Dvanáct strun Karla Zicha

Dvanáct strun Karla Zicha

Michal Bystrov, Marta Bystrovová, Zdeněk Hazdra

ve spolupráci s rodinou, přáteli a známými Karla Zicha

Galén 2020

 

 

 

 

 


Na začátku byla stará, oprýskaná kytara. A dva kamarádi, kteří si vysnili knížku o životě slavného strýce jednoho z nich. Navazovali pomyslné struny, pokusili se ten ztichlý nástroj rozehrát.

Jak přibývalo postav, rostl i počet autorů. Vznikla unikátní sbírka rozhovorů, jakýsi kubistický portrét, z jehož úhlů lze složit pestrý obraz osudů zpěváka KARLA ZICHA i lidí kolem něj. Jedna z největších hvězd české pop music zemřela předčasně, v pouhých pětapadesáti letech. Kolegové, příbuzní a známí na ni bez výjimky vzpomínají s láskou. A také s posmutnělým úsměvem, protože slušný a pohodový člověk, fajn táta a muzikant od pánaboha Karel Zich tu mohl a měl být ještě dlouho…

Kniha DVANÁCT STRUN KARLA ZICHA z pera Michala Bystrova, Marty Bystrovové a Zdeňka Hazdry by nevznikla, nebýt úzké součinnosti všech žijících členů Zichovy rodiny. Jim patří velký dík a bez nich by nespatřilo světlo světa ani CD plné zvukových pokladů ze zpěvákovy pozůstalosti.

Karel Zich na stránkách této knížky ožívá v cenných a jedinečných vyprávěních obou jeho žen, Nataši a Jany Zichové, dětí Adély a Karla i švagrové Dagmar a synovce Otakara. Historii rodu Zichů osvětluje Karlova sestra Marie Bořek-Dohalská. O Karlově profesním životě hovoří kritik Jiří Černý, někdejší šéf kapely Flop Michal Pavlík, zpěvačka Lenka Filipová, hudebník a pedagog Jiří Hlaváč a textař František Novotný. Zichovým začátkům ve skupině Spirituál kvintet i jeho návratu k témuž souboru po sametové revoluci jsou věnovány obsáhlé rozhovory s Jiřím Tichotou a Dušanem Vančurou.

Třešinkou na dortu je více než dvacítka kratších vzpomínek Karlových přátel a souputníků včetně Jiřího Bělohlávka, Jiřího Pavlici, Petra Jandy, Marty Kubišové, Michala Prokopa či Zuzany Michnové.

CD DVANÁCT STRUN KARLA ZICHA (Sám se svou kytarou) obsahuje devatenáct raritních nahrávek, z nichž nejstarší pochází ze šedesátých let a nejmladší z roku 2004, kdy Karel Zich tragicky zemřel. Najdeme tu skutečné klenoty – včetně části jeho pozdního akustického recitálu, živého provedení starých blues a spirituálů i dvou dosud nevydaných nahrávek se Spirituál kvintetem. Ve většině případů jde o sólová vystoupení jen za doprovodu zvonivé dvanáctistrunky. Cílem editora bylo podívat se na talent a tvorbu Karla Zicha z pohledu těch, kdo ho spíše než za hvězdu českého popu považovali za prvotřídního hráče na dvanáctistrunnou kytaru a zpěváka s neuvěřitelným, téměř soulovým feelingem.

 

Ondřej Bezr, Lidové noviny, 5. prosince 2020

Životní a uměleckou dráhu jednoho z „nejsnesitelnějších“ pop zpěváků sedmdesátých a osmdesátých let reflektuje nová kniha nakladatelství Galén. Jmenuje se Dvanáct strun Karla Zicha.

Pocházel z intelektuální vinohradské rodiny a je považován za jednoho z nejinteligentnějších a nejvzdělanějších zpěváků své doby. Byl mimořádně muzikální, což se odrazilo nejen do kvality jeho zpěvu, ale také hráčské bravury na dvanáctistrunnou kytaru, která daleko přesahovala běžný standard zpěváků, kteří se na nějaký nástroj doprovázejí. Přestože patřil po tři dekády k absolutní špičce české pop music a nemohl si pomyslně skočit za roh pro rohlíky, aniž by ho cestou někdo nepožádal o autogram, zůstal skromným a přátelským člověkem. Ačkoli na své popové dráze připustil ve svém repertoáru i nějaké přešlapy, vždy se snažil udržet si mnohem vyšší úroveň vkusu než jeho konkurenti.

