A – O

4-

mám čtyři minus a žádný plus
jsem z půlky Vršovec a z druhý půlky Rus
mám třicet škol a žádnej glejt
vždycky chci jenom toho, s kým nemůžu bejt

vrchní se ptá, co byste rád
plešatej tetovanej poloautomat
sleduju jeho tančící sval
a Ježíš v rohu čumí na dopitej grál

jsi děsně hustá, jsi děsně cool
tvá duše pustá, plná jedniček a nul
jednou tě neznám, jindy tě znám
pokaždý propadnu tvejm sadistickejm hrám

tvůj klín se vzteká jak vlčí mák
žaludek zkameněl a hlavou pádí vlak
nechci to řešit, nechci to vzdát
chci se jen zarejt do tvejch mramorovejch zad

když jsem tě líbal
cítil jsem chlad
tak už to vybal
kde a s kým a kolikrát

neděle půldne, ležatej prach
bojím se stínu na slunečních hodinách
v pochcaným sněhu kopu si hrob
a pak se zkouším trefit do svejch vlastních stop

příbuzný smeknou a ztišej hlas
důchodci rozjedou jazz vymejvanejch váz
život jde dál i smrt jde dál
a Ježíš v rohu čumí na dopitej grál

 

10. 9. 1968

na rohu Opletalky
stojí kluk proti tanku
a klidným hlasem říká
ty nepojedeš nikam

voják ho pozoruje
slyšel už spoustu keců
je zvyklej na popravy
ten mladej zmrd ho baví

o kus dál hrozí kopím
jeden z těch bájnejch králů
ožralej voják Rudněv
chopí se samopalu

a kluk ho přesvědčuje
na rohu Opletalky
budoucí tajná oběť
poslední pražský války

 

A když umírali…

a když umírali
tak mě volali
volali mě ve svý
smrti pomalý

to je blues…

jak jim asi bylo
když jsem nepřišel?
poprvý jsem nesměl
podruhý jsem směl

to je blues…

když odvezli těla
hlasy zůstaly
zůstaly až do mý
smrti pomalý

to je blues…

 

A všechny hodiny ukazujou půlnoc

hudba Tereza Staňková

vyšla jsem z domu
proplula kalužema
k tomu, v čem tonu
jsem hluchá, slepá, němá
tiše si válčím
určená k demolici
už nevím, za čím
běžím tu po ulici

a všechny hodiny
ukazujou půlnoc

dvě barvy vína
slejvaj se v barvu rána
lezavá zima
jsem sama, sama, sama
tiše si válčím
bez záchrannýho lana
už nevím, za čím
běžím tu do neznáma

a všechny hodiny
ukazujou půlnoc

nemám se ráda
nejsem to, co sis myslel
bůh ví, kam padám
záznamník na tvým čísle
můžeš mi spílat
nesmíš mě odsuzovat
opilá víla
zalitá do olova

vyšla jsem z domu
co je to za adresu?
kdo ví, v čem tonu
a co si v sobě nesu
tiše si válčím
určená k vyhlazení
řekni mi, za čím
běžím, když už nic není?

a všechny hodiny
ukazujou půlnoc

 

Ajlanova smrt

nezůstávej na tý lodi
nechtěj přeplout oceán
nezůstávej na tý lodi
v moři lidí zbudeš sám

vím, že není jiná cesta
takhle to už nejde dál
nikoho bůh nepotrestal
nikdo boha nehledal

chrámy v prachu – tolik škody
chladne i tvá malá dlaň
nezůstávej na tý lodi
je to Bludnej Holanďan

 

Antikvariát

sníh padá, padá, večerní sníh
barev je čím dál míň a chuť vystřídal hlad
můj život patří do levnejch knih
můj svět je jeden velkej antikvariát

pod starou lampou z ruky si číst
ve vlastních stopách jít až tam, kde houká vlak
v klidu si počkat na ostrej hvizd
dělat, že necejtím, že je mi všelijak

den co den se tupě dívám na svůj volnej pád
nebráním se, nezblázním se, vychutnávám let
svět je pro mě jeden velkej antikvariát
do kterýho chodím vracet čas a utrácet

když zavřu oči, slyším ten tón
paprsky měsíce jak mosty přes propast
stín stínu říká: jo, to je von
pohyby unavený, poslední dům zhas

kouknul jsem se na hodinky, bylo za pět dost
krok dopředu a dva kroky zpátky je můj styl
měsíc zašel, noc je propast, nikde žádnej most
dneska asi půjdu domů o pár set let dýl

 

Až půjde dnes v noci s tebou

až půjde dnes v noci s tebou
ten, co ti do klína spad
nečekej, že bude váhat
co dělá, to dělá rád

koukni se na ty dva v dešti
zima je jemu i jí
vidíš, jak hrozně si přejou
vyspat se s poezií?

až půjde dnes v noci s tebou
až zhasnou tenhleten bar
nečekej, že bude něžnej
z tvý duše zbude jen cár

a někde zas jeden básník
staví tě na piedestal
ráno si opláchneš oči
a pak se musí jet dál

až půjde dnes v noci s tebou
poslepu bude tě vést
nečekej, že to ňák zvládneš
je to spíš bigbít než jazz

ví, co si myslíš, kde bydlíš
jak se má pozvat, co říct
hra končí, za oknem liják
bubnuje do popelnic

 

Až ztratím naději

život se ubírá divnejma cestama
každej den stepuju na prahu neznáma
a nemůžu se hnout a nemůžu jít dál
co jsem to udělal – proč jsem to udělal?

na chladným nábřeží přečkávám do rána
lodě jsou klávesy Šlupkova piána
zpívám si Miláčka, vdechuju vůni pizz
v zářivejch nonstopech vzpomínám na měsíc

zatím jsem v pohodě, zatím jsem živ a zdráv
zatím jí nezpívám: oh baby, oh my love!
ale až ztratím naději, až ztratím naději
tak to tu zabalím, tak to tu zabalím

lidi se oddávaj neplatnejm obřadům
všichni se milujou – dopředu, dozadu
nejlepší kámoši lezou mi do zelí
kdyby tak věděli, kdyby tak věděli…

koukni se okolo: všude ta samá lež
buď s nima nehraješ, nebo se prohraješ
prohraješ tělo svý, prohraješ duši svou
a při žádným bluesu už neprojdeš očistou

zatím jsem v pohodě, zatím jsem živ a zdráv
zatím jí nezpívám: oh baby, oh my love!
ale až ztratím naději, až ztratím naději
tak to tu zabalím, tak to tu zabalím

ženská je prádelník se spoustou šuplíků
nejdřív je samej styk a pak už jen ze zvyku
v mysli má tuláka, kterej tu zaclání
vezme tvou lásku a dá mu ji na hraní

vítr ti zafouká do drahejch harmonik
rackové spustěj svůj vesele krutej křik
sám s cizím cigárem na chladným nábřeží
ještě že neprší, anebo nesněží

zatím jsem v pohodě, zatím jsem živ a zdráv
zatím jí nezpívám: oh baby, oh my love!
ale až ztratím naději, až ztratím naději
tak to tu zabalím – fakticky zabalím

 

Balada z Prahy 7

myslím, že nic dobrýho nevěstí
pštros na Strossmayerově náměstí
bojím se, že mi šplouchá na maják
a směje se mi celej Strossmayerák

jenže co naplat, je to vážně pštros
přechází zebru bez klobouku bos
s nikým se na přechodu nemačká
čeká na zelenýho panáčka

povídám: hej, co jste to za zvíře
že trčíte tu vprostřed refýže
a odkdy pštrosi čekaj na tramvaj
a proč jste opustil svůj rodnej kraj?

pohlídne na mě spatra, zdá se mi
ač stojím a on sedí na zemi
pak řekne: vážně chcete vědět, proč?
já vám to prozradím: pro pštrosí kvoč!

 

Bez cíle

bez cíle oči zabloudí
tam, kde mě nikdo nesoudí
slábnoucí hřmění
a dál už není o co stát

do hroší kůže zamknu cit
zkusím se bez něj obejít
pak na tvý šíji
procvičím zmijí prstoklad

bez cíle, bez cíle, bez cíle
netvař se, luno, tak zavile
plazím se stezkou, kde přepadá stesk
má hvězda nečeká na Velkej třesk

bez cíle, bez cíle, bez cíle
k ráji mi zbejvaj dvě promile
pak ztuhnu v koutě jak dortovej vosk
jsem nebo nejsem to já?

šílenej z prášků na zlý sny
i když jsem sám, tak mluvím s ní
trnitá cesta
s úsvitem přestává mě vést

nežli si šlapat po štěstí
to raděj sejdu na scestí
a to je celej
celej můj skvělej manifest

bez cíle, bez cíle, bez cíle
netvař se, luno, tak zavile
plazím se stezkou, kde přepadá stesk
má hvězda nečeká na Velkej třesk

bez cíle, bez cíle, bez cíle
k ráji mi zbejvaj dvě promile
pak ztuhnu v koutě jak dortovej vosk
jsem nebo nejsem to já?

 

Bloud blues

koukám do zdi jako bloud
koukám do zdi celej tejden
koukám do zdi jako bloud
koukám do zdi celej tejden
v noci tě chci obejmout
a ve dne mě to sotva přejde

smutno je mi v pondělí
v úterý se v slzách brodím
ve středu se zastřelím
ve čtvrtek si mašli hodím
páteční blues veselý
na krchov mě doprovodí

třešeň květe doběla
v sobotu ji snědí drozdi
višeň kvete doběla
v sobotu ji snědí drozdi
v neděli se nedělá
a tak zas budu koukat do zdi

 

Bludnej Holanďan

člověk sám a sám se potácí
motá se po scéně a nikde žádný diváci
člověk potácí se sám a sám
narvaným městem jako bludnej Holanďan
každej den ho něčím poleká
koukněte na toho osamělýho člověka
stíny se dlouží, smrt je vzdálená
z tmy v jeho duši se mu podlamujou kolena

bůh ví, proč jsem přišel na ten svět
a čert ví, proč mu nechci rozumět
umím jen hrát a pít až do rána
umím jen chlastat a hrát

láska má, s kým asi usíná?
ať dělá, co dělá, je relativně nevinná
sem tam ji vídám ve svejch snech
většinu času ale zdá se mi o křídlech
lítám si, lítám povětřím
nikdo mě nehledá a nikomu už nepatřím
bez cíle plachtím sám a sám
narvaným nebem jako bludnej Holanďan

bůh ví, proč jsem přišel na ten svět
a čert ví, proč mu nechci rozumět
umím jen hrát a pít až do rána
umím jen chlastat a hrát

ženská je nestálá jak jarní počasí
pro něco zahoří a pak se zase uhasí
před chvílí mi ujel další vlak
je mi jen pětadvacet let a čekám na zázrak
SOS – ještě že tebe mám
poslední výstřel na planetě Sebeklam
přístav se změnil v mlžnej stín
a ty jsi útes, na kterým se zachráním

bůh ví, proč jsem přišel na ten svět
a čert ví, proč mu nechci rozumět
umím jen hrát a pít až do rána
umím jen chlastat a hrát

jízdenka do pekla, z půllitrů dlouhej plot
už nikdy neříkej, že nejde o život
celej rok jsi v prvním měsíci
hodina mezi psem a vlkem končí zimnicí
už se v tom nevyznám – zapadlej nonstopáč
jak se dnes jmenuješ a co jsi vlastně zač?
pod hlavou obrubník, nad hlavou hejno vran
počítám do deseti jako bludnej Holanďan

bůh ví, proč jsem přišel na ten svět
a čert ví, proč mu nechci rozumět
umím jen hrát a pít až do rána
umím jen chlastat a hrát

 

Bludnej Holanďan II

přišel jsem do bytu a ztratil řeč
jako by někdo prdnul žárovku
pro ksichty ze dvora mám jenom křeč
a marně s nima hraju na schovku
jen vstoupím do dveří, hned zamykám
rád bych se zavřel na sedmero bran
chybíš mi teprv, až když zbydu sám
a říkají mi Bludnej Holanďan

sedíme u piva, já povídám
a moje mysl bloudí po moři
předlouhou míli sobě sám se zdám
dokud mě sebechvála nezboří
na černý pláži stavím pevnej hrad
na pláži plný nabroušenejch vran
marně si hraju na ostnatej drát
a říkají mi Bludnej Holanďan

denně si s sebou nosím jednu zeď
a chvilku trvá, než ji postavím
kdo z koho – otázka a odpověď
mám rád, když holka říká: c’est la vie
jsem kanec, když se nikdo nedívá
s večerem přejdu na náhradní plán
svou píseň štěstí do zdi vyzpívám
a říkají mi Bludnej Holanďan

nechci být s nikým než s tím, s kým chci být
nechci tě nikdy ztratit z dohledu
kdo mě má poznat, musí hrozně chtít
já sám ho k tomu sotva dovedu
už nemám pocit, že se probudím
nestojím o žádný z těch novejch rán
vítr mi pěkně točí osudím
a říkají mi Bludnej Holanďan

 

Blues mrtvýho hajzla

chcípnul jsem a teď sedím
na baru z oblaků
směju se všední šedi
a kopu do ptáků

tělo mi tleje v hlíně
duch ale kráčí dál
zaživa jsem byl svině
v nebi jsem zmutoval

barman je starej anděl
křídla mu zpuchřela
dělá jen to, co Pán děl
co neděl, nedělá

dívá se na mě svrchu
když mluví o těle
má na mysli mou mrchu
noc s blbým andělem

při špatným osvětlení
dvou nedomrlejch hvězd
probírám to, co není
proklínám to, co jest

před tejdnem jsem si v Krči
říkal, že bude líp
a teď tu se mnou trčí
ten opeřenej typ

vesmír se divně houpe
sem tam a naopak
tancuju s každým sloupem
tancuju s ním jen tak

já, kterej jakživ neměl
v palici vůbec nic
mám v hlavě, podržte mě
neb jsem se pic – pic – pic!

tuhletu píseň písní
si brečí do piva
zlej člověk, co svý zlý sny
teď právě prožívá

tak trhněte si haksnou
a polibte mi šos
ty blbý hvězdy hasnou
a já už vás mám dost

už vás mám vážně dost!

