Od Armstronga k Bécaudovi
Legendy světové hudby v Československu
(Jak nás změnily a my změnili je)
Michal Bystrov
Galén 2022
Kniha, na níž její autor pracoval přes deset let, není pouhou rekonstrukcí dvacítky návštěv legendárních světových hudebníků v Československu mezi lety 1928 a 1989. Vyprávění o těchto (mnohdy rozporuplných) umělcích, kteří přišli doslova z jiné reality, na chvíli zakusili zdejší skutečnost a museli se s ní vnitřně vyrovnat, má mnohem širší společenský, kulturní i politický přesah. Údajný sluha komunistického režimu Paul Robeson, pomýlený a později napravený Yves Montand, vůči represím zdánlivě apatičtí Louis Armstrong a Duke Ellington, takticky manévrující Gilbert Bécaud, v Americe zakázaný a u nás pro své ideály vysmívaný Pete Seeger či vlastními démony zmítaný Johnny Cash – ti všichni se na českém území ocitli ve vypjatých časech, přičemž o jejich složité osobní situaci nikdo z diváků a kritiků nepřemýšlel. Michal Bystrov na tyto události nahlíží z obou stran, přemýšlí, jak nás ikoničtí muzikanti změnili (a my změnili je). Na základě podrobného studia zahraničních pramenů pak nabízí nový, překvapivý pohled na dny, v nichž byl šedivý československý socialismus narušen příjezdem velvyslanců dobré hudby ze svobodnějších, téměř bájných krajin.
Jindřich Göth, Mladá Fronta DNES, 28. listopadu 2022
Všichni, kdo se zajímají o populární hudbu v historicko-politických souvislostech a rádi ji zasazují do kontextu doby, nechť zbystří pozornost. V péči nakladatelství Galén vychází objemná kniha Od Armstronga k Bécaudovi s výmluvným podtitulem Legendy světové hudby v Československu / Jak nás změnily a my změnili je.
Hudebník, básník, překladatel a publicista Michal Bystrov v ní mapuje koncerty „západních“ hvězd na území tehdejší Československé socialistické republiky. Zajímá ho přitom nikoliv jen samotný koncert, ale také co mu předcházelo a co následovalo. S archivářskou pečlivostí a stylistickou vytříbeností charakterizuje atmosféru doby, připomíná tehdejší rozhovory, některé výroky uvádí na pravou míru s přihlédnutím k době a místu, v nichž vznikaly.
Takto vyčerpávajícím a přitom strhujícím a čtivým způsobem popisuje několik českých koncertů francouzského šansoniéra Gilberta Bécauda, zachmuřeného a vždy v černém oděného desperáta Johnnyho Cashe, jazzové miláčky Louise Armstronga a Duka Ellingtona, Yvese Montanda nebo rock’n’rollového výtržníka Johnnyho Hallydaye, po jehož vystoupeních v Plzni a Liberci začal v ČSSR hon na vlasáče. Autor si všímá detailů, mnohdy úsměvných, které charakterizují tehdejší absurdnost. Třeba když Johnny Cash a jeho manželka June Carter vybírali svému osmiletému synkovi Johnovi hračku a chlapec si ne a ne vybrat. Nakonec sáhl po něčem, co z Ameriky neznal – po prvomájovém mávátku.
Při pročítání dobových rozhovorů s Gilbertem Bécaudem zaujme, že se snad nenajde jediný, v němž by nezazněla otázka na film Země, odkud přicházím z roku 1956, v němž Bécaud hrál hlavní roli. Není se čemu divit, v Československu šlo o poměrně často reprízovaný snímek, ale ze zpěvákových reakcí je jasné, že jej za vrchol své umělecké dráhy nepovažuje.
Poučné jsou rovněž přetištěné dopisy čtenářů do tehdejších tiskovin, v nichž si stěžovali na nelidsky zaplněnou Lucernu, v níž nebylo možné během Bécaudových koncertů ani dýchat, natož se normálně pohybovat. Do prodeje šlo zkrátka mnohem víc lístků, než kolik byl sál schopen pojmout. Jak vidno, když bylo třeba, dovedly se i tehdejší socialistické orgány chovat striktně kapitalisticky.
Ondřej Bezr, Lidové noviny, 29. prosince 2022
Krátce před vánočními svátky vydalo nakladatelství Galén objemnou publikaci novináře Michala Bystrova Od Armstronga k Bécaudovi. Z gruntu popisuje návštěvy hvězd světové populární hudby v Československu a přidává, jak je u autorových knih zvykem, i mnoho zajímavého navrch.