Tohle všechno i mnohé další, leccos třeba i o rodinných vztazích, hořkost na jazyku první manželky po jejich ne úplně „čítankovém“ rozchodu, ale i hezké vzpomínky dětí, si můžeme přečíst v obsáhlé knize Dvanáct strun Karla Zicha. Podíleli se na ní hudební publicista a hudebník Michal Bystrov, novinářka a dlouholetá redaktorka LN Marta Bystrovová a historik Zdeněk Hazdra. Je vedena převážně formou rozhovorů s osobnostmi, které jsou pro různé etapy Zichovy kariéry nebo jeho soukromého života zásadní.

Pro Zichovu kariéru nepochybně bylo velmi důležité, že její nejslavnější popová část byla zarámována členstvím ve folkové skupině Spirituál kvintet. Od konce šedesátých let zhruba do poloviny následující dekády zde zahájil profesionální dráhu (předcházelo tomu mimochodem krátké členství v začínajícím Framusu Five Michala Prokopa, což se málo ví) a se „Spirituálem“ natočil také svoje první hity – Laredo, Doney Gal a hlavně Presleyho hit Černošský ghetto, který jej přímo předurčil k zápisu do povědomí veřejnosti coby „českého Elvise“

Na začátku 90. let pak kapelník Jiří Tichota přizval Karla Zicha zpět – a on přijal, neboť pop zpěváci jeho typu v tomto krátkém období neměli zrovna na růžích ustláno. Udělal dobře, neboť jeho podíl na tehdy nových albech kapely i na koncertech byl velmi podstatný a také jeho osobní kariéra se znovu nastartovala. Bohužel byla ukončena nešťastným úmrtím v roce 2004 při potápění na Korsice, bylo mu pouhých 55 let.

Na Zichovo členství ve Spirituál kvintetu vzpomínají v knize kapelník Jiří Tichota a další veterán souboru Dušan Vančura (který se bohužel vydání knihy nedožil, zemřel letos na jaře). O dalších peripetiích Zichovy kariéry hovoří hudební kritik Jiří Černý, textař František Novotný, hudebník Jiří Hlaváč, zpěvačka Lenka Filipová a kapelník Zichovy doprovodné popové kapely Flop Michal Pavlík.

Rodinnou linii Zichova životního příběhu sleduje vyprávění obou manželek Nataši a Jany, dětí Adély a Karla, švagrové Dagmar, synovce Otakara a sestry Marie Bořek-Dohalské. Kratšími vzpomínkami přispělo více než dvacet osobností z kulturní scény, mimo jiné Ivan Hlas, Petr Janda, Marta Kubišová, Vladimír Merta, Jiří Pavlica, Michal Prokop, Jan Spálený nebo Jiří Suchý. K pozitivům knihy patří i bohatá obrazová příloha.

Punc mimořádnosti pak knize dodává přiložené CD, na které se podařilo dohledat devatenáct v drtivé většině dosud nevydaných nahrávek, které rozšiřují naše povědomí zejména o koncertních schopnostech Karla Zicha a o jeho možném směřování, bohužel předčasně přetrženém.

 

Ivan Kott, zpravodaj Jonáš Klubu, prosinec 2020

Nakladatelství Galén vydalo v listopadu opravdu skvělou knihu, jejíž obsah i provedení stojí za pozornost. Jmenuje se Dvanáct strun Karla Zicha a jejími autory jsou Michal Bystrov, Marta Bystrovová a Zdeněk Hazdra. Po úvodních slovech všech tří autorů je čtenáři představena rodina a prostředí, z něhož Karel (* 10. 6. 1949) vyšel, a pak jsou jeho život a hudební kariéra mapovány především prostřednictvím rozhovorů a vzpomínek. Prvním zpovídaným je Jiří Černý a po něm následují Jiří Tichota, Dušan Vančura, František Novotný, Prof. Jiří Hlaváč, Lenka Filipová a Michal Pavlík, někdejší lídr Karlovy kapely Flop. Autoři samozřejmě hovořili i s oběma Karlovými manželkami, Natašou a Janou, stejně jako s dětmi Adélou a Karlem, a dalšími členy rodiny.

