Michal Prokop – Ztráty a návraty

Michal Prokop – Ztráty a návraty

Michal Bystrov

Galén 2020

 

 

 

 

 

 


Název vzpomínek rockového zpěváka Michala Prokopa ZTRÁTY A NÁVRATY přesně vystihuje jeho více než padesátiletou kariéru. Publicista Michal Bystrov se s ním setkával téměř dva roky. Vznikla tak kniha, která podrobně mapuje hudebníkův osobní i umělecký život. Nechybí pohled na Prokopovo desetileté působení v politice i moderování televizního pořadu Krásný ztráty. Stěžejní však zůstávají muzika a lidé kolem ní. Knižní rozhovor opisuje obdivuhodný oblouk od anglicky zpívaného debutového alba Blues In Soul přes spolupráci s Josefem Kainarem na desce Město Er a přes léta tápání v „popíku“ až ke šťastnému objevu té pravé pěvecké polohy. Uprostřed šedivého husákovského Československa se v roce 1984 zrodil „nový“ Michal Prokop, jehož písně plné městské lyriky zlidověly. Tisíce návštěvníků jeho koncertů s ním dodnes zpívají nejen „Funebráky“ a Bitvu o Karlův most, ale i další hity, které zalezly pod kůži několika generacím posluchačů. Knihu v grafické úpravě Karla Halouna a Luďka Kubíka zahajuje předmluva Jiřího Černého. Najdeme v ní i komentáře Prokopových kolegů, diskografii, řadu fotografií a dobových dokumentů. Michal Prokop ji uzavírá stručně: „Měl jsem v životě asi kliku, protože až na několik smolných let se mi podařilo pracovat v profesi, která je zároveň mým koníčkem, a potkal jsem úžasné lidi.“

 

Ondřej Bezr, Lidové noviny, 7. listopadu 2020

Zpěvák Michal Prokop sice letos žádné kulaté jubileum neslaví, to ale nevylučuje, že se připomíná hned dvěma zásadními ohlédnutími. Právě v sobotu má na ČT art premiéru dokument Až si pro mě přijdou… a v těchto dnech přichází na trh knižní biografický rozhovor Ztráty a návraty.

Jak už je u muzikantských vzpomínek pravidlem, oba tituly reflektují názvy známých písniček z jejich repertoáru. V tomto případě symbolizují víc, než obvykle. Dotýkají se vlastně zásadních etap zpěvákova života. Až si pro mě přijdou… vychází z refrénu možná největšího Prokopova hitu Blues o spolykaných slovech z jeho comebackového alba Kolej Yesterday (1984), které vlastně stálo na prahu jeho nové kariéry po letech tápání.

„Ztráty“ v titulu knihy, jejímž autorem je publicista Michal Bystrov, evokují (samozřejmě kromě základního obsahu daného podstatného jména) nejen píseň V baru jménem „Krásný ztráty“ z téhož alba, ale také televizní talkshow, kterou dlouhá léta vedl Michal Prokop v České televizi, a také letní open air festival Krásný ztráty Live, jehož programovým garantem už půl dekády Michal Prokop je.

No a nakonec „návraty“. Ty jistě můžeme číst primárně jako označení zpěvákových tří kariér. Tedy té, jež začala v 60. letech nejprve se soulovým repertoárem a posléze s prvním českým koncepčním artrockovým albem Město Er (1971), té, již zahájila zmíněná Kolej Yesterday v půli osmé dekády, a nakonec té po albu Poprvé naposledy z roku 2006, kterým se Prokop vrátil naplno na pódia po mnohaleté kariéře politika a úředníka.

Ony „návraty“ ale mohou také znamenat antonymní odkaz na text písně Odjezd, opět z Koleje Yesterday, který je zhudebněnou básní Josefa Kainara. Téhož, který přímo pro Prokopa otextoval titulní rozsáhlou skladbu Město Er a byl tak jednou ze zásadních osobností, které Prokopovy kroky na hudební scéně provázely, ba přímo směřovaly.

