Down The Highway

Down The Highway

Život Boba Dylana

Howard Sounes

Překlad Michal Bystrov

Galén 2010

 

 

 


Úplný, fascinující příběh života a díla Boba Dylana je v působivé knize DOWN THE HIGHWAY, kterou lze považovat za definitivní biografii této americké hudební legendy, vyprávěn jako nikdy předtím.

Už od počátku šedesátých let, kdy Bob Dylan ovlivnil průběh folkového revivalu písněmi jako Blowin’ In The Wind, byl jedním z nejlepších autorů nové éry, umělcem, jehož skladby zachytily ducha doby a upoutaly představivost milionů. Od té doby uplynulo hodně vody a Dylan je stále tady – milován těmi, kdo s jeho muzikou vyrůstali, a obdivován mladšími generacemi, které v něm rozpoznaly nepřekonatelného hudebního inovátora.

Ačkoliv strávil bezmála půl století pod drobnohledem médií, zůstal dodnes záhadnou postavou, jejíž soukromý život – od památné nehody v roce 1966 až po otázku, kolikrát se vlastně oženil a kolik má dětí – halí mlha tajemství. Uznávaný životopisec Howard Sounes v knize DOWN THE HIGHWAY rozptyluje veškeré pochybnosti a nabízí nový, zasvěcený pohled na téměř každý aspekt Dylanovy existence, včetně jeho hudby, historie jednotlivých nahrávání, složitého milostného života, rodiny a obchodních záležitostí. Výsledkem je dokonalý a přesný portrét této nepolapitelné a těkavé hvězdy.

Během tří let se autorovi podařilo vyzpovídat více než 250 osob, které v Dylanově příběhu sehrály klíčovou roli. Bývalí spoluhráči, přítelkyně a členové písničkářovy rodiny mu umožnili přístup k dosud neznámým dokumentům. Na základě této obrovské masy exkluzivních informací Sounes vystavěl chytlavou a čtivou biografii, srozumitelnou, a přitom velmi objevnou a vyčerpávající. Díky ní může čtenář s Dylanem znovu urazit celou jeho pouť, počínající v těžařském městečku v severní Minnesotě. Je to podivuhodná cesta a každý, kdo má doma nějaké album Boba Dylana, jí bude uchvácen.

Kniha vyšla poprvé k Dylanovým šedesátinám v roce 2001. Tehdy vyvolala značný rozruch, jelikož obsahovala řadu dříve neznámých faktů o jednotlivých členech písničkářovy rodiny či skutečném počtu Dylanových žen a dětí. Především ale přinášela objevné rozhovory s mnoha lidmi, kteří do té doby (často na Dylanovo výslovné přání) s novináři a životopisci nekomunikovali. To, spolu s faktem, že jde o opravdu kvalitní literaturu, ze Sounesovy knížky činí jednu z nejzajímavějších a nejinteligentnějších dylanovských publikací. Pro potřeby českého čtenáře, který se k tomuto pozoruhodnému bestselleru dostal s devítiletým zpožděním, byla biografie doplněna o obsáhlý doslov, shrnující poslední dekádu Dylanovy kariéry.

 

Jan H. Vitvar, Respekt, 8. listopadu 2010

To on zjistil, že se Bob Dylan v 80. letech tajně podruhé oženil, a dokonce se mu narodila dcera. To jemu se podařilo vypátrat, že šla Dylanova raná láska Suze po rozpadu jejich vztahu na potrat. To on odhalil, že Dylan poslední léta trpí vážnou nemocí způsobenou plísní z ptačího trusu vdechnutou při jízdě na motorce. Novinář Howard Sounes je zkrátka pěkný šťoural: při přípravě Dylanova životopisu Down The Highway se nezastavil před žádnou překážkou a na bytostného tajnůstkáře v ní prozradil úplně všechno. Kniha v originále vyšla před devíti lety a způsobila poprask. Muzikant, který celý život dělal všechno pro to, aby se o něm lidé nedozvídali pravdu, před nimi najednou stál skoro nahý.

Aby však nedošlo k nedorozumění: publikace, jež nyní vychází v českém překladu, není žádným vynášením špinavého prádla na světlo (ačkoli zrovna o Dylanově přezíravém přístupu k osobní hygieně se v ní píše dost), ale upřímným pokusem podívat se na příběh jednoho ze zakladatelů moderní populární hudby bez příkras. Včetně pozadí vzniku skoro každé z těch stovek skladeb, které natočil. Koneckonců knihu přeložil Michal Bystrov, který jazykově méně vybaveným Čechům pomohl objevit Dylanovu poezii: spolu s Gitou Zbavitelovou před třemi lety přeložil jeho veškeré texty písní z let 1962–2001. A takovému člověku by jistě bylo zatěžko překládat něco, co by chtělo Dylanovi ublížit.

Sounes také v publikaci Dylanovi neubližuje, nebo rozhodně ne víc, než si Dylan ublížil sám. Při pátrání po „úplné pravdě“ o Dylanovi vyzpovídal 250 lidí a prošel i dokumenty ze zpěvákova života, ke kterým se jeho předchozí životopisci nedostali. Velkou část knihy tak logicky zabírá doba před příchodem Roberta Allena Zimmermana, respektive Shabtaie Zisela ben Avrahama, jak zní jeho židovské jméno, do New Yorku. Právě prvních dvacet let Dylanova života totiž až do Sounesovy práce zastírala největší mlha a novinář specializující se na kulturní dějiny spojené s 60. lety (vyšel mu také životopis Charlese Bukowského a letos v létě i Paula McCartneyho) ji rozehnal tak dokonale, až má čtenář pocit, že v ulicích Dylanova rodného Duluthu kráčí vedle budoucí folkové, rock’n’rollové, rockové, popové a bůhví jaké ještě hvězdy, pozoruje její první lásky a cítí její rostoucí touhu „zdrhnout z vězení“ a spolu s otřískanou kytarou se „dostat až za obzor“.

S přibývajícími léty hudební modly – a Sounes nezastírá, že i pro něj je ona „loutka na neviditelných nitkách“ s „andělskou tváří“, „dlouhými bledými prsty zbarvenými nikotinem“ a věčně „nedoříkávající věty“ celoživotní idol – pak autorova pozornost slábne. Jakmile hudebník dosáhne Kristových let (Sounes na tuhle etapu potřeboval plné dvě třetiny knihy), stránky pak plní už víceméně jen úsporný přehled nahrávek a koncertů s drobnými odbočkami k Dylanovým rozvodovým stáním. Výstižné jsou v tomto ohledu závěry posledních kapitol: „Se čtyřicítkou na krku začal Bob Dylan ztrácet půdu pod nohama (…), když přeskočil padesátku, Bob se cítil osamělejší a izolovanější než kdykoli předtím. Smutná postava čelící nejisté budoucnosti.“

Kniha ovšem pochopitelně končí happy endem, protože Dylan stále brázdí planetu s desítkami koncertů ročně, stále vydává alba a především: stále je jednou z nejtajemnějších postav hudebních dějin. Na svém životopise se Sounesem totiž odmítl během deseti let jeho příprav spolupracovat a kdo ví, jestli ta dálnice jeho života přece jen nebyla ještě komplikovanější.

 

Jindřich Göth, Instinkt, 11. listopadu 2010

Na trhu se díky péči nakladatelství Galén objevil český překlad životopisu Boba Dylana Down The Highway s podtitulem Život Boba Dylana – nejlepší dylanovská biografie, na kterou můžete narazit.

Kniha pochází z pera britského žurnalisty Howarda Sounese, mimo jiné autora ceněného životopisu Bláznivý život Charlese Bukowského. Výtečnou práci odvedl i v případě zpracování životního příběhu Boba Dylana, dá se říct, že kniha je v mnohém unikátní. Sounesovi se podařilo sestavit co možná nejvěrnější obraz jedné z největších postav soudobé populární hudby, postihnout všechny důležité životní zákruty, rozkrýt okamžiky, které dosud dlely v mlze, to vše v nesmírně čtivém a přitom seriózním podání. Dylan je velmi komplikovaná osobnost a autor si toho byl dobře vědom. Neuhýbá ani před okamžiky, které by si zpěvák zřejmě za rámeček nedal, zaujatě a přitom s odstupem líčí jeho zvláštní vztah k rodičům, Dylanovy manipulativní sklony, vrtochy a záchvaty sedmilhářství. I to patří k věci, stejně jako podrobný popis vzniku písní a alb, která přepisovala hudební dějiny, Dylanova záliba v literatuře, vztah k víře, odklon od židovství a konverze ke křesťanství i známé historky, které jsou součástí dylanovské mytologie – jako třeba když se do té doby akustický folkař předvedl s rock’n’rollovou kapelou a rozzuření žánroví puristi ho odměnili pokřikem „Jidáši!“.