 

Blues nedělní noci

hodiny běží a noc je tak nádherně živá
v poslední tramvaji klimbá můj nedělní splín
přemýšlím o dobru, o tom, co ve zlu se skrývá
zlo je druh dobra a láska je amfetamin

amplion z nádraží promlouvá plechovým hlasem
k toulavé zvěři jak čaroděj ze země Oz
záclona tančí a město mi diktuje báseň
špitál má padla a svítí jen pohotovost

chtěl jsem ti napsat, proč nespím, jak žiju, v co věřím
ruka mi cuká a v hlavě mi odbíjí zvon
amplion z nádraží promlouvá k toulavé zvěři
z repráků duše zní tiše mé daimonion

 

Blues o černým svědomí

padá mi do peřin
blues černý jako bota
hluboký jak tvůj klín
kde brát chuť do života
Paříž už není in
a Varšava je złotá
kde brát chuť do života
kde brát chuť do života

padá mi do peřin
blues černý jako bota
Paříž už není in
a Varšava je złotá
tvý tělo splývá s mým
a duše se v tom motá
proměnit slovo v čin
s úsměvem idiota

rád bych si život svůj
žil tak, jak se mi líbí
vezmu si do hrobu
svý omyly a chyby
prej to s náma vidíš bledě
ve tvým klíně jako v tundře
starej chlap, co všechno věděl
včera umřel, včera umřel

mý černý svědomí
a tvá falešná nota
ptáš se mě: jsme to my?
chraň pánbůh, ještě to tak!
Paříž už není in
a Varšava je złotá
proměnit slovo v čin
a duše se v tom motá

kde brát chuť do života
kde brát chuť do života

 

Blues o řetězu

hudba Jiří Šlupka Svěrák

pána mi vzala žlutá voda
ani se nestih nalíznout
dřív nebo pozdějc by mě prodal

a jeho milenka se drápe
na kládu plnou pijavic
hbitějc než k němu na kanape

a jeho děcko, aniž ceklo
v kolíbce, kterou zchroustal jez
procestovalo celý Peklo

a já mám řetěz kolem hlavy
a bouda na dně váží cent
a to si nikdo nepředstaví

 

Blues o snech

měl jsem tuhle spaní
lehký jako dech
a viděl bílou paní
a taky druhej břeh

holky v ptačím peří
a kolem samej vrak
kdo chce, tak ať mi věří
mě jenom trefil šlak

strejda Karel Slabý
nevěděl, co a jak
zda žít, či zda se zabít
tak vylez na barák

a skočil mezi mraky
a nic tam nenašel
do pekla vozej vlaky
věřící Tomáše

papež dnes hraje šachy
a zejtra domino
vždycky mu zbudou prachy
na zpěv a na víno

polední audience
svatýho Xavera
a zvony znějí tence
do blba, do šera

ošklivý kvítí
mi lemuje práh
a každej to cítí
ten šílenej strach

bije ti v hrudi
a vyráží dech
a hoří a studí
strach o pytel blech

kulatý kruhy
a hranatej roh
a krvavý pluhy
a pochcanej stoh

oblaka padaj
už nechci je nýst
a na holý záda
ti napíšu list

 

Blues o špatný pověsti

tuhle jsem zas dostal prapodivný blues
jako když si holým zadkem sedneš na kaktus
tak ti píšu, Sally, že mám děsnej bol
bez dobrýho bydla není žádnej rokenrol

dva dny a dvě noci blues mě obtáčí
nosí moje jméno, rozlejhá se z pavlačí
zoufale se chytá naleštěnejch klik
trousí moudra, z kterejch na mě křičí otazník

která dobrá duše přišla na to, že tady chci shnít?
a kdo z vás se mi vůbec odvažuje říkat, co mám chtít?

zacpal jsem si uši a poslouchám ten klid
abych splatil nájem, musel jsem se zadlužit
nač takovej bejvák, když mi stačí most
k čemu boty do špičky, když můžu chodit bos?

tak ti píšu, Sally, že zavírám krám
balím si svý fidlátka a mizím kdovíkam
počkám, až se setmí, a pak se odplížím
blues o špatný pověsti má hrozně dlouhej stín

 

Blues pro černý máry

tohle je blues pro černý máry
padne jim jako ulitý
živý se chvějou strachy
a mrtvý spěj jak zabitý

tohle je blues pro prázdnou rakev
co čeká na mě, až ji naplním
když jeden vstává z hrobu
ten druhej spí jak na trní

koukám, jak svítá ráno
oči mám na petlici zavřený
dneska nám končí sranda
zejtra se sejdem pod zemí

 

Blues sobotního rána

zlomená kytka se marně točí za sluncem
v bordelu větraj a zkyslá vůně vane ven
sobotní ráno: chlap před zavřeným hostincem

snažím se probrat – utápím se v závrati
byt se mnou krouží a pak se se mnou obrátí
šumění stromů: ten velkej dub a akáty

nemůžu najít to, co jsem včera někam dal
copak to bylo a na kom jsem to vyžebral?
teď mi to chybí a hledám to jak svatej grál

někdy se člověk sám sebe tak ňák poleká
někdy sám v sobě přestává vidět člověka
někdy se zdá, že nic už na něj nečeká

všechno je stejný – jízdní řády beze změn
v tý zvláštní chvíli, kdy není noc a není den
zlomený srdce se marně točí za sluncem

miláčku, vzbuď mě, mám pocit, že už nevstanu
vidím tvý vlasy, jak poletujou v průvanu
chlap venku stojí a smutně hledí do džbánu

 

Blues za Françoise Villona

nebe jako kost a pes ji hlodá, hlodá, hlodá
nebetyčná zlost na opilýho lodivoda
vše, co zbude, když se zavře opona
naštvaný blues za Françoise Villona

stopa za koly a eskymácká dýmka míru
bílí buvoli, co lezou lidem do kvartýru
v půli useknutá ruka zákona
krvavý blues za Françoise Villona

šibenice, vrány černý jako Velká louže
měl jsem svoje plány – teď mi tady ustelou, že
píšu po zdech o snu, co se nekoná
zašitý blues za Françoise Villona

nemůžeš se bát, kdykoli vyjdeš na ulici
zboříš jeden hrad a už tě věšej za palici
svýho krále zdravíš: moje poklona
podvratný blues za Françoise Villona

dneska hraješ šach a zejtra zahraješ si s mlýny
hlavně žádnej strach – ten tě jen stáhne do hlubiny
a až ti vezmou posledního piona
půjdem na smrt za Françoise Villona

 

Bluesový srdce

oči jak len
ty toho dost napoví
pod víčky Paříž
nebo Britský ostrovy
a já jdu bos
jdu ti naproti bos
srdce mý je hladový
hladový a bluesový

zmatenej rok
v drahách, co se nespojí
se známou ženou
v povědomým pokoji
ta druhá spí
tiše, nevinně spí
a každý ráno po boji
mi z duše kousek ukrojí

včera a dnes
před rokem a po letech
dívám se za ní
jak mizí na opačnej břeh
k některejm z nás
patří minulej čas
a tečka patří za příběh
tak jako nádech za výdech

 

Bojová píseň Černé brigády

než se kolem sešeřilo
měl jsem patnáct bodnejch ran
až skončíme tohle dílo
tak se možná nepoznám

po babičce fousy cara Nikolaje
pojedeme s holkou do smutnýho háje
každej si to může přebrat
jestli loupit, nebo žebrat
u majora Quantrilla

ještě chvíli klidu a pak chci slyšet tamtamy
před náma je peklo a potopa je za námi
jestli někdy zdrhnu, tak leda v jiným životě
že zas budem slavit, to si šuškaj vrabci na plotě

po babičce fousy cara Nikolaje
pojedeme s holkou do smutnýho háje
každej si to může přebrat
jestli loupit, nebo žebrat
u majora Quantrilla

vodkráglujem matku a vodkráglujem manželku
týhle vystrojíme funus, týhle veselku
jsme holt hodný hoši, a to o nás všickni ví
voči máme rudý a broky máme šedivý

po babičce fousy cara Nikolaje
pojedeme s holkou do smutnýho háje
každej si to může přebrat
jestli loupit, nebo žebrat
u majora Quantrilla

do čutory z nudy ryju lebku s hnátama
jít už není kudy – peklo před náma i za náma
jestli někdy zdrhnu, tak leda v jiným životě
že zas budem slavit, to si šuškaj vrabci na plotě

po babičce fousy cara Nikolaje
pojedeme s holkou do smutnýho háje
každej si to může přebrat
jestli loupit, nebo žebrat
u majora Quantrilla

 

Botič (Zatáhni oponu a účet)

zatáhni oponu a účet
a půjdem krmit krysy k Botiči
Botič nám bude temně hučet
přelezem zábradlí tyč po tyči

pohlídnem dolů těch pár metrů
kde naše slzy duhou hrají
a všude kolem smrad jak v metru
měděnej vír, co duhu krájí

zatáh jsi oponu a utek
sem k vodě, kterou pluje mráz
akáty, dráty, zrezlej plůtek
tak dolů skoč a sraz si vaz

 

Byt

po třetím zazvonění chtěl by se vypařit
vtom zavrzaly panty, hlas řekl: nazdar… byt
voněl jak před adventem a kdosi z příbuzných
upustil slzu (pak ji zas nenápadně zdvih)

hodiny stále stály, lednička hrčela
ty, jimž je život malý, rozpálil doběla
vztek marných lamentací nad lidským údělem
dva vystrašení ptáci v kleci jak manželé
tiskli se tělo k tělu, pěli jen pomálu
vědouce o popelu v zaskleném regálu

seběhl čtyři patra a už se nevrátil
doteď se po něm pátrá – vím, že měl málo sil
a že šel rovnou k lávce přes řeku Vltavu
neskočil – krmil dravce a čuměl do splavu

 

Býk

arénou zní: toro! toro!
toreadora teď skoro
nabral ten skot na rohy

nevěřili byste ani
co se děje před svítáním
vprostřed tmavé oblohy

asi ve čtvrt na tři ráno
nahrnou se hlavní branou
všechna hvězdná znamení
do měsíční arény

napětím si koušou nehty
když býkovi lechty lechty
toreador dělá

býk bezmocně bučí smíchem
když tu zazní náhlým tichem:
pustil duši z těla!

obecenstvo vzorně smekne
a potom se rozplyne
jak by ne

žádná kalamita
svítá

 

Celej den se se mnou houpe loď

celej den se se mnou houpe loď
příšerně se se mnou houpe loď
holka moje, zlato moje
zbav mě toho nepokoje
buď mě zabij, anebo mě vysvoboď

včera jsem si zašel na pivo
a teď mám pocit, že je všechno nakřivo
autobus i automobil
stromy, domy, hroby, hroby
lidi jdou a strachy ani neplivou

opil jsem se v baru U pštrosa
buďto s ňákým kamarádem, nebo sám
metr piv a jedno víno
a že jsem měl nakoupíno
zajed jsem to pomazánkou z lososa

(a teďka)
celej den se se mnou houpe loď
příšerně se se mnou houpe loď
holka moje, zlato moje
zbav mě toho nepokoje
buď mě zabij, anebo mě vysvoboď

ráno bylo vskutku plný krás
nejmíň do půl jedný jsem byl pod obraz
do dvou jsem měl ztuhlý rysy
do pěti jsem věštil z mísy
v sedm vyšel měsíc, ale pak zas zhas

láska, to je kráva nebeská
a mučedníkům žádná holka netleská
řekla: neřvi a dej na mě
lásku koupíš v každým krámě
stačí zajít na Floru či do Teska

já na to:
celej den se se mnou houpe loď
příšerně se se mnou houpe loď
holka moje, zlato moje
zbav mě toho nepokoje
buď mě zabij, anebo mě vysvoboď

každej z nás má ňákej skrytej kaz
ňákej kaz má v sobě skrytej každej z nás
mrcha k mrše, vrána k vráně
od večeře do snídaně
bdíme s duší černou jako kolomaz

celej den se s náma houpe loď
příšerně se s náma houpe loď
holka moje, zlato moje
zbav mě toho nepokoje
buď mě zabij, anebo mě vysvoboď

 

Celej život tahám komba

celej život tahám komba
už jsem z toho hotovej
jestli mi ten marshall shoří
fakt už nemám na novej

kde to dneska probůh hrajem
v který hrozný prdeli?
ukážem jim cestu rájem
zkazíme jim neděli

celej život tahám komba
co jsem komu udělal?
kytara je jak má milá
bůh ví, kde se válela

publikum je ňáký sťatý
podivně se kymácí
ve snu potom místo ženskejch
lezou po mně slimáci

celej život tahám komba
k tomu pytel harmonik
řekněte mi, proč to dělám
neptejte se, za kolik

prachy z toho nemám žádný
sponzoři se nehrnou
buďto mi ty ruce zchromnou
anebo mi ochrnou

 

Cestujem v děravý lodi

hudba Tereza Staňková (pro K. P.)

cestujem v děravý lodi
nemáme chuť se znát
mě nikdo nevysvobodí
z tebe je automat

potkávám tvý pěkný tělo
na cestě do vany
spoutaná útulnou celou
tančím ti do rány

dvě prázdný nádoby v šeru
se svíčkou na dlani
ve snu tě za ruku beru
ve dne tě zaháním

bojím se probudit do tmy
bojím se držet stráž
noc co noc do kalnejch vod mi
padáš a odplouváš

cestujem v děravý lodi
a nikde žádnej břeh
mizíš mi do kalný vody
v zlejch nekonečnejch snech

 

Cizí stín

rozdávám úsměvy
a slyším samej smích
nad vodou mě nedrží
už ani vlastní brácha
nový ráno, nová lež
a novej zámek na dveřích

stín, co za mnou jde, je cizí
když se ohlídnu, tak zmizí
kde je naše velká láska?
ne
už není o co stát

někdo snad bojuje
já ztratil meč i štít
sto let jsem nic nechápal
a náhle lidi znám
nechci tu zůstat
a už vůbec nechci odejít

kde je naše velká láska
kde je naše velká láska
kde je naše velká láska?
ne
už není, není o co stát

udělej čáru nebo tečku
spal ten most
vysvětli si každej krok
buď jinde, než jsem já
pořád si opakuj
že neměli jsme budoucnost

nebyla to velká láska
velká ani malá láska
nebyla to žádná láska
ne
a není o co stát

 

Co chceš

jsem drsnej faun lesů
a piják krutejch žen
a břímě, co nesu
znám jenom já, já jen

jsem překrásná báseň
a hnusná lidská veš
tak neplejtvej časem
a řekni mi, co chceš

co chceš, co chceš
řekni mi, co chceš
nemluv na mě v hádankách
a řekni mi, co chceš

jsi ve svým městě
se svou rodinou
já bloumám deštěm
a nemám na víno

chceš modrý z nebe
a já mám jen ten déšť
chceš lásku předem
tak co to vlastně chceš?

co chceš, co chceš
řekni mi, co chceš
skonči to mý trápení
a řekni mi, co chceš

co chceš, co chceš
řekni mi, co chceš
víš, že vím, že nespíš
no tak řekni mi, co chceš

jsi celá žhavá
vprostřed krutejch zim
jsi špatná zpráva
rána do slabin

já bydlím v iglů
a ty furt jenom žhneš
tak nech těch fíglů
a řekni mi, co chceš

co chceš, co chceš
řekni mi, co chceš
sem s tím, čekám, poslouchám
tak řekni mi, co chceš

co chceš, co chceš
řekni mi, co chceš
nehraj si s tím párátkem
a řekni mi, co chceš

co chceš!

