RY COODER

 

září 2011

 

Některých muzikantů má náročnější posluchač po pár albech dost. Ale probírat se sbírkou desek Rye Coodera je požitek srovnatelný s návštěvou gurmánského festivalu. Nikdo druhý se tak pevně nedrží svých hudebních kořenů, aniž by se opakoval nebo podřizoval trendům, firmám, masám. Na Cooderovi je sympatická, ale i překvapivá ta troufalost, s jakou se – zejména v dnešní době – vydává vždy úplně jiným směrem, než by si zástupci nahrávacích společností přáli. Celou svou tvorbou dokazuje, že to lze. Že není nutné dělat nic, s čím vnitřně nesouzníte. I když tento kytarista, zpěvák, autor, aranžér a producent si na nedostatek obliby stěžovat nemůže, přece jen se v jeho bohaté diskografii dá lehko ztratit. Zde je tedy malý průvodce velkým dílem malé velké hvězdy Rye Coodera.

 

Ry Cooder

1970

 

Začátek velkého dobrodružství. Poté co si Ry Cooder zahrál na první desce Captaina Beefhearta Safe As Milk a dvou rozjezdových elpíčkách Randyho Newmana, požádal Newmanova producenta Van Dykea Parkse, aby mu pomohl s jeho vlastním projektem. Parks mu tento eponymní debut nejen produkoval, ale také pro něj nově zaranžoval prastarou písničku One Meat Ball, kterou u nás známe z podání V + W jako Půl párku. Cooder oprášil i oblíbený kousek Alexise Kornera How Can A Poor Man Stand Such Times And Live? a temnou bluesovou instrumentálku Blind Willieho Johnsona Dark Is The Night. Úvodní skladba Alimony měla hitový potenciál, zároveň však naznačovala, jak to s Ryem bude dál: napůl showman, napůl hudební archeolog. Na obal se nechal vyfotit s parádním přívěsem z roku 1937 a to, že se píší sedmdesátá léta, ho ani trochu netrápilo.

 

Jamming With Edward!

1972

 

Vzpomínka na rok 1969 a volnou zábavu se třemi čtvrtinami skupiny Rolling Stones v londýnském studiu Olympic. Když se Keith Richards dozvěděl, že ho má Cooder „jistit“ při natáčení alba Let It Bleed, odešel naštvaně středem. Mick, Charlie a Bill si ale s nadaným hostem bez problémů vystřihli pár improvizací včetně bluesové klasiky It Hurts Me Too. „Edward“ byl klávesista Nicky Hopkins (podle písničky Edward, The Mad Shirt Grinder z desky Shady Grove americké psychedelické kapely Quicksilver Messenger Service). Dodejme, že na albu Let It Bleed po Cooderovi zbyla mandolína v bluesové baladě Roberta Johnsona Love In Vein. Později ještě posloužil svým vyhlášeným „slidem“ na LP Sticky Fingers v písni Sister Morphine.

 

Into The Purple Valley

1972

 

Také druhé sólové album Rye Coodera produkoval Van Dyke Parks. Nahrávka je poctou tzv. dust bowl folku, tedy písničkářům z období Velké hospodářské krize. Najdeme tu zásadní skladbu Woodyho Guthrieho Vigilante Man i dupák How Can You Keep Moving (Unless You Migrate Too), který napsala Sis Cunninghamová, někdejší členka Almanac Singers a zakladatelka magazínu folkového hnutí Broadside. V písni se zpívá o tom, jak „Okies“, tedy obyvatele Oklahomy ujíždějící před písečnou bouří do nových teritorií, nikdo nevítal s otevřenou náručí – téma, které se Cooderovi vrací v stále nových variacích. Dětinské nadšení, s jakým interpret skáče z repertoáru Johnnyho Cashe (Hey Porter) k Lead Bellymu (On Monday) či lidovce o Billym Kidovi, je děsně nakažlivé.

 

Boomers Story

1972

 

První z koncepčních alb, která jsou pro Coodera charakteristická. Tulákův příběh nás zavádí do hlubin americké duše, k samým počátkům showbyznysu, reprezentovaným skladbou Rally Round The Flag (s ragtimovým brnkáním Randyho Newmana) z pera George Fredericka Roota – autora toho, čemu se mezi českými trampy říká Montgomery. Zároveň je deska nenápadnou poctou bluesmanovi Sleepy Johnu Estesovi, který si zahrál v písničce President Kennedy. Album produkoval Jim Dickinson – ano, ten který seděl za pianem, když „Stouni“ nahrávali Wild Horses.

 

Paradise And Lunch

1974

 

Dva nerozluční přátelé – Ry Cooder a žánr zvaný Tex-Mex – se konečně setkali a vyrazili na nerozlučnou pouť životem. Pomiňme, že melodii k písni Mexican Divorce složil Burt Bacharach, tedy autor, který má k hudbě texasko-mexického pomezí dost daleko. Paradise And Lunch je trochu zmatená, ale přesto zábavná deska. Najdeme tu něco jako Cooderův první popík (Tattler), vzápětí ovšem vystřídaný vykopávkou od Blind Willieho McTella Married Mans A Fool. Zlatým hřebem je nepochybně tradicionál Jesus On The Mainline, který od té doby patří k pilířům Ryových vystoupení. Ctitel starých mistrů pokračuje v pěkné tradici duetů s legendami blues a jazzu – tentokrát padl los na pianistu Earla Hinese, jamujícího ve vypalovačce Ditty Wah Ditty.

 

Chicken Skin Music

1976

 

Pokud předchozí album zamotalo kritikům hlavu, LP Chicken Skin Music jim od migrény nepomohlo. Obrázek na obalu znázorňuje kostru Mexikánce v typickém slamáku, kterak souloží s kyprou a snědou děvou. Tomu, kdo desku vezme do ruky, připadá, že je vyrušil v nejlepším, protože se na něj upřeně dívají. Samotná nahrávka začíná Lead Bellyho Měšťáckým blues, pokračuje popěvkem Kanaka Wai Wai s havajskými hudebníky a končí zase u Lead Bellyho – Irene, jdi spát ve stylu mariachi. Hit countryového gentlemana Jima Reevese Hell Have To Go (Čekej tiše) i rokenrolová balada Stand By Me mají díky akordeonistovi Flacovi Jiménezovi ráz pravé Tejano music. Eva Olmerová by se divila.

 

Showtime

1977

 

Tento koncertní záznam je malý skvost. Ry Cooder v nejlepší formě baví obecenstvo sanfranciské Great American Music Hall jen pár dnů před Štědrým dnem roku 1976. Kromě úvodního špílce School Is Out, natočeného ve studiu, je vše stoprocentně živé, včetně věrného Flaca Jiméneze. Playlist čítá pouhých osm skladeb, přesto nemáte pocit, že by vás umělec šidil. Alimony, Jesus On The Mainline, How Can A Poor Man Stand Such Times And Live? Ze semínek zasazených na minulých deskách vyrůstají za pomoci dobře secvičeného sboru květiny netušených tvarů a barev. Škoda, že jde zrovna tahle deska tak špatně sehnat.

 

Jazz

1978

 

Další překvapení: Ry Cooder, podoben svému kamarádovi Randymu Newmanovi, se probírá nejstarší americkou muzikou a probouzí ji ze stoletého spánku. Ragtime, jak ho hrával Jelly Roll Morton. habanera, jak ji uměli ti před ním, po kterých už není ani stopy... Perly z počátku století pokroku i z konce století páry. Takový projekt si žádá odborný přístup, a proto Ry oslovil nejprve přepisovače starých hudebnin Mickeyho Ingallse a potom renomovaného aranžéra Josepha Byrda. Výsledkem je nesmírně zajímavá deska, vyznačující se jak hráčskou virtuozitou, tak dokonalým pochopením historických souvislostí. K přesnému vystižení dobové atmosféry určitě přispěl i fakt, že Cooder tyto dávno zapomenuté melodie natočil s černošskou sestavou, v níž opět nacházíme pianistu Earla Hinese.

 

Bop Till You Drop

1979

 

První album v historii populární hudby, které bylo natočené digitální technikou. Zvukově se jedná o velmi výrazný odklon od dřívějších nahrávek Rye Coodera. Stylově vzdává deska hold rhythm’n’bluesovým singlům z padesátých a šedesátých let. V roli vokalistky se zde mihne Chaka Khan, baskytaru obsluhuje Timm Drummond, toho času ve službách Boba Dylana. Z LP Bop Till You Drop pochází Cooderův největší hit – coververze písničky Little Sister z repertoáru Elvise Presleyho.

 

Borderline

1979

 

Na albu Vana Morrisona Into The Music si Ry zahrál v písni Full Force Gale, načež se pustil do další sólovky. Jako celek je Borderline možná jeho nejslabší deskou (když nepočítáme slušnou verzi soulové trvalky 634-5789, o jejímž názvu tvrdí bluesový bratr Steve Cropper, že to bylo číslo na tehdejší holku zpěváka Eddieho Floyda). Za zmínku stojí i přítomnost písničkáře Johna Hiatta a předělávka raného rokenrolu Crazy Bout An Automobile od reverenda Billyho „Kida“ Emersona.

 

The Long Riders

1980

 

Western Psanci o životě a díle Jesseho Jamese patří k nejlepším filmovým ztvárněním osudů desperáta, o kterém Rudolf Cortés zpívá, že „chlapík byl, hodně lidí odpravil“. Bratry Franka a Jesseho hráli skuteční bratři James Keach a Stacy Keach, kteří tento drsný snímek režiséra Waltera Hilla také produkovali. Do rolí členů James-Youngerova gangu byli obsazeni příslušníci další slavné herecké rodiny: David, Keith a Robert Carradineové. Hudbu složil Ry Cooder, až na onu proslulou lidovku, jíž se však zhostil se stejnou grácií jako chvíli po něm Johnny Cash a o mnoho let později Nick Cave.

 

Southern Comfort

1981

 

Další soundtrack a zase k filmu Waltera Hilla. Při výcviku příslušníků národní gardy v lousianském močálu dojde kvůli malichernosti ke střetu se starousedlíky, který v lecčem nebezpečně připomíná Vietnam. Cooderova klidná a vlastně docela příjemná hudba chytře kontrastuje se všudypřítomným zlem, strachem a napětím. V hlavní roli snímku Jižanská pohostinnost se objevil Keith Carradine.

 

The Border

1982

 

Film Hranice si diváci pamatují hlavně proto, že v něm hlavní role policistů sloužících „na čáře“ ztělesnili Jack Nicholson a Harvey Keitel. Cooderův soundtrack produkoval opět Jim Dickinson. A Dickinson spolu s Ryem a Johnem Hiattem napsal i ústřední píseň Across The Borderline, pozoruhodnou tím, že v ní zpívá španělsky velký herec malých rolí Harry Dean Stanton. Skladba se objeví ještě na řadovém albu Get Rhythm a s Harrym Deanem se kytarista už brzy sejde u dalšího projektu, který je dnes právem považován za kultovní. Ale nepředbíhejme.

 

The Slide Area

1985

 

Po několikaletém období, během nějž se Cooder etabloval jako skladatel filmové hudby, přišel znovu čas na pořádnou desku. Úvodní skladba UFO Has Landed In The Ghetto svědčí o Ryově oblibě prolínat minulé se současným i o jeho smyslu pro absurdní humor. Není to naposled, co se nechá inspirovat mimozemskou poetikou neidentifikovatelných objektů a zvuky, jaké by (alespoň v jeho představách) mohly vydávat. Album The Slide Area, jak už název naznačuje, představuje určitý pomník slideové technice, kterou Cooder pomáhal proslavit. Leckoho překvapí, že se interpret rozhodl přezpívat naprostou rokenrolovou klasiku Blue Suede Shoes. Zajímavější je však písnička I Need A Woman, dlouhá jako Lovosice, kterou mu osobně daroval Bob Dylan. Sám ji na žádné řadovce nevydal, takže se v jeho podání objevila až na raritním kompletu The Bootleg Recordings 1-3. Nutno říci, že Ry Cooder se téhle netypické dylanovky zhostil úžasně.

 

Paris, Texas

1985

 

Polovina osmdesátých let zdánlivě nebyla živnou půdou pro kvalitní díla. Road movie Wima Wenderse Paříž, Texas je však světlou výjimkou. V příběhu o muži bez paměti, který v americké stepi hledá sebe sama, se objevila řada skvělých herců, od Johna Lurieho přes Nastassju Kinskou až po autora scénáře Sama Sheparda. Veškerou pozornost však na sebe právem strhává představitel hlavní úlohy Harry Dean Stanton, jenž tu sice už nezpívá písničku o hranici, zato dokáže kominukovat takřka beze slov, pouhým pohledem a úspornými gesty. Magický bottleneck Rye Coodera tuto nedořečenost krásně podtrhuje.

 

Blue City

1986

 

Každý, i ten sebelepší mizukant má ve své hudební skříni nějakého kostlivce. Cooderův soundtrack k akční kriminálce Blue City bude zřejmě ten případ, i když jeho hudba (byť ovlivněná dobovým popem) film rozhodně nekazí. Snímek Michelle Manningové s Juddem Nelsonem, Aly Sheedyovou a Davidem Carusem úplně propadl, ačkoliv šlo o přepis novely Rosse Macdonalda. Blue City si vysloužilo anticenu pro nejhoršího herce, nejhorší herečku, nejhoršího režiséra a nejhorší film. O nejhorším skladateli ale nepadlo ani slovo.

 

Crossroads

1986

 

Jeden ze zářných případů soundtracku, který je lepší než samotný biják. I přes průšvih s Blue City se Ry Cooder pustil do dalšího filmového projektu, tentokrát inspirovaného johnsonovskou legendou o ďáblovi na rozcestí. Za všechno asi může doba, která se k staré pověsti z mississipské Delty vůbec nehodila. Herecké výkony také nebyly to pravé ořechové; nevyznamenal se „Karate Kid“ Ralph Macchio, ani bluesman Joe Seneca. Nebýt závěrečného kytarového souboje se vskutku ďábelským Steviem Vaiem, jeden by u toho usnul. Ovšem klip Rye Coodera k titulní písni je něco docela jiného! Stačilo natočit tuhle skvělou podívanou a ostatní si autoři (v režisérském křesle opět seděl Walter Hill) klidně mohli odpustit. Soundtrack byl filmem takzvaně „inspirovaný“, což znamená, že nabízel víc než hudba na stříbrném plátně. K zlatým hřebům patří písnička Cotton Needs Pickin s Otisem Taylorem na kytaru a závěrečné Walkin Away Blues se Sonnym Terrym na foukací harmoniku.

 

Get Rhythm

1987

 

Další řadové album Rye Coodera potvrdilo hudebníkův návrat do formy a nabídlo coververze, nad jejichž sympatickou drzostí zůstává hlava stát. Už úvodní Get Rhythm, starý šlágr Johnnyho Cashe, se zásluhou pár vhodně zvolených tónů tahací harmoniky proměnil v mexickou taneční zábavu (klip k této nahrávce je spolu s Crossroads tím nejlepším, co po Cooderovi v oblasti hudebních videí zůstane). Úprava Elvisova rokenrolu All Shook Up se samozřejmě blíží svatokrádeži, zatímco zmrtvýchvstání singlového béčka 13 Question Method z raného písňového katalogu Chucka Berryho je přímo badatelský počin. Pestrou paletu žánrů doplňuje exotická písnička Going Back To Okinawa a své důstojné místo zde získala i definitivně usazená balada Across the Borderline.

 

Bobby King & Terry Evans: Live And Let Live!

1988

 

Ry Cooder produkuje album svým dlouholetým vokalistům Bobbymu Kingovi a Terrymu Evansovi. Za bicí usedl Jim Keltner, za piano Spooner Oldham. Mistr hraje ve všech písních na kytaru (později si to zopakuje na desce Rhythm, Blues, Soul & Grooves). Dodejme, že Bobby King na počátku devadesátých let vystupoval s Brucem Springsteenem na jeho sólovém turné k albu Human Touch.

 

Johnny Handsome

1989

 

Hlavní postavou kriminálního dramatu Waltera Hilla je zloděj a násilník, přezdívaný pro svou znetvořenou tvář Fešák Johnny. Mickey Rourke se role grázla z upravenou fazónou zhostil se ctí, dnes už ale po tomhle filmu pes neštěkne. A bohužel ani po hudbě Rye Coodera.

 

Rising Sons Featuring Taj Mahal And Ry Cooder

1992

 

O čtvrtstoletí později, než by bylo třeba, spatřil světlo světa skutečný klenot šedesátých let: nahrávky folk-blues-rockové kapely Rising Sons, která se utvořila roku 1964 v Los Angeles kolem zpěváka Taj Mahala a sedmnáctiletého Rylanda Petera Coodera. Sestavu doplňovali Gary Marker (baskytara), Lee Kincaid (kytara, zpěv) a Ed Cassidy (bicí), pozdější zakladatel skupiny Spirit. Když si Cassidy zlomil ruku, nahradil ho Kevin Kelley, který časem zakotvil v Byrds. Rising Sons podepsali smlouvu s Columbií a natočili desku – ta ale nikdy nevyšla. Veřejnost tehdy uslyšela jen singl Candy Man / The Devils Got My Woman. Dochované nahrávky (stylově nespoutané, doslova každý pes jiná ves) dokazují, že Cooder s Mahalem svými crossovery značně předběhli dobu. Není divu, že písničky kolovaly ve formě bootlegů a postupem let získaly přívlastek „kultovní“.

 

Little Village

1992

 

Traveling Wilburys nebyli jediní, kdo po hektických osmdesátých letech dostal chuť založit oddechovou superskupinu. Stačí připomenout countryový projekt Marka Knopflera Notting Hillbillies s Brendanem Crokerem, Stevem Phillipsem a Guyem Fletcherem. Také Ry Cooder se rozhodl obklopit několika dobrými známými a zkusit si, jaké to je, být pouze jedním ze čtyř. Kapela sestávající z jeho maličkosti, bubeníka Jima Keltnera a písničkářů Johna Hiatta a Nicka Lowea si dala název Little Village. Poprvé se vlastně sešla už na Hiattově albu Bring The Family z roku 1987, samostatnou desku však vydala až po pěti letech oťukávání. Dokonce vyrazila na turné po USA i Evropě, vzápětí nato se však rozpadla. Album Little Village bylo nominováno na cenu Grammy.

 

Geronimo: An American Legend

1993

 

První z vážnějších výpadů Rye Coodera do hájemství hudby jiného národa. Historické drama Waltera Hilla o legendárním indiánském náčelníkovi Geronimovi pro něj bylo jedinečnou příležitostí, jak se přiblížit tradicím původních obyvatel amerického kontinentu. Je zajímavé, že rok nato přišel bývalý člen skupiny The Band Robbie Robertson s fenomenálním albem Music For The Native Americans. Indiánské léto asi viselo ve vzduchu...

 

A Meeting By The River

1993

 

Společné album Rye Coodera a indického hráče na slide guitar jménem Vishwa Mohan Bhatt, jenž vynalezl dvacetistrunný nástroj zvaný Mohan veena. Oba sólisté tu podávají téměř virtuozní výkony – nijak se nevzdávají své osobitosti, ale přesto si dokonale rozumějí. Nahrávka složená ze čtyř dlouhých instrumentálek vyšla u kalifornského labelu Water Lily Acoustics, specializujícího se na propojování různých hudebních kultur. Škoda, že ve světle dalších Cooderových multietnických projektů tak trochu zapadla. A to i přesto, že v kategorii World Music získala cenu Grammy.

 

Talking Timbuktu

1994

 

Další album ověnčené cenou Grammy s Cooderem natočil malijský zpěvák a kytarista Ali Farka Touré, považovaný za jednoho z nejvýznamnějších afrických hudebníků. O jeho popularitě na západě svědčí fakt, že ho časopis Rolling Stone zařadil mezi 100 nejlepších kytaristů na světě. Oblíbeným se stal zejména riff závěrečné skladby Diaraby. Z rádií zazněla africká hudba, aniž by přitom jakkoliv trpěla.

 

Last Man Standing

1996

 

Záhadný cizinec přijíždí do ospalého městečka v Texasu rozvířit usazený prach a dlouho utajovanou špínu. Gangsteři, zkorumpovaní poldové, krásná neznámá a Bruce Willis v hlavní roli – to jsou hlavní devízy retrokriminálky Waltera Hilla s chandlerovským názvem Poslední zůstává. Dojem zlověstného klidu před bouří se otiskl i do Cooderova soundtracku, který je podobně jako humor blázna Vincka tak jemný, že ho možná ani nepostřehnete. Právě to však leccos vypovídá o Ryových skladatelských schopnostech.

 

The End Of Violence

1997

 

Snímek Linie násilí stojí ve stínu jiných, křiklavějších filmů Wima Wenderse. Rozhodně by však neměl zapadnout, jak pro své poselství (stále aktuální problém špehování pod záminkou boje s kriminalitou), tak pro krásnou Andie MacDowellovou v jedné z hlavních rolí. Cooderovy hudby si jako obvykle málem nevšimnete. Je ale i vzhledem k tématu temnější než dřív a už název jedné z kompozic, Define Violence, naznačuje, že má ambici mluvit sama za sebe, což je u filmové muziky dost vzácné.

 

Buena Vista Social Club

1997

 

Nedávno se Ry Cooder přiznal, že Buena Vista Social Club je v podstatě jediným projektem, který mu kromě slávy a uznání vynesl nějaké ty peníze. Nápad uspořádat hromadný comeback stárnoucích hvězd zlaté éry kubánské taneční hudby, kteří byli Castrovým režimem postupně odklizeni do svých polorozpadlých bytečků a ponecháni napospas vzpomínkám, se zrodil pod šťastnou hvězdou. A přitom za něj mohla náhoda: Cooder původně přijel do Havany, aby se podílel na fúzi malijských a kubánských muzikantů. Hosté z Afriky ale nedostali potřebná víza, a tak musel kytarista použít ty, co byli po ruce. Ze spontánní akce se vyklubal celosvětový hit – po studiovém albu následovalo mnoho přidružených nahrávek zúčastněných pánů a dam. Filmový dokument Wima Wenderse byl nominován na Oscara a osobnosti formátu Rubéna Gonzálese, Compaye Segunda, Manuela Galbána či Ibrahima Ferrera znovu získali ztracenou důstojnost.

 

Primary Colors

1998

 

Koprodukční komedie Mikea Nicholse Barvy moci je vtipnou, a zároveň mrazivou satirou na kampaně předních amerických politiků. Skvělý John Travolta v roli guvernéra Jacka Stantona, kandidujícího na prezidenta, jako by z oka vypadl Billu Clintonovi. Nabízí se srovnání s podobně laděným snímkem Vrtěti psem, k němuž skládal hudbu Mark Knopfler. Cooderova muzika (stejně jako ta Markova) neruší; je inteligentní, a přece zcela ve službách příběhu.

 

Hollow Bamboo

2000

 

Jedno z nejméně známých alb, na kterých se Ry Cooder podílel. Vyšlo opět pod hlavičkou labelu Water Lily Acoustics a bylo logickým pokračováním spolupráce s trumpetistou a skladatelem Jonem Hassellem na o rok mladší desce Fascinoma. Hassellovo jméno se objevuje už na soundtracích k filmům Linie násilí a Barvy moci. Ke společnému nahrávání s Cooderem přizval hráče na indickou flétnu bansuri Ronu Majumdara, který zde také obsluhuje strunný nástroj zvaný oud. Je jasné, že do hitparád se tyhle improvizace nedostaly. O to víc si je ale užijí fajnšmekři.

 

Mambo Sinuendo

2003

 

Šest let po úspěchu projektu Buena Vista Social Club pomohl Cooder k albovému comebacku kubánskému pianistovi a kytaristovi Manuelu Galbánovi. Desku produkoval a hrál na ní jak na kytaru, tak na varhany, baskytaru, piano a vibrafon. Ve studiu se tehdy na pár sólíček zastavil i zasloužilý trumpetista a talent scout Herb Alpert. Ještě bychom měli zmínit, že za bicí už poněkolikáté usedl Ryův syn Joachim Cooder, střídající se s Jimem Keltnerem.