Sounes se k napsání knihy připravoval velmi pečlivě, během tří let shromažďoval materiál, vyzpovídal více než 250 osob, Dylanovi velmi blízkých. Výsledek je strhující a připravte se na to, že během několika následujících dní se Boba Dylana jen tak nezbavíte. Už během několika stránek totiž pocítíte akutní potřebu znovu si poslechnout jeho desky. Věřte, že po přečtení Down The Highway si je vychutnáte ještě silněji než kdy předtím.

 

Jan H. Vitvar, Respekt.cz, 12. listopadu 2010

Přišla mi dneska v noci z Lidovek milá prosba o zaslání příspěvku do jejich tradiční ankety Kniha roku. Tak jsem si udělal malou bilanci. Co / koho jsem to vlastně letos četl a zapůsobilo to na mě tak silně, že si na to při páteční uzávěrce lehce vzpomenu?

První, co mě napadlo, byla Larssonova trilogie Milénium. Vzpomněl jsem si na ten báječný srpen, kdy sem zhltnul všechny tři díly za sebou a nemohl se od nich odtrhnout, kdy se mně autobusák ptal, co to čtu za napínavou bichli, že mu zapomínám zaplatit za cestu, kdy jsem pravidelně chodil spát ve tři ráno a nebylo to kvůli tomu, že bych nemohl spát, ale protože prostě nešlo přestat číst.

A tak jsem v paměti pátral dál. Samozřejmě se mi vybavil Sounesův životopis Boba Dylana Down The Highway, protože je to jen pár dnů, co jsem tuhle vycizelovanou jízdu dálnicí „Jidáše“ populární hudby dočetl. A k tomu se přidal McEwanův Nevinný, skvělá tragikomedie situovaná do rozděleného Berlína 40. let, kterou jsem s jejím hrdinou Leonardem nedávno prožíval na plážích v Kalábrii. Když už jsme u cestování: McCarthyho Krvavý poledník jsem zhltal v zimě v Istanbulu, zatímco jeho neméně krvavá Města na planině mi dělala společnost, když jsem pak doma ležel s nohou v sádře. Co ještě z beletrie zbývá? Barnesův Žádný důvod k obavám, Davysovo Amberville, to jsou, sakra, samé překlady! Z českých knížek si takhle z hlavy vzpomenu jen na Reynkovy Básnické spisy a Balabánovu – bohužel úplně poslední – knížku Zeptej se táty. To nevyšlo nic dalšího? Kolega Nezbeda mi správně připomíná, že letos vyšly třeba Povídky jamrtálské od Mileny Slavické nebo Haklova Pravidla směšného chování. No, měl bych to do Vánoc dohnat.

České tituly na druhou stranu v mé paměti převažují co se týče literatury faktu. Stejně, je to divná kategorie: můžou být knížky věnované výtvarníkům, kteří často nedělají nic jiného, než že narušují hranici mezi realitou a naší imaginací, považované za literaturu faktu? Asi jo, třeba v Magnesii Liteře v ní soutěží.

Na co bych tedy neměl zapomenout. Na Sudkův Svatý Vít, na Kolářovu Ostravu, na Bolfovu Velkou černou knihu… A jasně, na Planetu Eden se studiemi Tomáše Pospiszyla a Ivana Adamoviče o představách socialistických umělců o dobývání kosmu, a pak hlavně na Roky ve dnech, neuvěřitelně dobře sepsanou zprávu od Marie Klimešové o bojích našeho umění za alespoň jistou nezávislost v letech 1945 až 1957. K tomu ještě musím připočíst vynikajícího Thompsonova průvodce výtvarným trhem Jak prodat vycpaného žraloka za 12 milionů dolarů. A pak knížku, které si letos vážím vůbec nejvíc, knížku, která je pro mě onou Knihou roku. Její název si zatím nechám pro sebe, ať je to trochu napínavé. Jenom prozradím, že je to vyprávění o jednom českém grafikovi, které nemá co do napětí moc daleko ke zmíněné Larssonově trilogii.

 

Ondřej Konrád, Lidové noviny, 15. listopadu 2010

„Bob Dylan dostal od Boha příkaz zjistit, jestli může vzniknout skutečné umění i pro jukebox, a on to dokázal.“ Automatické přehrávače desek, později disků, sice z výčepů mizí, ale někdejší krásně patetický výrok básníka Allena Ginsberga přetrvává. Stejně jako Dylanovy písně, podivuhodné a revoluční prostoupení poezie a muziky. Ukázat v plném světle jejich autora, záhadného, komplikovaného a protikladného, se četní životopisci snaží stále dokola. On jim však po desítky let rafinovaně uniká, a tak pokusy nalézt „pravého Dylana“ zůstávaly neúplné. Po přečtení knihy Howarda Sounese Down The Highway – Život Boba Dylana, kterou právě vydalo nakladatelství Galén v překladu Michala Bystrova, získá člověk pocit, že je oné lákavě enigmatické figuře přece jen o něco blíž.

Co Bob Dylan napsal sám, máme v češtině takřka kompletní: drtivou většinu slov k písním v exkluzivním bilingvním vydání (Texty 1962-2001, Kalich, 2005), prvý díl zatím nedokončených pamětí Kroniky (Argo, 2005) i rozpačité staré básně v próze Tarantule (Argo, 1997). Doplňují to vykladačské statě Paula Williamse (Dívám se, jak teče řeka, Pragma, 1996). A vyšla i v mnohém ohledu důkladná  biografie Clintona Heylina (Bob Dylan, Votobia, 1994), byť pošramocená překladatelskými nesmysly a končící rokem 1990. Sounesův text je podstatně plynulejší, literárnější, zdaleka ne tak detailně faktografický, a přitom v lecčems objevný. Autor stíhá pozorovat Dylana ještě aspoň v další dekádě, kdy došlo k už bůhvíkolikátému umělcovu zmrtvýchvstání. A přehled toho, co se dělo s Dylanem za posledních deset roků, doplňuje v přidané kapitolce vyčerpávajícím způsobem překladatel Michal Bystrov, zkušený hudební publicista, anglista a navíc Dylanův znalec. Jeho převod se čte takřka sám.

Bravurně rozvržená, vyvážená, v kritických soudech střídmá a analýzám tvorby se moudře vyhýbající Sounesova práce, podepřená značnou sumou ústních i písemných svědectví ze všech etap Dylanova života, boduje – pokud jde o nové objevy – celkem významně. Autorovi se totiž povedl husarský kousek doložením písničkářova nejpřísněji utajeného druhého manželství (obdařeného i dítětem), byť už dnes zase zrušeného. Důkladné je také průběžné mapování vleklého a tvrdého soudního sporu s bývalým manažerem o vlastnictví vydavatelských práv, který Dylana po léta deptal, stejně jako eskalující rozmíšky s prvou ženou o podobu a funkčnost luxusního sídla na kalifornském poloostrově, což zřejmě přispělo ke krachu osudového vztahu. A našlo by se toho ještě mnohem víc. Sounes může být pyšný na úvodní kapitoly o Dylanově dětství a dospívání s důvěryhodným obrazem života v maloměstském Hibbingu. A ještě plastičtější je jeho vykreslení atmosféry hudebních kaváren na Manhattanu, odkud mladý Dylan startoval k megahvězdné dráze. Opominuty nejsou žádné podstatné vlivy hudební i nehudební, žádná zásadní setkání a události, které mimořádně vnímavého Dylana posunovaly dál a formovaly jeho originální vývoj. Celou knihou se pak jako červená nit táhne neustálé a někdy až dramatické úsilí zachovat si maximum osobní i umělecké svobody.