Přednedávnem jsme na tomto místě referovali o vydání knihy téhož autora Snům ostruhy dát, tedy zevrubné biografii Waldemara Matušky, a ocenili jsme zejména autorův „sicflajš“, tedy až badatelskou trpělivost, se kterou je schopen a ochoten svoje díla zabývající se hudební minulostí zdrojovat a vyhledávat neznámá či zapomenutá fakta o věcech, o nichž se můžeme domnívat, že je máme takříkajíc v malíku.
Kniha Od Armstronga k Bécaudovi zachází v tomto ohledu svým způsobem ještě mnohem dál, neboť jen návštěvy malé části zde uvedených zpěváků a hudebníků patří k národně opečovávaným legendám. Jistěže je to klíčový pobyt písničkáře Petea Seegera, který zásadně poznamenal domácí folkovou scénu. Nepochybně koncerty Louise Armstronga, toho zejména díky zpopularizovanému kontaktu s protagonisty divadla Semafor. Určitě historická návštěva Johnnyho Cashe, už proto, že jsme „zemí s rekordním počtem amatérů vyznávajících jeho žánr“ (jak ironicky píše v knize citovaný článek z Melodie). A snad i bouřlivácké tažení francouzského zpěváka Johnnyho Hallydaye, spíš ale pro společenský a politický kontext, než kvůli samotné hudbě, kterou přivezl.
Samozřejmě, neméně zásadní byly i návštěvy jazzových hvězd Elly Fitzgeraldové nebo Dukea Ellingtona, ty ale po pravdě řečeno má asi v paměti nebo o nich ví spíš jen kruh jazzových fanoušků, než že by o nich dnes vyprávěly babičky vnoučatům. Což do jisté míry možná platí i o zdejším koncertování francouzských šansoniérů Yvese Montanda, Gilberta Bécauda nebo Charlese Aznavoura. Ale ví vůbec ještě někdo, že v Praze, dokonce dvakrát v rozmezí více než čtyřiceti let, vystoupila druhdy kontroverzní Josephine Bakerová? Říká dnes někomu něco jméno jazzového kapelníka Jacka Hyltona? Nebo Joe Turnera a Big Joea Turnera? Dokážeme je od sebe odlišit? Víme o Paulu Robesonovi něco víc, než že to byl „nějaký černý komunistický zpěvák“? A vzpomene si vůbec někdo, že v roce 1966 navštívila (také) Prahu legendární zájezdovka American Folk Blues Festival, s níž mohli potenciální adepti bluesové muziky na vlastní oči poprvé a naposledy vidět žánrové megastars kalibru Otise Rushe, Juniora Wellse či Sleepyho Johna Estese, a že zatímco tyhle zájezdy do Velké Británie vlastně celoživotně poznamenaly takové osobnosti jako byl Eric Clapton, Jeff Beck nebo Jimmy Page, které se tísnily v prvních řadách, v Praze byly reakce, a to včetně těch v odborném tisku, poměrně velmi vlažné?
Michal Bystrov za vším hledá příběh – a nachází ho. Uvádí české koncerty do kontextu zejména životopisu toho kterého umělce, ale také pohybů na hudební scéně a přirozeně i do souvislostí dějin Československa. Pomáhá mu k tomu zejména dobový tisk, případně svědectví pamětníků převzatá z různých dokumentárních zdrojů. Hnidopich by mohl autorovi vytknout snad jediné: mohl ještě „vytěžit“ žijící přímé pamětníky dotyčných koncertů, alespoň těch od šedesátých let dále. Na druhou stranu ale kniha rozhodně netrpí nedostatkem autentických svědectví vybádaných v archivech a není tedy důvod zpochybňovat Bystrovovu tvůrčí metodu.
Jednotlivé kapitoly se liší objemem citovaných pramenů. Třeba do té o Dukeu Ellingtonovi autor vstupuje minimálně a příběh vypráví prostřednictvím rozsáhlých převzatých textů. Pravým opakem je hned následující příběh návštěvy Johnnyho Cashe, který – samozřejmě s podporou pramenů (už proto, že Cash pobýval v Praze na jaře 1978, rok před Bystrovovým narozením) – vypráví autor převážně sám. První typ kapitol je jistě autentičtější, oprašuje texty z novin, knih či jiných vzpomínek různých osobností, a už samotné kouzlo různých jazykových stylů dodává knize na zajímavosti. Typ kapitol, do nichž Bystrov autorsky vstupuje na první pohled výrazněji (nezapomeňme však, že i správně najít a seřadit citované prameny je zcela relevantní výraz publicistického umu), je jaksi kritičtější, komplexnější, možná bližší nevyhraněnému čtenáři. Oba jsou ale bezpochyby „správně“ a jejich vzájemné doplňování atraktivitu knihy jen zvyšuje.
