OHLASY

UKOLÉBAVKA PRO GOLFOVÉ MÍČKY (1998)

Překvapivě svižná poezie mladého autora, tíhnoucí k tradiční veršové stavbě a rýmu. Příslib budoucího českého básnictví, již teď ověnčený několika literárními cenami. A pokud ne básnictví, jistě textařství.

Salon (literární příloha Práva)

KŮŇ S MODRÝMA OČIMA (2005)

Zatímco v nejrůznějších nakladatelstvích vychází v nízkých nákladech poměrně vysoké množství takových básnických sbírek, jež pouze uberou místo v knihovničkách přátel a stěží mohou někoho dalšího zaujmout, objeví se tu a tam podomácku vydané dílo, nad nímž se vyplatí zbystřit pozornost, dostane-li se vám do rukou. Mimo prodejní síť se ocitla i sbírka veršů Kůň s modrýma očima, již prvotně pro svou neteř sepsal básník, muzikant a publicista Michal Bystrov. V rámci žánru poezie pro děti jde o výjimečný počin – básničky mají vtip i fantasii, nepodceňují dětskou inteligenci, jsou nápadité i po jazykové stránce a nemají rozházené přízvuky jako dílka lidová či méně obratné pokusy i zavedených básníků. Michal Bystrov patří k mladým autorům, kteří se nebudou nikdy účastnit literárních soutěží, avšak kterým může mnoho nositelů cen jejich míru talentu závidět.

Vojtěch Probst (Literární noviny)

Dětské verše Michala Bystrova byly für mich velkým překvapením; s pěknými ilustracemi nakladatelská tutovka, myslím si, konečně někdo je hoden vyzvat na souboj Jiřího Žáčka.

Jakub Šofar (Dobrá adresa)

SEBEVRAŽDA ČÁPEM (2006)

První dojem z lektury Sebevraždy čápem je nepochybně spojen s vědomím silné  kontextuality této kolekce nových básnických textů Michala Bystrova. Kontextuality neledajaké - především tvůrčí, ale i polemické,  nicméně respektující  živné vody poetik, jimiž se napájí… Kontextuality v dvojí rovině, syntetický  artefakt anarchismu a dekadence 21.století, lyrický subjekt vyděděnce,  rozervance, malkontenta, romantické duše  zatoulané do internerové epochy --- ano, to, co vešlo do literatury jako typ „prokletého básníka“, má k vybavení  Bystrovova  subjektu asi nejblíže… Básníka, který takto obdarován zachází s věnem oné kontextuální příslušnosti zcela adekvátně: nechce je zpronevěřit, promrhat, epigonsky rozředit, přivlastnit si cizí peří… právě naopak: gellnerovskou blasfemii  či beatnickou antikonvenční napruženost dokáže věrohodně zasadit do kulis vlastního příběhu  - a ten je v celé sbírce jasně čitelný. Nejde o nějaké postupné střízlivění a vplétání  do tenat establishmentu - poslední básní je deklarován pocit začátku čehosi, co navazuje na právě odplynulé, ale bez čehož by takový začátek možný nebyl. Proto nelze mluvit o pouhém  nahodilém řazení a textové inventuře určitého životního údobí - myslím, že právě kompozičně je Sebevražda čápem přímo důkazným materiálem nesmírné ceny .Sbírka je žánrově pestrá a jazykově leckde až virtuózní; imaginací mířená sada přímých zásahů do pocitových skrumáží spojených s osudovými anály, „knihy, která má 1100 stran“. Bystrov dokáže vybavit své texty metaforickými lahůdkami, zúročuje v ní pochopitelně i své letité překladatelské aktivity a působení v nejrůznějších hudebních formacích a vlastní tvorbu písničkářskou - z tohoto hlediska je svérázným tématickým kompendiem repertoáru  folkového zpěváka a některé z básní jistě už nabyly hudební podoby, nebo se k tomu přímo nabízejí. Za úvahu stojí, zdali by magická chuť slova Mlhovíno neposloužila jako ikona celé sbírky, Sebevražda čápem má sice logické konotace k dynamice onoho „příběhu sbírky“, Mlhovíno charakterizuje rozměr lyrických rekvizit z jiného zorného pole  -  je v něm víc noci, opájení, tajemna, barev i chutí…

Miroslav Kovářík

Sbírka Michala Bystrova Sebevražda čápem má charakter jakéhosi buřičství 21. století. Jako by v ní znovu ožil František Gellner nebo Fráňa Šrámek v kulisách současnosti. Její výrazně antiměšťácké rysy vystupují někdy v ostřejších konturách zmaru (Poslední pivo), či v ostře bolestně stažené grimase krutého mateřství (Ženy, o kterých chci vyprávět), nebo v poloze intimní (Mlhovíno), několikrát se objeví motiv tuláka. Metaforika krátké básně Podivu hodné, jež dala impuls k názvu celé sbírky, je v tomto ohledu rozostřenější, může působit jako umně vytvořený bonmot, ale v souvislosti s ostatním obsahem sbírky nabízí i významy přesahující první dojem z jejího přečtení. Výrazným znakem některých básní je jejich charakter písňový, který je dán ostrými rýmy a rytmickou stavbou. Není se co divit, vždyť Michal Bystrov je také písničkář a tahle jeho „profese“ je skrytě i otevřeně přítomna na mnoha místech celé sbírky i z hlediska jeho zřetelného životního postoje. Domnívám se, že i z tohoto hlediska by si sbírka našla mnoho čtenářů především mezi mladými lidmi.

Jiří Šlupka Svěrák

Sbírka Michala Bystrova je psána z bodu, kdy život náš ještě není v půli se svou poutí, řečeno Dantovými slovy, ale již na hranici, která dělí mládí od dospělosti. Je to tedy onen okamžik, podle Sherlocka Holmese z jedné Bystrovovy básně, kdy se kominík, který chtěl skočit z nejvyššího komína a dostal závrať, probodne čápem. Dosadíme-li za nejvyšší komín Bystrovovu posedlou touhu po opravdovosti - v životě, citech a názorech, tak často zraňovanou, a za čápa poezii, dostáváme základní vzorec jeho sbírky. To, co je tu vražděno zobákem poezie, jsou traumata dětství, prvních i dalších lásek, zoufalství mladistvé osamocenosti a hořkosti ze sebe sama atd. Jenomže pozor: Bystrovovo účtování se sebou mladochem se vyznačuje ponorem a pronikavostí pohledu, s kterým se ve sbírkách mladých básníků setkáváme jen vzácně. I forma je něčím jiná. Bystrov je taky písničkář. Ale napsat tak dokonale rýmované básně, aby se skoro daly zpívat, ta podprahová hudebnost veršů, kde není zbytečné slovo ani slabika, tak s něčím takovým se taky hned nesetkáme.