Tím také, jeví se aspoň, si lze hlavně vysvětlovat řadu písničkářových úkroků a převratů, které se ale nakonec staly pro Dylana příznačné – jistá u něho byla prostě pouze nevypočitatelnost, vedená potřebou, nebo spíš nezbytností dělat si, co chce. Hlavně se v žádném případě nenechat manipulovat obchodníky, úzkými spolupracovníky, publikem, žurnalisty, širokou veřejností, ale patrně ani životními partnerkami. Někdy proto musel působit skoro paranoicky, ale nechuť stát se „veřejným majetkem“ lze pochopit celkem snadno. Stejně jako Dylanovu věčnou potřebu vyvíjet se, nezůstat ani za cenu značných rizik na místě.

Zatímco Heylin pátral neúnavně po každé epizodě nebo pocitech dnes pozapomenutých muzikantů ve studiích a na turné a vůbec se projevoval coby dylanovský expert, Sounes, o muzice jinak nepíšící, předkládá soudržný příběh fascinujícího  tvůrce, který provždy změnil tvář populární hudby, vyrovnával se často nelehce s různými krizemi osobními i uměleckými, byl zbožňovaný, a dokonce vzývaný jako nějaký Mesiáš a pak zase nekompromisně zatracovaný. A který si při tom všem stačil zachovat zdravý rozum a zůstával u toho, co mu bylo nejvlastnější. Tedy skládal a koncertně od prvé poloviny 70. let takřka bez ustání prováděl živelnou muziku s neobyčejnými slovy.

Což ovšem znamenalo, že chtěj nechtěj zůstával publiku na očích, a tak bylo skrývání privátního života nesnadnější. I proto, kolik měl charismatický Dylan milostných eskapád. Že se o nich dodnes ví jen útržkovitě, je vítězstvím jeho konspiračních schopností, ale i důkazem loajality nejbližšího okolí, které prostě o některých věcech taktně mlčí. Což vlastně činí i Sounes, a tak skoro jen mezi řádky vytušíme, jak podstatnou roli pro Dylana zřejmě hrály a snad i stále hrají ženy. A že asi opakovaně usiloval o harmonické zázemí. Od něhož ale zase prchal na nekonečné turné a za volností kočovného kumštýře a šarméra. Ostatně ve své blížící se sedmdesátce stále absolvuje rok co rok kolem neuvěřitelné stovky koncertů. „To je jeho. Bavit lidi. Dokud bude moci, bude pokračovat,“ říká jedna z Dylanových přítelkyň v závěru knihy, která je mimo jiné také vynikajícím vhledem do kulturní historie posledního půlstoletí.

 

Vojtěch Probst, Literární noviny, 18. listopadu 2010

Nakladatelství Galén vydalo knihu Howarda Sounese Down The Highway: Život Boba Dylana – jediný životopis, jenž se zpívajícímu americkému básníkovi dokázal dostat až na kůži a proniknout nejen do jeho pečlivě střeženého soukromí, ale i do nahrávacích studií.

„Nebudu to hrát s partou střízlivejch,“ prohlásil Dylan před nahráním písně Rainy Day Women # 12 & 35, v níž refrén prorocky tvrdí, že „každej skončí sjetej“. Následně se začaly dít věci. Kapela svůj stav briskně napravila a v záchvatu bujarého marihuanového veselí si někteří její členové prohodili nástroje, což také částečně vysvětluje poněkud jedinečný zvuk této skladby mezi ostatními. Průběh nahrávání oblíbené písně zabírá zhruba stránku a ve zkratce vystihuje hlavní přínos životopisu.

Až do vydání originálu knihy před devíti lety byl totiž Bob Dylan poměrně tajemná postava. Zpočátku, po svém příchodu do newyorské Greenwich Village, si o sobě mnoho historek vymýšlel. Mimo jiné i tu, že nezná své rodiče – dokud v říjnu 1963 nedorazili otec s matkou na jeho koncert v legendární Carnegie Hall a nevyšel najevo jejich naprosto běžný vztah. Postavení rodičů – vyšší střední vrstva na malém městě – navíc zesměšnilo celou Dylanovu sebestylizaci a časopis Newsweek si dal na jejím rozcupování záležet. Od té chvíle Dylan hermeticky uzavřel všechny přístupy ke svému soukromí a nebylo známo ani to, zda či pokolikáté je ženatý a kolik má dětí. Široký okruh jeho spolupracovníků, přátel a členů rodiny dostal nekompromisně přikázáno mlčet.

Zákaz byl podle všeho před ostříleným Howardem Sounesem (napsal mj. i životopis Charlese Bukowského) samotným Dylanem odvolán. Promluvilo 250 písničkářových nejbližších osob a vyšla najevo neznámá fakta o jeho dětství, soukromém životě a díky muzikantům také o práci na jednotlivých albech. I ten, kdo není zanícený dylanofil a komu je mistrovo soukromí celkem lhostejné, ocení, že je mnohde dáváno do souvislostí se vznikem některých písní. (A to nejen těch milostných, např. známý Mr. Tambourine Man odráží karnevalové výjevy z Mardi Gras během jednoho odvázanějšího výletu.) Na jiném místě zase kavárník Paturel se svou ženou, kteří Dylanovi pronajímali jeden pokoj jakožto pracovnu, popisují básníkovu tvůrčí metodu předtím, než začne text psát – rozloží po zemi množství fotografií, obrázků či pohlednic a hledá souvislost, jež ho dovede k nápadu. Tato mírně dadaistická metoda patrně jeden čas doplňovala metodu starší, založenou na výběru křiklavých případů a událostí, o kterých se psalo v novinách a které Dylan rovněž v prvních letech zhudebňoval.

Sám hudebník je v knize vylíčen jako poměrně protichůdná osobnost – citlivý vůči ostatním, ovšem připraven kohokoli zneužít na své cestě vzhůru; cílevědomě pracuje na své kariéře, ovšem podepisuje zlodějské smlouvy, které ani nečte. Egocentrik toužící po slávě, který však odmítá ukázat svou pravou tvář a novinářům se vysmívá. V první řadě však výtečný umělec. O tom není pochyb.

 

Michal Bystrov, Reflex, 18. listopadu 2010

Sedím doma u kafe, poslouchám bezmála půlstoleté demosnímky Boba Dylana a vzpomínám, jak jsem celý loňský rok i kus roku letošního překládal Mistrův životopis z pera Howarda Sounese. Down The Highway se to dílo jmenuje. A i když si výjimečně nedělám legraci, ba dokonce zastávám názor, že jde o jednu z nejlepších biografií vůbec, přiznám se, že se mi do dalšího dylanovského projektu zprvu moc nechtělo.

Měl jsem po krk těch, co mě spojovali s dylanology, což je přinejlepším klub osamělých srdcí a přinejhorším spolek militantních bláznů. Navíc jsem nemínil znovu přivolávat noční můru, kterou se pro mě – a bohužel i pro spoustu čtenářů – stala pět let stará česká verze Dylanových textů. Často si opakuji, co řekl František Vláčil o svém (mimochodem mnohem lepším) filmu Mág: „Zkazil jsem Máchu, a to se nedělá.“ Zkazili jsme Dylana, a to se nedělá. Život šel dál, akorát ten můj pak dlouho chodil kanály.

Sounesova kniha znamenala návrat na místo činu, ale také šanci, jak se vypořádat s protivným pocitem hanby. Znáte tu scénu z filmu The Mission, v níž Robert De Niro zdolává vodopád s haldou železného harampádí na hřbetě? Tak i já si naordinoval různé nesmyslné tresty: překlad tisícistránkové bichle o Beatles, řeholi domácího zpravodaje, dočasný zákaz psaní o hudbě a jiné hlouposti. Z deprese mě však vytáhly až léčebné metody doktora Galéna.

U žádného jiného nakladatele jsem nezažil, že by mi svěřil nejen překlad, nýbrž i výběr vhodné knihy, jazykového redaktora a supervizora. O jeho nezměrné trpělivosti v době, kdy jsem nebyl schopen sedět u počítače s vědomím, že mému otci zbývá jen několik měsíců, týdnů či dní, nemluvě. Naše společná práce tedy navzdory těžkým chvílím dopadla, jak jsme si oba představovali, a výsledkem je příběh, který čtu jedním dechem i já sám – a to už ho znám skoro nazpaměť.

