Příběhy písní – díl první

Příběhy písní

Michal Bystrov

Galén 2009

Jsou písně, které stojí za to poslouchat.
Jsou písně, o kterých stojí za to přemýšlet.
A jsou písně, u kterých stojí za to znát celý příběh.

 

 


Michal Bystrov se vydává po stopách skladeb, na jejichž původní smysl, osudy či autory se dávno zapomnělo. Na základě ověřených faktů líčí co možná nejpodrobněji a nejpravdivěji historii jejich vzniku, srovnává všechny známé teorie, upozorňuje na staleté omyly a vykresluje prostředí a situace, v nichž se jednotlivé písně zrodily. Zajímá vás, proč někdo dal své lodi jméno John B., ve které zatáčce se vyboural statečný strojvůdce Příhoda, existoval, či neexistoval-li Tom Dooley, komu se říkalo žlutá růže z Texasu, co byla zač ona tančící Matylda a jak to asi vypadá v Tipperary? V této knize najdete odpovědi.

 

Josef Škvorecký

Příběhy písní je výborná kniha s přiléhavým titulem. Zajímavě a nápaditě, na základě rozsáhlé četby, dokazuje, že nejen knihy mají svoje osudy, ale že i carmina sua fata habent, a mnohdy zajímavější než písně samé. Každý, kdo má rád písničky, bude uchvácen jejich historiemi.

 

Ondřej Bezr, idnes.cz, 22. května 2009

Publicista a překladatel Michal Bystrov v knize Příběhy písní vypráví pozadí vzniku dvaadvaceti většinou všeobecně známých písniček, zdomácnělých na koncertních pódiích i u táborových ohňů Ameriky i Evropy.

Písně jako Ghost Riders In The Sky (u nás Nebeští jezdci), Waltzing Matilda (Hádej Matyldo), Jingle Bells (Rolničky), John Hardy, Sloop John B. (Zvedněte kotvy), St. James Infirmary (Špitál u sv. Jakuba), The House Of The Rising Sun (Dům U vycházejícího slunce) nebo Casey Jones (Strojvůdce Příhoda) zná snad úplně každý. Málokdo – a to i v zemi jejich původu – však už dnes tuší, jak jsou ty příběhy staré, co je na nich pravdy a kdo je do podoby zlidovělých písní sepsal.

Všechny tyto a spoustu dalších informací Michal Bystrov podává ve čtivé podobě, v podobě skutečných příběhů, nad kterými čtenář mnohdy kroutí hlavou, mnohdy tají dech a někdy se neubrání úsměvu. Josef Škvorecký ostatně v krátké poznámce na obálce zdůrazňuje, že nejen knihy, ale i písně mají své osudy, a to „mnohdy zajímavější než písně samé“.

Z knihy tematicky, či přesněji řečeno dobou a místem vzniku poněkud vybočují tři písně: dvě úvodní, Cohenova Seems So Long Ago, Nancy a Ode To Billie Joe americké písničkářky Bobbie Gentryové a pak závěrečná česká Žalostná píseň o balónu „Kysibelce“. Všechny ostatní patří do zlatého fondu lidových či častěji zlidovělých anglo-amerických písní.

Bystrov na základě hlubokého studia dospěl často k neuvěřitelným zjištěním – třeba k tomu, že tři slavné písně St. James Infirmary, Streets Of Laredo a The House Of The Rising Sun mají společný základ a jejich příběh tak vypráví v jediné kapitole. S až puntičkářskoupřesností přitom překračuje hranice základních dějových linií a představuje každý příběh v co nejširším dějinném, zeměpisném či sociálním kontextu.

Ke každé písni autor uvádí originál textu a vlastní překlad, v závěru knihy pak najdeme i výběr z nejznámějších českých verzí písní, o nichž se píše, a které samozřejmě často kopírují anglický význam jen velmi volně. Mimořádně zajímavým příspěvkem je v tomto smyslu kupříkladu anonymní česká verze písně Ghost Riders In The Sky coby Vyšehradští jezdci.

Příběhy písní, posbírané v této knize, vycházely v letech 2007 a 2008 na pokračování v kulturním magazínu UNI, pro který nyní autor připravuje každý měsíc další kapitoly. Doufejme, že i ty se dočkají záslužného souborného vydání. Záslužného i proto, že svým záběrem je Bystrovova práce unikátní v mnohem širším než pouze českém kontextu.

 

Ivan Kott, informační zpravodaj Jonáš-klubu, 22. května 2009

Knížka se jmenuje Příběhy písní a její autor, překladatel a hudebník Michal Bystrov, v ní čtenáři předkládá příběhy, které vedly ke vzniku dvaceti známých písní, až na jedinou zahraničních. Jsou tu dvě písně z přídavkové směsi Jiřího Suchého a Jitky Molavcové (Waltzing Matilda a It´s A Long Way To Tipperary), Matuškova The Yellow Rose Of Texas, Tom Dooley česky zpracovaný Jiřím Dědečkem, Werichův Strojvůdce Příhoda neboli Casey Jones, mezi jazzmany oblíbená Frankie and Johnny a další. Ta jediná česká je Žalostná píseň o balónu Kysibelce, která pojednává o nezdařené vzduchoplavbě při Všeobecné zemské jubilejní výstavě roku 1891. Je obdivuhodné, jaké detaily o událostech, jejich aktérech i autorech písní se podařilo Michalovi vypátrat. Jsou tu samozřejmě i české překlady všech textů, ale také česky zpívané verze některých písní, které se často od originálu výrazně odlišují. Text doplňuje velké množství archivních snímků a kniha se řadí do už docela rozsáhlé hudební edice, kterou nakladatelství Galén nabízí vedle literatury medicínské, což má ovšem svoji logiku. Hudba přeci může také působit jako lék.

 

Fin, Sněhulák v parném létě, 24. května 2009

Někde mezi pátkem a sobotou jsme se potkali s novinářem, spisovatelem, básníkem a muzikantem  (snad jsem na nic nezapomněl) Michalem Bystrovem. Prohodili jsme spolu pár slov, vypili pár piv a Michal mi věnoval mi svou novou knihu Příběhy písní. Již první recenze naznačovala očekávané a to sice, že bude proč ji číst. A první kapitoly, které jsem prozatím přečetl, to jedině potvrzují: je proč ji číst. Kombinace zajímavého a objevného obsahu s řemeslným umem je vzácná, Michalovi se podařilo obojí. Spokojený může být vcelku zaslouženě.

 

Knižní svět, 28. června 2009

„Příběhy písní je výborná kniha s přiléhavým titulem. Zajímavě a nápaditě, na základě rozsáhlé četby, dokazuje, že nejen knihy mají své osudy, ale že i carmina sua fata habent – a mnohdy zajímavější než písně samé.“ Takto vysoko ocenil Josef Škvorecký úsilí Michala Bystrova, který se vydal po stopách známých skladeb, na jejichž původní smysl, osudy či autory se už dávno zapomnělo, aby co nejpravdivěji vylíčil historii jejich vzniku, upozornil na letité omyly a vykreslil prostředí i situace, ve kterých se jednotlivé písně zrodily. Díky němu se dovíme třeba to, proč se jistá loď jmenuje John B, co byla zač tančící Matylda či jak to vypadá v Tipperary. Bystrovovy Příběhy písní vydal Galen.

 

Jiří Moravský Brabec, 1. července 2009, Folk & Country

Jak praví staří latiníci a na obálce knihy Josef Škvorecký, i písně mají své příběhy. Publicista Michal Bystrov je publikoval v magazínu UNI a některé z nich i jinde (třeba v Lidových novinách). Nyní vycházejí v knižní podobě a je to čtení nesmírně zaímavé, podložené podrobným studiem materiálů. Najdete dvacet osudů písní, většinou anglofonního původu, ale i jedné české. Přičemž někdy je jeden příběh vlastně historií více písní (napadlo vás, že společný základ má Špitál u sv. Jakuba i Dům u vycházejícího slunce?)

O které písně jde? Seems So Long Ago, Nancy, Ode To Billie Joe, Waltzing Matilda, It’s A Long Way To Tipperary, Ghost Riders In The Sky, Jingle Bells, Tom Dooley, The Yellow Rose Of Texas, John Brown’s Body, Frankie And Johnny, John Hardy, John Henry, Sloop John B., Delia, The Unfortunate Rake (čili zároveň St. James Infirmary / Streets Of Laredo / The House Of The Rising Sun), Loch Lomond, Joe Hill, Casey Jones, Oh! Susanna, Žalostná píseň o balónu “Kysibelce”.

Každý příběh se snaží dopátrat původní inspirace v reálné historii, jejího osudu a osudu jejích tvůrců, a pochopitelně i souvislostí s širším kontextem. Najdete nějakou (více méně základní) variantu textu v originále, překlad do češtiny (rozhodně ne zpěvný, navíc míra doslovnosti je různá, například u Waltzing Matilda se český překlad obejde bez slova Matilda – a překvapivě celkem právem) a nějakou tu fotodokumentaci.