Resume: Bystrovova poetika, jeho obrazivost, inteligence, moudrost a smysl pro humor a sebeironii, ve spojení s vytříbenou hudební básnickou formou, by mohla, jak doufám, nejen rozvířit hladinu současného mladistvého básnictva (s výjimkami), leč i hodně mělké kaluže většiny textařů (s výjimkami).

Viola Fischerová

ENCYKLOPEDIE BEATLES (2006)

Vše, co chcete vědět o Beatles, najdete rychle. Tak by se dala popsat Encyklopedie Beatles, již napsal kamarád skupiny Bill Harry a kterou v českém překladu vydalo nakladatelství Volvox Globator. Předloni se objevila jiná podrobná publikace Beatles 1970-2000 od Keithe Badmana, která na devíti stech stranách prochází kariéru Paula McCartneyho, Johna Lennona a spol. takřka den po dni. Co se týče tloušťky i hustoty informací, encyklopedická novinka se této knize naprosto vyrovná. Výhoda poutavě psané encyklopedie spočívá v tom, že ji člověk může číst takříkajíc napřeskáčku. Pokud chce zkušený fanda vysvětlit svému potomkovi, co to bylo Radio Luxembourg, vedle BBC jediná stanice, která v 50. a 60. letech propagovala populární hudbu, není problém nalistovat příslušnou kapitolu. Knížka má solidní přesah a snaží se zasadit Beatles do širších souvislostí - včetně hesla věnovaného jejich domovskému Liverpoolu nebo dalším anglickým městům. Názvy všech písní, desek nebo životopisy Beatles rozepsané do hesel, podrobně zpracované osudy příslušníků jejich rodin i spolupracovníků jsou samozřejmostí. Ovšem autor knihy, zasvěceně přeložené Michalem Bystrovem, se s typickou anglickou nimravostí zaměřil na neuvěřitelné množství detailů. Například pod heslem Tři mušketýři se čtenář dozví, že slavný román Alexandra Dumase měl být námětem pro třetí film Beatles, ze kterého nakonec z nevysvětlených důvodů sešlo. Role zákeřné Milady deWinter měla být nabídnuta Brigitte Bardotové. Lahůdkou je okouzlující synopse k beatlovskému filmu Žlutá ponorka, jehož heslo knihu uzavírá. „Vyzbrojeni břitkým vtipem a čtyřmi novými písněmi se Beatles nalodí na Žlutou ponorku a vyrazí do Pepperlandu. Proplouvají Mořem času, Mořem věd, Mořem příšer, Mořem spotřebního zboží, Mořem nikoho, Mořem frenologie, Mořem zeleně a Mořem děr.“

Vladimír Vlasák (MF Dnes)

50 MINIATUR (2007)

Pod pomyslné stupně vítězů by se dostaly možná i dvě desítky písní, které mě něčím zaujaly. Patřila by sem veselá odrhovačka skupiny Démophobia, dobře zazpívané vokály v jinak nezáživné písni dua Nestíháme, pěkná kytara Jana-Matěje Raka, zajímavý hlas a „ruská“ nálada písně Michala Bystrova, humor Františka Vlčka, poněkud překvapivý závěr skladbičky Franty K. Bartáka, standardně dobré Ponožky pana Semtamťuka i neortodoxní zpracování už tak ulítlé písně skupiny Vltava v podání Xaviera Baumaxy. Album 50 miniatur můžeme chápat jako panoptikum méně i více podivných postaviček českého folku a příbuzných žánrů. Je zajímavé, kolik písničkářů se při zadání napsat co nejkratší píseň pokouší o humor a kolika z nich se to nedaří. Při opakovaném poslechu zjistíme, že dobrých humoristů je v našem folku málo a že v netradiční disciplíně vítězí vážnější autoři. Nohavica, Pokorný, Bystrov, Jarret či Dospiva u mě tentokrát vyhráli nad Vřešťálem, Knéblem, Mertou nebo Šmidtem.

Milan Tesař (Radio Proglas)

ANTOLOGIE ČESKÉ POEZIE 1986-2006 (2007)

Skutečných objevů je minimálně: Ladislav Puršl, Michal Bystrov, Jan Borna, tím výčet pomalu může končit.

Jakub Grombíř (Host)

PINK FLOYD 1964-1974 (2008)

Příznivci skupiny Pink Floyd si na nedostatek knih o svých oblíbencích určitě stěžovat nemohou. Barry Miles ovšem má dost důvodů, proč tu řadu dál rozšiřovat: první článek o Pink Floyd napsal už v roce 1966, se členy skupiny se zná a osobní přístup je z knihy Pink Floyd 1964-1974, která nyní vyšla i v českém překladu, jasně cítit. Miles to občas bere hodně zeširoka, dost prostoru věnuje tématům, které s Pink Floyd souvisí jen volně: klubu UFO, jednomu z center psychedelického Londýna šedesátých let, či undergroundovému časopisu International Times, v němž pracoval jako redaktor. Tyto odbočky sice poněkud narušují strukturu knihy, jsou ale opravdu zajímavé - zvlášť pro informované čtenáře, kteří nehledají jen mnohokrát publikovaná fakta. Kniha končí rokem 1974 a v posledních několika desítkách stran nabývá formu seriózní a vyvážené monografie, nabízející přehledný a informacemi nabitý pohled na tvorbu Pink Floyd pobarrettovského období. Nakonec jsou ale možná přece jen nejzajímavější pasáže o úplných začátcích kapely, kdy se její revoluční psychedelické pojetí občas setkávalo s malým pochopením publika a někdy ústilo až v inzultaci hudebníků. Baskytarista Roger Waters průběh jednoho takového koncertu komentoval se svým obvyklým sarkasmem - „Naštěstí se ukázalo, že se tam jednomu magorovi naše muzika líbí, takže diváci pak už celý večer mlátili jen jeho.“

Jaroslav Riedel (Hospodářské noviny)

PŘÍBĚHY PÍSNÍ (2009)

Příběhy písní je výborná kniha s přiléhavým titulem. Zajímavě a nápaditě, na základě rozsáhlé četby, dokazuje, že nejen knihy mají svoje osudy, ale že i carmina sua fata habent, a mnohdy zajímavější než písně samé. Každý, kdo má rád písničky, bude uchvácen jejich historiemi.

Josef Škvorecký

Je to čtení nesmírně zajímavé, podložené podrobným studiem materiálů.

Jiří Moravský Brabec (Folk & Country)

Michal Bystrov shrnul do knihy články napsané původně pro různé magazíny, nicméně jednotlivé kapitoly nepůsobí jako pouhý souhrn časopiseckých textů. Potěší precizní pátrání ve zdrojové literatuře a dokládání vývodů citacemi. Jednotlivé „písničkové povídky" přitom zůstávají čtivé, nepůsobí suchopárně.