 

Lucia Piussi, Inforum, 22. listopadu 2010

Biografie o slávnych ľuďoch sú zaujímavým čítaním. Napriek tomu sa po niektorých z nich bojím siahnuť. Akýsi úzkostný strach, že sa o svojom „miláčikovi“ dozviem viac než by som mala, mi v tom bráni. Preto som sa tak dlho vyhýbala aj čerstvej novinke od Howarda Sounesa: Down The Highway – Život Boba Dylana. O Dylanovi som čítala mnoho a ani neviem načo. Napokon zastávam jeho vlastný názor: „Všetko je v pesničkách.“ Človek nemusí vedieť stav jeho konta v roku 1997 či to, aký nevrlý v to leto býval na všetkých okolo seba a preháňal to s alkoholom. O šialených fanúšikoch, ktorí mu dýchali na krk ani nehovorím. Napriek tomu dávam túto knihu do pozornosti. Najzaujímavejšia je v tých pasážach, kedy ide čisto o to podstatné, o tvorbu, o hudbu. Samozrejme, niektoré pikošky sú čarovné a nejdú z hlavy. Ako keď jedna z Bobových žien popisuje speváka ako človeka vo svojej podstate uzavretého  a tichého, vraviac o ňom, že nepotrebuje absolútne nič. Len gitaru v holej miestnosti a kanárika, aby mal komu spievať! Tak tomuto verím, to je Bob Dylan, majster zahmleného zraku upretého do diaľky!

 

Júlia Šimková, Gorila.sk, 22. listopadu 2010

Veľkolepá biografia Boba Dylana je nabitá kľúčovými faktami. Má byť tiež definitívnym životopisom tejto americkej folkovej legendy, ktorá bola mnohými kritikmi označená aj za najväčšieho a najvplyvnejšieho umelca populárnej hudby 20. storočia.

Keď sa Dylan v júny tohto roku objavil v Bratislave, poctil síce hlavné mesto joggingom, fotografie ktoré si však paparazzi počas jeho súkromnej rozcvičky stihli vyhotoviť, museli byť pod dohľadom ochranky okamžite vymazané. Iné podmienky nesprevádzali ani jeho vypredaný koncert v Expo aréne. Bob Dylan sa tak ani pol storočia stráveného pod drobnohľadom médií nestal ,,verejným majetkom“ a svoje súkromie mystifikuje s úspechom šedej eminencie. Pre médiá i širokú verejnosť ostáva pod rúškom tajomstva mnoho okolností okolo pamätnej nehody z roku 1966, jasné však nie je ani to, koľko krát sa hudobný inovátor Dylan oženil a koľko má detí.

Úspešný biograf Howard Sounes sa však rozhodol tomuto velikánovi pozrieť na zúbok. V populárnej kultúre pritom nejde o žiadneho zelenáča, Sounes, ktorý pravidelne participuje v televíznych a rozhlasových programoch, má už na svojom konte biografie Charlesa Bukowského či kulturálnu štúdiu dekády 70. rokov, Seventies. Tentoraz sa mu podarilo vyspovedať 250 kľúčových osôb z Dylanovho okolia, medzi inými aj bývalých spoluhráčov či bývalé priateľky. Rodinní príslušníci zase Sounesovi umožnili nahliadnuť do nezverejnených dokumentov, na základe čoho vzniká zasvätená biografia pod názvom Down The Highway – Život Boba Dylana.

Biografia sa tak stáva úplným, exkluzívnym a vyčerpávajúcim, za to však prehľadným a ľahko čitateľným dielom, ktoré by malo definitívne zmiasť zo stola všetky špekulácie o hudobníkovom rodinnom, partnerskom či profesionálnom živote. Pre mnohých čitateľov by malo ísť o fascinujúcu biografiu, ktorá prvýkrát a exkluzívne prináša prierez životom tohto výnimočného hudobníka, ktorý vždy ironicky, vtipne a trefne dokázal pochopiť a originálne sprostredkovať ducha svojej doby.

 

Antonín Kocábek, Týden, 22. listopadu 2010

Hudební fanoušci mohou jásat – zcela zásadní kniha Howarda Sounese o jejich oblíbenci Down The Highway: Život Boba Dylana je po letech konečně k dispozici i v českém vydání.

Nejpříznačnějším slovem pro kariéru Roberta Allena Zimmermana, kterého svět zná pod jménem Bob Dylan (69), by mohl být termín “vytrvalost”. V historii populární hudby jsou i tací, kterým se dostalo větší slávy či finančního ohodnocení jejich výjimečnosti (např. Beatles), ale takových, kteří v pozici hvězd vydrželi několik desítek let, je opravdu jen pár. Osobnosti s podobným společenským záběrem i dopadem na generace nástupců se bohužel obvykle právě proto dočkávají především povrchních knižních pohledů, plných nekritického obdivu v kombinaci s nudnými statistikami. Vůbec tak není divu, že do doby, kdy před téměř deseti lety vyšla biografie Down The Highway poprvé, neexistovala detailnější kniha zabývající se Dylanovým osudem.

Příliš se nevědělo o jeho rodinných poměrech, mnohé historky zůstávaly ve stadiu spekulací a sám Dylan neje vil sebemenší chuť ona bílá místa vyplnit. A právě tím je kniha Howarda Sounese, u které až mrazí při uvědomění, co práce jí muselo předcházet, zcela unikátní.

Podobně dotažených životopisů nevychází ani v zahraničí mnoho a u nás už jsou vyloženě událostmi. Kniha vyšla poprvé k Dylanovým šedesátinám v roce 2001, ale i když se v překladu Michala Bystrova česky objevuje až nyní, díky své propracovanosti neztrácí ani s odstupem sílu a smysluplnost. Autor při shromažďování dat vyzpovídal stovky lidí, podle svých slov prakticky všechny, kteří měli k tématu co říci, a sehnal neskutečné množství podkladů. Díky tomu je kniha – i přes místy až nesnesitelně seriózní podání a detailismus připomínající vědeckou práci – nejen faktograficky důsledná, ale zároveň i čtivá a zábavná.

Maluje plastický obraz zpěváka i geniálního skladatele, který může být cenný jak pro mladou generaci, která si svou cestu k legendě teprve hledá, tak i pro dlouholeté nadšence a fanatické obdivovatele. I oni tu totiž zaručeně najdou nejen spousty historek, ale i dosud neznámých informací a nových pohledů. Sounes jde do hloubky a mapuje umělcovu životní cestu od líčení rodinných poměrů a dospívání v průmyslovém městečku v Minnesotě přes písničkářské začátky v Greenwich Village až po pozici veličiny světové hudby. Všímá si vývoje jeho talentu i názorů, nebojí se ani negativních stránek jeho osobnosti, jakými byly chorobná potřeba vymýšlení mystifikací nebo neurovnané vztahy k ženám.

Britský novinář Howard Sounes, který je rovněž podepsán pod biografií spisovatele Charlese Bukowského, odvedl skvělou práci, díky které by knihu žádný příznivec Boba Dylana a hudby 20. století neměl pominout. První české vydání péčí agilního vydavatelství Galén navíc dílo obohatilo sice stručnou, ale podobně zasvěcenou rekapitulací Dylanovy cesty od doby napsání až do současnosti.

 

Josef Rauvolf, iLiteratura, 26. listopadu 2010

Zdálo by se, že v případě Boba Dylana, hudebníka, jehož lze bez jakéhokoli uzardění či pocitu přehánění nazvat géniem, nelze přijít s ničím novým. Po několika klasických vyčerpávajících biografiích (především práce Clintona Heylina, Roberta Sheltona a Greila Marcuse) a řadě speciálnějších monografií přeci nemohlo zůstat nic, co by o Bobu Dylanovi, jeho životě i hudbě nebylo napsáno. Anebo objeveno: Dylan je totiž velký tajnůstkář, čemuž se ostatně nelze divit. Zvláště v 60. letech si totiž užil takové pozornosti fanoušků a nenechavých publicistů, že se rozhodl po zbytek života vypouštět o sobě co možná nejméně informací. Samozřejmě s výjimkou hudby, jež mu s postupem času – zdá se, a Sounesova biografie to na mnoha příkladech potvrzuje – stále více suplovala život i všechny ty všední věci s ním spojené. Dylan se zkrátka stále více stahoval do svého světa a nikoho, přesněji téměř nikoho do něj nepouštěl. A to včetně dlouhodobých a nejbližších přátel.