 

Co mě straší

straší mě nejistá existence
jestli mě nepřijmou kolektivy
budeš mě potom chtít za milence?

straší mě závrať z plané vášně
tohle mě, brouku, straší strašně

straší mě jedovatí plazi
straší mě, že mě můžou zmrazit
straší mě ranní popeláři
KSČM a moudré stáří
straší mě ČT, Prima, NOVA
straší mě Helenka Vondráčková

straší mě IQ žurnalistů
straší mě zvrhlí bratři v Kristu
straší mě suicidní včelky
neukojené učitelky
příručky, které neuzvednu
pošťáci, kteří chodí v jednu
rasisti hanobené rasy
ti, kteří chtějí cosi spasit
blbečci, tupci, vylízanci
papež a jeho zaměstnanci

 

Co si myslíš, že děláš?

co si myslíš, že děláš?
kam si myslíš, že jdeš?
o čem myslíš, že mluvím
když ti říkám, co jseš?

po kom myslíš, že šlapeš
ty a celej tvůj klan?
fakt si myslíš, že nevím
že máš náhradní plán?

kde si myslíš, že žiješ?
s kým si myslíš, že spíš?
komu myslíš, že chutná
ta tvá ledová tříšť?

kdy si myslíš, že skončí
tenhle kyselej déšť?
proč si myslíš, že musím
dělat všechno, co chceš?

kdo si myslíš, že čeká
na tvý zážitky z cest?
jak si myslíš, že poznáš
co je zločin, co trest?

jak moc myslíš, že toužím
po tom, co mi chceš dát?
koho myslíš, že baví
ten tvůj růžovej sad?

kolik myslíš, že zbejvá
dnů a tejdnů a let?
za co myslíš, že stojí
ten tvůj růžovej svět?

odkud myslíš, že berou
se ty špinavý lži?
proč si myslíš, že žerou
tě ty špinavý vši?

co si myslíš, že děláš?
kam si myslíš, že jdeš?
kdy si myslíš, že přijdeš?
kdo si myslíš, že jseš?

 

Čeká už jen na jinou lásku

dotkla se pustého ostrova
čeká už jen na jinou lásku
čtyřlístek ke dnu – i podkova
čeká už jen na jinou lásku
vlna ji vynesla až na horu
odteďka tráví život v pozoru
poslala becherovku s péefkem
a čeká už jen na jinou lásku

na hoře, která sluje Stolová
čeká už jen na jinou lásku
ruce má z nebe, nohy z olova
čeká už jen na jinou lásku
já slepě za ní jako věrný stín
života macecha a smrti syn
ona mi utahuje vodítko
a čeká už jen na jinou lásku

nečeká už ani na psíka
čeká už jen na jinou lásku
kam s psíkem, co za ní utíká?
čeká už jen na jinou lásku
nadává na nárožní hodiny
čas stojí, já jsem tady jediný
vždycky jí pod nos strčím čerstvý květ
a vždycky čeká na jinou lásku

 

Čekám na déšť

hudba Tereza Staňková

čekám na déšť – nikde nic
slunce svítí do ulic
a já ležím v peřinách
jako zvadlá květina

čekám na déšť, usychám
opadávám do ticha
kolik lístků, tolik ran
chřadnu s oknem dokořán

čekám na déšť a mám strach
vrabci skáčou po střechách
dole v baru stojí čas
víte o mně? vidím vás!

čekám na déšť, slyším hrom
oblékám se do záclon
hledím k nebi, k jeho hrám
čekám, doufám, uvadám

 

Černej chrt

u mejch dveří leží černej chrt
přenádherný oči plný slz
slyším, jak si dejchá do tlapek
já se koukám do zdi, on se kouká skrz
já se koukám do zdi, on se kouká skrz

když je tma a prší, když je zle
u mejch dveří leží černej chrt
vyje, jako kdyby už byl čas
když je tma a prší, míváš jinej hlas
když je tma a prší, míváš chrtí hlas

když je tma a prší, když je zle
u mejch dveří leží černej chrt
vyje, jako kdyby už byl čas
když je tma a prší, vídám vlastní smrt
když je tma a prší, vídám vlastní smrt

 

Červenec

hudba Tereza Staňková

od července k srpnu
vede zlatá nit
co s takovou láskou
která se chce mstít?
měsíc zvolna stoupá
na zámeckou věž
tma si lehá do střech
jemně voní déšť

co s takovou láskou
kterou sežral vztek?
v podloubí svou kávu
polykám jak lék
kol dvanácti ctností
tančí zmoklý kos
a to zbité torzo
to je Upřímnost

v zahradách své mysli
krokem pomalým
vzdaluji se známým
co mě neznali
vzdaluji se právu
v rukou nepravých
hořce bijí zvony
prší do kávy

 

Den pro mou loutku

autobus mi ujel, v metru řádil vrah
a tak jsem tě našel v temnejch uličkách
Kafka, kytka, brejle, středověkej šat
zrudla jsi a zašeptala: chceš si hrát?
bylo mi tak vztekle, že jsem ti to zblajz
provedlas mě peklem v klubu Paradise
další den mý loutky, kterou vodí strach
po posmrtně pustejch uličkách

koukám na tvý řasy, ostrý jako led
modrý jako k ledu přilepenej ret
zas mi něco říkáš – něco, co už znám
nenápadně pošilhávám k hodinám
myslím na to menší ze dvou obřích zel
vidím biče, tyče, lubrikační gel
víš, kolik mám čárek jen za loňskej rok?
no nevím, ale podívám se na tvůj blog

v šachovým koutku
hrajeme židy
den pro mou loutku
pěkně mě zřídil

epitafy píšu pod žebra všech Ev
inkoustem, co připomíná vlastní krev
jiný básně neznám, nemám pro ně cit
z každičkýho čtení musím odejít
bylo mi tak vztekle, že jsem ti to spolk
teď se z mýho undergroundu stává folk
stín a klín a láska, vypálenej cejch
a nula bodů od mejch známejch neznámejch

 

Dilema

mám chuť probodnout se věží
co padá vzhůru
koukám, jak se město ježí
a dělám inventuru
už jsem se rozloučil tu se všema
teď sedím a mám Boba Dilema
broukám
to jenom motor běží

v dálce dračí oči hoří
v uších šumí moře
měsíc, ten si pohovoří
s mlhou na Stolový hoře
jako by upíjel z ní chvílema
já sedím a mám Boba Dilema
bůh ví
kdo tvoří, ten i boří

spílám všem těm, co se ptají
(a já jim ještě odpovídám)
spílám všem, co usínají
zatímco já tu za ně hlídám
unaven předlouhejma mílema
jen sedím a mám Boba Dilema
zpívám
a oči zhasínají

 

Dneska pozdě k ránu

hudba Pepa Streichl

dneska pozdě k ránu měl jsem zvláštní sen
zdálo se mi, žes mi řekla: sbohem, čert tě vem!
odcházím s tím druhým, co tu se mnou spal
zatímco ten první někde hrál pro prázdnej sál

rozpačitě bloumám pustým nádražím
se sklopenou hlavou čekám, až se zvedne dým
koukám, jak tvůj vláček mizí za horou
dneska hraju v Atlantě a zejtra v Statesboro

když už jsem tam asi dvě hodiny stál
výpravčí mě polehounku kolem ramen vzal
povídá: běž domů, otevři si gin
zejtra hraješ v Statesboro a pak hned v New Orleans

za pár dnů se za mnou připlazíš jak had
až ti začne chybět ten můj něžnej prstoklad
marně budeš prosit, až se zvedne dým
dneska hraju v Atlantě a zejtra – co já vím

 

Do rozhlasu nevlezu

do rozhlasu nevlezu, dokud budu živ
nejsem z rodu vítězů, no ale ani primitiv
já vím, že mám to, co dělám, dělat rád
zavřít hubu, držet krok a brát svůj plat
trable spláchnout do dřezu a dělat cokoliv

chtěl jsem myslet hlavou, leč zle jsem pochodil
chtěl jsem najít vlastní řeč, našel jsem jen dril
to je porád jenom samý: pozor, vztyk!
každej druhej je tu starej bolševik
do rozhlasu nevlezu – dík, už jsem tam byl

kamery a píchačky, turniket a kód
lejstra, štemply, visačky – váš věk! a číslo bot!!!
podpis v knize příchodů a odchodů
kde jsi byl a s kým a z jakejch důvodů?!
do rozhlasu nevlezu (leda bych přelez plot)

a službu měl ten večer starej Voda
ten je starší než sám čas
povídá:

musíš znát ten správnej grif, jak vyhovět všem
cti náš skvělý kolektiv, nebo jdi z kola ven
o šťouraly jsme tu nikdy nestáli
archiv, ten jsme pro jistotu smazali
na nic, co se dělo dřív, se nepamatujem

tak hráli si tam na práci a na skutečnej svět
zírali jak vlčáci na tureckej med
každej dělal zásadně jen to, co měl
nikdo se tam pro nikoho nepředřel
styl, kterej se vyplácí už 2000 let

ďábel stvořil rokenrol a pámbu nám dal pop
bigbít, to je John a Paul, a kdo je to ten Bob?
tak to chodí, když chcete hrát svoje blues
lidem, kterejm k štěstí stačí Tomáš Klus
a kdo říká, že to není folk, sám si kope hrob

ať zkusíte cokoli, náš zákazník – náš pán
v tomhle šťastným údolí, kde stačí plnit plán
tak to chodí, když čekáte na potlesk
v zemi, kde je nejčtenější plátek Blesk
kde vkus se belhá o holi, kam rozum není zván

já nerozdávám úsměvy a poznám dobrej vtip
z jistejch věcí neslevím a nechci se mít líp
chci jen dělat to, co umím a co znám
a nelhat si tak dlouho, až se nepoznám
do rozhlasu nevlezu – nejsem jejich typ

holt nejsem ten typ…

 

Dvojí pláč

má cenu psát ten dopis, na nějž sněží?
má cenu drásat moji něžnou kytaru?
kdo mě má rád, sám pozná, o co běží
že na duši mi leží zlý mrak bez tvaru

jedenáct pryč a v metru vypli schody
teď musím po svých, i kdybych měl umrznout
vítr jak bič mě domů doprovodí
vzpomínky letí hlavou jako dravý proud

náš dvojí pláč zněl korunami buků
a česal vlásky rozcuchaných bříz
dík… není zač… a pustila mou ruku
z velikých slov zbyl malý kompromis

kočáry ryb a rybář – jejich vozka
nábřeží zívá v temném a mollu
ruším svůj slib a cítím se jak troska
pařezy vrb v aleji topolů

došla mi řeč nad tvojí hladkou sochou
tam vprostřed léta v parku s tramvají
kůži mi svleč a na mou duši plochou
vypusť psi lží, co pána nemají

náš dvojí pláč zněl korunami buků
a česal vlásky rozcuchaných bříz
dík… není zač… a pustila mou ruku
z velikých slov zbyl malý kompromis

 

Dvojí život

každej den začíná nějakou ránou
nediv se, že nechci vstát
ve snu vidím vlak a nádraží
a trať se vine jako had

každej den začíná nějakou ránou
jestli chceš, tak můžeš jít
víckrát se ti nepodívám do očí
a vykašlu se na soucit

dvojí život zvládám jen stěží
pletu si jméno a klín
jsem jako kůň, kterej přeskočí plot
jen když ho bodneš do slabin

tramvaj mě vylila na temný smyčce
od bufetu voněl grog
k tobě nemůžu, k ní nesmím, sám to nepřečkám
a tramvaják je houby psycholog

každej den začíná nějakou ránou
sem tam ti to zláme vaz
včera večer, když jsem zvednul telefon
nepoznal jsem vlastní hlas

dvojí život zvládám jen stěží
pletu si jméno a klín
jsem jako kůň, kterej přeskočí plot
jen když ho bodneš do slabin

 

Falešný fousy

hodil jsem přes zeď něčí kytaru
a zazněla jako ta moje
má holka dostala se do varu
a tak mi začínají boje
tralalák na stranu
a dělám, že jsem tichej blázen
nečekám na ránu
a rád bych zůstal neprozrazen
má holka nemá ráda blázny
a tichej by ji nepřekřičel

vítr mi falešný vzal fousy
a teď tu stojím jako nahý
některý lidi malujou si
život jak vyrovnaný váhy
koho spát nenudí
ten jednou usne na sto roků
jestli se probudí
sledovat na každým kroku
tohleto bejvá nebezpečný
a musíme to zaraziti

málo, málo bylo listů do nebe
a teď se na nás nebe řítí

ruku mám samej prst a košile
už nemá ani jeden knoflík
utečme, dokavad jsme při síle
už je to dávno, co nás klofli
cestu mi překřížil
kocour černej jak mý spaní
co krok, to sedm mil
a našla mě až bílá paní
našla mě pod šípkovým keřem
v očích mi svatá řeka pramenila

málo, málo bylo listů do nebe
a tak ses vůbec nezměnila

 

Hana a Antonie

vypadám starší – je mi dvacet pět
nechci jít spát, mám strach, že je to naposled
najednou stačí, že se usmíváš
když zavřu oči, vidím úplně jinou tvář

bojím se, že svoboda je jenom sen
bojím se, že svoboda je jenom sen
z kterýho nikdy živý nevyjdem
bojím se, že svoboda je jenom sen

nikdy dřív na mě nemířila zbraň
Pákistán – Balúčistán – provincie Van
šofér s tím druhým mluví na půl úst
v zrcátku vidím odjíždět náš autobus

a vím, že svoboda je jenom sen
vím jistě: svoboda je jenom sen
z kterýho nikdy živý nevyjdem
vidím, že svoboda je jenom sen

dva roky v jedný díře hnít
s lidma, co zapomněli se nám představit
všechno ti vezmou, i tvůj stín
dál se mě neptej, stejně ti nic nepovím

bojím se, že svoboda je jenom sen
bojím se, že svoboda je jenom sen
z kterýho nikdy živý nevyjdem
bojím se, že svoboda je jenom sen

dneska na letišti, to byl shon!
jak puška AK na mě mířil mikrofon
měl milej hlas, ten pan novinář
když zavřu oči, vidím úplně jinou tvář

bojím se, že svoboda je jenom sen
bojím se, že svoboda je jenom sen
z kterýho nikdy živý nevyjdem
bojím se, že svoboda je jenom sen

 

Hlasy

začínám slyšet hlasy
co nikdy nepohladí
začínám slyšet hlasy
co mi radí

skoč z mostu (z mostu, z mostu…)
či si hoď lano (lano…)
jednou těm divným hostům
řeknu ano

začínám slyšet hlasy
jako když syčí hadi
začínám slyšet hlasy
co mi radí

sedni si v rohu (v rohu…)
sleduj, jak šílíš (šílíš…)
že vidíš na oblohu?
to se mýlíš!

v bažině dřepíš – kam se dát?
křídla se napíchla na ostnatý drát
chaluhy, neduhy, hlad, chlad a smrad
v očích máš leden, v duši listopad

začínám slyšet hlasy
z rádia na almaře
začínám slyšet hlasy
vidím tváře

začínám slyšet hlasy
připomínají řeku
začínám slyšet hlasy
z dávnověku

začínám slyšet hlasy
vědí, co na mě platí
začínám slyšet hlasy
den se krátí

začínám slyšet hlasy
a hrozně mě to svádí
začínám slyšet hlasy
co mi radí

 

Hroby (hroby, hroby)

Mám v knize cypřiš.
Je jiný, než jsou naše stromy,
než smrky, jedle našich lesů.
Když knihu otevru, jih vidím, mořský břeh,
vápenné skály, do nichž pere slunce žeh,
a vidím hroby, hroby, hroby. (Karel Toman)

Než promiňte!… Toť zvykem mým,
že bývám sentimentálním,
jsemť děckem svojí doby:
my v pozemském tom ploužení
jen jedno máme znamení,
tož hroby, hroby, hroby! (J. S. Machar)

koukám dolů na Olšana
utekl jsem z funusu
Praha spí, ta stará panna
věže čouhaj jako trny
z chlupatýho kaktusu

koukám dolů do doliny
utekl jsem z lopaty
zvon od svatý Karoliny
zpívá jako slavík pro nás
co jsme porád vysmátý

hroby, hroby, hroby
lopaty a kosti
hroby, hroby, hroby
nezakopni o pradědu
hroby, hroby, hroby
vraždy z žárlivosti
hroby, hroby, hroby
na Olšanskejch Olšanech

čas má ploutve jako ryba
čas nám pluje po proudu
teď už chápu, v čem je chyba
když se pálej čarodějky
zhasni a jdi po čoudu

včera přišlo černý psaní
zejtra přijde uragán
tohle smutný kufrování
skončí až tam někde kdesi
dole u pekelnejch bran

hroby, hroby, hroby
mumie a duši
hroby, hroby, hroby
únor bílý kosti bílí
hroby, hroby, hroby
všechny je tu suší
hroby, hroby, hroby
na Olšanskejch Olšanech

rodinná hrobka
rodinná hrobka
rodinná hrobka
rodinná hrobka

hroby, hroby, hroby
pavouci a hadi
hroby, hroby, hroby
věneček od Velikonoc
hroby, hroby, hroby
neviděj mě rádi
hroby, hroby, hroby
na Olšanskejch Olšanech

trochu kouře z náklaďáku
trochu kouře do vlasů
sáhni po svým bowijáku
zahrajem si na kovboje
jak ve starým El Pasu

zastřelím tě na pět kroků
pak ti šlápnu na klobouk
že jsi nepil kolaloku
musíš tady teďka dělat
jako že jsi mrtvej brouk

hroby, hroby, hroby
sirotek a ptáček
hroby, hroby, hroby
kdo mě tahá z teplý díry?
hroby, hroby, hroby
strejda úchyláček
na očích máš moje ruce
ve vlasech máš netopýry
na očích máš moje ruce
ve vlasech máš netopýry
na očích máš moje ruce
ve vlasech máš netopýry
na očích máš moje ruce
ve vlasech máš

hroby, hroby, hroby
hroby, hroby, hroby
hroby, hroby, hroby
hroby, hroby, hroby
hroby, hroby, hroby
hroby, hroby, hroby
hroby, hroby, hroby
na Olšanskejch Olšanech!