Lukáš Hron / Michal Bystrov, CNN Prima News, 1. ledna 2023
Všude visely rudé hvězdy, vládla nesvoboda, i do komunistického Československa přesto občas zavítala hvězda západní hudby. Publicista Michal Bystrov ve své nové knize píše o tom, jak tyto návštěvy Louise Armstronga, Johnnyho Cashe a dalších vypadaly. Jak změnily nás, jak je. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje, že to byla často divočina. Některé západní ikony musely na inspekci ČKD Stalingrad, na jiné v Praze volali policajty, jednoho slavného zpěváka v Ostravě vypískali horníci. A mohlo být ještě větší haló – o koncertu v Československu jednali i Beatles nebo Elvis Presley.
Ve své knize od Armstronga k Bécaudovi nepíšete jen o hvězdách, které nás navštívily za komunismu, začínáte už od legendární Josephine Bakerové v roce 1928. Popisujete spoustu unikátních koncertů. Na kterém z nich byste rád byl?
Asi na šansoniérovi Gilbertu Bécaudovi. Byl jsem k tomu blízko, na jeden jeho plánovaný pražský koncert jsem sehnal lístky. Tenkrát ho už bohužel odvolal a krátce poté zemřel. U něj je mi moc líto, že jsem ho nemohl vidět na vlastní oči. Zajímavých jmen tu každopádně hrálo víc. Některá musela hlavně v časech totality působit jako zjevení. Jako kdyby sem spadla z nebe.
Právě – vždyť tu hráli Louis Armstrong, Johnny Cash, Ella Fitzgeraldová. Jak se je sem povedlo dostat?
To je velké téma. Byla to zvláštní konglomerace komunistické agentury Pragokoncert a naprosto nesocialistických šíbrů typu manažera Františka Spurného, kterého režim k podobným účelům využíval, protože měl neuvěřitelné kontakty. Vždyť chtěl do Prahy přivést i Franka Sinatru, Elvise Presleyho, Beatles.
Bylo to reálné?
Doopravdy o tom jednal! Což je prostě neuvěřitelné.
Vyznal se.
Taky to ale byl spolupracovník StB, kterého se pak v 70. letech pokusili dostat do kriminálu. Spolupráce tohoto ve své podstatě antisocialistického týpka s oficiální a upřímně řečeno dost neschopnou agenturou je zpětně fakt hodně bizarní. On to vždycky všechno domluvil, agentura to pak v Praze nějak zmršila. Jako v případě koncertu Elly Fitzgeraldové roku 1969, který její manažer kvůli tristní organizaci z české strany málem na poslední chvíli odpískal.
Tenkrát se podělalo snad všechno, co se podělat mohlo. Konalo se to v nejteplejším dnu roku, v Lucerně se nedalo vůbec dýchat. Vymysleli jí koncertní dvoják, mezi kterým musela sedět vzadu v malé šatně. Situaci zachránili lidi, kteří ji přivítali s takovou vřelostí, že o tom mluvila po zbytek svého života. Pustila se i do přídavků, které nikde jinde nedávala. Pro návštěvy západních hvězd byla tahle její zkušenost symbolická.
Jak to?
Ony sem vždycky přijely tak trochu opatrně. Zkraje je vyplašila šedivost měst, strašná organizační neprofesionalita, různé buzerace. Publikum jim to ale pak stonásobně oplatilo. Lidi věděli, že na tyto ikony čekali celý život a že už je dost možná podruhé neuvidí. Když sem roku 1965 přijel Louis Armstrong, zůstal tady týden – což bylo bezprecedentní. Neudělal to nikde v Evropě. A na svou návštěvu v Československu nikdy nezapomněl.
Jaký příběh byl za jeho návštěvou?
Armstrong tu byl víc než jen muzikantem. Šlo o reálný program amerického prezidenta Eisenhowera, který vyčlenil x milionů dolarů na to, aby populární hvězdy v socialistickém bloku šířily západní styl života. Což se podařilo – Armstrong a další tady opravdu lidi infikovali. I v šedivém Československu bylo najednou jasné, že ve světě existuje i něco jiného. To jsou přesně ty zápletky, které mě při sepisování knihy zajímaly i u dalších hvězd.
Jakou zápletku jste našel třeba v případě návštěvy Johnnyho Cashe roku 1978?
Položme si zajímavou otázku: Jak je možné, že sem Johnny Cash mohl přijet pouhý rok po Antichartě? Možná šlo o prastarý princip „chléb a hry“ – aby se zkrátka lidi uklidnili. Cash byl každopádně složitý. Navenek to v tom osmasedmdesátém vypadalo, že do Prahy přijel král žánru, který na potkání rozdává úsměvy. Ve skutečnosti byl právě tehdy úplně v háji.