 

Chávez Ravine

2005

 

První díl Cooderovy „kalifornské trilogie“ a také počátek jeho vlastního návratu. Ne že by v předešlých letech zmizel ze scény; přece jen však potřeboval trochu postrčit směrem ke komerčním korýtkům. Chávez Ravine je název dnes již neexistující čtvrti v Los Angeles, kterou kdysi obývaly chudé mexické a čínské rodiny. Jednoho dne místo srovnal se zemí buldozer a místo nových bytů tu vyrostl stadion baseballového týmu Dodgers. Mexické obyvatele deportovali zpátky do Střední Ameriky. Ti, co drastický zásah přestáli ve zdraví, si na počest ztraceného domova dodnes říkají „my ze třetí mety“, „my z domácí mety“ atd. Písničky inspirované tímto tématem jsou tak výživné a plné různých chutí, že by s nimi jiní autoři vystačili na pět dalších alb. Cooderově kronice promlčené křivdy dodává na vážnosti přítomnost mnoha hostů v čele s hispánským zpěvákem Little Williem G., pianistou Jackym Terrasonem i někdejšími pěveckými hvězdami ze samotného Chávez Ravine.

 

My Name Is Buddy

2007

 

Jestli je Ry Cooder něčím výjimečný, pak tím, kolik převleků na sebe v rámci jedné desky dokáže vzít. Mnohé z jeho nahrávek jsou vlastně jakýmsi představením, dramatickými etudami či skeči, chcete-li. Na koncepčním albu My Name Is Buddy se například vžil do kůže kocoura, který se po vzoru Steinbeckových hrdinů vydává na vandr po předválečné Americe a potkává nejrůznější postavičky, pokud možno ještě bizarnější, než je on sám. Proč zrovna kocour? Inu, ona jedna z poloh Ryova hlasu opravdu připomíná kočičí vrnění. Pamětníky potěší, že si na cédéčku kromě nedávno zesnulého Mikea Seegera zahrál na banjo i jeho nevlastní bratr, čiperný devadesátník Pete Seeger.

 

Mavis Staples: Well Never Turn Back

2007

 

Nádherná záležitost: Mavis Staples, sólistka kdysi velmi populární rodinné kapely Staples Singers, vlévá novou krev do žil protestním písním z šedesátých let. Producentská, aranžérská a muzikantská práce Rye Coodera spočívá v tom, že lehce zastaralé folkbluesové popěvky oholil na kost a nechal je šlapat pomyslným mississipským bahnem jako roztřesené kostry těch, jejichž černá těla se v této řece běžně nacházela. „Nepij vodu z Mississippi,“ zněla častá rada černošských matek jejich dětem. Brutalita, která možná spí, ale přece jen stále žije, tak jako dodnes žijí mnozí z příslušníků „klanu“, vyhřezla díky Cooderově nekompromisnímu vedení ve vší své odporné působivosti. O tom se nedá vyprávět; album Well Never Turn Back se prostě musí slyšet.

 

I, Flathead

2008

 

Další důkaz Cooderova komediantství a smyslu pro dramatický efekt. Závěrečná část jeho „kalifornské trilogie“ se odehrává na solných pláních, po nichž nadšenci typu Burta Munroa ženou své samohyby až na kraj lidských i technických možností. I, Flathead je muzika o muzice a také o autech, v nichž si vášniví řidiči muziku pouští. Má tolik barev jako zakrslý papoušek, o němž se zpívá v písničce My Dwarf Is Getting Tired, a zaznívá v ní tolik různých ozvěn jako ve skladbě věnované Johnnymu Cashovi. Ry se našel v úloze fiktivního muzikanta Kash Buka, který obráží místní bary se svou kapelou Klowns. Je ale také rastamanem, hrajícím své reggae se zapáleným jointem za nultým pražcem kytary, nebo barovým seladonem, jehož romantické broukání podmalovává tahačka Flaca Jiméneze. Kdosi jednou řekl, že Ry Cooder režíruje alba jako filmy. Škoda, že za ně také nemůže dostat Oscara.

 

San Patricio

2010

 

Tahle deska zvířila poklidné vody zapomenutí podobně jako album na téma Chávez Ravine. Vypráví totiž o praporu svatého Patrika, který za dob mexicko-americké války přeběhl k nepříteli a bojoval pod generálem Santa Annou proti Američanům. San Patricios, rekrutovaní z řad německých, francouzských, polských, ale hlavně irských imigrantů (i jejich velitel John Riley byl Ir), chtěli své nové vlasti oplatit, že je přijala, a proto se dali naverbovat do armády. Záhy však zjistili, že americká strana není o nic lepší než její protivníci, kteří v podstatě jen hájí právo na své území. Poté co jim byly odepřeny katolické mše, rozhodli se Rileyho muži dezertovat. V USA pak byli dlouho považováni za zrádce, zatímco pro Mexičany jsou národními hrdiny. Nápad zmapovat jejich osudy dostal Paddy Moloney z irské skupiny Chieftains. Spojil se s Cooderem, jakož i se zpěvačkou Lindou Ronstadtovou, zpívající skladatelkou Lilou Downs, hercem Liamem Neesonem a řadou dalších osobností. Výsledkem je skvostná kolekce povětšinou zlidovělých skladeb, v nichž se překvapivě dobře doplňují irské nástroje s mexickými rytmy.

 

 

B. B. KING - PRVNÍ ČÁST

 

leden 2012

 

„Close, Colonel, but no cigar!“ volávala prý ostrostřelkyně Annie Oakleyová na plukovníka Codyho alias Buffalo Billa během slavné Wild West Show, když se jí nepovedlo hned napoprvé ustřelit doutník od úst jejího notně vyklepaného partnera. „Už už jsme to trefili!“ voláme i my ve snaze přijít s co nejpřesnějším přehledem albových položek v diskografii jednoho z bluesových gigantů, nesestřelitelného B. B. Kinga. Pořídit opravdu vyčerpávající seznam by vyžadovalo přímo nadlidské úsilí. Přesto se do našeho výčtu vměstnalo kolem stovky elpíček a kompaktních disků. Vskutku královská postupka, která se nemůže vyložit jen tak z jedné vody načisto. V tomto čísle tedy nabízíme přibližně polovinu vynesených karet: nahrávky z období mezi lety 1956 a 1976.

 

Singin The Blues

1956

 

Své první dlouhohrající album vydal B. B. King na značce Crown, spadající pod losangeleskou společnost Modern Records bratří Bihariů, jejichž matka mimochodem pocházela z Humenného. LP sestávalo především z pěti hitových singlů: Bad Luck, Every Day I Have The Blues, Ten Long Years, Crying Wont Help You a Sweet Little Angel. V skladbě s názvem Please Love Me se King přihlásil ke kytarovému stylu T-Bone Walkera, patřícího k jeho největším vlivům.

 

The Blues

1958

 

Na druhé desce si vycházející hvězda užívá nejrůznější styly a rytmy, ať už jde o svižný honky tonk v písni Boogie Woogie Woman, pohodové kalypso v melodii Ruby Lee, „walking blues“ v skladbě Don’t You Want A Man Like Me nebo táhlé tremolo v bezmála soulovém nářku Past Day. Jeden kritik tyto nahrávky přirovnal k procházce Raye Charlese a Franka Sinatry po Beale Street za bouřky.

 

B. B. King Wails

1959

 

Třetí album vydané pod hlavičkou Crown Records představilo B. B. Kinga coby zpěváka s velkým Z, který se neztratí v bigbandových aranžmá a s přehledem zvládne i náročnější balady. Pokud ho společnost touto deskou chtěla přiblížit bílým posluchačům, povedlo se jí to, aniž by musela jít stranou umělecká kvalita. Dodejme, že reedice z roku 2003 obsahuje pozoruhodné bonusy Everyday I Have The Blues (s orchestrem Counta Basieho) a Yes, Indeed! (s orchestrem Tommyho Dorseyho).

 

B. B. King Sings Spirituals

1959

 

Neprávem opomíjený klenot z počátků Kingovy kariéry. Někdejší chudý kluk z bavlníkové plantáže se rozpomněl na duchovní zpěvy, které slýchal doma na Mississippi, a natočil jedny z nejlepších verzí starých černošských spirituálů. Těžko najít příhodnější materiál pro jeho mocný, do daleka se rozléhající hlas. Věrná kytara Lucille si na chvilku dala pohov a interpret se spokojil se zvukem varhan, doprovázených malým rhythm’n’bluesovým kombem. Kingovu desku spirituálů by si měl pořídit každý, komu nejsou lhostejné lidovky Precious Lord, Ole Time Religion či Sweet Chariot.

 

The Great B. B. King

1960

 

Počátkem roku 1960 vydala firma Modern Records výběr z písní, které pro ni B. B. King v předešlé pětiletce natočil. Z deseti zařazených skladeb se čtyři umístily v rhythm’n’bluesové hitparádě a písnička Be Careful dokonce zdolala spodní příčky popového žebříčku. Zvláštností je pomalé blues Sweet Sixteen, rozdělené pro svou šestiminutovou stopáž na dvě části. V rockující melodii Whole Lotta Love se B. B. blýsknul jako kytarista, pokud by snad o jeho kvalitách ještě někdo nevěděl…

 

King Of The Blues

1960

 

Album Kingových originálů. Sice z něj nevzešel žádný velký šlágr, alespoň však potvrdilo, že je B. B. nejen výjimečným kytaristou a zpěvákem, ale i schopným skladatelem. Písně jako I’ve Got A Right To Love My Baby, Long Nights, Partin’ Time či I’m King pak ještě dlouho patřily k stálým číslům jeho koncertního programu. Povšimněte si také drobného významového posunu v názvu desky: tímto je její autor definitivně pasován na bluesového krále.

 

My Kind Of Blues

1960

 

Leckdo čekal, že novopečený vladař naváže na bigbandový sound úspěšného alba B. B. King Wails. On ale udělal pravý opak a natočil přímočarou, ničím nepřikrášlenou desku s klasickou čtyřčlennou sestavou: basa, bicí, piano a samozřejmě Lucille. Atmosféře odpovídá i zvolený materiál – uslyšíme tu ryze bluesové písničky takových samorostů, jakými byli Lightnin Hopkins (Someday Baby) či Roosevelt Sykes (Driving Wheel). Ačkoliv recenzenti dávají na piedestal jiné Kingovy nahrávky, on sám řadí mezi své nejlepší právě tuto.

 

Blues For Me

1961

 

Do módy přichází twist a B. B. King se snaží jít s dobou. Proto hned na úvod svého nového alba zařazuje roztančenou písničku Bad Case Of Love, načež pokračuje v duchu dalších populárních stylů. Zkouší riffy Chucka Berryho, valivý rytmus Johnnyho Johnsona, ba dokonce plážový surf-rock skupiny Ventures. Začíná si vypracovávat nezdravý návyk na přeslazených ploužácích typu My Reward. Ale i na této desce se najdou mimořádné momenty – především v písni You’re Breaking My Heart.

 

More B. B. King

1961

 

Ještě téhož roku, kdy se na trhu objevilo LP Blues For Me, bylo toto album přejmenováno na lapidárnější More B. B. King a vydáno znovu, se stejným obsahem a zasněnou fotografií na obalu.

 

Blues In My Heart

1962

 

Předpokládá se, že nahrávky pro tuto desku vznikly během jediné session koncem roku 1961, tedy těsně předtím, než se B. B. King rozhodl přejít ke společnosti ABC-Paramount. Mezi vesměs nezáživnými (protože stále stejnými) skladbami nacházíme jednu s názvem Downhearted, ze které se už brzy stane poněkud sarkastický hit How Blue Can You Get? se slavným zvoláním: „Dal jsem ti sedm dětí, a teď si je mám vzít zpět?!“ Za zmínku též stojí, že na saxofon si zde s Kingem zahrál Plas Johnson – ano, ten, který se rok nato proslaví svým sólem z filmu o Růžovém panterovi.

 

Twist With B. B. King

1962

 

Crown Records se ještě před odchodem své hvězdy za lepším pokusili trochu na ní vydělat a vydali desku, která se nepokrytě vezla na vlně twistové mánie. Názvy písniček jako Groovin Twist, Rockin Twist nebo Oh Baby mluví za vše. Jedním dechem však musíme dodat, že obětí téhož pobláznění se stali i další koně ze stáje bratří Bihariů. A proto v katalozích z té doby nacházíme tituly Twist With Etta James, Twist With Jimmy McCracklin, Twist With Jimmy Beasley a podobně.

 

Easy Listening Blues

1962

 

Jinou, mnohem decentnější a nenápadnější módou tehdy byla instrumentální alba. Zajímavou nahrávku bez jediné zpívané noty vydal například Ray Charles. A není divu, že volba padla i na fenomenálního (či spíše stylotvorného) kytaristu B. B. Kinga. Také tyto improvizace vznikly koncem roku 1961, kdy už to měl B. B. u Modern Records „za pár“. O náladě jednotlivých skladeb leccos vypovídají už jejich názvy: Night Long, Confessin, Slow Walk, Hully Gully a Shoutin The Blues.

 

B. B. King

1963

 

Album, později přejmenované na The Soul Of B. B. King, se stalo poslední deskou, kterou zpěvák vydal pod hlavičkou Crown Records. V následujícím roce bankrotující společnost spolkla firma Kent. Ta potom dál vydávala Kingovy nahrávky, jež měla k dispozici, takže v Kingově diskografii brzy udělala pěkný hokej. Pro něj osobně to znamenalo, že musel chtě nechtě soupeřit sám se sebou – i když už dávno natáčel nová alba pro ABC, v patách měl pořád nesčetné kompilace svých starých písniček, což mátlo a finančně vysilovalo značnou část jeho fanoušků. Kousky na tomto LP pocházejí z různých období, výsledkem je tudíž chaos. Na jedné straně t-boneovská instrumentálka House Rocker, na straně druhé bigbandový nářez Shake Yours

 

Mr. Blues

1963

 

První album, které B. B. natočil pro ABC-Paramount Records. Najdeme na něm některé z nejznámějších balad, s nimiž je spojován – například On My Word Of Honor, Tomorrow Night nebo Guess Who. Písničky vykrystalizovaly z trojího nahrávání: při prvním, které se uskutečnilo v březnu 1962, Kinga doprovázel studiový orchestr kultovního hudebníka, aranžéra a producenta Maxwella Davise; na druhém, k němuž došlo o sedm měsíců později, byl přítomen ansámbl kapelníka Belforda Hendrickse; a k třetímu bluesman přizval skupinu starého veterána z Tin Pan Alley, pianisty jménem Teacho Wiltshire. Naštěstí dobrá polovina alba Mr. Blues pochází z natáčení s Davisem, který měl ke Kingovu stylu nejblíž. Zbylí aranžéři ho tlačili do role salónního zpěváka, jakým byl tenkrát velmi populární Johnny Matis.

 

Rock Me Baby

1964

 

Takřka nedostupná deska, vydaná natruc firmou Kent, měla vytěžit maximum z nejúspěšnější nahrávky, kterou B. B. King natočil pro Crown Records. Skladba Rock Me Baby byla pouze předělávkou staršího blues Lil Sona Jacksona Rockin And Rollin; když ale na jaře roku 1964 vyšla jako singl, stal se z ní okamžitě trhák. Lidé z Kent Records tedy nelenili a ještě horkou pecku obalili poněkud zatuchlou dužinou „dříve narozených“ písní. Jaký div, že elpíčko časem zapadlo. Za pozornost stojí snad jen Kingovo Beautician Blues, kde se zpívá: „Potkal jsem pěknou kosmetičku, vypadá fakt dobře, vysoká a štíhlá, víte, jak to myslím… Umí mě pomilovat a umí vzít za práci, ona vydělává a já se nemusím o nic starat!“

 

Let Me Love You

1964

 

Další útok vedený ze strany Kent Records. Recyklované skladby Driving Wheel či Come By Here doplňují málo významné kousky Hold That Train, Troubles Don’t Last a Walkin Dr. Bill. V titulní písni však zpěvák slibuje: „Když mi dovolíš, abych tě měl rád, koupím ti zlatý auto, fontánu mládí, naučím se i chodit po vodě!“

 

Boss Of The Blues

1965

 

Do třetice všeho dobrého vydal Kent písně složené přímo B. B. Kingem v letech 1956 až 1959. Skladby hrané velkou kapelou mají šmrnc i vtip – tak třeba v Bad Breaks se zpívá: „Kéž bych byl sám! Ta má ženská mě dožene k šílenství! Pořád mi říká, s kým jsem si co začal, a já přitom neměl žádnou z nich!“ Skladba Worry, Worry vnáší do Kingovy tvorby nový prvek: napůl vemlouvavý, napůl shazovačný recitativ.

 

Live At The Regal

1965

 

Konečně deska, která vešla do dějin! Záznam vystoupení, jež se uskutečnilo 21. listopadu 1964 v chicagském sále Regal Theater, patří podle časopisu Rolling Stone mezi 500 nejlepších alb všech dob. Přestože sám B. B. toto hodnocení bere s rezervou, není sporu, že nahrávka produkovaná přední postavou chicagské hudební scény Johnnym Patem inspirovala celou generaci nastupujících muzikantů v čele s Erikem Claptonem, který si ji prý pouštěl před vlastními koncerty, aby se rozehřál. King je na ní ve vrcholné hráčské i pěvecké formě, skupina ve složení basista, pianista, bubeník a dva saxofonisté působí úžasně sevřeným dojmem. Do popředí se dostává Kingův smysl pro show, ale nezapomíná se ani na syrové dvanáctky – viz naprostá klasika od Memphis Slima Every Day I Have The Blues.

 

Live! B. B. King On Stage

1965

 

Kent Records kontrují vlastní koncertní deskou, na které najdeme skoro tytéž písničky, ovšem v jiném provedení, plus jako vždy kopu starších záznamů. Rock Me Baby, Let Me Love You, Sweet Sixteen… Nic nového pod sluncem.

 

Confessin The Blues

1965

 

Třetí album, které zpěvák vydal u ABC-Paramount Records, pokračovalo v linii naznačené přelomovou deskou Live At The Regal. Síla Kingova projevu je zde evidentní, naneštěstí však není podepřena kompaktním a nosným materiálem. Bluesmana opět doprovází jeho koncertní kapela (Duke Jethro, Leo Lauchie, Sonny Freeman). Místy to zní, jako by ho nahrávací společnost chtěla vyslat ve stopách slavnějšího Raye Charlese. Pokud ano, selhává však tento koncept hned na začátku, v až příliš natěsno utažené verzi lidovky See See Rider. LP je zároveň poctou bigbandům (vzpomínka na Jimmyho Rushinga a Counta Basieho v písni Goin To Chicago) i bluesovým samotářům (Broonzyho In The Dark). Zakončení však patří tehdy módnímu soulu, zastoupenému baladou Percyho Mayfielda Please Send Me Someone To Love.

 

Turn On To B. B. King

1966

 

Chybička se vloudila na další kompilaci z produkce firmy Kent. A tak zatímco na hřbetě desky čteme název Turn On To B. B. King, z ánfasu na nás křičí titul Turn On With B. B. King. Což je ale nepodstatné, stejně jako celý tento výběr, složený opět ze starých, stokrát provařených fláků.

 

The Jungle

1967

 

Tato sbírka singlů z katalogu zkrachovalé společnosti Modern Records je o něco zajímavější. Zaprvé přináší několik neoposlouchaných písniček, včetně té titulní, a zadruhé jde o docela napínavou cestu časem. Dřevní blues, hrané postaru s kontrabasem, se mění na plně elektrifikované, jazzové vlivy střídá funky nálada a soulová naléhavost. Kytarová hra se s přibývajícími zkušenostmi stává úspornější. Některé skladby – It’s A Mean World, Ain’t Nobody’s Business, Blues Stay Away From Me – jsou milými poklonami Kingovým kolegům a vzorům. Celek působí překvapivě velmi svěže.

 

Blues Is King

1967

 

V roce 1967 už B. B. King platil za mistra svého oboru, což ještě umocňovala skutečnost, že se z něj stal pravý entertainer v nejlepším smyslu toho slova. A kde jinde měl vše, co se naučil, zúročit než v „domově blues“, tedy Chicagu? Zaznam chicagského koncertu z 5. listopadu 1966 vyšel v září následujícího roku u labelu Bluesway, založeného pod hlavičkou ABC-Paramount Records jazzovým producentem Bobem Thielem. Ke Kingově stálé kapele přibyl trumpetista Kenneth Sands, na playlistu se objevily skladby Gambler’s Blues, Tired Of Jour Jive, Night Life, Don’t Answer The Door. Povšimněme si, že konferenciér zahajuje vystoupení slovy: „Rád bych vám představil největší osobnost současného blues…“

 

For Love Of Ivy

1968

 

Soundtrack k romantické komedii režiséra Daniela Manna For Love Of Ivy je především dílem skladatele a producenta Quincyho Jonese, ale B. B. King na něj přispěl třemi pozoruhodnými písněmi. Skladbu Messy But Good ozdobil nenapodobitelným kytarovým sólem, v písničkách You Put It On Me a The B. B. Jones zpívá verše významné afroamerické básníčky Mayi Angelou. Scénář k filmu napsal s pomocí Roberta Alana Arthura představitel hlavní role Sidney Poitier.

 

Blues On Top Of Blues

1968

 

Našlapané studiové album vznikalo pod taktovkou zkušeného aranžéra Johnnyho Patea, který Kinga zase jednou obklopil šťavnatou dechovou sekcí. I když tu nenajdeme žádnou píseň, jež by se zpětně dala nazvat klasickou, celkově nahrávka funguje i bez potenciálních hitů. Což ostatně potvrzuje fakt, že se v Billboardu vyšplhala na 46. místo a stala se velkým komerčním úspěchem – v podstatě prvním v Kingově kariéře. A koneckonců, pár melodií se do zlatého fondu časem přece jen dostalo, například Paying The Cost To Be The Boss.

 

Lucille

1968

 

Konečně došlo na pojmenování alba po bluesmanově vyhlášené „gibsonce“. Nahrávku opět produkoval Bob Thiele, u jehož labelu B. B. šťastně zakotvil. V bohaté hráčské sestavě nechybí starý známý Maxwell Davis; doprovodnou kytaru hraje Irving Ashby, za pianem sedí Lloyd Glenn. Úvodní píseň je osmiminutovým recitativem, osvětlujícím, kterak vypravěč ke svému nástroji přišel. Mezi coververzemi nalézáme taktéž trvalku Ivory Joea Huntera No Money, No Luck Blues.

 

Live & Well

1969

 

Podobně jako Bob Dylan na albu Bringing It All Back Home, ani B. B. King se neodvážil naservírovat fanouškům totální změnu svého stylu bez určitého kompromisu. Proto jim nejprve nabídl pět víceméně umírněných nahrávek z koncertů, a teprve když otočili desku, šokoval je ostrým bluesrockovým zvukem zbývajících pěti studiových písní. Experiment měl na svědomí kytaristův nový producent (a dlouholetý fanda) Bill Szymczyk, jenž čtyřiačtyřicetiletou hvězdu přesvědčil, že je třeba udělat krok do další dekády, pokud možno za doprovodu těch nejlepších muzikantů mladé generace. Tak se například stalo, že za piano zasedl Al Kooper, proslulý varhaník z dylanovky Like A Rolling Stone. Výsledkem je deska, která nenechá v klidu nikoho, kdo má uši.

 

Completely Well

1969

 

Logické vyústění předchozího hokuspokusu. Tentokrát už byly všechny písně natočeny ve studiu a z evidentně plodné spolupráce s neohroženým Szymczykem vzešel dosud největší Kingův hit The Thrill Is Gone – skladba, která mu vynesla cenu Grammy za nejlepší zpěv. Pro leckoho je však zlatým hřebem alba desetiminutový jam You’re Mean, při němž B. B. notně popustil uzdu svým vášním. Asi bychom se mohli vyjádřit vzletněji, ale nejpoctivější bude napsat, že je to „neuvěřitelně uřvanej bordel“!

 

The Incredible Soul Of B. B. King

1970

 

Promiňte další odbočku: Kent Records vstali z mrtvých a vydali osmistou sedmdesátou pátou snůšku staronových výškrabků z dávno překonaného období Kingovy hudební dráhy. Jako polehčující okolnost lze uvést názvy některých méně známých kousků, třeba The Other Night Blues, Shes Dynamite či Questionare Blues.

