A všechny hodiny ukazujou půlnoc
hudba Tereza Staňková
vyšla jsem z domu
proplula kalužema
k tomu, v čem tonu
jsem hluchá, slepá, němá
tiše si válčím
určená k demolici
už nevím, za čím
běžím tu po ulici
a všechny hodiny
ukazujou půlnoc
dvě barvy vína
slejvaj se v barvu rána
lezavá zima
jsem sama, sama, sama
tiše si válčím
bez záchrannýho lana
už nevím, za čím
běžím tu do neznáma
a všechny hodiny
ukazujou půlnoc
nemám se ráda
nejsem to, co sis myslel
Bůh ví, kam padám
záznamník na tvým čísle
můžeš mi spílat
nesmíš mě odsuzovat
opilá víla
zalitá do olova
vyšla jsem z domu
co je to za adresu?
kdo ví, v čem tonu
a co si v sobě nesu
tiše si válčím
určená k vyhlazení
řekni mi, za čím
běžím, když už nic není?
a všechny hodiny
ukazujou půlnoc
Blues o řetězu
hudba Jiří Šlupka Svěrák
pána mi vzala žlutá voda
ani se nestih nalíznout
dřív nebo pozdějc by mě prodal
a jeho milenka se drápe
na kládu plnou pijavic
hbitějc než k němu na kanape
a jeho děcko, aniž ceklo
v kolíbce, kterou zchroustal jez
procestovalo celý peklo
a já mám řetěz kolem hlavy
a bouda na dně váží cent
a to si nikdo nepředstaví
Cestujem v děravý lodi
hudba Tereza Staňková
(na verš z básně Kateřiny P.)
cestujem v děravý lodi
nemáme chuť se znát
mě nikdo nevysvobodí
z tebe je automat
potkávám tvý pěkný tělo
na cestě do vany
spoutaná útulnou celou
tančím ti do rány
dvě prázdný nádoby v šeru
se svíčkou na dlani
ve snu tě za ruku beru
ve dne tě zaháním
bojím se probudit do tmy
bojím se držet stráž
noc co noc do kalnejch vod mi
padáš a odplouváš
cestujem v děravý lodi
a nikde žádnej břeh
mizíš mi do kalný vody
v zlejch nekonečnejch snech
Čekám na déšť
hudba Tereza Staňková
čekám na déšť – nikde nic
slunce svítí do ulic
a já ležím v peřinách
jako zvadlá květina
čekám na déšť, usychám
opadávám do ticha
kolik lístků, tolik ran
chřadnu s oknem dokořán
čekám na déšť a mám strach
vrabci skáčou po střechách
dole v baru stojí čas
víte o mně? vidím vás…
čekám na déšť, slyším hrom
oblékám se do záclon
hledím k nebi, k jeho hrám
čekám, doufám, uvadám
Červenec
hudba Tereza Staňková
od července k srpnu
vede zlatá nit
co s takovou láskou
která se chce mstít?
měsíc zvolna stoupá
na zámeckou věž
tma si lehá do střech
jemně voní déšť
co s takovou láskou
kterou sežral vztek?
v podloubí svou kávu
polykám jak lék
kol dvanácti ctností
tančí zmoklý kos
a to zbité torzo
to je Upřímnost
v zahradách své mysli
krokem pomalým
vzdaluji se známým
co mě neznali
vzdaluji se právu
v rukou nepravých
hořce bijí zvony
prší do kávy
Dneska pozdě k ránu
hudba Pepa Streichl
dneska pozdě k ránu měl jsem zvláštní sen
zdálo se mi, žes mi řekla: sbohem, čert tě vem!
odcházím s tím druhým, co tu se mnou spal
zatímco ten první někde hrál pro prázdnej sál
rozpačitě bloumám pustým nádražím
se sklopenou hlavou čekám, až se zvedne dým
koukám, jak tvůj vláček mizí za horou
dneska hraju v Atlantě a zejtra v Statesboro
když už jsem tam asi dvě hodiny stál
výpravčí mě polehounku kolem ramen vzal
povídá: běž domů, otevři si gin
zejtra hraješ v Statesboro a pak hned v New Orleans
za pár dnů se za mnou připlazíš jak had
až ti začne chybět ten můj něžnej prstoklad
marně budeš prosit, až se zvedne dým
dneska hraju v Atlantě a zejtra – co já vím
PEPOVA VERZE
dneska pozdě k ránu měl jsem divný sen
zdálo se mi, žes mi řekla: sbohem, čert tě vem!