 

Hry

…all the pretty people, they’re drinkin’, thinkin’ that they got it made… (Bob Dylan)

vstoupil jsem do světa, kde neplatí žádnej řád
na jednom lidským těle deset jinejch těl se musí vystřídat
řekli mi: nebraň se a přidej se k našim hrám
můj vlastní brácha doufá, že se taky zapřu, že to taky vzdám

jak na ně vyzrát, když neumíš tu hru hrát?
zbejvá jen schlípnout uši jak můj krásnej kocour, čekat na šach-mat
když mě to popadne a když jsem s tou tíhou sám
s duchama těch, co jsou mi blíž než moje vlastní krev, si povídám

varujou:
některejm věcem z dálky se vyhejbej
jsou jistý meze, za který nelze jít
pokaždý přece nemusí to tak bejt
všem se ten život nemůže pokazit

můj krásnej kocour umíral celou noc
teď slyším ticho vprostřed lidí, nikdo neví, jak jsem se tu oct
já mám rád rokenrol a oni jen klidnej pop
smějou se, pijou, myslej, že to zvládli, přesně jak to zpívá Bob

mlčeti zlato – to mi řek jeden zlatej hoch
jen ať se na sebe prej podívám, zač stojím, na co jsem se zmoh
mlčet a čekat, až pán hodí psovi kost
nač jsou mi básně, písně, hloubka, krása, pravda, láska, upřímnost?

já volám:
některejm věcem z dálky se vyhejbej
jsou jistý meze, za který nelze jít
pokaždý přece nemusí to tak bejt
všem se ten život nemůže pokazit

 

Hupky dupky

podívejte na Honzíčka
klíží se mu obě víčka
ale nespinká

hupky dupky
z jabka šlupky
ale nespinká

vystrčí nos zpod peřiny
ručičkama loví stíny
myška malinká

hupky dupky
z jabka šlupky
myška malinká

víš co, táto, v duchu vidím?
velkou loď, v ní plno lidí
a tak přemítám

hupky dupky
z jabka šlupky
a tak přemítám

viď, že ve snu nemůžeme
ztratit cestu? táto, že ne!
ty jsi kapitán!

hupky dupky
z jabka šlupky
ty jsi kapitán

nezabloudíš, kluku zlatej
jenom trochu pohoupá tě
širej oceán

hupky dupky
z jabka šlupky
širej oceán

kapitán ví, co si počít
ráno, než si protřeš oči
doveze tě k nám

hupky dupky
z jabka šlupky
doveze tě k nám

 

Hus blues

já jsem ňákej upálenej
řek Hus, když přišel domů, ženě
já jsem ňákej upálenej
řek Hus, když přišel domů, ženě
hrnek blues
hrnek blues
a naraž další štěně

jinak ani popel
sednul si proti bílý stěně
jinak ani popel
sednul si proti bílý stěně
hrnek blues
hrnek blues
a naraž další štěně

žádný sirky, mámo
nebo tě přehnu na koleně
žádný sirky, mámo
nebo tě přehnu na koleně
hrnek blues
hrnek blues
a naraž další štěně

zhasni všechny svíčky
a netvař se tak dovoleně
zhasni všechny svíčky
a netvař se tak dovoleně
hrnek blues
hrnek blues
a naraž další štěně

a jak stoupá dým
tak někdo tady klesá v ceně
a jak stoupá dým
tak někdo tady klesá v ceně
hrnek blues
hrnek blues
a naraž další štěně

někdo se shání po práci
někdo se shání po poleně
někdo se shání po práci
někdo se shání po poleně
hrnek blues
hrnek blues
a naraž další štěně

 

Chladná krása

koukám se na tvý nahatý tělo
něco by, něco by, něco by to chtělo
jsi zcela skvělá, jenže nejsi celá
stojíš tu v pozoru
a z chladnýho jsi mramoru

hobluju tvoje klouzací paže
z opice do opice tak, jak zákon káže
co jsem si nakrad, to teď vidím dvakrát
dostal jsem znamení
že z chladnýho jsi kamení

hoši z Miru ve vesmiru
našli novou hvězdu
tam, kdes měla černou diru
je dnes zákaz vjezdu

tvý zlatý vlasy, ty to sotva spasí
nepomůže airbag ani bezpečnostní pásy
něco ti schází, z tvý nádhery mě mrazí
a z tůně tvýho půvabu
se živej sotva vyhrabu

 

Chvíle

v zahradní knajpě
kde šeřík páchne pivem
bdím nad svým průšvihem
jak měsíc nad přílivem
ničí mě svědomí
a strach a stud a tréma
tma padá na domy
a čím dál víc tě nemám

když přijdu domů
tak vidím jen tu jámu
shora to vypadá
že žijem v hlavolamu
tvůj otisk ve skále
a moje rána řezná
čím dál víc namále
a čím dál víc tě neznám

obcuju s fotkou
a spílám záznamníku
tělo má v zádech stín
a stín má v zádech dýku
v noci to zaškytá
jak v porouchaným stroji
jsem zralej pro špitál
a čím dál víc se bojím

 

Jak to se mnou mluvíš?

jak to se mnou mluvíš
dlouhejch dvacet let?
od puberty k smrti
pořád stejnej jed
říkáš to, co kdysi
zkamenělej čas
zpomalený PC
spravovaná hráz

že prej úcta k stáří
no a co má bejt
odkdy smíš bejt hnusnej
pitomej a zlej?
věř mi, že mě nouze
naučila houst
esi si si nevšim
šediví mi vous

v místě prvních lásek
tajnejch dětskejch her
cosi jsem si zvolil
nemám na výběr
vplouvám do svý písně
a ty chceš vidět glejt
odkdy jseš tak přísnej
pitomej a zlej?

odkdy tady sedíš
v očích černej mrak
nadáváš a kleješ
chlastáš krabicák?
zkušenost je grátis
moudrost vzácnej dar
ten, kdo prudil v mládí
k stáru prudí dál

mluv, až budeš tázán
tolik zpupnejch vět
od puberty k smrti
pořád stejnej jed
vztek si ještě lokne
říhne nevíra
ve dvojitým okně
můra skomírá

 

Jak zapomenout na Karlštejn

mlhavý okno – a pihovatý
provázky deště, anebo dráty?
na dně tvejch očí se usadil kal
já vím, že mockrát už jsem se tě ptal
jak zapomenout na Karlštejn
jak zapomenout na Karlštejn
jak zapomenout
jak zapomenout
jak zapomenout na Karlštejn

lesem tak pustým, že nechce se žít
vine se vláček jak stříbrná nit
v támhletom domě jsem bydlel jak král
pak jsem to zkazil a sto let se ptal
jak zapomenout na Karlštejn
jak zapomenout na Karlštejn
jak zapomenout
jak zapomenout
jak zapomenout na Karlštejn

 

Jarní

na můj dům opět padl stín
zas jednou musím spáti s rozsvícenou svíčkou
proud srostlých chodců líně zdrhá z poloprázdných kin
ona jde za jiným a on se těší na Peříčko

někdy jsem rád, že smím být skryt
to když mi po stropě štráduje cirkus smutku
z posledních autobusů, které nelze dohonit
řekl bych víc – jen v mysli nalézt telefonní budku

známí ti radí: ruce pryč
šeptají „panta rhei“ a úlisně se vinou
vyběhnu do tmy, letím na Čechák a přes Botič
ztrácím se signálu a tiše mizím pod hladinou

všechno, co říkáme, je lež
při každé recidivě máme trochu v hlavě
šílenství bez hranic jsi vyměnila za soutěž
vykáš a odvykáš a tváříš se tak odmítavě

a našim duším vládne strach
kdo dříve ublíží a kdo je menší blázen
řežem se na kousíčky v literárních kavárnách
v zpocených postelích a na stole a na podlaze

tíží nás příliš mnoho vin
víckrát tě nespatřím – jsi vyhynulým tvorem
na pusté křižovatce propadám se do hlubin
sám se svým svědomím a s tikajícím semaforem

 

Já ti vážně nevim

hudba Vojtěch Kouřímský

já ti vážně nevim
proč dobíhám vlaky
možná, že mi berou
něco, co mám rád
bůh ví, co mi vadí
na kolejích v dešti
snad že málo řežou
do sedřenejch zad

marně do mě hučíš
marně se mi vzdáváš
i když není první máj
všechno, co nám zbylo
měsíc, mráz a v hrnku
nejlevnější černej čaj

já ti vážně nevim
kam to všechno spěje
louky, stromy, skály
otočená zem
včera jsi tu stála
jako bludnej kámen
dneska si mě pleteš
s policejním psem

noc je drahá růže
s nablejskaným broukem
kterej neví, co ví květ
život je jen role
v nezávislým filmu
co se tak ňák nepoved

 

Jedenkrát v roce

zas je jí jedno
s kým, kde a jak
tmou bezohlednou
vleče svůj vrak
chlapečku, pocem
ukaž, co máš
jedenkrát v roce
noc je až až

jedenkrát v roce
uslyšíš hlas:
chlapečku, pocem
zapni si pás
radši mi nevěř
jsem samá lež
jednou mě přeměř
a dvakrát řež

můj všivej život
nestojí za brek
tak si ho můžu užívat
polibkem, co má
chuť shnilejch jablek
polkou, co tančí spadlej drát

na šíji cítí
měsíční chlad
slyší psí vytí
musí se smát
v klíně ji pálí
metrovej úd
v puse ho válí
má divnou chuť

kurevská zima
ruce jak led
neví, co s nima
krvavej ret
v špinavý stoce
hladí ji déšť
chlapečku, pocem
kam hergot jdeš?

můj všivej život
nestojí za brek
tak si ho můžu užívat
polibkem, co má
chuť shnilejch jablek
polkou, co tančí spadlej drát

 

Ještě mi o mně něco pověz

ještě mi o mně něco pověz
dokaž mi, jak tě málo znám
poraď mi, co mám dělat jinak
rozlušti za mě ten můj hlavolam

ještě mi o mně něco pověz
rejpni si do mejch známejch vad
řekni mi, na co bych měl myslet
jak se mám tvářit, co mám povídat

ještě mi o mně něco pověz
o čem se bavit, kde a s kým
pozraď mi, co se ve mně skrejvá
jakej jsem člověk, co si zasloužím

ještě mi o mně něco pověz
že ze mě čiší divnej chlad
že neznám žádný dobrý fóry
že se chci trápit, že se trápím rád

ještě mi o mně něco pověz
osol mi ten můj sladkej zpěv
postav mě do správnýho rohu
a vysvětli mi, kdo je tady šéf

ještě mi o mně něco pověz
odhal mi, kam se ubírám
přibij mi na čelo tu pravdu
že jsem tě nechtěl, že chci zůstat sám

 

Ještě se mi nechce spát

ještě se mi nechce spát
ještě budu lelkovat
nožičkama zakopu
budu koukat do stropu

ještě se mi nechce spát
hodlám to tu studovat
očima i ušima
všechno mě tu zajímá

ještě se mi nechce spát
musím přece vzpomínat
co jsem dneska zažila
(a taky bych se napila)

ještě se mi nechce spát
a navíc mě přepad hlad
takže jestli máte čas
nakrmte mě, prosím vás

ještě se mi nechce spát
budem si na něco hrát
na plivání dudlíku
pustíme si muziku

ještě se mi nechce spát
nesnažte se nevnímat
maminko, vzbuď tatínka
řekni mu, ať nespinká

ještě se mi nechce spát
za hodinu, za dvě snad
vtipně střídám smích a brek
je to príma večírek

ještě se mi nechce spát
táto, táto, máš mě rád?
mámo, mámo, koukni sem!
haló, vy dva, tady jsem!