 

Indianola Mississippi Blues

1970

 

Zeptáte-li se B. B. Kinga, jaké ze svých alb má nejraději, odpoví vám nejspíš: Indianola Mississippi Blues. Deska pojmenovaná po místě, kde se sice nenarodil, k němuž se ale vztahuje více než ke svému skutečnému rodišti, je právem oslavována coby jedna z nejdůležitějších crossoverových nahrávek všech dob. Producent Bill Szymczyk se rozhodl přebít ohromný úspěch singlu The Thrill Is Gone hvězdnou sestavou, v níž mají své čestné místo Carole Kingová, Leon Russell, Joe Walsh a Russ Kunkel. Z alba vzešlo hned několik hitů: Chains And Things, Ask Me No Questions a Russellův zpěvný Hummingbird. Obal elpíčka, na kterém vidíme kopii Kingova křestního listu (v příslušné kolonce stojí „Indianola“), získal sám o sobě cenu Grammy.

 

Doing My Thing Lord

1971

 

Jeden z bohulibějších pokusů společnosti Kent Records představit B. B. Kinga jak z té zažité, bluesové stránky, tak v jeho trestuhodně upozaďované roli gospelového zpěváka.

 

Better Than Ever

1971

 

Kromě toho, že musel B. B. King zatnout zuby a vydržet vydání další z nekonečného počtu halabala namíchaných kompilací firmy Kent, nazpíval v roce 1971 titulní píseň k filmu Russe Meyera Seven Minutes na  ožehavé téma pornografie a svobody projevu. Tuto skladbu však na výběru Better Than Ever bohužel nenajdeme. Zato zde už posté čteme názvy písniček Long Nights, I’m King, Partin Time

 

Live In Cook County Jail

1971

 

Zase jeden důkaz, že i ty nejsilnější osobnosti se v určitých okamžicích svého vývoje rádi svezou na momentální módní vlně. Album natočené živě v trestnici chicagského okresu Cook County produkoval Bill Szymczyk ve stylu slavných „vězeňských“ nahrávek Johnnyho Cashe, ale i jiných hudebníků, jejichž snahy v tomto směru vyzněly naprázdno. Kingův koncert je však výjimečný, plný nedefinovatelné energie a – je-li to v kriminále možné – nadšené atmosféry, která z vystoupení činí jedinečnou událost. B. B. hraje na jistotu: Every Day I Have The Blues, 3 O’Clock Blues, The Thrill Is Gone. Verze skladby How Blue Can You Get? je asi vůbec nejlepší, jakou kdy natočil.

 

B. B. King In London

1971

 

Z Kingova výletu za velkou louži, kam ho pozvali mladí angličtí bluesrockeři, zbyla vydařená session, na které se tak či onak podílela největší jména tehdejší beatové scény. Ve vyhlášeném londýnském studiu Olympic se mezi 9. a 16. červnem 1971 vystřídali členové kapel Spooky Tooth a Humble Pie; táta britského blues Alexis Korner si se svým vzorem zahrál typicky trhavé boogie; na kus řeči a pár tónů se stavili Ringo Starr, Peter Green, Klaus Voorman, Dr. John, Steve Winwood… Je celkem zvláštní slyšet, jak taková sestava hraje staromódní jazzovku Caldonia. O to méně však překvapí, že se poslední skladbou alba stalo skočné blues Jerryho Ragovoye Ain’t Nobody Home. Tentýž autor totiž pod pseudonymem Norman Meade napsal raný hit skupiny Rolling Stones Time Is On My Side.

 

Live In Japan

1971

 

Ať už se téhle nahrávce říká King Of The Blues nebo B. B. King Comes To Japan, v USA a Evropě se objevila až po roce 1999. Do té doby byla dostupná pouze v Japonsku, jako vzpomínka na Kingovo světové turné, v jehož rámci se bluesman počátkem března 1971 zastavil na několik koncertů v tokijské Sankei Hall. Záznam vyšel původně na dvou LP deskách, obsah tvořil obvyklý repertoár od Every Day I Have The Blues až po píseň Hummingbird. Raritou byly instrumentálky Japanese Boogie a Jamming At Sankei Hall.

 

L. A. Midnight

1972

 

Po dlouhé době další pořádné studiové album. Ze stereotypu pomáhají B. B. Kingovi vybočit kolegové-kytaristé Jesse Ed Davis a Joe Walsh (skladby Midnight a Lucilles Granny). S kytarou a foukací harmonikou se zastavil i všestranný Taj Mahal (Can’t You Here Me Talking To You, I’ve Been Blue Too Long). Díky těmto zajímavým hostům zní deska jako příjemný večírek.

 

Guess Who

1972

 

Přestože si na této desce B. B. King drží svůj obvyklý standard, nedaří se mu překročit onu mez, za kterou začíná mít z hudby zážitek nejen hudebník, ale i posluchač. Už od samého začátku v podobě mdlé verze hitu Lovin Spoonful Summer In The City působí album neduživým dojmem. Výjimkou je závěrečná, velice intenzivní nahrávka skladby Five Long Years – zpěvák už poněkolikáté oprášil dlouhé blues pianisty Eddieho Boyda z roku 1952 a konečně mu vtiskl vlastní pečeť.

 

The Original Sweet Sixteen

1973

 

Poslední objížďka způsobená neutuchajícími aktivitami společnosti Kent. Ještě jednou dokola okolo stola zapějme písně You Upset Me Baby, When My Heart Beats Like A Hammer, Sneakin Around a jiné, víceméně zapomenutelné popěvky.

 

To Know You Is To Love You

1973

 

Spojení řízného blues B. B. Kinga a dobře promazaného „Philly soundu“ je přinejmenším zajímavé, stejně jako fakt, že si s ním ve své vlastní, shodou okolností titulní skladbě zahrál na piano Stevie Wonder. Z téhle verze se stal hit, a chytila se i píseň I Like To Live The Love. Natáčelo se ve filadelfském studiu Sigma se spolehlivou rytmickou sekcí (Ronnie Baker, Earl Young, Larry Washington), která stojí za hlaďounkými nahrávkami vokálních skupin O’Jays, Spinners či Stylistics. Nic pro puritány, nicméně změna je život.

 

B. B. King & Bobby Bland Together For The First Time… Live

1974

 

Tahle deska vznikla pro radost a velkou radost také působí – každému, kdo dokáže bluesovou náladu vnímat s otevřenou myslí, bez předsudků. K setkání B. B. Kinga a „texaského lva“ Bobbyho Blanda muselo zákonitě dojít, dříve či později, protože oba zpěváky spojuje stejný druh energie – o citu pro gospelovou muziku nemluvě. Z méně frekventovaných radůstek zde pánové oživili například Driftin Blues; ovšem těžiště desky leží v „medley“ složeném z deseti písniček, mezi nimiž nechybí Rock Me Baby a Chains Of Love. Kdo si chce jaksepatří zařvat, ať si pustí Kingovy duety s Bobbym „Blue“ Blandem.

 

Friends

1974

 

Bluesman z Mississippi vstoupil podruhé do filadelfské řeky. Obklopuje ho stejná kapela jako minule, její členové jsou dokonce spoluautory jednotlivých písní. Friends patří k albům, která jsou velmi těžko k sehnání. Škoda – sice se o něm věru nedá říci, že by znamenalo nějaký milník, ale zase se na něj dobře tancuje….

 

Lucille Talks Back

1975

 

Po smršti odpadkových kompilací ze zaprášené dílny Kent Records se k jakémusi „best of“ (či spíše výpovědi o daném úseku Kingovy kariéry) odhodlala i společnost ABC. Kolekci zahajuje poměrně málo známá skladba Breaking Up Somebody’s Home, nechybí titulní píseň a Hunterovo No Money, No Luck Blues. Relativně krátkou přehlídku logicky finišují tehdy aktuální hity To Know You Is To Love You a I Like To Live The Love.

 

Bobby Bland & B. B. King Together Again… Live

1976

 

Jednou bylo málo, a tak to B. B. s Bobbym rozbalili znovu. Tentokrát v proslulém losangeleském klubu Coconut Grove, sídlícím v hotelu Ambassador – ano, tam, kde byl kdysi spáchán atentát na Bobbyho Kennedyho. Na tomhle pódiu stáli všichni, kdo v branži něco znamenají, od Franka Sinatry přes Nat King Colea až po Little Chicharda. Bobby a B. B. tady vystřihli Jordanovo Let The Good Times Roll, Walkerovo Stormy Monday Blues, Hopkinsovo Feel So Bad, a přirozeně The Thrill Is Gone. Musel to být pěkný večer…

 

 

B. B. KING - DRUHÁ ČÁST

 

únor 2012

 

Kurt Vonnegut jednou napsal: Blues sice nemůže depresi načisto vyhnat z domu, ale v každé místnosti, kde ho hrajete, ji dokáže zahnat do rohu. Vztáhneme-li tento citát na stoalbovou diskografii amerického kytaristy a zpěváka B. B. Kinga, zjistíme, že v jeho nebetyčné věži z písní a slov prostě nezbývá jediný kout, kde by se splín mohl schovat. Vždyť také mluvíme o muži, který dnes – po šedesáti letech pilného koncertování, skládání a natáčení – drží v ruce vskutku královskou postupku, což (pokud nevíte) je ještě víc než poker. Minule jsme vynesli půlku karet, teď je na čase vyložit zbytek. Připravte se však na pěkně dlouhou hru…

 

King Size

1977

 

Na tomto albu B. B. King spolupracoval s Esmondem Edwardsem, jedním z prvních Afroameričanů, kteří se prosadili v proucentském oboru. Přes občasné sklouzávání k mainstreamovým aranžím zde najdeme pár příjemných překvapení, například velmi žhavou úpravu bluesové klasiky Got My Mojo Working, pohodovou píseň Walkin In The Sun či vtipnou vypalovačku Mother Fuyer. Studioví hráči z Memphisu a Los Angeles se od samého začátku (v podobě rozhýbané písničky Don’t Lie To Me, kterou měl kdysi v repertoáru Tampa Red) vezou na vlně tehdy módního funku; jazzový nádech zase albu dodává přítomnost tenorsaxofonisty Jimmyho Forresta, spoluautora známé skladby Night Train.

 

Midnight Believer

1978

 

Společnou nahrávku B. B. Kinga a Crusaders (dříve Jazz Crusaders) produkoval dlouholetý manažer této soul-jazzové kapely Stewart Levine. Písničky složil jeden z jejích zakládajících členů, pianista Joe Sample, s Willem Jenningsem, jenž se později podepíše pod duet Joea Cockera a Jennifer Warnesové Up Where We Belong, Claptonovu baladu Tears In Heaven nebo leitmotiv z filmu Titanic (My Heart Will Go On). Nečekaná kombinace bluesového krále a zavedené losangeleské skupiny se ukázala být správným krokem, zejména v případě nahrávky Never Make Your Move Too Soon, opět v rytmu funku. Deska vyšla pod hlavičkou společnosti MCA Records, která spolkla Kingovu domovskou firmu ABC-Paramount.

 

Take It Home

1979

 

V pořadí druhé album, pro které složili písně Joe Sample a Will Jennings, natáčel B. B. přes Vánoce roku 1978. I tentokrát má jeho hudba mainstreamový ráz, ke slovu se však dostala i sedmičlenná dechová sekce a pořádně rozjetý ženský sbor. Úvodní song, či spíše recitativ Better Not Look Down s neodbytným riffem Kingovy kytary Lucille je vysloveně nakažlivý. Jeden z těch vzácných případů, kdy se popový vlk nažral a bluesová koza zůstala celá.

 

Now Appearing At Ole Miss

1980

 

Pokud B. B. King předešlými alby zabodoval, tímto neduživým „živákem“ si to zase řádně pohnojil. Hudební kritik Bill Dahl desku dokonce označil za nejhorší a nejnudnější živou nahrávku v bluesmanově kariéře. „Ole Miss“ v názvu znamená University Of Mississippi, tedy místo, kde byl záznam pořízen. Playlist se skládal z hitů starých i nových, zazněla Caldonia, Rock Me Baby i The Thrill Is Gone. Zlé jazyky ovšem tvrdí, že leccos se muselo dodatečně přetáčet ve studiu, aby koncert vůbec mohl vyjít.

 

There Must Be A Better World Somewhere

1981

 

Na albu, které vyšlo počátkem roku 1981 v produkci Maca Rebennacka alias Dr. Johna, je pouze šest písní: The Victim, More, More, More, You’re Going With Me, Life Ain’t Nothing But A Party, Born Again Human a titulní skladba. Přesto nahrávka právem získala cenu Grammy. B. B. Kinga doprovází parta zkušených jazzmanů, včetně saxofonistů Davida Newmana (z kapely Raye Charlese) a Hanka Crawforda (z orchestru Counta Basieho), trombonisty Toma Malonea (z Blues Brothers Bandu) a slavného bubeníka Bernarda „Pretty“ Purdieho. Díky těmto osobnostem jsou zastoupeny všechny možné styly od funku přes bebop po hard bop. To vše opředeno kouzlem voodoo, bez nějž nedá neworleanský pianista a šaman Dr. John ani ránu.

 

Great Moments With B. B. King

1981

 

První reprezentativní kompilace Kingových nahrávek, vydaná na značce MCA. Třiadvacet skladeb, mezi nimiž nacházíme i skvělé country-blues Willieho Nelsona Night Life, mapuje produkci labelů ABC-Paramount a Bluesway od poloviny šedesátých let dál. Stařičké hity See See Rider, I’m Gonna Move To The Outskirts Of Town a How Long, How Long Blues naznačují, že se výběr může líbit i těm, které Kingův odklon od pravověrného blues příliš nepotěšil.

 

Royal Jam

1982

 

Přestože jde spíš o LP skupiny Crusaders s hostujícím B. B. Kingem, přece jen patří do bluesmanovy diskografie. Album, na němž se duch mississipské delty potkává s nažehleností Královské filharmonie, vyšlo u GRP Records a zachycuje koncert v londýnské Royal Festival Hall ze září 1981.

 

Love Me Tender

1982

 

Pokud tuto desku neznáte, je to nejspíš proto, že by na ni její autor nejraději zapomněl. Pravda – když se hvězda černošského blues na počátku osmdesátých let odebere do Nashvillu a snaží se tam natočit album ve stylu komerční country music, nemůže z toho být nic jiného než průšvih. Pryč byly časy, kdy se v nashvilských studiích rodila nadžánrová veledíla typu Dylanova dvojalba Blonde On Blonde. Kingův úlet co do bizarnosti dokonce předčil pozdní countryové pokusy Louise Armstronga. Samotné písně přitom z neúspěchu vinit nelze – vždyť pocházejí z repertoáru takových svérázů, jakými byli Mickey Newbury, Willie Nelson, Doc Pomus nebo Jim Reeves. Problém tkví v přeslazených aranžmá, přeprodukovanosti – a faktu, že zde kytarový mistr krutě zanedbává svou oddanou souputnici Lucille.

 

Why I Sing The Blues

1983

 

Snaha firmy MCA vytvořit cenově dostupnou kompilaci největších hitů B. B. Kinga. The Thrill Is Gone, Why I Sing The Blues, Ain’t Nobody Home, Hummingbird, How Blue Can You Get? Na to, že nejde o nic jiného než levné „best of“, výběr dobře mapuje úsek hudebníkovy kariéry z přelomu šedesátých a sedmdesátých let.

 

Blues ‘N’ Jazz

1983

 

Konečně byla Kingova rozpolcenost bluesmana, který koketuje s jazzovým feelingem, přiznána už v názvu desky. Nahrávku vyznačující se bohatou dechovou sekcí produkoval Sidney Seidenberg, známý svou spoluprací s vokální skupinou Temptations a „císařovnou soulu“ Gladys Knight. Chceme-li si dnes – o třicet let později – představit, jak zněl B. B. a jeho stálá kapela pod vedením trumpetisty Calvina Owense v osmdesátých letech, tady máme ideální příklad. Zvláštní punc písničkám dodává přítomnost kanadského vibrafonisty Warrena Chiassona, jenž hrával s Chetem Bakerem, účinkoval v broadwayské inscenaci muzikálu Hair a při půlstoletém výročí legendárních koncertů From Spirituals To Swing v Carnegie Hall zaskakoval za samotného Lionela Hamptona. Dodejme, že LP Blues ‘N’ Jazz získalo Grammy za nejlepší bluesové album a dort na obalu značí, že si ho B. B. King nadělil k devětapadesátým narozeninám.

 

Six Silver Strings

1985

 

Sound à la Dire Straits, klávesová elegance ve stylu Miami Vice, ohlasy písní diskotékových – takové je padesáté řadové album B. B. Kinga. Za zvukově naleštěnou a vypulírovanou nahrávkou stál losangeleský producent a flétnista David Crawford, jenž také spolu se soulovým hitmakerem Lutherem Dixonem napsal polovinu písní. Druhou půlku tvoří coververze hitů In The Midnight Hour (ze zpěvníku Wilsona Picketta) a Big Boss Man (Dixonův starý šlágr z repertoáru Jimmyho Reeda) plus dvě melodie skladatele fimové hudby Iry Newborna, které poprvé zazněly v akčním snímku režiséra Johna Landise Into The Night (Do noci) s Michelle Pfeifferovou a Jeffem Goldblumem v hlavních rolích. Přes to všechno by Kingovo padesáté album mohlo a mělo být reprezentativnější. Six Silver Strings je bohužel nekoncepční, nemastná a neslaná deska, která se do zlatého fondu americké pop music asi nikdy nezařadí.

 

Spotlight On Lucille

1986

 

Od instrumentální desky Easy Listening Blues už uplynulo skoro čtvrt století, a tak není divu, že se vydavatelé rozhodli znovu položit důraz na Kingovu roli kytaristy. Podle mnohých by právě tahle kolekce byla tou pravou tečkou za první padesátkou jeho alb. Znalci však vědí, že je pouze rozšířenou verzí kompilace archivních nahrávek z let 1960 a 1961, která vyšla roku 1985 v Anglii na značce Ace Records s totožným obalem, avšak jiným názvem: King Of The Blues Guitar.

 

Introducing B. B. King

1987

 

Přestože koncem osmdesátých let už Kinga nebylo třeba nikomu představovat, poskládala firma MCA z jeho písní další výběr, zaměřený na tehdejší současnost, tedy éru alb Blues ‘N’ Jazz a Six Silver Strings. Směs relativně nejlepších nahrávek z té doby (Into The Night, Better Not Look Down, In The Midnight Hour) doplňují hity The Thrill Is Gone, Sweet Sixteen a Rock Me Baby.

 

Do The Boogie! B. B. King’s Early 50s Classics

1988

 

Dvacet proklatě dobrých kousků z raného období, kdy B. B. teprve začínal dobývat (zatím jen černošské) hitparády. Pozoruhodnou sbírku doplňují raritní verze známých songů a pár zapomenutých fajnovostí jako Bye Bye Baby, Dark Is The Night či Jump With You Baby. V mnoha směrech objevnou retrospektivu sestavil Ray Topping, uznávaný odborník na poválečnou americkou muziku a vyhlášený bluesový detektiv. Už proto je dobré mít ji ve své diskotéce.

 

King Of The Blues: 1989

1989

 

Album King Of The Blues: 1989 nemá až na název nic společného s deskou King Of The Blues z roku 1960. Prokleté „osmdesátky“ zakončil bluesman velice zvláštní nahrávkou, na které se víc než kdy jindy pokusil přiblížit soundu moderního popu. S dobrou polovinou písní mu pomáhal texaský autor a zpěvák Jerry Lynn Williams, jenž také do studia pozval řadu užitečných hostů. Díky němu tu můžeme slyšet trubku Randyho Breckera, kytaru Stevea Croppera nebo vokály písničkářky Bonnie Raittové. Ve vlastní skladbě Can’t Get Enough si zahráli Mick Fleetwood a Stevie Nicks ze skupiny Fleetwood Mac. A všestranný Al Kooper, kterému už nikdo neodpáře pověstné varhany v dylanovce Like A Rolling Stone, se zhostil různých nástrojů v radikální úpravě soulového hitu Joea Simona Drowning In The Sea Of Love. Elpíčko částečně reagovalo na novou vlnu zájmu o B. B. Kinga, jež se zvedla o rok dříve, kdy vyšlo album skupiny U2 Rattle And Hum a na něm duet Bona s „Bíbím“ When Love Comes To Town. Hudebně má však King Of The Blues vedle kladů i mnoho záporů, syntetickým zvukem kláves a umělým bubeníkem ve většině tracků počínaje.

 

Lucille Had A Baby

1989

 

Na této britské kompilaci společnosti Ace Records je asi nejzajímavější její retroobal a název Lucille měla děťátko. Šestnáct písní z počátků Kingovy kariéry (Shut Your Mouth, Sweet Little Angel, Trouble In Mind) bylo zbaveno overdubbingů a přidaných nástrojových partů – tedy podoby, v jaké vycházely dříve. Sběratelům deska může přinést jisté potěšení, běžný posluchač ale tak jemné rozdíly nepostřehne.

 

Got My Mojo Working

1989

 

Další z levných samplerů firmy MCA. Mezi pouhými deseti skladbami z různých období Kingovy kariéry naštěstí nalézáme pár vítaných radůstek: temný singl Ghetto Woman s lesem smyčců a bubnováním Ringo Starra, pozdní písně Midnight Believer a Walking In The Sun či titulní pecku Muddyho Waterse Got My Mojo Working.

 

Live At San Quentin

1990

 

Nejen Johnny Cash se vypravil mezi ty nejhorší kriminálníky do nechvalně proslulého vězení v kalifornském San Quentinu. Ale i když nejde o špatnou nahrávku, věhlasu Cashova průkopnického projektu Kingův koncert za mřížemi z 25. května 1990 zdaleka nedosahuje. Na své druhé „vězeňské album“ (prvním bylo LP Live In Cook County Jail z roku 1971) B. B. zařadil kromě příznačných hitů Let The Good Times Roll a Every Day I Have The Blues také písně z poslední éry (Into The Night), klasiku Jimmyho Witherspoona Ain’t Nobody’s Business a překvapivě i skladbu Peace To The World z pera Trade Martina, jehož singl We’ve Got To Stop The Mosque At Ground Zero (vydaný o dekádu později v reakci na teroristické útoky z 11. září 2001) byl označen za nejhorší písničku v historii hudebního průmyslu. Na vyhlašování cen Grammy v roce 1991 však slavil B. B. King s mírovým apelem Peace To The World úspěch, jakož i s celým albem Live At San Quentin.

 

B. B. King & Sons Live

1990

 

Dostáváme se ke skutečné kuriozitě. 9. srpna 1990 vystoupil B. B. na koncertě v japonské hale Nakano Sun Plaza. Nedoprovázeli ho však obvyklí spoluhráči, nýbrž skupina sestavená speciálně pro tuto příležitost z místních muzikantů, z nichž každý ve své domovině patřil k absolutní špičce. Navrch organizátoři obklopili Kinga šestičlennou dechovou sekcí a přizvali na pódium několik významných hostů. Dostavil se kytarista June Yamagashi, který později přesídlil do New Orleansu, i slavný japonský saxofonista Malta. Kapela šlapala jak ďábel, žestě kvílely – škoda, že je tato nahrávka k dostání jen v Zemi vycházejícího slunce. Alespoň si tedy řekněme, že na programu ten večer byly písně How Blue Can You Get, Paying The Cost To Be The Boss, Guess Who, Caldonia, The Thrill Is Gone a Let The Good Times Roll.