V závěru knihy pak pěkně pohromadě prameny, ty nahrávky jednotlivých písní, které autor považoval za podstatné, a české zpívatelné překlady a parafráze. Takže třeba u Casey Jonese najdete překlad Jana Wericha (Strojvůdce Příhoda), Jana Vyčítala (Casey Jones a Pavla Dobeše (Casey R.). Ve výčtu doporučených nahrávek této písně je osmnáct položek (některé písně jich mají i padesát), včetně té od Seegera, Cashe, Grateful Dead, Wericha, Greenhornů a pochopitelně i Jimmyho Rodgerse.

Příběhy jsou psány živým publicistickým jazykem, délka každého je většinou kolem deseti stránek. Kniha čtvercového formátu má obal připomínající klasickou „černou desku“, je graficky velmi hezky řešena, černobílý základ je doplněn o oranžovo-okrový valér v grafice i fotografiích, evokující staré „zažloutlé“ fotky a dokumenty (grafická úprava Bedřich Vémola).

Prostě typická knížka na noční stolek, a místo pohádky před spaním si my dospělí dáme každý večer jeden příběh.

 

Jana Machalická, Lidové noviny, 4. července 2009

Jste-li třeba milovníky Werichova textu ze čtyřicátých let minulého století o strojvůdci Příhodovi čili Casey Jonesovi ze státu Mississippi a dosud jste netušili, že tento hrdina americké železnice byl ve skutečnosti viníkem hrůzné vlakové havárie roku 1900, pak vás knížka Michala Bystrova Příběhy písní zvlášť potěší.

Radost z ní budou mít jistě i méně zasvěcení čtenáři, protože přichází se skvělým nápadem – vystopovat skutečné historie, na jejichž základech vznikly notoricky známé šlágry. Autor sice v předmluvě (výmluvě) říká, že o písničkách by se nemělo příliš dumat, ale jemu přemýšlení nad tím, proč se jistá loď jmenovala John B, jak daleko je do Tipperary, proč byly růže z Texasu žluté či jak to bylo s Johnem Brownem, který viděl žít černého muže pod bičem otrokáře, přineslo nejednu inspiraci. A tak vznikla zmíněná knížka, která líčí příběhy devatenácti písní z různých koutů světa, hlavně severní Ameriky a jako bonus jedné domácí odrhovačky o zkáze balonu Kysibelka, který ztroskotal v době Jubilejní výstavy v pražské Stromovce v roce 1891.

Velká část zkoumaných písní vznikla na základě hrůzostrašných příhod: mordů, masakrů, loupeží a neštěstí, které ovšem poskytly pro balady ten správný dramatický materiál. Autor podrobně a na základě pečlivého studia literatury a pramenů sleduje životopis každé písně: jak i proč byl námět zhudebněn, jak se vyvíjely různé verze, jak song zlidověl, jací interpreti jej proslavili. Někde vyvrací i oblíbené omyly, uvádí na pravou míru fámy a objevuje různé konotace a souvislosti. A také rekapituluje cestu songů do Čech a jejich zdejší život.

Především ale vypráví živě a zábavně a někdy i se špetkou nadhledu, protože mnohé z mordýřských historek jsou někdy i dost bizarní a doslova vyzařují neopakovatelný kolorit 19. století, kdy odvážní pionýři táhli na západ v krytých vozech. Samozřejmě nejde jen o písně popisující, jak to dopadlo s vrahouny a jejich nevinnými oběťmi, ale také o ty, které opěvují dívky a lásku k nim anebo jiné touhy. A to jsou třeba slavné písně Waltzing Matylda nebo Oh! Susanna. Ale i u nás dobře známá Žlutá růže z Texasu, kterou pro Waldemara Matušku jedinečně přebásnil Ivo Fischer. Ten ale v refrénu použil množné číslo, a tak tu místo jedné dívky z Texasu najednou byly všechny. Bystrov poutavě popisuje, že za onu žlutou růži byla považovaná mladá mulatka Emily Morganová, která významně zasáhla do bojů o mexickou nezávislost. Historka je to pěkná a kdoví, jestli by Petr Lébl píseň použil do své inscenace Čechovova Strýčka Váni, kdyby pořádně věděl, odkud se vzala.

Neméně zajímavá je i historie „černého muže“, největší odrhovačky všech táboráků. Kapitán John Brown, jak píše Bystrov, byl v lepším případě fanatik a terorista, který před vypuknutím války Severu a Jihu vedl querillu v Kansasu a s nikým se moc nemazlil. A pochopitelně ani s otrokáři, kterých pár podřezal a pár doslova rozsekal se svými synáčky na kousky. Poslední Brownovo osvobozování otroků stálo třináct lidských životů, načež byl zajat muži kapitána Leea, odsouzen a popraven; Abraham Lincoln prý na jeho adresu poznamenal, že se s ním shodoval v názoru, nikoliv však v metodě…

Michal Bystrov také všechny písně, o nichž píše, přeložil tak, aby bylo jasné, jak se různé domácí verze liší. Ty pak zařadil na závěr a tak lze například porovnat, jak si s již zmíněným Casey Jonesem poradil Jan Werich, Jan Vyčítal, ale i Pavel Dobeš. Knížka má také hezké, jednoduché a výstižné grafické řešení a doplňují ji reprodukce starých, leckdy i unikátních fotografií, plakátů, cedulí a vývěsek, které jsou přiléhavě barevně natónované.

 

Petr Ferenc, Hospodářské noviny, 27. července 2009

Johni Brownové z písně o černému muži pod bičem otrokáře byli dva. Jeden z nich byl onen známý bojovník proti otroctví, jehož přílišná horlivost si tu a tam nezadala s tím, co bychom dnes mohli označit za teroristické metody. Druhý byl skotský voják téhož jména, o němž si jeho spolubojovníci, když si z něj chtěli vystřelit, prozpěvovali známé “John Brown mrtev je a tělo jeho tlí”. Když 12. massachusettský regiment při svém přesunu s popěvkem na rtech zatarasil cestu kočáru básnířky Julie Ward-Howeové, opatřila tato dáma zaslechnutou pěknou melodii méně obhroublým textem a vznikla legendární píseň, jak ji známe dnes.

Hudební publicista Michal Bystrov je horlivým dylanologem a milovníkem “dřevní” americké hudby, jehož mysl převážně těká Apalačským pohořím a mississippskými břehy. Pro kulturní měsíčník UNI připravuje seriál Příběhy písní: “Jsou písně, které stojí za to poslouchat. Jsou písně, o kterých stojí za to přemýšlet. A jsou písně, u kterých stojí za to znát celý příběh,” říká motto série, jejíchž dvacet kapitol nyní vydalo nakladatelství Galen v podobě bohatě vypravené čtvercové knížky.

Jedná se většinou o notoricky známé písně, které veřejnost vágně označuje za “anglosaské tradicionály”. Že tomu tak vždy není, snad ani nepřekvapí: koneckonců také u mnohé české “lidovky” (třeba Vínečka bílého) známe jméno i datum narození autora.

Bystrovovi ale především jde o události, které ke vzniku písně vedly, a tak před čtenářem rozvíří rej drobných obrázků a detailů z prostředí hloubení tunelů, železnic, dřevěných černošských čtvrtí, bahamských přístavů, britských chudobinců i meteorologie.

Životopis Jamese Pierponta, bonvivána a autora slavných Rolniček, je téměř cimrmanovský, proslulá Matylda, co s ní kdekdo tančí valčík, není nic jiného než pytel, ve kterém nosí australští tuláci svůj skrovný majetek. Ano, řeč je o úderníku Johnu Henrym, který hloubil tunel rychleji než parní vrták, statečném strojvůdci Příhodovi (Casey Jones), zavražděné Delii, opilé posádce šalupy John B.

Slavné Blues špitálu sv. Jakuba pojednává o nepříjemné pohlavní chorobě a kapitola o písni Joe Hill odhalí leccos z dramatických dějin amerických odborů. A možná si je čtenář konečně přestane plést, jejich záměnu Bystrov označuje za častý nešvar i mezi folkloristy.

Příběhy písní jsou pochopitelně kompilátem z mnoha pramenů, které před Bystrovem odhalili američtí a angličtí folkloristé, budiž autorovi ale hra na Američana Alana Lomaxe, legendárního sběratele lidové i “lidové” hudby, přána. Jeho knížka je dostatečně přitažlivá na to, aby k žánru, který Bystrov propaguje nejčastěji, přivábila další zájemce.