Dokumentární film, jehož autorem a režisérem je Jiří Vondrák, i biografický rozhovor o tomhle všem i o mnohém dalším vyprávějí. Hodinový film samozřejmě nemůže říci tolik jako obsáhlá kniha, musí nutně sklouzávat po povrchu, už proto, že nemůže být plný jen „mluvicích hlav“. Jeho hlavním pozitivem právě jsou dobové dokumenty, například záznamy písniček, které Prokop zpíval ve svém středoproudém období v 70. letech. V knize i filmu tuto dobu otevřeně označuje za svůj totální umělecký propad – a na základě slyšených ukázek mu musíme dát za pravdu.

Otevřenost vůbec je silnou stránkou obou děl. V knize se samozřejmě objevuje v mnohem více tématech, nejen uměleckých, ale i rodinných anebo politických, ať už šlo o vztahy s Prokopovým tchánem, který byl za komunistického režimu vysoce postaveným „nomenklaturním kádrem“, anebo spory s jeho tehdejším nadřízeným Pavlem Tigridem z  doby zpěvákova působení na ministerstvu kultury v 90. letech.

O svém vztahu k Michalu Prokopovi hovoří v knize a filmu i řada jeho přátel a kolegů, od Vladimíra Mišíka po Hanu Zagorovou. Michalu Bystrovovi se podařilo těchto osobností vyzpovídat úctyhodných pětatřicet, a to včetně takových, které bychom v tomto kontextu nečekali. Právě takové pohledy odjinud dodávají portrétu na plasticitě. Stejně jako – opět v případě knihy – tradičně pěkná grafická úprava osvědčené dvojice Haloun-Kubík a bohatého doprovodného informativního aparátu (podrobná diskografie, rejstříky), na který už jsme ale u produkce nakladatelství Galén zvyklí.

 

Tomáš S. Polívka, UNI, prosinec 2020

Neptal jsem se, jakou zkušenost měl kolega Michal B., ale podle té mé už docela dávné je s panem Michalem Prokopem radost hovořit. Má talent vypravěče. Položíte otázku a dostanete pregnantní odpověď. Věcnou, vyváženou a přitom vtipnou, kterou lze rovnou přepsat bez nutnosti velkých úprav a dumání, co tím chtěl tázaný říci. Možná je to dáno tréninkem pana Prokopa v politice, a ještě spíš jeho schopností vžít se i do pozice tázajícího se. Vždyť sám tuto roli brilantně zvládl ve svých televizních diskusních pořadech Nic ve zlým a návazně Krásný ztráty. Čímž nechci nijak snižovat zásluhy Michala Bystrova. Ono je samozřejmě potřeba položit správné otázky a pak umět naslouchat, což chce spoustu kumštu i vědomostí. Když se na dvou pólech knižního rozhovoru potkají dva talenty, „příjemně nepřekvapí“, že svazek přečtete jedním dechem. I  znalec zpěvákova „života a díla“ se dozví mnoho nového. A o reáliích, o kterých jste si mysleli, že je dobře znáte, si uděláte mnohem plastičtější obrázek. Třeba nejen o okolnostech, ale také o náladě a pocitech ze spolupráce Framus Five s Josefem Kainarem.

Michal Prokop přitom nádherně nemá zapotřebí nic tutlat, retušovat, natož lakovat na růžovo. Když se Michal Michala optá na ostudný podpis anticharty, vysvětlí pan Prokop okolnosti, za kterých k němu došlo: „Ve chvíli, kdy ta akce probíhala, jsem jí zdaleka nepřikládal takový význam jako dnes. Což je ovšem chyba: nedokázal jsem si uvědomit, co všechno to obnáší. My jsme chodili na všelijaké akce, kde nám přednášeli lecjaké zhůvěřilosti. A vždycky tam ležely podpisové archy.“ Neomlouvá přitom vlastní selhání, pokorně si nasype popel na hlavu. Vy navíc víte, že momentální selhání svými pozdějšími občanskými postoji a činy denitivně napravil. Věřím, že kdo nezažil období normalizace, může i díky téhle knížce, ač pojednává především o muzice, pochopit leccos z  nemravných principů fungování nejtupější totality a jejího zhoubného, pokrucujícího působení na mentalitu i těch nejslušnějších lidí.