odejdu s tím chlapem, co dneska se mnou spal
zatímco tys v jiným městě hrál pro prázdný sál
posmutněle stojím na starým nádraží
ztěžka dýchá courák, co tě odváží
až poslední vagon zmizí za horou
dneska hraju v Atlantě a zejtra v Statesboro
když jsem tam pak asi dvě hodiny stál
výpravčí mě pevnou rukou kolem ramen vzal
povídá: běž domů, otevři si gin
zítra hraješ v Statesboro a pak hned v New Orleans
za pár dnů se vrátíš, přilezeš jak had
až ti bude chybět ten můj něžný prstoklad
marně budeš prosit – snad to bude tím
že dneska hraju v Atlantě a zítra – co já vím
Já ti vážně nevim
hudba Vojtěch Kouřímský
já ti vážně nevim
proč dobíhám vlaky
možná, že mi berou
něco, co mám rád
Bůh ví, co mi vadí
na kolejích v dešti
snad že málo řežou
do sedřenejch zad
marně do mě hučíš
marně se mi vzdáváš
i když není první máj
všechno, co nám zbylo
měsíc, mráz a v hrnku
nejlevnější černej čaj
já ti vážně nevim
kam to všechno spěje
louky, stromy, skály
otočená zem
včera jsi tu stála
jako bludnej kámen
dneska si mě pleteš
s policejním psem
noc je drahá růže
s nablejskaným broukem
kterej neví, co ví květ
život je jen role
v nezávislým filmu
co se tak ňák nepoved
Ještě zapal dům
spoluautoři hudby Vojtěch Kouřímský a Tamara Nathová
ještě zapal dům
ještě zapal dům
ještě zapal dům
ještě zapal dům
ještě zapal dům
ještě zapal dům
já ho nespálím
protože je můj
já ho nespálím
to si pamatuj
tenhle dům je můj
a ty jsi v něm host
že jsi tažnej pták
to už dávno vím
že jsi ulejvák
to už dávno vím
že ti ujel vlak
to už dávno vím
čím to, že mi mráz
běhá po zádech?
nesmím vydechnout
duch popelem leh
ze srdce je troud
ještě zapal dům
Kulhavý námořník
hudba Jiří Šlupka Svěrák
na břiše břišní tanečnici
na zádech bílou velrybu
mlčel, jak mlčí námořníci
zřídka se nutil do slibů
za dýmkou ve vousatých mracích
ukrytý – před čím, těžko říct
sledoval, jak se v dálce ztrácí
triangly štíhlých plachetnic
v kamenné krčmě u přístavu
kde měl své místo už sto let
s tabákem smíchal mořskou trávu
račte si, dámo, přivonět
pak v rytmu podvečerních zvonů
házel si mincí – měl v tom cvik
loď v zaprášeném demižonu
pokřtil prý jménem Moby Dick
dodnes se lekám jeho stínu
čekám, až zazní temný tón
který mu z hloubky na pevninu
posílá snad sám Poseidon
paměť už dávno celou propil
snů se však nikdy nezbaví
ten Achab, co se neutopil
i když se to tak vypráví
Má milá chce hajzla
hudba Vojtěch Kouřímský
má milá chce hajzla
dobrák není chlap
a už vůbec není sexy
když je člověk sláb
nesmí bejt moc jemnej
ten, kdo ji chce svést
ale jen ji trochu skřípneš
volá SOS
má milá chce hajzla
tak už se s tím smiř
kdes byl jako doma
tam je pevná mříž
kde jsi měl svý jistý
tam teď nejsi zván
co s takovou ženskou
která zavře krám?