S velkým očekáváním proto byla svého času přijata biografie britského publicisty Howarda Sounese, jež vyšla anglicky v roce 2001 a nyní ji v překladu Michala Bystrova vydal Galén. Je dobré předeslat, že Sounesovi se podařilo mluvit s lidmi z Dylanova nejbližšího okolí, dokonce i z jeho příbuzenstva, kteří doposud žádosti o rozhovory odmítali, díky čemuž přináší spoustu nových, neznámých fakt. Například objevil, že se Dylan podruhé oženil a má dceru, zjistil, jak to bylo s jeho téměř fatálním onemocněním v roce 1997, a odhaluje zákulisí nahrávání i náhlých rozchodů. Vše činí s taktem, aniž by se vlezle ráchal v umělcově soukromí. Píše o Dylanově proměně z naivního hudebníka, neorientujícího se ve světě manažerských smluv, což ho stálo skutečně mnoho peněz, v člověka, který si umí své finance ohlídat. Zajímavá a zcela objevná jsou jeho zjištění ohledně Dylanovy motocyklové havárie v roce 1966, po níž se na dlouho stáhl z koncertního života. Všechno totiž mohlo být zcela jinak, než to jak sám Dylan, tak jeho biografové popisovali.

Obraz Boba Dylana, jaký Sounes maluje, je i přes všechna negativa, která se ostatně najdou na každém, chápavý a dostatečně empatický. I díky tomu se mu podařilo zachytit a popsat stále větší samotu, již si Dylan zvolil. Anebo do ní byl dotlačen, to již záleží na úhlu pohledu.

Pár slov k překladu – Michal Bystrov má Dylana jistě v malíčku, ostatně překládal jeho texty, nicméně pár chybiček se do jinak čtivého překladu vloudilo. Jednou z nich je opakující se omyl mnoha našich překladatelů: v Americe se patra počítají včetně přízemí, dvoupatrový dům Dylanových rodičů je tak pouze jednopatrový, je to i vidět na fotografii. Vzhledem k rozsáhlosti textu a kvalitě celého překladu je to však pominutelná vada na kráse. V každém případě lze Sounesovu biografii vřele doporučit, Dylan umělec je zde totiž v rovnováze s Dylanem člověkem. Géniem, který má i své mouchy, ale podobu rocku změnil jako málokdo jiný.

 

Jan Sobotka, UNI, 1. prosince 2010

Od českého vydání Heylinovy dylanovské biografie uplynulo šestnáct let, takže lze přivítat další životopis Boba Dylana bez otázek, zda pro náš národ nejsou dva takové tlustospisy příliš. Stejně jako druhé, podstatně rozšířenější vydání Heylinovy práce z roku 2000, které Howard Sounes stačil zahrnout do svých pramenů, byla Down the Highway přichystána k písničkářovým šedesátinám v následujícím roce. Autor otevírá svůj text líčením pozadí Bobfestu 1992, jehož význam mezitím Dylan úspěšně zastínil výraznějšími počiny, a dále již pokračuje přísně chronologicky, od narození Dylanova dědečka v Oděse roku 1875 až k roku 2000, kdy kniha vznikala.

Howard Sounes nepatří k vyhraněným dylanologům (před Dylanem se věnoval Charlesovi Bukowskému, po Dylanovi světu profesionálního golfu a nyní mu vychází životopis Paula McCartneyho), což mu zaručuje bezpečný odstup. V rámci sběru materiálu hovořil během tří let s dvě stě padesáti lidmi z Dylanova okolí, získal přístup i ke členům písničkářovy rodiny (ovšemže nejmenovaným), propracoval se k informacím ohledně Dylanových finančních poměrů i soudních pří, zmapoval též písničkářovy nemovitosti a prokoukl i metody jejich utajení. Což je v Dylanově případě samozřejmě výkon úctyhodnější než u kterékoliv jiné celebrity. Sounes shromáždil kromobyčejné množství údajů, zejména co do přesnosti  a věrohodnosti (pokud to lze ze smíchovské perspektivy posoudit) skutečně překonávající předcházející životopisce. Mnohé otázky uvedl na správnou míru, do lecčeho vnesl jasno, doplnil dosud bílá místa, aniž by – jak v takových případech často bývá – uváděl do oběhu nové omyly.

Výběr z tak rozsáhlého materiálu ale nemohl být nikterak jednoduchý a prostor jistě nebyl neomezený. Citace jsou proto občas nemile stručné, jejich použití přitom mnohdy samoúčelné, a zanechávají ve čtenáři dráždivou otázku, kolik materiálu asi muselo zůstalo nevyužito (jak už to tak s Dylanem bývá). V textu běží fakta po jediné neúprosné koleji, a historka sousedky o tom, jak se jisté Dylanovic dítko počůralo, tak kontrastuje se zjevně nevytěženou Carol Childsovou, která měla evidentně nejen dostatek osobních zkušeností s Bobem, ale především nadstandardní schopnost je trefně popsat. Některé figury autor podává trochu nekonzistentně: novinář Larry Sloman přichází na scénu jako vysloveně „odpudivý“ člověk a najednou o necelých padesát stránek dále spolupracuje na Dylanově videoklipu, aniž by autor nad takto krkolomným vývojem pozdvihl obočí – paradoxem je, že se tento „krysák“ rozkmotřil s mateřským Rolling Stonem právě kvůli tomu, že redakci nedodával informace toho rázu, s jakými pracuje Sounes, tedy ohledně financí a soukromí.

Na dotažení mnoha věcí bohužel nezbylo místo: zajímavá epizoda s Dylanem netrpělivě demonstrujícím ve studiu muzikantům požadovaný zvuk mandolíny (podle jiných, podrobnějších pramenů ji ale tehdy nakonec nahrál sám) mohla být uvedena do souvislosti s bizarním Dylanovým rychlokursem u mandolinového velmistra Davida Grismanna. Ale Sounesovi na muzikantských historkách ani muzice samotné příliš nezáleží, ostatně charakteristiky alb a skladeb patří k nejslabším místům knihy a někdy jsou tak trochu  you don´t know what it is, do you, mister Sounes?

O to suverénnější jsou jeho průniky do soukromí. Jak známo, Bob je tak trochu „Karkulín ze střechy“, náramně okouzlující, vcelku při penězích, ale ne zcela spolehlivý pán. Samotný trumf knihy, tedy odhalení utajovaného čtyřletého manželství se zpěvačkou Carolyn Dennisovou a otcovství dcery Desiree Gabrielle, stejně jako inventura Dylanových záletů (která rozšiřuje dosud známý seznam o pár dalších položek a jiné již dříve odhalené zase opomíjí, neboť šlo zjevně o masové hnutí), nejsou samy o sobě tak pikantní, jako Dylanovy nikdy nekončící konspirační šachy. Ve skutečnosti nám ale realitu jeho existence ještě lépe charakterizuje řada podrobností – když třeba sdělí muzikantům, že mohou na jeho pozemku zkoušet jen do šesti, protože pak by si sousedi stěžovali (o podobných překvapujících limitech mimochodem mluví například i Eric Clapton či Tom Waits). V těchto detailech je kniha asi vůbec nejcennější.

Dojem z českého překladu je po devíti letech, před nimiž jsem recenzoval Sounese poprvé, vpodstatě shodný. Down the Highway měla nepochybně štěstí na překladatele, který je ve věci nejspíše zainteresován hlouběji než autor sám a také aktualizoval knihu důkladným přehledem Dylanových aktivit prakticky až do momentu českého vydání. Osobně bych měl výhrady jen k vysloveným maličkostem, jako termínům „steel guitar“, „slideová kytara“ (arciže neočekávám překlad „ocelová“ či „skluzavková“ kytara, ale vžité anglicko-české spojení) a přehnané expresivitě překladu věcného Dylanova „too fast“ metaforou „jako ďas“. Je roztomilou shodou okolností, že v překladu téže písně byl před více než třiceti lety za nezvládnutí svého Pegasa plísněn jiný překladatel, když přeložil strohé „extreme“ jako „ostrá jak jehly hrot“.