Stejně otevřeně se v  knížce mluví o kompromisech a omylech uměleckých. Nepřeskakují se ani nejhlubší propady: „Neměl jsem nasmlouvaného vůbec nic, a tak jsem se nechal namontovat do jednoho z největších průšvihů mého profesního života. Tím byla má účast na Bratislavské lyře v duetu s Petrou Černockou. Zpívali jsme píseň, která se jmenovala Nebe má velkou modřinu.“ S verši, ehm, „hlaholí slunce, jásá naše halali“. A zpěvák si může s  čistým svědomím pochválit i kšeft doprovodného vokalisty na západoněmeckém turné Karla Gotta: „Na tohle angažmá si opravdu nemůžu stěžovat. Zaprvé to pro mě byla velice cenná profesní zkušenost. A zadruhé mě to nančně zajistilo po zbytek roku 1978 – až do doby, kdy se dal Framus znovu dohromady.“ Pak nás například napadne, že nebýt nanční injekce od božského Káji (o mrtvých jen dobře) a Michal Prokop musel živit rodinu jinak, kdyby neměl čas k obnovení vlastní kapely, možná by ani nedošlo k  jeho návratu k  rocku. A kdyby nevzniklo sice slabší, ale důležité album Holubí Dante, možná by nedošlo ani k pozdějšímu Prokopovu uchopení Koleje Yesterday. I když tohle jsou pouze pusté spekulace.

Nejvíce prostoru v  knize po právu patří tomu nejlepšímu, co Michal Prokop přinesl zdejší rockové scéně. Městu Er, a pak comebackové trilogii. Nezapomíná se ale ani na slušného člověka Prokopa v partajní politice. Cenné jsou i přetištěné dobové dokumenty a citáty. Třeba Prokopův dopis kolegům – poslancům z roku 1991, ve kterém vyzývá ke zdvořilému, kultivovanému jednání s  oponenty. Bez urážení, osočování, zloby. „Očerňování těch druhých svědčí o nepříliš pevných postojích sebe sama.“ Jak trefně tahle (žel většinou politiků nevyslyšená) výzva dodnes působí!

Už samozřejmostí jsou u publikací Galénu, zaměřených na hudbu, přílohy v  podobě podrobných diskograí. Včetně (byť po právu) zapomenutých normalizačních SP. Zajímavým přídavkem knižního rozhovoru je také Bystrovova anketa mezi Prokopovými kolegy z různých profesí, spoluhráči, přáteli nebo novináři na téma co pro vás Michal znamená nebo společných vzpomínek. Troufám si odhadnout, že Ztráty a návraty potěší nejen nyní, ale že se v knihovničkách „neztratí“ a čtenáři se k nim budou rádi „navracet“.

 

Jiří Černý, anketa Kniha roku, Lidové noviny, 12. prosince 2020

Sylvie Simmonsová: Život Leonarda Cohena (Prostor)

Eva Turnová: Turnový háj 8 (Eturnity)

Michal Bystrov: Michal Prokop – Ztráty a návraty (Galén)

 

Stanislav Šulc, Deník, 13. prosince 2020

Mluví se o něm jako o nejlepším ministru kultury, kterého Česko nemělo. Ale koho v Michalu Prokopovi vždy mělo, to je zpěvák s neuvěřitelným hlasovým rejstříkem a muž, který uměl vytvořit skutečně velké věci.