nejdřív ti dá sodu
až se třese strop
potom ti dá čočku
marně mačkáš STOP
má milá chce hajzla
jenže to je žvást
udala mě, jen jsem
na ni zvýšil hlas
má milá chce hajzla
co by jí dal flek
půl dne by byl tvrdej
a potom by změk
žádná nechce týpka
co je doktor běd
ale běda, když máš koule
urve ti je hned
Měsíce
byl tady leden: v hospodě U Přejetý žáby
zapíjel černým pivem kapky na spálenej žaludek
hledání pramenů – v horách se rozlily do úplně jinejch říček
a člověk bral zpátky, všechno bral zpátky, aby mu skutek neutek
věžní hodiny si strčily ručičky do kalhot
parník si odkašlal, chlápkovi u kormidla malej spánek přišel vhod
byl tady leden se svým doutníkem
s ospalým kormidelníkem a kašlavým parníkem
byl tady únor: únor, co mu hnedka došel hlas i peníze
chtěl po mně drobný před kostelem sněžný Panny Marie
v únoru samý plesy a margarita v tančící skleničce s deštníčkem
dvojčata ve zkřiveným zrcadle – úmornej únor s údem namířeným na říjen
v škrabošce donchuána s orlím nosem mírně na stranu
a ráno u všech mrtvejch, když strejda Nosferatu odlít směrem k Olšanům
byl tady únor, co se noří mezi kolena
měl nehty s ornamenty a všechny evergreeny oblík do sena
byl tady březen a velká nemoc stála na nohou
zdánlivě těžká, vleklá, ale čas tak rychle utíká
v letu si přihneš z flašky z padacího baru v předsíni – a už tě vezou
lehni, ani se nehni! volá šofér, div ti netyká
a není lepší projet cílem s cihlou na plynu?
stejně tě jednou chytnou – aspoň ať nechytěj tě při činu
a byl tu březen a zvoral všechno, o co neběží
zavřel nám pusu na klíč a krevní obraz pustil z otěží
byl tady duben: duben není měsíc šeptání
v dubnu se řve do dutejch stromů anebo do kanálu (podle toho, kam jeden zrovna hledí)
když budem hodně křičet, dojde náš vzkaz k příslušnejm uším a duším
zatím však němí táhneme z pastvy domů – bezectný stádo: žít a umřít bez odpovědí
řinčení tyčí – to holý hlavy kráčej ulicí
je doba, kdy se spousta dobrejch plavců topí na lžíci
a sněhy zvadly do řek, ale červená už v Labi zůstane
v temný uličce našli Edgara: nezbili ho – probodli ho havranem
byl tady květen: květen dal Máchovi za ucho růži
a teď ho bolí hlava a slintá verše plný sentimentu
nejradši by na Bezděz anebo Hasenburk namalovat pomník padlýho kněze
ale není mu dáno to, co soše, musí počkat, až socha bude po smrti
já ušel jen pár kroků tvojí pouti
a vidím stejně potrhaný mraky a přes bažinu kladu středověký proutí
takhle jsem cestoval, nežli mi vynechaly plíce
byl tady květen: takový noční štreky – tohleto teda, Lori, nikdá více!
byl tady červen plnej tlustejch bílejch červů
co je prej kladou mouchy, ale já stejně myslím, že spíš Marťani
četli jsme jako z knihy, co stojí psáno na ledový vodě
na štítech domů chráněnejch státem a ostnatým drátem, četli jsme v tom jasný doznání
a prej že utopila cikánku
a že měla z tý řeky zase vylézt a jít zavolat záchranku
a chytrej opatrnej odklepe popel z cigarety
co zbyde ze zásad, až se i jeho přijdou zeptat na dědu a prastrejdy a na pratety?
byl tady červenec a byl delší už jenom podle jména
byl dlouhej přesně tolik, kolik má nejsmutnější telefonní drát
jo, telefonní dráty, ty mi už taky lezou krkem!