Nejspíše představuje Sounesova kniha ve své kategorii opravdu poslední slovo. Už takto praská informacemi ve švech a není náhodou, že od jejího vydání jsou podrobněji zpracovávány už jen dílčí kapitoly písničkářova života a díla:  například poměry mezi Dylanem, sestrami Baezovými a Dickem Farinou se mezitím dočkaly ještě důkladnějšího zpracování Davidem Hajdu. Ohlédneme-li se nakonec zpět za srovnatelnými Sounesovými konkurenty, pak Robert Shelton měl poněkud spornou výhodu přímé účasti na Dylanově rané kariéře, Clinton Heylin je všestranným dylanologickým expertem, který si leccos uvážlivě schoval pro své další projekty a především velmi dobře věděl, koho a na co se ptát, a Bob Spitz pro změnu uměl výsledky svého výzkumu skvěle vyhodnotit a posléze podat s bezkonkurenčním pochopením a nadhledem. Ve srovnání s nimi Howard Sounes došel nesporně nejdále v poznání Dylanova soukromého života, lze říci, že pokračovat v tomto směru dále by snad ani nebylo účelné.

A na poněkud odlišné úrovni je tu samozřejmě sám Dylan, jehož Kroniky by neměly být opomíjeny, neboť začínají přesně na hranici, na které všichni ostatní životopisci končí. A je neobyčejně zajímavé, jak dalece se s nimi všemi Dylan míjí.

 

Ondřej Bezr, idnes.cz, 3. prosince 2010

Letošní podzim obdařil české fanoušky Boba Dylana hned třemi velmi zajímavými příspěvky do jejich poliček: devátým dílem The Bootleg Series v podobě demonahrávek z let 1962-64, boxem s monoverzemi prvních osmi studiových alb a českým překladem biografie Down The Highway. Dnes o posledním z nich.

Jakkoli je Bob Dylan osobností, jakých je na hudební scéně málo a existuje o něm ve světě mnohačetná bibliografie, na českém trhu se rozhodně nakladatelé nepřetrhnou. Na druhou stranu je ale třeba kvitovat, že vyjde-li už nějaký „dylanologický“ titul, patří k těm kvalitním.

V roce 1994 vyšla první umělcova biografie v češtině z pěra Clintona Heylina. Roku 1997 byla vydána Tarantule, sbírka Dylanových básní v próze. O osm let později se na našich pultech objevily dva zcela zásadní svazky. Jednak první a dosud jediný díl Dylanových pamětí, vycházejících pod názvem Kroniky, jednak unikátní a mimořádně obsáhlý sborník Texty 1963-2001, obsahující nejen všechny Dylanovy písňové texty z jeho řadových alb, ale i spoustu dalšího méně známého materiálu.

Jeden z překladatelů oněch textů Michal Bystrov nyní na popud nakladatelství Galén vybral z bohaté dylanovské literatury další biografii, kterou přeložil. Zůstal jí původní anglický název Down The Highway, nese podtitul Život Boba Dylana a jejím autorem je Howard Sounes. Protože původní vydání končí rokem 2001, překladatel doplnil v dodatku fakta za zbývající bezmála destiletí a aktualizovaný životopis tak de facto končí vydáním obou titulů, o kterých jsme psali v předchozích dvou dílech tohoto miniseriálu, tedy The Witmark Demos a The Original Mono Recordings.

O ladění a kvalitě knihy vypovídají dvě skutečnosti. Sounes není ani muzikolog, ani literární vědec, je spisovatel zabývající se životopisy a literaturou faktu v relativně širokém tematickém rozstřelu, od profesionálního golfu (The Wicked Game, 2004) přes Charlese Bukowského (Charles Bukowski: Locked in the Arms of a Crazy Life, 1998) až po Paula McCartneyho (FAB: An Intimate Life of Paul McCartney, 2010). Není tedy po uši utopeným „dylanologem“, nevidícím a neslyšícím nic mimo hlavní objekt jeho zájmu.

Zároveň ale Sounes přiznává, že je už od mládí velkým Dylanovým fanouškem. Jinak by to ostatně ani nešlo. Na knize pracoval přes deset let, s rešeršemi začal v roce 1990 a kniha v prvním vydání vyšla roku 2001. Kromě prostudování veškeré dostupné literatury a sběru nejrůznějších listinných dokladů pořídil Sounes neuvěřitelných 250 rozhovorů (každého, kdo se někdy jen otřel o novinařinu, musí při vědomí, kolik práce stojí za „produkcí“ jediného rozhovoru, ze kterého pak ve finále zbyde třeba jen jedna-dvě věty, polít horko).

Výslednicí těchto dvou základních faktů je kniha, která se čte téměř jako beletrie (což je jistě i překladatelova zásluha), skvěle popisuje prostředí, kterými Dylan od svého dětství po stáří procházel, jaksi mimoběžně, přitom stručně a výmluvně mapuje společenský vývoj Ameriky posledních sedmdesáti let, ale zároveň do hloubky sleduje stopu po stopě život onoho jediného konkrétního Američana, Boba Dylana.

Sounes v knize výborně vyvažuje hudební (a tedy stále nejviditelnější, neboť Dylan je z generace, ve které se vždy upřednostňovala tvorba před drby) a privátní informace a nešetří příběhy a historkami, které se vážou k nejrůznějším zásadním okamžikům Dylanova uměleckého života. V tomto filigránsky stanoveném poměru pak vysvítá před čtenářovýma očima písničkářův skutečný portrét, po jehož prozkoumání nemá člověk pocit, že by mu cokoli podstatného zůstalo zatajeno. Což je na „pouhých“ čtyřech stech stran vzhledem k dlouhé umělcově kariéře obdivuhodný výkon.

 

František Knopp, A2, 8. prosince 2010

Patrně nejucelenější souhrn vědomostí o Bobu Dylanovi, kterému táhne na sedmdesát a jehož aktivity (v poslední době i výtvarné) nepřestávají zajímat veřejnost. „Doba“, „život“ a „dílo“ se v knize prolínají nenásilně, čtenář se dozví hodně o vzniku jednotlivých písní. Autor vyzpovídal během poměrně dlouhé doby přes dvě stovky osob z Dylanova okolí a dostal se k informacím dosud neznámým. Dodejme, že k některým pro Mistra ne právě lichotivým. Výrazně se profilující nakladatelství Galén věnovalo vydání velkou péči. Luboš Drtina (typografie), Jiří Černý (odborná spolupráce), Marta Švagrová (odp. redaktorka) jsou jména zaručující nejvyšší kvalitu. Překladatel Michal Bystrov připsal cennou kapitolu o Dylanovi v letech 2001–2010. V české kotlině si na tom Bob Dylan nestojí vůbec špatně. První, dnes vzácná supraphonská LP-deska v červeném obalu s výběrem třinácti písní z prvních sedmi Dylanových alb se objevila v roce 1968. Obsahovala ve vložené příloze písňové texty přeložené spisovnou češtinou (!) Františkem Jungwirthem na takové úrovni, jaké podle mě nedosáhl potom už nikdo další. – Právě tak jako Bob Dylan nenapsal ještě poslední píseň a neukončil své „nekonečné turné“, jsem si jist, že ani Sounesův životopis nebude tou poslední knihou, jež o něm u nás vyšla. Na řadu by měla přijít nějaká speciálněji (encyklopedicky, diskograficky?) zaměřená publikace.

 

Tomáš S. Polívka, Hospodářské noviny, 9. prosince 2010

V dějinách pop-kultury najdete málo postav tak opředených mýty jako Bob Dylan. Některé zažité polopravdy uvedla na pravou míru kniha Howarda Sounese Down The Highway, která se konečně dočkala českého překladu.

Složitou povahu, zdroje inspirace a vpravdě románový život Boba Dylana se už snažila rozkrýt řada seriózních knižních autorů. I do češtiny bylo přeloženo několik „dylanologických“ publikací včetně obsažného životopisu od Clintona Heylina (Votobia, 1994) a pábitelských pamětí samotného Dylana (Argo, 2005). Přesto i po padesáti letech písničkářovy kariéry dokážou některá fakta z Dylanova života a díla překvapit.

Původní vydání biografie Down The Highway se objevilo na angloamerickém trhu v roce 2001 a některá fakta odhalená původně Sounesem jsou u nás již známa díky pozdějším časopiseckým profilům. Sounesova kniha je ovšem právem považována za jedno z nejdůležitějších životopisných děl o Dylanovi a její české vydání znamená přínos.

Londýnský novinář Howard Sounes (*1965) patří k autorům důkladným, což dokázal biografií Charles Bukowski: Locked in the Arms of a Crazy Life (1998) a letos znovu životopisem FAB: An Intimate Life of Paul McCartney. Prací na knize Down The Highway strávil tři roky a pořídil rozhovory s více než 250 osobami z Dylanova okolí. Podařilo se mu „rozmluvit“ i Sally Grossmanovou (vdovu po Albertu Grossmanovi, Dylanovu manažerovi ze šedesátých let) a příbuzné, kteří dříve odmítali poskytovat novinářům jakékoliv informace.