Málokterá hvězda tuzemské kulturní scény dokázala tolikrát změnit a restartovat kariéru jako Michal Prokop. V začátcích byl muzikantem, který odmítal zpívat. Potom se postavil za mikrofon a spolu se spoluhráči předvedl publiku žánr art rock. Když však vyšlo slavné album Město Er, nečekala Prokopa a jeho skupinu Framus Five sláva, ale spíš problémy.

„Málo kšeftů, muzikanti se mi rozutekli. Během příprav alba skupina prakticky přestala existovat,“ popisuje jednu z klíčových chvil československých rockových dějin umělec v knižním rozhovoru, který s ním vedl redaktor Deníku Michal Bystrov a jejž nyní pod titulem Ztráty a návraty vydává nakladatelství Galén.

Patří to k největším paradoxům, či možná dokonce nespravedlnostem naší pop music. Když Město Er vyšlo, zapadlo, a to i kvůli tomu, že je Prokop a spol. nemohli hrát naživo. Přitom jde o desku přelomovou. Kromě toho, že šlo o počeštění žánru art rock, také se tu poprvé objevuje nové spojení, které bude do budoucna pro hudbu velmi důležité spojení básníka a rockera. Text titulní skladby totiž napsal Josef Kainar.

„Když jsme ho poprosili, jestli by nebyl tak hodný a neotextoval naše skladby, začal se kroutit. ‚Děkuju, ale ne, já už nepíšu,‘ omlouval se. Strašně dlouho se nechal přemlouvat. Tak jsme zase nalili vínečko, povídali a do toho jsme pořád pouštěli muziku, kterou jsme měli rádi.

Jeho to v kombinaci s portským zřejmě nějak vzalo, takže po několika hodinách debaty přece jen povolil. ‚No tak možná,‘ říkal nerozhodně, když jsem mu předával na pásku fragmenty dvou skladeb, ke kterým jsme potřebovali slova,“ poodhaluje zpěvák pikantní zákulisí vzniku jedné z nejlepších rockových skladeb 70. let. Nutno dodat, že Prokopovi tehdy bylo něco přes dvacet a Kainarovi, oslavované legendě českého písemnictví, již přes padesát.

Sedmdesátá léta tedy pro Michala Prokopa měla být definitivním stvrzením kariéry velkého rockového umělce. Navzdory nesporným kvalitám a i kvůli politickým okolnostem Město Er ale zapadlo a slávu mu trochu vyfouklo Kuře v hodinkách, které sice vyšlo ve stejný rok, ale natáčelo se později než Město Er.

Profesně zoufalý Prokop nakonec nastoupil dráhu komerčního zpěváka. Vystupoval v programu Hany Zagorové, s Evou Pilarovou odjel na měsíční turné po Kubě, na Bratislavské Lyře vystoupil s písničkou, již odmítli zpívat Matuška s Vondráčkovou, říká v knize Ztráty a návraty.

Obnovení Framusu, tentokrát s číslovkou 5 místo anglického Five, se tak zdálo jako logický lék na depresi, kterou Prokop trpěl navzdory relativnímu úspěchu v profesním i rodinném životě. Stalo se tak někdy v letech 1977 a 1978. A začalo to složením muziky k písničce Všechno mi dej, která asi rok ležela v šuplíku Supraphonu a nakonec ji nechal nahrát Panton. To byl start obnoveného Framusu, který začal vystupovat na koncertech a směřoval k desce Holubí Dante. Ta ale ještě měla poměrně rozporuplné reakce.

Pro bombu, jež měla nastat s uvedením následujícího alba, pak bylo zásadní, že Prokop spojil síly s Ladislavem Kantorem. Podle Prokopa to bylo v době, kdy se Kantor ne zrovna v dobrém rozešel s C&K Vocalem. „Láďa mi oznámil, že musíme vytvořit autorský tým. Jistě při tom počítal i se sebou, i když Láďa nikdy neměl tendenci být monopolním dodavatelem textů. Přinesl pár věcí, o kterých si myslel, že by mi seděly. Dal mi také nahrávku, kterou jsem už předtím jednou slyšel. A to byla Skoumalova a Šrutova Kolej Yesterday,“ vypráví Michal Prokop o dalším klíčovém momentu nejen své kariéry, ale také tuzemské hudební scény.