Jak to?
Jeho ikonický obraz ubezpečoval, že se Cash s drogami už dávno rozloučil. Ve skutečnosti i v 90. letech dožíval jako závislák. Jeho opravdový příběh z roku 1978 je tedy hodně drsný. Právě v době svého příjezdu do Československa se s tou závislostí pral hodně. Jeho spolupracovník Marshall Grant, který s ním hrál ve skupině Tennessee Three od roku 1955, právě po „československém“ turné prohlásil, že s Cashem končí. Zjistil totiž, že Cash peníze určené pro důchodové připojištění členů kapely prošustroval za drogy. To tady nikdo neví. V knize cituji velmi zajímavý rozhovor českého novináře Petra Adlera, který se Cashe v Praze na drogy otevřeně zeptal. Cash mu tvrdil: „Jó, to bylo, teď už jsme jedna velká rodina…“ Vidíte – lhal.
Projevovaly se Cashovy vnitřní běsy i v Praze?
U něj zrovna ne. U jiných hvězd se to ale při návštěvě Československa projevilo. Třeba Duke Ellington se mezi zdejšími představeními zhroutil. Spekulovalo se, zda v sobě neměl nějaké substance… Obecně československé publikum příliš nevnímalo, v jaké kondici sem hvězdy přijížděly. Lidi si tu třeba mysleli, že Armstrong je jen takový usměvavý strejda se šťastnou povahou. Netušili, že je notorickým kuřákem trávy – že tedy jeho smích nepocházel tak úplně ze štěstí.
V očích recenzentů a návštěvníků koncertů se lidi jako on stávali neškodnými, dobráckými sluníčky. Dokonce i Cash! Přitom Armstrong byl nějakou dobu zavřený ve vězení za lehké drogy, do Prahy si s sebou přivezl manažera Joea Glasera, hodně tvrdého chlápka, který měl styky s podsvětím. Přijel s nimi i road manažer, který byl skutečný gunman. A českoslovenští novináři se pak Armstronga ptali na Mozarta… I tohle byla moje motivace k sepsání knihy: Sundat z hvězd Armstrongova typu to přiblblé strýčkovství.
V podtitulu knihy píšete, že západní hvězdy měnily nás, ale že jsme současně měnili i my je. Koho tedy návštěva Československa změnila?
Určitě třeba šansoniéra Yvese Montanda. Jako původně kovaný komunista udělal ve svém smýšlení neuvěřitelný oblouk. Nejdřív s hercem Gérardem Philipem sledoval v televizi maďarské povstání 1956, utopené Rusy v krvi. Po Budapešti viděl i Prahu 1968. Mezitím navštívil SSSR, mluvil s Chruščovem. To všechno mu otevřelo oči. Natolik, až si ve filmu Doznání zahrál Artura Londona, jednoho z vězněných v procesu s Rudolfem Slánským. Kvůli tomu se v totalitním Československu proměnil v personu non grata. Roku 1990 pak byl první zahraniční hvězdou, která sem po sametové revoluci přijela; s Havlem předával Cenu Jana Palacha.
Když už zmiňujete Palacha, v době jeho upálení pobýval v Praze taktéž slavný Charles Aznavour.
Zrovna jeho návštěva je jedna velká záhada. Tenkrát měl zpívat v Praze týden poté, co se Palach upálil. Den před pohřbem. Koncert byl sice zrušen, Aznavour se tady přesto zjevil. Vůbec se neví, jak to celé bylo. Podle mého bylo jeho vystoupení zrušeno shůry, protože režimu připadalo jakékoliv větší srocení lidu nebezpečně. I tak přijel, protože měl v připravovaném filmu The Games hrát postavu inspirovanou Zátopkem. O roli si s ním tedy popovídal, pak vyrazil na procházku po Praze. A v Karolinu dorazil i k vystavené Palachově rakvi… Ale když už jste se mě před chvílí ptal na hvězdy, které návštěva Československa změnila, nesmíme zapomenout na jiné jméno.
Na které?