člověk je tak šťastnej, že se dovolal, že klidně zopakuje, co už jednou odvolal
a já tě nemám tady, abych ti řek zbylý očima
a já tě nemám tady a ty tam ani nechceš, ale stejně jedeš za nima
za těma telefonama, co lidi vydíraj
byl tady červenec a červenal se celej kraj
byl tady srpen: srpen všichni lidi chválili
nejhezčí léto bejvá daleko od potíží na horách
srpen se nevzpomíná, není čím plnit stránky v novinách
lamači srdcí nakopnou sbíječku a tanky na podstavcích jsou tu pro smích, když máš strach
a pod náhrobním šutrem kdyby hnil neznámej vojín
v klidu by se jen tak rozpadal
ale že nemá kam lehnout, tak každýmu z nás v noci u postele stojí
a je na nás, jestli vyženem zlý duchy, nebo jestli spíme dál
bylo tu září a kráva škola mocně zabučela
po kotníky ve vlastních lejnech, a do toho se novej občan rodí
když kráva potřebuje na malou, je to jak niagarskej vodopád (nebo pumpa)
ohradník pod napětím a potom šmitec, jatka – tolik škody
dva měsíce si na brigádě hraješ na život
a teď konečně do práce: uč se, hochu, moudrým býti!
ředitel lampasák, hudebku tě učí autor Pionýrský polky
a sova, noční pták, se ve dne skrejvá, protože vědění se štítí
a byl i říjen: kdopak by ho vynechal!
v půlnoci na ulici servou se národnostní menšiny
do rytmu jazzovýho dštění Keithe Jarretta
na flašce od beaujolais hoří svíčka a vosk mi kape na džíny
už mám dost rozbitejch ksichtů a mastnejch svalů
každá dobrá vůle má svůj strop, písek se může změnit v pevnou skálu
a byl i říjen, ale člověk by ho málem vynechal
a když mi řekneš: plav! půjčím si pádlo od svatýho Vojtěcha
a byl tu listopad, kdy padá všechno všude na všechny
každej lísteček má svůj náhrobek ve tvaru vrány
Keltové koulej vajíčkama, co jim zbyly z Velikonoc
na mohylách svejch otců – dotyky obarvenou dlaní
můžu ti taky spadnout na záda?
tak jako já ani ten nejsmutnější lístek nepadá
a byl tu listopad: cosi jsem oslavil a měl jsem sen
o tom, že můžu zpívat, ačkoliv nevím, kde jsem a kdo jsem
byl tady prosinec a všichni spráskli ručičky
na hvězdu na načančaným stromě ale nikdo nedosáh
prskaly prskavky vzteku ryb, co nepřežily Štědrej večer
a jejich doutnající kostry – jediný světlý body v temnotách
sejdeme se, až nás zase převálcuje jaro?
naděje do pokoje rve se každou spárou
byl tady prosinec a naději si schovávali ve skříni
jako ten nejkrásnější dárek, co vrní, hřeje a moc nešpiní
Neříkej Monice, co dneska píšou v Černý kronice
hudba Vojtěch Kouřímský
po chodníku lidi běží jako jeden kat
jsou tak hrozně nadržený, že se musím smát
běží, běží, vzduch je svěží, jaro přišlo k nám
on tam leží na nábřeží jako starej krám
skoč!
a neříkej Monice
co dneska píšou v Černý kronice
v ústavu mu zase jednou pěkně zvedli tlak
tak si vylez na barák a pak mu ujel mrak
máma když to vidí, taky by se zabila
do rakve mu dali lítavýho motýla
skoč!