A zbytek je historie… dalo by se do velké míry říct. Kolej Yesterday zlidověla a totéž platí také pro další písně z alba, především V baru jménem Krásný ztráty, Bitvu o Karlův most a Blues o spolykaných slovech.

Jak ale Michal Bystrov v rozhovoru Ztráty a návraty upozorňuje, nic nebylo tehdy tak samozřejmé, jak se dnes zdá. Prokop totiž musel zcela proměnit svůj hlasový projev, což se v dějinách populární hudby podařilo jen těm největším zpěvákům. „Musel jsem se zbavit ambicí prosazovat hlas, který mi vždycky celkem sloužil. A to bylo veliké dilema jestli to budu umět, jestli je to vůbec dobře, měnit styl. Ale měl jsem vzor, a tím byl Petr Skoumal. Když jsem poslouchal ty jeho demáče, kde napůl zpíval, napůl recitoval, říkal jsem si: Tohle musím zkusit. A docela to šlo,“ odpovídá na tu změnu Prokop.

Osmdesátá léta tak již Prokopovi a jeho Framusu přála, nahrál trilogii mimořádných desek. A pak přišla revoluce, která z něj učinila politika. Byl členem stávkového výboru za hudebníky (za divadelníky jednal Miroslav Macháček, za výtvarníky Olbram Zoubek), aktivně se podílel na organizaci různých, především kulturních akcí v Praze, objížděl regiony a stal se členem Občanského fóra, na jehož kandidátce do Federálního shromáždění se nakonec objevil.

Prokop muzikant tím na dlouhá léta mizí ze scény. Prokop politik má ale na kulturu výrazný vliv a jeho tamní působení lze také označit za hit. Postupně se dostal do čelných pozic staronové strany ODA a vyšvihl se do pozice náměstka ministra kultury, kde se podílel na několika důležitých zákonech.

Na sklonku politické kariéry se pak vrací také jako showman. Jako muzikant, ale také jako moderátor televizních pořadů. Další kariéra a rovných 500 epizod mimořádné talk show Krásný ztráty dokazuje, že šlo opět o hit.

V posledních letech se Prokop věnuje hlavně pořádání festivalu Krásný ztráty live. Příští rok tento možná již ne tolik nápadný velikán místní kultury oslaví 75. narozeniny. A, jak slibuje v knize Ztráty a návraty, zdaleka nekončí.

 

Jiří Vladimír Matýsek, FMZine.cz, 25. prosince 2020

Vydavatelství Galén pokračuje v rozšiřování své řady knižních rozmluv s osobnostmi českého bigbítu. Po rozhovorech s Vladimírem Mišíkem, který si brzy dočká již čtvrtého rozšíření, a kytaristou Lubošem Andrštem, když o oba se postaral publicista Ondřej Bezr, je tu kniha s názvem Ztráty a návraty. Novinář Michal Bystrov v ní vyzpovídal Michala Prokopa.

Prokopovy životní peripetie, na rozdíl od jmenovaných umělců, vedly i po jiných cestičkách než jen těch hudebních. Záběr je tak podstatně širší a jakkoliv je hudba nejpodstatnější součástí, není tou, na níž by ležela pomyslná váha. Prokop strávil dlouhá léta v politice i jako televizní moderátor a Bystrov je v těchto částech velice důkladný a zvídavý. Stejně tak nechává Prokopa prozkoumávat oblasti spíše zastřené tajemstvím: o prvotním okouzlení rhythm & blues, kontaktech s Josefem Kainarem při zrodu desky Město Er i okolnostech vzniku alba Kolej Yesterday už byly popsány stohy stránek. Méně toho zaznělo o období sedmdesátých let, kdy se Prokop hudbou sice živil, ale coby doprovod Hany Zagorové trpěl, méně toho rovněž víme o podepsání Anticharty nebo samotném politickém působení. V tomto ohledu se Bytrovovovi podařilo vytvořit komplexní portrét, který navíc překračuje obvyklou svázanost interview s časem jejich vzniku, a v náznacích předjímá i teprve připravované album.