Zaznamenány tu jsou i kratší či delší vzpomínky na Karla získané od třiadvaceti osobností naší kultury, především samozřejmě z oblasti hudební. Jsou tu také Karlovy odpovědi nebo jejich části pro novinové a časopisecké rozhovory z let 1974 až 2004 – je jich víc než sedmdesát.

V závěru knihy je kapitola nazvaná Rodinné album Karla Zicha sepsaná Zdeňkem Hrazdírou za pomoci Karlovy sestry Marie, manželky Václava Bořka-Dohalského, který bohužel zemřel zhruba měsíc před tragickým odchodem Karlovým, k němuž došlo 13. července 2004. To, že toto období bylo pro rodinu Zichovu opravdu kruté, dokresluje fakt, že půl roku po Karlově smrti zemřel i jeho starší bratr Otakar.

Ke knize je přiložen kompaktní disk s devatenácti nahrávkami Karlova zpěvu a hry na dvanáctistrunnou kytaru. Podrobný komentář k výběru nahrávek a informace o zařazených písních napsal Michal Bystrov, jako vždy přesný a pečlivý. Najdeme tam i dvě písně nahrané na Koncertu pro starý páky pořádaného 29. května 2004 Jirkou Hrdinou z Balbínky v Riegrových sadech. O koncertu se ve své vzpomínce zmiňuje také Ivan Hlas, který tu vystupoval právě před Karlem.

Tam jsem se s Karlem viděl naposledy, když jsme si před jeho vystoupením dost dlouho povídali a on si kromě jiného pochvaloval, jak mu pan profesor Kolář vyléčil bolavá záda. Když přišla o pár týdnů později ta krutá zpráva z Korsiky, musel jsem zalitovat, že se ta léčba neprotáhla. Co všechno tehdy při svém sólovém vystoupení zpíval, si samozřejmě nevybavím, ale díky onomu přiloženému disku si mohu připomenout alespoň dva tituly. Tím prvním je bluesová klasika The Midnight Special o půlnočním rychlíku projíždějícím kolem věznice, zazpívaná patřičně drsně v originále. Nahrávkou druhou je blues Blind Lemona Jeffersona nazvané See That My Grave Is Kept Clean nebo také One Kind Flavor, Dušanem Vančurou česky otextované pod názvem Ženo má. Muž zde hovoří o návštěvě doktora, a když slyším slova „…končí moje cesta, zůstaneš tu sama, ženo má…“ a dám si je do souvislosti s událostí následující nedlouho po tomto koncertu, jde mi trochu mráz po zádech.

Kniha přináší na sto sedmdesáti stranách nejen spoustu faktů, osobních vzpomínek a emocí, ale také obrovské množství fotografického materiálu, především z bohatých archivů rodiny Zichovy a Spirituál kvintetu, ale i dalších zdrojů. Grafická úprava knihy a její podoba je skutečně na úrovni odpovídající významu této publikace.

 

Tomáš S. Polívka, UNI, leden 2021

Snad nepůjde o samoúčelný osobní úvod, protože se domnívám, že podobný vztah ke Karlovi Zichovi měla asi většina čtenářů UNI: Dobrovolně přiznávám, Zichova hudba šla většinou těžce mimo mě. Vědel jsem pochopitelně o zpěvákově a kytaristově důležité roli ve druhé sestavě Spirituál kvintetu po roce 1969. O pozdější dobré osobní pověsti populárního zpěváka, který byl i v „neslušné době právem považován za slušného clověka“. I o návratu ke Spirituálům. Ale jak vypráví pan Jiří Černý v prvním rozhovoru knihy, „…obávám se, že ho brali jako součást načinčaného socialistického popu“. Kterou popravdě byl. Přesto jsem nakonec sebral drzost publikaci recenzovat. Jde přece o samotnou knihu, o které jsem vědel, že ji tvůrci psali z upřímných pohnutek. Třeba díky dlouholetému prátelství Michala Bystrova se zpěvákovým synovcem Otou Zichem. A hlavně z obdivu k té části Zichova repertoáru, která není příliš známá, zato kvalitou vysoce přesahuje onu část populární. „Z pohledu těch, kdo Zicha víc než za hvězdu českého popu považovali za prvotřídního hráče na dvanáctistrunnou kytaru a zpěváka s neuvěřitelným, téměř soulovým feelingem,“ jak se vyznává první z autorů svazku.