a neříkej Monice
co dneska píšou v Černý kronice
Neskončí
hudba Tereza Staňková
neskončí, neskončí
milostný telefonát
milostný telefonát
i kdybys měla skonat
neskončí, neskončí
dokud nám stačí slova
neskončí, neskončí
budem v něm pokračovat
neskončí, neskončí
polibky do sluchátka
polibky do sluchátka
a pravidelná hádka
neskončí, neskončí
důkladné smiřování
důkladné smiřování
a zbrusu nové lhaní
neskončí, neskončí
kliďánko vypusť duši
neskončí, neskončí
hovor se nepřeruší
neskončí, neskončí
milostný telefonát
milostný telefonát
i kdybys měla skonat
Noční zpovědníci
hudba Tereza Staňková
sotva se blýsklo, už se stmívá
svléknuti do své šedé skici
pod mračna hrůzně jednotlivá
sedli dva noční zpovědníci
mluvili spolu o čemkoli
vteřina marna škrtlá z času
ten první šilhal mezi stoly
a přirovnával dívku k masu
ten druhý vířil dvojkou vína
a když měl zdvihnout kotvy ticha
vylhal se, že si nevzpomíná
píchavá skromnost – skromná pýcha
a potom zvadli, tváře v dlaních
a oddali se starým zvykům
a neprospělo vzpomínání
těm dvěma nočním zpovědníkům
Odkvetlá růže
spoluautor textu Vojtěch Kouřímský
na scéně kolotoč hvězd
mrtvejch už milion světelnejch let
Rock’n’roll Music
Johnny B. Goode
písmena srovnaný do abeced
iniciály A až Z
z bejvalý krásky zbyl jen zvadlej květ
z lijáku zbyly vyschlý kaluže
odkvetlá růže, odkvetlá růže
jen pro ni hraju si tu ještě na muže
k odkvetlejm růžím voním rád
koukám se, jak mě pyšně míjí
nabitá energií
odkvetlá růže
jen pro ni oblíkám se
v šedesáti do kůže
dehtem natřený brejle
a páska přes oko
sentimentální vejlet
s tou věčně divokou
s tou věčně zelenou růží
na scéně kolotoč hvězd
mrtvejch už bilion světelnejch let
hej bába ryba
jedeme dál
z rockera stal se doktor věd
má žhavá láska v pěně dní
zhasla a dneska dělá pokladní
odkvetlá růže, odkvetlá růže
furt může Stouny
ale Dylana fakt nemůže
dehtem natřený brejle
a páska přes oko
sentimentální vejlet
s tou věčně divokou
s tou věčně zelenou růží
Píseň leklý krysy
spoluautoři hudby Vojtěch Kouřímský a Tamara Nathová
nevím, proč přišel, ale
s ním se k nám okamžitě vrátil mráz
sklonil se nad kanálem
a bylo vidět, že je pod obraz
to, z čeho vznik ten malér
byla buď stará roura, nebo kvér
nevím, proč přišel, ale
pozdějc mi řek, že neměl na výběr
každý z nás držel hlavu
pod vodou dobrou minutu a půl
potom v tom leklým davu
vyndal svý nářadí a dul a dul
Píseň přejetýho
spoluautor textu Vojtěch Kouřímský
hudba Dobrovolná revue
žena a děti mi pláčou
že balím kufr a plat
jenže u vlaku čeká mě holka
oči jak opiát
svůdná, svůdná, dechberoucí
nikdy nudná, planoucí, žádoucí
prostě skvělá žena budoucí
jen jednou mávla na mě a bylo tak
zastav! topiči skáčou
na mašině zůstal jenom smrad
koukám do nebe – smůla
nikdy nevíš, co se může stát
hrůza, hrůza, hrůza hrůzoucí
smůla, smůla, smůla smůloucí
hrůza, hrůza, hrůza hrůzoucí
lanama svázala mě, přejel mě vlak
Po zkoušce sboru
hudba Tereza Staňková
po zkoušce sboru
vyženu pěvce
posbírám texty písňový
nahoru dolů
jako s tím ševcem
znáte to smutný přísloví
domů se nechce
v tom je ta potíž
za víno prodám nevinnost
jako s tím ševcem
co ušil boty
všem kolem a sám chodí bos
po zkoušce sboru
vzdávám se hlasu
mlčím a slyším trávu růst
byli jsme spolu
dělali krásu
všem nám zní v hlavě stejný blues
zlezla jsem horu
znavená dáma
bolavý nahý ramena
byli jsme spolu
tak proč jsem sama
uprostřed lidí ztracená?
