Sebevražda čápem
Básně z let 1998-2013
Michal Bystrov
Texty shrnuté do tohoto výboru dlouho kolovaly mezi kamarády. Zaznívaly na literárních čteních, vycházely časopisecky, objevovaly se v různých sbornících. Patří k Michalovi stejně jako jeho písničky a články. Popravdě k němu patří víc než cokoli jiného. Básnické pokusy z období mezi osmnáctým a třiatřicátým rokem jeho života jsou v knížce SEBEVRAŽDA ČÁPEM rozděleny do šesti cyklů: Pestré ryby, Noční kouzlo, Rychlík do horečky, Dvanáct, Blond kytka pro blond holku a Zima za průhlednými záclonami.
Z recenze v Salonu, rok 1998
Překvapivě svižná poezie mladého autora, tíhnoucí k tradiční veršové stavbě a rýmu. Příslib budoucího českého básnictví, a pokud ne básnictví, jistě textařství.
Z recenze časopisu Host na Antologii české poezie 1986-2006
Skutečných objevů je minimálně: Ladislav Puršl, Michal Bystrov, Jan Borna, tím výčet pomalu může končit.
Miroslav Kovářík
Sbírka Sebevražda čápem je žánrově pestrá a jazykově leckde až virtuózní, Bystrov dokáže vybavit své texty metaforickými lahůdkami. Imaginací mířená sada přímých zásahů…
Jiří Šlupka Svěrák
Sbírka Michala Bystrova Sebevražda čápem má charakter jakéhosi buřičství 21. století. Jako by v ní znovu ožil František Gellner nebo Fráňa Šrámek v kulisách současnosti. Její výrazně antiměšťácké rysy vystupují někdy v ostřejších konturách zmaru (Poslední pivo), či v ostře bolestně stažené grimase krutého mateřství (Ženy, o kterých chci vyprávět), nebo v poloze intimní (Mlhovíno), několikrát se objeví motiv tuláka. Metaforika krátké básně Podivu hodné, jež dala impuls k názvu celé sbírky, je v tomto ohledu rozostřenější, může působit jako umně vytvořený bonmot, ale v souvislosti s ostatním obsahem sbírky nabízí i významy přesahující první dojem z jejího přečtení. Výrazným znakem některých básní je jejich charakter písňový, který je dán ostrými rýmy a rytmickou stavbou. Není se co divit, vždyť Michal je také písničkář a tahle jeho „profese“ je skrytě i otevřeně přítomna na mnoha místech celé sbírky i z hlediska jeho zřetelného životního postoje.
Viola Fischerová
Bystrovova poetika, jeho obrazivost, inteligence, moudrost a smysl pro humor a sebeironii, ve spojení s vytříbenou hudební básnickou formou, by mohla, jak doufám, nejen rozvířit hladinu současného mladistvého básnictva (s výjimkami), leč i hodně mělké kaluže většiny textařů (s výjimkami).
Fin, Sněhulák v parném létě, 6. listopadu 2013
Když mi kolega a přítel Michal Bystrov dal svou novou knihu, pěkně mě naštval. Nejen, že se tu a tam užírám závistivým pocitem, zda není talentovanější než já, ale ještě nakonec šel, o texty z hezké řádky let se postaral, tu knihu fakt udělal a do tohoto světa uvedl. Zlé zelené fuj.
Ještě horší je, že jazykem českým vládne a umí. Žádná vata, žádná zbytečná slova navíc a každé z těch, co tam jsou, sedne jako prdel na hrnec. Texty neokázalé, ale zato se silou dobře vržené cihly. Patrně v tom hraje roli Michalova životní záliba v blues. A rovněž skutečnost, že je pozorovatelem hodným svého příjmení. Nemusí vymýšlet roviny, plochy a kdesi cosi – stačí mu život. O životě totiž jsou ty texty především.
Michalovi poezie neslouží jako nástroj k zbudování aureoly „velikého básníka“ – Michal slouží poezii, a to je daleko větší věc. Píše, protože chce a protože má co. V jeho textech jsou všechna malá vítězství, i ta upocená, a všechny hořké prohry, jichž se dopouštíme. Jsou v nich divné noční toulky i zpětná ohlédnutí, jenže nenabarvená narůžovo, ale nemilosrdně svlečená až donaha. A všechny ty krásný holky. Je v nich dovedná poetika vybroušená k elegantní jednoduchosti.
V jeho textech jsou i má vítězství a mé hořké prohry… sakra, v básních Michala Bystrova jsem i já! A vám bych radil to zjistit. Zda v nich náhodou nejste taky.