Autorskou prací v pravém slova smyslu je překlad rozebíraného písňového textu na začátku každé kapitoly. Ten je vždy doslovný, v češtině tedy nerýmující se a nezvukomalebný, což ale nevadí – básnických obratů a licencí si čtenář užije v příloze: výběru českých převodů zmíněných písní. Stojvůdce Příhoda, Podivný spáč, Hádej, Matyldo, Zvedněte kotvy, Růže z Texasu…

Tři kapitoly se od většiny knihy liší. Úvodní dvě zkoumají pozadí dobře známých hitů písničkářů Leonarda Cohena a Bobbie Gentryové. Za Cohenovou Seems So Long Ago, Nancy, se skrývá příběh sebevraždy rozhárané dívky, která se nestihla dožít uvolnění konce šedesátých let, jednohitový zázrak Gentryová o své Ode To Billie Joe opakovaně odmítá cokoliv prozradit a Bystrovovi se tak postarala o nejzbytečnější kapitolu knihy.

Závěr je naopak velmi vydařený. Je jím Žalostná píseň o balonu Kysibelce, který se zřítil na pražské Zemské výstavě v roce 1891. Pasažéři zázračně přežili, ale prý se od té doby traduje veršík “Ve Stromovce na akátě visí prdel na špagátě”. A ač Příběhům písní není vcelku co vytknout, stálo by rozhodně za to přečíst si od Michala Bystrova příběhy evergreenů Na kopečku v Africe či Utíkala Káča kolem rybníka.

 

Tomáš S. Polívka, Týden, 28. července 2009

Přemýšleli jste někdy, odkud se vzala zlidovělá písnička? Kdo a proč ji napsal a jak se rozběhla po světě? Knížka Michala Bystrova Příběhy písní odhaluje zapomenuté osudy „táborákové” klasiky jako Nebeští jezdci, Waltzing Matilda, Černý muž či Růže z Texasu. Ale třeba i vánočních Rolniček, které původně vůbec nejsou vánoční.

Ne každá nadčasová písnička musí skrývat zajímavý příběh. Pokud autor prostě sedl a v zápalu inspirace napsal evergreen nebo pokud měl nakladatel jen dobré prodejce notových záznamů, moc řečí kolem toho nenaděláte. I když i tady se dá najít nosné téma, třeba když píseň vznikne jako výsledek sázky (It‘s A Long Way To Tipperary) nebo v důsledku autorova dětského zážitku (Ghost Riders In The Sky). Nebo když se kolem ní nakupí řada omylů jako v případě Jingle Bells. Ovšem řada písní si vysloužila věčnou zelenost právě díky tomu, že zachycovala skutečné příběhy, zrcadlila skutečné lidské osudy. Některé nápěvy se dokonce chovají jako živoucí bytosti: rostou, vyvíjejí se, mění názory, onemocní, uzdraví se, schovávají se a pak se zase stavějí na odiv…

Michal Bystrov shrnul do knihy články napsané původně pro různé magazíny, nicméně jednotlivé kapitoly nepůsobí jako pouhý souhrn časopiseckých textů. Potěší precizní pátrání ve zdrojové literatuře a dokládání vývodů citacemi. Jednotlivé „písničkové povídky” přitom zůstávají čtivé, nepůsobí suchopárně.

Autor nepopisuje pouze okolnosti zrodu písní. Často pokračuje i v mapování jejich pozdějšího „života”. Dozvíte se například, proč si britští vojáci při vylodění ve Francii 13. srpna 1914, cestou na bojiště 1. světové války, notovali právě It‘s a Long Way To Tipperary a poslali tak popěvek dalším posluchačům a zpěvákům nejen na evropském kontinentě.

Každý příběh je samozřejmě uveden původním textem písně a jeho co nejvěrnějším překladem. V přílohách pak čtenář najde česká přetextování, známá z cancáků, zpěvníků i desek domácích pěvců. Nechybí ani seznam nejdůležitějších nahrávek. Škoda, že CD s probíranými písněmi není rovnou přiloženo ke knížce, ale je jasné, že takový počin by nevyšel zrovna levně a jeho sestavení by dalo spoustu práce se sháněním autorských a vydavatelských práv. Navíc jde většinou o trvalky opravdu notoricky známé.

Krom příběhů letitých zlidovělých kusů zpracoval Bystrov i osudy písní Seems So Long Ago, Nancy od Leonarda Cohena a Ode To Billie Joe od písničkářky Bobbie Gentry. Právě tyto kapitoly jsou nejméně zajímavé. Možná proto, že od jejich vzniku neuběhla dostatečně dlouhá doba, aby se stihla dotvořit barvitější legenda. Nebo proto, že reálie doby jejich vzniku příliš připomínají ty dnešní (obě písně pojednávají o odcizení v rodině a společnosti, o lhostejnosti) a spíše z nich zamrazí, než aby evokovaly jistý romantický opar, který rád halí dávné události.

Knihu pozvedává pečlivá, mnohdy až „cimrmanovská” obrazová dokumentace. Dozvíte se, jak vypadala uniforma skotského horala z dob písně Loch Lomond, jaký bágl neboli Matyldu nosil australský tulák na přelomu 19. a 20. století i jak vypadala pevnost Point Lookout, kde Seveřané věznili bojovníka Jihu Toma Dooleyho. A samozřejmě se pokocháte portrétem Caseyho Jonese v kabině jeho lokomotivy.

Michal Bystrov v knize naťukl i příběh písně z českého prostředí. Nejde o zlidovělou, ale naopak o zapomenutou Žalostnou píseň o balónu „Kysibelce”. Kniha tak nabízí hned několik námětů na možné pokračování. Bylo by zajímavé vydat se jak po stopách kramářských písní, moritátů a balad, tak třeba kupletů a prvorepublikových trampských songů.

 

Leoš Kofroň, Rock & Pop, 1. srpna 2009

S Příběhy písní hudebního publicisty Michala Bystrova se to má tak trochu jako s Foglarovými Rychlými šípy a Stínadly. Na jednu stranu byste se rádi dozvěděli, jak vše doopravdy bylo, které postavy jsou reálné a kde přesně se jejich příběhy měly odehrát, zároveň však jako byste podvědomě přece jen nechtěli odkrýt úplně všechno až na dřeň a rádi ponechali dál něco zahaleno dráždivým tajemstvím. Tohle si čtenář uvědomí především u první kapitoly, věnované písni Leonarda Cohena Seems So Long Ago, Nancy, v níž se autor snaží přijít na kloub osobnímu zpěvákovu vztahu k tragicky zemřelé dívce. Pravda, ve většině dalších z jedenadvaceti písničkových „rekonstrukcí“ už se dá hovořit o interpretově odstupu ke zpracované látce, neboť Bystrov se věnuje především starým, notorickým známým country baladám a zlidovělým písním angloamerické provenience, z nichž mnohé známe i z tuzemských verzí (Jingle Bells, Waltzing Matylda, Tom Dooley, Casey Jones a další). Není to však čtení o nic méně vzrušující, neboť autor s mravenčí pečlivostí odkrývá jejich historické, místopisné, sociální i politické pozadí a nezřídka je též zasazuje do velmi zajímavých souvislostí.

 

Vojtěch Probst, Literární noviny, 17. srpna 2009

Málokdy vyjde úzce zaměřená popularizačně-historiografická publikace schopná naráz oslovit tři generace čtenářů. Kniha novináře a publicisty Michala Bystrova Příběhy písní však mezi ně rozhodně patří.

Jsou notoricky známé, přesto nic netušíme o jejich obsahu, autorovi nebo době vzniku a proměnách. Řeč je o „lidových” písních jako Tipperary, Loch Lomond, Žlutá růže z Texasu nebo vánočních Rolničkách. Abych byl přesný – netušíme o nich nic, dokud si tuto knihu nepřečteme.

Michal Bystrov nás provádí nejrůznějšími epochami či prostředími a s očividnou radostí nám představuje panoptikum postav, jež stály u zrodu dvaceti takovýchto dílek. A nejen to. Patrně nejcennější je jeho schopnost sledovat další vývoj a proměny jednotlivých „songů” a odhalit i společné kořeny některých z nich. Tak je tomu např. u písní Ulice Lareda, Dům u vycházejícího slunce a Špitál u sv.Jakuba, které podle autora všechny vycházejí z původní irské písně Nešťastný prostopášník.

Některé kapitoly vyšly již dříve časopisecky, ovšem jako celek poskytují pozoruhodný průřez zejména světem 19. století. Kniha je bohatá na barvité historické epizody i dobový kolorit, zachycený na množství fotografií. Dostaneme se nejen na americký západ či k povodí Mississippi, ale i na Bahamy za věčně podroušenou posádkou šalupy John B., do Austrálie za tuláky s batohy „Matylda” nebo do Anglie v době povstání skotských jakobitů, po jehož porážce se jeden odsouzenec rozloučil s blízkými písní Loch Lomond.

Neméně pestrý je i vějíř jejich autorů či osob, které se pro písně staly námětem. Ať už jde o zmíněného odsouzence nebo o bonvivána Jamese Pierponta, autora Rolniček, odborového předáka Joea Hilla, strojvůdce Casey Jonese, několik nešťastných mileneckých dvojic či bojovníka Johna Browna. Nemluvě o bizarních postavách z druhého sledu.