po zkoušce sboru
vyženu pěvce
zlehka jim fouknu do křídel
nahoru dolů
věci, co nechcem
tichý blues pro pár chodidel
pár bosejch
sexy chodidel
Podivný nádraží
hudba Tamara Nathová
podivný nádraží
podivnej nádražák
slunce tu překáží
a straší tady mrak
na zšedlý refýži
rostou jen kopřivy
a tma je za mříží
a mříže tesklivý
a zase jeden vlak
vagony vymění
zastávka Koncentrák
na zvláštní znamení
Pruhovaná slečna
spoluautor hudby a textu Vojtěch Kouřímský
za oknem slečna
tričko z žaluzií
si každej večer
oblíká
přestože se s tou
slečnou vlastně míjím
potají se jí
dotýkám
jsem člověk prostý
vzruší mě i piha
když o ni šmrncnu
pohledem
slečna mě svádí
za oknem se míhá
jak zlatá rybka
pod ledem
dívám se, dívám
jak se ladně svíjí
tuším však, že jsem
obelstěn
z rolety rolák
tričko z žaluzií
a kůže ze čtyř
bílejch stěn
Ptáče
hudba Dobrovolná revue
žeru se nudou
nudou se žeru
ženu mám chudou
ošklivou dceru
hodnýho syna
čí je to vina?
v noci se budím
milenku studím
stíny se dlouží
stejně jak vloni
Jane po mně touží
žiju jen pro ni
má pěkný stehna
a umí provaz
i když je běhna
není nic pro vás
sám se svou zlobou
z chladnýho lože
chůze nás obou
na ostří nože
sem tam ji biju
ona mi pláče
hlavně že žiju
jako to ptáče
na rukou nesu
pirátskej poklad
pln zlýho děsu
z hodnýho čokla
vzal bych tě s sebou
jenže mám jinou
všichni s ní jebou
já s ní pil víno
sám se svou zlobou
z chladnýho lože
chůze nás obou
na ostří nože
sem tam ji biju
ona mi pláče
hlavně že žiju
jako to ptáče
Rychlejší než smrt
spoluautoři textu Vojtěch Kouřímský a Vojtěch Probst
řeka má nejmíň deset čísel
nábřeží smrdí jako hnůj
už bych byl bejval skoro visel
kdyby mě nevodříz ten tvůj
tohle je vážně děsná psina
chtěl jsem si v klidu vypít jed
ten tvůj mě vyrval smrti z klína
tím, že sám nastavil svůj ret
tak jsem se rozhod zkusit pušku
zadovku ráže DÁL & HLOUB
ten tvůj se schoval v tmavým růžku
a potom do rány mi stoup
já z toho chlapa vážně rostu
řek jsem mu: neměj o mě strach
a šel jsem tiše skočit z mostu
pod kterým seděl na rybách
v nejvyšší nouzi ležím v listí
čekám, až sežere mě zvěř
ten tvůj mě kulometem jistí
schovanej za trnkovej keř
úplně groggy jsem si stoupnul
pod koně, polil se a škrt
plamen mi starou kůži sloupnul
leč on byl rychlejší než smrt
když jsem si zalaškoval s proudem
přiběhnul s tyčí jako prut
prodral se děsně hustým čoudem
a potom přerazil mi úd
už už moh na mě spadnout lustr
stěny i strop i krovu kus
ten tvůj mi ale ztišil booster
a tak jsem přežil další blues
devátej pokus málem vyšel
pustil jsem plyn a čekal sen
v poslední chvíli na to přišel
a já byl opět oživen
po plynu pustil jsem si Gotta
konkrétně Lady Carneval
ten tvůj mě vrátil do života
dřív než mi ztuhnul první sval
byl bych si rozbil hlavu o zeď
ten tvůj mi ale zkazil plán
když jsem se ze tří kroků rozběh
vrazil tam rychle molitan
vsadil jsem na železnou pannu
bolí to, ale má to styl
ač měla ocelovou blánu
ten tvůj ji přesto odpanil
chtěl jsem se unudit až na kost
zapnul jsem telku – však co zřím?
program má nevídanou jakost
zábavná estráda s tím tvým
což takhle uškrtit se hadem?!
v terárku jsem si s plazem hrál
ten tvůj však přiběh s kamarádem
uškrtil hada a šel dál
přátelé, po patnáctý sloce
neměl jsem tady vůbec bejt
ten tvůj mi ale řekl: pocem!
