OD ARMSTRONGA K BÉCAUDOVI. LEGENDY SVĚTOVÉ HUDBY V ČESKOSLOVENSKU (JAK NÁS ZMĚNILY A MY ZMĚNILI JE). Veni, vidi… Kniha, na níž její autor pracoval přes deset let, není pouhou rekonstrukcí dvacítky návštěv legendárních světových hudebníků v Československu mezi lety 1928 a 1989. Vyprávění o těchto (mnohdy rozporuplných) umělcích, kteří přišli doslova z jiné reality, na chvíli zakusili zdejší skutečnost a museli se s ní vnitřně vyrovnat, má mnohem širší společenský, kulturní i politický přesah. Údajný sluha komunistického režimu Paul Robeson, pomýlený a později napravený Yves Montand, vůči represím zdánlivě apatičtí Louis Armstrong a Duke Ellington, takticky manévrující Gilbert Bécaud, v Americe zakázaný a u nás pro své ideály vysmívaný Pete Seeger či vlastními démony zmítaný Johnny Cash – ti všichni se na českém území ocitli ve vypjatých časech, přičemž o jejich složité osobní situaci nikdo z diváků a kritiků nepřemýšlel. Michal Bystrov na tyto události nahlíží z obou stran, přemýšlí, jak nás ikoničtí muzikanti změnili (a my změnili je). Na základě podrobného studia zahraničních pramenů pak nabízí nový, překvapivý pohled na dny, v nichž byl šedivý československý socialismus narušen příjezdem velvyslanců dobré hudby ze svobodnějších, téměř bájných krajin.

Publikace věnovaná životu a písním Waldemara Matušky vychází v roce nedožitých devadesátin jednoho z nejlepších českých zpěváků. Zasvěcená a objevná kniha mapuje Matuškovy osudy od útlého dětství a přináší nový pohled na jeho poněkud tajemné začátky. Dozvíme se, odkud pocházel, kde trávil mladá léta a jakou spletitou cestou se dostal k angažmá v divadlech Semafor a Rokoko. Projdeme s ním celou tu dlouhou pouť z Košic, kde se narodil, přes Prahu, v níž vyrůstal, až po málo známé období na Karlovarsku, kde se Waldemar Matuška vyučil sklářem. Oživíme dávno zapomenuté roky, během nichž se otrkával v prvních tanečních kapelách. Zlatou érou pro něj byla šedesátá a sedmdesátá léta, kdy spolu s Karlem Gottem kraloval československé populární hudbě. Nová knížka připomíná i jeho mimořádné úspěchy v zahraničí, na které se dosud tak trochu zapomínalo. Matuška postupně dobyl pařížskou Olympii, londýnskou Royal Albert Hall i americký Nashville – a to dávno předtím, než v roce 1986 do USA emigroval. Text doprovází množství fotografií z vyprodaných sálů, divadelních inscenací, v nichž Matuška účinkoval, a filmů, ve kterých zazářil. Knihu doplňují dobové programy, recenze a citace z desítek rozhovorů s Waldemarem i jeho přáteli.

V červenci 2003 a 2004 jsme s přáteli v maličkém, skromně vybaveném studiu v Praze na Spořilově pořídili zvláštní sérii nahrávek. Šlo o zhudebněné básně českých autorů. Celkem jsme se zmocnili asi šedesáti jmen – z toho jen polovina písní byla natočena – a z té půlky pouhá třetina snese dnes, po bezmála dvou desítkách let, opožděné zveřejnění. I přes pečlivý remastering uslyšíte různé chyby, ať už zvukové, či hráčské. Přesto se nebojím, že byste trpěli. Víte, co si doopravdy myslím? Že je to možná to nejlepší, co jsme kdy udělali. Tenkrát mi bylo pětadvacet a strávil jsem léto – ba dokonce dvě léta – ve společnosti životné, živelné, bluesující, swingující poezie. Při natáčení jsme si pomáhali vším možným: šejkovali jsme do rytmu plastovou tubou s tenisáky, přejížděli propiskou po odpadkovém koši, řvali, bušili do dveří, zpívali o oktávu níž a o oktávu výš, zvedali telefon a říkali „prosím“, imitovali zvuk zvonů na dvanáctistrunnou kytaru, tu přidali vítr, jindy štěkot psů… Byla to zábava. Snad se ta radost přenese i na vás. Zbylých šest nahrávek vzniklo relativně nedávno. Jako tečku nabízím živý záznam ze zahrady Šrámkova domu v Sobotce, kde jsem 8. 7. 2021 kolem jedné hodiny ranní halekal do tmavé oblohy – co jiného než Fráňovy nesmrtelné verše.