Každá píseň je zde uvedena v originálu i doslovném překladu, v poznámkách na konci knihy jsou pak uvedeny jejich nejznámější české verze, diskografie a prameny. Autor v současnosti připravuje druhou sadu příběhů a opatrně mluví i o třetí.

 

Začal jste po příbězích písní pátrat ještě před internetovou érou.
Začal jsem s tím asi před patnácti lety. Táta dělal něco podobného s literárními náměty, tu zvědavost mám po něm. Internet už v té době existoval, ale zdaleka tam nebylo tolik informací jako dneska. Na převedení do internetové podoby ještě čekala spousta archivů. Čerpal jsem hlavně z knížek, napřed z těch českých. Zajímalo mě všechno, co bylo spojené se jmény Josefa Škvoreckého a Lubomíra Dorůžky: Tvář jazzu, Jazzová inspirace, Antologie americké lidové poezie, Od folklóru k Semaforu. I v televizi se něco našlo, například Revue pro banjo, k níž kdysi napsal scénář právě Škvorecký. Internet mi ohromně pomohl, ale primární prameny jsou knižní. Mám štěstí, že jsem těch prvotních zdrojů nasbíral docela dost. Prolézal jsem obchody s knížkami v angličtině, něco mi přivezli nebo poslali známí z ciziny.

Dneska už jde na internetu knihami dokonce listovat.
Když jsem zkoumal osud lodi John B., potřeboval jsem si projít knihy vydané přímo na místě činu, tedy na Bahamách. Přes servery jako Google Books se dostanete jak k tamním vydavatelstvím, tak i ke knihám o bahamské historii, z nichž jsou zde uveřejněny dlouhé pasáže. Pak ale ještě musíte číst mezi řádky ve spoustě dalších odkazů. Tohle může dělat v zásadě kdokoli, jedinou zásluhu mám snad v tom, že jsem v určitém momentě neztratil stopu, nenechal se zmást.

Jaké zdroje jsou nejvděčnější?
Užitečné jsou například webovky malých městeček, tam se o své hrdiny jaksepatří starají. Casey Jones má aspoň tři muzea – tam, kde se narodil, kde žil, kde se zabil… Lidé, kteří s těmito památníky spolupracují, posbírali, co kde našli, a dali to na internet. Zrovna u Jonese je leccos nejasné, musíte přečíst stovky stran protichůdných verzí. Ani oficiální zpráva o nehodě Caseyho vlaku není věrohodný pramen, byla nejspíš zfalšována tak, aby nepoškodila železniční společnost. Pokud ovšem máte písničku jako That Lucky Old Sun, o které jsem psal nedávno a jejíž příběh se objeví v druhém dílu mé knížky, pak vám internet moc nepomůže. Autor textu Haven Gillespie je tak zapomenutý, že nikde nenajdete jeho podrobnější životopis. V takovém případě se stává zajímavým zdrojem třeba dizertační práce z menší regionální univerzity. Škola – v tomto případě Univerzita Severní Karolíny ve Wilmingtonu – vám ji za určitý poplatek pošle.

Opravujete některé omyly amerických folkloristů. Jak ověřujete informace vy?
Nevím, jestli je opravuju. Mým cílem bylo porovnat všechny věrohodné zdroje a udělat si úsudek nebo spíš nechat čtenáře, aby si úsudek udělal sám. Když jsem v nějakém příběhu s rozumem v koncích, otevřeně to přiznám. Ale už mám načtených a nasbíraných tolik informací a znám tolik souvislostí, že většinou poznám, jestli jdu správným směrem. Dokážu už rozlišit, co je nepravděpodobné, od toho, co se pravdě blíží. Občas se to potvrdí – zrovna teď mi známý z Ameriky poslal ex post knížku, která je celá věnovaná písni The House Of The Rising Sun. A její autor dospěl ke stejným závěrům jako já. Ale možná se někdo dostane ještě dál a třeba i leccos vyvrátí. Je mi jasné, že nejsem první ani poslední, kdo se o příběhy starých písní zajímá.

Prošel jste spoustu materiálů, narazil na spoustu autorů. Objevil jste si pro sebe nějakého pozoruhodného zapomenutého textaře či skladatele? Zmiňujete třeba Stephena Fostera…
Fostera bych k zapomenutým neřadil, v USA je pořád dost slavný a hraný. Mimo jiné je uváděn jako jeden z amerických vlivů Antonína Dvořáka. Ale skutečně jsem narazil na spoustu zajímavých jmen, obzvlášť z Fosterovy doby před občanskou válkou, která písním a písničkářům nebývale přála. Tehdy se v Americe i Evropě vyrojila spousta vaudevillových společností, a toto období kupletů trvalo až do první světové války. Také přímo americká občanská válka zplodila velké množství kvalitní muziky. Těch pozoruhodných zapomenutých autorů dobových popěvků jsou stovky. Až mě překvapilo, jak moc jich bylo.

Kromě poslední písně o balónu Kysibelce jsou všechny skladby anglofonního původu. Česká písnička je zařazena na konec – naznačujete tím, kam se vydáte v příštím dílu?
Americké a anglické skladby jsem si vybral proto, že jinou cizí řečí nevládnu, což mě strašně mrzí. Českou písničku jsem dal na konec záměrně, jako třešinku na dort. Teprve pak jsem si uvědomil, že jsem si na sebe upletl bič, protože teď už tak musím zakončit i druhý a popřípadě i třetí díl. Rád bych napsal víc příběhů českých písní, ale ono je to s nimi strašně složité po stránce hledání pramenů. Pátrat v amerických dokumentech je mnohem snadnější. Americká historie je mladá, dobře zmapovaná a prameny dostupné, zatímco tady všechno sahá nejméně tři sta let zpátky a ještě je v tom zmatek. O dějiny folkloru se tu skoro nikdo nezajímá, je málo publikací, jak vědeckých, tak laických. A jen zřídka se povede dovést „kauzu” do konce. Miroslav Ivanov krásně rekonstruoval celý příběh lidovky Znám já jeden krásný zámek. Ale to se nestává každý den.

Jaký byl obecně další vývoj písní, o kterých píšete?
To je různé. Třeba písnička Ó Zuzano měla zprvu nádech nonsensu a lehce rasistický podtext, jelikož vznikla pro minstrelskou show. V době zlaté horečky v Kalifornii si ji vzali za svou zlatokopové a úplně změnili její smysl. Podobnou proměnou prošly Růže z Texasu. Červená řeka, která se objeví v druhém dílu „Příběhů”, vznikla zřejmě v Kanadě jako píseň o lásce kanadské míšenky k britskému vojákovi, pak se dostala na Divoký západ a stal se z ní kovbojský song s dost odlišným vyzněním. Koneckonců, jak se může píseň proměnit, je nejlépe vidět na příkladu Lareda, Špitálu u svatého Jakuba a Domu U Vycházejícího slunce, což jsou ve skutečnosti – ač je to k nevíře – tři varianty téže písně.

A jejich další život v Čechách?
České texty se od originálů dost liší. Mnohdy nejde vůbec o překlad, ale o nový text na úplně jiné téma. Třeba píseň Jo, třešně zrály (kterou jsem zatím nezkoumal, ale co není, může být) se původně jmenovala Jailer, Bring Me Water – Dej mi pít, žalářníku. Textař Ivo Fischer se prý předtím, než začal psát, podíval z okna a ejhle – právě dozrávaly třešně. Fischer anglickým originálům asi moc nerozuměl, možná mu je někdo převyprávěl, ale to bylo tak všechno. Navíc písničky pro Waldemara Matušku stylizoval do kovbojských songů.

Jak se k nám tyto písně vůbec dostávaly?
Pomineme-li, že třeba Josef Václav Sládek převedl do češtiny na konci 19. století skotský folklor v úpravách Roberta Burnse, dá se říci, že první angloamerické lidovky u nás zdomácněly díky skautským a trampským překladům. V nich je také největší zmatek a člověk se neobejde se bez svědectví pamětníků, kterých už je hodně málo. Před dvanácti lety zemřel i Jarmil Burghauser, hudební skladatel a sbormistr Národního divadla, ale také zástupce Jaroslava Foglara (Jestřába) v jeho oddílu Hoši od Bobří řeky a autor mnoha skautských textů včetně toho nejslavnějšího o černém muži, který pod bičem otrokáře žil. Téměř současně s érou skautingu a trampingu vznikají „oficiální” texty swingových textařů, třeba Waltz (Valčík) na rozloučenou, který má jak trampskou, tak swingovou verzi. Ke znovuobjevení těchto písniček došlo v šedesátých letech, i když zprostředkovaně – textaři a interpreti už většinou nevycházeli z tradičních verzí, ale z novějších komerčních nahrávek. Například píseň o lodi John B. se k nám dostala díky tomu, že z ní v roce 1966 udělala hit skupina Beach Boys. K dalšímu přetextovávání starých evergreenů docházelo v letech sedmdesátých. Zde se setkáváme hlavně se jmény Ivo Fischera a Zdeňka Borovce.