Pete Seeger. Hudební kritik Jirka Černý vždycky tvrdil, že se tenhle americký levicový folkař nezměnil, já bych si ale nebyl jistý. V komunistickém Československu rozhodně zažil něco, co ho muselo překvapit. Vždyť v Ostravě ho za jeho postoje horníci vypískali! Muselo ho vykolejit i to, že jej tajní po celé republice vozili šest set trojkou, bez dozoru nikam nesměl. Když jednou kráčel po pražském Žofíně, přistoupil k němu mladý kluk, začal na něj mluvit anglicky. Okamžitě přiběhli pánové v kožených kabátech a kluka zbili. Seeger na to šokovaně hleděl, křičel, ať ho nechají být. V téhle chvíli mu to muselo dojít. Ne že by svou ideologii salonního amerického komunisty úplně opustil, dost věcí si ale uvědomit prostě musel. Ubral.
S levicovými názory sem přijel i americký zpěvák Paul Robeson, který v Praze mluvil o přátelství se Sovětským svazem v době, kdy režim poslal na smrt Miladu Horákovou.
On je nejsilnější příklad mnou zmíněného rozporu. Dnes už ho málokdo zná, což je šílené, protože byl doopravdy geniální hudebník. Bavíme se o frajerovi, který ještě před Sidney Poitierem a Rayem Charlesem probořil předsudky vůči Afroameričanům. O člověku, díky němuž mají Češi rádi spirituály. O obdivovateli Leoše Janáčka. O machrovi schopném naučit se jakýkoli jazyk, který na jedné desce zpívá v češtině „Když mne stará matka…“
Na druhé straně ale i o někom, kdo strašně naletěl stalinistické ideologii. Pod vlivem deziluze z odhalení Stalinova kultu se mu později rozjely obrovské psychické problémy, začal mít maniodepresivitu, ke konci i paranoiu. Ne vždy se mýlil – kdosi se mu skutečně pokusil uvolnit šrouby u auta, pokoušeli se ho zabít, CIA jej sledovala. Jeho syn dokonce tvrdí, že Robesonovi podstrkávali látku, která paranoiu podporovala. Byl pro jisté kruhy tak nebezpečný, že mu americká vláda na devět let odebrala pas. Což je paradoxně stejná metoda, kterou používal Sovětský svaz.
Jak vypadala jeho návštěva Československa?
Škvorecký se mu za ty řeči o přátelství se SSSR vysmál. Je ale fakt, že jeho zdejší přijetí bylo vždycky entuziastické.
Pro Robesona musela být návštěva Československa neskutečný zážitek. Vzpomínali na zdejší návštěvu i jiní velcí hudebníci?
Třeba francouzský písničkář Hugues Aufray vždycky vyprávěl, že sem přijel, čapli ho, tahali z místa na místo. Popisoval: „Vystoupil jsem někde z vlaku, vypadalo to tam jako na Divokém Západě. A pak mi řekli, že je to Prešov.“ Čapnul ho tu hlavně režisér Vašta, když nekompromisně Aufraymu sdělil, že bude účinkovat v seriálu Píseň pro Rudolfa III. Nikdo to s Aufraym předem neprobíral, ani se nerozkoukal, a už měl zpívat kdesi na dálnici mezi projíždějícími tatrovkami. Byl z toho úplně vyděšený. Ve vlasti taky vzpomínal, jak jeho kapelu buzerovali policajti.
Jak?
Měl s sebou mladou kapelu. Vypadali jako bigbíťáci, dost nonkonformně. A stalo se, že jakmile si tu zašli do nějakého obchodu, prodavač je zamknul a zavolal policajty. Podobně trapné incidenty se jim v Československu staly hned několikrát. Šlo sice o levicové muzikanty, něco takového ale z Francie neznali. Úplně je to rozsekalo.
Podobné zážitky si odvezli i jiní?
Obzory si tady rozšířil snad každý z těch, o kterých píšu. Okamžitě mě napadá Johnny Hallyday a jeho koncert v Liberci roku 1966. Obrovský průšvih! Na akci tehdy pronikla spousta lidí bez placení, tlačili se k hlavní hvězdě, skončilo to tedy tak, že to Veřejná bezpečnost rozprášila a seřezala. Následovaly výslechy a zatýkání, bylo z toho dokonce šest nepodmíněných trestů. V menším se děly věci i při koncertu Johnnyho Cashe. Po písni Pomerančový expres rozdával divákům malé foukací harmoniky. Jenže každého, kdo ji dostal, hned chytli a odvedli esenbáci. Cash si o přestávce nechal zavolat velícího důstojníka, aby důrazně protestoval. Pak už se to nedělo.
Slavný muž v černém se asi nestačil divit, co tu bylo možné.
Byl to trochu jiný svět… Ostatně – když tady chtěli s manželkou koupit nějaký dárek osmiletému synovi, dlouho si v Dětském domě nevěděli rady. Kluk si nakonec vybral něco, co z Ameriky neznal: prvomájové mávátko…
Jak Cash reagoval, když se dozvěděl, že se v totalitní zemi zpívají jejich písničky v českých verzích?