Tomáš S. Polívka (Týden)

Autor s mravenčí pečlivostí odkrývá historické, místopisné, sociální i politické pozadí písní a nezřídka je též zasazuje do velmi zajímavých souvislostí.

Leoš Kofroň (Rock & Pop)

Svým záběrem je Bystrovova práce unikátní v mnohem širším než pouze českém kontextu.

Ondřej Bezr (idnes.cz)

Vykreslit z mnohdy neobyčejně obtížně dostupných historických útržků pozadí vzniku legendárních skladeb jako Waltzing Matilda, Jingle Bells, St. James Infirmary nebo Casey Jones byl mimořádně šťastný nápad vycházející z nejlepších tradic tuzemské hudební novinařiny.

Milan Šefl (Týdeník Rozhlas)

Málokdy vyjde úzce zaměřená popularizačně-historiografická publikace schopná naráz oslovit tři generace čtenářů. Kniha novináře a publicisty Michala Bystrova Příběhy písní však mezi ně rozhodně patří.

Vojtěch Probst (Literární noviny)

Autor podrobně a na základě pečlivého studia literatury a pramenů sleduje životopis každé písně: jak i proč byl námět zhudebněn, jak se vyvíjely různé verze, jak song zlidověl, jací interpreti jej proslavili. Někde vyvrací i oblíbené omyly, uvádí na pravou míru fámy a objevuje různé konotace a souvislosti. A také rekapituluje cestu songů do Čech a jejich zdejší život. Především ale vypráví živě a zábavně a někdy i se špetkou nadhledu, protože mnohé z mordýřských historek jsou někdy i dost bizarní a doslova vyzařují neopakovatelný kolorit 19. století, kdy odvážní pionýři táhli na západ v krytých vozech.

Jana Machalická (Lidové noviny)

Ač podobné publikace, ať už překladové či původní, již existují, Bystrovovo dílko je v mnohých ohledech převyšuje. Hlavní předností knihy a hlavním důvodem, proč si Příběhy přečíst, je jejich „nevygooglovatelnost“. Zatímco leckterou, často i velmi podrobnou informaci poskytne během vteřin Wikipedie, Bystrov se nebál hledat v zasutých archivech a jeho snaha se bohatě vyplatila. Až se nechce věřit, že autor nebyl přímo u toho, když šel parník John B ke dnu nebo když přiopilý Stephen Foster psal svoji slavnou Ó Zuzano. Příběhy písní jsou to nejlepší, s čím se dá v žánru setkat. Bystrov vykonal kus tvrdé práce a informace podává s nadhledem i zanícením, takže jeho vyprávění ocení i čtenář, který zrovna táborovým ohňům neholduje. Jak se píše v mottu knihy, „Jsou písně, u kterých stojí za to znát celý příběh.“ Bystrov tyto příběhy rekonstruuje s nenápadnou brilancí.

Stefan Segi (Literární novinky)

Michal Bystrov dokáže kriticky pracovat s rozpornými prameny různého typu a kompetentně se přiklánět k odborně přijatelným závěrům. Jeho pravdovou ambicí není faktografický koktejl. Ve čtivém textu zabírá historické a kulturní souvislosti s publicistickou erudicí Paula Johnsona a otevírá čtenáři i sobě barvité detaily z angloamerické historie a kultury, které bourají obvyklé generalizace a propojují kulturu vysokou a nízkou, historii velkou i lokální. Geografická fluktuace a proměnlivost písniček, vytvářených většinou profesionály a zdomácnělých v lokálních verzích, umožňuje autorovi brilantně kličkovat v tématech, místech, dobách. Knížka v grafické úpravě Bedřicha Vémoly aspiruje na jeden z počinů roku.

Pavel Ondračka (Host)

...A TO JE BLUES (2010)

V antologii čtenář najde kanonizované klenoty, jako Škvoreckého Blues libeňského plynojemu či Mertovo Antabus blues, Josefa Koptu, Vlastimila Třešňáka, Inku Machulkovou, Svatopluka Karáska… pohromadě s Hughesem, Kerouakem a Rexrothem. Pozoruhodné jsou i variace Michala Bystrova na texty klasika Roberta Johnsona: „Willie Brown si chrní,/ jeho holka chrní s ním/ a mý srdce látá ďábel/ zkrvaveným nářadím.“ A možná že právě u nich si nad tou hromadou českých textů řeknete: Ne, takhle přímo na komoru domácí autoři blues zatím nepíší.

Jáchym Topol (Lidové noviny)

DOWN THE HIGHWAY – ŽIVOT BOBA DYLANA (2010)

Vyčerpávající vhled do díla a osudů Boba Dylana. Ideální amalgám fakt a jejich domyšlení vzkazuje hráčům i fanouškům, že hudbu lze číst.

Vladimír Merta

Pěkná ukázka, jak má vypadat biografie, aby ji někdo bral vážně.

Viktor Vondra (Deník)

Kniha v originále vyšla před devíti lety a způsobila poprask. Muzikant, který celý život dělal všechno pro to, aby se o něm lidé nedozvídali pravdu, před nimi najednou stál skoro nahý. Aby však nedošlo k nedorozumění: publikace, jež nyní vychází v českém překladu, není žádným vynášením špinavého prádla na světlo, ale upřímným pokusem podívat se na příběh jednoho ze zakladatelů moderní populární hudby bez příkras. Včetně pozadí vzniku skoro každé z těch stovek skladeb, které natočil. Koneckonců knihu přeložil Michal Bystrov, který jazykově méně vybaveným Čechům pomohl objevit Dylanovu poezii. A takovému člověku by jistě bylo zatěžko překládat něco, co by chtělo Dylanovi ublížit. Autor Howard Sounes při pátrání po „úplné pravdě“ o Dylanovi vyzpovídal 250 lidí a prošel i dokumenty ze zpěvákova života, ke kterým se jeho předchozí životopisci nedostali. Velkou část knihy tak logicky zabírá doba před příchodem Roberta Allena Zimmermana, respektive Shabtaie Zisela ben Avrahama, jak zní jeho židovské jméno, do New Yorku. Právě prvních dvacet let Dylanova života totiž až do Sounesovy práce zastírala největší mlha a novinář specializující se na kulturní dějiny spojené s 60. lety (vyšel mu také životopis Charlese Bukowského a letos v létě i Paula McCartneyho) ji rozehnal tak dokonale, až má čtenář pocit, že v ulicích Dylanova rodného Duluthu kráčí vedle budoucí folkové, rock’n’rollové, rockové, popové a bůhví jaké ještě hvězdy, pozoruje její první lásky a cítí její rostoucí touhu „zdrhnout z vězení“ a spolu s otřískanou kytarou se „dostat až za obzor“.