 

Ještě zapal dům

ještě zapal dům
ještě zapal dům
ještě zapal dům
ještě zapal dům
ještě zapal dům
ještě zapal dům

já ho nespálím
protože je můj
já ho nespálím
to si pamatuj
tenhle dům je můj
a ty jsi v něm host

že jsi tažnej pták
to už dávno vím
že jsi ulejvák
to už dávno vím
že ti ujel vlak
to už dávno vím

čím to, že mi mráz
běhá po zádech?
nesmím vydechnout
duch popelem leh
ze srdce je troud
ještě zapal dům

 

Jidáš blues

včera jsem už zase
na kolena kles
dole se vším všudy
a nahoře bez
řekla, že jsem Jidáš
a já na to: well
kamkoli se vydáš
tam bych s tebou šel
piju pitnou vodu
trpím v trpným rodu
smrdím v tomhle baru
a chcípnu jak ten pes

velikánský hadi
jedovatej zub
blues, co vždycky hladí
a tvůj teplej klub
šutry nebo zlato
hlavu do trouby
řekni a jdem na to
v prvním podloubí
kradeš jako straka
páčíš jako páka
smekáš jako havran
a čekáš jako sup

máš perličky jak zoubky
a platinovej skus
a z převeliký hloubky
se dere tvoje blues
občas bijou hromy
a vůbec – vždyť mě znáš
a jestli tě to zlomí
no tak se narovnáš

včera jsem už zase
na kolena pad
ty mi nechceš věřit
já ti nechci lhát
Karel Hynek Mácha
Karel Václav Rais
jeden zařval: bacha!
a druhej mě majz
majz mě něčím tvrdým
majz mě, až jsem kles
a od těch dob tu smrdím
a chcípám jak ten pes

 

K. H. píše

Karel Hynek píše, je toho v něm tolik
půl roku nezavadil o pořádnou roli
a navíc Lori někdo měl, a to ví jistě
škoda, že v jejím tajném písmu
není žádný systém

nebýt či být a jiná lidská klišé
někdy se bojí, že svou báseň nedopíše
Karel Gott zpívá Mám rád Máchův Máj
po drahém víně levný krvesaj

Ovidia čeká vyhnanství
řekl, že básníci budou žít věčně
Mácha by pical a nemá s kým
ta nemoc, kterou chytil v Praze
začíná se tvářit nebezpečně

Karel Hynek píše v Libušině lázni
v jeskyni po dešti, kdy každé slovo zazní
v komůrce, kde má kytaru a stůl
píše, páč jináč by se pominul

Praha se mění a romantika mizí
v duši mu ale zatím nikdo neuklízí
a srdce bije jako v dálce hrom
tep je ten nejpřesnější metronom

chtěl bych jít s ním
a třeba v jiném čase
vidět to sám
jestli je pravda to, co povídá se

včera tu byl – dvě strany jedné mince
zjizvený úsměv schoval za vysokým límcem
úplně v rohu seděl mistr kat
špinavá mračna táhla na západ

dva tiší hosté chvíli před setměním
zůstaly po nich jenom kroužky zaschlé pěny
verše, co poutník vyryl v lůno skal
jedna z těch básní, které nedopsal

poslední pohled
údolí, kde hoří
pak všechno splyne
celé České středohoří…

 

Kabáty v oknech

někdo se zcvokne
někdo se stydí
někdo se nevzdá bez boje
kabáty v oknech
jak mrtvý lidi
za nima temný pokoje

ještě je večer
už bude půlnoc
dokud se svítí, nesvítá
vyznání vkleče
zoufalej únos
z hotelu Anonymita

na starejch schodech
dozněly kroky
už zas je slyšet trávu růst
krysy jak lodě
po řece stoky
odvážej to svý hnusný blues

co s holkou, která
jednou si lokne
a hned ti chce bejt po vůli?
příšery z šera
kabáty v oknech
oběšený a strnulý

 

Kalamita

kalamita, kalamita, vážení
z ministrova domu spadlo lešení
dva dělníci se tam pod ním zabili
půldruhýho dne je v ruinách lovili

jejich těla zakopali v černou zem
za tejden je někdo čmajz i s futrálem
nejnovější hypotézy tudíž zněj
že to byli agenti od CIA

nedělali, poslouchali porady
snažili se infiltrovat do vlády
ale že to lešení byl velkej šmejd
nebude se opakovat Watergate

za ministrem přijely hned noviny
odpovídal z neprůstřelný kabiny
dvě gorily po boku a za zády
lehký dělo a s ním půlku armády

a jak stojí psáno v jednom deníku
ministr řek: nedělejte paniku
na barák jsme dali zvukotěsnej kryt
a nemyslim si, že bysem měl odstoupit

no a jak to velí utajenej registr
z ministrova okna spadnul ministr
dvě stařenky se tam pod ním zabily
půldruhýho dne je v ruinách lovili

ledva co je do penálu narvali
ňákej dobrák otočil jim futrály
dodneška se na ně mouchy nesbíhaj
jó, takovýhle holky maj jen v FBI

 

Kapitán

já jsem ten
co řídí Titanic
tak všichni vztyk
anebo ne
ještě se tahle blbá
bárka začne topit

každou vlnu
pohledem bych svlík
jsem kurevník
a mám to rád
a když to nedostanu
tak se musím opít

otevři ty dveře, Vlastí
nechci do nich strkat
‘sem ti přines něco masti
na mořskýho vlka

když ti není do zpěvu
a když ti není hej
pískni, zakřič, zařvi
prostě znamení mi dej

May, May Day
tohle znamení mi dej
May Day mi dej

já jsem ten
co řídí tuhle loď
tak všecko shoď
anebo ne
ještě by moje stará
začla něco tušit

někdo možná
raděj pije gin
já však jsem „in“
vím, co se sluší
co se nemá
co se nesmí, co se muší

dokud budu v Atlantiku
dělat kapitána
neujde tu styku
ani jedna mořská panna

když ti není do zpěvu
a když ti není hej
pískni, zakřič, zařvi
prostě znamení mi dej

May, May Day
tohle znamení mi dej
May Day mi dej

protože:
některý věci jsou jenom jednou
ptal jsem se který, řeklas: třeba Titanic…

 

Karlštejn

když kráčím na Karlštejn
srdce se mi svírá
hubou melu jak ten mlejn
neb mám dobrou náladu
Karl, Karl, Karlštejn
to je pěkná díra

ptáčkové tak zpívají
že až člověk zírá
koloušek se napájí
u Karlovy studánky
Karl, Karl, Karlštejn
to je pěkná díra

v batůžku mám koláček
chléb a cihlu sýra
na nebi ni obláček
osmdesát nad nulou
Karl, Karl, Karlštejn
to je pěkná díra

když vylezeš na jedli
můžeš potkat výra
jen abychom nesedli
cestou do mraveniště
Karl, Karl, Karlštejn
to je pěkná díra

 

Kasárna, hospoda, bordel a chrám

Římský voják potřebuje jen čtyři věci. Kasárny nebo tábor, kde by se mohl vyspat a cvičit ve zbrani, hostinec, bordel a chrám. (Lucius Pomponius Flaccus)

když Lucius Pomponius Flaccus
Ovidiův dobrý přítel
vystoupil z lodi na barbarskou půdu
měl žízeň a měl hlad

a prohnaný Patropulos
bohatý obchodník s vínem
a ve volném čase státní špicl
ho hned šel přivítat

veliký vojevůdče
taková čest a sláva
pojď dál a zpívej, pij a hoduj
můj dům je teď tvůj hrad

a Lucius Pomponius Flaccus
napřáhl paži k ráně
a pak mu se smíchem dal herdu
do jeho artritických zad

povídá:
nech ty kecy, přeci nejsme starý Řeci
který byli v jednom kuse samej flám
římskej voják potřebuje jenom čtyři věci:
kasárna, hospodu, bordel a chrám
kasárna, hospodu, bordel a chrám

když Gaius Julius Caesar
diktátor, bůh a děvkař
vystoupil z lodi na egyptskou půdu
měl žízeň a měl hlad

a prohnaná Kleopatra
s čelenkou z lesklých hadů
sbalená do koberce
ho hned šla přivítat

veliký vojevůdče
taková čest a sláva
pojď dál a zpívej, pij a hoduj
můj klín je teď tvůj hrad

a Gaius Julius Caesar
napřáhl paži k ráně
a pak se jen tak zlehka dotkl
těch jejích dokonalých zad

povídá:
nech ty kecy, přeci nejsme starý Řeci
který byli v jednom kuse samej flám
římskej voják potřebuje jenom čtyři věci:
kasárna, hospodu, bordel a chrám
kasárna, hospodu, bordel a chrám

 

Každýmu se uleví

odejdu odtud napořád
a každýmu se uleví
kdekdo mě bude přemlouvat
ale každýmu se uleví
stesk na mě pad jak těžká deka
co bych tu dělal, nač bych čekal?
neříkej, že tě nemám rád
taky se ti uleví

šerif mi vrátí bouchačky
a popřeje mi šťastnej let
hvězdičky zajdou za mráčky
a pes mě bude provázet
dejte mi pokoj s Eldorádem
už ani nevím, co je za den
bojím se každý zatáčky
co nevede na onen svět

v klobouku vězí ostrej šíp
a kůň je stejně kradenej
s úsvitem snídám hořkej hřib
a starej chleba kamennej
po nebi běží stádo bílý
kojoti vyjou, vítr kvílí
uvidíš, že ti bude líp
až zhasne můj zrak plamennej

 

Kdokoli

v hrudi to krátce
tupě zabolí
potom si chvíli lžeš
a pak jdeš spát
dnes tedy ona
zítra kdokoli
koho sis právě
začal užívat

snění je mocné
svítání je kat
naděj se krajem
belhá o holi
a když tě zmerčí
dělá čelem vzad
dnes tedy ona
zítra kdokoli

 

Kdokoli, kdo se na mě podívá

kdokoli, kdo se na mě podívá
musí to vidět
kdokoli, kdo se na mě podívá
musí to vidět
dřepím tu na zrušeným nádraží
se slovem, který nic moc neváží
kdokoli, kdo se na mě podívá
musí to vidět

kdokoli, kdo jen trochu napne sluch
musí to slyšet
kdokoli, kdo jen trochu napne sluch
musí to slyšet
tenkrát, když přijel první autokar
přivez mi tebe jako vzácnej dar
kdokoli, kdo jen trochu napne sluch
musí to slyšet

stoletej pán nám prodal horkej čaj
sem tam se tyhle věci vracívaj
(teda mě často)
namísto pána je tu automat
a kde se pilo za pět padesát
dnes pijem za sto
(a máme jen pade)

kdokoli, kdo si k mně přisedne
musí to tušit
kdokoli, kdo si k mně přisedne
musí to tušit
už je to věčnost, co tu žebračím
a Zem se otáčí a otáčí
kdokoli, kdo si k mně přisedne
musí to tušit

 

Kdybych za to nestál

kdybych za to nestál
představ si ten stav
jeden omyl ze sta
mávneš na pozdrav
a potom se vrátíš
do samoty žen
zase na svý trati
jedu, tedy jsem

kdybych už tě nesměl
pomilovat v tmách
trápil bych se děsně
mít tě na dosah
prosit o tvůj dotek
po kolenou jít
hromadou tvejch fotek
nežít, neumřít

i kdybych tu nebyl
je mě tu až až
sem tam ňákej hřebík
tam, kde visel plášť
deska, co tě hladí
kniha, kterou čteš
když si nevíš rady
když nevíš, co chceš

 

Když neumřeš včas

když neumřeš včas, všechno pokazíš
tvoje milý děti hrozí ti, když spíš
chceš-li mermomocí do sta roků žít
musejí tě zabít nebo odložit

když neumřeš včas, Zem se zastaví
obloha se s rykem zřítí do trávy
do hrobu ti prší, pak tam nasněží
to máš z toho, že v něm nikdo neleží

když neumřeš včas, líce poblednou
kolena se podlomí a vlásky zešednou
kvůli tý tvý klice stárne celej rod
přiznej si to, že jsi pěknej idiot

když neumřeš včas, zajdeš na děti
oplakaj tě a pak řeknou, že jsou oběti
je to divnej svět a ty z něj nechceš pryč
proto na tě tvoje děti musejí vzít bič

 

Když se v Deltě stmívá

když se v Deltě stmívá, zem se propadá
velkej černej stín mi dejchá na záda
nikde živá duše, na rozcestí sám
cejtím, jak se zvolna pod zem propadám

přes šumící pole vyje divnej pes
podváděl jsem v kartách a teď mě čeká trest
kde je moje holka, kde je kámoš Ben?
jsem tu jen s tím děsně bledým měsícem

když se v Deltě stmívá, přechází mě smích
už abych byl zase v rušnejch ulicích
na nároží zpíval, tancoval a hrál
tady na mě sedá nekonečnej žal

stejská se mi po všech zamluvenejch snech
vidím svoji mámu, tátu, Druhej břeh
první lásku, tu jsem taky pochoval
už abych zas v St. Louis tancoval a hrál

měl jsem malý dítě, byl mu rok a půl
čert ví, proč jsem si teď na něj vzpomenul
ve dvacátým sedmým přišla povodeň
tak kde je moje holka a kde je kámoš Ben?

neměl bych tak chlastat, neměl bych tu bejt
proč jen je ten život na mě tolik zlej?
proč si na mě oblík tenhle smutnej šat?
když se v Deltě stmívá, začínám se bát

 

Klidná

přestal jsem řešit svoje problémy
psát o nich sáhodlouhý poémy
navenek dál se mračím ze zvyku
v srdci mám ale klid a muziku
už vím, kdo jsem a za co můžu stát
až budu v sto dvaceti umírat
a s ostatníma lidma stejně nic nenadělám
tak ještě mi nalej

snad mi i zbyly ňáký zásady
hlavně mi nesmí dojít nápady
musím mít s kým se o ně pohádat
jo, blázny do umění, ty já rád
a lidi decentní, co nejdou dál
dokud’s je do svý duše nepozval
a s ostatníma lidma stejně nic nenadělám
tak ještě mi nalej

zpívám si – nic jinýho nezbejvá
žádnej šéf na mě vlídně nekejvá
člověk se nikdy nezavděčí všem
všichni se do těch kanclů nevejdem
někdo si myslí, že jsem ztratil směr
a jinej tomu říká charakter
a s ostatníma lidma stejně nic nenadělám
tak ještě mi nalej

 

Kolik?

kolik je prázdných míst v divadle zrození?
kolik je prázdných míst v divadle skonu?
kolik je hlubokých klínů, v nichž tonu
za mělkých večerů, kdy jsme se vzdáleni?

kolik je instinktů, kolik je pudů?
kolik jich zkrotím a kolikrát budu
počítat mrtvolky průsvitných citů?
kolikrát za noc se nezeptám: jsi tu?

kolik mám hříchů, kolik mám vad?
kolik je těl, jež chci pomilovat?
s kolika kudlami v zádech lze žít?
kolikrát zemřu, než naleznu klid?

kolik je divadel skonu a zrození?
kolik je dálek, v nichž chceme být vzdáleni?