Dochovala se slavná věta Pavlu Bobkovi, když mu tenhle jeho český obdivovatel popisoval úspěch písně Nedělní ráno: „A ví o tom můj právník?“ Možná to ale Cash plácnul jen tak z legrace. V jiném rozhovoru totiž přiznal, že mu v Česku pouštěli hudbu různých zdejších muzikantů včetně Greenhorns a že to vůbec nebylo špatné. Něco je však na tomhle příkladu typické. Jakmile hvězdy typu Montanda a Armstronga přijely, automaticky jim bylo řečeno, že jejich zdejší vystoupení točí rozhlas. Slavné tváře se pokaždé jen přeptávaly: „A máte na to práva?“ Tady nikdo nebyl schopen pochopit, že by se něco takového mělo řešit. I evidentně inteligentní lidé nepobrali, že je podobné věci potřeba mít nejdřív povolené, zaplatit je. Pro západní hvězdy muselo být Československo pořádnou divočinou. Třeba u jednoho Montandova koncertu to bylo dost patrné.
Co se stalo?
V Lucerně vylezl na pódium a čtvrt hodiny jen mlčel. V zákulisí totiž probíhala hádka právě o to, jestli může česká strana vystoupení přenášet přes rozhlas. Francouzi to rezolutně odmítali, když se s nimi nic takového nedohodlo. Světové hvězdy navyklé na jiné zacházení zkrátka v Československu zažívaly opravdový bizár.
Jako když tu právě Montanda tahali do ČKD Stalingrad.
Oni tam tahali kdekoho. Hvězdy si možnost zazpívat v Československu musely odpracovat –vystupovaly tedy i před dělníky. Konkrétně Montandovi v ČKD Stalingrad věnovali album továrních fotek, což ho paradoxně možná mohlo oslovit; pocházel z dělnického prostředí.
Třeba Armstronga sice do ČKD netahali, i v jeho případě ale měli neustále pocit, že mu musí připravit program na každou vteřinu pobytu. Nenechali ho chvíli být. U něj to přitom bylo na pováženou, protože šlo o dost nemocného člověka. Už pár let před tím měl namále, dostal se z toho v podstatě zázrakem. V Praze měl s sebou doktora, který tu úplně šílel. Odehrál sedm koncertů a mezitím pořád něco musel: Přebrat slavnostně věnovanou trubku, broušené sklo. Věčně se povinně usmívat. Děkovat. Asi už toho měl plné kecky. Rozhodně v momentu, kdy jej tahali v půl třetí v noci do Semaforu.
To si pamatuji z televizního dokumentu. Dělalo to dojem, že si s českými umělci náramně sednul.
Na nesestříhaném záznamu je vidět, že čeští zpěváci byli strašně vyplašení. Třeba Karel Gott se úplně třásl, z nahrávky je poznat, jak to pokazil. Pro ně to bylo bez přehánění setkání s bohem. Armstrong byl na ně hodný. V Semaforu to do noci pokračovalo jam sessionem, sám Armstrong taky chvíli hrál. Pak mu doktor nakázal, že už opravdu musí jít spát, ostatní muzikanti z jeho party ale zůstali. A podle vyprávění Ferdinanda Havlíka hráli až do druhého dne. Ráno jim nějaký pán z lahůdek odnaproti přinesl snídani a oni tam stále ještě smažili.
Takže to partu ze Západu muselo bavit.
Vyprávění zpětně dělá dojem, že všechno bylo ideální. Možná je to ale jen zdání. Třeba známá písnička Hello Satchmo se nelíbila každému, mně se taky moc nezamlouvá. A potěšilo mě, že když nedávno vyšla korespondence Jiřího Šlitra s Jiřím Voskovcem, druhý z nich z Ameriky po poslání semaforských desek přiznával: „Je to hezký, teda až na toho Satchma, ten je trapnej, to nedělejte.“
Když vás tak poslouchám, stejně mě zajímá motivace největších světových hvězd, proč do totalitní země vyrazit. O tom, jak jsou tady populární, přece kolikrát neměly představu. I Cash z toho byl překvapený.
Jejich motivace se určitě lišila dekáda od dekády. Někteří sem jeli, protože vysloveně chtěli do socialistického bloku. To je Montandův případ. Jiní zastávali filozofii, že se musí zpívat všem. Jako Bécaud. Další dorazili, protože to ve své vlasti neměli snadné. Jako Seeger. A pak se našli umělci, u nichž šlo o program řízený shora – nemyslím teď jen už zmíněné jazzové ambasadorství, ale i Normana Granze, manažera Fitzgeraldové.