Jan H. Vitvar (Respekt)

Na trhu se díky péči nakladatelství Galén objevil český překlad životopisu Boba Dylana Down The Highway s podtitulem Život Boba Dylana – nejlepší dylanovská biografie, na kterou můžete narazit. Kniha pochází z pera britského žurnalisty Howarda Sounese, mimo jiné autora ceněného životopisu Bláznivý život Charlese Bukowského. Výtečnou práci odvedl i v případě zpracování životního příběhu Boba Dylana, dá se říct, že kniha je v mnohém unikátní. Sounesovi se podařilo sestavit co možná nejvěrnější obraz jedné z největších postav soudobé populární hudby, postihnout všechny důležité životní zákruty, rozkrýt okamžiky, které dosud dlely v mlze, to vše v nesmírně čtivém a přitom seriózním podání. Dylan je velmi komplikovaná osobnost a autor si toho byl dobře vědom. Neuhýbá ani před okamžiky, které by si zpěvák zřejmě za rámeček nedal, zaujatě a přitom s odstupem líčí jeho zvláštní vztah k rodičům, Dylanovy manipulativní sklony, vrtochy a záchvaty sedmilhářství. I to patří k věci, stejně jako podrobný popis vzniku písní a alb, která přepisovala hudební dějiny, Dylanova záliba v literatuře, vztah k víře, odklon od židovství a konverze ke křesťanství i známé historky, které jsou součástí dylanovské mytologie. Sounes se k napsání knihy připravoval velmi pečlivě, během tří let shromažďoval materiál, vyzpovídal více než 250 osob, Dylanovi velmi blízkých. Výsledek je strhující a připravte se na to, že během několika následujících dní se Boba Dylana jen tak nezbavíte. Už během několika stránek totiž pocítíte akutní potřebu znovu si poslechnout jeho desky. Věřte, že po přečtení Down The Highway si je vychutnáte ještě silněji než kdy předtím.

Jindřich Göth (Instinkt)

Co Bob Dylan napsal sám, máme v češtině takřka kompletní: drtivou většinu slov k písním v exkluzivním bilingvním vydání (Texty 1962-2001), prvý díl zatím nedokončených pamětí Kroniky i rozpačité staré básně v próze Tarantule. Doplňují to vykladačské statě Paula Williamse (Dívám se, jak teče řeka). A vyšla i v mnohém ohledu důkladná  biografie Clintona Heylina (Bob Dylan), byť pošramocená překladatelskými nesmysly a končící rokem 1990. Sounesův text je podstatně plynulejší, literárnější, zdaleka ne tak detailně faktografický, a přitom v lecčems objevný. Autor stíhá pozorovat Dylana ještě aspoň v další dekádě, kdy došlo k už bůhvíkolikátému umělcovu zmrtvýchvstání. A přehled toho, co se dělo s Dylanem za posledních deset roků, doplňuje v přidané kapitolce vyčerpávajícím způsobem překladatel Michal Bystrov, zkušený hudební publicista, anglista a navíc Dylanův znalec. Jeho převod se čte takřka sám. Bravurně rozvržená, vyvážená, v kritických soudech střídmá a analýzám tvorby se moudře vyhýbající Sounesova práce, podepřená značnou sumou ústních i písemných svědectví ze všech etap Dylanova života, boduje – pokud jde o nové objevy – celkem významně. Autorovi se totiž povedl husarský kousek doložením písničkářova nejpřísněji utajeného druhého manželství (obdařeného i dítětem), byť už dnes zase zrušeného. Důkladné je také průběžné mapování vleklého a tvrdého soudního sporu s bývalým manažerem o vlastnictví vydavatelských práv, který Dylana po léta deptal, stejně jako eskalující rozmíšky s prvou ženou o podobu a funkčnost luxusního sídla na kalifornském poloostrově, což zřejmě přispělo ke krachu osudového vztahu. A našlo by se toho ještě mnohem víc. Sounes může být pyšný na úvodní kapitoly o Dylanově dětství a dospívání s důvěryhodným obrazem života v maloměstském Hibbingu. A ještě plastičtější je jeho vykreslení atmosféry hudebních kaváren na Manhattanu, odkud mladý Dylan startoval k megahvězdné dráze. Opominuty nejsou žádné podstatné vlivy hudební i nehudební, žádná zásadní setkání a události, které mimořádně vnímavého Dylana posunovaly dál a formovaly jeho originální vývoj. Zatímco Heylin pátral neúnavně po každé epizodě nebo pocitech dnes pozapomenutých muzikantů ve studiích a na turné a vůbec se projevoval coby dylanovský expert, Sounes, o muzice jinak nepíšící, předkládá soudržný příběh fascinujícího  tvůrce, který provždy změnil tvář populární hudby, vyrovnával se často nelehce s různými krizemi osobními i uměleckými, byl zbožňovaný, a dokonce vzývaný jako nějaký Mesiáš a pak zase nekompromisně zatracovaný. A který si při tom všem stačil zachovat zdravý rozum a zůstával u toho, co mu bylo nejvlastnější. Tedy skládal a koncertně od prvé poloviny 70. let takřka bez ustání prováděl živelnou muziku s neobyčejnými slovy. Ostatně ve své blížící se sedmdesátce stále absolvuje rok co rok kolem neuvěřitelné stovky koncertů. „To je jeho. Bavit lidi. Dokud bude moci, bude pokračovat,“ říká jedna z Dylanových přítelkyň v závěru knihy, která je mimo jiné také vynikajícím vhledem do kulturní historie posledního půlstoletí. 

Ondřej Konrád (Lidové noviny)

Nakladatelství Galén vydalo knihu Howarda Sounese Down The Highway: Život Boba Dylana – jediný životopis, jenž se zpívajícímu americkému básníkovi dokázal dostat až na kůži a proniknout nejen do jeho pečlivě střeženého soukromí, ale i do nahrávacích studií. Až do vydání originálu knihy před devíti lety byl totiž Bob Dylan poměrně tajemná postava. Zpočátku, po svém příchodu do newyorské Greenwich Village, si o sobě mnoho historek vymýšlel. Mimo jiné i tu, že nezná své rodiče – dokud v říjnu 1963 nedorazili otec s matkou na jeho koncert v legendární Carnegie Hall a nevyšel najevo jejich naprosto běžný vztah. Postavení rodičů – vyšší střední vrstva na malém městě – navíc zesměšnilo celou Dylanovu sebestylizaci a časopis Newsweek si dal na jejím rozcupování záležet. Od té chvíle Dylan hermeticky uzavřel všechny přístupy ke svému soukromí a nebylo známo ani to, zda či pokolikáté je ženatý a kolik má dětí. Široký okruh jeho spolupracovníků, přátel a členů rodiny dostal nekompromisně přikázáno mlčet. Zákaz byl podle všeho před ostříleným Howardem Sounesem (napsal mj. i životopis Charlese Bukowského) samotným Dylanem odvolán. Promluvilo 250 písničkářových nejbližších osob a vyšla najevo neznámá fakta o jeho dětství, soukromém životě a díky muzikantům také o práci na jednotlivých albech. I ten, kdo není zanícený dylanofil a komu je mistrovo soukromí celkem lhostejné, ocení, že je mnohde dáváno do souvislostí se vznikem některých písní. Sám hudebník je v knize vylíčen jako poměrně protichůdná osobnost – citlivý vůči ostatním, ovšem připraven kohokoli zneužít na své cestě vzhůru; cílevědomě pracuje na své kariéře, ovšem podepisuje zlodějské smlouvy, které ani nečte. Egocentrik toužící po slávě, který však odmítá ukázat svou pravou tvář a novinářům se vysmívá. V první řadě však výtečný umělec. O tom není pochyb.