Kladené otázky se nevyhýbají ani nepříjemným tématům, Bystrov nebulvarizuje, nepodsouvá, nehodnotí, spíše si zachovává zdrženlivý, profesionální odstup. Rozhovoru tak sice nechybí spád, ale fluidum uvolněného přátelského povídání, kterým se mohly pyšnit zmíněné Bezrovy rozhovory, ano. Jako by se mezi tázajícím a respondentem nacházela neviditelná hráz.

Samotný rozhovor doplňují další čtyři části: dvě jsou fajnšmekrovské, tedy kompletní diskografie, vč. singlů a hostování na albech jiných interpretů, a rejstřík. Další dvě představují vzpomínky spolupracovníků a přátel, v poslední části pak najdeme chronologický výběr Prokopových citací z nejrůznějších médií napříč kariérou. Bohužel poněkud bez kontextu, ten si musí čtenář na základě vročení domýšlet sám.

Michal Prokop: Ztráty a návraty jsou důstojným shrnutím zpěvákova životního příběhu. Kniha neobjevuje objevené, nepokouší se o nový pohled či interpretaci, tudíž ani příliš nepřekvapuje. Jako čtivý, informačně nasycený knižní rozhovor ale funguje velmi dobře.

 

Zdeněk Hejduk, Rock & Pop, 26. prosince 2020

Agilní nakladatelství Galén pokračuje v systematickém knižním přibližování osudů muzikantů a zpěváků, především těch rockových. Tentokrát padla volba na Michala Prokopa a formou je čistý rozhovor. V tradičně perfektně vypravené publikaci jednotlivé kapitoly uvozují názvy Prokopových písniček, krátké úryvky z jejich textů a také fotografie vztahující se k popisované protagonistově životní etapě. Vše, včetně pokládaných otázek, je barevně laděné do sympatické okrové barvy.

U Prokopa je samozřejmě okruh otázek a odpovědí daleko širší než u jiných muzikantů. Mapuje tradičně jak obvyklé dětství a dospívání se školní docházkou, tady plnou známých nejen hudebních jmen, tak kvůli muzice nedokončené vysokoškolské vzdělání těsně před odevzdáním diplomové práce. V knize je široká škála hudebních témat včetně setkání s básníkem Josefem Kainarem textujícím desku Město Er. Nerad Prokop vzpomíná na neveselou etapu svého působení v popu především coby pěvecký partner své pozdější svědkyně na svatbě Hany Zagorové, ale i ve sboru Karla Gotta.

Rockeři ocení podrobný vznik všech Prokopových nahrávek včetně popisu sestavování repertoáru a skládání muzikantů do studiových a poté alba živě prezentujících kapel. Řeč je také o protagonistově dobře známé politické kariéře i o působení v parlamentních lavicích a na ministerstvu kultury. To si většina lidí pamatuje, málokdo ale ví, že okolo Prokopa dvakrát hodně blízko kroužila funkce ministra kultury i ředitele České televize. K radosti fanoušků, a jak v závěru knihy přizná i jeho, se nakonec z politiky opět vrátil k muzice a zažil tak druhý comeback deskou Poprvé naposledy. Nechybí vylíčená moderátorská zkušenost nejdříve v méně známém pořadu Nic ve zlým na TV Prima, později pak už v převratných Krásných ztrátách na veřejnoprávní obrazovce, kde se v pěti stech dílech vystřídala tisícovka hostů včetně Václava Havla a Madeleine Albrightové.