Ten měl dlouhodobý plán, jak jazz dostat do východní Evropy. Hodlal si prostě rozšiřovat trh. A zapomněl jsem vlastně ještě na jednu skupinu. Tu, která se tu ocitla jakýmsi omylem, jako skvadra autentických bluesmanů American Folk Blues Festival v roce 1966. Ti v Československu vypadali jako naprosté zjevení z Marsu. Tenkrát to nepochopili asi ani oni, ani publikum. Bohužel.
Neměla některá západní hvězda po návratu doma problémy, že vystupovala v komunistickém Československu?
Měla, třeba Montand, kterému dávali sežrat jeho názorovou dvojakost. Vyčítali to hodně i Armstrongovi. Stejně jako mnozí další slyšel po návratu pořád dokola stejnou otázku: „Existuje opravdu železná opona?“ Odpověď byla téměř vždy stejná: „Ničeho takového jsem si nevšiml.“ Kromě Armstronga to prohlásil třeba i Duke Ellington. Což mi přijde šílené. Napovídá to totiž tomu, že nic nepochopili. Jistěže tu leccos viděli. Jen se tvářili, že je všechno v pořádku. Ve výsledku tedy tu hru na usměvavého strejčka hráli taky. Třeba právě Ellington si psal deník, a to z Moskvy i Prahy. Přijel sem tenkrát krátce po invazi, máte z něj však pocit, že to s ním nic neudělalo. Takový geniální člověk! Jak je možné, že se obdařil podobnou slepotou? Dokonce tam píše, jak jsou ti Rusové skvělí… Asi byl hodně silná nátura.
Tomáš S. Polívka, UNI, 1. února 2023
Michal Bystrov už mnohokrát osvědčil, jak skvělým je hledačem zasutých informací z historie populární hudby, archivním molem či spíš chrtem běžícím po sebeslabší stopě a zároveň poutavým vypravěčem. Na jeho knižní sérii Příběhy písní se právem snesla záplava pochval. Ovšem veledílo (když se u nás napíše ‚veledílo‘, zní v tom často ironie, ale zde je to myšleno zcela vážně) Od Armstronga k Bécaudovi je ještě výjimečnější, a pro zkoumání kulturních souvislostí zásadnější než tematicky příbuzné Příběhy písní.
Kniha vlastně naplňuje oblíbený reklamní slogan „dva v jednom“. Zaprvé jde o autorskou interpretaci tématu na základě výzkumu a zasvěceného vstřebání faktů. Zadruhé o důkladnou, do textů průběžně zapouštěnou antologii rozsáhlých dobových textů (reportáží, recenzí, rozhovorů, místo obvyklých krátkých citací a odkazů na obtížně sehnatelné prameny) i později shromážděných svědectví a vzpomínek aktérů a pamětníků. Až mikroskopická podrobnost, kumulování informací a sledování zdánlivě nedůležitých, dlouhých nitek souvislostí přitom nebrání spádu a čtivosti textů.
Rozhodně totiž nejde jenom o dokumentaci vzácných návštěv „západních“ hvězd v české kotlince od dob prvorepublikových po časy normalizace. I když ta samozřejmě tvoří základ knihy a je příkladně důkladná. Nebo jenom o to, že jednotlivé stati prokládá Bystrov docela podrobnými (ale ne přehnaně detailními) biografiemi probíraných osobností, aby každý čtenář nejen věděl, o koho šlo, a jaký měl ve své době význam, ale mohl si zařadit návštěvu umělce na našich krajích do kontextu jeho kariéry. Důležitá je totiž také druhá část podtitulu knihy: Legendy světové hudby v Československu – jak nás změnily a my změnili je. Komunistický režim pochopitelně toleroval pouze návštěvy z ideového hlediska „nezávadných“ či zdánlivě politicky apatických (Louis Armstrong, Duke Ellington) či ještě lépe, „komunistickým ideálům nakloněných“ umělců. Jistě, že se dávno obecně traduje, jak návštěva Petea Seegera v roce 1964 nakopla zdejší rodící se folkovou scénu. Včetně takových momentů, jako je inspirace ke stavbě zřejmě prvního pětistrunného banja a první dvanáctistrunné kytary na našem území.