Dokáže takovýto soubor příběhů, tyto „malé historie”, vypovědět něco důležitého o „velké historii”?
Ano, a to byl i jeden z hlavních cílů. Z některých recenzí na mou knížku jako by vyplývalo, že jsem v podstatě jen vzal pár starých trempíren a zkusil najít jejich autory. Ale to není úplně přesné. Takové ty trampské klasiky jako John Brown, Tom Dooley a John Hardy jsem si v prvním díle „odmazal”, protože jsem chtěl mít čistý stůl. Přece jen se jedná o notoricky známá jména, a pokud jsem chtěl prozkoumat dějiny americké lidové písně, těžko jsem je jako určité prototypy mohl obejít. Ovšem pro mě jsou jednotlivé písničky v podstatě jen záminky, abych mohl vykreslit určité dějinné etapy. Povstání skotských jakobitů, zlatá horečka v Kalifornii, boje o Texas, povstání Métisů v kanadské Manitobě v druhé polovině 19. století – o těchto událostech má běžný český čtenář jen velice mlhavý pojem.

Na druhou stranu máte v prvním dílu písničku od Leonarda Cohena nebo Bobbie Gentryové.
Chápu, že tam působí jako vetřelci. Ale patří mezi impulsy, které mě nasměrovaly. U těch dvou jsem si říkal – ano, takhle vypadá ideální příběh písně. Nosný, obsažný a napínavý. Přestože u Gentryové se vlastně vůbec nedozvíme pointu a můžeme jen spekulovat, případně mít dojem, že jsme obětí mystifikace. Ale její Ode To Billie Joe vyvolala v Americe opravdovou mánii, ten text je úžasný a tajuplný. Takovou věc napíšete jednou za život, ostatně u Gentryové se to potvrdilo. A konečně, i tyto dvě písně jsou už součástí historie – ta Cohenova vzešla ze zajímavého prostředí kanadského beatnictví, o kterém se toho tady také moc neví.

Dá se říci, že mají texty písní ve vašem výboru něco společného?
Řada z nich vznikla v době, kdy se lidová zábava počala zvolna proměňovat v showbyznys. Osobně mě překvapuje, s jakou zručností a lehkostí se tehdy psalo. Řada amerických písniček z 19. století mi připomíná skladby Cole Portera a bratrů Gershwinových. Přestože nejsou tak propracované jako swingové hity, dodnes fungují.

Přitom autoři jakožto přistěhovalci nebo jejich potomci mnohdy pocházeli z literárně i politicky periferních národů – Irové, Švédi, Holanďané, Češi -, navíc z jejich méně vzdělaných společenských vrstev.
Neřekl bych, že byli nevzdělaní. Většina autorů tehdy vycházela z lidové, zejména černošské hudby, sami však bývali mnohem sofistikovanější. Navíc mám dojem, že si tehdy Evropa s Amerikou byly blíž než dnes. A potom – málokterá z těchto skladeb vznikla jako práce amatéra. Většinou se jednalo o produkt oficiální zábavy, až později zlidovělý. Vezměte si minstrelskou show, která přes svou rozporuplnost vyslala do světa řadu popěvků, které dnes už považujeme za dílo „prostého lidu”. Odborářský písničkář Joe Hill byl sice samouk, ale v podstatě jen skládal parodie na dobové hity. A mimochodem ani ta známá hudební expanze v období kalifornské Zlaté horečky se neodehrávala na zlatokopeckých claimech, ale spíš v sanfranciských lokálech, kam přijížděli účinkovat profesionální kabaretní umělci.

Odhalováním jmen autorů a jejich příběhů vlastně rušíte pojem „lidová píseň”.
Musím říct, že na lidového autora jsem přestal věřit. Lidová tvořivost dotvořuje, ale nevytváří.

 

Vilém Faltýnek, Radio Praha, 4. října 2009

Kniha, jejíž obálka připomíná někdejší singlové gramofonové desky, se jmenuje Příběhy písní. Autorem publikace je básník, kytarista, zpěvák a hudební publicista Michal Bystrov. Hádej, Matyldo, Daleká je cesta do Tipperary, Už vyplouvá loď John B., Strojvůdce Příhoda, Žluté růže z Texasu, Ó, Zuzano – za každou z těch písní se skrývá jedinečný historický příběh jejího vzniku.

Dnes je naším hostem ve studiu Michal Bystrov. Kdysi začínal tady v rozhlase, pak se ale vydal trochu jinudy, dnes působí jako hudební publicista v denním tisku a kniha Příběhy písní je jeho knižní debut. Jak ta kniha vznikla? Souvisí nějak s tvou hudební činností? Ty jsi muzikant a děláš celá léta, co se známe, bluesovou hudbu… 

Já jsem amatérský muzikant, a určitě to spolu souvisí. Všechny písničky, o kterých tu píšu, si pamatuji z mládí nebo dokonce z dětství. Vstřebal jsem je, hrával jsem je na kytaru na táborech a vždycky jsem chtěl vědět, co je za nimi.

Za těmi písněmi něco je?
Tak právě o tom je ta kniha, že mají svoje příběhy. Některé písně stojí za to poslouchat, u některých stojí za to povídat si i o tom, jak vznikly.

Měli bychom také říct, jaký typ písní rozebíráš, protože to je určitá úzce vymezená skupina.
Ona to právě původně tak úzce vymezená skupina neměla být. Tak to vypadá, protože v té první knížce – já už jsem teď v půlce druhé – jsem si jakoby odmazal ty písničky, které jsem si pamatoval. Takže to ve výsledku vypadá, že se zabývám pouze americkými nebo angloamerickými lidovkami. Ale cílem bylo najít písničky se silným příběhem, a shodou okolností, protože tím jazykem vládnu a znám tu oblast, se mi tam sešly tyhle.

Že písnička jako každé umělecké dílo vzniká z určitého souboru osobních zkušeností a inspirací autora, které do sebe za svůj život nasál, je samozřejmé. Ale kde se rozhoduje o tom, jestli ta písnička stojí za rozbor?
To už dneska nikdo neví, co autora vnitřně vedlo, jaké byly jeho inspirace, ale můžeme vystopovat historické souvislosti. Já popisuji vnější okolnosti vzniku těch písní, jejich cestu k popularitě, protože ta byla většinou dlouhá, a do třetice i cestu písně do Čech.

Co třeba písnička The House Of The Rising Sun, o které v knize čteme a která je našemu publiku známa z české verze Dům u vycházejícího slunce?
To je vlastně jakýsi trojpříběh. Na ní jsem chtěl ukázat, jak se může píseň v průběhu času totálně proměnit. Můj příběh začíná u písně, která se jmenuje The Unfortunate Rake, což znamená Nešťastný prostopášník. To je písnička původem snad z Irska, která vyprávěla o syfilitikovi. Postupem času se rozvětvila ve tři další a všechny se proslavily, ale ani do jedné by člověk neřekl, že souvisí s těmi ostatními. Z téhle jedné vznikly písničky The House Of The Rising Sun, Streets Of Laredo čili Laredo, které tady zpíval Spirituál Kvintet s Karlem Zichem, a St. James Infirmary čili Špitál u svatého Jakuba, které tady proslavil Kalandra s A.S.P.M. Ta písnička se vydala na tři různá místa. Ve formě Lareda se vydala na hranici Texasu a Mexika, stala se z ní kovbojská píseň a ze syfilitika se stal umírající kovboj. V podobě písní The House Of The Rising Sun a St. James Infirmary se vydala dolů do Louisiany, zakotvila v New Orleans a v případě St. James Infirmary se z ní stalo blues a v případě The House Of The Rising Sun tklivá bluesová balada. V písničce The House Of The Rising Sun jsme se zase přesunuli do chudobince, případně do polepšovny. Hrdinou je dívka, která skončila v chudobinci, nebo muž, který skončil v polepšovně.

Takže osudy této písně jsou opravdu pestré. A čím je to způsobeno? Byl tam někdo, kdo na tom má podíl, nebo prostě jako skutečná lidová píseň nabývala nové podoby?
Ta písnička má dvousetletou historii. Písničky se pohybují, migrují, a to samozřejmě pomocí konkrétních osob, které jsou buď zapomenuté, nebo jsem na ně přišel a v tom případě o nich vyprávím. A ta písnička představuje prototyp nějaké morality. Původně to je zřejmě o námořníkovi, což byla ohrožená skupina. Užíval sis – čeká tě trest, dostal jsi pohlavní chorobu. Když se to přeneslo na Divoký západ, samozřejmě se to transformovalo do: žil jsi jako pistolník, sešel jsi jako pistolník. A v New Orleans, kde byl bezpočet nevěstinců, se z toho stalo: sešla jsi na scestí – skončila jsi jako prostitutka. Ale pořád to je ten samý princip.