 

Live At The Apollo

1991

 

Do třetice všeho živého: záznam koncertu v harlemském divadle Apollo z 10. listopadu 1990 vyšel u amerického jazzového labelu GRP. Kromě osvědčených kusů zde zpěvák po delším čase oprášil trvalky Since I Met You Baby, Ain’t Nobody’s Business a Night Life. Show zakončovala „píseň s poselstvím“ Peace To The World a došlo i na aktuální hit When Love Comes To Town z alba skupiny U2 Rattle And Hum. Od roku 1988, kdy skladba vyšla jako duet s Bono Voxem (natáčení probíhalo v legendárním studiu memphiské firmy Sun Records), ji B. B. občas zařazoval do svého koncertního programu. Na přelomu let 1989 a 1990 ji také zpíval jako host na světové šňůře U2 s názvem Lovetown Tour. Mimochodem, When Love Comes To Town není jedinou písní z desky Rattle And Hum, kterou můžeme spojit s Kingovým jménem. Tou druhou je pocta Billie Holidayové Angel Of Harlem, v níž si zahrála jeho doprovodná kapela.

 

There Is Always One More Time

1991

 

Po období vyplněném řadou kompilací, retrospektiv a podivných experimentů s moderním soundem potřeboval B. B. King nové studiové album jako sůl. Naštěstí se mu povedlo na výbornou a na závadu nebyl ani fakt, že v této fázi své kariéry kytarista pomocí dohrávek často sóloval do vlastního zpěvu. Písničky pro něj opět napsali Joe Sample a Will Jennings, autoři materiálu z výborných desek Midnight Believer a Take It Home. Některé z nich si budete už při prvním poslechu pobrukovat s sebou, například I’m Moving On či Roll, Roll, Roll. Zlatým hřebem je balada Back In L. A. s lehce přízračnou atmosférou. Jak bluesman přichází do let, stává se vážnějším a přemýšlivějším…

 

My Sweet Little Angel

1992

 

Podobně jako Do The Boogie!, i tato antologie přináší směs známých a raritních nahrávek z doby, kdy bluesový mistr teprve získával první ostruhy. Singly a vyřazené pokusy z let 1956 až 1959 vrhají na dávno zavedenou hvězdu nové světlo a vracejí nás přímo ke kořenům. Za zmínku stojí především titulní hit a bleskurychlá, jazzem nakažená instrumentálka String Bean.

 

King Of The Blues

1992

 

Nebojte se, neopakujeme se. Tentokrát nejde o LP z roku 1960 ani bizarní pokus o bluesový popík z devětaosmdesátého. Název hodný bluesového krále totiž nese i velkorysá čtyřdisková kompilace, kterou zpěvákovi připravila k sedmašedesátým narozeninám jeho vydavatelská firma MCA Records. Písně jsou řazeny chronologicky, tak aby vynikly určité předěly v Kingově kariéře. První set ji mapuje do roku 1966, kdy se z „Bíbího“ stala opravdová hvězda. Další sahá po rok 1969 a zahrnuje experimenty s rockovým producentem Billem Szymczykem. Na třetím se dostáváme do let sedmdesátých, kdy hudebník experimentoval s ulízaným „Philly soundem“, a čtvrtý obsahuje skladby z let 1976 až 1991. Skoro každý druhý track je raritou: nacházíme tady kousky, které předtím v Americe nevyšly, nebyly vydány na řadových LP nebo vypadly ze sestřihu koncertních záznamů. Kdo má rád duety, přijde si na své: jména Stevieho Wondera, Dr. Johna, Leona Russella, Garyho Moorea nebo Bonnie Raittové mluví za vše. Dostalo se i na nahrávky z Japonska a raný jam s orchestrem Dukea Ellingtona.

 

Blues Summit

1993

 

Album charakterizované úvodním duetem se zpívajícím kytaristou Robertem Crayem Playin With My Friends (Zahrát si s kamarády) získalo cenu Grammy a posluchačům dalo jedinečnou možnost zažít přátelský mač nejlepších bluesmanů své doby. V jistém smyslu se B. B. touto nahrávkou vrátil do bodu A, odkud kdysi vyrazil na fenomenální pouť hudebním světem. S Buddym Guyem – dříve žákem, nyní mistrem – se procvičil v letitém hitu Bobbyho Blanda I Pity The Fool, Johna Lee Hookera zase „podbarvil“ v jeho typickém dupáku You Shook Me. K dalším hostům patří Ruth Brownová, Koko Taylorová, Albert Collins a Joe Louis Walker. Projekt s názvem Blues Summit je dostupný i na videokazetě a DVD.

 

Kansas City, 1972

1994

 

Příklad kvalitního koncertu, jednoho z tisíců, které B. B. za svůj dlouhý život odehrál. Archivní záznam vystoupení ze srpna 1972, jehož dějištěm se stala tančírna Cowtown Ballroom v Kansas City ve státě Missouri, obsahuje vše, co máme u Kinga rádi: vtipkování s publikem, teatrální představování kapely, dokonalá sóla a ještě lepší show. Mezi nezbytné hity se vloudilo pár perliček, třeba King’s Shuffle nebo píseň Outside Help, kterou kytarista složil s Davem Clarkem.

 

Kool Jazz At Midem

1994

 

28. ledna 1983 se na francouzském festivalu MIDEM, pořádaném každoročně v Cannes, sešli B. B. King, Pat Metheny a Dave Brubeck. Do sestřihu z jejich koncertů se vešly tři Kingovy písně: The Thrill Is Gone, Paying The Cost To Be The Boss a Guess Who, kde si vychutnal dlouhé naříkavé sólo trumpetista James Bolden.

 

Diane Schuur & B. B. King: Heart To Heart

1994

 

Pro hledače zakopaných pokladů je tu dobrá zpráva: společná deska B. B. Kinga a zpěvačky Diane Schuur totiž patří k těm nejzářivějším. Ani se nechce věřit, že cédéčko produkované slovutným Philem Ramonem dnes nepatří k absolutní klasice. Jenomže bohužel, opak je pravdou: album Heart To Heart skoro nikdo nezná, a co hůř, málokdo zná samotnou Diane Schuur. Skvělou jazzmanku, která je od narození nevidomá, přitom neobjevil nikdo jiný než Stan Getz a ke společné práci ji přizvali takoví giganti jako Ray Charles, Dizzy Gillespie, Stevie Wonder a Quincy Jones. S Kingem se seznámila roku 1985 na festivalu v Tokiu a evidentně to mezi nimi zajiskřilo. Alespoň je to slyšet jak z rozhoupané verze balady I Can’t Stop Loving You, tak z fenomenálního provedení gospelu Spirit In The Dark (jasná inspirace pozdější nahrávky souboru Blind Boys Of Alabama). Ve své době bylo CD Heart To Heart hitem č. 1. Od té doby čeká na své znovuobjevení.

 

Lucille & Friends

1995

 

Ledabyle posbírané duety z osmdesátých a devadesátých let tvoří kompilaci, která je možná efektní, ale rozhodně ne originální. U2, Robert Cray, John Lee Hooker, Albert Collins – ti všichni se s Kingem potkávají na tomto ryze komerčním výběru. Nechybí ani ukázka z ještě horkého alba se zpěvačkou Diane Schuur. A skladbu s jednoduchým názvem B. B.’s Blues zdobí hra jazzového saxofonisty Branforda Marsalise.

 

How Blue Can You Get? Classic Live Performances 1964 To 1994

1996

 

Dvoudisková kompilace živých nahrávek ze všech možných období Kingovy kariéry nabízí koncertní verze méně známých písní Buzz Me, I Got Some Outside Help (I Don’t Really Need) nebo Baby, Get Lost. Najdeme tu poctu kytaristovu velkému vzoru T-Bone Walkerovi (skladba T-Bone Shuffle) i naživo odkřičenou písničku U2 When Love Comes To Town.

 

Deuces Wild

1997

 

Název Divoká esa není v tomto případě vůbec přehnaný. Na dalším albu Kingových duetů, tentokrát skoro se samými „bílými tvářemi“, se sešlo osmnáct hvězd včetně Vana Morrisona, Davida Gilmoura a Dionne Warwickové. Písničkářka Tracy Chapmanová se postarala o zatím nejlepší verzi hitu The Thrill Is Gone, Eric Clapton zahrál pěkně od podlahy Rock Me Baby a Rolling Stones to rozbalili v Paying The Cost To Be The Boss. K vrcholům desky patří duet s Joem Cockerem v písni Dangerous Mood, chybou je naopak pokus o rap s jamajským hiphoperem Heavy D. Komerčně velmi úspěšné CD, jemuž dal podobu britský producent John Porter (Roxy Music, Buddy Guy), uzavírá jedna z Kingových nejoblíbenějších skladeb, zakouřená balada Night Life s hostujícím autorem Williem Nelsonem.

 

King Biscuit Flower Hour Records Presents B. B. King

1998

 

Záznam newyorského koncertu z června 1978 je výjimečný tím, že se ho zúčastnili „blues brothers“ Johnny a Edgar Winterové, o kytarovém elegánovi Georgi Bensonovi nemluvě. Album vydané u labelu Boba Meyrowitze, specializujícího se na archivní živé nahrávky, sice obsahuje pouhých šest tracků, ty jsou však vskutku vydatné. Například How Blue Can You Get má skoro deset minut, Just A Little Dove jedenáct, a I Got Some Help I Don’t Need dokonce patnáct! Albínské duo bří Winterových se se svým učitelem poměřilo v písničce Goin’ Down Slow, která patří do pokladnice bluesové muziky minimálně od roku 1962, kdy ji na své Rocking Chair Album zařadil Howlin Wolf.

 

Blues On The Bayou

1998

 

Devadesátý osmý byl pro Kinga rokem výstřelků (viz jeho sólo v Mini Bar Blues na CD skupiny Fun Lovin Criminals 100 % Colombian), ale i návratu ke klasickým studiovým albům. Poprvé se rozhodl produkovat si desku sám, což ho osvobodilo od jakéhokoli přemáhání a vžívání se do rolí, jež mu nejsou vlastní. Natáčení se svou stálou kapelou situoval na odloučené místo, do relativně neznámého studia v louisianském městě Maurice. Veškerou práci stihl za čtyři dny, a přesto neváhal prohlásit: „Ze všech elpíček, co jsme já a Lucille měli to potěšení nahrát, je tohle mému srdci nejblíž.“ Taktéž písničky pocházely z jeho dílny; některé byly nové, jiné starší, ale všechny působily natolik svěže, že mu pomohly získat další cenu Grammy. Mnohé z nich pak zůstaly v bluesmanově repertoáru. Bad Case Of Love, I’ll Survive, Mean Ole World, Blues Man, Shake It Up And Go… Tyhle kousky zaznívají na Kingových koncertech dodnes.

 

Live In Japan

1999

 

Nahrávka z tokijské Sankei Hall, pořízená během Kingova světového turné v roce 1971 (konkrétně 4. a 7. března), vyšla původně jen v Japonsku a všude jinde kolovala v pirátských kopiích. Teprve na sklonku druhého tisíciletí byla tato chyba napravena a koncert proložený zvláštnůstkami Japanese Boogie a Jamming At Sankei Hall se dostal do široké distribuce.

 

The RPM Hits 1951-1957

1999

Prvotřídní sumář toho nejlepšího z prvních let bluesmanovy kariéry zahrnuje 26 písní, které vyšly na singlech pod značkou RPM. I když u většiny z nich asi dnešní posluchač tápe, kdysi byly tyhle nahrávky velice oblíbené. Osmnáct z nich se dostalo do rhythm’n’bluesové hitparády a pár se jich dokonce udrželo na spodních příčkách popového žebříčku. Najdeme tu hity Three OClock Blues, Sweet Little Angel, You Upset Me Baby. Výběr však vyšel pouze v Anglii a v Americe není dostupný.

 

Let The Good Times Roll – The Music Of Louis Jordan

1999

 

Další zářez na pažbě Kingovy bluesové ručnice.  Ačkoliv pozor, tady bychom spíš měli mluvit o jazzu, protože zpěvák, pianista a saxofonista Louis Jordan, jehož chytré a zpěvné písničky si B. B. vybral k intepretaci, se v těchto žánrech pohyboval na stejně tenké hraně jako Fats Waller, Big Joe Turner nebo Count Basie. Na to, že jde v podstatě o „tribute album“, má CD Let The Good Times Roll všechny předpoklady, aby se zařadilo do nejlepší desítky Kingových desek. Užasně našlapaná dechová sekce nenechá posluchače vydechnout a kytaristu žene k lepším výkonům, než na jaké byl zvyklý. Jordan měl v repertoáru šlágry jako Caldonia, Choo Choo Ch Boogie, I’m Gonna Move To The Outskirts Of Town nebo Early In The Mornin. Zdaleka nejvtipnější je ale hned úvodní píseň Aint Nobody Here But Us Chickens, v níž dávají kvočny děsnou sodu farmáři, který si usmyslel, že v kurníku k večeru někdo slídí. „To jsme jen my, slepice,“ nadávají mu. „Zítra nás čeká dlouhý den, musíme snášet vajíčka, tak se zklidni a dej pryč ten kvér, my se tu snažíme spát!“ Veselé jízdy na showboatu Louise Jordana se s radostí zúčastnili Dr. John, bubeník Little Richarda Earl Palmer (známý i z alba Toma Waitse Blue Valentine) a členové skupiny Raye Charlese.

 

All Over Again

1999

 

Vystoupení v Bostonu z 10. února 1983 bylo další zastávkou na turné, jehož střípek zůstal zachycený na CD Kool Jazz At Midem. I zde exceluje v skladbě Gues Who Kingův trumpetista James Bolden. Na rozdíl od třípísňové ochutnávky z Cannes však bostonský záznam zahrnuje devět skladeb, včetně Lucille, Going Out Of My Mind, The Thrill Is Gone a titulního kousku All Over Again.

 

The Best Of The Kent Singles 1958-1971

2000

 

Jak název napovídá, britský label Ace Records se rozhodl znovu zašátrat v archivu a naházet na jednu hromadu 25 písní vydaných na singlech pod značkou firmy Kent Records. Podle titulu by se mohlo zdát, že se vznik nahrávek datuje až do roku 1971. Tak to ale není: všechny vznikly na přelomu padesátých a šedesátých let, v další dekádě byly pouze donekonečna recyklovány.

 

Riding With The King

2000

 

Vydáním tohoto CD se jistě splnil sen mnoha bluesových fanoušků. Eric Clapton a B. B. King se konečně potkali u společného projektu, který se neomezil na nezávazné jamování, ale vyústil v plnohodnotné studiové album. Slovo v čin proměnil Mr. Slowhand, který si s „Bíbím“ poprvé zahrál už roku 1967 v newyorském Cafe Au Go Go, ještě když byl členem skupiny Cream. Ježto není těžké uhodnout, že King patří k jeho největším vzorům, bylo jen otázkou času, kdy se ti dva řádně utkají v hudebním ringu. První náznak ale přišel až o třicet let později na albu Deuces Wild, kam Eric přispěl duetem Rock Me Baby. Riding With The King je v mnoha směrech překvapivá nahrávka, už proto, že na ní máme možnost slyšet mistry elektrické kytary v akustických číslech Key To The Highway a Worried Life Blues. Za nejlepší momenty lze považovat titulní skladbu, coververzi singlového hitu dua Sam & Dave Hold On I’m Coming a swingový standard Come Rain Or Come Shine. Určitým nedorozuměním jsou naopak Claptonovy podivně naprogramované míchaniny tradice a moderny Mary Lou a I Wanna Be. A schválně: kdo z milovníků téhle desky si všiml, že v písničce Help The Poor hraje na kytaru Jimmie Vaughan, starší brácha Stevieho Raye?

 

Makin Love Is Good For You

2000

 

Navzdory mnohoslibnému názvu nepatří toto cédéčko k ideálním oplodňovákům. Dokonce se ani nedá říci, že by měl člověk po jeho poslechu chuť skočit s někým do postele – leda tak sám, ospalý a uondaný. Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, a tak se Kingovi nepodařilo zopakovat úspěšný model nahrávky Blues On The Bayou. Přestože desku opět natočil v louisianském Dockside Studiu a sám ji produkoval, kýžený efekt se nedostavil. Věčná škoda, neboť materiál není špatný. Titulní vypalovačka pochází z pera folk-bluesového písničkáře Tonyho Joea Whitea, Don’t Go No Farther složil Willie Dixon, She’s My Baby vymyslel chicagský saxofonista A. C. Reed. Jenže jak se říká na Moravě, celkově tohle album dříme jako kůň u hospody.

 

Anthology

2000

 

Na těchto dvou discích je shrnuto to nejzajímavější z let 1963 až 1998, s jasným důrazem na přelom šedesátých a sedmdesátých let a výmluvným upozaděním slabších let osmdesátých. Nahrávky jsou řazeny chronologicky, zhudebněnou otázkou How Blue Can You Get počínaje a symbolickým zvoláním I’ll Survive konče. Celkem se na kompilaci vešlo 34 tracků.

 

Here & There: The Uncollected B. B. King

2001

 

Ještě jeden výběr z Kingových duetů. Mezi jedenáct skladeb se naštěstí vloudilo pár sběratelských rarit – především dříve nevydaný Yes Man a v USA dosud nedostupná píseň All You Ever Give Me Is The Blues (oboje z natáčení s kytaristy Vernonem Reidem a Jonem Tivenem). V Three OClock Blues si zahrál „král varhan“ Jimmy Smith, skladbu Six Pack povýšil na jazz vibrafonista Gary Burton. Čestné místo tu má i verze The Thrill Is Gone s Williem Nelsonem.

 

A Christmas Celebration Of Hope

2001

 

Dříve či později k tomu muselo dojít. Někdejší bluesový pán a vládce k stáru vyměkl a nadělil si (tak jako mnoho zpěváků před ním i po něm) vánoční album. Dokonce jednu koledu sám složil – jmenuje se Christmas Love a je to instrumentálka. Přestože tu najdeme i skladbu Christmas Celebration, kterou B. B. prvně natočil už v roce 1960, zbylý materiál je čerstvý jak vánoční stromeček. Potíž je ale v tom, že také brzy opadá. Což znamená, že se nahrávky za chvíli nabažíme, a nespraví to ani swingující Valčík na rozloučenou.

 

The Modern Recordings 1950-1951

2002

 

Tento dvoudiskový výběr si užijí pouze opravdu zažraní fandové B. B. Kinga. Pro ty má však nespornou hodnotu, neboť obsahuje bluesmanovy nejstarší nahrávky i s nepoužitými tracky, řazenými po způsobu sběratelských edic. Kromě alternativních verzí na něm najdeme také outtaky, z nichž osm je tu publikováno vůbec poprvé. K nejlepším kouskům patří Fine Lookin Woman, Shake It Up And Go, B. B. Boogie a That Aint The Way To Do It.

 

Reflections

2003

 

Dost nečekaná deska, ze které – řečeno po rockersku – trochu čouhá peří, vznikla pod vedením Simona Climieho, jenž o pět let dříve nadzvihl bluesový národ naleštěnou produkcí Claptonova alba Pilgrim. CD Reflections představuje sedmasedmdesátiletou legendu tak, jak ji mnozí neznali: coby jedinečného interpreta sinatrovských balad na pomezí jazzu, popu a swingu. Kingův mocný, téměř operní hlas si takovou benefici rozhodně zasloužil a písně typu (I Love You) For Sentimental Reasons se pro tuto příležitost zdály být ideální. Podobně jako Bob Dylan si i B. B. zamiloval starý ploužák Tomorrow Night. Na album rovněž zařadil svou oblíbenou píseň od Willieho Nelsona Always On My Mind a romantickou krasojízdu zakončil ódou na radost What A Wonderful World. V doprovodné kapele nacházíme stálé spolupracovníky Erika Claptona (Nathan East, Doyle Bramhall II), na rozdíl od Pilgrima však nahrávka nebyla kritiky zpětně rehabilitována.

 

Martin Scorsese Presents B. B. King

2003

 

Na dvanáctipísňovém výběru společnosti MCA je zajímavé jen to, že ho svým jménem zaštítil režisér Martin Scorsese, iniciátor sedmidílného filmového projektu The Blues. CD je součástí série tvořící jakýsi volný soundtrack k těmto dokumentům.

 

B. B. King And His Orchestra Live

2005

 

Celý záznam festivalového koncertu v Cannes, z něhož byl dosud dostupný jen úryvek na CD Kool Jazz At MIDEM, vyšel u labelu Acrobat. Vystoupení se uskutečnilo 28. ledna 1983 v Palais des Festivals et des Congrès a King měl při něm k dispozici jednu z nejlepších kapel ve své kariéře. Obzvlášť vynikají sóla trumpetisty Jamese Boldena.

 

B. B. King Live

2005

 

CD vydané v edici Golden Legends přináší dvanáct živých nahrávek z dřevních dob Kingovy muzikantské dráhy. Písně jako Story From My Heart And Soul, Please Hurry Home nebo When Your Baby Packs Up And Goes už málem skončily na smetišti dějin, a to by byla škoda.

 

B. B. King & Friends: A Night Of Blistering Blues

2005

 

Albový dodatek k stejnojmennému DVD, na němž se s B. B. Kingem sešli tak rozdílní interpreti jako Phil Collins, Gladys Knight, Eric Clapton, Albert King, Etta James a Stevie Ray Vaughan (jedná se o záznam z roku 1987). Společně si zahráli písničky When Something Is Wrong With My Baby, The Sky Is Crying, Somethings Got A Hold On Me či slavný hit Wilsona Picketta In The Midnight Hour. Závěr patřil gospelu Take My Hand, Precious Lord.

 

B. B. King & Friends: 80

2005

 

Král slaví osmdesátku a gratulovat mu přicházejí staří známí (Eric Clapton, jenž si konečně zahrál v The Thrill Is Gone) i hosté, které bychom na tomhle mejdanu nečekali (Gloria Estefan v There Must Be A Better World Somewhere). K nejzajímavějším momentům patří Tired Of Your Jive s Billym Gibbonsem ze ZZ Top, symbolické setkání po letech s Bobbym Blandem v baladě Funny How Time Slips Away a finální Rock This House s rozparáděným Eltonem Johnem. Na bluesový pokec se zastavili také Van Morrison, Sheryl Crow, Mark Knopfler a zpěvák skupiny Who Roger Daltrey. Přesto je tahle sbírka duetů slabší než osm let staré CD Deuces Wild.

 

The Ultimate Collection

2005

 

Zodpovědný pokus společnosti Geffen Records shrnout celou Kingovu kariéru na jediný disk. Leckomu zajisté může připadat, že 21 skladeb je málo – navíc velká část pochází z let padesátých až sedmdesátých. To je ale problém každé, i sebelepší kompilace. Alespoň tu po delší době opět nalézáme duet se skupinou U2 When Love Comes To Town.

 

Live At The BBC

2008

 

Tucet nahrávek z živých vystoupení, jejichž záznam odvysílala britská rozhlasová stanice BBC. Písně pocházejí ze tří různých koncertů: jeden se uskutečnil 30. března 1989 v londýnském sále Hammersmith Odeon, další 4. července 1991 na Jazzfestu v Glasgow a poslední ve Fairfield Hall na londýnském předměstí Croydon. Dvě skladby přilepené na konec zazněly v pořadu Andyho Kershawa na Radiu 1.

 

Live

2008

 

Toto CD je opět méně důležitým přílepkem k DVD, které zachycuje Kingovy koncerty v jeho vlastních klubech v Memphisu a Nashvillu. Nahrávky vznikly už na podzim roku 2006, tedy krátce po bluesmanových 81. narozeninách. Bohužel jde o dost slabou desku, které nepomáhá ani fakt, že na ní oproti DVD zůstalo z původních devatenácti skladeb pouze dvanáct. Zdánlivě je všechno v pořádku: B. B. King’s Blues Band oprašuje v B. B. King’s Clubu vykopávky jako Key To The Highway a šedivý patriarcha volá: „Budu hrát až do smrti!“ Abychom však ještě jednou použili moravský příměr, celé je to dlúhé jak púťová pěsnička.