Sounesova kniha utužuje dalšími svědectvími domněnku, že slavná Dylanova motocyklová havárie v roce 1966 byla zinscenovaná, nebo alespoň její následky úmyslně přehnané. „Vyšťourala“ druhé, do té doby před veřejností dokonale utajené Dylanovo manželství se zpěvačkou Carolyn Dennis. Howard Sounes dokonce zjistil, že se na konci osmdesátých let bezradný písničkář ucházel o řadové členství v kapele Grateful Dead.

Autor oslavuje písničkářův nesporný přínos, ale nezavírá oči před uměleckými propady. Nemaskuje Dylanovu bezohlednost v cestě za slávou, necitlivé chování k blízkým i následné výčitky a deprese vykupující genialitu. I přes řadu citlivých svědectví se mu však daří vyhýbat pusté bulvarizaci. Informace o soukromí slouží k objasnění uměleckého směřování.

Ani přepečlivý Sounes si v případě umělce, známého tajnůstkářstvím a až hysterickou (vzhledem k obtěžování médii i fanoušky pochopitelnou) ochranou soukromí, nemůže být jist „skutečnou pravdou“. Poctivá snaha dešifrovat pohnutky ovšem výrazně přispívá k pochopení Dylanových písní a vyvracení rockových bájí neubírá příběhu na čtivosti.

Vydařil se i zasvěcený překlad Michala Bystrova. Do knihy se sice vloudilo několik chybek či spíše překlepů, které jí však neubírají na síle. Například cover verze skladby Mr. Tambourine Man od The Byrds vyšla v roce 1965, nikoliv 1963, jak chybně vyplývá z prvního odstavce 5. kapitoly.

Jedinou výtkou by tak mohl být fakt, že překlad Down The Highway měl vyjít už dávno. Překladatel však situaci zachránil doplňujícími informacemi, v nichž shrnul důležité události Dylanovy kariéry z doby po původním vydání a dovedl tak biografii do současnosti.

 

Lidové noviny, 18. prosince 2010

Jak odpovídali účastníci ankety Kniha roku 2010

Vladimír Merta, hudebník

Dagmar Šimková: Byly jsme tam taky (Monika Vadasová-Elšíková, 5. vydání). Povinná ne-literatura. Mužně hrdá, žensky důstojná pravda o nelidskosti kruté ideologie, která zasedá v parlamentu, trvá a hrozí.

Howard Sounes: Down The Highway (Galén). Vyčerpávající vhled do díla a osudů Boba Dylana. Ideální amalgám fakt a jejich domyšlení vzkazuje hráčům i fanouškům, že hudbu lze číst.

Jednověté deníky  příloha Revolver Revue (Ivan Matoušek, Vít Kremlička). Velká literatura malého dne, ukazující cestu všem, kdo v sobě neumějí škrtat.

Viktor Vondra, redaktor Deník

E. L. Doctorow: Povídky o skvělé zemi (Mladá fronta). Skvělé povídky o zemi, která je skvělá jenom pro někoho.

Howard Sounes: Down The Highway  Život Boba Dylana. Překlad Michal Bystrov (Galén).Pěkná ukázka, jak má vypadat biografie, aby ji někdo bral vážně.

Lev Nikolajevič Tolstoj: Vojna a mír. Překlad Libor Dvořák (Odeon). Nový Dvořákův převod Tolstého, to je podle mě jedinečné a úctyhodné překladatelské dílo.

 

iLiteratura, 18. prosince 2010

Nejlepší knihy roku 2010 (non-fiction)

Karen Armstrongová: Historie Bible

Petr A. Bílek: Tesilová kavalérie

Jaroslav Petr: Když jdou ryby rybařit

Howard Sounes: Down The Highway

Oswald Spengler: Zánik Západu

Autor komunikoval s lidmi z Dylanova nejbližšího okolí, a dokonce i s těmi z jeho příbuzenstva, kteří doposud žádosti o rozhovory odmítali, a proto přináší spoustu nových, neznámých skutečností. Vše činí s taktem, aniž by se vlezle ráchal v umělcově soukromí. Píše o Dylanově proměně z naivního hudebníka, neorientujícího se ve světě manažerských smluv (což ho stálo skutečně mnoho peněz), v člověka, který si umí své finance ohlídat. Obraz Boba Dylana, jaký Sounes maluje, je i přes všechna negativa, která se ostatně najdou na každém, chápavý a dostatečně empatický. I díky tomu se mu podařilo zachytit a popsat stále větší samotu, již si Dylan zvolil. Nejen pro hudebníkovy fanoušky, ale i pro ty, kteří chtějí znát víc o vývoji folkové a rockové hudby od komorních koncertů k masovým prodejům a obřím produkcím.

 

Salon, Právo, 22. prosince 2010

Down The Highway je nejobsáhlejší, nejserióznější a nejzábavnější monografie, která o Bobu Dylanovi kdy vyšla. Občas zachází až do absurdních podrobností, třeba v jakém pořadí nahrál ve studiu písničky na svá legendární alba, přesto i tady text knihy odsejpá jako kytara v Subterranean Homesick Blues. Autor je osvědčená marka, před jedenácti lety mu vyšel neméně znamenitý Bláznivý život Charlese Bukowského. Takže hurá na věc! Otevřete si pivko a přečtěte si něco vo tom zprdele geniálním muzikantovi, by pravděpodobně řekl Buk. Má recht.

 

Jiří Moravský Brabec, Folk, 4. ledna 2011

Kniha Howarda Sounese Down the Highway – Život Boba Dylana vyšla v originále už v roce 2001. Nyní ji k nám ve velmi dobrém překladu Michala Bystrova (za odborné spolupráce Jiřího Černého) přináší nakladatelství Galén. Od doby jejího vydání pochopitelně život nestál a bibliografie o velkém guru nejen folkové hudby dvacátého století se utěšeně rozrostla, zejména o první část jeho autobiografie. Přesto Sounesova kniha zůstává v mnohém nepřekonaná. Autor při sběru materiálu vyzpovídal asi 250 lidí z jeho okolí, od mediálně neznámých členů rodiny či kolegů z mladých let po známé umělce. I když líčí i stinné stránky Bobova života, činí tak bez senzacechtivých manýr a s taktem.

Chronologicky řazený příběh je uvozen prologem z devadesátých let, o tom, jak Dylan slavil jubileum na pódiu. A ten je napsán tak čtivě, že vás strhne a donutí číst kapitolu za kapitolou. Dylan sám o svém životě dost mlžil a fabuloval, Sounes dokázal mnohé objevit a jinde alespoň uvést varianty, jak to být mohlo. V příbězích z mládí a počátku kariéry se víc zaměřuje na vztahy a sociologickou a psychologickou mapu umělce, v pozdějších kapitolách víc na historii nahrávání a koncertování. Dozvíte se spoustu věcí o souvislostech mezi kulturou té doby a Dylanovým vývojem, o inspiraci k jednotlivým skladbám i o životních kotrmelcích. To vše je podáno nadprůměrně dobrým vypravěčem, navíc dobře přeloženým českým hudebním publicistou, který se sám o Dylana dlouho zajímá, je ostatně spoluautorem knihy překladů jeho textů. Překlad se čte dobře, je zde ovšem pár drobností, které se nepovedly. Například k domu jeho mládí zaléhá křik racků od moře (ve skutečnosti od Hořejšího jezera), dům rodičů je dvouposchoďový (ve skutečnosti jedno, protože v Americe se patra počítají včetně přízemí) a problém je i s používáním slova folk leckde tam, kde by při českém významu slova bylo přesnější slovo folklor. Ale to jsou jen mušky.

Naopak kladem je alespoň strohý výčet aktivit Boba Dylana od roku 2000 do současnosti, doplňující to, co v originále být nemohlo. Rozsáhlá kniha je doplněna černobílými fotografiemi, jmenným rejstříkem (v jednom rejstříku jsou jména osob i institucí i názvy Dylanových skladeb) a Sounesovým poznámkovým aparátem, který uvádí k jednotlivým kapitolám zdroje informací.