Vojtěch Probst (Literární noviny)

Hudební fanoušci mohou jásat – zcela zásadní kniha Howarda Sounese o jejich oblíbenci Down The Highway: Život Boba Dylana je po letech konečně k dispozici i v českém vydání. Podobně dotažených životopisů nevychází ani v zahraničí mnoho a u nás už jsou vyloženě událostmi. Kniha vyšla poprvé k Dylanovým šedesátinám v roce 2001, ale i když se v překladu Michala Bystrova česky objevuje až nyní, díky své propracovanosti neztrácí ani s odstupem sílu a smysluplnost. Britský novinář Howard Sounes, který je rovněž podepsán pod biografií spisovatele Charlese Bukowského, odvedl skvělou práci, díky které by knihu žádný příznivec Boba Dylana a hudby 20. století neměl pominout. První české vydání péčí agilního vydavatelství Galén navíc dílo obohatilo sice stručnou, ale podobně zasvěcenou rekapitulací Dylanovy cesty od doby napsání až do současnosti.

Antonín Kocábek (Týden)

S velkým očekáváním byla svého času přijata biografie britského publicisty Howarda Sounese, jež vyšla anglicky v roce 2001 a nyní ji v překladu Michala Bystrova vydal Galén. Je dobré předeslat, že Sounesovi se podařilo mluvit s lidmi z Dylanova nejbližšího okolí, dokonce i z jeho příbuzenstva, kteří doposud žádosti o rozhovory odmítali, díky čemuž přináší spoustu nových, neznámých fakt. Například objevil, že se Dylan podruhé oženil a má dceru, zjistil, jak to bylo s jeho téměř fatálním onemocněním v roce 1997, a odhaluje zákulisí nahrávání i náhlých rozchodů. Vše činí s taktem, aniž by se vlezle ráchal v umělcově soukromí. Píše o Dylanově proměně z naivního hudebníka, neorientujícího se ve světě manažerských smluv, což ho stálo skutečně mnoho peněz, v člověka, který si umí své finance ohlídat. Zajímavá a zcela objevná jsou jeho zjištění ohledně Dylanovy motocyklové havárie v roce 1966, po níž se na dlouho stáhl z koncertního života. Obraz Boba Dylana, jaký Sounes maluje, je i přes všechna negativa, která se ostatně najdou na každém, chápavý a dostatečně empatický. I díky tomu se mu podařilo zachytit a popsat stále větší samotu, již si Dylan zvolil. Anebo do ní byl dotlačen, to již záleží na úhlu pohledu. V každém případě lze Sounesovu biografii vřele doporučit, Dylan umělec je zde totiž v rovnováze s Dylanem člověkem. Géniem, který má i své mouchy, ale podobu rocku změnil jako málokdo jiný.

Josef Rauvolf (iLiteratura)

Howard Sounes nepatří k vyhraněným dylanologům (před Dylanem se věnoval Charlesovi Bukowskému, po Dylanovi světu profesionálního golfu a nyní mu vychází životopis Paula McCartneyho), což mu zaručuje bezpečný odstup. V rámci sběru materiálu hovořil během tří let s dvě stě padesáti lidmi z Dylanova okolí, získal přístup i ke členům písničkářovy rodiny (ovšemže nejmenovaným), propracoval se k informacím ohledně Dylanových finančních poměrů i soudních pří, zmapoval též písničkářovy nemovitosti a prokoukl i metody jejich utajení. Což je v Dylanově případě samozřejmě výkon úctyhodnější než u kterékoliv jiné celebrity. Sounes shromáždil kromobyčejné množství údajů, zejména co do přesnosti  a věrohodnosti (pokud to lze ze smíchovské perspektivy posoudit) skutečně překonávající předcházející životopisce. Mnohé otázky uvedl na správnou míru, do lecčeho vnesl jasno, doplnil dosud bílá místa, aniž by – jak v takových případech často bývá – uváděl do oběhu nové omyly. Down the Highway měla nepochybně štěstí na překladatele, který je ve věci nejspíše zainteresován hlouběji než autor sám a také aktualizoval knihu důkladným přehledem Dylanových aktivit prakticky až do momentu českého vydání. Ve své kategorii představuje Sounesova kniha asi opravdu poslední slovo.

Jan Sobotka (UNI)

O ladění a kvalitě knihy vypovídají dvě skutečnosti. Sounes není ani muzikolog, ani literární vědec, je spisovatel zabývající se životopisy a literaturou faktu v relativně širokém tematickém rozstřelu, od profesionálního golfu přes Charlese Bukowského až po Paula McCartneyho. Není tedy po uši utopeným „dylanologem“, nevidícím a neslyšícím nic mimo hlavní objekt jeho zájmu. Zároveň ale přiznává, že je už od mládí velkým Dylanovým fanouškem. Jinak by to ostatně ani nešlo. Na knize pracoval přes deset let, s rešeršemi začal v roce 1990 a kniha v prvním vydání vyšla roku 2001. Kromě prostudování veškeré dostupné literatury a sběru nejrůznějších listinných dokladů pořídil Sounes neuvěřitelných 250 rozhovorů (každého, kdo se někdy jen otřel o novinařinu, musí při vědomí, kolik práce stojí za „produkcí“ jediného rozhovoru, ze kterého pak ve finále zbyde třeba jen jedna dvě věty, polít horko). Výslednicí těchto dvou základních faktů je kniha, která se čte téměř jako beletrie (což je jistě i překladatelova zásluha), skvěle popisuje prostředí, kterými Dylan od svého dětství po stáří procházel, jaksi mimoběžně, přitom stručně a výmluvně mapuje společenský vývoj Ameriky posledních sedmdesáti let, ale zároveň do hloubky sleduje stopu po stopě život onoho jediného konkrétního Američana, Boba Dylana. Sounes výborně vyvažuje hudební (a tedy stále nejviditelnější, neboť Dylan je z generace, ve které se vždy upřednostňovala tvorba před drby) a privátní informace a nešetří příběhy a historkami, které se vážou k nejrůznějším zásadním okamžikům Dylanova uměleckého života. V tomto filigránsky stanoveném poměru pak vysvítá před čtenářovýma očima písničkářův skutečný portrét, po jehož prozkoumání nemá člověk pocit, že by mu cokoli podstatného zůstalo zatajeno. Což je na „pouhých“ čtyřech stech stran vzhledem k dlouhé umělcově kariéře obdivuhodný výkon.