 

One Kind Favor

2008

 

Pokud chtěl B. B. King tímto zemitým, a přece křehkým albem udělat tečku za svou řadovou diskografií, nemohl si vybrat lepší pomocníky. Producent T-Bone Burnett, jenž právě slavil ohromné úspěchy se společnou deskou Roberta Planta a Alison Kraussovou Raising Sand, obestřel starého bluesového vlka temně jemnou atmosférou, jakou umí navodit jenom on. Do své pověstné „zvukové rumbakoule“ nastrkal pestrou směsici muzikantů včetně Dr. Johna, bubeníka Jima Keltnera a Claptonova basisty Nathana Easta. Pro třiaosmdesátiletého Kinga znamenal Burnettův způsob nahrávání „z pokoje rovnou do moře“ možnost zavzpomínat na časy, kdy se ještě muzika dělala poctivě, bez popových šidítek a udělátorů. „Šestnáct černejch koní a jen jeden z nich má obtěžkanej hřbet,“ chce se zvolat do úvodní písničky See That My Grave Is Kept Clean, kterou bude mít už navěky přišitou Blind Lemon Jefferson. Dvě skladby – The World Gone Wrong a Sitting On Top Of The World – pocházejí ze zpěvníku kultovní country-bluesové skupiny Mississippi Sheiks. Tommorow Night hrával Lonnie Johnson, I Get So Weary zase T-Bone Walker. Jako by před námi defilovali všichni, kteří B. B. Kinga nějak ovlivnili. Je tu zastoupen Howlin Wolf (How Many More Years), Big Bill Broonzy (Backwater Blues) i John Lee Hooker (Blues Before Sunrise). Zkrátka a dobře, když už člověk všude byl a všeho dosáhl, nezbývá než se vrátit na začátek. Mississipský aligátor požírá svůj ocas a kruh jedné neuvěřitelné kariéry se uzavírá. Tedy možná. V blues přece člověk nikdy neví…

 

J. J. CALE

duben 2012

J. J. Cale není přítelem dlouhých projevů. Albům dává co nejstručnější názvy, a stejně tak i písničkám, které málokdy přesáhnou délku tří minut. Rozhovory poskytuje nerad, koncertuje jen zřídka. V minulosti byl schopný vydat jednu desku za osm let, a ani mu to nepřišlo divné. Přesto ho považují za vzor přední světoví kytaristé a zpěváci. „Nikdy jsem nechtěl být slavný, je to hrozně nepohodlné,“ prohlásil člověk, který učaroval Eriku Claptonovi i Marku Knopflerovi. Novinářům, snažícím se proniknout do jeho soukromí, vypráví o skvělých možnostech moderní nahrávací techniky. Ani zasvěcené příručky neumějí rozluštit tajemnou zkratku J. J. Vyberme si: ten, koho kamarádi oslovují prostě John, se původně jmenoval John Weldon, John C., nebo Jean-Jacques? „Džejdžeje“ z něj prý udělal v šedesátých letech majitel nočního klubu na hollywoodském Sunset Stripu, aby si hosté začínajícího muzikanta nepletli s Johnem Calem z „Velvetů“…

J. J. se narodil 5. prosince 1938 manželům Lois a E. A. Caleovým v hlavním městě Oklahomy, vyrůstal však v blízké Tulse. Než se mu podařilo prosadit v hudebním průmyslu, dělal, co mohl – a že se toho v Tulse moc dělat nedalo: po večerech obrážel bary s kumpány Jimmym Karsteinem, Carlem Radlem a Russellem Bridgesem (alias Leon Russell), přes den střídal klasická bluesová zaměstnání. Namáhal se ve válcovnách, obsluhoval výtah, prodával hot dogy. Nějaký čas sloužil u letectva. Především ale piloval svůj jedinečný kytarový styl, na který přišel, když se snažil napodobit Cheta Atkinse, Les Paula a Chucka Berryho. U kolébky Caleových nenápadně půvabných skladeb stály sudičky western-swingu, country-blues a raného rokenrolu. Časem si tento mlčenlivý hitmaker vyslouží honosný titul „apoštol laid-back rocku“ neboli rocku, který je v klidu, uvolněný, neřeší nic světoborného a nikam nespěchá.

Ještě jako teenager vystřídal nejrůznější kapely, v sedmnácti vedl rokenrolový band Johnny & The Valentines. Když se jeho kamarád, pianista Leon Russell, uchytil v Los Angeles, odejel za ním. Psal se rok 1964 a neznámý tichošlápek dělal zvukaře v Russellově domácím studiu na Sky Hill Drive. Tady se seznámil s producentem Snuffem Garrettem z Liberty Records a ten mu nabídl lepší místo ve svém studiu Amigo.

Po večerech Cale zaskakoval v klubu Whisky A-Go-Go za populárního Johnnyho Riverse (právě majitel tohoto podniku Elmer Valentine mu změnil jméno na J. J.). Zatímco jeho přátelé vyrazili za slávou ve velkém stylu (Rusell i Radle hráli s Erikem Claptonem v kapele Delaney & Bonnie & Friends, Leon navíc patřil k týmu producenta Phila Spectora), on a písničkář Roger Tillison založili skupinu Leathercoated Minds a roku 1966 vydali experimentální psychedelickou desku A Trip Down The Sunset Strip.

Jedna instrumentálka, kterou autoři z alba na poslední chvíli vyhodili, vyšla krátce poté na singlu s dodatečně dopsaným textem, v němž hrál hlavní roli slogan „let it all hang out“ (ve smyslu „užij si a o nic se nestarej“). Dnes už kultovní hlášku prý Cale poprvé zaznamenal při koncertě v Atlantě, kde ji na něj zakřičel kdosi z publika. Singl (či spíše demosnímek) After Midnight však zapadl a na smetišti dějin odpočíval až do chvíle, kdy píseň přezpíval Eric Clapton.

Claptonova nahrávka, která se na podzim roku 1970 dostala do Top 20, přišla téměř s křížkem po funuse. Cale, poslaný mezitím na výpomoc do nového nashvillského studia, se sice v countryové mekce setkal se svým pozdějším přítelem a spolupracovníkem Audiem Ashworthem, jenže tenkrát se jejich představy o kvalitní muzice ještě rozcházely. Neúspěšný hudebník proto usoudil, že je to další slepá ulička, a zkroušeně se vrátil do Tulsy. Nebýt toho, že na něj jednoho krásného dne vybafla z rádia v autě Claptonova verze After Midnight, snad by to doopravdy zabalil. „Byl jsem švorc,“ vzpomínal, „chlap po třicítce a nemá co do huby. Takže mě to vážně potěšilo, rád jsem si vydělal pár babek.“

Ashworth, jenž vycítil, že nastal vhodný čas pro Caleův debut, ho potom doslova za pět minut dvanáct donutil shromáždit potřebný počet písniček a vyrazit zpátky do civilizace. Album Naturally vyšlo v roce 1972 a předznamenalo náladu všech ostatních nahrávek J. J. Calea. Snadno zapamatovatelné melodie, slova, která neruší, a přesto padnou jako ulitá, minimalistický doprovod, absence ohromujících sól, důraz na rytmus – a hlavně žádný spěch. Zkušený technik si pohrál se snímáním vokálů, zvýraznil charakteristické vrnění i svoje poněkud jižanské sykavky (ačkoliv Oklahoma je už Středozápad). Výsledkem byl úplně nový feeling, který vplul do obchodů s gramodeskami v pravou chvíli.

Posluchači zahlcení složitými a mnohdy snobskými kompozicemi, plnými psychologických propadlišť a samoúčelných hokuspokusů, si s radostí vychutnávali Caleovy takřka lidové a velice uvěřitelné popěvky. „Když můžu zahrát jeden akord místo dvou, udělám to,“ tvrdil J. J. fanfarónsky. To ovšem neznamená, že by neovládal řemeslo. Naopak, ve svém oboru se okamžitě zařadil mezi mistry a skutečnost, že fanoušky neunavoval efektními prstolamy, pouze zvyšovala jeho reputaci.

                Mimochodem, Eric Clapton měl na albu Naturally hostovat – škoda, že se tak nestalo. V dubnu 1976 si ale Cale promarněnou příležitost vynahradil. Překonal strach z létání, odcestoval do Londýna a tam při soukromé jam session se slovutným „Slowhandem“ poprvé uslyšel, jak Eric zpívá jeho píseň Cocaine. Tehdy už asi tušil, že mu slíbené tantiémy zaplatí vysněné domácí studio. Dodejme, že v roce 2000 se J. J. s Claptonem sešel znovu při natáčení pocty Buddymu Hollymu, následovalo společné vystoupení na festivalu Crossroads, a roku 2006 ti dva spáchali dlouho očekávané album duetů The Road To Escondido.

Tím, že učitel a žák po letech stvrdili vzájemnou náklonnost oficiální nahrávkou, chtě nechtě setřeli pel z Caleova tolik romantického samotářství. Od těch dob už J. J. není lehce obskurní legendou, tajným svatým amerického rocku, ale „jen“ muzikantem par excellence. Ty tam jsou zřejmě časy, kdy žil střídavě v nashvillském baráčku a obytném přívěsu bez telefonu, který každou zimu odvlekl do slunné Kalifornie a zde nikým nepozorován rybařil, jezdil na na motorce a poslouchal Van Halena.

Ale současný stav, kdy nic nenasvědčuje tomu, že by ze spojení s britskou superstar hodlal bůhvíjak těžit, nám dává naději, že přes všechny životní kotrmelce zůstal tím starým dobrým „Džejdžejem“, který se i v třiasedmdesáti řídí heslem „let it all hang out“. Tak ho máme rádi a tak ho koneckonců vidí i jeho věrná parnerka a souputnice Christine Lakelandová, jejíž hlas, kytaru či klávesy můžeme slyšet na dobré polovině z jeho patnácti sólových alb: „Jasně, nahrávky jsou fajn,“ říká s potutelným úsměvem. „Ale měli byste ho vidět doma na verandě. V kovbojských botách, s otevřeným pivkem, za vlahé letní noci – to je ten pravý J. J. Cale!"

A Trip Down The Sunset Strip

1966

 

První a poslední dlouhohrající deska skupiny Leathercoated Minds, kterou kromě J. J. Calea tvořili Roger Tillison, Terrye Newkirk, Bill Boatman, Gary Gilmore, Chuck Blackwell, Jimmy Junior Markham a Jimmy Karstein. Nahrávka protkaná různými velkoměstskými zvuky a ruchy se nesla v duchu psychedelického rocku. Ačkoliv to nikde nebylo výslovně řečeno, je jasné, že tematickým pojítkem všech skladeb (až na čtyři instrumentálky z Calovy hlavy jde o samé coververze) měly být drogy. Úvodní píseň Eight Miles High z repertoáru Byrds se kvůli těmto konotacím dostala v médiích na černou listinu. U dylanovky Mr. Tambourine Man se dodnes spekuluje,, zda ji Bob složil „pod vlivem“, či nikoliv. Totéž platí o hitech Psychotic Reaction, Kicks nebo Sunshine Superman. Zařazení zdánlivě nevinné písničky Puff (The Magic Dragon) ze zpěvníku folkového tria Peter, Paul And Mary jen podpořilo domněnku, že jde ve skutečnosti o zakuklenou ódu na hulení trávy. A název závěrečného motivku Pot Luck netřeba překládat. Pro nás je však důležité, že nevědět, kdo na albu hraje, vůbec bychom tu „Džejdžeje“ nepoznali.

 

Naturally

1972

 

První samostatné album J. J. Calea. Vzniklo z iniciativy producenta Audieho Ashwortha, jenž si přál, aby muzikant navázal na úspěch Erika Claptona, který o dva roky dříve dostal do hitparád jeho skladbu After Midnight. Cale v sobě nezapřel zvukařskou profesi a se svým debutem si vyhrál, na druhé straně však kvůli malému rozpočtu (neměl ani pořádnou smlouvu) musel z lecčeho slevit. Proto dal přednost automatickému bubeníkovi, jehož metronomové klepání v úvodní vypalovačce Call Me The Breeze může leckoho odradit. Nicméně se stalo jedním z poznávacích znaků Caleova stylu a fanouškům ani kolegům z branže evidentně nevadilo, o čemž svědčí množství coververzí, které tato deska inspirovala. Call Me The Breeze natočili Lynyrd Skynyrd, Bobby Bare i Johnny Cash. Křehkou baladu Magnolia převzali Deep Purple, kdežto líné blues Crazy Mama sedlo jako ušité skupině The Band. Vrcholem alba ovšem zůstává After Midnight v autorském podání, jemuž mnozí dávají přednost před Claptonovou verzí.

 

Really

1973

 

Klasický syndrom druhého alba: písničky působí spíš jako demo než finální produkt. J. J. spíš mumlá než zpívá. A jednotlivé kousky jsou spíš prskavky než bomby. To znamená, že z alba nevzešel žádný hit, nepočítáme-li píseň Lies, na kterou přesně sedí označení „fan favorite“. If You’re Ever In Oklahoma je v podstatě jen rychlejší After Midnight. Jinak tu najdeme bluegrass (Playing In The Street), špinavé country (Louisiana Woman) i memphiský soul (Goin Down od Dona Nixe). Zajímavě zní najazzlé Mojo, což není nic jiného než Watersovo Got My Mojo Working.

 

Okie

1974

 

Producent Audie Ashworth na zpěváka přitlačil a donutil ho podat lepší výkon než na minulé nahrávce. Vokály jsou výraznější a hudba propracovanější. J. J. se album rozhodl vydat u labelu svého kamaráda Leona Russella Shelter Records, natáčení ale probíhalo na všech možných místech včetně Calova domu v Tulse a dvou studií v Nashvillu. Žánrově je deska pestrá: svižnou coververzi písně countrymana Raye Price I’ll Be There (If You Ever Want Me) střídá mimozemský zvuk skladby Starbound, což je vlastně jakási vesmírná Magnolia. Písnička Rock And Roll Records („točím rokenrolový desky a prodávám je za babku“) nese autobiografické rysy. Cajun Moon voní pálivým kořením, s gospelem Precious Memories se vydáme do dob potulných kazatelů. Závěrečnou pecku I Got The Same Old Blues převzal kdekdo od Freddieho Kinga přes Captaina Beefhearta až po Bobbyho Blanda.

 

Troubadour

1976

 

Asi nejznámější a nejoblíbenější album J. J. Calea. S hity jako Cocaine (Clapton se se svou verzí zpozdil jen o rok) či Travelin Light (v tomto případě Eric zabral až po pětadvaceti letech na CD Reptile) nemohlo neuspět. Fajnšmekři jistě poukážou na půvab svádivého tanečku Cherry, stručnou pobídku k sexu Let Me Do It To You či předělávku skladby Sonnyho Curtise (bývalého spoluhráče Buddyho Hollyho) I’m A Gypsy Man. Ale co naplat, do dějin se zapsaly verše „don’t forget this fact, you can’t get it back, cocaine“. Eric Clapton bude dlouho váhat, zda má písničku, která může vyvolávat dojem, že propaguje drogy (přestože je tomu právě naopak), hrát živě. Nakonec se rozhodne význam textu podtrhnout zvoláním: „That dirty cocaine!“ Mimochodem, docela pěkná verze se povedla skotské skupině Nazareth, o Petru Kalandrovi nemluvě.

 

5

1979

 

Věren pověsti nemluvného podivína označil J. J. své páté album pouze číslicí. Od vydání Troubadoura uplynuly tři roky, během nichž se leccos změnilo. Především se na scéně objevila písničkářka Christine Lakelandová, která Caleovi tu zazpívala vokály, jindy zahrála na kytaru nebo na klávesy. Hlavně mu ale stála po boku jako správná ženská do deště. Většinu skladeb autor natočil s minimálním doprovodem tam, kde byl právě doma, tedy v Old Hickory, což je součást Nashvillu. Také na téhle desce se urodilo pár známých melodií: I’ll Make Love To You Anytime, Don’t Cry Sister, Sensitive Kind. Je s podivem, jak moc Caleova „pětka“ připomíná hudbu britských „sultánů swingu“ Dire Straits, kteří právě nastoupili do úřadu. A co kdybychom ještě začali spekulovat, jaký vliv měl J. J. prostřednictvím Marka Knopflera na pozdní tvorbu Iana Andersona a Jethro Tull, písně jako Budapest a Said She Was A Dancer

 

Shades

1981

 

Pro ty, kdo nevědí: Shades je to album, co má obal jako „gitanky“. S jediným rozdílem; že na něm není cigánská tanečnice, ale cigánský kytarista. Basu tvrdí Michael Rhodes, přítomen je i další vyhlášený „session man“ Reggie Young. Na piano si tu po letech opět zahrál Leon Russell. Skladbám vévodí úvodní nášup Carry On s příjemně zvýrazněnými vokály a náladovky Wish I Had Not Said That a What Do You Expect. Dupák Mama Don’t s vypočítáváním hudebních  nástrojů, které žena doma nechce slyšet, evokuje písničku Daddy Sang Bass, známou z koncertů Johnnyho Cashe. Desku uzavírá jazzem ovlivněná instrumentálka Cloudy Day se saxofonovým sólem Dennise Soleea.

 

Grasshopper

1982

 

Recept na „Džejdžejův“ koktejl Luční koník (je jemný, sladký a praští vás jako kladivo): 35 ml banánového likéru Pisang Ambon, 20 ml brandy, 70 ml suchého bílého vína, led. Cale si sám určil, v jakém rozpoložení máme album Grasshopper poslouchat, a není důvod mu nevěřit. Sled dvouminutových popěvků typu Downtown L. A. zřídkakdy narušují významnější kusy, například duet s Christine Lakelandovou v písni Don’t Wait. Přestože se zpěvák rozhodl vydat popovější cestou než na předešlých nahrávkách (viz ideální singl City Girls), najdeme tady ohlasy jamajské hudby (Does Your Mama Like To Reggae) rozpustilý folk (Drifters Wife) i písně Otce vod (Mississippi River). Název finální instrumentálky Dr. Jive s hostujícím vibrafonistou Farrellem Morrisem mluví sám za sebe.

 

# 8

1983

 

Stručná číslice naznačila, že se počet studiových alb J. J. Calea zvýšil na osm. Na téhle desce se podílel zvukař a hudebník Steve Ripley, který o dva roky dříve pracoval s Bobem Dylanem na LP Shot Of Love. Ripley byl také tím, kdo od Leona Russella odkoupil jeho bývalé studio The Church v Tulse. Z Dylanových kolegů zde nacházíme ještě Tima Drummonda a také členy legendárního nashvillského A-Teamu, kteří Caleovi tak či onak vypomáhali prakticky celou kariéru. Zvláště užiteční mu byli Charlie McCoy a Kenny Buttrey. Za elektrické varhany usedl Spooner Oldham, v písních jako Money Talks slyšíme nepostradatelnou Christine Lakelandovou. Až na coververzi skladby Teardrops In My Tequila od nashvillského autora Paula Crafta jde o typickou caleovskou směs, bohužel méně výraznou než na minulých dvou nahrávkách.

 

Special Edition

1984

 

Výběr společnosti Mercury Records, mapující dosavadních dvanáct let Caleovy sólové kariéry. V popředí samozřejmě stojí hity After Midnight a Cocaine, ale i výčet dalších písní je naprosto logický: Don’t Wait, Magnolia, Sensitive Kind, Carry On, Money Talks, Call Me The Breeze, Lies, Cajun Moon, Don’t Cry Sister, Crazy Mama.

 

Travel-Log

1990

 

Do devadesátých let vstoupil J. J. rázně a nesmlouvavě. S malou partou, zahrnující kytaristu Jamese Burtona, basistu Timma Drummonda, klávesistu Spoonera Oldhama a  bubeníka Jima Keltnera, se mu podařilo vytvořit kompaktní zvuk a ještě ho trochu přibrousit. Perličkou jsou vokály oklahomského písničkáře Hoyta Axtona. Název úvodní skladby Shanghaid (Šanghaiován) odkazuje k starému obyčeji z dob Zlaté horečky, kdy bývalo v sanfranciských lokálech zvykem zlatokopy opít, okrást a posadit nahaté na loď plující do Šanghaje.

 

Number 10

1992

 

Desátá řadovka J. J. Calea nepřinesla žádná velká překvapení, snad až na intimní „verandovou“ atmosféru písniček Jailer a Low Rider. Hypnotického efektu dosáhl zpěvák počítačovou deformací svého hlasu v Digital Blues. Bluesovým kouzlem zvaným „mojo“ jsou prostoupeny písně Lonesome Train a Shady Grove. V New Musical Expressu napsali, že jde o skladby „ve stylu safari, s hořkosladce zkouřeným úsměvem za neprůhlednými brýlemi“.

 

Strummin On The Porch, A Beer In Reach

1993

 

Šťavnatý titul australské kompilace říká vše, co je o Caleově ležérním stylu třeba vědět. Na cédéčko se vešlo třiadvacet kousků, včetně méně frekventovaných trvalek Cherry, Wish I Had Not Said That, Friday a You Got Something.

 

Closer To You

1994

 

Album, které vyšlo na konci léta roku 1994, vznikalo v losangeleském studiu společnosti Capitol za účasti denverského kytaristy Dona Prestona (doprovázel George Harrisona i Joea Cockera), akordeonisty a varhaníka skupiny The Band Gartha Hudsona a jednoho z nejvytíženějších basistů, Larryho Taylora. Nahrávka pokračuje ve snaze o přímočarý sound s ozvuky moderní doby (viz elektronicky upravený zpěv v titulní písni). Uhrančivá instrumentálka Steve’s Song koresponduje s magickým obalem z dílny Antona Corbijna. Svým rozptylem sahá deska od Bacha po Vlacha, tedy přesněji od jazzu (Like You Used To) po valčík (Rose In The Garden). Éra malých velkých hitů je však, zdá se, nenávratně pryč.

 

Guitar Man

1996

 

Album Guitar Man je důkazem, že i muzikant blížící se k šedesátce může ještě překvapit, okouzlit a nakopat zadek svým nástupcům. Tuhle nahrávku se vyplatí poslouchat od začátku do konce, jako celek. S prvními tóny bubenické smršti Death In Wilderness se ocitáme v zajetí jakési podivné, ale nikoli nepříjemné krajiny, kde voní marjána, tulák sedí na molu v mississipské deltě a místo parníku s klapajícím kolem vyhlíží raketu z vesmíru. Zkouřený recitativ Days Go By jde dobře dohromady jak s lidovkou Old Blue, tak se staromódním „stompem“ Miss Ol St. Louie. Čtvrt století po debutovém LP Naturally natočil J. J. (skoro sám) desku, která je jedním z utajených klenotů amerického bluesrocku.

 

Anyway The Wind Blows: The Anthology

1997

 

Na obsáhlé kompilaci firmy Mercury Records je nejzajímavější průvodní slovo z pera hudebního novináře Colina Escotta, jenž poodhalil roušku mnoha tajemstvím z „Džejdžejova“ života. Dva disky, padesát písní a k tomu pár rarit jako Midnight In Memphis, Woke Up This Morning, Wish I Had Me A Dollar či Santa Cruz. Tento výběr patří k základnímu vybavení každého fandy J. J. Calea.

 

The Definitive Collection

1998

 

Zkrácená verze předchozího výběru, vydaná též pod názvem The Very Best Of J. J. Cale, obsahuje pouze to nejnutnější. Mezi dvacítkou dokola omílaných šlágrů jsou – jak jinak – písně Call Me The Breeze, Crazy Mama, Magnolia, After Midnight či Cocaine.

 

Classic J. J. Cale

1999

 

Osmnáctipísňové „the best of“ firmy Universal ze série The Universal Masters Collection zahrnuje známé hity, zajímavý je však jeho závěr, kam se vešly tyto sympatické maličkosti: Downtown L. A., Shanghaid, Change Your Mind, Lonesome Train, Long Way Home.

 

Live

2001

 

Kdo by neznal předchozí Caleovu tvorbu, mohl by být tímto snad až příliš benevolentním sestřihem živých vystoupení z let 1990 až 1996 zklamán. J. J. se nestará, jestli je mu rozumět, mnohem víc ho zajímá, jak zvládnout tu kterou vyhrávku. A přece je v mnoha momentech skryt nenápadný půvab; třeba hned v rozjezdové After Midnight nebo v Magnolii, která na záznamu z Carnegie Hall nezní tak nostalgicky jako v původní, studiové verzi.

 

J. J. Cale Collected

2002

 

Tři cédéčka, šedesát skladeb, zasvěcený průvodní text z pera Josepha F. Lareda. Kompilace vyšla v rámci edice Universalu 20th Century Masters – The Millenium Collection a kromě hitů se na ni vešly písně I’ll Kiss The World Goodbye, If You’re Ever In Oklahoma, Okie, Mona, Stone River, Hard Times či Teardrops In My Tequila. Vlk samotář od roku 1996 zatvrzele mlčel. Jeho slávu tedy bylo nutné přiživovat, jak se dalo.