 

Kometa

jo, kdybych byl domovník v tomhletom baráku
zrušil bych tu výtah a zaved liány
byl jsem v lihu, vzalas mě a naložila do láku
sedím tu a jen si pletu funebráky s havrany
ty jsi moje zlato
proto se tak zlobím
já měl vždycky za to
že se tebou zdobím

garsonka je plná vody z dědečkova kolena
a písek teče v hodinách a uteče a stejně se nic nestane
tráva – jejda – zválená a Pavlína je od sluníčka Spálená
a neměl bych se tolik stavět na hlavu, ještě mi to zůstane
kapitáne Kide
obrať ledoborec
ženská, ta mi přijde
jak chemickej vzorec

v televizi zase dávaj skoky o tyči a o hubu
maloval jsem do komína, udusil mě vlastní plamen
jen si hodíš kravatu a už je tma a havran hraje na tubu
a tak se sám pohladím a sám se vezmu kolem ramen
kravata má pruhy
z americký vlajky
jenže já mám dluhy
a nemám na raňajky

kometa má ocas jako náš pan vedoucí
napsal nám někdo do altánku
závoj ti upletou tvý jedovatý babouci
a kondolence, ty nám urvou schránku
a pak nám Bílá paní
připraví černou mši a večeři
a my snad do svítání
uzavřeme příměří

 

Krajinář

chvíle, kdy noc se barví úsvitem
na prstech mrak jak jedovatej krém
a slavnej krajinář nás kreslí jedním tahem
na zrušený zastávce
hrajem si na ovce a na dravce
já tě skoro nevnímám a ty jsi jako led

podívám se do tvejch skel
uvidím dno, který jsem neviděl
někdy mám pocit, že jsem k tobě spadnul z Marsu
všechno se stalo tak ňák naopak
na nebi křik a na jazyku mrak
řekni, na co myslíš, ať si nemusíme lhát

v mlze se ztrácí dům
i černej hvozd
i tvoje blbost
i má zběsilost
tak řekni, na co myslíš
ať si nemusíme lhát

svítání je pěknej hnus
furt se mi zdá, že slyším autobus
ve vzduchu visí kouř a vůně hořkejch hřibů
myslel jsem, že jsi šla a že jsem sám
že je to ona, s kým si povídám
komu nadávám a bez koho se duše cejtí líp

a tak se dívám do tvejch čirejch skel
a vidím dno, který jsem neviděl
někdy mám pocit, že jsem k tobě spadnul z Marsu
všechno se stalo tak ňák naopak
na nebi křik a na jazyku mrak
řekni, co ti schází, ať si nemusíme lhát

v mlze se ztrácí dům
i černej hvozd
i tvoje blbost
i má zběsilost
tak řekni, kdo ti schází
ať si nemusíme lhát

 

Kulhavý námořník

hudba Jiří Šlupka Svěrák

na břiše břišní tanečnici
na zádech bílou velrybu
mlčel, jak mlčí námořníci
zřídka se nutil do slibů

za dýmkou ve vousatých mracích
ukrytý – před čím, těžko říct
sledoval, jak se v dálce ztrácí
triangly štíhlých plachetnic

v kamenné krčmě u přístavu
kde měl své místo už sto let
s tabákem smíchal mořskou trávu
račte si, dámo, přivonět

pak v rytmu podvečerních zvonů
házel si mincí – měl v tom cvik
loď v zaprášeném demižonu
pokřtil prý jménem Moby Dick

dodnes se lekám jeho stínu
čekám, až zazní temný tón
který mu z hloubky na pevninu
posílá snad sám Poseidon

paměť už dávno celou propil
snů se však nikdy nezbaví
ten Achab, co se neutopil
i když se to tak vypráví…

 

Láska je jen spam

zapínám počítač svý hlavy
co je to za divnej stín?
všechno mi splývá
někdo cizí se dívá
skrz moje oči – co s tím?

přijel jsem posledním vlakem
jsem tu jen já a Jim Beam
do mailu koukám
tuhle píseň si broukám
ještě jsem nezavřel víka, už spím

láska je jen spam
láska je jen spam
láska je jen spam
láska je jen spam

levačka píše jak divá
něco, co chci ti moc říct
všechno mi splývá
rovná čára je křivá
déšť buší do popelnic

dvě bosý nohy jdou deštěm
přemejšlím, kam můžou jít
dejte mi pokoj
jděte pryč, no tak běžte
kletby, co snažím se nevyslovit

láska je jen spam
láska je jen spam
láska je jen spam
láska je jen spam

zkouším si zvysoka nalejt
polejvám sebe i stůl
čekám a nedutám, ticho je v sále
nikdo mi neprominul
no tak, bejby, don’t be cruel
be cool

restart a jedeme dále
co je to za divnej byt?
v duchu si říkám:
hlavně nezavři víka
snaž se to nevyslovit

nemysli na černý díry
zklidni se, dělej, co máš
aktualizuj antiviry
nepoužívaný ikony smaž

láska je jen vir
láska je jen spam
láska je jen vir
láska je jen spam

 

Lásko, má cesto

lásko, má cesto
mezi horami
pověz mi, lásko
co je před námi

kráčíme zvolna
jako ve spánku
neber mi sílu
větře, bratránku

neber mi radost
chladný kameni
neber mi víru
v boží znamení

lásko, má nitko
sluncem utkaná
usnem-li, budem
spát až do rána

zaspíme žízeň
zaspíme i hlad
a probuzení
nebudem se bát

nebudem víckrát
klečet na hrachu
marně nás budou
nutit do strachu

lásko, má řeko
která nečeká
stojatá, klidná
řeka neřeka

stojatá, klidná
řeka svítání
vodopád pláče
z mého zpívání

vodopád pláče
nikdy nemá dost
lásko, má duho
klenutá jak most

 

Ledová voda

chodil jsem Prahou
jak návštěva z Marsu
a tys byla se mnou
tam na druhým břehu

vzduch voněl svařákem
stromy jak kostry
okna jak rány
tam na druhým břehu

máš nádherný oči
máš nádherný vlasy
a za tvou nádhernou duši
někdo tu svoji rád prodá

stánkaři balí
já třesu se s mostem
teď už mi zbejvá
jenom ta ledová voda

rendez-vous v metru
sníh vprostřed slova
komety ze skla
ale štěstí je jinde

přitáhla s sebou
všechny mý viny
řekla: jsem tady!
no ale štěstí je jinde

máš nádherný oči
máš nádherný vlasy
a za tvou nádhernou duši
někdo tu svoji rád prodá

stánkaři balí
já třesu se s mostem
teď už mi zbejvá
jenom ta ledová voda

 

Marná píseň

až zas budeš skákat ze čtvrtýho štoku
sotva předtím zavoláš
nedokouříš lajtku, nedopíšeš sloku
odkážeš mi vše, co máš
daruješ mi šperky, pětiletou visku
pravej čínskej porculán
kdyby jsi mi brnkla, tak bych ti s tím třísknul
jenže ty máš lepší plán
lepší plán

po Jiřáku bloumám, jako bych byl v pánu
hrdličkama proplouvám
teď už je mi jasný, že tě nedostanu
a že budu pořád sám
ranní liják z dlažby spláchnul všecky špačky
ještě teď mám z toho šok
všude něco kvete, nebe jako z pračky
ty odmítáš dialog
dialog

na zápěstí fungl novej plot
jsem v tvý kůži
obul jsem se do tvejch bot

celá Praha chrní, u tebe se svítí
vidím něčí bludnej stín
možná, že si zrovna mícháš dobrý pití
možná, že si pouštíš plyn
mám to k tobě kousek, barák jako kráva
ušklíbá se balkonem
marně hledám slova, to se někdy stává
že se po nich slehne zem
slehne zem

 

Marnost

někdy když jsem sám a sám
mám tak trochu strach
den jak mrcha, šero prchá
s milou po špičkách
koukám na svůj život
jako šička na svou nit
strach a krach a na všem hřích
jak těžkej monolit
vzdělání je na pytel
a talent jakbysmet
nepíšu a čtu a jen o tom
co kdo někde čet

vzdělání je na pytel
a talent jakbysmet
nepíšu a čtu a jen o tom
co kdo někde čet
svět mě k smrti vyděsil
tím spíš mě děsí smrt
neumím bejt s nikým dýl
než hodinu a čtvrt
žena, dítě, slunce
tyhle slova nemám rád
a vždycky když je uslyším
tak začnu bluesovat

když jsi magor, tak jsi cvok
a vinu neseš sám
divný dětství? podívej se
k jinejm rodinám
z budoucna zná každej
jen ten temnej koridor
a z toho, že se bojíš
soudím, že jsi lidskej tvor

někdy když jsem sám a sám
mám tak trochu strach
den jak mrcha, šero prchá
s milou po špičkách
koukám na svůj život
jako šička na svou nit
strach a krach a na všem hřích
jak těžkej monolit
žena, dítě, slunce
tyhle slova nemám rád
a vždycky když je uslyším
tak začnu bluesovat

 

Mašinka

hudba Dobrovolná revue
spoluautor textu Vojtěch Kouřímský

žena a děti mi pláčou
že balím kufr a plat
jenže u vlaku čeká mě holka
oči jak opiát

svůdná, svůdná, dechberoucí
nikdy nudná, planoucí, žádoucí
prostě skvělá žena budoucí
jen jednou mávla na mě a bylo tak

zastav! topiči skáčou
na mašině zůstal jenom smrad
koukám do nebe – smůla
nikdy nevíš, co se může stát

hrůza, hrůza, hrůza hrůzoucí
smůla, smůla, smůla smůloucí
hrůza, hrůza, hrůza hrůzoucí
lanama svázala mě, přejel mě vlak

 

Má láska se zapletla s Jesse Jamesem

má láska se zapletla s Jesse Jamesem
no a od těch dob nechci ji znát
kdyby volala, řekněte, že tu nejsem
ať si brnkne na Veselej drát

ó, nač je mi vynález telefonu
ó, nač je mi sedlo a stáj
žaluju žalu, v němž věčně tonu
a vzlykám, když říkám goodbye

to ráno jsem posnídal u Mary-Lou
když jsem skončil, tak plivala krev
pak jsem odešel do baru na tequillu
no a pak se tam zjevil ten zjev

ó, nač je mi vynález telefonu
ó, nač je mi sedlo a stáj
žaluju žalu, v němž věčně tonu
a vzlykám, když říkám goodbye

má láska se zapletla s Jesse Jamesem
ale já si ji zase sved zpět
pak jsem z plnejch plic zakřičel: Jamesi, vzdej se!
no a pak jsem šel na onen svět

ó, nač je mi vynález telefonu
ó, nač je mi sedlo a stáj
žaluju žalu, v němž věčně tonu
a vzlykám, když říkám goodbye

tahleta písnička připomíná
jeden moc fajnovej hit
já vím, já vím, já vím – moje vina
kaju se, nechte mě žít

 

Má máma měla o tom blues

má máma měla blues
o tom, že půjdu do světa
má máma měla blues
o tom, že půjdu do světa
já na to nemám vůbec čas
neb chrním od podzimu do léta

má máma na to: kluku
co mi to děláš za věci
má máma na to: kluku
co mi to děláš za věci
kdejaká holka má furt věnec
a ty si tu sedíš za pecí

povídá: jednou přijdou chutě
a brána bude zavřená
jednou přijdou chutě
ale brána bude zavřená
tvá máma měla o tom blues
no a to už něco znamená

 

Má milá chce hajzla

má milá chce hajzla
dobrák není chlap
a už vůbec není sexy
když je člověk sláb

nesmí bejt moc jemnej
ten, kdo ji chce svést
ale jen ji trochu skřípneš
volá SOS

má milá chce hajzla
tak už se s tím smiř
kdes byl jako doma
tam je pevná mříž

kde jsi měl svý jistý
tam teď nejsi zván
co s takovou ženskou
která zavře krám?

nejdřív ti dá sodu
až se třese strop
potom ti dá čočku
marně mačkáš STOP

má milá chce hajzla
jenže to je žvást
udala mě, jen jsem
na ni zvýšil hlas

má milá chce hajzla
co by jí dal flek
půl dne by byl tvrdej
a potom by změk

žádná nechce týpka
co je doktor běd
ale běda, když máš koule
urve ti je hned

 

Má nálada jde k čertu s počasím

má nálada jde k čertu s počasím
ráno ve mně sněží
a nemám tě moc ráda
půl dne k tobě hořím
a dlouho nevychládám
má nálada jde k čertu s počasím

má nálada jde k čertu s počasím
k večeru mi prší
ze dvou očí jako tůně
v noci beru taxík
dávám sbohem pololuně
má nálada jde k čertu s počasím

jsem tvojí moudrou vědmou
v tom prázdnu před svítáním
a vlny, co se v tobě vzedmou
schovám do svejch dlaní
a je mi s tebou bídně
a bez tebe jen mírně nevlídně

má nálada jde k čertu s počasím
polib mě, než uzamknu se
do závojů páry
jinejm přece v jednom kuse
dáváš tyhle dary
pro mě máš jen supí počasí

v almaře na Sahaře
štíří jed se škvíří
z mý zamračený tváře
šilhaj netopýři
a je ti se mnou bídně
a beze mě jen mírně nevlídně

má nálada jde k čertu s počasím
miluju tě k smrti
a nevím, co si přáti
a vím, že všecky temný mraky
jednou se mi vrátí
a že mě zhasí vlastní počasí

 

Málo

málo chytrých rozhovorů
málo dobrých fórů

málo citu bez tyjátru
málo vlastních bratrů

málo těch, kdo plní přání
bez vysvětlování

málo víry v smysl cesty
málo, málo štěstí

málo vůle nebýt malý
málo jsme se znali

málo kroků do neznáma
málo – ani za mák

málo ranních milování
horkých nočních dlaní

málo, málo pochopení
není, není, není

málo vůle, hodně volů
málo volných stolů

málo času, vody v řece
málo, ale přece

málo bílých míst a stránek
málo vane vánek

málo Faustů s kapkou krve
okamžiku, trvej

 

Mám tě tak strašně rád (jenže někdy na to zapomínám)

byl jsem tu celou noc
seděl jsem u okna a pozoroval dvůr
řekni mi, co ti mám říct
a já ti slíbím, že se zejtra změním
ukaž mi, jak se lže
a odbydem to jedinou větou
mám tě tak strašně rád
(jenže někdy na to zapomínám)

chtěl jsem si uvařit čaj
ale voda dneska připomíná rtuť
řízek se nedá pít
a v bramborový kaši nelze tančit
koukal jsem, jak si spíš
a cestuješ tam, kde to moc neznám
mám tě tak strašně rád
(jenže někdy na to zapomínám)

hm, hm
byl jsem tu celou noc a půl dne
hm, hm
nestojím za nic, je mi tě líto

za chvilku o náš dům
zabrzdí popelář
někoho z jinýho světa
zajímá každej náš krok
nechci tě ztratit, já
jsem vážně navždycky tvůj
mám tě tak strašně rád
(jenže někdy na to zapomínám)

 

Máš to mít

máš to mít
nebudu ti zpívat
máš to mít
krásko zimomřivá
nebudu spát
a nebudu jíst
na tvý modrý oči
vůbec nebudu ti lízt

máš to mít
od příštího rána
máš to mít
holka uplakaná
nebudu spát
a nebudu jíst
na tvý modrý oči
vůbec nebudu ti lízt

stojíš
jen tak stojíš u dveří
myslíš
že ti jednou uvěřím

máš to mít
ještě jednu sklenku
máš to mít
budeš z toho venku
nebudu spát
a nebudu jíst
na tvý modrý oči
vůbec nebudu ti lízt

 

Měl na mě jeden svišť spadlíno

měl na mě jeden svišť spadlíno
že prej mě pozve na víno
já mu však řekla: bambino
z toho nic nekyne

co na to tvoje matice
že kazím mladý zajíce
víme svý – holka z ulice
činí se, jak by ne

nech si svý kočičí zlato
a namluv si nějakou
s vilou a chatou

měl na mě jeden svišť spadlíno
že prej mě pozve na víno
já mu však řekla: bambino
z toho nebude panic!