Ondřej Bezr (Idnes.cz)

Patrně nejucelenější souhrn vědomostí o Bobu Dylanovi, kterému táhne na sedmdesát a jehož aktivity (v poslední době i výtvarné) nepřestávají zajímat veřejnost. „Doba“, „život“ a „dílo“ se v knize prolínají nenásilně, čtenář se dozví hodně o vzniku jednotlivých písní. Autor vyzpovídal během poměrně dlouhé doby přes dvě stovky osob z Dylanova okolí a dostal se k informacím dosud neznámým. Dodejme, že k některým pro Mistra ne právě lichotivým. Výrazně se profilující nakladatelství Galén věnovalo vydání velkou péči. Luboš Drtina (typografie), Jiří Černý (odborná spolupráce), Marta Švagrová (odp. redaktorka) jsou jména zaručující nejvyšší kvalitu. Překladatel Michal Bystrov připsal cennou kapitolu o Dylanovi v letech 2001–2010.

František Knopp (A2)

Původní vydání biografie Down The Highway se objevilo na angloamerickém trhu v roce 2001 a některá fakta odhalená původně Sounesem jsou u nás již známa díky pozdějším časopiseckým profilům. Sounesova kniha je ovšem právem považována za jedno z nejdůležitějších životopisných děl o Dylanovi a její české vydání znamená přínos. Londýnský novinář Howard Sounes (*1965) patří k autorům důkladným, což dokázal biografií Charles Bukowski: Locked in the Arms of a Crazy Life (1998) a letos znovu životopisem FAB: An Intimate Life of Paul McCartney. Prací na knize Down The Highway strávil tři roky a pořídil rozhovory s více než 250 osobami z Dylanova okolí. Podařilo se mu „rozmluvit“ i Sally Grossmanovou (vdovu po Albertu Grossmanovi, Dylanovu manažerovi ze šedesátých let) a příbuzné, kteří dříve odmítali poskytovat novinářům jakékoliv informace. Sounesova kniha utužuje dalšími svědectvími domněnku, že slavná Dylanova motocyklová havárie v roce 1966 byla zinscenovaná, nebo alespoň její následky úmyslně přehnané. „Vyšťourala“ druhé, do té doby před veřejností dokonale utajené Dylanovo manželství se zpěvačkou Carolyn Dennis. Howard Sounes dokonce zjistil, že se na konci osmdesátých let bezradný písničkář ucházel o řadové členství v kapele Grateful Dead. Autor oslavuje písničkářův nesporný přínos, ale nezavírá oči před uměleckými propady. Nemaskuje Dylanovu bezohlednost v cestě za slávou, necitlivé chování k blízkým i následné výčitky a deprese vykupující genialitu. I přes řadu citlivých svědectví se mu však daří vyhýbat pusté bulvarizaci. Informace o soukromí slouží k objasnění uměleckého směřování. Vydařil se i zasvěcený překlad Michala Bystrova. Jedinou výtkou by tak mohl být fakt, že překlad Down The Highway měl vyjít už dávno. Překladatel však situaci zachránil doplňujícími informacemi, v nichž shrnul důležité události Dylanovy kariéry z doby po původním vydání a dovedl tak biografii do současnosti.

Tomáš S. Polívka (Hospodářské noviny)

Down The Highway je nejobsáhlejší, nejserióznější a nejzábavnější monografie, která o Bobu Dylanovi kdy vyšla. Občas zachází až do absurdních podrobností, třeba v jakém pořadí nahrál ve studiu písničky na svá legendární alba, přesto i tady text knihy odsejpá jako kytara v Subterranean Homesick Blues. Autor je osvědčená marka, před jedenácti lety mu vyšel neméně znamenitý Bláznivý život Charlese Bukowského. Takže hurá na věc! Otevřete si pivko a přečtěte si něco vo tom zprdele geniálním muzikantovi, by pravděpodobně řekl Buk. Má recht.

Salon (Právo)

Kniha Howarda Sounese Down the Highway – Život Boba Dylana vyšla v originále už v roce 2001. Nyní ji k nám ve velmi dobrém překladu Michala Bystrova (za odborné spolupráce Jiřího Černého) přináší nakladatelství Galén. Od doby jejího vydání pochopitelně život nestál a bibliografie o velkém guru nejen folkové hudby dvacátého století se utěšeně rozrostla, zejména o první část jeho autobiografie. Přesto Sounesova kniha zůstává v mnohém nepřekonaná. Autor při sběru materiálu vyzpovídal asi 250 lidí z jeho okolí, od mediálně neznámých členů rodiny či kolegů z mladých let po známé umělce. I když líčí i stinné stránky Bobova života, činí tak bez senzacechtivých manýr a s taktem. Chronologicky řazený příběh je uvozen prologem z devadesátých let, o tom, jak Dylan slavil jubileum na pódiu. A ten je napsán tak čtivě, že vás strhne a donutí číst kapitolu za kapitolou. Dylan sám o svém životě dost mlžil a fabuloval, Sounes dokázal mnohé objevit a jinde alespoň uvést varianty, jak to být mohlo. V příbězích z mládí a počátku kariéry se víc zaměřuje na vztahy a sociologickou a psychologickou mapu umělce, v pozdějších kapitolách víc na historii nahrávání a koncertování. Dozvíte se spoustu věcí o souvislostech mezi kulturou té doby a Dylanovým vývojem, o inspiraci k jednotlivým skladbám i o životních kotrmelcích. To vše je podáno nadprůměrně dobrým vypravěčem, navíc dobře přeloženým českým hudebním publicistou, který se sám o Dylana dlouho zajímá.

Jiří Moravský Brabec (Folk)

Howard Sounes  patrí k dôsledným autorom. Dokázal to biografiou Charles Bukowski: Locked in the Arms of a Crazy Life z roku 1998, minulý rok zas životopisom  FAB: An Intimate Life of Paul McCartney. Ale pri Dylanovi, ktorý je známy fabulačnými schopnosťami, tajnostkárstvom a až hysterickou ochranou súkromia, si ani faktograficky pomerne úzkostlivý Sounes nemôže byť istý, čo je naozaj pravda. Poctivá snaha dešifrovať všemožné kroky a úskoky však výrazne prispieva k pochopeniu viacerých „nezrozumiteľných" Dylanových piesní. A navyše pridáva materiálu na príťažlivosti. V Dylanovom portréte zdôrazňuje autor pesničkárov nesporný prínos do svetovej kultúry. Ale nezakrýva ani umelecké prepady. Obnažuje istú bezohľadnosť pesničkára na ceste za slávou, necitlivé chovanie k blízkym aj následné výčitky a depresie, ktoré sú daňou za genialitu. Napriek množstvu citlivých svedectiev sa Sounes vyhol bulvarizácii a informácie o súkromí ponúka len na objasnenie umeleckého smerovania. Vydaril sa aj zasvätený, prakticky bezchybný preklad Michala Bystrova.