Vše dohromady to vydalo na dílo úctyhodného rozsahu a nabité fakty. Kniha je i typograficky příjemná, takže vám nic nebrání v čtenářských večerech. Navíc Kosmas ji nabízí na internetu v akci i s Dylanovou autobiografickou knihou Kroniky I s příjemnou slevou.

 

Pavel Malovič, SME, 2. června 2011

Londýnsky novinár Howard Sounes strávil prácou na knižke Down The Highway – Život Boba Dylana (Galén, Praha) tri roky a dokázal uskutočniť rozhovory s viac ako 250 osobami z Dylanovho okolia.

Pre väčšinu dnešného hudobného a literárneho publika predstavuje Dylan pomník v svetovej Dvorane slávy, prípadne heslo v encyklopédiách. Ide však o stále živého a životaschopného umelca, ktorý ani ako čerstvý sedemdesiatnik zďaleka nepovedal a nenakreslil posledné slová, obrazy aj noty. Ibaže teraz ešte viac ako kedykoľvek predtým váha a pochybuje, je menej spokojný so svojou tvorbou, stále hľadá, ale vždy chce ísť dopredu. Preto kým pustí do obehu kolekciu úplne nového tvorivého materiálu, pretečie strašne veľa času. On sa však tvári, že ho má dostatok a vek neberie do úvahy.

Kritici jeho počínania by si mohli pripomenúť, že jadrom imidžu legendy 60. rokov sú zvláštne a pre mnohých nepochopiteľné zmeny, čo už v priebehu svojej viac ako päťdesiatročnej kariéry viackrát naznačil. Takže môže byť rockerom, antikresťanom, starozákonným prorokom, spisovateľom, ľudovým spevákom, hercom, moderátorom, scenáristom i reklamným agentom. Veľmi dobre maľuje a výtvarníci tvrdia, že by sa týmto druhom umenia mohol pokojne živiť.

Sounes akcentuje pesničkárov nesporný prínos do svetovej kultúry, ale nezakrýva ani isté umelecké prepady. Obnažuje určitú Dylanovu bezohľadnosť na ceste za slávou, necitlivé správanie k blízkym ľuďom aj následné výčitky a depresie vykupujúce genialitu. Napriek množstvu často veľmi osobných svedectiev sa mu darí vyhýbať bulvarizácii a informácie o súkromí ponúkať len na objasnenie umeleckých smerovaní.

Kniha, okrem mnohých pikantérií, utužuje ďalšími svedectvami domnienku, že slávna Dylanova motocyklová havária v roku 1966 bola zinscenovaná alebo aspoň jej následky úmyselne prehnané. Majster si potreboval odpočinúť. Autor odhalil druhé, dovtedy pred verejnosťou utajené Dylanovo manželstvo so speváčkou Carolyn Dennisovou. Dokonca zistil, že na konci 80. rokov chcel vtedy bezradný pesničkár pôsobiť ako člen kapely Grateful Dead.

Ani vo faktoch pomerne úzkostlivý Sounes si v prípade Dylana, známeho fabulačnými schopnosťami a až hysterickou ochranou súkromia, nemôže byť istý „skutočnou pravdou“. Poctivá snaha dešifrovať všemožné kroky a úskoky však výrazne prispieva k pochopeniu viacerých „nezrozumiteľných“ Dylanových piesní a pridáva na atraktivite materiálu.

 

Pavel Malovič, Kumšt, 21. července 2011

Pre väčšinu dnešného hudobného a literárneho publika predstavuje americký pesničkár Bob Dylan akýsi pomník či bustu vo svetovej sieni slávy. Prípadne heslo v archíve alebo encyklopédiách. Ale on je stále živý a životaschopný umelec. Ani ako čerstvý sedemdesiatnik nepovedal a nenakreslil posledné slová, obrazy a noty. Mohli sme si to overiť aj na jeho úžasnom koncerte v Bratislave minulý rok.

Ibaže teraz ešte viac ako kedykoľvek predtým Bob Dylan váha a pochybuje. Kým pustí do obehu kolekciu nových piesní alebo iného tvorivého materiálu, pretečie veľa času. On sa však tvári, že ho má dostatok. A vek neberie do úvahy. Je menej spokojný so svojou tvorbou, neustále hľadá, ale vždy chce ísť dopredu. V jednom z mála rozhovorov v ostatnom desaťročí k tomu povedal:

  • To chcete ísť stále ďalej?
  • Áno. Dopredu. Stále.
  • Vraciate sa však k starej hudbe.
  • Samozrejme. Neustále. Pre mňa nič lepšie neexistuje.
  • Hoci spievate, že časy sa menia?
  • Ale menia sa smerom dozadu.

Osvetliť pesničkárov život môže kniha Down The Highway. Prácou na nej strávil londýnsky novinár Howard Sounes tri roky. Rozprával sa s vyše 250 ľuďmi z Dylanovho okolia, na stretnutie sa mu podarilo prehovoriť aj Sally Grossmanovú. A vdova po Albertovi Grossmanovi, ktorý bol Dylanovým manažérom v 60. rokoch, bola ozaj tvrdý oriešok. Sounes hovoril aj s príbuznými, ktorí dovtedy odmietali poskytnúť novinárom akékoľvek informácie.

Okrem iných „pikošiek” tak kniha ďalšími svedectvami utužuje domnienku, že známa motocyklová havária Boba Dylana z roku 1966 bola zinscenovaná alebo aspoň jej následky boli úmyselne prehnané. Majster si potreboval odpočinúť. Sounes ,,vyňúral” aj dovtedy pred verejnosťou dokonale utajené manželstvo Boba Dylana so speváčkou Carolyn Dennisovou. A zistil tiež, že na konci 80. rokov chcel vtedy bezradný pesničkár pôsobiť ako radový člen v kapele Grateful Dead kamaráta Jerryho Garciu.

Howard Sounes  patrí k dôsledným autorom. Dokázal to biografiou Charles Bukowski: Locked in the Arms of a Crazy Life z roku 1998, minulý rok zas životopisom  FAB: An Intimate Life of Paul McCartney. Ale pri Dylanovi, ktorý je známy fabulačnými schopnosťami, tajnostkárstvom a až hysterickou ochranou súkromia, si ani faktograficky pomerne úzkostlivý Sounes nemôže byť istý, čo je naozaj pravda. Poctivá snaha dešifrovať všemožné kroky a úskoky však výrazne prispieva k pochopeniu viacerých „nezrozumiteľných” Dylanových piesní. A navyše pridáva materiálu na príťažlivosti.

V Dylanovom portréte zdôrazňuje autor pesničkárov nesporný prínos do svetovej kultúry. Ale nezakrýva ani umelecké prepady. Obnažuje istú bezohľadnosť pesničkára na ceste za slávou, necitlivé chovanie k blízkym aj následné výčitky a depresie, ktoré sú daňou za genialitu. Napriek množstvu citlivých svedectiev sa Sounes vyhol bulvarizácii a informácie o súkromí ponúka len na objasnenie umeleckého smerovania.

Vydaril sa aj zasvätený, prakticky bezchybný preklad Michala Bystrova. Pôvodné vydanie biografie Down The Highway sa na angloamerickom trhu objavilo už pred desiatimi rokmi. Niektoré fakty, ktoré pôvodne odhalil Sounes, tak už čitateľ pozná z iných materiálov. Škoda, že preklad nevyšiel dávno. Prekladateľ však situáciu zachraňuje doplňujúcimi informáciami, ktoré obsahujú dôležité udalosti Dylanovej kariéry z časov po angloamerickom vydaní. Michal Bystrov tak dovádza biografiu viac do súčasnosti.

Ľudia zažili Boba Dylana v mnohých podobách. Keď sa ho nesprávne pýtali, bol arogantný na novinárov. Keď naňho zúrivo pískalo, pohŕdal publikom. Mystifikoval a vymýšľal si o sebe rozprávky, aby zviedol zo stopy lovcov senzácií. Blízki ho poznajú ako milého, vtipného spoločníka. Iní o ňom hovoria ako o človeku, ktorý je úplne mimo, akoby duchom neprítomný.

Ale pravda je asi v jeho inteligentných textoch a piesňach – pokiaľ ju človek dokáže vystopovať. Tie sú podstatné a v nich sa Bob Dylan zrkadlí, tajomne a nevyspytateľne, ako mnohostranná nadčasová bytosť s viacerými životmi. Zostanú po ňom navždy. A ich význam i obsah je všadeprítomný a znepokojujúci.