Česky bychom mohli říct, že kdo s čím zachází, tím také schází. Jak je to s českou verzí?
Když už mluvíme konkrétně o The House Of The Rising Sun, tak tam mají i v angličtině problém, že nevědí, jestli to vypráví žena, nebo muž. Takže jde o to, kam to situovat. Třeba ta slavná nahrávka The Animals, která písničku dostala do všeobecného povědomí, je vyprávěna z pohledu člověka, jenž se dostal do polepšovny. Což Eric Burdon svým vzezřením podporuje. Ale ten dvojsmyslný výklad nevyřešili ani v angličtině, natož v češtině.

A jak si s tím tedy poradil překladatel?
To překládal Zdeněk Borovec, to je ten slavný text Dům u vycházejícího slunce, který v polovině šedesátých let nazpíval Jaromír Mayer: Snad znáš ten dům za New Orleans, ve štítu znak slunce má… Ta nahrávka už je dost zapomenutá. Česká verze se přidržela britského modelu, kde se mluví o polepšovně a tím antihrdinou je muž.

V knížce se píše i o případech, kdy se český překlad s originálem úplně míjí, to je třeba Matylda nebo Zuzana.
Matylda je nejznámější australská píseň a vychází z konkrétní události, které se říkalo velká stávka střihačů ovcí. Kdysi byla jakási válka mezi místními farmáři a nájemnými střihači ovcí, kteří se rekrutovali z řad tuláků. Tito střihači začasté ovce farmářům kradli a oni je pak za to docela slušně masakrovali. Přičemž nejzajímavější je vysvětlit, co byla Matylda, že to byl ve skutečnosti tulácký vak. Český překlad to samozřejmě zavedl někam úplně mimo, ale já si myslím, že to je skvělá verze. Text Jiří Štaidl, nazpíval Karel Hála, ale text je volný, jako tomu bylo i v textech Ivo Fišera a Zdeňka Borovce.

Řekl jsi, že připravuješ druhý díl, kde budeš tento princip rozvíjet na dalším materiálu. Jaké písničky tam budou?
Samozřejmě pokračovat by se takhle dalo do nekonečna, což nechci. Rád bych se držel toho, aby to byly především silné příběhy. Téma je vlastně vedlejší. Ale myslím, že jsem tam shromáždil možná ještě silnější příběhy, než jsou v první knížce, a už jsem snad nebyl tak úzce zaměřený, takže jsou tam písně z nejrůznějších oblastí. Například That Lucky Old Sun, Strange Fruit, což je nejslavnější píseň Billie Holidayové, Dívka z Ipanemy, Červená řeka atd., atd. Mám hotových osm kapitol, naposledy jsem dělal Partyzána. To je The Partisan z repertoáru Leonarda Cohena, ovšem kořeny té písně jsou v Rusku, pak došla do Francie a teprve potom se dostala ke Cohenovým uším.

 

Pavel Ondračka, Host, říjen 2009

Zdravotnické nakladatelství Galén si ke své specializaci koncepčně přibralo tematiku písničkářů, kterým je určena celá ediční řada „Olivovníky“ – vycházejí zde písňové texty, vzpomínky i studie. Michal Bystrov (nar. 1979), hudební publicista, redaktor, básník, písničkář a překladatel, vydal v Galénu monografii na témata dvacítky písničkových „standardů“, povětšinou britsko-amerických písní, jejichž autorství bývá považováno za „lidové“ a jejichž smysl je časem znejasněn. Jako správný písničkář a dylanofil nepochybuje o schopnosti písňových textů fungovat na papíře jako poezie, ale tuto víru čtenářům nevnucuje. Překlady songů uvádí v úvodu jednotlivých kapitol s vlastními autorskými překlady a na závěr knihy přikládá verze překladů vžitých. Již to je pozoruhodný počin, prozrazující literárněteoretickou erudici. Řada čtenářů nepochybně setrvá v rovině různých verzí textů a zahloubá se do diskografických přehledů a bibliografických údajů ke každé kapitole. Silou knihy je však právě sféra „za písněmi“, styly, interprety, onen terén „malých historií“, na nichž se někdy odráží a z nichž někdy pochází historie velká.

Knížka v grafické úpravě Bedřicha Vémoly aspiruje na jeden z počinů roku. Čtenáře oslovuje vlídným formátem a přebalem, připomínajícím vinylový singl, a je doprovozena množstvím tónované dokumentace, cimrmanovsky přesně zprostředkující nejneuvěřitelnější reálie. Ty umožňují vstup do textu nejenom znalcům a milovníkům angloamerického písňového folkloru a našeho folku, ale i běžnému posluchači většiny českých stanic, válcovanému pár tucty „hitů“. Určitě se někdo „chytí“ u „The Yellow Rose of Texas“, v jejichž překladovém plurálu – Růže z Texasu – zmizela nejasně se rýsující postava inteligentní černošky Emily D. Westové. U proslulé „Jingle Bells“ se lze dozvědět, že to není píseň o Vánocích, ale zimních radovánkách. Loď „John B.“, proslulá alkoholickými výstřelky svých námořníků, skutečně ztroskotala někdy kolem roku 1900 na bahamském ostrově Eleuthera a její trosky jsou dodnes k vidění zazděné do hlásné věže na Blue Lagoon Islandu. Jak konstatoval Josef Škvorecký ve svém laudatiu na přebalu, písně mají své osudy, které jsou „mnohdy zajímavější než písně samé“.

Část pochvalných recenzí směřovala k autorově preciznosti a „badatelství“, které ovšem není než kritické, selektivní a literárními zdroji doplňované internetové brouzdání. Jinak by mladý autor těžko mohl obsáhnout půlku světa mezi Kalifornií a Anglií, kde vznikaly dodnes žijící songy. Michal Bystrov dokáže kriticky pracovat s rozpornými prameny různého typu a kompetentně se přiklánět k odborně přijatelným závěrům. Příkladem budiž příklon k pravděpodobné totožnosti písní „St. James Infirmary“, „Streets of Laredo“ a „The House of the Rising Sun“, přičemž příběh padlé děvy či mladíka může končit v nevěstinci, chudobinci, nemocnici, kriminále, případně na ulici – v Londýně, New Orleansu, Laredu. Prvotním zdrojem přitom možná byla irská balada o nešťastném prostopášníkovi.

Pojednání o „příbězích písní“ nejsou u nás v poslední době výjimečná, nesou se však obvykle ve „fanouškovském“ duchu (viz například Nick Hornby, 31 songů, BB art 2003). Přístup Michala Bystrova prozrazuje rozhovor (Literární noviny, 17. 8. 2009). Autor „nevěří na lidové autory“, poznal i u písniček, že je „lidová tvořivost dotvořuje, ale nevytváří“. Na tomto poznání ostatně byl založen film Jaromila Jireše a scenáristy Vladimíra Merty Opera ve vinici (1981). Opravdovou ambicí Michala Bystrova není faktografický koktejl, v němž se můžeme pokochat pohledem na štramáckého mašinfíru Caseye, Johna Hardyho pod šibenicí, most Thallahatchie Bridge, z něhož (možná) skočil do vody Billie Joe, případně zhlédnout rodný dům Johna Browna. Bystrov ve čtivém textu zabírá historické a kulturní souvislosti s publicistickou erudicí Paula Johnsona a otevírá čtenáři i sobě barvité detaily z angloamerické historie a kultury, které bourají obvyklé generalizace a propojují kulturu vysokou a nízkou, historii velkou i lokální. Geografická fluktuace a proměnlivost písniček, vytvářených většinou profesionály a zdomácnělých v lokálních verzích, umožňuje autorovi brilantně kličkovat v tématech, místech, dobách. Ze zmínky o hlásné věži na Blue Lagoon Islandu se odvíjí dokumentovaný odkaz k výstřednímu chicagskému architektovi Howardu Van Dorenu Shawovi, z analýzy písničky „Loch Lomond“ se čtenář dozvídá kus skotské tragédie jakobitů roku 1745 i skotské pojetí záhrobí, na různých epizodách se plasticky rýsuje složitost americké historie, vnímané Američany s důrazem na její lokální aspekt.

Závěrečná píseň o ztroskotání balonu Kysibelky na Jubilejní zemské výstavě v Praze roku 1891 je atypická. Nepochází z anglosaského světa, její autorství ani děj nejsou setřeny časem, a navíc se jí už nikdo interpretačně neujal. Vysvětlení najdeme opět v citovaném rozhovoru, v němž autor počítá s dalšími „příběhy písní“ z českého a moravského prostředí. Tady už by však nešlo o songy, ale o reálný, a proto bolestivý pohled na naši vzdálenější i bližší historii.