Pavel Malovič (Kumšt)

KDYŽ PO ZEMI KRÁČELI OBŘI - PŘÍBĚH LED ZEPPELIN (2011)

Na rozdíl od řady jiných hudebních biografií se příběh kapely, které k zapsání se do hudební historie stačilo pouhé desetiletí, poměrně zásadně liší autorským přístupem. Mick Wall, renomovaný britský novinář, je takříkajíc „ze staré školy“. A zatímco autor nedávno též poprvé česky vydané biografie Toma Waitse se čtenářům téměř omlouvá, že jde o bigrafii neautorizovanou, Mick Wall tuto skutečnost u své knihy už v úvodu označuje za výhodu, která mu umožňuje „objektivní pohled bez tlaků zvenčí“. Tak jako všichni, kteří vyrostli a žili v době, kdy rocková hudba zažívala svou největší slávu, přistupuje k zachyceným událostem z pozice serióznosti a množstvím údajů čtenáře okázale zavaluje. Výsledkem je pečlivé líčení i zcela podružných detailů, velké množství dějových odboček a úvah v duchu „co by kdyby“, díky čemu kniha z počátku jen těžko čtenáře vtahuje. Pak se ale vše zlomí a příběh graduje celou řadou neobvyklých a akčních momentů, kterými se často liší od historie jiných hudebních hvězd. Mick Wall se nevyhýbá vtipným historkám, se kterými podobné knihy často stojí a padají, ale díky detailistickému přístupu má i spousty zajímavých postřehů. Navíc netrpí falešným obdivem, takže dojde například i na věcné vypočítávání, jaké konkrétní písně už od počátku autorsky Jimmy Page vykrádal. Jediné protivné jsou na knize celé pasáže formulované jako citace, ačkoli autor hned v úvodu přiznal, že se jedná jen o jeho vlastní představu toho, co si hrdinové knihy mysleli, kterou opíral o studium dostupných materiálů. Zároveň ale má dar přesně analyzovat, v čem se kapela lišila od jiných a co ji ve velké konkurenci na konci šedesátých let právem vyneslo na výsluní popularity. Spolu s řadou i nepříliš známých fakt jde tak o knihu, která nejen potěší letité příznivce legendární kapely, ale jistě nadchne i mladé pátrače v rockové historii.

Antonín Kocábek (Týden)

Sedm publikací týkajících se jediné kapely si v uplynulých třech letech troufli nakladatelé vrhnout na domácí trh. Panečku, to snad předčí pouze „zlatá trojka“ českých pultů Hitler – Baarová – Goebbels! Přičemž o knihy především ´na koukanou´ jde jen dvou případech. Spousta fotek je i ve Všechno o Led Zeppelin (Slovart, 2009), ale doplňuje je výtečný výběr dobových článků a rozhovorů. A zbývající čtyři tituly jsou už čisté biografické čtení, včetně všeobecně ceněného Kladiva bohů Stephena Davise (BB/art, 2008), zdánlivě vyčerpávající  zprávy o historii zářivého i skandálního bandu. Před Vánoci se zjevivší brilantní překlad Michala Bystrova teprve tři roky starého tlustospisu (bez poznámek a rejstříku má 350 stran)  Brita Micka Walla Když po Zemi kráčeli obři (When Giants Walked The Earth)  ovšem překvapivě slavné Kladivo bohů v lecčem překonává. Především v pátrání po nejhlubších a nejširších hudebních kořenech členů skupiny, i ve snaze o co nejživější postižení jejich naturelu a zázemí. Což se týká také ´pátého Zeppelína´, veledůležitého manažera Petera Granta. Autor k plastické introspekci i retrospekci dochází kursivou vysázenými vsuvkami jakýchsi pomyslných vnitřních monologů, které jsou ovšem vedeny ve druhé osobě („Jste Jimmy Page. Je léto 1968...“).  Ty chronologický tok vyprávění významně ozvláštňují a umožňují autorovi elegantní skoky v čase a všelijaké odbočky, včetně  zachycení atmosféry podhoubí londýnské hudební scény půle let šedesátých, jíž Jimmy Page a John Paul Jones spoluvytvářeli coby anonymní, ale o to vyhledávanější studioví hráči a aranžéři. A sbírající neocenitelné zkušenosti ještě dávno před vznikem kapely. Wall tuto svou poměrně originální metodu na celé ploše sice mírně nadužívá, snad okouzlen její účinností. Ale jde o vděčný prvek, určující knize svěže proměnlivý rytmus. A koho skutečně zajímá, z čeho všeho vyvěrala ve své době převratná a jak se dávno ukázala i nadčasová muzika Led Zeppelin, ten Wallovu důkladnou práci, vycházející ze sběru rozsáhlého materiálu, musí po právu ocenit. V tom je také její největší přínos.

Ondřej Konrád (Crossroads)

PŘÍBĚHY PÍSNÍ - DÍL DRUHÝ (2011)

Jak to bylo s odrhovačkou o Babinském a proč se o něm zpívá jako o lotru mexickém? Nebo co má společného šanson Marlene Dietrichové Řekni, kde ty kytky jsou a Šolochovův Tichý Don? V druhém, ještě objemnějším díle úspěšných Příběhů písní nejen o tom čtivě i poučně píše Michal Bystrov. Příběhy písní jsou téměř dobrodružným objevováním mnohdy až absurdních spojnic a konotací. Stejně tak jsou poutavou hudebně-literární topografií a v neposledním případě i zábavným opravníkem omylů. Autor nejenže poctivě kutá v pramenech a literatuře, ale také zvládá neobyčejnou epickou šíři, aniž by svým vyprávěním nudil, některé ,,příběhy" se čtou jako detektivka či špionážní thriller. Příběhy písní jsou opatřeny desítkami pečlivě a nápaditě vybraných dobových snímků a reprodukcí různých dokumentů. A Bystrovovy rekonstrukce bouřlivého života starých songů mají ještě jednu přidanou hodnotu - vypovídají o některých méně známých zákoutích historie a nacházejí nové i nečekané souvislosti a paradoxy, čímž se vymykají z pouhého popisování kuriózních historek.

