno nespí
blázen, kdo mezi nima stavěl most
a jejich hry jsou vážně mimo
dobro v nich nevítězí nad špínou
vlečou se nekonečnou zimou
bezbarvou pustinou
zkurvený léta
zkurvený léta
zkurvený léta
zkurvený léta
po ránu vždycky obzor zjasněl
večer se proměnila na ostrov
v zoufalství psal jí krásný básně
nečetla ani jednu – škoda slov
nikdy už z toho svýho ticha
nevyjde – že prej ani náhodou
to jim ten love song rychle vychlad
sám s hlavou pod vodou
zkurvený léta
zkurvený léta
zkurvený léta
zkurvený léta
neláska přetavená ve smích
a kolem krku uvázanej drát
ti dva, co s nima ten kříž nesli
naštěstí by štěstí mohli rozdávat
řekla mu, že má málo přátel
vzdálili se mu i ti nejbližší
když se ho ptáte: jak se máte?
dělá, že neslyší
zkurvený léta
zkurvený léta
zkurvený léta
zkurvený léta
Zrcadlo
stojí tu jak zrcadlo
mý hlouposti a čeká
až na ni promluvím
pak vezme střepy slov
a zkrvavenou rukou
hodí mi je zpátky do huby
obrátí naruby
kůži mýho hněvu
za smíchem bez úsměvu
schovává smečku plků
jako sladkou tečku
život ji doběh
dostává se do oblasti činů
který nevysvětlí
ani sama sobě
hlasitě chřestí
svým ničím
nepodloženým
sebevědomím
když střílím ostrejma
je ve střehu a uhne
ještě mi stihne ránu vrátit
sice vůbec neví
proč jsem vystřelil
ale vidí cíl
a rovnou pálí
div že jsme se
vůbec někdy milovali
Zvykli jsme si na zlo
zvykli jsme si na zlo
že je kolem nás
že je tady pořád
i když třeba zvýšíš hlas
i když zvedneš oči
odšpuntuješ sluch
zvykli jsme si na zlo
oběti jsou pro nás vzduch
zvykli jsme si na zlo
nechceme ho znát
žijem v jeho stínu
nerušit: můj dům, můj hrad
když někoho mučí
učíme se lhát
černá, bílá, šedá
zavřít okno, zhasnout, spát
ve válce se krčit
v míru s vlky výt
líbat rty, co mlčí
proti srsti nehladit
divou zvěř
divou zvěř
divou zvěř
zlo v nás
že prej líp už bylo
že bude jen hůř
poděkujem vrahům
až nám do zad vrazí nůž
politujem živý
čert aby je vzal
zvykli jsme si na zlo
tiše zdechnem – a jdem dál
ve válce se krčit
v míru s vlky výt
líbat rty, co mlčí
proti srsti nehladit
divou zvěř
divou zvěř
divou zvěř
zlo v nás