 

Stefan Segi, Literární novinky, 9. listopadu 2009

Věděli jste, že „Hádej Matyldo“ popisuje policejní zvůli na stávkujících střihačích ovčí vlny a „Žlutá růže z Texasu“ zase pojednává o příčinách neslavné porážky generála Santa Anny? Publikace Příběhy písní, stylizovaná do tvaru nostalgické LP desky, přináší historie vzniku a „života“ dvaceti obecně známých písní. A ač podobné publikace, ať už překladové či původní, již existují, Bystrovovo dílko je v mnohých ohledech převyšuje.

Autor se zaměřil především na písně, které se do širšího povědomí dostaly zejména díky časté táborové aplikaci. Medailonky se tedy zabývají počiny jako Tipperary, Jingle Bells, Casey Jones nebo House of the Rising Sun. Taková volba má hned několik důvodů. Prvním je jistě fakt, že právě díky lidovému způsobu šíření písní se o jejich autorech ví málo či ještě lépe vůbec nic. Dalším dobrým důvodem může být to, že současný stav hudebního průmyslu a výroby nosičů zajímavé příběhy příliš negeneruje. Takový John Lennon ráno napsal písničku, večer ji nahrál a za týden byla v obchodech. Zato například Špitál u svatého Jakuba má původ zastřený v hlubinách historie a rozmotávat jeho komplexní příběh je dobrodružství, které čtenáře zavede na místa vzdálená časem i prostorem.

Hlavní předností knihy a hlavním důvodem, proč si Příběhy přečíst, je jejich „nevygooglovatelnost“. Zatímco leckterou, často i velmi podrobnou informaci poskytne během vteřin Wikipedie, Bystrov se nebál hledat v zasutých archivech a jeho snaha se bohatě vyplatila. Až se nechce věřit, že autor nebyl přímo u toho, když šel parník John B ke dnu nebo když přiopilý Stephen Foster psal svoji slavnou Ó Zuzano.

Příběhy písní jsou to nejlepší, s čím se dá v žánru setkat. Bystrov vykonal kus tvrdé práce a informace podává s nadhledem i zanícením, takže jeho vyprávění ocení i čtenář, který zrovna táborovým ohňům neholduje. Jak se píše v mottu knihy, „Jsou písně, u kterých stojí za to znát celý příběh.“ Bystrov tyto příběhy rekonstruuje s nenápadnou brilancí.

 

Lidové noviny, 19. prosince 2009

Jak odpovídali účastníci ankety Kniha roku 2009

Zdenka Švarcová, překladatelka a japanistka

Ingeborg Bachmannová: Místo pro náhody. Eseje, prózy, rozhovory. Výbor připravily Michaela Jacobsenová a Eva Jelínková (Triáda). Kdo zná poezii Ingeborg Bachmannové, dostává teď prostřednictvím osobních zpovědí a úvah příležitost důvěrněji poznat básnířku, pro niž je napsání básně nikoli “čekáním na zavolání”, ale spíš “komplexní činností, která sahá od prověřování vět po čekání na nápad.”

Michal Bystrov: Příběhy písní (Galén). Pečlivě připravená, dobovými fotografiemi doplněná příručka, příjemná kniha, inspirující ty, kdo rádi podnikají dokumentaristické výlety “za text”, v tomto případě za texty slavných písní, jako je třeba skotská lidová Loch Lomond nebo proslulá zpívaná balada Frankie a Johnny.

Seymour Chatman: Příběh a diskurs. Narativní struktura v literatuře a filmu (Host 2008). Z desítek, ba stovek titulů doporučovaných studentům literatury vyniká právě práce Chatmanova tím, že v ní autor dostál svému předsevzetí a “projasněním terminologie” i “zživotněním kritických pojmů” umožnil a pomohl uživateli vysvětlovat “komplikované (literární a filmové) případy”.

 

Milan Šefl, Týdeník Rozhlas, leden 2010

Jedním z nemnoha českých nakladatelství, jejichž ediční plán je nakloněn rovněž vydávání původních knih o hudbě, leckdy i ambiciózně přesahujících žánr čisté publicistiky, je donedávna výhradně zdravotnický nakladatelský dům Galén. Rozšířením svého záběru také v loňském roce mnohokrát potěšil posluchače, kteří mají potřebu vědět o slyšeném o dost víc než druzí.

Mezi lacinými knižními monografiemi zpěváků, zpěvaček a kapel, často do posledního detailu vygooglovanými, neautorizovanými (a nezřídka i podepsanými jmény renomovaných autorů…) se vyjímá například první galénovský titul našeho předního publicisty specializujícího se na oblast world music Jiřího Moravčíka. Žurnalista, jehož znají i posluchači rozhlasové Vltavy, začlenil do knihy Když píseň tluče křídly do oken šestnáct příběhů špičkových hudebníků z nejrůznějších koutů světa, spjatých často jen nepřesnou (a jak autor výstižně píše) spíše pragmatickou terminologickou zkratkou pro hudbu, jež původně vznikla pro lokální trh, ovšem zásadně ho přesáhla. Mari Boine, Tanya Tagaq, Tim Eriksen, Mariza, Oumou Sangare – ta jména jsou už i v Česku dobře známá, přinejmenším díky skvělým koncertům, které tu zmínění interpreti v letech nedávno minulých odehráli. Moravčíkova kniha není důležitá zdaleka jen proto, že přináší jejich podrobný a mnohdy i poněkud pohnutý životní příběh. Autor tyto osudy řadí do kulturního a politického kontextu, a nabízí tak čtení téměř dobrodružného rozměru – stačí připomenout africkou formaci Tinariwen tvořenou příslušníky nomádského kmene Tuaregů, léta masakrovaného malijskými vládními vojsky.

Stejně silné okamžiky obsahuje i knížka dalšího z výrazných českých hudebních novinářů, navrch písničkáře a překladatele Michala Bystrova, který do publikace Příběhy písní shrnul stejnojmenný seriál publikovaný v letech 2007 a 2008 v kulturním magazínu UNI. Vykreslit z mnohdy neobyčejně obtížně dostupných historických útržků pozadí vzniku legendárních skladeb jako Waltzing Matilda, Jingle Bells, St. James Infirmary nebo Casey Jones byl mimořádně šťastný nápad vycházející z nejlepších tradic tuzemské hudební novinařiny – jistě ne náhodou opatřil Bystrovovu knihu předmluvou Josef Škvorecký. Podstatnou součástí každé z kapitol je originál textu písně a autorův překlad, neschází ani seznam českých verzí jednotlivých skladeb.

Také u kolébky jiného z mimořádných loňských počinů nakladatelství Galén stála hudba – tentokrát rocková. Zubní lékař Leoš Šedo ze Sázavy literárně debutoval už před čtyřmi lety, ale teprve v povídkovém triptychu Beatles přistanou v Praze dnes večer plně prokazuje svůj vypravěčský talent, obdivuhodný dar fantazie a až úzkostlivou péči o vystižení dobových reálií. To slouží především titulní povídce, v níž Šedo konstruuje neodolatelnou fikci – jeden by nakonec skutečně uvěřil, že v roce 1966 měli na Strahově vystoupit proslulí „Brouci“, a poskytnout tak záminku ke vpádu „spřátelených armád“ uskutečněnému za známých okolností až o dva roky později… Závěrečná z povídek, apokalyptický Plyn, nás pro změnu zavede do daleké budoucnosti: ve třicátých letech 21. století se v Praze schyluje k opravdu, ale opravdu poslednímu koncertu Rolling Stones. Jenže ani tentokrát to nedopadne dobře… „Čím je Škvorecký pro jazz, tím začíná být Šedo pro rock,“ napsal o Šedově knize hudební kritik Jiří Černý. Čtenáři z rockové generace šedesátých a sedmdesátých let o tom silném výroku dost možná vůbec nezapochybují.

 

Nejkrásnější knihy roku 2009

Vědecká a odborná literatura

CENA MINISTRA KULTURY

Litomyšl 1259 – 2009 / Milan Skřivánek / Město Litomyšl

Atlas transformace / kolektiv autorů / tranzit.cz

Petr Keil: 15 let Atelieru AIII / Patrik Zamazal…et al. / Studio Kultivar

Užší výběr:

VŠUP v Praze: „…aby se umění malířskému vyučoval“ / Radka Tibitanzlová, Martina Beranová (eds.) / Národní galerie v Praze

Adolf Loos – dílo v českých zemích / Muzeum hlavního města Prahy a Nakladatelství KANT

Jenský kodex (Faksimile, Komentář) / Gallery

Malostranská beseda a její znovuzrození / Kateřina Bečková, Vladislav Dudák, Jan Karásek, Vít Mlázovský, Robert Radosta / Práh

Otrava krve / Karel Haloun, Lubomír Martínek / Revolver Revue

Příběhy písní / Michal Bystrov / Galén

 

Ladislav Duchoň, Čtenářský deník, 21. února 2012

O čem (či lépe řečeno o kom) pojednává píseň The Yellow Rose Of Texas (v češtině známá jako Žlutá růže z Texasu)? Skutečně John Henry tak moc makal na stavbě tunelu, až mu puklo srdce? A žil vůbec? Co popisuje písnička Ghost Riders In The Sky (česky Nebeští jezdci)? Existovala loď John B., o níž Rangers kdysi tvrdili, že už vyplouvá? A co kapitán John Brown, jenž černého muže pod bičem otrokáře zřel? Jaký byl jeho osud? Ty písničky zná téměř každý, o jejich autorech či událostech, jimiž jsou inspirovány, neví nikdo nic. Publicista a hudebník Michal Bystrov se pustil do pátrání po historii dvaceti tradicionálů, a jeho zjištění jsou často překvapivá. Pro milovníky hudebních archivů úžasná četba!