Kniha je pojata jako koláž dobře vedených rozhovorů či komentovaných rozhovorů s profesními kolegy a spoluhráči (Jiří Tichota, Dušan Vančura, Lenka Filipová, Ivo Pavlík), příbuznými a přáteli. Rámec dává textu životopisná stať a rozsáhlý výběr citátů z archivních rozhovorů se samotným zpěvákem. Z textů je patrná zaujatá snaha vypíchnout to nejzajímavejší, co Karel Zich dokázal. A jednotlivá svědectví čtenáře opravdu přesvědčí nejen o zpěvákově zjevném (mimořádném) hudebním nadání, ale i o té úctyhodnější části jeho vkusu, směřující k folku, blues, rocku a klasické hudbě. To však v žádném případě neznamená, že by publikace Zichovu osobnost idealizovala. Věrohodně je rozvedeno i to, co ho vedlo k, ehm, „úlitbám socialistické (ne)kultuře“. Ať už šlo o čirou touhu po popularitě. „Kdo by si nepřál být slavný a úspešný?“ mínil Dušan Vančura. Nebo o nedostatek pevné vůle držet se původní milované folkbluesové linie: „Karel se nikdy nedovedl rozhodnout, co obětovat. Respektive, lásku k rock’n’rollu a blues obětoval honbě za popularitou, a tudíž také za kšefty. (…) Neměl ten rváčský instinkt, který je v pořádném kumštu nutně zapotřebí,“ říká natvrdo Jiří Černý.

Ostatně ani vrodině nebyly vzácné pochyby o Zichově žánrovém směřování. „Když se Karel vrhl na popovou dráhu, tátovi to bylo líto. On ho pořád viděl jako toho mladého kluka, co brnká na kytaru rhythm & blues. Ale ‚Spirituály‘ mu přál,“ cituje Ota Zich svého otce Otakara, staršího Karlova bratra, také nadaného, ovšem klasicky zaměřeného hudebníka.

První zpěvákova manželka Nataša Zichová zase popisuje trhliny ve vzájemné důvěře, když se od třetí osoby dozvěděla, že se její partner nechal přesvědčit ke vstupu do KSČ. Přestože kandidaturu přijal třeba pod nátlakem a kvůli obživě, a možná i proto, aby nebyl přinucen k ještě většímu zlu spolupráce s StB. Přitom s komunistickou ideologií v soukromí hluboce nesouhlasil, už kvůli vlastní rodinné historii.

Součástí publikace je CD raritních, převážně sólových nahrávek jen s kytarou, které akcentuje právě onu folkovou a bluesovou část Zichova repertoáru. Docela překvapí, tedy nás nezasvěcené, s jakým gustem hrával třeba tradicionál Goodnight, Irene, proslavený Lead Bellym, nebo blues See That My Grave Is Kept Clean (zde s Vančurovým textem jako Ženo má) od Blind Lemona Jeffersona.

Zkrátka, zjistil jsem pokusem na vlastní osobě, že kniha stojí za prečtení a CD za poslech. I když vám třeba to nejnápadnější ze Zichovy kariéry vlepším prípade nic neříká, v horším leze krkem. Krom toho, že dílko umožňuje podívat se na zpěváka především z jiné stránky než z té popově bezpohlavní, nabízí k pochopení i řadu dobových reálií. Navíc svazek potěší už tím, jak objektivní, zasvěcenou, profesně kvalitní a zároveň chápavou a „láskyplnou“ práci odvedli autoři i dotazovaní.