V červenci 2003 a 2004 jsme s přáteli v maličkém, skromně vybaveném studiu v Praze na Spořilově pořídili zvláštní sérii nahrávek. Šlo o zhudebněné básně českých autorů. Celkem jsme se zmocnili asi šedesáti jmen – z toho jen polovina písní byla natočena – a z té půlky pouhá třetina snese dnes, po bezmála dvou desítkách let, opožděné zveřejnění. I přes pečlivý remastering uslyšíte různé chyby, ať už zvukové, či hráčské. Přesto se nebojím, že byste trpěli. Víte, co si doopravdy myslím? Že je to možná to nejlepší, co jsme kdy udělali. Tenkrát mi bylo pětadvacet a strávil jsem léto – ba dokonce dvě léta – ve společnosti životné, živelné, bluesující, swingující poezie. Při natáčení jsme si pomáhali vším možným: šejkovali jsme do rytmu plastovou tubou s tenisáky, přejížděli propiskou po odpadkovém koši, řvali, bušili do dveří, zpívali o oktávu níž a o oktávu výš, zvedali telefon a říkali „prosím“, imitovali zvuk zvonů na dvanáctistrunnou kytaru, tu přidali vítr, jindy štěkot psů… Byla to zábava. Snad se ta radost přenese i na vás. Zbylých šest nahrávek vzniklo relativně nedávno. Jako tečku nabízím živý záznam ze zahrady Šrámkova domu v Sobotce, kde jsem 8. 7. 2021 kolem jedné hodiny ranní halekal do tmavé oblohy – co jiného než Fráňovy nesmrtelné verše.