 

Měsíce

byl tady leden
v hospodě U Přejetý žáby
zapíjel černým pivem kapky na spálenej žaludek
hledání pramenů
v horách se rozlily do úplně jinejch říček
a člověk bral zpátky, všechno bral zpátky, aby mu skutek neutek
věžní hodiny si strčily ručičky do kalhot
parník si odkašlal
chlápkovi u kormidla malej spánek přišel vhod
byl tady leden se svým doutníkem
s ospalým kormidelníkem
a kašlavým parníkem

byl tady únor
únor, co mu hnedka došel hlas i peníze
chtěl po mně drobný před kostelem sněžný Panny Marie
v únoru samý plesy a margarita v tančící skleničce s deštníčkem
dvojčata ve zkřiveným zrcadle
úmornej únor s údem namířeným na říjen
v škrabošce donchuána s orlím nosem mírně na stranu
a ráno u všech mrtvejch
když strejda Nosferatu odlít směrem k Olšanům
byl tady únor, co se noří mezi kolena
měl nehty s ornamenty
a všechny evergreeny oblík do sena

byl tady březen
a velká nemoc stála na nohou
zdánlivě těžká, vleklá, ale čas tak rychle utíká
v letu si přihneš z flašky z padacího baru v předsíni
a už tě vezou
lehni, ani se nehni! volá šofér, div ti netyká
a není lepší projet cílem s cihlou na plynu
stejně tě jednou chytnou
aspoň ať nechytěj tě při činu
a byl tu březen
a zvoral všechno, o co neběží
zavřel nám pusu na klíč
a krevní obraz pustil z otěží

byl tady duben
duben není měsíc šeptání
v dubnu se řve do dutejch stromů anebo do kanálu (podle toho, kam jeden zrovna hledí)
když budem hodně křičet, dojde náš vzkaz k příslušnejm uším a duším
zatím však němí táhneme z pastvy domů
bezectný stádo – žít a umřít bez odpovědí
řinčení tyčí – to holý hlavy kráčej ulicí
je doba, kdy se spousta dobrejch plavců topí na lžíci
a sněhy zvadly do řek, ale červená už v Labi zůstane
v temný uličce našli Edgara
nezbili ho – probodli ho havranem

byl tady květen
květen dal Máchovi za ucho růži
a teď ho bolí hlava a slintá verše plný sentimentu
nejradši by na Bezděz anebo Hasenburk
namalovat pomník padlýho kněze
ale není mu dáno to, co soše, musí počkat, až socha bude po smrti
já ušel jen pár kroků tvojí pouti
a vidím stejně potrhaný mraky
a přes bažinu kladu středověký proutí
takhle jsem cestoval, nežli mi vynechaly plíce
byl tady květen
takový noční štreky – tohleto teda, Lori, nikdá více

byl tady červen
plnej tlustejch bílejch červů
co je prej kladou mouchy, ale já stejně myslím, že spíš Marťani
četli jsme jako z knihy, co stojí psáno na ledový vodě
na štítech domů chráněnejch státem a ostnatým drátem
četli jsme v tom jasný doznání
a prej že utopila cikánku
a že měla z tý řeky zase vylézt
a jít zavolat záchranku
a chytrej opatrnej odklepe popel z cigarety
co zbyde ze zásad, až se i jeho přijdou zeptat
na dědu a prastrejdy a na pratety

byl tady červenec
a byl delší už jenom podle jména
byl dlouhej přesně tolik, kolik má nejsmutnější telefonní drát
jo, telefonní dráty, ty mi už taky lezou krkem
člověk je tak šťastnej, že se dovolal
že klidně zopakuje, co už jednou odvolal
a já tě nemám tady, abych ti řek zbylý očima
a já tě nemám tady
a ty tam ani nechceš, ale stejně jedeš za nima
za těma telefonama, co lidi vydíraj
byl tady červenec
a červenal se celej kraj

byl tady srpen
srpen všichni lidi chválili
nejhezčí léto bejvá daleko od potíží na horách
srpen se nevzpomíná, není čím plnit stránky v novinách
lamači srdcí nakopnou sbíječku
a tanky na podstavcích jsou tu pro smích, když máš strach
a pod náhrobním šutrem
kdyby hnil neznámej vojín
v klidu by se jen tak rozpadal
ale že nemá kam lehnout, tak každýmu z nás v noci u postele stojí
a je na nás, jestli vyženem zlý duchy
nebo jestli spíme dál

bylo tu září
a kráva škola mocně zabučela
po kotníky ve vlastních lejnech, a do toho se novej občan rodí
když kráva potřebuje na malou, je to jak niagarskej vodopád (nebo pumpa)
ohradník pod napětím
a potom šmitec, jatka – tolik škody
dva měsíce si na brigádě hraješ na život
a teď konečně do práce
uč se, hochu, moudrým býti
ředitel lampasák, hudebku tě učí autor Pionýrský polky
a sova, noční pták, se ve dne skrejvá
protože vědění se štítí

a byl i říjen
kdopak by ho vynechal
v půlnoci na ulici servou se národnostní menšiny
do rytmu jazzovýho dštění Keithe Jarretta
na flašce od beauiolais hoří svíčka
a vosk mi kape na džíny
už mám dost rozbitejch ksichtů a mastnejch svalů
každá dobrá vůle má svůj strop
písek se může změnit v pevnou skálu
a byl i říjen, ale člověk by ho málem vynechal
a když mi řekneš: plav!
půjčím si pádlo od svatýho Vojtěcha

a byl tu listopad
kdy padá všechno všude na všechny
každej lísteček má svůj náhrobek ve tvaru vrány
Keltové koulej vajíčkama, co jim zbyly z Velikonoc
na mohylách svejch otců
dotyky obarvenou dlaní
můžu ti taky spadnout na záda?
tak jako já
ani ten nejsmutnější lístek nepadá
a byl tu listopad – cosi jsem oslavil a měl jsem sen
o tom, že můžu zpívat
ačkoliv nevím, kde jsem a kdo jsem

byl tady prosinec
a všichni spráskli ručičky
na hvězdu na načančaným stromě ale nikdo nedosáh
prskaly prskavky vzteku ryb, co nepřežily Štědrej večer
a jejich doutnající kostry
jediný světlý body v temnotách
sejdeme se, až nás zase převálcuje jaro?
naděje do pokoje
rve se každou spárou
byl tady prosinec a naději si schovávali ve skříni
jako ten nejkrásnější dárek
co vrní, hřeje a moc nešpiní

 

Migréna

chviličku počkej, já si vzpomenu:
byli jsme spolu sami v bazénu
předtím jsme večeřeli u svíček
tys měla děsně těsnej svetříček
snad jsme se sešli na tom večírku
anebo děláš ňákou servírku
nebo jsi polykačka plamenů
momentík, já si hnedka vzpomenu…

a tak tu sedíme jak tvrdý Y
ona mi říká: to se stává
spravil bych všechny svoje omyly
jen kdyby mě tak
kdyby mě tak
nebolela hlava

a vy jste která, vy s tím bičíkem?
vím jenom, že jsem vás vez taxíkem
z nočního baru v naší ulici
v nevypověditelný opici
a potom jsem vás asi vyložil
a vy jste plakala jak krokodýl
tahala jste mě k sobě násilím
ale já nešel – ani na chvíli…

a tak tu sedíme jak tvrdý Y
ona mi říká: to se stává
spravil bych všechny svoje omyly
jen kdyby mě tak
kdyby mě tak
nebolela hlava

 

Motivy

sedím jak bezdomovec nad pivem
a kroutím hlavou nad svým motivem
možná jsem příliš velkej rabiát
možná je úlisná jak jedovatej had
na každej pád je to moc ošklivý
když člověk pitvá svoje motivy

jakej mám motiv ke zlejm náladám?
proč takhle hrozně blbě vypadám?
proč nejsem doma u svý víly víl?
a proč jsem se tak děsně podnapil?
měl bych bejt u ní, čumět na TV
přesto tu řeším ňáký motivy

motiv je třeba, že chci uznání
a ona mě má jenom na hraní
motiv je třeba, že chci mír a klid
a místo toho musím strašně pít
než bejt jen pes, to ať mě neživí
i pes má přece svoje motivy

sedím a nehejbám se údivem
kam jsem se dostal s blbým motivem
dneska jsem za ní poslal dlouhej list
ve kterým kleju jako antikrist
a nikdo v baru se mi nediví
a každej pije na mý motivy

 

Mrcha v tobě

sedím mrcha v tobě, co chce ven
dravá ryba pod ledem
kapka krve v koutku úst
je to, nebo není blues?

chvíle s tebou, chvíle bez
naší špíny plnej dřez
nemáš zájem, nemáš chuť
neříkáš: pojď na mou hruď

mrcha v tobě – jedem dál
ty jsi vlála a já řval
ztrácíš hlavu, cíl i směr
hledáš důvod ber, kde ber

kompromisy dělaj krysy
je to pravda odvěká
jaký štěstí? rána pěstí!
nikdo na nás nečeká

mrcha v tobě – malej kaz
na jedný z tvejch sedmi krás
podivnej je ten tvůj svět
nechceš nic a chceš to hned

Střížkov – Ládví – Kobylisy
kompromisy dělaj krysy
Florenc – Hlavní nádraží
vůbec si mě nevážíš

 

Můj papá nebyl nikdy žádnej rolling stone

věnováno autorům písně My Papa Was A Rolling Stone

můj papá nebyl nikdy žádnej rolling stone
zamlada hrál na Vlachovce na pozoun
a teď se zdá, že má dost divnej plán

místo toho, aby našel věčnej klid
v šedesáti se chce dáti na bigbít
pro pět ran, pro pět ran, pro pět ran

naše máti, ta je z toho celá hin
po pokoji lítá jako zeppelin
teď to má, teď to má, teď to má

kožáky a guma, co to znamená?
manžel se jí přes noc změnil v Batmana!
Sodoma, Sodoma, Sodoma!

já vám povím, že jste takhle maličký
když se z vašich fotrů stanou máničky
když maj hit No. 1, No. 1

otec v rámci tý svý druhý puberty
zbouch tři bloncky, zrušil čtyři koncerty
pro pět ran, pro pět ran, pro pět ran

včera pro něj přišli, nesli kazajku
slíbili nám, že ho dají do cajku
to jsem rád, to jsem rád, to jsem rád

tatík nejdřív jásal, kopa veselá
že mu pustěj AC/DC rovnou, rovnou do těla
pak zvad a potom zvad a potom ZVAD

můj papá nebyl nikdy žádnej rolling stone
zamlada hrál na Vlachovce na trombone
a teď se zdá, že měl dost divnej plán

místo toho, aby našel věčnej klid
v šedesáti se chtěl dáti na bigbít
pro pět ran, pro pět ran, pro pět ran

 

Na Mississippi

já chtěl bych žít na Mississippi
já chtěl bych žít na Mississippi
tolik krásnejch míst
tolik krásnejch míst
hukot křídel nad vodou
hukot křídel nad vodou

na soutok za Tejnem
tam u dědova mlejna
slunce vrhá úsměv jaguára
stařičkej parník
jako z knížek Marka Twaina
vypluje ze sna
a pak zahalí ho pára

tolik krásnejch míst
tolik krásnejch míst
líně zírám na svůj stín
líně zírám na svůj stín

na voru s Huckleberrym
poslouchám ten klid
a bílej soudce Lynč
mi může políbit

přes plochý kameny
kde země temně hučí
jdem bosí, za chůze mě líbáš
jak vlny v peřejích
si padnem do náručí
za řekou hrajou blues
a nikde žádnej rybář

tolik krásnejch míst
tolik krásnejch míst
zrezlá kára v kopřivách
zrezlá kára v kopřivách

já chtěl bych žít na Mississippi
já chtěl bych žít na Mississippi
já chtěl bych žít na Mississippi
já chtěl bych žít na Mississippi

 

Na mostě

jedna bílá labuť
jako otazník
druhá právě páše
sebevraždu o chodník
já jdu zrovna z hraní
nesu těžkej krám
že mám plný ruce
ani klobouk nesundám

ani klobouk
ani klobouk
ani klobouk nesundám

sochy starejch světců
šilhaj bez chvatu
po labutí písni
zapletený do drátů
a v tu pravou chvíli
začnou zpívat chór
zrovna když je zvednou
jako kdyby měly mor

jako kdyby
jako kdyby
jako kdyby měly mor

poslouchám tu hrůzu
chce se mi bejt sám
že mám plný ruce
ani klobouk nesundám

ani klobouk
ani klobouk
ani klobouk nesundám

jestli najdu klíče
najdu taky byt
ve kterým se pošlu k čertu
jako správnej černovid

jako správnej
jako správnej
jako správnej černovid

 

Na špatným místě ve špatnej čas

dlouhá noc končí, půjdeme spát
a koberec posypem solí
přísahy zametem pod listopad
a hrajem svou pitomou roli

jsme na špatným místě ve špatnej čas
na špatným místě ve špatnej čas
zmeškanej hovor a v schránce máš vzkaz
může bejt od kohokoli

každej z nás patří do jinejch míst
každej se k někomu vrací
nálada klesá jak podzimní list
a zdrhá jak podzimní ptáci

jsme na špatným místě ve špatnej čas
na špatným místě ve špatnej čas
příjemný chvění se mění v zlej třas
plyn syčí a plamen se ztrácí

motám se Prahou a zapíjím žal
sám se svou velikou vinou
život je pozvánka na karneval
a slzy se řinou a řinou

jsme na špatným místě ve špatnej čas
na špatným místě ve špatnej čas
zbejvá jen skočit a zlámat si vaz
nebo se navěky minout

 

Nad městem tichým jako hrob

bylo jaro a vyplivlo mi fáro
já na cigáro pod strom si sed
bylo jaro a Bereniky háro
svítilo do tmy na černej svět

lidi si vlezli do peřin
na městě klečí něčí stín
kdesi si kdosi pustil plyn
a ticho všade
zbylo mi pade
jsem down a nemám ani na benzín

z kosmu na mě kape dráha mléčná
chrápu a chápu nekonečna
zdá se mi víno, zpěv a slečna
jenže – ani ta cigareta není věčná

lidi si vlezli do peřin
na městě klečí něčí stín
kdesi si kdosi pustil plyn
a ticho všade
zbylo mi pade
jsem down a nemám ani na benzín

bylo jaro a já se babral s károu
nad městem tichým jako hrob
a v duchu viděl starou, jak mi ničí háro
do káry kop jsem, první fáro stop

lidi si vlezli do peřin
na městě klečí něčí stín
kdesi si kdosi pustil plyn
já ale válím
šoférku balím
a ta je z toho, zdá se, celá hin

 

Nech mě žebrat

nech mě žebrat do klobouku
a nech mě umřít na schodech
v hlavě mám pár velkejch brouků
a holky jsou jak pytel blech

nech mě žebrat do klobouku
a nech mě umřít na schodech
ale hlavně mi
nenechávej
otevřený vrátka
nechytil bych druhej dech

můžu spát i na dláždění
můžu přespat v hotelu
kde pro mě žádnej nocleh není
tam zásadně si nestelu

můžu spát i na dláždění
a může mě tam obrůst mech
ale stejně mi
nenechávej
otevřený vrátka
nechytil bych druhej dech

vlnitý slunce
teče do moře
netoužím po stesku
ani pokoře

nech mě umřít do klobouku
a nech mě žebrat na schodech
ale hlavně mi
nenechávej
otevřený vrátka
nechytil bych druhej dech

 