 

The Best Of J. J. Cale

2002

 

Výběr z edice The Millenium Collection ve zkrácené podobě, tzn. jedenáct tutovek od After Midnight po Cocaine.

 

To Tulsa And Back

2004

 

Caleovo první studiové album po osmi letech pro něj znamenalo nejen comeback, ale také návrat do rodného města. Natáčení v Tulse měl být přítomen producent Audie Ashworth, bohužel však zemřel dřív, než se projekt mohl uskutečnit. Jeho nečekaná smrt zpěváka natolik zasáhla, že od nápadu ustoupil a dál si žil svým tichým životem. Po několika letech váhání a přešplapování ale přece jen znovu práskl do koní, kývl na výhodnou nabídku Sanctuary Records a obvolal staré kamarády. Některé neviděl celá desetiletí… Šest písní natočil ve studiu bubeníka Davida Teagardena na farmě ležící 30 mil za Tulsou. O zbylých sedmi prohlásil, že jde v podstatě o demosnímky, které pořídil u sebe doma. Stylově se opět rozpřáhl: je tu karnevalové zaklínání Rio, tulácká balada Homeless, westfunkový New Lover i pořádný „rokec“ Motormouth. Těžko uvěřit, že si rádia nevšimla skvělé písně Fancy Dancer, což je hit, jaký J. J. už dlouho neměl. V závěsu za albem připutovalo na pulty musicshopů DVD To Tulsa And Back: On Tour With J. J. Cale, které lze považovat za první větší sondu do světa tohoto kultovního umělce.

 

The Road To Escondido

2006

 

Kruh se uzavřel a J. J. Cale konečně natočil desku se svým slavnějším žákem Erikem Claptonem. Zprvu měl prý pouze produkovat Claptonovu sólovku – jenže to byl nejspíš jenom trik, kterým chtěl Eric vylákat zatvrzelého poustevníka na světlo boží. Ať tak či tak, ze společného projektu se vyklubalo album duetů, a to tak výživné, že vrchovatě ukojilo příznivce obou legend. Zvěst o této vzácné události přivedla do studia plno schopných pomocníků. Taj Mahal, Albert Lee, John Mayer – ti všichni přiložili ruku k dílu, stejně jako „pátý Brouk“ Billy Preston, pro něhož to bohužel bylo poslední natáčení. Clapton si přál, aby nahrávka měla typický caleovský zvuk, a až na výjimky (pomalé Sporting Life Blues Brownieho McGheeho, otcovsky rozněžnělá skladbička Three Little Girls) se nechal vést i po autorské stránce. Pánové dokoce oprášili Caleovu „klasiku“ Don’t Cry Sister. („Už jsem se bál, že by Slowhand nedal na svou desku reggae,“ utrousil jeden recenzent…)

 

Gold

2007

 

Dvoudisková kompilace digitálně remasterovaných nahrávek byla určena pro evropský trh. Vedle notoricky známých melodií tu mohly zazářit i skladby, na které dlouho padal stín: Going Down, Anyway The Wind Blows, Let Me Do It To You, Love Has Been Gone, Trouble In The City.

 

Rewind: Unreleased Recordings

2007

 

V říjnu 2007 spatřilo světlo světa cosi, co na první pohled vypadalo jako další řadová deska J. J. Calea. Při bližším ohledání ale bylo jasné, že jde o ukázkové vymetání šuplíků (konkrétně pozůstalosti po Audiem Ashworthovi, jenž zemřel v roce 2000). Naštěstí měl muzikant díky své pověstné zdrženlivosti archiv plný a nemusel v něm lovit jako rybář v Mrtvém moři. Převážná část tracků vznikla mezi lety 1973 a 1982, ačkoli Waymore’s Blues z repertoáru countryového psance Waylona Jenningse pochází už z roku 1971, tedy z doby před Caleovým prvním albem. Příjemným zpestřením jsou coververze skladeb Randyho Newmana (Rollin), Leona Russella (My Cricket) a Erika Claptona (Golden Ring).

 

Colour Collection

2007

 

Sedmnáctipísňový výběr labelu Universal Strategic Marketing nepřinesl nic nového: Downtown L. A., Shanghaid, Lonesome Train – ale jinak je to samý Cocaine.

 

Star-Club Präsentiert J. J. Cale

2008

 

Dávat praotce laid-back rocku z Oklahomy do souvislosti s liverpoolskými Beatles je trochu odvážné, nicméně stalo se. V rámci série pojmenované po věhlasném hamburském klubu Star Club, kde John, Paul, George a Ringo kdysi začínali, vydal Universal další ze svých nepříliš objevných kompilací.

 

Roll On

2009

 

Čtrnácté album J. J. Calea vyšlo na značce Rounder Records a v produkci Mikea Kappuse (Ry Cooder, Van Morrison, Carlos Santana). Nutno říci, že nejde o dílo, které by se vám vpálilo do paměti.                Na titulní písničce je pozoruhodné snad jen to, že jde o duet s Erikem Claptonem, který před třemi lety spadl pod stůl při natáčení CD The Road To Escondido. Skladba Who Knew reprezentuje typicky caleovský shuffle (jakousi postmoderní verzi boogie-woogie, obohacenou o robotický sound let osmdesátých). Náladu písně When The Sun Dont Shine určuje stratocaster s efektem připomínajícím vzdálenou bouřku a varhany evokující elektromagnetické výboje. Rokenrol Cherry Street se nese v duchu staršího hitu Call Me The Breeze, exotická Fonda-Lina chytře pracuje s umírněným discem. Country-westernová balada Leaving In The Morning oplývá lahodným zvukem havajské kytary, rozlučka Bring Down The Curtain probíhá ve swingovém rytmu. Opona však za Caleovou deskou padá tak nějak bez aplausu. Nezbývá než počkat, až bude mít J. J. lepší den.

 

The Silvertone Years

2011

 

Levná kolekce pětadvaceti kousků z té etapy Caleovy kariéry, kterou ohraničují alba Travel-Log a Number 10. Díky cédéčkům, jako je toto, si člověk alespoň může připomenout, co by mu jinak už dávno sešlo z mysli. Artificial Paradise, Tijuana, River Boat Song, Shady Grove, New Orleans, Lady Luck, Passion, Traces, Low Rider… Vyberte cokoliv a nešlápnete vedle.

 

 

ODETTA

 

červenec 2012

 

Nešlo ji přehlédnout a nebylo možné ji přeslechnout. Odetta měla hlas jako zvon a její kytara skrytý pohon, kterého si dobře všiml začínající Bob Dylan. Ten spodní dravý proud, blížící se spíš rokenrolu než akustickému písničkářství, se stal jejich společným tajemstvím. Když se pak zpěvačka nechala slyšet, že z toho umolousaného výrostka určitě něco bude, rázem si o panu Zimmermanovi povídalo celé město. Tolik vážilo slovo ženy, kterou Janis Joplinová nazvala bohyní a Martin Luther King královnou amerického folku.

Odetta Holmesová se narodila v poslední den roku 1930 v Birminghamu, stát Alabama – horší dobu a místo pro bezbranou Afroameričanku bychom hledali jen těžko. Mimochodem, všimněte si onoho příjmení, jež bychom (ovlivněni četbou detektivních příběhů A. C. Doylea) hledali spíše na Britských ostrovech. A přece jde o jméno typicky černošské, o čemž konečně svědčí i název jedné z nejznámějších mordýřských balad: Delia Holmes.

                Otec Reuben jí zemřel, ještě když byla malá. V šesti letech se s mámou Florou a jejím novým manželem přestěhovala do Los Angeles, kde také začala chodit do školy. Pan učitel si brzy všiml, že má dívka talent, a nasměroval ji ke studiu hudby. Od třinácti brala Odetta hodiny zpěvu a později vystudovala hudební obor na losangeleské City College. Mezitím však ještě stihla proniknout na prkna, která znamenají svět. V sanfranciském divadelním souboru Turnabout Theater odehrála své první větší úlohy a seznámila se s loutkářem Harrym Burnettem, jenž jí zasponzoroval pěveckou výuku u sopranistky Metropolitní opery Janet Spenserové.

                Chvíli se zdálo, že z Odetty bude klasicky školená zpěvačka. Spolužáci z vysoké ji ale zatáhli do bohémského prostředí folkových klubů. Spojenými státy svištěl prudký vítr společenských změn a v hudbě folkového hnutí se odrážel dlouho koncentrovaný vztek utlačovaných menšin. Odetta vzala roli v zájezdovém představení muzikálu Finian’s Rainbow neboli Divotvorný hrnec (v původní, broadwayské verzi této hry pro změnu účinkoval bluesový harmonikář Sonny Terry). Duchem však už byla mezi folkaři. Na turné s muzikálem se podle vlastních slov „zamilovala do nadšeného spolku sanfranciských baladérů“ a počínaje rokem 1950 si cílevědomě budovala kariéru na písničkářské scéně.

                Musel to být zvláštní zjev. Silná a sebevědomá žena s krátkými kudrnatými vlasy, která v „coffee-barech“ (jak se těmto zapadákům eufemisticky říkalo) mocným hlasem vyřvávala odrhovačky, zdánlivě určené pouze mužským interpretům. Rovněž kytara jako by nebyla vhodným nástrojem pro slabší pohlaví. Na tradici dýchánků z 19. století, kde slečny obšťastňovaly společnost líbeznou hrou na citeru či autoharfu, se už zapomnělo a Joan Baezová ještě nevyrostla z dětských sukýnek. V tomto podivném bezčasí působila Odetta jako pěst na oko. Měla páru Lead Bellyho, temperament Bessie Smithové a tentýž smysl pro drama, jaký dnes oceňujeme u Buddyho Guye. Jeden z očitých svědků jejích raných koncertů poznamenal: „Chvíli zpívá jako milující matka a pak zase jako honák mezků.“

Díky angažmá v sanfranciských klubech hungry i a Tiny Angel si záhy získala oddané publikum. První desku natočila roku 1954 s banjistou Larrym Mohrem. Následovala řada více či méně tradičních alb, jimiž oslovila celou nastupující generaci folk-bluesových muzikantů. Přímé následovníky sice neměla (jednoduše proto, že byla takový originál), ale když se nad tím zamyslíme, dokážeme najít stopy jejího vlivu i v tvorbě časově tak vzdálených umělkyň, jako jsou Joan Armatrading a Tracy Chapman.

                V polovině šedesátých let Odetta potvrdila svou úlohu prozíravé věštkyně albem písniček Boba Dylana, kterému dříve než jiní prorokovala čest a slávu. Rok nato zase jako jedna z mála vypátrala, kde se tato tajnůstkářská legenda, údajně rozsekaná při motocyklové havárii, skrývá. Měli zkrátka stejného doktora, v jehož domě se symbolicky setkali – dva bludní Holanďani, hledající, kudy ven ze svých stereotypů. Bob to vyřešil odbočkou na Nashville, Odetta po zbytek dekády tápala v popu i soulu, až nakonec úplně zmizela z očí, a to na mnohem delší dobu než její nevyzpytatelný kamarád.

                Sedmdesátá a osmdesátá léta jsou u ní trochu zamlžená. Víme, že se vrátila k divadlu (zahrála si ve Zkoušce ohněm Arthura Millera, známější pod názvem Čarodějky ze Salemu, i v muzikálu New Orleans, k němuž napsala libreto Toni Morrisonová). Také se stačila potřetí vdát – za kytaristu a zpěváka Iversona Mintera, kterého bluesoví fanoušci (a návštěvníci šumperského festivalu Blues Alive) znají pod pseudonymem Louisiana Red. Nějaký čas s Redem bydlela v Hamburku, v roce 1983 se ale jejich cesty rozešly.

                Mezi lety 1977 a 1997 Odetta vydala jen dvě dlouhohrající desky. O to větší žně jí však nastaly, když koncem druhého tisíciletí definitivně vylezla z ulity a vrhla se do pravidelného nahrávání a koncertování. Spolu s pianistou a aranžérem Sethem Farberem vyprodukovala CD Blues Everywhere I Go, za které byla – poprvé v životě! – nominována na cenu Grammy. Následující albová pocta Lead Bellymu Looking For A Home soutěžila o nejvyšší bluesové ocenění W. C. Handy Award a další Grammy zpěvačce tak tak unikla v roce 2007, kdy spatřila světlo světa deska Gonna Let It Shine (zde jí byli partnery Holmes Brothers, známí z pražského festivalu Blue Night).

                V roce 1999 poctil Odettu prezident Bill Clinton medailí Kennedyho centra. Prestižní vyznamenání jí neudělil ani tak za umělecké, jako spíš mimohudební zásluhy. Už od třiašedesátého, kdy zazněl Odettin řízný tón při Pochodu na Washington v dokonalém souzvuku s legendárním projevem Martina Luthera Kinga, měla tato osobnost mezi příslušníky mírových hnutí stejný kredit jako Paul Robeson, Harry Belafonte nebo Nina Simone. Rosa Parksová – ano, ta, která roku 1955 odmítla udělat v autobuse místo bílému pasažérovi, což ji pasovalo do role patronky všech dalších protestů – odpověděla na otázku, jaké písničky pro ni nejvíc znamenají: „Všechny, které zpívá Odetta.“

                Když tedy bylo oznámeno, že na inauguraci Baracka Obamy zazpívá novému prezidentovi právě tahle dáma, nikdo, kdo ji znal, se takovému happy endu nedivil. O to více na všechny dolehla smutná zpráva, že 2. prosince 2008 (pouhý měsíc a půl před inaugurací) Odetta zemřela na srdeční záchvat. Bylo jí 77 let a s jejím starozákonním hlasem jako by v americké hudbě umlkla i určitá poctivost, podložená rozumem, citem a zodpovědností. Takže se nenechte mýlit tristní skutečností, že v tuzemských obchodech na její cédéčko narazíte jednou za uherský rok. Odetta byla ohromná a Češi jsou bohužel tak malí, že jim to nedochází ani s půlstoletým zpožděním.

 

The Tin Angel

1954

 

Album, které původně vyšlo u labelu Fantasy pod názvem Odetta & Larry, zachycuje třiadvacetiletou zpěvačku v akustickém duu s banjistou Larrym Mohrem. Část skladeb byla natočena při koncertech v sanfranciském nočním klubu Tin Angel, kde si Odetta takzvaně udělala jméno a kde ji také objevili první (nadšení) recenzenti. Repretoár sestával převážně ze zlidovělých balad, work songů a spirituálů. Verze písniček John Henry, Old Cotton Fields At Home, Children Go Where I Send Thee či Wade In The Water patří k naprostým klasikám. Žádný div, že se k nim hlásí i české kapely v čele se Spirituál kvintetem, jehož někdejší člence Růženě Helebrantové se dokonce přezdívalo Odettka.

 

Odetta Sings Ballads And Blues

1956

 

Zpěvaččin sólový debut se vyznačuje úžasným tahem na branku. Intenzitu jejího projevu umocňuje dynamická hra na kytaru, která tak okouzlila mladého Boba Dylana. Později o tomto albu neváhal říci: „K folkovému zpívání mě jako první přitáhla Odetta. Slyšel jsem její desku v obchodě. A rovnou jsem šel a vyměnil elektrickou kytaru s kombem za akustiku.“ Úvodní písničku v Čechách proslavil Waldemar Matuška pod názvem Santiano. Z původního titulu Santy Anno je však patrné, že skladba neopěvuje „bílou loď, co má štíhlej dřík“, nýbrž kontroverzního mexického generála Antonia Lópeze de Santa Anna. Deska vydaná na značce Tradition obsahuje i další kousky, které díky Odettě přešly do krve celému folkovému národu. Ať už jde o Muleskinner Blues Jimmieho Rodgerse, nebo Lead Bellyho popěvek Alabama Bound, zpěvačka si tyto melodie dokázala přetvořit k obrazu svému. Kolekci uzavírá Spiritual Trilogy čili písně Oh Freedom, Come And Go With Me a I’m On My Way. Při památném Pochodu na Washington v roce 1963 se z Oh Freedom stane hymna protestního hnutí (o naší sametové revoluci nemluvě).

 

Odetta At The Gate Of Horn

1957

 

Přestože je album pojmenováno po malém klubu Gate Of Horn, nacházejícím se v suterénu chicagského hotelu Rice a patřícím Albertu Grossmanovi (společnému manažerovi Odetty i Boba Dylana), ve skutečnosti se natáčelo v newyorském studiu Esoteric. Zpěvačku na něm doprovázel kontrabasista Bill Lee (jehož synem je slavný režisér Spike Lee). Najdeme tu další písničky z repertoáru bluesového trestance a krále dvanáctistrunné kytary Lead Bellyho (The Gallows Pole, The Midnight Special, Take This Hammer). Stejně dobře ale Odetta umí i balady (viz tudorovský nápěv Greensleeves neboli Dobrodružství s bohem Panem). Skladba All The Pretty Horses evidentně inspirovala Dylana k napsání obskurního ženského sboru All The Tired Horses, jímž začíná jeho kaufmanovsky cynické dvojalbum Selfportrait.

 

My Eyes Have Seen

1959

 

Po dvou rozjezdových elpíčkách přišel čas přejít k větší společnosti. Nová deska tudíž vznikla u renomované firmy Vanguard pod dohledem zkušeného Milta Okuna, jenž aranžoval skladby triu Peter, Paul And Mary. Jazzové názvuky budou počínaje touto nahrávkou v Odettině tvorbě čím dál patrnější. Za pozornost stojí klenuté melodie The Foggy Dew a No More Cane On The Brazos. Trochu nečekaný závěr tvoří seveřanská Battle Hymn Of The Republic, zpívaná na melodii písně o Johnu Brownovi. Také na tomto albu zpěvačku doprovázel basista Bill Lee.

 

Odetta Sings The Ballad For Americans And Other American Ballads

1960

 

Tohle je zajímavá nahrávka, i když na náš evropský vkus až příliš patriotická. Titulní třináctiminutovou kantátu napsal Earl Robinson, autor hudby k známé baladě Joe Hill, na slova spisovatele Johna La Touche. (K dalším interpretům skladby reagující na atmosféru mccarthyovského honu na čarodějnice patřili Paul Robeson a Bing Crosby.) Radikálnímu vyznění alba je přizpůsoben i výběr ostatních písní: dvě pocházejí z pera Woodyho Guthrieho (This Land Is Your Land, Pastures Of Plenty), jiné odkazují k postihované skupině Weavers (On Top Of Old Smokey – česky Už koníček pádí). Ne náhodou Odettu a Billa Leeho doprovází na kytaru bývalý člen Weavers Fred Hellerman. Nahrávku mimochodem aranžoval dirigent chrámové hudby Robert De Cormier, jenž stál za americkým uvedením opery Brundibár pražského skladatele Hanse Krásy, kterou zpívaly židovské děti za zdmi terezínského ghetta.

 

Odetta At Carnegie Hall

1960

 

Tak či tak, Odetta byla vždycky nejlepší naživo. Záznam koncertu v newyorské Carnegie Hall z 8. dubna 1960 to jen potvrzuje. Za doprovodu Billa Leeho si výjimečná zpěvačka posvítila na Seegerův hit If I Had A Hammer, Lead Bellyho kostelní halekačku Meeting At The Building i Robesonem zvěčněné spirituály No More Auction Block a Sometimes I Feel Like A Motherless Child. Poslední čtyři skladby přednesla za doprovodu chrámového sboru pod vedením Dr. Theodore Stenta. O měsíc později vystoupila v témže sále znovu, tentokrát jako host Harryho Belafonteho, aby mu asistovala v dnes už legendárním duetu A Hole In A Bucket. Kdybyste náhodou nevěděli, to je ta hovadina, v níž Líza radí svému příteli, jenž neví, čím má smočit brousek: „Zkus vodu, milý Lojzo.“ Harryho a Odettin výkon zůstal zaznamenán na slavném albu Belafonte Returns To Carnegie Hall.

 

Christmas Spirituals

1960

 

Existují dvě alba tohoto jména. První z nich bylo natočeno v roce 1960 a obsahovalo třináct vánočních písní, z nichž některé známe v podání Spirituál kvintetu: What Month Was Jesus Born In? (Můžete hádat), Mary Had A Baby (V jeslích dítě spinká), Go Tell It On The Mountain (Mou dobrou zprávu hlásej), Children Go Where They Send Thee (Děti jdou, kam je pošlou). Akustický sound Odetty a Billa Leeho obohacuje perkusista Jeff Salisbury a mistr jazzové basy Lincoln Gaines.

 

Odetta And The Blues

1962

 

Tato nahrávka pro label Riverside znamenala radikální vybočení ze zajetých folk-bluesových kolejí. Na jednom ze svých nejlepších alb se Odetta dala dohromady se špičkovými jazzmany a v bezmála dixielandových písničkách ukázala, že je především skvělá zpěvačka. Uznejte sami: mít za spoluhráče trumpetistu Bucka Claytona a klarinetistu Herba Halla musí být pro umělce s jazzovým cítěním slast, zvlášť když se přidají další výteční muzikanti, lidé, kteří doprovázeli velikány, jako byl Count Basie, Sidney Bechet, John Coltrane a Thelonious Monk. Desku plnou oblíbených standardů (How Long Blues, Weeping Willow Blues, Nobody Knows You When You’re Down And Out) nelze než vřele doporučit.

 

Sometimes I Feel Like Cryin

1962

 

Potom, co se na minulém elpíčku vybouřila s parádním jazzbandem, vyrukovala všestranná umělkyně s nebývale intimním albem, prvním u společnosti RCA Victor. Ústředním tématem byl splín a chandra – podle toho, z jaké světové strany se na věc díváme. Stojí za připomenutí, že úvodní úprava tradicionálu House Of The Rising Sun stála na počátku nikdy nevyřešeného sporu. Téhož roku totiž vyšlo debutové album Boba Dylana, na němž se objevila verze zdánlivě inspirovaná Odettiným podáním. Dave Van Ronk zase tvrdí, že Dylan písničku ukradl jemu. Na každý pád všichni tři splakali nad výdělkem, když jim baladu proměnili v rockový nářez britští Animals, s nimiž je skladba od té doby spojovaná.

 

Odetta At Town Hall

1963

 

Další živá deska, pro změnu z newyorského sálu Town Hall na rohu Šesté avenue a Broadwaye. Odettu doprovázel Bill Lee a na playlistu nacházíme samé známé písně včetně dvou trvalek, které se zpěvačkou doslova srostly: tou první je lidovka The Fox a druhou spirituál He’s Got A Whole World In His Hands. Večer zakončila společensky angažovaná Freedom Trilogy.

 

One Grain Of Sand

1963

 

Také na svém novém studiovém albu pokračovala Odetta ve spolupráci s osvědčeným kontrabasistou Billem Leem. Kromě nových verzí Lead Bellyho písniček Cotton Fields a Midnight Special se rozhodla natočit i působivou anglickou baladu She Moved Through The Fair a skladbu dřevního countrymana Boba Nolana Cool Water. Titulní píseň složil Pete Seeger.

 

Odetta Sings Folk Songs

1963

 

Na tuhle desku Odetta – sama, jen s kytarou – zaznamenala jedny z nejkrásnějších verzí folkových balad 900 Miles, All My Trials a Shenandoah. S chutí si ovšem „střihla“ i popěvek Woodyho Guthrieho Why Oh Why, který u nás zpíval jak Spirituál kvintet, tak Jaroslav Hutka. Za pět let přednese tutéž říkanku na koncertní poctě zesnulému písničkáři v Hollywood Bowl.

 

It’s A Mighty World

1964

 

Na scéně se objevuje nový basista Les Grinage, jenž Odettu bude doprovázet následujících pět let a podívá se s ní i do Japonska. Sólovým kytaristou je tu Bruce Langhorne, známý z Dylanovy desky Bringing It All Back Home i ze soundtracku k westernu Pat Garrett & Billy The Kid. Langhorne a jeho velká stříbrná tamburína rovněž inspirovaly „dylanovku“ Mr. Tambourine Man.