a sněd mi všechen prošlej prejt
skříp jsem si hlavu do piana
nos zahrál dur a potom moll
jak zaslech, že mi zvoní hrana
ten tvoj mi, kokot, pomohol
bezhlavě vběh jsem mezi auta
na osmiproudý dálnici
ten tvůj tam zase dělal skauta
s úsměvem fízla na líci
zvykám si na španělskou botu
o číslo menší, ať je klid
z prstů mám kašovitou hmotu
jinak jsem ale celkem fit
v podpaží vodíkovou pumu
za město jdu se odpálit
a z dálky vidím tu tvou gumu
jak staví atomovej kryt
tak jsem se polil kyselinou
ať nezůstane po mně nic
a je jen toho tvýho vinou
že je mě pořád víc a víc
v nouzi jsem vdechnul vlastní zvratky
ten tvůj je ale vdechnul zpátky…
Sonet č. 12
William Shakespeare (překlad Michal Bystrov)
když zvoní hrany do všech světa stran
když jasný den zřím tonout v kalných tmách
když v kalném dni se zavře tulipán
havraní vlas když zbloudí v šedinách
košatý strom když ztratí vlastní stín
a promění se v napřažený spár
když skončí žně a sťatým obilím
plní se máry, které věští zmar
tehdy si říkám, že i tvoje tvář
vráskami musí platit za život
a ptám se, nač ty krásné oči máš
nesmí-li spatřit jiné krásy zrod
a kosu Času nelze otupit
jen ve svých dětech můžeš věčně žít
Tom čeká
hudba Vojtěch Kouřímský
(věnováno Tomu Waitsovi)
kamion líznul
Bezrukýho Pavla
zavlála hrdá ofina
jediný, co jí řek
že natrhá jí jabka
z oblaků přímo do klína
vločky to vzdaly
kluzák napsal závěť
na parte z hejna havranů
a Tom tu čeká
od prvního kokrhání
až spolu sednem k pianu
složil jsem symfonii
pro kredenc a troubu
a pámbu po mně hodil pytlík s vodou
na nehtu plíseň
na zdi cizopasnou houbu
léčím se modrou metodou
řidič se neohlídnul
rychle vocaď
jen vajgl s otisky tvejch bot
a Tom tu čeká
že si urvu deset babek
na jeho svatej kovošrot
Válka světů
hudba Vojtěch Kouřímský
návštěva na Moravě: báby v rychlíku
nám, paní, budou říkat, jak to tady bylo
mně, která vychovala – tenkrát! – čtyři děti
a nevím o tom, že by vyrostli z nich lumpi
v socialismusu když jste chtěla práci
tak jste ji MĚLA, kdo se snažil, ten ji MĚL
vlak jezdil přesně, ne jako ten Leo Express
a v kupé čisto – já to, paní, pamatuju
stát držel zkrátka cigány a narkomany
zloděj si rozmyslel, za co si půjde sednout
dneska se člověk bojí vylézt na ulici
z vozíku v obchodě mi vzali obě berle
muž vstoupil do strany, někdo tam vstoupit musel
můj manžel nebyl žádný intelektuál
kdo nám co vyčítá? ať nemelou a táhnou
zavřeli fabriky, ti disidentíci
rozumní počkali, až vlk se kozy nažral
hlupák se popálil, nu dobrá, jeho věc
prosím vás, Palach! vsadím se, že to byl Pražák
ti mají pořád něco extra, známe je
Vzbuďte mě, až bude noc
hudba Vít Fiala
vzbuďte mě, až bude noc
až půjde celý svět spát
a soumrak zhasne svůj dům
s vyhlídkou na vinohrad
až měsíc toulavým psům
ukáže, kdo je tu pán
vzbuďte mě, až padne tma
černá jak obsidián
počkejte ještě pár chvil
až zmizí poslední stín
jezero pod oblohou
opál a akvamarín
vzdálený zvon bije půl
obzor má stříbrný lem
přemýšlím, kudy se dát
a co je za obzorem
ohňostroj barevných snů
s úsvitem přestává kvést
na nebi rozcuchaném
s čelenkou z blednoucích hvězd
vzpomínka lehký má krok
je ještě tišší než strach
zní to jak déšť, když ti dva
po špičkách přejdou můj práh