Nemám rád, když mě někdo hlídá

neptej se mě, kam zas jdu, hlasem jako led
nestopuj mě přes půl Prahy jako ňákej zvěd
neposílej za mnou žádnej temnej stín
neobtěžuj slavnou firmu Pinkerton & syn
uklidni se, vem si prášek, zhasni a jdi spát
až se ráno probudíš, budu s tebou (snad)
klidně mi dej pěstí, já to vydržím
hlavně se mě neptej, kam zas jdu a s kým

nemám rád, když mě někdo hlídá

nečekej, že přijdu do půlnočních zpráv
odšpuntuj si beaujolais a slav a slav a slav
nešpiónuj taxíky skrz balkonovou mříž
nenadskakuj pokaždý, když někdo spustí zdviž

nemám rád, když mě někdo hlídá

dám ti čestný slovo, jen to probůh smaž
dám ti modrý z nebe, i když nevím, kam ho dáš
můžem si tu celej večer hráti se slovy
ale kam a s kým jdu, to se nikdo nedoví
(ty můj kvítku medový)

uklidni se, vem si prášek, zhasni a jdi spát
až se ráno probudíš, budu s tebou (snad)
klidně mi dej pěstí, já to vydržím
hlavně se mě neptej, kam zas jdu a s kým

nemám rád, když mě někdo hlídá

 

Nemáme ani cent

je to divná věc
když tak přemejšlím
zas se plní pec
chlebem vezdejším
a my nemáme ani cent
nemáme ani cent
ani na skývu ku pívu
prostě nemáme ani cent

je to divnej svět
je to divnej stát
než mít suchej ret
líp se zkárovat
jenže nemáme ani cent
nemáme ani cent
ani na skývu ku pívu
prostě nemáme ani cent

za náš nízkej tlak
může počasí
a náš svatej vlak
jede do basy
a my nemáme ani cent
nemáme ani cent
ani na skývu ku pívu
prostě nemáme ani cent

holka, nekoukej
jako milius
a moc si nebroukej
tohle smutný blues
o tom, že nemáme ani cent
nemáme ani cent
ani na skývu ku pívu
prostě nemáme ani cent

 

Neříkej Monice, co dneska píšou v Černý kronice

hudba Vojtěch Kouřímský

po chodníku lidi běží jako jeden kat
jsou tak hrozně nadržený, že se musím smát
běží, běží, vzduch je svěží, jaro přišlo k nám
on tam leží na nábřeží jako starej krám

skoč!
a neříkej Monice
co dneska píšou v Černý kronice

v ústavu mu zase jednou pěkně zvedli tlak
tak si vylez na barák a pak mu ujel mrak
máma když to vidí, taky by se zabila
do rakve mu dali lítavýho motýla

skoč!
a neříkej Monice
co dneska píšou v Černý kronice

 

Neskončí

hudba Tereza Staňková

neskončí, neskončí
milostný telefonát
milostný telefonát
i kdybys měla skonat

neskončí, neskončí
dokud nám stačí slova
neskončí, neskončí
budem v něm pokračovat

neskončí, neskončí
polibky do sluchátka
polibky do sluchátka
a pravidelná hádka

neskončí, neskončí
důkladné smiřování
důkladné smiřování
a zbrusu nové lhaní

neskončí, neskončí
kliďánko vypusť duši
neskončí, neskončí
hovor se nepřeruší

neskončí, neskončí
milostný telefonát
milostný telefonát
i kdybys měla skonat

 

Nespouštěj oči z trati

úplně prázdnej vlak
v sobotu v sedm třicet
v discmanu Bob a Jacques
a na obzoru Zdice

na tváři lehkej smích
nohama stírám rosu
na zrezivělejch kolejích
a čekám na svůj osud

nespouštěj oči z trati
nespouštěj oči z trati

tohle je píseň v dur
o tom, že padá šero
v discmanu Aznavour
a na obzoru Beroun

život je plnej zrad
stačí si pustit zprávy
bůh ví, kdo tahá za špagát
kterej mi čouhá z hlavy

nespouštěj oči z trati
nespouštěj oči z trati

dočista prázdnej vlak
s nejednou dobrou knihou
v podpaží Pravdy znak
a v druhým Bukowskýho

konec je blíž a blíž
ďábelský zraky planou
dřív nebo pozdějc pochopíš
že nemáš na vybranou

nespouštěj oči z trati
nespouštěj oči z trati

 

Nevyzvednutý blues

nevyzvednutý blues
odněkud z Louisiany
na poště leží – adresát
zastižen – leží v zemi

nevyzvednutý blues
po říčním bahně voní
kdypak ho přines línej proud?
předvčírem, nebo vloni?

nevyzvednutý blues
nikdo ho, zdá se, nechce
blues o půlnočním rozcestí
a Yorickově lebce

nevyzvednutý blues
dva hamletovský typy
baví se s duchem na hrázi
snu jménem Mississippi

nevyzvednutý blues
ten první je princ dánskej
ten druhej Robert Johnson sám
kurevník velikánskej

nevyzvednutý blues
a rohatej bůh Legba
otvírá bránu, kvete blín
zlá nickcaveovská setba

nevyzvednutý blues
blues, který leží ladem
v balíku pevně svázaným
zabitým černým hadem

nevyzvednutý blues
odněkud z Louisiany
na poště hnije – adresát
zastižen – hnije v zemi

 

Noc je mým dnem

přátelé, noc je mým dnem
vstávám, když všichni jdou spát
ve světě za zrcadlem
každičkej dům je můj hrad
obcuju na plnej plyn
na tváři krvavej šlic
ve dne je ze mě jen stín
reklamní předěl, nic víc

ve dne mě objímá strach
strach z typů, co nemaj dost
strkaj se, hádaj a rvou
jak psi o gumovou kost
spěchaj, až zvedá se prach
za tím svým posvátným Nic
já neznám jedinej kšeft
co by stál za zápal plic

lidi jdou, jen aby šli
hledají, kde nic není
pletou si významy slov
bdění a probuzení

marketing keců a lží
parchanti, co nemaj dost
za babku prodaj tvý sny
a věčnost za přítomnost
spěchaj, až zvedá se prach
na tváři krvavej šlic
v mým světě nejsou než stín
reklamní předěl, nic víc

 

Noční blues

po ostří se procházím
do snů ti sázím frázi za frází
a ty jen spíš a neslyšíš
řetěz mejch úvah: smrt je, když…
nemůžu nemít pravdu celej čas
slyšelas, co jsem říkal? kterou část?

noční blues, noční vzduch
k spícímu tělu mluvím nazdařbůh
a jsem sám a nejsem sám
přes mokrý střechy hledím ke hvězdám
před světem schovanej
jsem na dně? nevím – jo a ne

noční blues, noční host
měsíc jak vybělená lidská kost
neříkáš tak ani tak
prosím tě, co je tohle za chyták?
neříkáš, že odcházíš
neříkáš ani, že mi chceš bejt blíž

jak žít dál? jak žít dál
tenhleten děsně temnej seriál
karty jsou rozdaný
v světlíku rozladěný varhany
za dveřma kroky: pes a jeho pán
ví někdo, že tu tiše umírám?

noční blues
noční blues
noční blues
noční blues

 

Noční zpovědníci

hudba Tereza Staňková

sotva se blýsklo, už se stmívá
svléknuti do své šedé skici
pod mračna hrůzně jednotlivá
sedli dva noční zpovědníci

mluvili spolu o čemkoli
vteřina marna škrtlá z času
ten první šilhal mezi stoly
a přirovnával dívku k masu

ten druhý vířil dvojkou vína
a když měl zdvihnout kotvy ticha
vylhal se, že si nevzpomíná
píchavá skromnost – skromná pýcha

a potom zvadli, tváře v dlaních
a oddali se starým zvykům
a neprospělo vzpomínání
těm dvěma nočním zpovědníkům

 

Nonstopáč

má sladkou chuť a smutnej smích
má hrůzu z duchů v nočních tramvajích
víno s ledem místo kastanět
a její modrý oči mají žlutej střed

nonstopáč, malíř bez barev
v sklenici mojí duši, na rtech mojí krev
a ty temný vlasy jako vodopád
koruna starý vrby anebo spící had

každej z nás je s někým sám
hlavou mi běží fráze, z který usínám
pojď sem blíž a nech se vést
a všem je šoufl z ranních hvězd

zkřehlý prsty místo kastanět
město páchne, z nebe padá prudkej jed
žádná tma, jen šedej krém
poslepu spěchám za svým krysařem

má sladkou chuť a zve mě dál
čekám a nakláním se nad kanál
pojď sem blíž a nech se vést
a všem je šoufl z ranních hvězd

příběh končí, novej den
propálí víčka jako autogen
jen smutnej smích a šťastnej pláč
a v srdci pustej, liduprázdnej nonstopáč

 

Novej rock má starý blues

je novoroční ráno: v parku jeden pár
si dává na shledanou, v konvici vodu přešel var
jsem veselej i smutnej, mám všechno, nebo nic
a pak jako když utne a chce se mi jen říct
že novej rock má starý blues
novej rock má starý blues

vzpomínám, jaks hřála a jakous měla chuť
zapálilas barák, řeklas: bejby, pak mě vzbuď!
tehdy jsem se vzrušil, teď tu stojím v prvním z rán
s uzamčenou duší a srdcem dokořán
a řvu, že novej rock má starý blues
novej rock má starý blues

minuty plynou jako voda v řece
jak dlouhej hovor o ničem
a já tu čekám uprostřed svý klece
čekám, až do mě vložíš šém
to je mý novoroční golem blues
mý novoroční golem blues

procházka k básníkově soše: starej známej stesk
zas vidím, jaks mi dala košem a nečekalas na rozbřesk
od těch dob tě hledám – vtom proti mně jde pán
je mi podobnej až běda, škoda, že nejsem to já sám
sotva se odtrh od tvejch lačnejch úst
od tvejch krvelačnejch úst
tak teď už víš, proč mám svý blues
s novým rockem starý blues

 

Nudnej patron

jsem nudnej patron
chladnej jako mlha na horách
šedivej patron
studenej jako mlha na horách
ty se chceš furt jen bavit, holka
a já mám z tebe trochu strach

jseš dravá ryba
můžeš mě sežrat i s chlupama
jseš dravá štika
sežrala bys mě i s chlupama
já jsem jen blbej pulec, holka
a ty jsi velká neznámá

necháš mě plavat
necháš mě bejt a půjdeš dál
dostanu košem
necháš mě bejt a půjdeš dál
kdybych byl mlsnej rybář, holka
jiný blues teďka bych ti hrál

 

O den starší, o dům dál

cesta samej štír a had
co je tohle za Západ?
nikde žádnej dům s červenou lucernou

sladkej zápach z tygřích tlam
v patách rychlý jezdce mám
že jsem odprásk tu svou lásku nevěrnou

o den starší, o dům dál
co jsem komu udělal
to si kupodivu sem tam vyčítám

umím klít a vrhat nůž
vím, že mohlo by bejt hůř
a má kytara je ostře nabitá

tolik chyb a omylů
Maggie May a Mary Lou
a ta štětka z parníku Robert E. Lee

všude, kam se podívám
vidím zhaslý oči dam
co mi řekly, že se z lásky nestřílí

o den starší, o dům dál
co jsem komu udělal
to si kupodivu sem tam vyčítám

umím klít a vrhat nůž
vím, že mohlo by bejt hůř
a má kytara je ostře nabitá

ostrej klus a jemnej déšť
nikdo neptá se, kdo jseš
pro ty v dálce jsi jen pohyblivej cíl

v zmoklým hrnku stydne čaj
dobře víš, že už tě maj
jeden záblesk – rána – a jakej jsi byl!

o den starší, o dům dál
co jsem komu udělal
to si kupodivu sem tam vyčítám

umím klít a vrhat nůž
těžko mohlo by bejt hůř
a má kytara je ostře nabitá

 

Odkvetlá růže

spoluautor textu Vojtěch Kouřímský

na scéně kolotoč hvězd
mrtvejch už milion světelnejch let
Rock’n’roll Music
Johnny B. Goode
písmena srovnaný do abeced

iniciály A až Z
z bejvalý krásky zbyl jen zvadlej květ
z lijáku zbyly vyschlý kaluže
odkvetlá růže
odkvetlá růže
jen pro ni hraju si tu ještě na muže

k odkvetlejm růžím voním rád
koukám se, jak mě pyšně míjí
nabitá energií
odkvetlá růže
jen pro ni oblíkám se
v šedesáti do kůže

dehtem natřený brejle
a páska přes oko
sentimentální vejlet
s tou věčně divokou
s tou věčně zelenou růží

na scéně kolotoč hvězd
mrtvejch už bilion světelnejch let
hej bába ryba
jedeme dál
z rockera stal se doktor věd

má žhavá láska v pěně dní
zhasla a dneska dělá pokladní
odkvetlá růže
odkvetlá růže
furt může Stouny
ale Dylana fakt nemůže

dehtem natřený brejle
a páska přes oko
sentimentální vejlet
s tou věčně divokou
s tou věčně zelenou růží

 

Odol z bažin

věnováno Ivanu Mládkovi

ve smíšeným zboží
je to prostě boží
prodavačka Vlasta
s tou se dobře chlastá
vymetáme kluby
má falešný zuby
a když dojde pití
na cestu nám svítí

povídám jí: Vlastí
kde se tohle schrastí?
odkud máš ty zuby?
z Číny nebo z Kuby?
usměje se na mě
že prej u nich v krámě
za 23 Kč
dělaj zázraky

Odol, Odol
je ten malej zázrak
Odol, Odol
porazí vás na znak
na stole i pod stolem
drhneme se Odolem
všichni totiž vědí už
že je nejlepší
zubní krém s fluorem
zubní krém s fluorem

se Zdeničkou v hloží
je to prostě boží
je taková jemná
Vlasta byla bedna
včera přišla Vlasta
řekla: dost a basta!
zejtra nechám Zdeňku
budu z toho veňku

zatracený hloží!
k smíšenýmu zboží
fronty přes dva bloky
kleju: prach a broky!
říkám: sorry, Zdeni
s Vlastou sic nic není
ale když nezmáknu Vlastu
vyprodaj mi pastu

Odol, Odol
je ten malej zázrak
Odol, Odol
porazí vás na znak
na stole i pod stolem
drhneme se Odolem
všichni totiž vědí už
že je nejlepší
zubní krém s fluorem
zubní krém s fluorem

 

Ota a Steve

Ota a Steve
jdou nocí jako první
tam na kulatým
malým náměstí

Ota a Steve
vtom odněkud zní hlasy
co se to líhne
v hlavě vypitý?

Ota a Steve
jdou po stopách těch zvuků
absurdní scénka
osvětlenej pyj

Ota a Steve
dva vyhození hosti
v Akráči větraj
mlha na hrobech

Ota a Steve
s uchem přilepeným
k domovním zvonkům
hlásič haleká

Ota a Steve
si povídaj s tím křikem
najednou bzučák!
někdo je zve dál

Ota a Steve
se honem hrnou dovnitř
a já tu stojím
přesně jak ten pyj

Ota a Steve
tam někde jede mejdan
a oni na něm
to se mi snad zdá

Ota a Steve
tak bloumám Vinohradskou
ta holka vedle
dala by si říct

Ota a Steve
a nikdo nemá páru
já jedinej
vím, kde je spolkla tma

 

Otevřený dopis pro Adama a 4 stěny

spadla mi do klína
bublina duhová
zataj dech

za mlhou neznáma
ústa má prahnou jen
po tvých rtech

klíč máš, tak zbav mě bran
oceán v klín se mi vlévá

v zátoce jeskyně
nevinně láká

tvá Eva