 

Odetta Sings Of Many Things

1964

 

Album, na kterém Odetta „zpívá o spoustě věcí“, bylo natočeno v témže obsazení jako předchozí LP. Žánrově je velmi pestré: dětskou písničku Froggy Went A-Courtin střídá zadumaný zpěv ahasverů Poor Wayfaring Stranger a ten zase Guthrieho obžaloba imigrační politiky Deportee. Dylanova málo známá skladba Paths Of Victory je jen jemnou předzvěstí toho, co už zanedlouho přijde…

 

Odetta Sings Dylan

1965

 

Ano, v době, kdy se Bob Dylan odpoutával od klidného přístavu folkového hnutí, znamenalo toto album jeho coververzí jakýsi poslední záchvěv, připomenutí, kolik toho pro akustickou muziku udělal. Zároveň se jím uzavřel kruh – učitelka skládá hold žákovi, jenž ji přerostl. Nahrávka patří k těm důstojnějším dylanovským poctám a rozhodně se poslouchá příjemněji než sladkobolné úpravy skupiny Byrds. Navíc nabízí několik překvapení v podobě písniček, které tehdy nebyly v autorském podání dostupné. Řeč je zejména o skladbách Long Ago, Far Away a Long Time Ago. Odettu, Lese Grinage a Bruce Langhornea doprovází ještě jeden kytarista – spoluhráč Johna Sebastiana a Freda Neila Peter Childs.

 

Odetta In Japan

1966

 

Na svém světovém turné zpěvačka s Grinagem a Langhornem zavítala i do země vycházejícího slunce. Japonské diváky neošidila o „seegerovku“ If I Had A Hammer ani o valčíček On Top Of Old Smokey, ale zazpívala jim i v jejich řeči – viz píseň Kaeshite Okure Ima Suguni. Závěrem si všichni společně zabroukali We Shall Overcome.

 

Odetta

1967

 

Zajímavý pokus, jak se vymanit ze škatulky folk-bluesové muzikantky. Nálada desky vydané u labelu Verve Folkways bývá popisována jako „funky lounge jazz mood“. Zvláštní je už výběr skladeb: Strawberry Fields Forever od Lennona a McCartneyho, Oh, My Babe od Berta Jansche, African Prayer od Galta MacDermota, autora hudby k muzikálu Hair. Broadwayskou písničku Little Girl Blue proslavila Odettina spolubojovnice za lidská práva Nina Simone. Obvyklou sestavu obohacuje bubeník John Seiter a pianista John Foster, mimo jiné spoluhráč Charlese Minguse.

 

Odetta Sings

1970

 

Jediné album, které Odetta vydala na značce Polydor, je bohužel téměř nedostupné. Věčná škoda, protože tu máme možnost slyšet zdánlivě jednostranně zaměřenou hvězdu v kombinaci s tak různorodnými muzikanty, jako jsou zpívající pianistka a skladatelka Carole Kingová, bubeník soulových gigantů Roger Hawkins, gospelová diva Merry Claytonová (známá z duetu s Mickem Jaggerem Gimme Shelter) či utajená žena Boba Dylana Clydie Kingová. Seznam písní opět reflektuje dobovou módu: Take Me To The Pilot (Elton John), Mama Told Me Not To Come (Randy Newman), Every Night (Paul McCartney), Lo And Behold (James Taylor), No Expectations (Rolling Stones). Tak nějak by Odetta mohla znít, kdyby nezačínala mezi folkáči v Greenwich Village, ale v Memphisu u Stax Records.

 

Odetta At The Best Of Harlem

1976

 

The Best Of Harlem je název klubu ve švédském Stockholmu. Právě zde Odetta natočila své nadlouho poslední album, po kterém se na jedenáct let odmlčí. Na seznam třinácti živých nahrávek zařadila  baladu Water Is Wide, spirituál Michael Row The Boat i skladbu kanadské písničkářky Buffy Sainte-Marie Until It’s Time For You To Go. Doprovázeli ji jazzmani Red Mitchell (kontrabas) a Chris Joseph (piano). Po čertech dobrá deska je také známá pod názvem It’s Impossible!

 

Movin It On

1987

 

Záznam koncertu ze sálu Union Theatre ve wisconsinském Madisonu je po dekádě naprostého ticha prvním albovým počinem, kterým skoro zapomenutá zpěvačka znovu zabušila na vrata domu paní Hudby. Elpíčko vyšlo u labelu Rose Quartz a Odetta si na něm vystačila – jako už tolikrát – se svým hlasem a kytarou. Za pozornost stojí především desetipísňová Ancestors Suite (Suita našich předků), v níž nechybí ani Lead Bellyho ukolébavka Irene, Goodnight.

 

Christmas Spirituals

1988

 

Pozor, to není reedice stejnojmenné desky z roku 1960, ale úplně nová nahrávka! Produkovala ji zpívající básníčka Rachel Faro, která začínala v divadelním nastudování muzikálu Hair. Těžko sehnatelné LP patří k nejvzácnějším perlám Odettiny roztříštěné diskografie. Natáčelo se ve Vermontu a na basu hrál (stejně jako před třiceti lety) starý známý Bill Lee. Obraz na obalu znázorňuje tři krále klanící se černé madoně.

 

To Ella

1998

 

Toto album se v bazarech objevuje i pod alternativními názvy Odetta a American Folk Pioneer. Vyšlo na značce Silverwolf Records a bylo nahráno živě na Kerville Folk Festivalu. Jeho středobodem je opět sedmadvacetiminutová Ancestors Suite, na rozloučenou zazní duchovní píseň Amazing Grace. Název odkazuje k Elle Fitzgeraldové, s níž se Odetta přátelila a která zemřela v roce 1996.

 

Blues Everywhere I Go

1999

 

Pozdě, ale přece. Muselo uběhnout skoro půl století, aby si slovutní akademici všimli, že Odetta existuje a zasloužila by si nominaci na Grammy. Je vážně k nevíře, že byla nominována vůbec poprvé! Samozřejmě nevyhrála, to ale albu na kvalitě nic neubírá. Zpěvačku doprovází kompletní kapela, posílená o nezaměnitelného Dr. Johna. Playlist tvojí převážně bluesové dvanáctky: TB Blues (Victoria Spivey), W. P. A. Blues (Big Bill Broonzy), St. Louis Blues (W. C. Handy). Vzácně ale problýskne i jiný žánr (Please Send Me Someone To Love z dílny Percyho Mayfielda).

 

Looking For A Home

2001

 

Stejně jako se musela vypořádat s fenoménem Boba Dylana, bylo jasné, že dříve či později si Odetta vyřeší svůj vztah ke kontroverznímu, ale svým způsobem geniálnímu songsterovi Huddiemu Ledbetterovi neboli Lead Bellymu. Na zvukově velmi povedeném albu si všímá i stránek, které Lead Bellyho obdivovatelé často opomíjejí. Tak například vypichuje jeho honácké období (When I Was A Cowboy). No uznejte, černošský bluesman kovbojem! A přece i to patří k napínavému životu věčného průšviháře a útěkáře. Nesmějí ale chybět ani největší hity, takže tu máme pěkně popořadě písničky Goodnight, Irene, In The Pines, Bourgeois Blues (Kalandrovo Měšťácký blues), Roberta, New Orleans (tedy Dům u vycházejícího slunce), Rock Island Line, Easy Rider i Midnight Special. Asi nejlepší pocta, jakou si Huddie mohl přát, byla nominována na významnou bluesovou cenu W. C. Handy Award.

 

Women In (E)Motion

2002

 

Devítipísňový živý záznam pochází z koncertu, který se uskutečnil roku 1990 na festivalu Women In (E)Motion v německých Brémách. Šedesátiletá Odetta se doprovází na kytaru a sama, bez pomoci spoluhráčů, se probírá svým starým zpěvníkem. Rambler And Gambler, 900 Miles, Black Woman. Před odchodem vypálí apokalyptický spirituál God’s Gonna Cut You Down, který známe z poslední desky Johnnyho Cashe.

 

Gonna Let It Shine: A Concert For The Holidays

2005

 

Ještě jedno koncertní album, vydané tři roky před zpěvaččinou smrtí. Záznam vystoupení na newyorské Fordham University byl původně pořízen pro účely rozhlasového vysílání. Nominace na cenu Grammy však naznačuje, že stojí za slyšení i v albovém formátu. Všech šestnáct písniček má duchovní přesah, od gospelu This Little Light Of Mine přes protiválečný tradicionál Down By The Riverside až po spirituál O Jerusalem. Povznášející dojem ještě umocňují sbory výrazného dua The Holmes Brothers, které několikrát zavítalo i do Čech. Tímto cédéčkem se uzavírá Odettina diskografie. Dodejme, že v předchozích dvou letech se objevila na albech bluesmanů Jamese Cottona (Baby Don’t Tear My Clothes), Pinetopa Perkinse (Ladies Man) a Erika Bibba (Eric Bibb & Friends). O rok později zase hostovala na turné jazzové zpěvačky Madeleine Peyroux.

 

 

NEIL YOUNG & CRAZY HORSE

 

srpen 2012

 

Všimněte si, jak se na pódiu vždycky shluknou do kroužku a ukazují divákům záda, jako kdyby měli nějakou děsně tajnou poradu. Spíš než rockovou kapelu připomínají doo-wopové zpěváky z padesátých let, co se po práci pokaždé sešli na rohu své ulice a snažili se neuměle sladit do akordu. Ostatně právě z takového prostředí vzešli... Jenže tihle chlápci své vícehlasy podmalovávají drsnou garážovou muzikou, která nebere zajatce. Vydobyli si respekt představitelů punkové a grungeové generace, což u je dinosaurů přeživších zlatá šedesátá něco neuvěřitelného. A pro jejich kápa Neila Younga zůstává jamování s nimi srdcovou záležitostí. Může hrát country se Stray Gators, rockabilly s Shocking Pinks nebo soul s Bluenotes, ale dříve či později se zase vrátí k syrovému bordelu Crazy Horse. Naposled si od nich dal osmiletou pauzu. Období klidu však právě skončilo a i když spousta křehkých bytostí v čele s Davidem Crosbym za živého boha nedokáže pochopit, co Neil na těch neumětelech vidí, Billy Talbot, Ralph Molina a Poncho Sampedro už zase nakopávají zadek písničkám, co by bez nich mohly být tak krásné...

Tentokrát si dovolili vztáhnout ruku na klasiku všech klasik, a nepřejte si vidět, co s ní udělali. Nové CD Americana je toho šokujícím důkazem. Klementajn, Tom Dooley, Ó, Zuzano, Ta zem je tvá zem a jiné táborákové vyřvávačky se v jejich podání rozpadly na atomy a při opětovném sestavování byly jako v pokaženém telepodu obohaceny o nechvalně proslulý muší gen. Je fajn vědět, že se někomu tak dlouho (přes čtyřicet let) daří oponovat poněkud močopudným kázáním Petrů Jandů a Karlů Gottů o naladěné kytaře a hlasu, který musí být v pořádku... Tihle tři mají v pořádku hlavně hlavu a koule, což je popravdě s podivem, vzhledem k tomu, na čem všem už za svou dlouhou kariéru svištěli. Neil se u nich evidentně dobíjí – o tom, že jsou zřejmě dobrými společníky bez větších egomaniakálních záchvatů, nemluvě. Po chodících údech Crosbym, Stillsovi a Nashovi, co na svém vlastním hřišti (řečeno se Saturninem) servírují jako babička, docela příjemná změna...

Ale zpět k doo-wopu, vokálnímu acappellovému stylu éry Jamese Deana, jenž dodnes zaznívá v hudbě veteránů, jako je Paul Simon. Hlavním zpěvákem tehdejšího losangeleského kvartetu se stal Danny Whitten, kultovní postava, bez níž by byla úvodní fáze kariéry Neila Younga ochuzena o mnoho krás i temných momentů. Ne náhodou mu písničkář věnoval jednu z nejlepších desek, jaké kdy natočil: Tonight’s The Night. V roce 1963 však ještě po Youngovi, narozeném v Kanadě a naturalizovaném v Kalifornii, nebylo ani stopy a Danny And The Memories (tak si skupina zprvu říkala) zatím jeli po vlastní slibné ose L. A. – San Francisco. Kromě Whittena tvořili sestavu Billy Talbot z New Yorku, Portoričan Ralph Molina a jeho bratranec Lou Bisbal, kterého časem nahradil Bengiamino Rocco. Ve snaze uspět na sanfranciské scéně se Memories přejmenovali na psychedeličtější Psyrcle a posléze se změnili v regulérní kapelu, hrající pod názvem Rockets jakýsi psychedelický folkrock. Whitten si vzal na starost kytaru, Talbot basu a Molina bicí. Formaci dále tvořili kytaroví bratři Leon a George Whitsellové a houslista Bobby Notkoff (pozdější spoluzakladatel Bloomfieldovy superskupiny Electric Flag).

                Po Rockets zbylo jedno eponymní album, vydané v roce 1968. Téhož roku, jen pár měsíců po rozpadu Buffalo Springfield, si Danny Whitten a spol. zahráli na pódiu vyhlášeného klubu Whisky A Go-Go na hollywoodském Sunset Boulevardu s dvaadvacetiletým Youngem, kterému už za chvíli měla vyjít první sólová deska. Tu další se rozhodl natočit s Crazy Horse, což nebyl nikdo jiný než Talbot, Whitten a Molina, které Neil (hledající inspiraci v dějinách amerických indiánů) překřtil na Splašeného koně – podle siouxského náčelníka, co v bitvě u Little Bighornu porazil na hlavu generála Custera i s celou sedmou kavalérií. Zbytek je historie, kterou si s dovolením projdeme krok po kroku.

 

Everybody Knows This Is Nowhere

1969

 

Druhé sólové album Neila Younga a jeho první s Crazy Horse se natáčelo počátkem roku 1969 a vyšlo v květnu. Tři zásadní písně – Cinnamon Girl, Down By The River a Cowgirl In The Sand – prý autor napsal, když se doma zmítal ve čtyřicítkových horečkách. Verše jako „deset stříbrnejch saxíků, basa a šmytec, bubeník má pauzu a čeká na svou skořicovou holku“ by tomu odpovídaly. V Down By The River vyniká Whittenův druhý hlas, kontrastující se staccatovým sólem Youngovy lespaulky zvané Old Black. Písnička Running Dry (Requiem For The Rockets) připomíná, z jaké prérie Crazy Horse přicválal. V titulní skladbě zaznívá Youngovo celoživotní motto: „Musím zdrhnout před rutinou, protože každej ví, že tohle nikam nevede.“

 

After The Gold Rush

1970

 

I když jde o Youngovu sólovku, po původním nahrávání s Crazy Horse tu zůstaly čtyři kousky: Birds, When You Dance I Can Really Love, I Believe In You a zvláštní, pomalá verze countryového hitu Dona Gibsona Oh, Lonesome Me (česky Ptačí nářečí). Zbytek kvůli vzrůstající závislosti Dannyho Whittena na heroinu nešel použít. Pohled na skvělého muzikanta, systematicky pracujícího na své záhubě, Neila inspiroval k známé písni The Needle And The Damage Done, která se ale objevila až na další desce. Elpíčko After The Gold Rush, mající v prvním plánu tvořit jakýsi soundtrack k (ovšemže nerealizovanému) filmu Neilova kamaráda Deana Stockwella, Young dotočil s pomocí všestranného pianisty Jacka Nitzscheho, basisty skupiny CSNY Grega Reevese a teprve osmnáctiletého Nilse Lofgrena, jenž se o mnoho let později přidá k Springsteenově E Street Bandu. Záměrem propojit na jedné nahrávce kapely Crazy Horse a Crosby, Stills, Nash & Young (vezoucí se na vlně úspěšného alba Déjà Vu z téhož roku) nevyšel. Ostatní skladby tedy zpěvák nahrál na svém ranči v kalifornské Topanze. Když pak Dolly Partonová s Lindou Ronstadtovou a Emmylou Harrisovou přemýšlely o vlastní verzi písničky After The Gold Rush, zeptaly se Younga, o čem text vlastně je. „Hergot, co já vím,“ odpověděl Neil. „Záleží na tom, co jsem zrovna bral.“

 

On The Beach

1974

 

Po přelomové desce Harvest s obrovským hitem Heart Of Gold by měl být Neil Young za vodou. To by ale musel mít trochu jinou povahu. Hrozná bolest zad, ještě větší nechuť podřizovat se pravidlům showbyznysu a v neposlední řadě otřes z předčasné smrti Dannyho Whittena, který to v roce 1972 definitivně zabalil, způsobily, že se písničkář pustil do něčeho, čemu bude zpětně říkat The Ditch Trilogy (Trilogie z pangejtu). Jednotlivé díly triptychu, vyznačujícího se záměrnou nedodělaností, hustým zvukem a naprostým kašláním na to, co chtějí slyšet fanoušci nebo kritici, tvořila alba Time Fades Away, Tonight’s The Night a On The Beach. Time Fades Away, to byla živá deska – první v Youngově kariéře. Neil ji nahrál během turné k LP Harvest se skupinou Stray Gators (Ben Keith, Jack Nitzsche, Tim Drummond a Johnny Barbata). S tím, co vzniklo, ale nebyl spokojen – doslova řekl, že je to jeho nejhorší práce. (Proto také záznam i po tolika letech tvrdošíjně odmítá vydat na CD.) Po Time Fades Away natočil Tonight’s The Night, výsledné podoby se ovšem sám zalekl a raději upřednostnil album On The Beach, které sice vzniklo později, alespoň však neznělo tak diametrálně odlišně od zvukově vypiplaného a posluchačcky vstřícného elpíčka Harvest. Jenže marná snaha, záchranný manévr stejně nevyšel: ti, co si desku koupili, byli nemile překvapeni jejím depresivním tónem, umocněným jak výběrem témat (Revolution Blues o Charlesovi Mansonovi, Vampire Blues o olejových magnátech, On The Beach o odvrácené straně slávy, Ambulance Blues o Richardu Nixonovi), tak svinstvem, kterým se muzikanti posilňovali (podomácku spečená tráva s medem prý působila jako heroin). On The Beach není LP skupiny Crazy Horse; Billy Talbot a Ralph Molina se však objevují ve třech písních včetně úvodní Walk On.

 

Tonight’s The Night

1975

 

Dnes je tahle deska neoddiskutovatelnou klasikou. V době, kdy vyšla, jí ale byli fandové mírně řečeno udiveni. Tím, že Neil Young zamíchal pořadí publikovaných nahrávek ze své diskografie, zrušil také časoprostor, potřebný k pochopení jeho tvůrčích záměrů. Zkrátka a dobře, lidé si mysleli, že mu hráblo. Pořád ještě jim v uších znělo Heart Of Gold, a najednou tohle špinavé cosi zpod kamene... Odkazy v titulní písni na zemřelého Whittena a bedňáka Bruce Berryho, který se předávkoval půl roku po něm, dodávají albu temný ráz. Direktní vzpomínkou je pak duet Younga a Whittena v živě nahrané skladbě Come On Baby Let’s Go Downtown. (Tentýž záznam se po letech objeví na CD Live At The Filmore East.) Blues-jazzovou píseň Speakin’ Out ovinul vynalézavým sólem Nils Lofgren. V Borrowed Tune, mající totožnou melodii jako Jaggerův a Richardsův hit Lady Jane, Neil zpívá: „Tu písničku jsem si půjčil od Rolling Stones, sám v tomhle prázdným pokoji, moc vyřízenej, než abych napsal vlastní.“ Jedná se o poslední album, na němž se objevuje (byť roztříštěně) původní sestava Crazy Horse.

 

Zuma

1975

 

Tato nahrávka z konce roku 1975 je oficiálně druhým společným albem Neila Younga a Crazy Horse. Po „trilogii z pangejtu“ se písničkář vrátil k živějšímu stylu. Může za to i Frank „Poncho“ Sampedro ze Západní Virginie, který v kapele na postu kytaristy nahradil Dannyho Whittena. Od té doby si „Splašeného koně“ nelze bez Poncha představit. Díky němu začal Neil Young směřovat k údernějšímu soundu, z něhož se nakonec vyklube základ hudebního žánru zvaného grunge. Zpěvák sám se začal více věnovat své lespaulce, takže o něm Lou Reed mohl uznale prohlásit, že má vážně dobrá sóla. Píseň Cortez The Killer, první z Youngových výletů do dob, kdy se obracely v prach bájné říše Inků a Aztéků, podle některých dala jméno celé desce, jelikož v ní vystupuje legendární aztécký vládce Montezuma. Ale vzhledem k tomu, že v Malibu na poloostrově Point Dume, kde se LP natáčelo (a kde se také filmovala Planeta opic, nemluvě o tom, že tu bydlí Bob Dylan), leží známá pláž Zuma Beach, dá se o původu názvu s úspěchem pochybovat. Závěrečnou skladbu Through My Sails autor nenahrál s Crazy Horse, nýbrž na Havaji s Crosbym, Stillsem a Nashem. Měla být na jejich zamýšleném elpíčku Human Highway, jenže znáte to...

 

American Stars N Bars

1977

 

O téhle desce se říká, že pomohla definovat tzv. heartland rock. Obal s Youngovým rozplácnutým obličejem na skleněné desce stolu navrhl jeho přítel z herecké branže Dean Stockwell (ten, co dělal a nedodělal film After The Gold Rush). Další sólovka – ve skutečnosti však Neil první stranu natočil na svém ranči La Honda s Crazy Horse a Bullets (dámské pěvecké trio, zahrnující Lindu Ronstadtovou a zpěvákovu tehdejší roštěnku Nicolette Larsonovou). Na stranu B dal duet s Emmylou Harrisovou (Star Of Bethlehem), neuvěřitelný akustický epos Will To Love, ve kterém je slyšet, jak v krbu praská oheň, a finální dvě písně opět vypálil s Talbotem, Molinou a Sampedrem. První z nich vešla do dějin: jmenovala se Like A Hurricane a Young ji složil na zadním sedadle svého veteránu DeSoto Suburban, což s ní ale nemá nejmenší souvislost... Závěrečná vypalovačka Homegrown byla připomenutím, že už v roce 1975 Neil nahrál a nevydal stejnojmenné album, které při zkušebních přehrávkách mezi přáteli prohrálo ve prospěch desky Tonight’s The Night.

 

Comes A Time

1978

 

Touto nahrávkou Young splnil přání mnoha fanouškům, kteří neměli tak silné nervy jako on, a vrátil se k učesanému country-folk-rockovému soundu svého nejúspěšnějšího alba Harvest. Nicméně z popudu vedení vydavatelské firmy, jež trvala na přidání doprovodných nástrojů a výraznější rytmice, Neil znovu povolal do akce zpřízněné hudebníky včetně Crazy Horse, kteří si dodatečně zahráli v písničkách Look Out For My Love a Lotta Love. K dalším muzikantům patří třeba klávesák Spooner Oldham a překvapivě také J. J. Cale. Jako tečku autor zvolil starou folkárnu kanadského dua Ian & Sylvia Four Strong Winds.

 

Rust Never Sleeps

1979

 

„My my, hey hey, rock and roll is here to stay, it’s better to burn out than to fade away...“ Tenhle slogan sice mnohé inspiroval, ale také se proti němu zvedla vlna nevole. John Lennon například prohlásil: „To se mu to říká, když ví, že ho to nepotká...“ Jak případná poznámka. Ještě víc ale v Youngovi hrklo, když se v roce 1994 dozvěděl, že právě tímto sloganem dal vale světu Kurt Cobain (reakci najdete na desce Sleeps With Agels). Muzikant s folkrockovými kořeny tušil, že po nástupu punkrocku budou jeho dny sečteny. Pokud něco neudělá – a to něco mohlo být i chlapské přiznání, že patří do starého železa. Napůl akustické, napůl elektrické album s Crazy Horse ho k jeho velkému překvapení zachránilo; pozvolna se k němu začaly hlásit kapely jako Sonic Youth, Pixies a pak i Pearl Jam, s nimiž v pětadevadesátém natočil CD Mirror Ball. „V roce 1977 už žádnej Elvis, žádní Beatles a žádní Stouni!“ křičeli do mikrofonu Clash. No, strejda Neil tu vlnu tsunami přežil a vyšel z ní posílen. Nesmíme zapomenout na působivou píseň Powderfinger (původně pro Lynyrd Skynyrd) a krásnou Pocahontas: „Možná si k ohni přisedne i Marlon Brando. Budeme si povídat o Hollywoodu, o barácích k pronajmutí, Astrodomu a prvním týpí... Marlon Brando, Pocahontas a já.“

 

Live Rust

1979

 

Záznam koncertu ze sanfranciského Cow Palace byl pořízen na podzim roku 1978 při turné s Crazy Horse, na kterém Bernard Shakey (Youngovo filmařské alter ego) natáčel také jeden ze svých art-filmů. Výsledné dvojalbum obsahovalo kromě aktuálních písní i osvědčené kousky Sugar Mountain, The Needle And The Damage Done či Like A Hurricane. Konečně živáč hodný kapely tohoto formátu.