Osmdesát let po smrti J. S. Machara se čtenářům dostává do rukou výbor z kompletní tvorby tohoto výrazného prozaika, básníka a politika. Ve více než sedmi desítkách vydaných publikací se jednomu z nejosobitějších českých autorů přelomu 19. a 20. století podařilo zachytit tragiku i komiku mnoha dramatických dekád: od rozpadu Rakouska-Uherska přes vznik samostatného čs. státu až po rozčarování z vývoje první a druhé republiky. Význam J. S. M. jako mistra literárních portrétů a především jako ohnivého, neúplatného i nesmírně vtipného fejetonisty, komentátora a glosátora – s typicky zamračeným pohledem, železnou disciplínou, pečlivě formulovaným kodexem cti a přísnou dikcí, za níž se ovšem skrývá notná dávka humoru a empatie – dodnes přesahuje hranice tuzemské publicistiky.

Nové album vznikalo potichu a zvolna. Nejstarší nahrávka pochází z doby před covidem (září 2018). Nejnovější, vztahující se k válce na Ukrajině, je z března 2022. Samota proklamovaná v názvu se ukázala být pouze částečnou vzhledem k přítomnosti milých hostů. Marek Dusil se účastnil celého procesu od začátku do konce, vždy nápomocen vyhrávkou, vokálem či radou. Nasmažil folkbluesovou kytaru do osmi skladeb, až třísky lítaly. Děkuju, kamaráde! Jan Řepka mi řekl: „Nehraj!“ A zaranžoval dvě z mých balad plus dávný salonní hit Stephena Fostera, jako bychom byli v Durangu na natáčení westernu Pat Garrett a Billy Kid. Komu čest, tomu čest, Honzo! Filip Pýcha, frontman skupiny Tajné slunce, si se mnou zazpíval duet v písni Čtvrtá sestra. Máš to u mě, příteli! Viktor Balogh vystřihl své basové party takořka na první dobrou, ale na to už jsme si tak nějak zvykli, že jo? Úvodní písnička maká – a za to vděčím perkusistce Tamaře Nathové. Kapela Strašidelná loď se v kompletní sestavě potkala v jediné, zato vypečené chvilce – hudba Vojtěch Kouřímský, text je záznamem rozhovoru, který jsem vyslechl ve vlaku cestou do Valašského Meziříčí. Tři básně Jaroslava Vrchlického, které jsem zhudebnil, mi promluvily z duše. Znepokojivý obrázek, použitý na obalu desky, namaloval v devíti letech můj syn Honzík. O grafický design se opět postarala Anna Wdowka. Speciální, obří poděkování si zaslouží David Titěra, nejen tvůrce epesního soundu všech našich dosavadních nahrávek, ale i nadaný mandolinista a houslista. Díky, padres, za vaše nápady. A nezapomeňte: zlý časy už se nevrátí.

Držitel dvaceti cen Grammy v deseti odlišných kategoriích (což je mimochodem rekord) patří spolu s Joem Satrianim, Jeffem Beckem či Johnem McLaughlinem k největším mistrům elektrické i akustické kytary.

Taková radost! Dokonce už podruhé v životě. Stačilo brnknout do Georgie, zeptat se a poslouchat.

Nejen o filmu Betlémské světlo. Čtěte na stránkách Deníku.