Čtenář se v knize dozví nejen spoustu údajů, popisů setkání či příhod, přičemž téměř z každé stránky vyskakuje mnoho známých jmen. A neschází další informační nadstandard. V tomto případě je to Prokopův umělecký život nahlížený citacemi z periodik od roku 1968 až do současnosti, vzpomínky spoluhráčů a spolupracovníků i kompletní diskografie.

Jedinou výtkou, která ale vadí možná jen mně, je, že zpovídající zpovídanému vyká. Pravda, autor Michal Bystrov je o více než třicet let mladší než Michal Prokop, ale v rocku se na tohle příliš nehraje, čehož příkladem je novinář Ondřej Bezr, který v jím psaných memoárech tyká Vladimíru Mišíkovi i Luboši Andrštovi. Možná je to i tím, že Bystrov působí stále v novinách a časopisech, kde se tento úzus vyžaduje, nebo třeba opravdovou úctou. Každopádně když si na tento detail zvyknete, čeká vás perfektní, nejen čtenářský zážitek.

 

Honza Průša, Musicserver.cz, 24. ledna 2021

Michal Prokop je nepřehlédnutelná osobnost. Za svůj život stihl hrát s kapelou Framus Five, účinkovat v Semaforu, být poslancem, dělat náměstka ministra kultury, uvádět dvě úspěšné televizní talk show nebo doprovázet sbor Karla Gotta. A o tom všem a dalším otevřeně vypráví v knize Ztráty a návraty.

Michal Prokop se mi vždycky zdál jako slušnej chlap, který to má v hlavě srovnané. Ví, co chce a proč to dělá, a když se do něčeho pustí, je to proto, že tomu věří. Zároveň působí jako taková klidná síla. Člověk, který ví, jak se chovat, člověk s noblesou a bez nutnosti používat přehnaně emoce. A samozřejmě jako ten muzikant, který mne zasáhl (a se vším až od devadesátek nahoru) alby jako Město Er, Kolej Yesterday a Sto roků na cestě (pro příklad uvádím jen trojici svých nejoblíbenějších).

Rozsáhlý knižní rozhovor Michala Bystrova, který probíhal dva roky – od července 2018 do května 2020 – tyto mé z vnějšku vnímané Prokopovy vlastnosti zčásti potvrzuje (fakt je to slušnej a poctivej chlap), zčásti doplňuje a zčásti vyvrací (není to zas takový kliďas a zřejmě umí i vybuchnout a ne vše, co dělal, měl dobře promyšlené).

Dlouhé povídání se snahou projíždět Prokopův život chronologicky (což se většinou daří) začíná rodinnými poměry ještě před zpěvákovým narozením a končí v roce 2020 v době covidu. Prokop z rozhovoru vychází jako ten, který velmi dobře dokáže reflektovat svůj život a který se nebojí přiznat věci, které se mu nepovedly nebo za které se stydí, přičemž je přiznává bez výmluv, jen v kontextu dobové situace.

A tak hezky vyplouvají ty radostné chvilky života (Framus Five, práce v poslanecké sněmovně, uvádění talk show Nic ve zlým a Krásný ztráty nebo koncertování na Chicago Blues Festivalu). A vedle toho i ty ne tak radostné životní milníky od podepsání Anticharty přes dělání popového křoví v sedmdesátých letech po neshody s ministrem kultury Pavlem Tigridem a vlastně nenaplněnou touhu se sám ministrem kultury nebo ředitelem České televize stát.

A to, že je rozhovor informačně bohatý a hodnotný, je zásluha obou jeho protagonistů. Bystrov je výborně připraven, Prokop se nesnaží věci skrývat nebo je mytizovat. Podává je často jako téměř nestranný pozorovatel sebe samého a zároveň někdy až s hyperkorektním oblakem kolem nich. To když popisuje některou nepěknou vlastnost, chování nebo úlet třetí osoby, ale neuvede její jméno. To bych mu tu trochu zazlíval.