 

European Library, 6. března 2012

20 písňových textů, prezentovaných v anglické a české verzi, přimělo autora publikace k hlubšímu zamyšlení nad jejich obsahem. Při jeho interpretaci se opírá se nejen o vlastní invenci, ale čerpá i z dalších otevřených zdrojů a často nalezne přímé souvislosti se skutečnými příběhy z dávné i nedávné historie. Většina skladeb pochází původně z USA, Kanady či Austrálie (Jingle Bells, Tom Dooley, Oh Susanna, Waltzing Matilda, John Brown’s Body ad.), jen závěrečná balada o balónu Kysibelce nás zavede zpět do naší rakousko-uherské minulosti. Některé z příběhů byly autorem už dříve publikovány časopisecky. V knize jsou použity dobové fotografie, citace pramenů a seznam nahrávek. V závěru publikace jsou otištěny ukázky překladů od několika renomovaných českých textařů. Ve známých i méně známých písních, které pocházejí sice většinou ze zámoří, ale jsou zejména díky nadšeným amatérům dobře známé i v Čechách, nalézá autor jejich vlastní příběhy, mnohdy stejně poutavé jako píseň sama.

 

Tomáš S. Polívka, Crossroads, 1. listopadu 2012

Projekt Wabi a Ďáblovo stádo, spunktovaný agilním bubeníkem Davidem Landštofem, dokáže příjemně překvapit i notorické paďoury, pro které představují výrazy cancák, potlach, čundr a trampská píseň sprostá slova. Testováno, prověřeno. Nejen proto, že řada songů v čele s titulním Ghost Riders In The Sky Stana Jonese, s výborným Brdečkovým českým textem, prostě patří do kategorie „nadčasová kvalita bez ohledu nad žánr“. Povedlo se totiž i v podstatě rockové nastudování, přístupem nikoliv nepodobné (jak píše kolega Michal Bystrov v bookletu CD) třeba tomu, co provádí s americkou písničkovou pokladnicí Neil Young na albu Americana.

Producent David Landštof a hlas & obličej projektu Wabi Daněk vybírali repertoár alba především z notoricky známých písní, prozpěvovaných u ohňů několika generacemi čundráků. A ať už jde o počeštěné americké kovbojské songy nebo o domácí ohlasy romantiky Divokého západu například z pera geniálních trampských swingařů bratří Ryvolů, živelná a také skutečně živá nahrávka, pořízená až na pár dotáček během pár dní ve srubu kdesi v Orlických horách, jim vůbec neuškodila. Právě naopak, přidala k mnoha kočičím životům táborákových evergreenů jeden další. Že riffy zboosterované elektrické kytary mohou u ortodoxních příznivců kejtry a bendža vyvolat osypky? No a co, když to pomohlo atmosféře a sugestivitě vybraných písní. Po muzikantské stránce jde slyšitelně o srdcovku. „Mladí“, cca pop-rockoví hráči jako Jan Lstibůrek (Toxique, Al-Yaman…) či Josef Štěpánek (Xindl X, Bohouš Josef, Monkey Business…) mají pro písničky překvapivý cit a skvěle si rozumějí třeba s virtuozitou Luboše Novotného z Druhé trávy.

Z čistě formálního hlediska by se jako nejslabší článek alba mohl jevit rozsahově i výrazově limitovaný projev hlavního zpěváka Wabiho Daňka. Jenže to by bylo zásadní nepochopení věci. Právě sympaticky civilní Daněk zajišťuje důvěryhodnost alba a také kontinuitu s trampskými kořeny songů, vždyť sám patří k nemnoha písničkářům, jejichž dílko bylo odměněno cenou nejvyšší – zlidověním. Ostatně, jeho Hudsonský šífy do repertoáru osadní klasiky právem zapadají. Desku navíc zpestřují další hlasy. Asi nepřekvapí, že Aneta Langerová slušně zazpívá úplně cokoliv, co jí producent předloží, je to její džob. Ovšem když si Radůza zavzpomíná na doby, kdy jezdila s rodiči trempovat, a bezprostředně vystřihne „hobousárnu“ Hejno vran, působí to víc než mile.

Výborným nápadem protagonistů CD, který, jak se hezky česky frázovitě říká, dává projektu Ďáblovo stádo rámec, bylo požádat o sleeve-note již zmíněného Michala Bystrova. Bystrov doplnil ke každému songu „story“ v duchu svých časopiseckých a posléze knižních Příběhů písní. Netřeba dodávat, že znalost pozadí jednotlivých popěvků umožní posluchači víc si jich vážit, hlouběji je pochopit. (Michale, nepotřebuji pochlebovat, ale tohle se povedlo.)

Možná je Ďáblovo stádo jen přearanžovanou deskou „čundráckých standardů“, jen modernější verzí cancáku (pokud tohle slovo neznáte, jde o zápisník trampa, s deníčkem, texty písní, kresbičkami, fotkami či vepsanými pozdravy od kamarádů). Jenže je zpropadeně jasný, že písničky si do něj opisovali muzikanti s dobrým vkusem.

 

Eliška Gregorová, Kritiky.cz, 3. května 2017

Pokud vám někdy vrta­lo hla­vou, jest­li má bala­da o postře­le­né Delii něja­ký reál­ný základ nebo jest­li slav­ný dům U Vycházejícího slun­ce oprav­du exis­to­val a co se za jeho zdmi vlast­ně ode­hrá­va­lo, je tahle kníž­ka přes­ně pro vás. Vydává se po sto­pách osu­dů dva­ce­ti zná­mých pís­ní a při pát­rá­ní se nudit roz­hod­ně nebu­de­te.

Knížka se věnu­je cel­kem deva­te­nác­ti pís­ním cizím a jed­né čes­ké – tím­to čest­ným zástup­ce se sta­la Žalostná píseň o balo­nu Kysibelce. Kromě už zmí­ně­né The House Of The Rising Sun a Delii tu nechy­bí tře­ba zná­mé a dnes už téměř zli­do­vě­lé popěv­ky jako Jingle Bells, aus­tral­ská národ­ní píseň Waltzing Matilda, It’s A Long Way To Tipperary, Oh! Susanna, Sloop John B. nebo Frankie And Johnny. Z méně zná­mých pís­ní sto­jí za to zmí­nit ale­spoň tu s názvem It Seems So Long Ago, Nancy, napsa­nou nedáv­no zesnu­lým kanad­ským pís­nič­ká­řem, bás­ní­kem a spi­so­va­te­lem Leonardem Cohenem, nebo skot­skou píseň Loch Lomond.

Pátrání po udá­los­tech, kte­ré vznik těch­to skla­deb inspi­ro­va­ly, se čte lépe než leckte­rá detek­tiv­ka. A během čet­by se bude­te, byť jen obraz­ně, pro­hra­bá­vat archi­vy kniho­ven, pro­čí­tat sta­ré regi­o­nál­ní novi­ny, vyslý­chat oči­té svěd­ky, číst sta­ré dopi­sy a ces­to­vat na mís­ta, kte­rá si náro­ku­jí prá­vo na to, že jsou prá­vě těmi, kde k udá­los­tem zvěč­ně­ným v pís­ních došlo. Knížka sle­du­je jak osu­dy těch, kdo píseň stvo­ři­li, tak i udá­losti, kte­ré za jejím vzni­kem mohly stát, a zmi­ňu­je také inter­pre­ty, kte­ří píseň pře­vza­li do své­ho reper­toá­ru. Zvláštní pozor­nost je samo­zřej­mě také věno­vá­na tomu, jak byla píseň pře­tex­to­vá­vá­na a upra­vo­vá­na v čes­kém pro­stře­dí.

U kaž­dé pís­ně je navíc uve­den její původ­ní text i čes­ký pře­klad. Text pak dopl­ňu­je množ­ství foto­gra­fií, a jako pomy­sl­nou třeš­nič­ku na dor­tu najde­te v samém závě­ru obsáh­lý seznam pra­me­nů a poří­ze­ných nahrá­vek a také výběr z čes­kých tex­tů pís­ní.