Jana Machalická (Lidové noviny)

Po nemalém – a povýtce zaslouženém – sukcesu prvního dílu „příběhů za písněmi“ se dalo čekat, že dřív nebo později přijde i druhý. A protože laťka vysoko nastavená se při druhém skoku jen nepatrně zachvěla, být autorem, vůbec bych se nežinýroval s třetím. Jako milovníka starých tisků (řečeno s Dorotou Sayersovou) mne u Michala Bystrova fascinuje důkladná práce s (mnohdy těžko) dostupnou literaturou. Není to úplně normální ani u graduovaných historiků, natož u publicistů. A ve chvíli, kdy si pod prací s prameny leckterý expert představuje deset náhodně sebraných internetových canců spletených hladce obrace, zasluhuje tak poctivý přístup uznání. Jak říkávávávával pan Vojtíšek, fotograf český – celkový dojem veskrze pozitivní.

Radek Diestler (Crossroads)

Michal Bystrov, jinak také novinář, překladatel textů i biografie Boba Dylana a zároveň zajímavý písničkář, vlastně navázal na svůj předchozí svazek Příběhy písní. Ten mu vyšel v roce 2009 a získal solidní ohlas. Po nynějším druhém dílu, vydaném nakladatelstvím Galén, má časem následovat třetí pokračování. Bystrovova takřka detektivní metoda se nezměnila. Autor dokáže píseň vystopovat až k jejím kořenům. Všechny souvislosti hudebního, historického či zeměpisného rázu, a že se jich váže ke každému songu mnoho, provází řada fotografií a ilustrací. V Bystrovově podání se za většinou písní, jež pocházejí převážně z Velké Británie nebo Ameriky, vynořují celé úseky dějin nebo i neuvěřitelné lidské osudy, jež se promítly do songů třeba jenom vzdáleně. Písně vlastně autorovi poslouží jen jako jakási optická čočka, ve které se všechny linie směřující k jejímu vzniku protnou. I proto se Příběhy písní čtou skoro jako historické či hudební detektivky. Nikdo v Česku je zatím tak důsledně, detailně či zajímavě nezpracovává jako Michal Bystrov. Možná tím založil speciální literární žánr.

Vladimír Vlasák (MF Dnes)

V úvodu 2. svazku věru dobrodružných příběhů, zápisů o pátrání po autorech a jejich pohnutkách či po historických předlohách známých písní Michal Bystrov uvádí, že není příznivec dvojek a trojek. Naštěstí ho nadšené přijetí první knihy osmělilo k pokračování, dokonce rozsáhlejšímu a rozmáchlejšímu co do žánrového záběru. Tentokrát se vypravil až do období renesance, aby poodhalil možný původ balady Greensleeves, často – a zřejmě mylně – připisované králi Jindřichu VIII. (Věděli jste, že už Shakespeare použil Zelené rukávce jako příklad protivné odrhovačky?) Vypátral, v jakém rozpoložení napsal Haven Gillespie text jazzového standardu That Happy Old Sun. Sledoval, odkud vyletěl ten zpropadenej kondor (El cóndor pasa). A zastavil se i ,,na kopečku v Africe, (kde) stojí stará věznice". Pokud bude detektivní práce s archivními zdroji stále takhle pečlivá, jazyk odlehčený a přitom přesný, výklad poutavý a zároveň zasvěcený, může autor publikovat „životopisy" písniček do aleluja. Těším se na jakoukoliv trojku, čtyřku, desítku. Vždyť písní, jejichž příběh stojí za to vyprávět, je plný éter (aithér, nemyslím ten rozhlasový).

Tomáš S. Polívka (Rock & Pop)

Pokračování knihy Michala Bystrova nabízí další odhalení okolností a historie vzniku a další všemožné souvislosti o dvacítce známých písní. Čte se jako historická publikace i napínavá dobrodružství. Čtenář získává namáhavě získatelné informace ve čtivé, nenudící podobě. Kde není původ jasně doložitelný, vybírá autor nejpravděpodobnější možnost a její alternativy. Jen výjimečně se stane, že píseň sama zůstane spíš v pozadí. Některé tituly znají všichni v nějaké podobě a třeba vůbec netuší, jaká lidská dramata k nim patří.

Petr Nožička (Rock +)

Nakladatelství Galén vydalo knihu Příběhy písní z pera novináře a muzikanta Michala Bystrova. Jde o druhý díl stejnojmenné publikace, která vyšla před třemi lety, a na níž by měl v budoucnu navazovat ještě díl třetí. Autor se zde vydává po stopách dvaceti songů, které u nás zdomácněly pod názvy Červená řeka, Klementajn, Dobrodružství s bohem Panem, Dívka z Ipanemy, Řekni, kde ty kytky jsou či třeba Má láska je za velkou louží. Ve skutečnosti však tvůrce při svém pátrání po osudu skladeb znovuobjevuje písní mnohem více, a také filmů, knih a hlavně skutečných lidských příběhů, které se k daným majstrštykům vztahují. S vervou průzkumníka vyvrací zažité omyly, připomíná zapomenuté autory, vykresluje kulturně-historické souvislosti. Řada písní má kořeny v Americe, a tak mezi tóny a texty tradicionálů či spirituálů ožívají reminiscence časů otrokářství, lynčování, války Severu proti Jihu či zlaté horečky. A jelikož písně často křižují svět křížem krážem, narazíme zde mnohdy na nečekané souvislosti. Například na to, jak brazilská bossa nova ovlivnila český muzikál Starci na chmelu, co spojuje Valčík na rozloučenou a zednářské rituály anebo proč se v odrhovačce o Babinském zpívá zrovna o Africe a jakým řízením osudu se z českého loupežníka stal „známej lotr mexickej". Všechny tyto skutečnosti Michal Bystrov ovšem pouze nepopisuje, on o nich vypráví, vžívá se do svých hrdinů i do dobové atmosféry a vše navíc dokumentuje řadou unikátních fotografií a ilustrací.

Jan Nejedlý (ČRo 3 - Vltava)

Číst druhý díl nezřídka bývá jako ochutnávat dvakrát po sobě téže víno, mnohdy navíc s pocitem, že tentokráte do něj bylo přilito vody. Pokračování Příběhů písní publicisty, textaře a muzikanta Michala Bystrova však ve svém záběru lze označit za bohatší a snad i podstatnější nežli díl úvodní, jenž vyšel před třemi lety. Sám příběh Příběhů písní otevírá další téma - mohlo by se zdát, že stát se „badatelem od stolu“ je v éře Googlu schopen kdokoli. Ačkoli internet s každou okopírovanou knihou propast mezi sebou a tištěnými zdroji alespoň částečně zasypává, oba díly ukazují na rozdíl mezi plošným surfováním a prací člověka, který se danému tématu již léta profesně věnuje a má pro věc cit a kromě bohaté knihovny i široké vědomosti. Autor nás provádí kolem slepých uliček v pátrání se znalostí terénu a jistotou, přestože v některých případech poukazuje na neprokazatelnost některých závěrů.

Vojtěch Probst (Respekt)