Publikace je rozdělená na čtyři části. Nejobsáhlejší je zmiňovaný rozhovor. Následuje pasáž “Michal Prokop rok po roce”, v níž jsou v duchu knih “Jejich vlastními slovy” z různých dobových rozhovorů vybrané zajímavé pasáže, dokreslující to, jak o které věci uvažoval a prezentoval zpěvák či poslanec v době, kdy se skutečně odehrávala. Bez nadhledu a bez časového odstupu. Tuto část bych mnohem raději viděl zakomponovanou přímo do chronologického rozhovoru tak, aby se případné kontrasty ukázaly, a konfrontoval se tak mladý a starý Prokop hned sám se sebou.

Třetí část knihy nabízí vzpomínky kolegů, s nimiž Prokop hrál nebo působil, jsou to texty od Hany Zagorové přes Ondřeje Bezra (ten mimochodem jako jeden z mála pochopil, jak by měla vypadat osobní vzpomínka) po Vladimíra Mišíka. A v poslední části je poctivě zpracovaná Prokopova diskografie včetně singlů a hostování.

Ztráty a návraty hezky a uceleně shrnují život Michala Prokopa a nebojí se otevřít i dveře s nepříjemnými vzpomínkami, řekněme, spolu s titulem knihy, se životními ztrátami. Je jen škoda, že vzpomínky tu nejsou více a přímo konfrontovány s dalšími aktéry těch kterých životních událostí.

A i když Bystrov občas nějaký takový protinázor vytáhne – třeba to, zda kapela 5P fakt zakázala Lubošovi Pospíšilovi hrát Kolej Yesterday (verze Prokopa), nebo zda jen řekli, že se teď nehodí do repertoáru, a počítali s ní později (verze Michala Pavlíka -, knize by toto potvrzování a vyvracení muzikantových tvrzení pomohlo častěji. Už jen proto, že jeho vyprávění působí tak korektně a tak objektivně, že člověka při jeho čtení ani nenapadne, že by s některým tvrzením mohl polemizovat, nebo že by se něco mohlo odehrát jinak, že si to prostě Michal Prokop pamatuje po svém. A nemyslím si, že by něco takového dělal záměrně. Jen takhle lidská paměť funguje.

Ale i s těmito drobnými výhradami jsou Ztráty a návraty příjemným čtením, velmi dobře mapujícím tuto významnou osobnost. Za přečtení a rozšíření kontextu o zásadních československých rockových událostech určitě stojí.

 

Zdenko Pavelka, Kosmas.cz, 8. února 2021

Do třetice ze světa hudby, i když i tahle kniha má přesah do více stran. Jmenuje se Michal Prokop ‒ Ztráty a nálezy. Publicista Michal Bystrov skládal rozhovor s Michalem Prokopem dva roky, dokončili ho letos v květnu, takže se dotkli i muzikantského lockdownu. O Prokopovi platí slova jeho přítele, který mu napsal dnes už téměř zlidovělé texty. Podle Pavla Šruta byl Michal Prokop na rockera příliš seriózní. Lépe to formulovat asi nejde. Prokop totiž uspěl na rozdíl od řady jiných umělců i v tak nehostinné profesi, jako je politika. A v knižním rozhovoru je v tom dobrém slova smyslu seriózní také. Nepoužívá silná slova, ale zřetelně hledá ty nejsprávnější výrazy, což kniha na rozdíl od živého vystoupení umožňuje. Díky tomu je Michal Prokop dobrý i v další roli. Podobně jako byl úspěšným moderátorem v televizním baru Krásný ztráty ‒ zařadil se k věrohodným pamětnickým průvodcům po nejnovějších českých dějinách. V jeho případě to obnáší, když to počítám od jeho hudebních začátků, skoro šedesát let.