Ale u Bystrova navíc najdete shrnuté a dobře doložené odkazy třeba z dobového zahraničního tisku, jak návštěva zemí reálného socialismu nabourala idealistické sny notorického levičáka Seegera o tom, jak to tady „spravedlivě a lidsky“ funguje. Ne, že by ztratil svoji naivní víru. Ale i díky „drobné“ historce s mladíkem, který se chtěl dát s písničkářem do řeči, ale Seegerův zdejší „doprovod“ pánů v kožených kabátech fandu okamžitě odvlekl z Američanova dosahu, mohl později naznat a formulovat, že východní totality ráj na zemi rozhodně nebudují. Pochopil, že je cosi hodně shnilého v bloku východním. Důležitý je i příběh, kterak „správný zpěvák všech pracujících a bojovník za mír“ a „velký přítel Sovětského svazu“ Yves Montand krutě prohlédl, a uznal svůj omyl ohledně preferované ideologie. Vše mu docvaklo po vpádu sovětských vojsk do Maďarska a krvavé potlačení tamní revoluce v roce 1956 a pak samozřejmě po zdejším osmašedesátém. Jak nakonec pojal podezření a za cenu hlubokých depresí pochopil totalitní realitu i pěvec Paul Robeson.
Další zajímavou rovinou knihy je také srovnání poměrů prvorepublikových s těmi totalitními právě v souvislosti s návštěvami hvězd. Prvorepubliková účinkování Josephine Baker, orchestru Jacka Hyltona či Maurice Chevaliera jistě doprovázel chaos, projevy provincialismu či maloměšťáctví. Hvězdy také pochopitelně krmily bulvár. Jenže vše to bylo přirozené, svobodné. Hodně velký kontrast s profízlovaností, všeprostupující kontrolou, nesvobodou slova a konání a šedí let mezi komunistickým pučem a pádem totality. Mimochodem, Bystrov nezapomněl alespoň epizodně zmínit (v kapitole o Armstrongově návštěvě) třeba kriminalizaci a uvěznění Františka Spurného na samém počátku 70. let z „důvodů nedovoleného podnikání“. Tedy jen proto, že se v prostředí socialistické „legislativy“ snažil normálně věnovat činnosti impresária.
Dopodrobna jsou probrány zásadní fenomény, jako třeba ohromný podíl australské kapely Graema Bella na zdejší poválečné popularitě tradičního jazzu a vzniku podobně zaměřených kapel. V zajímavých a čtivých odbočkách ale Bystrov uvádí i „drobné“ příklady, jak se návštěvy zahraničních hvězd odrazily v české muzice i literatuře. Viz vtipnou historku Jana Vodňanského, kterak se díky zparodovanému ruskému překladu Písně o vyšinutém trpaslíkovi z repertoáru Yvese Montanda poprvé vnutil na představení Semaforu. Nebo, když už jsme u Semaforu, kdy možná Jiřímu Suchému padl do oka pro jeho image nezbytný žirarďák. Proč se postava Maurice Chevaliera epizodně dostala do Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále. Nebo jak vtipně literárně popsal Josef Škvorecký v románu Mirákl zděšení Petea Seegera, když „socialistická mládež“, eufemisticky řečeno, „nepřijala zrovna s nadšením“ jeho agitku Working Class Unite, tak silně připomínající za socialismu všudypřítomné pusté propagandistické kecy. Přitom všem se „děj“ jednotlivých příběhů nerozpadá na částečky, ale soustředěně táhne k pointám.
Autor se navíc neomezil jen na interprety. Jednou z nejzajímavějších kapitol je ta o návštěvě legendárního hledače talentů a producenta Johna Hammonda (ano, velkého propagátora jazzu, folku a pozdějšího objevitele Boba Dylana) v těsně poválečném Československu a utnutí jeho kontaktů po únorovém puči 1948. Přiznám se, vůbec jsem o této epizodě nevěděl, vy ano? Hodně poučné povídání na téma, co by mohlo být, kdyby.
Bystrov uvádí, že na knize pracoval déle než deset let. Pochopitelně vedle dalších povinností, ale ta nesporná pečlivost je znát a vyplatila se. Ale knihu, navzdory jejímu úctyhodně „biblovitému“ rozsahu a faktu, že jde o opravdu hutný zdroj informací, nebudete číst pracně a dlouho. Zhltne se jedním dechem. Zároveň věřím, že patří do kategorie knížek literatury faktu, ke kterým se lze i po letech vracet, a nejen kvůli oné faktografické hodnotě. Jistě, žádné téma z principu nelze vytěžit definitivně. Šlo by pokračovat i v pátrání po dalších méně masově vnímaných přítomnostech „západních“ umělců u nás (druhý díl?). Ale těžko si představit výrazně dotaženější zpracování návštěv těch jednadvaceti (přesněji 21 plus, nechybí související zmínky třeba o českých stopách orchestru Leslieho Hutchinsona či The Ian Campbell Folk Group) Bystrovem vybraných osobností či kapel a zároveň kulturně-společenských událostí.