 

Re-ac-tor

1981

 

Před dalším natáčením s kumpány z osady Splašený kůň si Young „střihnul“ pravičáckou desku Hawks & Doves. Crazy Horse ho ale zase brzy vrátili zpátky na zem. Album Re-ac-tor, které spolu natočili jako pozdrav nové dekádě, zůstává v mnoha směrech nepochopené, stejně jako Neilovy další projekty z tohoto období. Přestože jde o výbornou snůšku jamů (hlavně písnička T-Bone, kde zpěvák pořád dokola opakuje „mám šťouchaný brambory a žádnou kotletu“, je milionová), většina fanoušků nepochopila, proč má někdejší ikona zapotřebí ničit svou poctivou americkou muziku udělátory, jako je bizarní syntezátor nazývaný Synclavier. Leccos jim mohla napovědět modlitba otištěná na zadní straně obalu: Bůh mi dal klid, abych přijal to, co nemohu změnit, odvahu měnit to, co se změnit dá, a moudrost, abych poznal, co je co...

 

Trans

1982

 

„Oholil naše nahrávky na kost, přidal vocoder a celý to obalil těma syntetickejma sračkama,“ nechal se slyšet Poncho Sampedro, poté co uslyšel album s futuristickým názvem (i obalem) Trans. Je pravda, že pokud jde o technické vymoženosti, připomíná věčný šťoural Neil tak trochu H. G. Wellse. Jenže autor měl ke svým hokuspokusům ještě jeden, mnohem niternější důvod. Vše začalo roku 1978, kdy se mu narodil druhý syn Ben. Postupně se ukázalo, že trpí mozkovou obrnou, stejně jako jeho syn z předchozího manželství – náhoda vskutku neuvěřitelná. „Na každých sto tisíc dětí v téhle zemi připadá sedm takhle postižených. A já mám dvě,“ posteskl si zdrcený otec. Roku 1980 navíc musela podstoupit operaci mozku jeho žena. Doktoři jí dávali padesátiprocentní šanci (naštěstí se vyléčila). V takovém rozpoložení tedy Young překročil práh „osmdesátek“, které pro něj rovněž znamenaly zásadní změnu v hudebním směřování. Svou dosavadní práci shrnul na trojalbu Decade a nyní se chystal skočit do neprobádaných vod. Roku 1982 rozvázal spolupráci s Reprise Records (jimž byl věrný už od debutového LP Neil Young) a podepsal smlouvu s nahrávací společností Davida Geffena, někdejšího manažera CSNY. Geffen mu za každé album slíbil milion dolarů a, světe div se, i naprostou tvůrčí svobodu. Young ovšem velice brzy pochopil, že tenhle mecenáš je benevolentní jen odtud potud. Pod vlivem zážitků z komplikované výchovy postiženého syna se písničkář snažil najít nový způsob komunikace – jak se svým dítětem, tak se světem obecně. K vyjádření těchto stavů se mu zdál být ideální přístroj zvaný vocoder, komolící lidský hlas a převádějící ho v jakousi elektronickou řeč. Právě kvůli (a díky) němu natočil dnes už prakticky nesehnatelné album Trans, které propadlo jak u kritiky, tak u šokovaných posluchačů. Ještě překvapivější ale bylo, že po tomhle zvukovém mišmaši přišel s čistě countryovou deskou Old Ways. David Geffen si vzal prášek na uklidnění a neposlušnému klientovi nařídil, aby natočil něco přijatelnějšího. Old Ways šly na dva roky k ledu a Young se místo nich rozhodl pro rockabillyový úlet Everybodys Rockin. Tentokrát si už Geffen musel vzít prášky dva. Následovala soudní pře mezi Geffen Records a nezvládnutelným koněm z její stáje. Důvod? Produkování záměrně nekomerční a nereprezentativní hudby. S odstupem času však Neil Young přesto hodnotí osmdesátá léta kladně, právě pro ten pocit naprosté volnosti, který mu byl na chvíli dopřán.

 

Life

1987

 

Než proces, ve kterém producent žádal po Neilovi zanedbatelných 3,3 milionu dolarů, skončil, stihnul zpěvák u Geffena vydat ještě jednu zběsilost: zvukem vocoderu prosáklé album Landing On The Water s písničkami, které původně nahrál s Crazy Horse už v roce 1984, pak je ale raději přetočil s úplně jinými muzikanty, protože ti předešlí „hráli jako opice“. Poslední Youngovou položkou na značce Geffen Records se stala deska Life z července 1987. V prvních třech písních udělal svému – teď už bývalému – zaměstnavateli jistě velkou radost tím, že je napěchoval radikálními názory na zahraniční politiku USA. Ačkoliv reagoval na dobová témata (Bejrút, Kaddáfí), skladby Mideast Vacation, Long Walk Home a Around The World se mu hodí dodnes (viz turné k albu Living With War z roku 2006). Zbylé skladby byly zaznamenány živě v listopadu 1986 na koncertě v kalifornském Universal Theatre. Ostřílení Crazy Horse, pro které toto LP znamenalo oficiálně čtvrtou spolupráci s Neilem Youngem, se tu dočkali i jakési ironické pocty sobě samým. V písničce Prisoners Of Rock ‘N’ Roll se totiž zpívá: „Lidi nám říkají, že hrajeme moc nahlas, ale oni nás nechápou. Kecy vydavatelů zásadně neposloucháme. Chtějí nás jen změnit a rozesrat.“

 

Ragged Glory

1990

 

V osmdesátém osmém vydal Young výborné elpíčko This Note’s For You, na kterém tak trochu zafušoval do oblasti soulu a rhythm’n’blues. Slyšet jeho vysoký hlásek v doprovodu swingující dechové sekce je vážně zážitek. Nemluvě o skvělém titulním šlágru, v němž Neil polopaticky vypočítával: Nezpívám pro Pepsi ani pro Coca-Colu, pro Millera ani pro Budweiser...“ Doprovázela ho přitom kapela Bluenotes, což byl bubeník Chad Cromwell a baskytarista Rick Rosas – a taky Frank Sampedro (na klávesy!) a Ben Keith (na altsaxofon!). V roce 1989 následovalo album Freedom, natočené v prakticky stejné sestavě a vnímané – zčásti díky úvodnímu hitu Rockin In The Free World – jako hudebníkův comeback. Kritici zaznamenali určitou podobnost s LP Rust Never Sleeps, jež také přišlo právě včas, aby zpěváka zachránilo pro další dekádu. Ragged Glory, pátá deska s Crazy Horse, pak pro změnu představovala spojnici mezi Youngovou současností a starším albem Zuma. K radosti grungeových pařičů obsahovala více než desetiminutové jamy a skladby jako F*!#in' Up (oblíbené živé číslo skupiny Pearl Jam). Young se však hrdě přihlásil i ke svým kořenům: písničku Days That Used To Be inspirovala dylanovka My Back Pages, zatímco Farmer John byl coververzí rhythm’n’bluesové písně z repertoáru dua Don And Dewey.

 

Weld

1991

 

Živé dvojalbum z turné Neila Younga & Crazy Horse k albu Ragged Glory doprovázelo vydání dokumentárního filmu a bonusového CD s názvem Arc, které vzápětí vyšlo i jako samostatná nahrávka. Některými písněmi se autor symbolicky vrátil k deskám Rust Never Sleeps a Live Rust. Zajímavostí je elektrická verze Dylanova protest songu Blowin In The Wind, narušovaná zvuky leteckého poplachu – Neilův příspěvek do diskuse o válce v Perském zálivu.

 

Arc

1991

 

Původně vydáno jako třetí disk kompletu Weld. Young se však rozhodl, že své fanoušky ještě jednou poškádlí, a naservíroval jim tuhle hudební halucinaci také v podobě regulerního alba. Lou Reed, jenž provedl posluchačům něco podobného na desce Metal Machine Music, by ho asi pochválil. Jinak ale Neil příliš vděku nesklidil – ono také složit celou nahrávku z rozostřených začátků a konců jednotlivých skladeb může připadat vtipné jen tomu, kdo za takové cédéčko v krámě nezaplatí několik set. Původní záznam navíc vznikl tak, že Young všude po pódiu namontoval videokamery a zvuk snímal jejich maličkými mikrofony. Na radu vyhlášeného experimentátora Thurstona Moorea ze Sonic Youth pak vše natočil ještě jednou, profesionálně. Ne že by byla „Archa“ úplně marná: jednou za pět let je fakt příjemné si na ní ulítnout...

 

Sleeps With Angels

1994

 

5. dubna 1994 si Kurt Cobain prostřelil hlavu brokovnicí, když předtím napsal na kus papíru: „It’s better to burn out than to fade away...” A už v srpnu téhož roku přišel Neil Young, autor tohoto výroku, s deskou Sleeps With Angels, jejíž název – jakož i titulní skladba – k neštěstí odkazuje. Písničkář obdivoval Cobainovy texty, a pár dní před jeho sebevraždou se s ním prý dokonce pokoušel spojit. Recenzenti poukazovali na zjevnou příbuznost nového CD s elpíčkem Tonight’s The Night, přinejmenším co do osudovosti a ponuré nálady. Crazy Horse drsné songy ještě přiostřili a výsledkem je jeden z utajených klenotů jejich diskografie. Vzhledem k tomu, že albu předcházely Neilovy posluchačsky vstřícné návraty k poetice šedesátých let Harvest Moon a Unplugged, nemohl být kontrast mezi těmito nahrávkami větší.

 

Broken Arrow

1996

 

V roce 1995 roztočil Young s Pearl Jam grungeový Mirror Ball a Jimu Jarmuschovi přispěl naboosterovanou kytarou do dekadentního westernu Mrtvý muž, načež se vrátil k nahrávání s Crazy Horse. Album Broken Arrow patří k těm méně výrazným, a možná i proto po něm následovala dlouhá pauza – jak od pánů Talbota, Moliny a Sampedra, tak od rockového zvuku jako takového. „Nechám za sebou všechnu bolest, magory, co na mě stojí frontu, vypiju zázračnej elexír, nasednu do starýho černýho auťáku a ujedu daleko, tam, kde se neobejdeš bez pleťovýho mlíka, budu to brát stát po státu, až dorazím k Zlatý bráně a konečně smočím nohy v oceánu...“ Tak si to zpěvák maluje hned v první písni Big Time. Tím, že si s Crazy Horse v závěru zajamoval standard Jimmyho Reeda Baby What You Want Me To Do, se s nimi na nějaký čas rozloučil, tedy alespoň pokud jde o řadové desky. Ve skutečnosti s nimi musel absolvovat ještě jednu krasojízdu...

 

Year Of The Horse

1997

 

Průběh světového turné Neila Younga & Crazy Horse, které se uskutečnilo v roce 1996, zaznamenala ve stejnojmenném filmu ruční kamera Jima Jarmusche. Na atmosféře koncertů se podepsala absence dlouholetého producenta kapely a jejího nehrajícího člena Davida Briggse, jenž zemřel v pětadevadesátém na rakovinu plic. Proto se také živé dvojalbum liší od filmového soundtracku; muzikanti chtěli vzdát Briggsovi hold a vybrali jeho oblíbené písně jako Pocahontas, Danger Bird či Sedan Delivery.

 

Are You Passionate?

2002

 

Na přelomu nového tisíciletí se Young obklopoval mistry svého řemesla, jako byli Donald „Duck“ Dunn, Jim Keltner, Spooner Oldham nebo Ben Keith, a vzpomínal na starý dobrý country-rock (viz album Silver & Gold). CD Are You Passionate? z roku 2002 natočil se členy skupiny Booker T & The MG’s, tvrdší píseň Goin Home si ale vystřihl s hochy z Crazy Horse. Za povšimnutí na téhle desce stojí mrazivý text skladby Let’s Roll, psaný z pohledu muže sedícího v letadle, které už za chvíli narazí do Světového obchodního centra v New Yorku.

 

Greendale

2003

 

Deset zhudebněných příběhů z Youngova vymyšleného městečka, ležícího kdesi na kalifornském pobřeží, tvoří dohromady první koncepční album v jeho kariéře. Autor opět využil služeb svých věrných, konkrétně Billyho Talbota a Ralpha Moliny, ale Ponchovi Sampedrovi taktně naznačil, že kytaru si tentokrát nahraje sám. Frank to vzal s klidem sobě vlastním a v následujícím roce se ke Crazy Horse zase připojil – to když kapela s Neilem znovu vyjela na společné turné, v téhle dekádě první a poslední.

 

Live At The Fillmore East

2006

 

Vzpomínka na slavné turné s Crazy Horse, Jackem Nitzschem a Dannym Whittenem v roce 1970. Tenkrát byla ve fóru deska Everybody Knows This Is Nowhere a koncerty měly po dylanovském způsobu elektrickou i akustickou část. Oblíbená píseň Come On Baby Let’s Go Downtown vyšla už na albu Tonight’s The Night, tady však máme poprvé možnost slyšet záznamy hned ze čtyř březnových večerů téhle krátké americké šňůry.

 

The Archives Vol. 1: 1963-1972

2009

 

Obrovská krabice plná archivních nahrávek. Luxusní komplet, na který si z platu hudebního novináře nevyděláte... Pokud jde o písničky s Crazy Horse, najdeme tu nevydané kousky z alb Everybody Knows This Is Nowhere a After The Gold Rush. Další mohutná porce rarit bude jistě brzy následovat.

 

Americana

2012

 

K zatím poslednímu útoku Splašeného koně došlo v hájemství mordýřských balad, zlatokopeckých odrhovaček a tuláckých žalozpěvů. Ralph Molina, Billy Talbot a Poncho Sampedro tančí kolem pokladnice amerického folkloru svůj obvyklý šamanský tanec. Nečekejte tedy, že své oblíbené lidovky hned poznáte. Někdy je nutné poslechnout si tu kterou písničku víckrát – zaprvé abyste se předsvědčili, že vás nešálí sluch, a zadruhé abyste vůbec identifikovali, o jakou bájnou postavu se vlastně jedná. Jestli Zuzanu, Klementajn, nebo Toma Dooleyho... Neil Young přiznal, že se při aranžování starých trempíren nechal inspirovat novátorským přístupem Tima Rose, který ostatně ovlivnil i Jimiho Hendrixe, jenž od něj převzal hitovku Hey Joe. Sympatické je znovuvzkříšení skladby Gotta Travel On z pera tragicky zemřelého folkaře Paula Claytona (jednoho dne si hodil do vany zapnutý fén). Výtečnou verzi má už Dylan na svém dvojalbu Selfportrait. Variantou Crazy Horse se písničkářský kruh uzavírá.

 

AMERICANA OD A DO Z

 

Oh Susannah

Písnička z pera jednoho z největších hitmakerů 19. století, skladatele minstrelských melodií a salónních popěvků Stephena Collinse Fostera. Kromě tohoto svižného kousku, který poprvé vyšel tiskem 25. února 1848, zůstaly po Fosterovi ještě další známé skladby: Camptown Races, Jeanie With The Light Brown Hair, Swanee River, Hard Times Come Again No More atd. Některé z nich zazněly v šedesátých letech i v češtině díky překladům Stanislava Mareše a Josefa Škvoreckého, jenž také přeložil píseň Ó, Zuzano. Původní text byl uzpůsoben minstrelským představením a z dnešního pohledu je „politicky nekorektní“. Hned po vydání si ho ale vzali do práce dobrodruzi posedlí Zlatou horečkou a výsledkem je to, co známe my. Neil Young & Crazy Horse použili radikální aranžmá Tima Rose z roku 1963. Prakticky jde o úplně novou melodii – prvek anarchie, který se jako červená nit vine celým albem.

 

Clementine

Byla krásná, byla milá... Ale když tak člověk poslouchá, jak Crazy Horse naložili se semaforskou Klementajn, konečně mu dojde, proč se ta nebohá holka dala na kokain. Původ téhle tragikomické historky je nejasný: víme, že v roce 1885 vyšla v Bostonu tiskem píseň Oh My Darling Clementine, podepsaná jistým Percym Montrosem. Jenže vzhledem k tomu, že po tomto skladateli není v hudebních análech ani stopy, mnozí badatelé soudí, že jde o vymyšlené jméno. O rok později zase v New Yorku spatřila světlo světa písnička Clementine. Autor? Barker Bradford. Ani o něm neexistuje zmínka, která by stála za zmínku. A koneckonců, oba dva se stejně můžou jít bodnout, protože už v roce 1863, kdy v  probíhala válka Severu proti Jihu, se v rytmu mazurky hrávala skladba Down By The River Lived A Maiden, která je po textové stránce zřejmým předobrazem naší Klementýny. Budeme-li pátrat ještě pečlivěji, zjistíme, že stopa vede do Kalifornie v době Zlaté horečky, a odtud možná do Austrálie, nebo do Mexika, případně do malebné Andalusie. Tak či tak je věčná škoda, že Neil vynechal tu černohumornou sloku o mrtvé Klementajn, co hnojí kytky zespoda...

 

Tom Dula

Zvláštní věc: zatímco pro nás jsou podobné balady pouze zdrojem zašlé romantiky a trochu levné poezie, pro několikátou generaci osadníků Appalačských hor je to pořád ještě tvrdá realita. A lidé, kterých se případ Toma C. Duly (Dooleyho) ze Štastného údolí v Severní Karolíně týká, dodnes sepisují petice za jeho rehabilitaci. Mnozí z nich totiž nevěří, že svou milou Lauru Fosterovou skutečně zabil. Pravda je, že přesvědčivý důkaz se nikdy nenašel. Přesto však Tom Dula 1. května 1868 skončil na šibenici. Díky značnému rozruchu kolem celé kauzy (noviny se už tehdy tvrdě prosazovaly a dívčina vražda se stala prvním masově medializovaným sexuálním skandálem v Americe) se na mladíkovu popravu přišly podívat tisíce lidí. Nahrávka písně Tom Dooley v podání Kingston Tria spustila roku 1958 mohutnou vlnu folkového revivalu. U nás zlidověl zvláště geniální verš „zejtra touhle dobou v divný pozici na tom starým dubu budu visící“. Málokdo ví, že slavný český text napsal Eduard Krečmar, a to už v roce 1961 pro legendární pražskou skupinu Sputnici.

 

Gallows Pole

Kořeny tohohle stařičkého moritátu sahají ke kultovní sbírce lidových balad Francise Jamese Childa z konce 19. století. Většina posluchačů zná samozřejmě verzi Led Zeppelin z jejich třetí desky. Page a Plant se však inspirovali nahrávkou bluesového trestance Lead Bellyho z roku 1939. Příběh je to pěkný, milý a zábavný: dívka má být oběšena, když vtom vidí, jak se k popravišti blíží její otec. „Přišels mě vykoupit zlatem a stříbrem, nebo ses jen přišel podívat, jak mě tu pověsí?“ „Přišel jsem se mrknout, jak tě pověsí,“ ujistí ji táta. Vzhledem k tomu, že ve Skandinávii existují stovky variant popěvku o popravčím břevnu, uvažuje se o jeho severském původu. Ponurý je na to dost.

 

Get A Job

Malá připomínka, že Crazy Horse byli původně doo-wopovou kapelou. Get A Job nahráli jako první v říjnu 1957 Silhouettes. Nebýt toho, že zpěvákovi Richardu Lewisovi matka pořád říkala „najdi si práci“, písnička by asi nevznikla. Každopádně, když se stal singl hitem č. 1, nikdo ze Silhouettes si už žádnou práci hledat nemusel.

 

Travel On

Skladbu napsal folkař a folklorista Paul Clayton, jeden z méně šťastných příslušníků dylanovské generace, který si – udolán drogami, osobními problémy  a depresemi z úspěchů svého slavnějšího kolegy – dobrovolně vzal život (stejně jako Peter La Farge, Phil Ochs a ještě pár dalších). Clayton zajímavě interpretoval velrybářské a vůbec námořnické písničky. Když zahrál Dylanovi vlastní dílko Who’s Gonna Buy You Ribbons (When I’m Gone), nestačil se pak divit, co s ním kamarád udělal a jak chladnokrevně si ho přivlastnil – dodejme, že v Bobově verzi se píseň jmenuje Don’t Think Twice, It’s All Right. Nutno ale přiznat, že pan Zimmerman Paulovi vysekl poklonu – to když se na Selfportraitu skvěle zhostil právě jeho hitu Gotta Travel On. Ovšem úplně první, kdo s touhle vypalovačkou uspěl, byl countryový zpěvák a kytarista Billy Grammer.

 

High Flyin Bird

Píseň „o svobodě, životě a smrti“ napsal všestranný muzikant, dramatik a malíř Billy Ed Wheeler – ten, co obohatil repertoár Johnnyho Cashe a June Carterové o populární duet Jackson. V roce 1964 skladbu hrála skupina Company se zpěvákem Stephenem Stillsem. V té době se také Stills seznámil s Neilem Youngem, jenž skladbu převzal a upravil ji pro svou tehdejší kapelu Squires.

 

Jesus Chariot

Dětská zpívánka, známější pod názvem Coming ‘Round The Mountain. Z hlediska vývoje jde o zajímavé převtělení černošského spirituálu When The Chariot Comes, pojednávajícího o druhém příchodu Krista, do podoby říkanky pro nejmenší. Chudí obyvatelé Appalačského pohoří na počátku 20. století věřili, že tím, kdo přijde, nebude Ježíš, ale legendární organizátorka stávek Marry Harris Jonesová.

 

This Land Is Your Land

Jednoznačně nejznámější a bohužel i nejzprofanovanější skladba Woodyho Guthrieho. Král amerických písničkářů první poloviny nedávno uplynulého století si přitom myslel, že píše ironickou odpověď na vlasteneckou hymnu God Bless America, která ho už mírně řečeno štvala. Jenže ve Spojených státech se ironie pěstuje jen „vocaď pocaď“. A tak je dnes i z Woodyho idol, k němuž se modlí proletáři všech zemí, a z písně Ta zem je tvá zem (česky zpívali Rangers) se stala jakási zvuková vlajka.

 

Wayfarin Stranger

Kdo by nevzpomněl na procítěný hluboký zpěv Oldřicha Ortinského ze Spirituál kvintetu, proti kterému je Neil Young učiněný kastrát... Jinou zajímavou verzi má na jedné starší desce Robert Křesťan. Johnny Cash zase tuhle litanii věčného ahasvera pojal jako duet s tahací harmonikou v náruči dámy jménem Sheryl Crow. Verze Crazy Horse ale vychází z ještě lepší nahrávky Burla Ivese, zpívajícího herce, který exceloval ve filmu Kočka na rozpálené plechové střeše. Tentýž interpret proslavil utopickou písničku Big Rock Candy Mountain (Tam za mořem piva).

 

God Save The Queen

Je typické, že v roce, kdy britská královna Alžběta slaví diamantové jubileum, zakončí kmotr grunge svou desku amerických klasik anglickou hymnou, a to v aranži nikoli nepodobné punkovému nářezu Sex Pistols. Jak se dozvídáme z bookletu, tato skladba se v Novém světě hrála už před americkou válkou za nezávislost. Ale přesto: kdybyste před takovými třiceti lety komukoli z Crazy Horse navrhli, ať zahraje Bože, chraň královnu, dost možná byste si domů odnášeli zuby v hrsti. Inu, jak praví staré moravské přísloví: na každého koňa sa najde jezdec...